| Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka osmá | Povídka devátá | Povídka desátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka devátá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Nona |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 240–243. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Guido Cavalcanti vtipnou průpovědí pokárá několik florencských rytířů, kteří jej byli přepadli.
Královna poznavši, že Emilia skončila svoji povídku a nezbývá než ona, aby vypravovala — a ten, jenž měl výsadu, mluviti poslední, — jala se mluvili takto:
„Ačkoli, rozmilé dívky, předešly jste mne dnes již se dvěma povídkami, jež jsem chtěla vypravovat, přece mi zbyla ještě jedna, jejíž závěrek tvoří průpovídka taková, že jste tak důmyslné ještě neslyšely.
Věztež tedy, že v minulých dobách byly v našem městě obyčeje velmi pěkné a chvalitebné, jež nyní již pominuly následkem lakomství, jež tu vzrostlo spolu s bohatstvím a jež všechny je vypudilo. Mimo jiné byl obyčej, že na různých místech ve Florencii scházeli se pospolu urození lidé z okolí a tvořili malé společnosti, pečlivě dbajíce, aby byli přijati jen ti, kdož mohli nésti náklad, a dnes ten, zítra onen podle ustanoveného pořádku strojil hostinu, každý na svůj den, pro celou společnosti. Při tom zároveň uctívali cize urozené lidi, když do města zavítali, a také měšťany. Podobně aspoň jednou do roka se vystrojili stejným krojem a pospolu za velkých svátků projížděli městem a mnohdy také pořádali hry ve zbraních a sedání, zejmena o velkých svátcích, anebo když nějaká veselá novina o vítězství aneb jiná došla do města.
Mezi těmito společnostmi byla též společnost pana Betta Brunelleschi, pro kterou pan Betto a jeho soudruzi úsilovně snažili se, získati pana Guida Cavalcante di Cavalcanti, a nikoliv bez příčiny. Neboť nehledě k tomu, že náležel k nejlepším logikům města a byl znamenitý přírodozpytec (o což se společnost málo starala), byl též muž nanejvýš roztomilý, spůsobný a výmluvný, a ve všem, cokoli se sluší urozenému muži, znal se lépe než kdokoli jiný. Mimo to byl velmi bohat a dovedl uctíti lépe než kdokoli každého, koho uznal za hodna. Avšak panu Bettovi se nepodařilo získati jej a on a jeho soudruzi se domnívali, že příčinou toho jest, že Guido mnohdy příliš mnoho hloubá a tím se vždy více odlučuje od lidí. A poněvadž poněkud se klonil k názorům Epikurovým, mluvilo se mezi sprostými lidmi, že toto jeho hloubání směřuje jen k tomu, aby dokázal, že není Boha.
I stalo se jednoho dne, že Guido vyšel ze sadu San Michele a přišel corsem degli Adimari až k San Giovanni, kam často docházel a kde stály velké mramorové náhrobky — jež nyní nalezají se u svaté Reparaty — a mnohé jiné. I stál právě mezi porfyrovými sloupy, jež tu stojí, oněmi náhrobky a branou San Giovanni, jež byla zamčena, když pan Betto se svou společností přijížděl koňmo přes náměstí Santa Reparata a vida Guida zde mezi náhrobky, pravil:
„Pojďme a poplašme ho.“
A pobodnuvše koně, podnikli na něho žertem nájezd, a takřka než se toho nadál, obklíčili jej a jali se k němu mluviti takto:
„Guido, odpíráš býti členem naší společnosti. Ale hleďme, když myslíš, žes poznal, že není Boha, cos dokázal?“
Tu Guido vida, že je obklíčen, rychle prohodil:
„Pánové, ve svém domě můžete ke mně mluvit, co vám libo.“
A opřev se rukou o jeden z největších náhrobků, jsa velmi mrštný, přeskočil jej a dostav se tak na druhou stranu unikl jim a odešel.
Pánové užaslí hleděli jeden na druhého a počali mezi sebou mluvit, že to člověk potrhlý a že co jim odpověděl, nemá nijakého smyslu, poněvadž místo, kde se nalezali, nenáleželo jim, aniž komukoli z ostatních měšťanů rovněž jako ne Guidovi. Tu pan Betto obrátiv se k nim, pravil:
„Vy sami jste pošetilí, poněvadž nechápete. On nám slušným spůsobem a několika slovy dal nejostřejší důtku. Neboť všimnete-li si dobře, jsou tyto náhrobky domy mrtvých, neboť do nich se kladou a v nich přebývají nebožtíci; pravil-li, že jsou to naše domy, chtěl tím ukázat, že my a jiní lidé neučení a nesečtělí jsme u porovnání s ním a jinými lidmi učenými horší než nebožtíci. A protož, jsme-li tu, jsme doma.“
Tu všichni pochopili, co Guido chtěl povědět, a zastyděli se a více jej nepokoušeli; pana Betta pak od té chvíle považovali za vtipného a velmi rozšafného šlechtice.“