| Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka třetí | Povídka čtvrtá | Povídka pátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka čtvrtá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quarta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 118–124. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Landolfo Ruffolo schudnuv stane se námořským loupežníkem, a byv jat Janovany, jichž loď se stroskotá, zachrání se na truhle plné vzácných klenotů, a na Korfu přijat jednou ženštinou, bohat se navrátí domů.
Lauretta sedící vedle Pampiney a vidouc, že slavně skončila svoji povídku, nečekajíc dále, jala se mluviti takto:
„Rozmilé dívky, nelze si pomyslet většího obratu osudu, dle mého soudu, než viděti, kterak někdo z největší bídy povznesl se do stavu královského, jakož povídka Pampineina ukázala, že se stalo Alessandrovi. Ačkoliv pak každý, kdo o daném úkolu na dále bude mět vypravovat, bude nucen setrvati v těchto mezích, neostýchám se vypravovati vám povídku, jež, ačkoli obsahuje bídu ještě větší, nedospívá přece ke konci tak slavnému. Vím dobře, kdybyste jen k tomu měly zřetel, s menší ochotou a pozorností byste mne poslouchaly, avšak nemohouc jinak, budu omluvena.
Mořský břeh od Reggia ke Gaetě považován jest takřka za jednu z nejrozkošnějších krajin v Italii. Zde nalezá se blíže Salerna pobřeží, jemuž tamní obyvatelé dali jmeno Amalfi, plné malých městeček, zahrad a pramenů, s lidem bohatým a čilým ve věcech obchodních nad jiné. Mezi těmito městy jedno nazývá se Ravello, kdež sice podnes jsou bohatí lidé, ale kdysi byl tam jeden, jenž byl nad jiné bohat, zván jsa Landolfo Ruffolo. Tomu nestačilo jeho bohatství a chtěje je zdvojnásobit, nebyl dalek toho, ztratiti vše, i svůj život.
Tento muž, jakož jest zvykem mezi kupci, učiniv svoje počty, koupil si velkou loď, na kterou, vesměs za vlastní peníze, naložil všelikého zboží a vydal se s ní k Cypru. Sem však s týmž zbožím, jaké on vezl, připluly mnohé jiné lodě, tak že nejen musel dávat velmi lacino, co byl přivezl, ale chtěl-li odbýt svoje věci, skorem je musel dávat zadarmo, nad čímž div z kůže nevyletěl. A jsa proto již nanejvýš zarmoucen, nevěda, co by počal, a vida, že z muže nad míru bohatého v krátké chvíli stal se skorem žebrákem, umínil si, že buď zemře anebo loupeží sobě škodu nahradí, aby tam, odkud vyplul bohat, nevrátil se chudý.
A naleznuv kupce pro svoji velkou loď, z peněz za ni, jakož i z peněz, které byl stržil za svoje zboží, koupil lehkou lodici jímací a tu opatřil vším, čeho třeba k takovéto službě, a ozbrojiv ji co nejlépe, jal se honiti vše, především pak Turky. A v tomto řemeslu štěstí mu přálo mnohem lépe, než bylo v obchodě. Za necelý rok ulovil a obral tolik tureckých lodí, že nejen si nahradil vše, co byl v obchodě pozbyl, ale mnohem více, tak že skorem měl dvojnásob tolik. Poněvadž však byl poučen bolestí z první ztráty, poznav, že má dosti, aby neupadl do nové ztráty, sám sobě dokazoval, že to, co má, musí mu stačit, aniž by chtěl více. Proto umínil si, že se s tím vrátí domů; maje pak strach před obchodem, neměl chutě uložit jinak svoje peníze, nýbrž s lodicí, na které je byl získal, vyplul a vracel se domů.
Když však připlul k řeckým ostrovům, zvedla se večer velká bouře, jež nejen protivila se jeho cestě, ale nad to prudce zmítala mořem, tak že by lodice jeho nebyla mohla odolat. Umínil si tedy, že v zátoce u malého ostrůvku, kde byl chráněn před větrem, vyčká lepší pohody. Nepobyl tu však ještě dlouho, když dvě velké lodě Janovanů, plující od Cařihradu a prchající před tím, před čím prchal Landolfo, pracně tu přistály.
Lidé na těchto lodích vidouce lodici a zatarasivše jí cestu ze zátoky, když zvěděli, komu náleží, a znajíce dle pověsti, že jest velmi bohat, jako lidé od přírody žádostiví jmění a hrabiví, umínili si, že se jí zmocní. A vyslavše na břeh část svých lidí se samostříly a dobře ozbrojených, postavili je tak, aby z lodice nikdo, kdyby se chtěl zachrániti, nemohl na břeh. Pak dali se přivléci čluny a poněvadž jim moře bylo příznivo, přistáli u lodice Landolfovy, kterou bez velkého namáhání a v krátké chvíli s celou posádkou dostali do svých rukou, neztrativše jediného muže. A vzavše Landolfa na jednu ze svých lodí, a sebravše všechno z lodice, kterou pak potopili, ponechali mu toliko chatrnou kazajku.
Druhého dne, když se vítr obrátil, odpluly lodě k západu, a po celý den byl vítr přízniv jejich plavbě. Avšak k večeru zvedla se bouřlivá vichřice, jež moře prudce vzedmula a oddělila od sebe obě lodě. A prudkost této vichřice spůsobila, že loď, na které se nalezal nešťastný a ubohý Landolfo, s velkou prudkostí narazila na mělčinu blíže ostrova Kefalonie a nejinak než skleněná nádoba vržená na zeď, rozbila se a ztroskotala. Z nešťastníků, již byli na lodi, když moře kolkolem plno bylo plujícího zboží, prken a truhel, jakož se v takovém případě stává, a jakkoli byla noc temná a moře zbouřené a vzedmuté, ti, kdož dovedli plovat, plovali a ostatní chytali se toho, co jim nejblíže bylo po ruce.
Mezi nimi též nešťastný Landolfo, jakkoli den před tím často byl volal smrt, přeje si spíše zemříti, než vrátit se domů tak chudý, jak byl, vida smrt z blízka, dostal strach. A jako ostatní, když se mu namanulo pod ruku jakési prkno, zadržel se ho, doufaje, že Pán Bůh, odvrátiv od něho utonutí, pošle mu nějakou pomoc, aby unikl i nouzi. Usednuv na ně obkročmo, jak nejlépe mohl, jsa zmítán mořem i větrem brzy sem brzy tam, držel se na prkně, až se rozednilo. Když pak nastal den, a Landolfo se ohlédl, nespatřil nic než oblaky a moře a jakousi truhlu, kteráž plynouc po vlnách mořských, často k nemalé jeho hrůze velmi se mu přiblížila, neboť se obával, že by tato truhla mohla do něho vraziti, tak že by se utopil. Protož kdykoli se mu přiblížila, jakkoli měl málo sil, rukou ji odstrkoval. Avšak co toto činil, stalo se, že pojednou zdvihl se prudký vítr s velkou vlnou, jež tak prudce mrštily truhlou o prkno, na němž se Landolfo držel, že je překotily a Landolfo se potopil. Když pak se opět vynořil, puzen více bázní, než silou, viděl, že prkno jest velmi od něho vzdáleno. Pročež boje se, že by se k němu nemohl dostati, přiblížil se ke truhle, jež mu byla dosti blízko, a položiv se na její víko, jak nejlépe mohl, řídil ji pažema. A takto poháněn mořem brzy sem brzy tam, bez jídla, neboť ničeho s sebou neměl, a pije více, než mu bylo milo, nevěda, kde se nalézá a nevida ničeho mimo moře, zůstal po celý den i následující noc.
Dne následujícího buď milostí boží anebo mocí větru, když byl již promoklý jako houba a oběma rukama drže se boků bedny, — jak to vídáme u lidí, kteří tonou, mohou-li se čeho zachytit, — dostal se ke břehu ostrova Korfu, kdež náhodou chudá jedna žena pískem a slanou vodou umývala svoje nádobí a cídila je. Žena tato spatřivši jej blížiti se a nemohouc rozeznati jeho podobu, poděšena a křičíc odskočila. On nemoha mluvit a vida jen málo, nemohl na ni zavolat. Avšak, když jej moře vyvrhlo na zemi, rozeznala žena nejprve truhlu, pak pohlednuvši pozorněji, rozeznala nejprve ruce držící truhlu, na to pak poznala tvář a domyslela se, kdo by to as byl. Pročež jata milosrdenstvím, přebrodila se trochu mořem, jež již bylo klidno, a chopivši jej za vlasy, přitáhla jej na zem, kdež s velkým namáháním oddělila ruce jeho od truhly. Pak dala truhlu své dceři, aby ji nesla na hlavě, a jeho jako malé děcko donesla do domu. Pak vzavši jej do lázně, tolik jej třela a omývala teplou vodou, až se mu vrátila pobledlá barva a nabyl trochu ztracených sil. A když se jí zdálo, že by mohl lázeň opustit, posilnila jej trochou dobrého vína a sušeným ovocem a po několik dnů, jak nejlépe mohla, jej opatrovala, tak že, nabyv opět sil, seznal, kde se nalézá.
Tu se dobré ženě zdálo, že by mu měla vrátiti truhlu, na které se byl zachránil, a pověděti mu, že si může teď hledat štěstí jinde, a tak učinila. On sice si na bednu nevzpomínal, ale přece ji vzal, když mu ji dobrá žena nabízela, domnívaje se, že as nebude míti valné ceny, když nikdo o ni nestojí. Shledav pak, že jest velmi lehka, pozbyl skorem všechnu naději; přece však, když dobrá žena byla mimo dům, vypáčil ji, aby viděl, co je v ní, a nalezl tu množství drahých kamenů, zasazených i nezasazených, jichž byl poněkud znalcem. Vida je a znaje jich velkou cenu, chválil Boha, že jej přece neráčil opustit, a všecek se rozveselil.
Poněvadž však v krátké době těžce byl po dvakráte osudem pronásledován, a obávaje se třetí nehody, uznal, že bude třeba počínati si velmi opatrně, chtěl-li tyto klenoty dopraviti domů. Protož jak nejlépe mohl, zavinul kameny do několika hadrů a pravil dobré ženě, že truhly více nepotřebuje, ale aby byla tak laskava a dala mu za ni pytel. Dobrá žena ochotně mu vyhověla, načež vzdav jí, co nejlépe mohl, díky za všechno dobrodiní, které mu prokázala, vzal pytel na záda a vstoupiv na člun, odplul do Brindisi, odkud pak podle břehu moře putoval do Trani, kdež nalezl svoje krajany, kteří byli soukenníky a z milosrdenství jej ošatili, když jim byl vypověděl svoje příhody, mimo historii s bednou. Mimo to půjčili mu koně a doprovodili jej až do Ravella, kam, jak pravil, chtěl se navrátit. Zde, domnívaje se býti v bezpečí, vzdal díky Bohu, jenž jej byl sprovázel, otevřel svůj pytel a zkoumaje vše bedlivěji, než byl učinil poprvé, shledal, že má tolik vzácných kamenů, že kdyby je prodal levně, ba i pod cenou, jest dvojnásob tak bohat, jako než se vydal na cestu.
A naleznuv prostředky, kterak by prodal svoje kameny, poslal na Korfu pěknou sumu peněz, aby se odměnil za služby, jež mu byla prokázala dobrá žena, jež jej vytáhla z moře, a podobně učinil v Trani těm, kdož jej byli ošatili. A ponechav si zbytek, nechtěje více provozovati obchod, žil počestně až na konec svého života.“