| Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka čtvrtá | Povídka pátá | Povídka šestá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka pátá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quinta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 226–228. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Pan Forese da Rabatta a mistr Giotto, malíř, jedouce z Mugella, posmívají se navzájem svému nepěknému tělu.
Když se Neifile odmlčela, dívky se velmi bavily odpovědí Chichibiovou, až Panfilo na rozkaz královnin promluvil takto:
„Rozmilé dívky, stává se často, jakož příroda mnohdy pod sprostým zaměstnáním skrývá velké poklady ctností, což nám před nedávnem Pampinea ukázala, tak rovněž v nejošklivějším těle možno nalézti nejznamenitější dary ducha, jež do nich příroda byla vložila. Tato okolnost jeví se na dvou našich krajanech, o nichž vám hodlám krátce pohovořit.
Neboť jeden z nich, jehož jmeno bylo pan Forese da Rabatta, jenž byl těla malého a znetvořeného, s tváří tak širokou a ploskonosou, že by byl s kterýmkoli z rodu Baronci mohl závodit co do ošklivosti, ale byl tak zkušený v právech, že mnozí ctihodní mužové považovali jej za hotovou zbrojnici práva občanského.
Druhý pak, jehož jmeno bylo Giotto, měl tak znamenitý dar, že nebyla věc v přírodě, jež jest matkou a neustálým obratem nebes tvůrkyní všech věcí, aby ji nebyl dovedl vypodobnit rydlem, perem anebo štětcem tak podobně, že se nezdála býti více pouhou podobou, nýbrž věcí samou, tou měrou, že často mezi věcmi, jež byl pracoval, některé uváděly zrak v takový omyl, že se lidé domnívali, že co namalováno, jest skutečné. A poněvadž vrátil tomuto umění lesk, jenž po mnohé století následkem bludů těch, kdož spíše chtěli lahodit očím nevědomců, než vyhověti rozumu těch, kdož znali umění, byl pohřben, možno jej právem zváti jedním ze světel slávy florencské a to tím spíše, jelikož v nejvyšší pokoře, ačkoli byl učitelem všech, povždy odpíral, býti zván mistrem. Ačkoli si tuto hodnost odpíral, tím více jej zdobila, jelikož s největší chtivostí osvojovali si ji lakotně ti, kdož méně věděli než on, a jeho žáci. Avšak jakkoli znamenité bylo jeho umění, přece nebyl svou osobou o nic lepší než byl pan Forese. Avšak vraťmež se k naší povídce.
Pan Forese i Giotto měli v Mugellu statky. Jednoho dne pak pan Forese vyjel si prohlédnouti svoje statky v době letní, kdy soudy mívají prázdno, a jel tam na mizerné herce. I setkal se tu s Giottem, o němž jsme právě byli mluvili, jenž rovněž prohlédnuv svůj statek, vracel se do Florencie. Týž nejsa o nic lépe opatřen ani co se týče koně, ani co se týče odění, jako starý člověk krokem jel podle něho provázeje jej.
I stalo se, jakož často stává se za leta, že byli pojednou překvapeni velkým lijákem. Tu, co nejrychleji mohli, uchýlili se do chýže známého rolníka. Ale když se zdálo, že déšť tak brzy nepřestane, a oba chtěli býti ještě za dne ve Florencii, vypůjčili si od venkovana dva staré plátěné pláště a dva klobouky celé zrzavé od stáří, poněvadž tu lepších nebylo, a vydali se opět na cestu.
Když takto kus cesty jeli a celí promokli a mimo to množstvím bláta od kopyt svých koní byli zabláceni, což ovšem nikterak jim krásy nepřidalo, vyjasnilo se poněkud a oba, kteří po dlouhou dobu byli mlčeli, jali se hovořit. A pan Forese jeda po boku Giottově a poslouchaje jej, jenž znamenitě dovedl hovořit, počal jej prohlížet od hlavy až k patě a vida jej tak ošklivého a tak schátralého, nedbaje nikterak vlastní své podoby, dal se do smíchu a pravil:
„Giotto, kdyby teď nás zde potkal nějaký cizinec, jenž tě nikdy neviděl, myslíš, že by uvěřil, žes nejlepším malířem na světě, jako že jsi?“
Na to Giotto rychle odpověděl:
„Pane, myslím, že by tomu uvěřil, kdyby pohleděv na vás mohl uvěřit, že znáte aspoň abecedu.“
Mistr Forese slyše to poznal svůj poklesek, uznávaje, že Giotto mu splatil toliko stejnou mincí.“