Dekameron/Den čtvrtý/Povídka pátá
| Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka čtvrtá | Povídka pátá | Povídka šestá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka pátá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quinta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 57–62. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Bratři Lisabettini usmrtí jejího milence; on se jí objeví ve snu a ukáže jí, kde byl pohřben; ona potají vykopá jeho hlavu a uloží ji do květináče s bazalkou a pláče nad nimi každodenně celou hodinu; když pak jí bratři vzali i toto, brzy na to žalem zemře.
Když Elisa skončila svoji povídku a král ji poněkud za to pochválil, nařízeno Filomeně, aby vypravovala, ona pak plna soucitu s nešťastným Gerbinem žalostně vzdechnuvši počala takto:
„Povídka moje, rozmilé dívky, netýká se lidí tak vznešených, jako byli oni, o nichž Elisa vypravovala, ale snad nebude méně žalostná: vzpomenula jsem si na ni, poněvadž se právě hovořilo o Messině, kde se přihodila.
Byli tedy v Messině tři mladíci, kupci, kteří zdědili dosti značné jmění po svém otci, jenž byl ze San Gimignana, a měli sestru, zvanou Lisabettu, dívku velmi krásnou a spůsobnou, kterou, neznámo z jaké příčiny, nebyli dosud provdali. A mimo to měli tito tři bratři v jednom svém krámě mladíka z Pisy, jehož jméno bylo Lorenzo, jenž obstarával a provozoval všechny jejich záležitosti. Byl to mladík velmi pěkný svou osobou a velmi příjemný, a poněvadž Lisabetta často jej vídala, stalo se, že se jí počal nadmíru líbit.
Lorenzo spozorovav to tu a tam, vzdal se svých dřívějších lásek a rovněž počal obracet mysl k Lisabettě. A tak se stalo, že zalíbivše se sobě navzájem, za nedlouho dodavše si odvahy, činili, co jest nejvyšší touhou každého. A pokračujíce takto a dopřávajíce si mnohé radosti a kratochvíle, nedovedli si při tom počínati dosti opatrně. Tak se stalo jedné noci, když Lisabetta šla do komůrky Lorenzovy, že nejstarší z bratří, aniž si ho povšimla, to spozoroval. On pak, jsa mladík rozšafný, jakkoli se velmi mrzel pro to, co seznal, přece poslechl rady rozumu, nestrhl pokřik, aniž dal čeho znát, nýbrž uvažuje všelijak o těchto věcech, čekal až do příštího jitra.
Druhého dne pak oznámil svým bratřím, co minulé noci zvěděl o Lisabettě a Lorenzovi, a spolu s nimi ve dlouhé poradě uvažovali o této věci. Aby pak z toho nepovstala ani jim ani jejich sestře nějaká hanba, smluvili se, že o tom všem pomlčí a budou se stavět, jakoby nebyli ničeho viděli neb slyšeli, až by nastala chvíle, kde by bez nebezpečí a bez hluku mohli odstraniti tuto hanbu, než by dospěla dále.
A počínajíce si takto, hovořili a smáli se s Lorenzem, jak mívali ve zvyku. I stalo se, že stavíce se, jakoby si všichni tři chtěli vyjíti za město na procházku, vzali s sebou Lorenza. Když pak přišli na místo velmi osamělé a vzdálené, vidouce, že je příznivo jich úmyslu, Lorenza, jenž se toho nikterak nenadál, usmrtili a zakopali tak, aby jej nikdo nenalezl. Vrátivše se do Messiny, vypravovali, že poslali Lorenza k vůli svým záležitostem na cesty, čemuž snadno uvěřeno, neboť mívali v obyčeji posílati jej z města.
Když se Lorenzo nevracel a Lisabetta velmi často a snažně se tázala po něm, jako někdo, jenž těžce nese dlouhé odloučení, stalo se jednoho dne, kdy velice důtklivě po něm se tázala, že jeden z bratří jí odpověděl:
„Co to znamená? Co je ti po Lorenzovi, že se po něm tak často tážeš? Budeš-li se tázat ještě dále, odpovíme ti, jak zasluhuješ.“
Tu dívka zarmoucena a smutna, obávajíc se a nevědouc čeho, přestala se tázat a často v noci žalostně jej volala a prosila, aby se vrátil, a mnohdy s mnohými slzami žalovala na dlouhou jeho nepřítomnost a nedovedouc se rozveselit, neustále jej očekávala. Stalo se pak jedné noci, když byla dlouho oplakávala Lorenza, jenž se nevracel, a když po pláči usnula, zjevil se jí Lorenzo ve snu bledý a zbědovaný, v rozedraných šatech a zdálo se jí, že k ní praví:
„Ó Lisabetto, stále mne jen voláš a truchlíš pro dlouhou moji nepřítomnost a svými slzami těžce mne obviňuješ. Pročež věz, že se nemohu vrátit, neboť posledního dne, kdys mne viděla, tvoji bratři mne zavraždili.“
A pověděv jí o místu, kde byl zahrabán, pravil jí, aby jej více nevolala a nečekala, a zmizel.
Dívka probudivši se a uvěřivši zjevení, hořce zaplakala. Když pak ráno vstala, neodvážila se pověděti čeho svým bratřím, umínila si však, že půjde na ono místo a přesvědčí se, je-li pravda, co se jí ve snu bylo zjevilo. Požádala o dovolení, aby se směla projít za město; odebrala se se ženštinou, jež věděla o všech jejích tajemstvích a často je byla pospolu vídala, co nejdříve na ono místo. Když byly odstranily suché lupení, jež pokrývalo půdu, jaly se hrabat na místě, kde se jim půda zdála méně tvrdou. — Nehrabaly dlouho, když nalezla tělo svého nešťastného milence, jež dosud nebylo hnilobou porušeno a zohaveno. Tu zřejmě poznala, že vidění její bylo pravdivé. Byla tím nade všechno pomyšlení zarmoucena, ale vidouc, že tu slzy nespomohou, ráda by byla celé tělo vzala s sebou, aby mu opatřila počestnější hrob. Vidouc pak, že to nemožno, nožem, co nejlépe mohla, oddělila hlavu od trupu a zabalila ji do šatu. Pak pokryvši ostatní tělo zemí, vložila šat s hlavou služce do zástěry a nejsouc nikým viděna, odešla odtud a vrátila se domů.
Doma zamkla se s hlavou milencovou do své komůrky, dlouho a hořce nad ní plakala, tak že ji slzami celou obmyla a na tisíckrát ji zlíbala. Pak vzala velký, krásný květináč, z těch, v nichž se pěstuje bazalka neb jiné vonné byliny, a vložila do něho hlavu zabalenou v krásný šat. Pak pokryla ji hlinou a zasadila do ní několik trsů nejpěknější salernské bazalky, kterou nepolévala jinou vodou než růžovou anebo pomerančovou aneb svými slzami. Zvykla si sedávati stále u tohoto květináče a hleděti naň v největším roztoužení, neboť ukrýval jejího Lorenza. Když pak se dlouho naň byla dívala, počala nad ním plakat a tak dlouho, až celá bazalka byla skropena jejími slzami. Bylina jak následkem této dlouhé a neustálé péče, jednak tučností země pocházející z tlící hlavy, jež pod ní byla ukryta, krásně vzrostla a vydávala mnohou vůni.
Poněvadž pak dívka stále si takto počínala, bývala často vídána sousedy. Ti, když se bratři divili, kterak krása její mizí a že má oči do krvava zardělé, pravili k nim:
„Spozorovali jsme, že každodenně činí totéž.“
A pověděli jim, co byli viděli. Bratři zvěděvše to a přesvědčivše se o tom, domlouvali jí častěji, když však nepochodili, odňali jí potají květináč. Ona nenaleznuvši jej, co nejsnažněji oň prosila a když jí nebyl vrácen, nepřestala plakat a naříkat a upadla v nemoc, nežádajíc ve své chorobě ničeho jiného než svůj květináč.
Mladíci velmi se divili této žádosti a chtěli vědět, co as je v květináči. Vysypavše hlínu, spatřili šat a v něm hlavu, jež nebyla ještě tak zetlelá, aby nebyli poznali podle kadeřavého vlasu, že to hlava Lorenzova. Nad tím se velmi podivili a obávali se, aby se věc neroznesla. Zakopali tedy lebku a nezmínivše se nikomu, opatrně opustili Messinu a opatřivše svůj majetek, odebrali se do Neapole. Dívka pak nepřestávala plakat a stále žádajíc svůj květináč plačíc zemřela. A tak nešťastná její láska dosáhla konce.
Avšak později, po nějaké době roznesla se tato historie mezi lidmi a kdosi složil o tom píseň, jež se zpívá až podnes a jež počíná:
Který to byl neznaboh,
co vzal mi moji bazalku…“