| Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka třetí | Povídka čtvrtá | Povídka pátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka čtvrtá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quarta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 286–291. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Tofano jedné noci zamkne dveře před svou manželkou, jež nemohouc jej svými prosbami pohnout, aby ji vpustil, staví se, jakoby se vrhla do studně, kam hodí velký kámen. Tofano vyběhne z domu, ona však zatím tam vklouzla a zamkla se před ním a počastuje jej nadávkami.
Král shledav, že povídka Elisina skončena, ihned se obrátil k Laurettě a dal jí na jevo, že se mu zlíbilo, aby vypravovala, načež ona bez meškání počala takto:
„Ó lásko, jak velká a rozmanitá jest tvoje moc! jaké jsou tvoje rady a prostředky! Který filosof, který umělec kdy mohl by ukázati tolik opatrnosti, jaké patrně ukazuješ těm, kdož sledují tvůj stín? Zajisté všechna učenost jest pozadu za tím, co dovedeš, jakož možno poznati z toho, co již dříve bylo ukázáno. K těm pak, rozmilé dívky, připojuji lesť provedenou prostou ženskou, ale takovou, že nevím, kým jí mohla býti vnuknuta, ne-li láskou.
V Arezzu žil kdysi bohatý muž, jehož jmeno bylo Tofano. Ten měl za manželku velmi krásnou žínku, jejíž jmeno bylo paní Ghita a na kterou, aniž sám věděl proč, počal býti žárliv. Žínka spozorovavši to rozmrzela se a tázala se ho několikráte na příčinu jeho žárlivosti. Vidouc pak, že nemohl jí říci ničeho určitého, nýbrž jen věci všeobecné a nicotné, umínila si, že jej nechá zemřít nemocí, před kterou bez příčiny měl strach.
Spozorovavši pak, že jakýs mladík, jenž se jí zdál velmi spůsobný, po ní touží, počala se s ním dorozumívat. Když pak věci mezi ním a mezi ní byly dospěly tak daleko, že nebylo než učiniti slova skutkem, pomýšlela žínka na spůsob, jak by i toto provedla. Poznavši mimo jiné, že manžel mimo jiné nectnosti mívá v obyčeji opíjet se, nejen mu to počala schvalovat, ale i opatrně jej k tomu povzbuzovala. A tak to dovedla, že skorem pokaždé, kdykoli jí bylo vhod, dovedla jej přimět, aby se spil až na mol. Když pak viděla, že je jak náleží spit, uložila jej spát, když to byla dříve oznámila milenci, načež v bezpečí mohli míti spolu kratochvíli. Ba měla takovou důvěru v opilství svého manžela, že nejen se odvažovala bráti milence k sobě do domu, ale mnohdy po velkou část noci strávila v jeho domě, jenž odtud nebyl daleko.
A když zamilovaná žínka takto pokračovala, stalo se, že nešťastný manžel spozoroval, že ačkoli žínka jej pobízí k pití, přece nikdy nepije s ním, byl jat podezřením, že není vše, jak by mělo být, a že žínka jej opíjí, aby mohla jít po své kratochvíli, když usnul. Chtěje pak míti důkaz, je-li tomu tak, jednoho dne, aniž pil, stavěl se přece jako člověk na mol opilý jak svými řečmi tak spůsoby.
Manželka, věříc tomu, domnívala se, že není třeba, aby více pil, a uložila jej ihned na lůžko. A učinivši tak, odešla z domu, jako již častěji byla učinila, do domu svého milence a zde zůstala až do půlnoci.
Tofano, když manželky více neslyšel, ihned vstal, šel ke dveřím, jež zvnitřku zamknul, a usedl u okna, aby, až se žena vrátí, mohl jí ukázat, že přišel na kloub jejímu úskoku. A takto čekal, až se žena vrátila.
Žínka vrátivši se a shledavši, že jsou dvéře zamčeny, byla nanejvýš polekána a jala se zkoušet, zdali by se mocí nedostala do vnitř. Tofano nechal ji chvíli se hmoždit, načež pravil:
„Ženo, marně se namáháš, neboť se sem nedostaneš. Jen se vrať tam, kdes byla až dosud, a buď bezpečna, že se sem více nevrátíš, dokud jsem tě za to, cos učinila, před tvými příbuznými a před sousedy, jak náleží, neuctil.“
Žínka počala jej prosit pro lásku boží, aby jí prokázal milost a otevřel jí, že nebyla tam, kde se domnívá, nýbrž že se zapovídala se svou sousedkou, neboť noci jsou dlouhé a ona nemohla spát, aniž samotna posedět doma. Prosby jí nepomohly, neboť tento hlupák byl odhodlán, aby celé město zvědělo jeho hanbu, o níž nikdo nevěděl. Žínka vidouc, že prosby neprospívají, utekla se k výhrůžkám a zvolala:
„Neotevřeš-li mi, učiním tě nejnešťastnějším člověkem na světě!“
Na to odpověděl Tofano:
„A co mi můžeš učinit?“
Žínka, jejíž vtip byla již zbystřila láska svojí radou, pravila:
„Než bych snášela hanbu, jakou na mne neprávem chceš uvalit, skočím zde do té studny a až mne tam naleznou mrtvou, nebude nikoho, kdo by nevěřil, žes mne tam hodil v opilství. A tak buď budeš muset prchnout a opustit vše, co máš, a žít ve vyhnanství anebo ti srazí hlavu jako mému vrahu, a tím v pravdě budeš.“
Avšak ani tato slova nepohnula hloupým úmyslem Tofanovým. Pročež žínka pravila:
„Teď nemohu již déle snášet tvoje týrání. Bůh ti odpusť; přijď si zvednout toto moje vřeteno, které ti tu nechám.“
A řkouc to, poněvadž noc byla velmi tmavá, tak že bylo vidět jedva před se, skočila žínka ke studni, chopila velký kámen, jenž ležel u ní, a vzkřiknuvši: „Bůh mi odpusť!“ hodila jej do studni.
Kámen spadaje do vody spůsobil velký hluk a Tofano slyše to, byl pevně přesvědčen, že manželka jeho vrhla se do studny. Proto vzav vědro s lanem, ihned vyběhl z domu, aby jí pomohl, a skočil ke studni. Žena, jež byla skryta poblíž dveří, vidouc jej běžet ke studni, ihned vklouzla do domu, zamkla za sebou a přiskočivši k oknu, jala se volat:
„Přilívej vody, dokud jiní pijí, a ne v noci.“
Tofano slyše ji, viděl, že je napálen, a vrátil se ke dveřím a nemoha otevřít, jal se na ni volat, aby mu otevřela. Ona však nemluvíc více potichu, jakož dosud byla činila, jala se křičet:
„Při sám Bůh, ty ničemný opilče, dnes v noci se domů nedostaneš. Nebudu déle snášet tvoje spůsoby. Musím ukázat všem lidem, jaký jsi a v kterou hodinu noční se vracíš domů.“
Tofano, jsa rovněž rozzloben, počal jí spílat a křičet, až sousedi probuzeni hlukem vstali a muži i ženy běželi k oknům, tázajíce se, co se děje.
Tu dala se žínka do pláče a pravila:
„Ten ohavník se mi vrací večer opilý, anebo spí po krčmách a pak přichází teprve v tuto hodinu. Dlouho jsem to snášela a nestěžovala jsem si, ale teď již to nemohu déle snášet a tak jsem chtěla provést hanbu a nepustit ho do domu, abych viděla, nepolepší-li se.“
Hlupák Tofano naopak zase vypravoval, co se stalo, a seč byl, ženě vyhrožoval. Ale žínka vykládala sousedům:
„Tak vidíte, jaký to člověk. Co byste řekli, kdybych já tak byla na ulici, jako on, a on byl v domě, jako já? Při sám Bůh, pochybuji, že byste nevěřili, že mluví pravdu. Můžete z toho jak náleží poznat, má-li rozum. Tvrdí, že jsem učinila právě to, což, jak se mi zdá, sám vyváděl. Domníval se, že mne postraší a hodil do studny nevím co. Avšak kdyby byl dal Bůh, a on skočil do studny sám, aby si jak náleží přidal vody do vína, jež vychlastal.“
Sousedi, muži i ženy, jali se vesměs spílati Tofanovi a vinit jej a pustili se do něho, že tak špatně mluví o své ženě, a za krátko rozšířil se hluk po sousedství tak, že o tom zaslechli i příbuzní žínky. Ti přiběhnuvše a zvěděvše od sousedů, co se děje, chopili se Tofana a tak mu nabili, že byl všecek polámaný. Pak vešli do domu, sebrali věci jeho manželky a odvedli ji s sebou, vyhrožujíce Tofanovi ještě horším trestem.
Tofano vida, kterak zle pochodil a do čeho jej zavedla jeho žárlivost, a poněvadž přese všecko měl svoji ženu rád, požádal některé přátele, aby prostředkovali; dokázal konečně tolik, že se manželka po dobrém opět k němu vrátila do jeho domu, a slíbil jí, že nikdy více nebude žárliv. Mimo to pak jí dovolil, aby činila, co jí bude libo, ale tak opatrně, aby toho nepozoroval. A tak podobně jako hloupý sedlák po škodě zmoudřel.
A nechť žije láska a nechť zhyne svár a celá jeho družina.“