| Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka devátá | Povídka desátá | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka desátá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Decima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 193–206. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Pietro di Vinciolo odejde mimo dům na večeři a manželka jeho zatím si povolá svého hocha, jehož, když se Pietro náhle vrátil, skryje pod posadu. Pietro vypravuje, že v domě Ercolanově, u něhož večeřel, nalezen byl mladík, jehož tam byla skryla manželka, a paní haní manželku Ercolanovu. Zatím osel náhodou šlápl kopytem na prst mladíku skrytému pod posadou, jenž vykřikl, a Pietro přiběhnuv spozoruje, že jej manželka podvedla, ale na konec se s ní smíří, uznav, že sám není o nic lepší.
Když vypravování královnino bylo skončeno, chválili všickni Boha, že důstojně odměnil Federiga, když Dioneo, jenž nikdy na rozkaz nečekal, počal takto:
„Nevím, je-li to nahodilá neřest, jež následkem zlých zvyků povstala mezi smrtelníky, anebo je-li to částí dědičného hříchu, že se smějeme spíše špatnostem, zejmena jestliže se nás nedotýkají, než věcem dobrým. Poněvadž pak moje snaha, kterou jsem dosud vynakládal a stále vynakládám, nesměřuje k jinému cíli, než abych vás zbavil dlouhé chvíle a poskytl vám příčinu ke smíchu a veselí, tedy, ačkoli obsah povídky, kterou hodlám vypravovati vám, rozmilé dívky, jest ve mnohém ohledu ne právě slušný, přece ji budu vypravovat, poněvadž vám může poskytnout zábavy. Pročež, až ji budete poslouchat, čiňte totéž, co činíváte, když jste v zahradě, když hebkou svojí ručkou trháte růže a necháváte státi trny. Čiňtež tedy podobně, nechavše člověka ohavníka s jeho nešlechetnými činy vlastní jeho hanbě a smějíce se vesele zamilovaným úskokům jeho ženy, mějte soustrast s nehodami jiných, kde toho třeba.
Žilť v Perugii, není tomu ještě dávno, bohatý muž jmenem Pietro di Vinciolo, jenž snad spíše aby oklamal jiné a oslabil všeobecný soud, jenž o něm panoval mezi všemi obyvateli v Perugii, než že sám po ní toužil, pojal ženu, a byla to žínka, s kterou každý mohl býti spokojen. Bylať žínka, kterou si vybral, dívka statná, vlasů ohnivých a horkokrevná, jež by si byla přála spíše manžele dva, než jednoho, kdežto zatím dostala muže, jenž měl choutky spíše na vše jiné, než na ni.
Když to během času poznala a viděla, že je krásná, svěží, a cítila, že je čilá a statná, nejprve se proto velmi horšila a často se se svým manželem proto hádala a takto měla krušný život. Pak ale vidouc, že to vše škodí spíše jí, než aby přispívalo k nápravě neřestí manželových, pravila sama k sobě:
„Ten ohavník mne opouští, aby se honil za svými neřestmi po suchu, protož budu hledět, abych dostala svoji lodičku na vodu. Pojala jsem jej za manžela a přinesla jsem mu bohaté a pěkné věno, vědouc, že to muž, a domnívajíc se, že dychtí po tom, po čem dychtí a mají dychtiti mužští. Kdybych se nebyla domnívala, že to muž, nebyla bych si ho nikdy brala. On věděl, že jsem žena, proč si mě bral za manželku, když jsou mu ženské proti mysli? To nelze déle snášet. Kdybych nebyla chtěla žít pro svět, byla bych se stala jeptiškou. Kdybych pak chtěla světa užívat, jako že chci, a čekala kratochvíli a rozkoše od tohoto, mohla bych snad v marném čekání sestárnout. A až bych sestárla a vzpamatovala se, marně bych litovala, že jsem promarnila svoje mládí. On sám jest mi dobrým učitelem, kterak si mám zjednat útěchy, a ukazuje mi, abych se těšila tím, čím on se těší. Toto potěšení však bude u mne chvalitebné, kdežto u něho jest nanejvýš hanebné. Já poruším toliko zákon, kdežto on jedná proti zákonu i proti přírodě.“
Když hodná paní takto nejednou uvažovala, tu, aby to provedla, seznámila se s jakousi stařenou, která se zdála být hotovou svatou Verdianou, jež z ruky své krmila hady; chodila neustále s růžencem v ruce na všechny poutě, nikdy nemluvila o ničem jiném než o životech svatých otců a o ranách svatého Františka a skorem všichni ji považovali za svatou. Když pak se jí zdálo na čase, svěřila se jí upřímně se svými úmysly. Tu pravila stařena:
„Mile dítě! Při sám Bůh vševědoucí, že učiníš svrchovaně dobře. A kdybys tak nečinila ze žádné jiné příčiny, měla bys tak učinit, a každá mladá ženská, abyste neutrácely čas svého mládí, neboť není bolesti, jež by se rovnala té, když spozorujeme, že jsme promarnily svůj čas. Neboť u čerta, k čemu jsme, když sestárneme, leda abychom hlídaly popel na ohništi? Je-li která, jež to ví a může to dosvědčit, jsem to já. Neboť teď, když jsem stará, ne bez velkých a trpkých lítostí shledávám, když to již marno, kterak jsem nechala míjet čas. A ačkoli jsem nepromeškala vše, — neboť nechci, abys se domnívala, že jsem byla hloupá, — přece neučinila jsem vše, co jsem mohla učinit. A vzpomenuli na to teď, když vidím, kterak jsem ode všech opuštěna, Bůh ví, kterak mne to bolí. S muži není tak, ti jsou dobří k lecčemus, nejen k tomu, a jest mezi nimi mnohem více starých než mladých. Ale ženská není k ničemu jinému, než k vůli tomu a aby rodila děti, a k vůli tomu jsou ve vážnosti. Neboť tě nečeká nic jiného, nebudeš-li dbáti toho, k čemu stále máme býti připraveny a čehož u mužských nebývá. Mimo to jedna žena stačí mnoha mužům, kdežto mnoho mužů nestačí jediné ženě. Protož, když jsme k tomu zrozeny, pravím ti opět, že učiníš velmi dobře, splatíš-li svému muži stejné stejným, aby duše tvoje ve stáří neměla co vyčítati tělu. Na tomto světě má každý to, čeho užije, a zejména ženy, jimž tím spíše třeba, aby využitkovaly času, dokud to jde, neboť jest ti známo, že když sestárneme, ani manžel, ani kdo jiný nechce o nás čeho vědět, nýbrž zaženou nás do kuchyně, abychom vypravovaly báchorky kočkám a počítaly hrnky a mísy. A což hůře, skládají na nás písničky a praví: „Mladým pomlázky a starým provázky,“ a podobné jiné věci. Ale proč bych ti tolik mluvila, povím ti jen tolik, žes nemohla odhalit svoji duši nikomu, kdo by ti mohl být prospěšnější, než já. Neboť není nikdo tak chytrý, abych se neodvážila mu povědět, čeho třeba, aniž tak hloupý a zabedněný, abych ho neoblomila a nedostala, k čemu chci. Jen mi ukaž, kdo se ti líbí, a pak mne nech jednat. Ale jen jedno ti připomínám, milé dítě, abys na mne pamatovala, neboť jsem chudá žena a od té chvíle budeš mít podílu na všech mých poutích a na všech mých modlitbách, aby Pánbůh daroval tvým nebožtíčkům světlo a svíce.“
Mladá žínka tedy zůstala ve shodě se stařenou a když spozorovala jakéhos mladíčka, jenž často tudy chodíval, důkladně jí ho popsala, aby věděla co činit, a davši jí kus slaniny, poslala ji sbohem. Stařena po několika dnech potají přivedla jí mladíka, jenž jí byl naznačen, do komůrky a potom za nedlouho zas jiného, jak se právě který mladé paní líbil, žínka pak, ačkoli se bála manžela, kdykoli se jí k činu naskytla příležitost, nikdy jí nepropásla.
Stalo se jednou, že manžel její byl pozván na večeři k jednomu svému příteli, jehož jmeno bylo Ercolano, a mladá paní uložila stařeně, aby jí poslala mladíka, jenž byl jedním z nejhezčích a nejrozmilejších v Perugii, a stařena ihned tak učinila. Když pak paní s mladíkem usedla ke stolu, aby povečeřeli, pojednou Pietro volal ode dveří, aby mu otevřela.
Paní slyšíc to byla na smrt polekána, avšak chtějíc pokud možno skrýti mladíka, nemohouc si vzpomenout aneb nemajíc jiného místa, kde by jej skryla, uvedla jej do komůrky vedle světnice, kde večeřeli, a překlopila přes něj velkou slepičí posadu a přehodila přes ni velký pytel. Učinivši toto, běžela rychle otevřít manželi. Když manžel vešel do domu, pravila k němu:
„To jste hodně brzy tu večeři shltali.“
Pietro odpověděl:
„Ani jsme ničeho nepožili.“
„A kterak to?“ tázala se paní.
Tu pravil Pietro:
„Povím ti to. Seděli jsme již u stolu, Ercolano, jeho manželka a já, když zaslechli jsme poblíž sebe kýchnutí, jehož jsme si poprvé a po druhé nepovšimli. Ale když se kýchnutí ozvalo ještě po třetí, po čtvrté, po páté a ještě častěji, všichni se podivili a Ercolano, jenž se poněkud mrzel na svou manželku, že jej dlouho nechala stát u dveří, než mu otevřela, skorem rozzuřen zvolal: „Co to znamená? Kdo to tu kýchá?“ A vstav od stolu, šel ke schodům, jež byly nedaleko odtud a pod nimiž byla uzamčená skrýše, kam ukládány všeliké věci, jakož nalezáme ve mnohých domech. Poněvadž se mu zdálo, že odtud pochází ono kýchání, otevřel dvířka, ale jakmile je otevřel, ihned vyrazil odtud hrozný zápach od pálené síry. Neboť již před tím, když jsme si stěžovali na onen zápach, byla pravila žena: „To je od toho, že jsem si bílila sírou závoje a pak jsem strčila pánev se sírou pod schody, tak že je to ještě cítit.“ Když byl Ercolano dvířka otevřel a dým se poněkud rozplynul, pohledl do vnitř a spatřil toho, jenž byl kýchal a jenž kýchal dosud, jsa k tomu nucen štiplavostí sirného dýmu. A ačkoli ještě kýchal, měl samým dýmem prsa již tak sevřena, že kdyby to bylo trvalo ještě chvíli, nebyl by více kýchal, aniž činil cokoli jiného. Ercolano spatřiv jej vzkřikl: „Nuže, teď vidíme, paní, proč před chvílí, když jsme sem přišli, nechala jsi nás tak dlouho stát před vraty, aniž jsi otevřela. Ale nebudu míti dříve pokoje, pokud ti to nesplatím.“ Manželka jeho slyšíc to a vidouc, že vina její je zjevna, nepomýšlejíc, kterak by se omluvila, utekla od stolu, a nevím, kam se poděla. Ercolano nepozoruje, že manželka jeho uprchla, několikráte vyzýval toho, jenž kýchal, aby vyšel. Ten však více nemohl, neboť nechať Ercolano mluvil cokoli, nehýbal se více. Tu Ercolano vytáhl jej za nohu a již běžel pro nůž, aby jej usmrtil. Ale poněvadž jsem se bál soudu, přiskočil jsem k němu a nedopustil, aby jej usmrtil aneb mu ublížil. A když jsem tak křičel a bránil jej, přiběhli sousedé, kteří se chopili mladíka, jenž se nemohl bránit, a vynesli jej z domu, nevím kam. A tak se stalo, že nám byla pokažena večeře a já nejen že ji neshltal, ale ani jsem se jí nedotknul, jak jsem pravil.“
Paní slyšíc to poznala, že též jiné jsou rovněž chytré jak ona, ačkoli některé někdy se přihodí nehoda, a byla by ráda hájila manželku Ercolanovu, ale poněvadž se jí zdálo, že haníc poklesek u jiných, tím snáze bude moci zakrýti poklesky své, jala se mluvit:
„To jsou pěkné věci. Hleďme tu svatou, hodnou ženu, za jakou se vždycky vydávala; hleďme tu věrnost počestné ženy, které bych se byla zpovídala, jak se mi zdála ctihodna. A což nejhůře, že jsouc stará, dává velmi pěkný příklad mladým. Budiž prokleta hodina, kdy přišla na svět, a rovněž prokleta každá hodina, ve které ještě žije, ta nevěrná, podlá ženština, nekonečná hanba a potupa všech žen na této zemi. Neboť povrhla počestností a věrností, kterou byla slíbila svému manželi, a ctí tohoto světa, jež se nestyděla jeho, jenž jest muž tak dokonalý a tak ctihodný měšťan, a jenž s ní nakládal tak dobře, potupit k vůli jinému muži, a sama rovněž s ním. Bůh mi buď milostiv, takovéto ženy nezasluhují milosrdenství. Měly by býti zabity, měly by býti za živa vrženy do ohně a na popel spáleny.“
Pak vzpomenuvši svého milence, jehož měla pod posadou dosti na blízku, počala pobízet Pietra, aby šel spat, poněvadž je pozdě.
Pietro, jenž měl větší chuť večeřet, než jíti spat, ptal se jí, nemá-li nějakou večeři.
Paní na to odpověděla:
„Je-li tu večeře! To víš, máme tak ve zvyku strojit večeři, když nejsi doma! Jako bych byla ženou Ercolanovou! Nu, což ještě nejdeš? jen jdi spat, tak učiníš nejlépe.“
Náhodou stalo se, že toho večera přišli sedláci ze statků Pietrových s všelikými věcmi do města a postavili svoje osly, nedavše jim napít, do stáje, jež sousedila s onou komůrkou. Jeden z oslů, jenž měl ukrutnou žízeň, vyvlékl hlavu z ohlávky, vyšel ze stáje a všude čenichal slídě po vodě, a takto se potuluje, dostal se až k posadě, pod kterou byl skryt mladík. Poněvadž pak mladík musel být úplně skrčen, měl několik prstů jedné ruky mimo posadu, i stalo se k jeho štěstí či neštěstí, jak se to vezme, že onen osel mu na ně šlápnul, tak že hlasitě vykřikl.
Pietro slyše to velmi se podivil, neboť poznal, že se hlas onen ozval v jeho domě. Vyšel tedy ze světnice a slyše mladíka neustále naříkat, poněvadž osel nebyl pozvedl kopyto s jeho prstů a stále je tuze tisknul, — zvolal: „Kdo to?“ a přiskočil k posadě, kterou zvedl, a spatřil mladíka, jenž mimo bolest, kterou snášel v prstech pohmožděných oslím kopytem, všecek se třásl strachem, že mu Pietro zle zahraje. Pietro poznav ho, neboť ve své mrzkosti dávno již mu nadcházel, tázal se ho, co tu chce? Ale mladík ničeho neodpověděl, nýbrž prosil jej pro lásku boží, aby mu neubližoval.
Tu pravil Pietro:
„Vstaň, buď bezpečen, že ti neublížím, ale pověz mi, kterak jsi sem přišel, a proč?“
Mladík pověděl mu vše. Pietro byl tím rovněž potěšen, že ho nalezl, jako jeho manželka zarmoucena; vzal jej za ruku a odvedl jej do světnice, kdež paní nanejvýš poděšena čekala. Tu Pietro usednuv proti ní, pravil:
„Právě teď jsi tolik proklínala manželku Ercolanovu, pravila jsi, že by měla býti upálena a že je hanbou vás všech. Proč jsi neřekla totéž o sobě samé? Anebo nechtěla-lis tak učinit, kterak jsi mohla míti svědomí mluviti takto o ní, vědouc, žes sama činila, co činila ona? Zajisté, že nic jiného tě k tomu nepohnulo, než že jste všechny stejné a že hledíte hříchy jiných zakrýti vlastní svoji vinu. Kéž spadne oheň s nebes a všechny vás spálí, vy ničemné plemeno!“
Paní vidouc, že v prvním hněvu neublížil jí ničím než slovy, a poněvadž viděla, kterak je všecek rozjařen, že drží za ruku mladíka tak krásného, nabyla opět mysli a pravila:
„Jsem o tom úplně přesvědčena, že bys rád, aby spadl oheň s nebe a všechny nás spálil, neboť máš ženské tak rád, jako pes hůl. Ale při sám Bůh, nestane se ti po vůli. Avšak ráda bych s tebou trochu pohovořila, abych zvěděla, co mi můžeš vyčítat. Neboť bylo by věru pěkné, kdybys mne chtěl porovnávat s manželkou Ercolanovou, která je stará pokrytecká lícoměrnice a má od svého muže, čeho si přeje, on si jí váží, jako si má muž vážit ženy, čehož u mne není. Neboť třeba že mám od tebe pěkné šaty a pěkné střevíce, víš dobře, jak to dopadá s ostatním a jak dávno tomu, cos se mnou nespal. A raději bych chodila v hadrech a bosa, kdybys se mnou řádně nakládal, než míti vše to, co mám, když se mnou nakládáš takto. A uvaž zrale, Pietro, že jsem žena jako jiná a chci, co chtějí jiné. Jestliže pak nemohouc toho dosíci od tebe, opatřím si to jinde, není ti po tom pranic, aspoň nemáš příčiny plísnit mne proto. Aspoň dbám tvé cti potud, že neobcuji s chlapci a pobudy.“
Pietro pozoroval, že výkladu manželčina nebylo by konce po celou noc, a protož, poněvadž mu byla lhostejna, pravil:
„Teď dost toho, paní, nechme toho být. Buď tak velice laskava a postarej se, abychom měli něco k večeři, neboť se mi zdá, že tento hoch, rovněž jako já, ještě nevečeřel.“
„Ovšem že,“ na to paní, „ještě nevečeřel, neboť když jsi mi na zlost přišel domů, právě jsme sedali k večeři.“
„Jdi tedy,“ prohodil Pietro, „a hleď, ať večeříme. A pak srovnáme tu věc jinak, abys si nemusela stěžovat.“
Paní povstala, vidouc, že je manžel spokojen, dala rychle přistrojit na stůl, dala přinést večeři, kterou byla připravila, a spolu se svým manželem a s mladíkem vesele povečeřela.
Kterak po večeři Pietro to nastrojil, aby všichni tři byli spokojeni, na to se již nepamatuju. Vím jen tolik, že když nastalo jitro, nevěděl mladík na určito, kdo s ním byl v noci častěji, žena či muž. Pročež vám pravím, rozmilé dívky, toto pravidlo: cokoli ti kdo činí, oplať mu, a nemůžeš-li hned, pamatuj si to, až se ti naskytne příležitost. Neboť jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
Když skončena povídka Dioneova, jež vzbudila méně smíchu u dívek, ne z nedostatku chutě, jako spíše z cudnosti, královna vidouc, že vláda její skončena, povstala a sejmuvši vínek laskavě vložila jej na hlavu Elisinu řkouc:
„Vám, paní má, náleží nyní rozkazovati.“
Elisa přijmuvši poctu, učinila, jak byly před tím činily její předchůdkyně. Ustanovila nejprve se správcem domu, čeho třeba na dobu její vlády, načež oslovila společnost následovně:
„Často již jsme slyšeli, kterak vtipným slovem a hbitou odpovědí anebo duchapřítomností dovedli mnozí po zásluze pokárat jiné, anebo odstranit nastalé nebezpečí. Poněvadž pak tato látka jest pěkná a může býti užitečna, přeji si, aby zítra s pomocí boží hovořilo se o ní, totiž o těch, kdož nějakou šprýmovnou průpovědí se zachránili, anebo kdož hbitou odpovědí, anebo duchapřítomností unikli zkáze, nebezpečí neb hanbě.“
Všichni toto rozhodnutí chválili, načež královna povstavši, propustila všechny až do hodiny večeře. Vzácná společnost vidouc, že královna povstala, rozešla se, a jak bylo v obyčeji, každý oddal se zábavě, jaká mu byla po chuti. Avšak když již přestal cvrkot cikád, svoláni všichni a odebrali se k večeři. Když večeře vesele skončena, oddali se všichni zpěvu a hudbě. Právě chtěla na rozkaz královnin Emilie započíti tanec a Dioneovi rozkázáno, aby zapěl píseň. On ihned počal:
„Paní Aldrudo, zvedněte závoru, dobrou vám novinu nesu…“
Tu všechny dívky daly se do smíchu a zejmena královna, jež mu poručila, aby přestal a zapěl jinou.
Dioneo pravil:
„Paní má, kdybych měl cymbál, zazpíval bych vám: „Zvedněte suknice, paní Lapo,“ anebo „Pod olivou travička,“ anebo snad byste chtěla, abych vám zazpíval: „Z vlny mořské je mi zle.“ Ale nemám cymbálu, pročež hleďte, abyste zvolily některé jiné. Líbila by se vám snad: „Pojď ven, však tě ořezem, jako břízku v poli.“
Tu pravila královna:
„Ne, zpívej nějakou jinou.“
„Tak tedy,“ prohodil Dioneo, „zazpívám: „Paní Simona stáčí, stáčí, a přec není říjen.““
Královna smějíc se pravila:
„Nech těch hloupostí a zpívej nějakou pěknou, chceš-li, ty všechny nechceme.“
Na to Dioneo:
„Jen se nehoršete, paní má, povězte jen, která se vám líbí, znám jich více než tisíc. Chcete snad: „Mám hnízdečko, ale nemám ptáčka,“ anebo „Jen zvolna, zvolna, mužíčku,“ anebo „Koupím si kohouta za sto lir?““
Tu královna poněkud rozmrzena, když se ostatní ještě smáli, pravila:
„Dioneo, zanech těchto šprýmů a zazpívej nějakou pěknou. Ne-li, poznáš, kterak se dovedu pohněvat.“
Dioneo slyše to, zanechal úštipků a jal se ihned pěti takto:
Ó Lásko, luzné světlo,
kterým se krásné její oči stkvějí,
v tvé služby vpřáhlo jho mne i v jho její.
Já z krásných očí zoře zrodila se,
již plamen tvůj v mém srdci vznítil dříve,
tož mojím probíhaje,
a nechť tvá cena větší býti zdá se,
já zbledl, vida líčko její snivé,
naň oči upíraje,
já cítil, blahem plaje,
má každá ctnost že padá v podnož její,
jsouc zdrojem, zkad se nové muky lejí.
A tak jsem stal se konečné tvůj sluha,
jenž čeká poslušně, ó drahý pane,
uznání moci tvojí,
ač nevím, známá-li mé touhy vzpruha,
v hruď tebou dána, divoce jež plane
s věrností celou svojí
k té, která mysl moji
tak ovládá, že ač se touhou chvěji
po klidu, nechci jej, leč z ruky její.
Tož, sladký pane můj, již tebe žádám,
jí dokaž to, ať trochu ohně cítí
z té lásky tvojí žáru,
v mých službách, vidíš, láskou v popel padám,
a muka hrozná tak se na mne řítí,
že taju v jejich spáru,
tož, bude-li to k zdaru,
ty, jak máš, odporuč mne přízni její
a splníš, s tebou co si dávno přeji.
Když Dioneo zamlčev se, dal na jevo, že píseň jeho skončena, pochválila královna velmi jeho píseň a dala zazpívat ještě mnohé jiné. Poněvadž pak byla část noci minula, a královna cítila, že vedro dne překonáno bylo chladem nočním, nařídila, aby každý až do příštího dne podle své libosti odebral se na odpočinek.