Dekameron/Den čtvrtý/Povídka šestá
| Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka pátá | Povídka šestá | Povídka sedmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka šestá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Sesta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 63–72. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Andreuola miluje Gabriotta; vypravuje mu, co se jí zdálo, a on jí vypravuje svůj sen, načež náhle zemře v jejím náručí. Zatím co ona se svou služkou nesou jej do jeho domu, jsou jaty stráží a před soudem poví, kterak se vše událo. Soudce chce ji svést, ale ona se mu nepoddá; když pak o tom zvěděl její otec a shledal, že je nevinna, osvobodí ji. Ona však zanechavši všech světských věcí, stane se jeptiškou.
Povídka, kterou byla vypravovala Filomena, byla velmi vítána dívkám, neboť slyšely často zpívat onu píseň, ale nikdy se nemohly doptat, proč byla složena. Avšak král, zaslechnuv konec povídky, nařídil Panfilovi, aby po řadě pokračoval. Panfilo tedy počal:
„Sen, o němž se mluvilo v předešlé povídce, připomíná mi povídku, ve které se vypravuje o dvou snech. Sny tyto byly předzvěstí věcí budoucích, jako onen sen byl zvěstí toho, co se událo. Avšak jedva že je vypověděli ti, jimž se zdály, ihned se splnily. Neboť, rozmilé dívky, třeba, abyste věděly, že obecným úkazem u všech, kdož žijí, jest viděti ve spánku všeliké věci, jež sice tomu, kdo spí, ve spánku zdají se býti vesměs úplně pravdivé, avšak když se probudil, seznává, že některé jsou pravdivé, jiné pravdě podobné a některé proti veškeré pravdě, přece však shledáváme, že se mnohé z nich vyplnily. Proto také mnozí kterémukoli snu dávají takové víry, jako věcem, jež ve bdění viděli, a podle svých snů jsou smutni neb veseli, podle nich obávají se nebo doufají. A naopak jsou někteří, kdož ničemu nevěří, dokud sami neupadli v nebezpečí, jež jim bylo předpověděno. Že všechny nejsou pravdivy, mohl dosti často každý z nás poznat, a že všechny nejsou klamny, zjevilo se již z povídky Filomeniny a také ve své povídce, jak jsem již pravil, hodlám to dokázat. Pročež soudím, že kdo žije a jedná ctnostně, nepotřebuje se dáti odstrašit od toho nijakým nepříznivým snem, aniž k vůli němu odstoupit od dobrých úmyslů. Co pak se týče neřestí a zloby, kdyby se jim ony zdály být sebe příznivější a zdály se povzbuzovati toho, jenž je vidí, nechať nikdo nevěří a nechať spíše dá víru pravému opaku. Avšak přistupmež k naší povídce.
Ve městě Brescii žil kdysi urozený muž, jehož jmeno bylo pan Negro da Ponte Correro, jenž mimo jiné dítky měl dceru, které říkali Andreuola, jež byla mladá a velmi krásná a dosud neprovdána. Náhodou zamilovala se do souseda, jehož jméno bylo Gabriotto, člověka sice nízkého rodu, ale chvalitebných spůsobů a postavou krásného a rozmilého. Přičiněním a pomocí služky dosáhla dívka tolik, že Gabriotto nejen zvěděl, že Andreuola jej miluje, ale byl též uveden do krásné zahrady jejího otce, kdež pak často se scházeli k nemalé svojí rozkoši. Aby pak nic více, leda smrt, nemohlo přerušiti jejich lásku plnou rozkoše, potají dali se oddat.
Když takto potají pokračovali ve svém obcování, stalo se, že dívce jedné noci se zdálo, že se nalezá v zahradě s Gabriottem a oba se pospolu v největší rozkoši objímali. V tom však se jí zdálo, kterak z těla jeho vychází cosi tmavého a hrozného, čeho podobu nemohla rozeznat. I zdálo se jí, že ona věc chopila se Gabriotta a přese všechen její odpor s úžasnou silou vyrvala jej z jejího náručí a skryla se s ním pod zemí, tak že nikdy více nemohli se spatřit. Nad tím pocítila neskonalou bolest, tak že se probudila. Probudivši se pak, ačkoli byla ráda, že to byl pouhý sen, přece byla tímto snem postrašena.
Poněvadž pak Gabriotto příští noci chtěl ji navštívit, snažila se příměti jej, aby tohoto večera nepřicházel. Ale vidouc, že trvá na svém, a aby nebyl jat nějakým podezřením, sešla se s ním v noci v zahradě. Když byli natrhali množství růží bílých a červených, neboť byla doba růží, uložila se s ním u krásné, jasné studánky, jež byla v zahradě. Když pak se tu byli spolu dlouho a vesele bavili, tázal se jí Gabriotto, proč nechtěla, aby k ní přišel. Dívka vypravovala mu svůj sen z minulé noci a pověděla mu, jakou obavu to v ní vzbudilo. Gabriotto slyše to dal se do smíchu a pravil, že jest velmi pošetilé, věřiti snům, poněvadž pocházejí od nadbytku či nedostatku pokrmu, a že každodenně poznáváme, že jsou vesměs plané. Pak doložil:
„Kdybych byl chtěl věřit snům, nebyl bych věru přišel, ne k vůli tvému snu, ale k vůli tomu, co se mi zdálo rovněž této noci. Zdálo se mi, že jsem v krásném, rozkošném lese na lovu a chytil jsem srnu tak krásnou a tak roztomilou, že jsem nikdy podobné neviděl, a zdálo se mi, že je bělejší sněhu a za krátkou chvíli tak se u mne ochočila, že mne ani neopouštěla. Mně pak zdála se tak milá, že aby mi neutekla, dal jsem jí kolem hrdla zlatý obojek, abych ji na zlatém řetízku mohl stále vodit s sebou. A pak se mi zdálo, že srna odpočívá, kladouc mi hlavu do klína, když tu náhle, nevím odkud, zjevila se fena černá jak uhel, hladová a nanejvýš hrozná na pohled a běžela ke mně. Bylo mi, jako bych se nemohl bránit, a ona zakousla se mi do prsou nad levým bokem a hryzla tolik, až odkryla srdce, které mi vyrvala z těla a utekla s ním. Z toho pocítil jsem takovou bolest, že jsem se vytrhl ze sna a probudiv se, honem rukou sáhl po boku, zdali se mi nic nestalo. Ale neshledav ničeho zlého, sám sobě jsem se vysmál, že jsem to hledal. Ale co pak je po tom? Takovéto a ještě hroznější sny míval jsem častěji a přece se mi nic nepřihodilo. Pročež nechme toho a dopřejme si raději kratochvíle.“
Mladá žínka, jež byla velmi poděšena svým snem, slyšíc to, děsila se ještě více. Aby však nezavdala Gabriottovi příčinu k mrzutosti, pokud jen možno ukrývala svoji bázeň. A když jej byla několikráte objala a políbila a od něho byla zobjímána a zlíbána, a veselila se s ním, přece obávajíc se a nevědouc čeho, pohlížela častěji než jindy do jeho tváře a každé chvíle se ohlížela po zahradě, zdali odněkud se neblíží cosi černého. A když takto byli pospolu, Gabriotto z hluboka vzdechnuv, objal ji a pravil:
„Nastoj, duše moje, pomoz mi, umírám!“
A řka to, klesl na trávník.
Žínka vidouc to, vzala omdlelého na klín a plačíc, zvolala:
„Ó, drahý pane můj, co je ti?“
Gabriotto neodpovídal, ale sténaje těžce a všecek pokryt smrtelným potem, za krátkou chvíli vypustil ducha.
Kterak to bylo kruté a bolestné pro mladou žínku, jež jej milovala více než sebe, možno si pomyslet. Plakala velmi a často nadarmo jej volala, avšak když jej byla po celém těle ohledala a seznala, že je zcela studený a nadobro mrtev, nevědouc, co by si počala, s pláčem a plna úzkosti běžela zavolati svoji služku, jež o této její lásce věděla, a zjevila jí svoje neštěstí a svoji bolest. A když obě pospolu byly usedavě poplakaly nad mrtvou tváří Gabriottovou, pravila mladá žínka ke služce:
„Když mi jej Bůh odňal, nechci býti více živa, ale dříve, než půjdu a usmrtím se, chtěla bych, abychom nalezly slušný prostředek, kterak zachovati moji čest a tajemství naší lásky, a aby toto tělo, jež rozmilá duše opustila, bylo pohřbeno.“
Služka jí odpověděla:
„Dceruško moje, nemluv o tom, že se chceš usmrtit, neboť jestliže jsi ho tuto ztratila, kdybys se usmrtila, i na onom světě bys ho ztratila, neboť dostala bys se do pekla, kam zajisté se duše jeho nedostala, neboť byl hodný mladík. Avšak mnohem lépe jest, upokojiti se a pomýšleti na to, abys přispěla modlitbami a jinými dobrými skutky jeho duši, jestliže snad pro nějaký hřích, jehož se dopustil, má toho zapotřebí. Pohřbíti jej mohly bychom hned zde v zahradě, o čemž se nikdo nikdy nedozví, neboť nikdo neví, že kdy sem docházel. Anebo nechceš-li tomu, vynesmež jej ze zahrady a položmež ho na ulici. Ráno jej naleznou, odnesou ho do jeho domu a nechají jej pohřbít jeho příbuzným.“
Mladá žínka, ačkoli byla plna hořkého žalu a neustále plakala, přece vyslechla rady služčiny. Nesouhlasila s první radou, ale schválila druhou, řkouc:
„Nedopouštějž Bůh, abych dopustila, by tento rozmilý mladík, jehož jsem tolik milovala, a jenž byl mým manželem, byl zahrabán jako pes anebo vyhozen na ulici. Dostalo se mu mých slzí a pokud mi bude možno, dostane se mu též slzí jeho příbuzných, a již mi napadlo, čeho tu třeba učinit.“
I poslala služku rychle pro kus hedvábné látky, kterou měla ve své truhle, a když ji přinesla, prostřela ji na zem, položily na ni tělo Gabriottovo, daly pod hlavu podušku a s mnohými slzami zavřely mu oči a ústa. Pak uvila věnec z růží a posypavši celé jeho tělo růžemi, pravila ke služce:
„Odtud až ke dveřím jeho domu není daleko a protož jakmile jsme jej zabalily, poneseme jej tam a položíme jej před práh. Není daleko do dne, a tu bude nalezen, a třeba to nebylo potěšení pro jeho příbuzné, přece mně, v jejímž náručí zemřel, bude to útěchou.“
A řkouc to, na novo s hojnými slzami vrhla se na tvář zesnulého a po dlouhou dobu plakala. Když pak jí služka její tuze domlouvala, poněvadž se blížil den, vzala prsten, kterým se byla Gabriottovi zasnoubila, se svého prstu a navléknuvši jej na prst jeho, s pláčem pravila:
„Drahý pane můj, jestliže duše tvá nyní vidí moje slzy anebo jestliže nějaké vědomí nebo nějaký cit zůstávají v těle po odchodu duše, přijmi v lásce poslední dárek té, kterou jsi za živa tolik miloval.“
A řkouc toto, klesla ve mdlobách na jeho tělo a když se po chvíli vzpamatovala a povstala, spolu se služkou chopila se šatu, na němž tělo leželo, načež obě se svým břemenem vyšly ze zahrady a kráčely k jeho domu. A když se takto ubíraly, stalo se náhodou, že se setkali se zbrojnoši městského soudce, kteří v tu dobu konali hlídku a jali je i s mrtvým tělem. Andreuola, jež si přála spíše zemříti, než jíti, poznavši zbrojnoše, směle jim pravila:
„Vím, kdo jste, a vím, že kdybych chtěla uprchnout, nic by mi nebylo platno. Jsem ochotna jíti s vámi k soudu a povědět, oč tu jde. Ale nechať nikdo z vás se neodváží, dotknouti se mne, budu-li vás poslušna, aniž hnouti tímto tělem, nechce-li, abych naň žalovala.“
A tak, aniž se jí kdo dotknul, s tělem Gabriottovým odebrala se do soudního paláce. Starosta, zvěděv o tom, povstal a povolav Andreuolu k sobě vyptával se jí, kterak se vše událo. Pak dal ohledati tělo nebožtíkovo lékaři, zdali byl usmrcen jedem či jinak, ale všichni prohlásili, že nikoliv, nýbrž že některá céva poblíže srdce praskla, tak že se zadusil. Soudce slyše to a shledav, že nelze na ní nalézti viny, snažil se, dokázati jí, že jí daruje, co jí nemohl prodat, a pravil, bude li mu po vůli, že ji propustí na svobodu. Když pak nespomohla slova, proti veškeré slušnosti chtěl užiti moci. Avšak Andreuola roznícena hněvem a posilněna jím, statečně se bránila a zapudila jej od sebe hanlivými a hrdými slovy.
Když pak nastal bílý den a pan Negro se dozvěděl, co se přihodilo, tu na smrt zarmoucen odebral se s mnohými přátely do soudního paláce a když mu soudce vše oznámil, stěžuje si žádal, aby mu byla vrácena. Soudce, jenž raději sám první se přiznal, že jí chtěl učinit násilí, než aby byl od ní obviněn, jal se nejprve chváliti jeho dceru a její ctnost, kterou prý chtěl zkusit, a jal se vypravovat, co podnikl. A proto prý, vida, kterak je stálá ve ctnosti, nade vše pomyšlení se do ní zamiloval, tak že, ačkoli měla manžela z nízkého rodu, bude-li to vhod jejímu otci a jí, ochotně by ji pojal za manželku. Zatím co takto mluvili, přišla Andreuola a spatřivši svého otce, s pláčem vrhla se k němu a pravila:
„Otče můj, nemyslím, že bude třeba, abych vám vypravovala o své nerozvážnosti a o svém neštěstí, neboť vím zajisté, že jste o tom slyšel a znáte to. A protož prosím vás co nejsnažněji a nejpokorněji, abyste mi odpustil poklesek, že bez vašeho svědomí pojala jsem za manžela toho, jehož jsem milovala nad jiné. A neprosím vás o tuto milost, abych zachovala svůj život, ale abych zemřela jako vaše dcera a nikoliv jako vaše nepřítelkyně.“
A řkouc to, s pláčem sklesla mu k nohám. Pan Negro, jenž byl již velmi stár a muž od přirozenosti laskavý a milující, slyše tato slova, dal se do pláče a s pláčem něžně pozvedl dceru k sobě, řka:
„Dcero má, byl bych měl raději, abys byla dostala muže, jenž dle mého soudu by se ti hodil. Ale kdybys byla si vzala někoho, jenž se ti líbil, i mně by se to bylo líbilo. Avšak žes se přede mnou skrývala a žes měla ke mně tak málo důvěry, zarmucuje mne a tím více mne bolí, vidím-li, žes jej spíše musela ztratit, než jsem se o tom dozvěděl. Avšak, když se to již stalo, co bych, abych se ti zavděčil, byl ochotně učinil za jeho života, prokáži nebožtíku a uctím jej jako svého zetě.“
A obrátiv se ke svým dětem a příbuzným, nařídil, aby dali Gabriottovi připravit slavný a počestný pohřeb. Zatím přikvapili příbuzní a příbuzné mladíka, zvěděvše o této novině, a skorem všechny ženy. Pročež, když tělo nebožtíkovo, vystaveno uprostřed dvora paláce na šatě, v nějž byl Andreuolou zabalen a pokryt růžemi, oplakávali jej nejen ona a jeho příbuzní, ale veřejně skorem všechny ženy z města a mnoho mužů. A tak ne jako člověk sprostý, ale jako pán vynesen ze dvora paláce nejurozenějšími měšťany s velkou slávou ke hrobu.
Po několika dnech, když soudce na novo opakoval svoji žádost a pan Negro domlouval své dceři, nechtěla o ničem slyšet. Poněvadž pak otec jí byl po vůli, vstoupila do kláštera, velmi slavného svojí svatostí, i se svou služkou a počestně tu po dlouhou dobu žily jako jeptišky.“