| Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka druhá | Povídka třetí | Povídka čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka třetí |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Terza |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 107–117. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Tři mladíci promrhavše svoje jmění, přišli na mizinu; jeden z jejich synovců setkav se s opatem, když v zoufalství vracel se k domovu, shledal, že to dcera krále anglického, jež ho pojala za manžela, načež nahradiv svým strýcům všechny ztráty, dopomohl jim opět ke blahobytu.
S obdivem vyslechly dívky historii o Rinaldovi d’Asti, chválily jeho pobožnost a vzdávaly díky Bohu a svatému Julianu, že když nejvíce toho měl zapotřebí, přispěli mu ku pomoci. Proto však přece (ačkoli si to pravily jen potají) také paní neuznaly za pošetilou, že dovedla užiti daru, který jí Pánbůh poslal do domu. A zatím co šibalsky hovořily, jakou že měli dobrou noc, Pampinea, sedíc poblíže Filostrata a očekávajíc, jakož se také stalo, že na ní bude řada, aby vypravovala, zamlčela se a jala se přemítati, o čem bude vypravovat. Když pak královna rozkázala, jala se rovněž ochotně jak vesele hovořiti takto:
„Šlechetné dívky, čím více se mluví o rozmarech Štěstěny, tím spíše každý, kdož chce si řádně hledět vlastních věcí, nemůže jinak než praviti: v tom není ničeho podivného, jestliže rozšafně uvážíme, že vše, co pošetile přičítáme sobě, jest v rukou Jeho a následkem toho dle Jeho skrytého soudu bez ustání mění se střídavě s toho na ono a s onoho na toto, aniž by kdo z nás znal toho pravidla. Ačkoli pak se toto zcela zřejmě ukazuje ve všem a každodenně a také v některých povídkách dříve bylo ukázáno, přece, poněvadž to vůle naší královny, abych o tom hovořila, snad nikoliv bez prospěchu pro posluchače, připojím k tomu, co bylo pověděno, svoji povídku, jež, jak doufám, se zalíbí.
Žil v městě našem rytíř, jehož jmeno bylo messer Tedaldo, jenž, jak někteří praví, pocházel z rodu Lamberti, jiní opět, že náležel k rodu Agolanti, což snad mělo původ svůj v zaměstnání jeho synů, kteří se zabývali tím, co Agolantové povždy provozovali a provozují, než v čem jiném. Avšak nechavši otázky, ze které z obou rodin pocházel, pravím, že byl za svých časů rytíř bohatý velmi a měl tři syny, z nichž první měl jméno Lamberto, druhý Tedaldo a třetí Agolante, vesměs hezcí a veselí mladíci, avšak nejstarší z nich nedosáhl ještě osmnáctého roku, když bohatý messer Tedaldo zemřel a zanechal jim, jako svým zákonným dědicům, všechno svoje jmění movité i nemovité. Oni pak vidouce se bohati hotovými penězy i statky, beze všeho poručenství mimo svoje choutky, beze uzdy a zdrželivosti počali utrácet, majíce hojné služebnictvo, mnohé a pěkné koně a psy a sokoly, neustále častovali hosty, udíleli dary a pořádali turnaje, a činili tak nejen pokud se to sluší urozeným lidem, ale jak se líbilo jich mladistvým choutkám.
Ne dlouho provozovali takovýto život a jmění, jež jim byl otec zanechal, počalo ubývat a poněvadž důchody jejich nepostačovaly na útraty, jež byli započali, počali prodávati a dávati v zástavu statky, prodávajíce dnes ten a zítra onen a jedva spozorovali, že jsou skorem na mizině, až jim chudoba otevřela oči, jež jim bylo uzavřelo bohatství. Pročež Lamberto jednoho dne povolal ostatní oba bratry a pověděl jim, jaké úcty otec požíval a jaké oni a jaké jejich bohatství a kterak upadli v chudobu svojí marnotratností. A co nejlépe mohl, domlouval jim, dříve než jejich nouze vyjde na jevo, aby spolu s ním prodali to málo, co jim ještě zbylo a vydali se na cestu, což také učinili. A neloučíce se a beze vší okázalosti odešli z Florencie a nezastavili se, až byli v Anglii.
Zde pak najali v Londýně domek, utráceli skrovně a jali se půjčovati na velkou lichvu. V tom bylo jim štěstí tak příznivo, že v několika letech získali velkých peněz. Pročež jeden po druhém vraceli se do Florencie, koupili opět velký počet svých statků a přikoupili mnohé jiné k nim, a oženili se. A poněvadž v Anglii stále provozovali lichvu, vyslali tam svého synovce, jehož jmeno bylo Alessandro, aby bděl nad jejich obchody. A všichni tři žijící ve Florencii zapomenuli, do čeho se byli kdysi svým nerozvážným utrácením dostali, a ačkoli všichni tři již měli děti, více než kdykoli počali nesmyslně utrácet a poněvadž měli velký úvěr u všech kupců, dlužili se mnoho peněz.
Tyto útraty mohli provozovat po několik let pomocí peněz, které jim posílal Alessandro, jenž se jal půjčovati velmožům na jejich hrady a jiné důchody, začež mu dopřávali velký zisk. Zatím pak co tři bratři hojně utráceli a když se nedostávalo peněz, vypůjčovali si, doufajíce stále pevně v peníze z Anglie, mimo všechno lidské očekávání vypukla v Anglii válka mezi králem a jeho synem, pročež celý ostrov se znesvářil. Jedni byli s tím, druzí s oním, tak že všechny hrady velmožů, jež dány byly v zástavu Alessandrovi, nenesly důchodů a nebyly nijakou zárukou. Doufaje pak den ode dne, že dojde k míru mezi otcem a synem a následkem toho bude mu vše, úroky i půjčené peníze vráceno, Alessandro neopouštěl ostrov a tři bratři ve Florencii, neobmezujíce nikterak svoje útraty, upadali každodenně více v dluhy. Když pak po několika letech naděje jejich nikterak se nesplňovaly, tři bratři nejen pozbyli úvěru, ale když ti, jimž byli dlužni, chtěli peníze, byl na ně náhle uvalen zájem. A poněvadž statky jejich nestačily na zaplacení, byli pro zbytek uvrženi do vězení a jejich ženy a malé dítky jednak se rozešly po kraji, ty tu a ony tam, velmi nuzně oděny, nevědouce čeho se nadíti, leda života v neustálé bídě.
Alessandro, jenž byl v Anglii po několik let očekával, až nastane pokoj, vida, že čeká marně, a poněvadž se mu zdálo, že žití zde jest rovněž nebezpečno jako marno, umínil si, že se vrátí do Italie, a vydal se zcela sám na cestu. Náhodou pak odjížděje z Bruggů, spozoroval, kterak odtud rovněž odjíždí opat bílých mnichů s mnohými řeholníky, provázen hojným komonstvem a mnohými soumary. Za ním pak jeli dva staří rytíři a příbuzní královi, k nimž, poněvadž je znal, Alessandro se připojil a oni jej ochotně přijali mezi sebe. Cestuje tudiž s nimi, tázal se jich Alessandro potichu, kdo jsou oni mnichové, kteří před nimi jedou s tak hojným komonstvem, a kam se ubírají. Na to pravil jeden z rytířů:
„Ten, jenž jede v předu, jest mladistvý náš příbuzný, jenž se stal před nedávnem opatem jednoho z největších klášterů v Anglii, ale poněvadž jest příliš mladý, aby podle zákona mohla mu býti tato hodnost udělena, ubíráme se s ním do Říma, abychom poprosili svatého otce, by mu prominul jeho příliš mladý věk a potvrdil jej pak v jeho hodnosti. Ale o tom se nesmí hovořit před jinými.“
Poněvadž pak nový opat brzy jel v předu, brzy v zadu svého komonstva, jakož každodenně vídáme činiti velké pány na cestě, stalo se, že spozoroval poblíž sebe Alessandra, jenž byl muž mladý a tváře velmi krásné a nad jiné dvorný, roztomilý a pěkných spůsobů. Zalíbil se mu nad míru hned na první pohled, jak se mu dosud nebyl nikdo zalíbil, i zavolav jej k sobě tázal se ho, kdo jest, odkud přichází a kam se ubírá.
Alessandro na to upřímně mu vypověděl, čím jest, vyhověl jeho žádosti a nabídl se mu, že mu prokáže jakoukoli službu, pokud mu bude možno. Opat slyše jeho řeč pěknou a způsobnou a rovněž pozoruje jeho chování, soudil, že ačkoli má nízké zaměstnání, jest člověk urozený, tím více si ho oblíbil a jsa již pln soucitu nad jeho nehodami velmi přátelsky jej těšil a napomínal jej, aby nepozbýval naděje. Neboť je-li řádný muž, Bůh zajisté přispěje mu tam, kde jej štěstí opustilo, a snad povznese jej i výše. I prosil jej, poněvadž cestuje do Toskánska, aby zůstal v jeho společnosti, poněvadž rovněž tam jde. Alessandro poděkoval mu za jeho útěchu a pravil, že jest úplně k jeho službám.
Opat, v jehož prsou pohled na Alessandra vzbudil nové city, cestoval dále a stalo se, že po několika dnech přibyli do vesnice, jež nebyla příliš hojně opatřena hospodami, a když opat chtěl tu přenocovat, opatřil mu Alessandro nocleh v domě jednoho hospodského, s nímž byl dobře znám, a dal mu připravit lože ve světnici, jež v domě byla nejméně nepohodlna. A takto stav se již ubytovatelem opatovým, poněvadž byl velmi obratný, ubytoval jak nejlépe mohl celé komonstvo po vsi, ty zde, jiné onde. Když pak opat povečeřel a noc již hodně pokročila a všichni odešli spat, tázal se Alessandro hospodského, kde by mohl přespat.
Na to odpověděl hospodský: „Na mou věru, to nevím; vidíš, že všechna stavení jsou plna, a pak víš, že já a moji lidé musíme spát na zemi. Ale v komoře opatově jest několik žitných truhel, mohu ti na nich ustlat a dát na ně trochu peřin, a tam, je-li ti libo, můžeš noc přespat, jak to právě půjde.“
Na to Alessandro: „Kterak půjdu do komory opatovy, jež je tak malá, že do ní nemohli uložit ani některého z jeho mnichů? Kdybych to byl věděl, když se lože připravovalo, byl bych nechal spát na žitné truhle některého mnicha a ležel bych tam, kde spí mnichové.“
Hospodský pravil: „Ale věc nelze měnit, a chceš-li, můžeš ležet co nejlépe. Opat spí, záclony jsou zastřeny, položím ti tam zticha peřinku a můžeš spát.“
Alessandro vida, že to lze učinit, aniž by opat byl obtěžován, svolil k tomu a co nejtišeji mohl se uložil. Opat, jenž nespal, nýbrž usilovně přemítal o svých nových úmyslech, slyšel, co mluvili hospodský a Alessandro, a rovněž slyšel, kterak se Alessandro uložil. Jsa tím velice potěšen pravil sám k sobě:
„Bůh seslal příhodnou chvíli pro moje přání a nepoužiju-li jí, snad se mi cos podobného tak brzy nevrátí.“
Odhodlal se tudiž, že příhodné chvíle nepromešká, a když se mu zdálo, že v domě všechno utichlo, zavolal tichým hlasem Alessandra a pravil mu, aby ulehl vedle něho, což tento po dlouhém odmlouvání, svléknuv se, učinil. Opat položil mu ruku na prsa a počal jej hladit nejinak, než zamilovaná dívka činí svému milenci. Tomu se Alessandro velice podivil a domníval se, že snad opat byl jat nějakou nečistou žádostí, že jej takto hladí. Opat buď že tuto obavu uhodnul, aneb ji poznal podle nějakého hnutí Alessandrova, usmál se a rychle odhaliv košili, kterou měl na sobě, vzal ruku Alessandrovu a položiv si ji na prsa, pravil:
„Alessandro, zažeň svoji pošetilou myšlenku a přesvědč se a poznej, co skrývám.“
Alessandro položiv ruku na prsa opatova, nalezl dva vršíčky kulaté, pevné a hebké, nejinak jakoby byly ze slonové kosti a naleznuv je poznal ihned, že to žena, a nečekaje dalšího pobídnutí rychle ji obejmul a chtěl ji políbit, ona však mu pravila:
„Dříve než se mi přiblížíš, poslyš, co ti chci povědět. Jak jsi se mohl přesvědčit, jsem žena a nikoliv muž. Jako panna opustila jsem svůj domov a ubírám se k papeži, aby mne provdal. Buď tvoje štěstí anebo můj zlý osud spůsobily, že onehdy, když jsem tě spatřila, tak jsem se do tebe zamilovala, že nikdy nebylo ženy, jež by tolik muže milovala. A proto jsem si umínila, že budu chtět za manžela tebe, spíše než kohokoliv jiného. Nechceš-li mne za manželku, ihned odejdi a vrať se na svoje místo.“
Alessandro, ačkoli ji neznal, znaje její komonstvo, jež ji provázelo, soudil, že jest urozená a bohatá, a viděl, že jest nad míru krásná. Proto nerozmýšleje se dlouho, odpověděl, že líbí-li se jí, bude mu to nejvyšším štěstím. Na to usedla na lože před obrazem, na němž vyobrazen byl náš Pán a Spasitel, dala mu do ruky prsten a zasnoubila se s ním. Na to se objali a s velkou rozkoší s obou stran po celý ostatek noci se spolu bavili. Pak umluvili se, kterak uspořádají svoje záležitosti, a když nastal den, Alessandro vstal a vyšel z komůrky, ve které noclehoval, aniž kdo zvěděl, kde byl strávil noc, nad míru vesele s opatem a jeho komonstvem vydal se opět na cestu a po mnoha dnech dostali se do Říma.
A zde, když tu pobyli několik dnů, odebral se opět s oběma rytíři a Alessandrem bez váhání k papeži, a když mu byli vzdali povinnou poctu, jal se opat hovořiti následovně:
„Svatý otče, jakož lépe, než kdo jiný znáte, každý, kdož řádně a počestně chce žíti, musí se pokud možno vystříhati každé příležitosti, jež by jej mohla svésti, aby činil jinak. Proto abych, chtějíc počestně žíti, mohla tak činiti co nejlépe, v šatu, v jakém mne vidíte, uprchlá jsem potají a největší částí pokladů svého otce, krále anglického, jenž mne, mladou, jak mne vidíte, provdati chtěl za krále skotského, pána starého a vetchého, a vydala se na cestu sem, aby mne vaše svatost provdala. Ne tak stáří krále skotského přimělo mne k útěku, jako bázeň, abych v křehkosti svého mládí, kdybych mu byla provdána, nedopustila se něčeho, co by bylo proti zákonům božím a proti cti královské krve mého otce. A když jsem se v tomto úmyslu vydala na cestu, Bůh, jenž jediný nejlépe zná, co komu prospívá, svým milosrdenstvím přivedl mi na oči tohoto, jehož se mu zalíbilo učiniti mým manželem. Byl to tento mladík (a ukázala na Alessandra), jehož vidíte tuto vedle mne a jehož spůsoby a ctnosti jsou hodný kterékoli urozené paní, jakkoli není tak urozený jako král. Zasnoubila jsem se tedy s ním a chci ho za manžela. Nebudu míti nikdy jiného, nechať jsou jakékoli úmysly otce mého a jiných. Pročež hlavní příčina, jež mne pohnula k této cestě, pominula, ale chtěla jsem pouť svoji dokonat, jednak abych navštívila svatá místa, jimiž toto město jest poseto, a vaši svatost, jednak abych svatební smlouvu, která se stala mezi Alessandrem a mnou toliko před Bohem, zjevila vám a tím také ostatním lidem. Pročež vás pokorně prosím, aby to, v čem se Bohu a mně zalíbilo, bylo milé také vám, a abyste nám dal svoje požehnání, bychom takto s tím větší bezpečností milostí onoho, jehož jste náměstkem, mohli pospolu ke cti a slávě Boží i vaší žíti a na konec zemříti.“
Alessandro užasnul, slyše, že žena jeho jest dcerou krále anglického, avšak podivení změnilo se v tajnou radost. Avšak ještě více se divili oba rytíři a rozhněvali se, že by, kdyby se byli nalézali jinde, než před papežem, byli Alessandrovi a snad i paní zle zahráli.
Avšak i papež velice se divil, jak rouchu paní a její volbě, avšak poznav, že věc nelze více změnit, odhodlal se splniti její prosbu. A upokojiv nejprve rytíře, jež viděl rozhněvané, a smířiv je s paní a s Alessandrem, nařídil, co se má státi. A v den, který ustanovil, přede všemi kardinály a mnohými jinými ctihodnými lidmi, jež byl pozval k velké slavnosti, kterou byl uspořádal, povolal k sobě paní v královském rouchu, jež byla tak krásná a tak roztomilá, že po zásluze všemi byla chválena, a rovněž Alessandra bohatě oděného, jenž svou podobou a svými spůsoby zdál se býti nikoliv mladíkem, jenž půjčoval na lichvu, nýbrž mnohem spíše z rodu královského a oba rytíři ho měli u veliké úctě. Tu papež na novo dal konat slavné oddavky, a když skončena svatba krásná a nádherná, propustil je, dav jim svoje požehnání.
Zachtělo se Alessandrovi a rovněž i jeho paní, když opouštěli Řím, odebrati se do Florencie, kdež již pověst novinu byla rozšířila. A zde uvítáni měšťany s nejvyšší poctivostí, načež dala paní tři bratry vyprostiti z vězení, davši každému zaplatit, co jim byli dlužni, a vrátila jim a jejich manželkám jejich statky. Potom Alessandro a jeho paní za velkého díkůčinění všech, vezmouce s sebou Agolanta, odejeli z Florencie a přijevše do Paříže s velkou poctivostí od krále byli přijati.
Odtud odebrali se oba rytíři do Anglie a tolik na králi dosáhli, že dceru svou přijal na milost a s velkou slávou uvítal ji a jejího manžela, jejž brzy na to s velkými poctami pasoval na rytíře a udělil mu hrabství Cornwallské. Byl tak rozšafný a tolik dovedl, že smířil syna s otcem, z čehož povstalo mnoho dobrého pro celý ostrov a získalo mu lásku a vděčnost všeho lidu. Agolante pak dosáhl všeho, co měl za svými dlužníky, a nad míru bohat vrátil se do Florencie, když jej byl hrabě Alessandro pasoval na rytíře. Hrabě pak se svou manželkou žil slavně a jak někteří praví, svou moudrostí a statečností a s pomocí svého tchána později dobyl Skotska a byl tu korunován na krále.“