Dekameron/Den čtvrtý/Povídka osmá
| Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka sedmá | Povídka osmá | Povídka devátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka osmá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Ottava |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 79–86. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Girolamo miluje Salvestru; pohnut prosbami matčinými odebere se do Paříže; vrátiv se a naleznuv ji provdánu, vejde potají do jejího domu a zemře po jejím boku, když pak jej odnášejí do kostela, zemře Salvestra po boku jeho.
Když povídka Emiliina skončena, na rozkaz králův Neifile počala takto:
„Mnozí, jak se mi zdá, urozené dívky, domnívají se, že vědí více, než kdokoli jiný, a přece vědí méně. Proto pokoušejí se nejen proti radám lidí, ale i proti samé přírodě věcí prováděti svoje úmysly. Z této domýšlivosti povstalo již mnoho zlého a nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. A poněvadž mezi přirozenými věcmi, jež nejméně snesou rady anebo odporu, nalezá se láska, jejíž přirozenost jest taková, že spíše sama sebou se může strávit, než by se dala odstranit lstí a chytrostí, napadlo mi, abych vám vypravovala povídku o paní, jež snažíc se býti moudřejší, než jí náleželo a než vskutku byla, jakož i než snesla věc, ve které se snažila dokázati svoji moudrost domnívajíc se, že ze zamilovaného srdce vypudí lásku, kterou v něm snad byly vzbudily hvězdy, jež řídí naše osudy, dosáhla toho, že z těla syna svého zároveň vypudila lásku i duši.
Žil kdysi v našem městě, jak starší lidé vypravují, kupec velmi vážený a bohatý, jehož jmeno bylo Leonardo Sighieri, jenž měl se svojí manželkou syna, kterému říkali Girolamo, po jeho narození pak spořádav náležitě svoje věci, sešel s tohoto světa. Poručníci hochovi spolu s jeho matkou řádně a poctivě spravovali jeho věci.
Hoch vyrůstaje s dětmi ostatních svých sousedů, spřátelil se více než s kterýmkoli ze svého okolí s dívkou, jež mu byla rovna věkem a byla dcerou krejčího. Když pak počínal dospívat věkem, toto přátelství změnilo se v lásku tak velkou a tak mocnou, že Girolamovi nebylo volno, nemohl-li ji spatřit. A zajisté ona neméně milovala jeho, než on ji. Matka hochova spozorovavši to, nejednou jej proto plísnila a trestala. A nemohouc ničeho poříditi s Girolamem, stěžovala si na něho poručníkům, a poněvadž se domnívala, že při velkém bohatství hochově zmůže všechno na světě, pravila k nim:
„Tento náš hoch, jemuž jest jedva čtrnáct let, jest zamilován do dcery našeho souseda krejčího, jejíž jmeno jest Salvestra, a jestliže ji od něho neodstraníme, snad by ji jednoho dne pojal za manželku, aniž by o tom kdo zvěděl, což by mne na dosmrti zarmoutilo. Anebo se k vůli ní usouží, provdá-li se za jiného. Proto se mi zdá, že máme-li se tomu vyhnout, měli byste jej poslat někam daleko odtud do služby k některému kupci. Neboť bude-li odtud vzdálen a neuvidí-li ji více, sejde mu s mysli a můžeme jej pak oženit s nějakou dívkou z dobrého rodu.“
Poručníci pravili, že paní má pravdu a že učiní v té věci, co jim bude možno. Pak dali si zavolati hocha do krámu a jeden z nich jal se k němu mluviti velmi vlídně:
„Synu můj, dorůstáš nyní a bude velmi dobře, počneš-li se sám starati o svoje věci. Protož byli bychom velmi rádi, abys se odebral na nějakou dobu do Paříže, kdež nalezneš velkou část svého bohatství v obchodě. Mimo to přiučíš se tam mnohému a poznáš lepší spůsoby než zde, spatříš tam pány a muže urozené, jichž je tam množství, a přiučiv se jejich spůsobům, můžeš se sem pak navrátit.“
Hoch pozorně poslouchal, ale pak zkrátka odpověděl, že tak neučiní, neboť se mu zdá, že se dovede jako kdokoli jiný uživit ve Florencii.
Ctihodní mužové slyšíce toto, ještě mnohými slovy mu domlouvali, ale nemohouce na něm dostati jiné odpovědi, oznámili to matce. Matka tím byla nad míru pohněvána, ne proto, že se nechtěl odebrati do Paříže, ale pro jeho lásku, a velmi se s ním vadila. Pak ale sladkými slovy jala se mu domlouvat, počala mu lichotit a vlídně jej prosit, aby jí to učinil k vůli a poslechl rady svých poručníků. A tolik mu toho dovedla povědět, že konečně svolil, že se odebere do Paříže na rok, ale ne déle, a tak se stalo. Odebral se tedy zamilovanější nade vše pomyšlení do Paříže a zde pod všelikými výmluvami zdrželi ho po dvě leta.
Když se navrátil zamilovanější než kdykoli, nalezl svoji Salvestru provdanou za hodného mladíka, jenž dělal plachty, což jej nad míru zarmoutilo. Ale vida, že jinak býti nemůže, snažil se upokojit se. Avšak zvěděv o jejím obydlí, počal podle zvyku zamilovaných mladíků chodit mimo její dům, domnívaje se, že na něho nezapomenula, jako on nezapomenul na ni; ale bylo tomu jinak. Nevzpomínala na něho, jakoby jej nikdy nebyla viděla, anebo jestliže nějak na něho vzpomínala, dávala na jevo pravý opak.
To mladík dosti záhy spozoroval, nikoliv bez velké bolesti. Ale přece činil vše, aby znovu se jí zalíbil, ale když se mu zdálo, že ničeho nemůže pořídit, umínil si, že promluví s ní samotnou, a kdyby jej to mělo stát život. A zvěděv od některého souseda, kterak dům rozdělen, jednoho večera, kdy ona a její manžel byli večer návštěvou u sousedů, potají vešel do vnitř a skryl se v její komoře za plachtami, jež tu byly rozvěšeny, a čekal tak dlouho, až se vrátili a šli ulehnout.
Když pozoroval, že manžel její usnul, přistoupil k loži, na němž spala Salvestra, a položiv jí ruku na ňadra kvapně pravil:
„Ó duše moje, spíš-li?“
Mladá žínka, jež ještě nespala, chtěla vykřiknout, ale mladík ještě v čas jí pošeptal:
„Pro Bůh, nekřič, jsem tvůj Girolamo.“
Ona slyšíc to, všecka se chvějíc pravila:
„Nastojte, pro Bůh, Girolamo, odejdi. Ty tam jsou časy, kde našim dětským srdcím nebylo bráněno, milovati se. Jsem, jak vidíš, provdána, a proto nesluší se mi, poslouchati jiného muže, než mého manžela. Pročež prosím tě pro Boha živého, abys odešel. Neboť kdyby můj manžel tě spozoroval, a dejme tomu, že by z toho nepošlo nic horšího, tolik by z toho povstalo, že nikdy bych s ním nemohla žít v míru a v pokoji, kdežto teď jsouc milována, žiju s ním pokojně a v dobré míře.“
Mladík, slyše tato slova, pocítil žalostnou bolest. Připomínaje jí minulé doby a svoji lásku, která se vzdáleností nikterak neumenšila, střídal mnohé prosby se štědrými sliby, ale ničeho nedosáhl. Pročež přeje si zemřít, prosil ji na konec, aby v odměnu za tolikerou lásku dovolila, by ulehl po jejím boku, dokud se trochu nezahřeje, poněvadž prostydl očekávaje ji. I sliboval jí, že ani slovem na ni nepromluví, aniž se jí dotkne, a když se trochu ohřál, že odejde.
Salvestra cítíc s ním trochu útrpnosti, svolila k tomu za podmínek, jež byl on sám nabídl. Mladík tedy ulehl vedle ní a nedotýkaje se jí, vzpomínaje si na dlouhou svoji lásku k ní a nynější její krutost a zmařenou naději, odhodlal se, že nebude dále žít. I zadržev v sobě dech a nepromluviv slova, sevřel pěstě a po boku jejím zemřel.
Po hodné chvíli mladá žínka divíc se, že leží tak zticha, a obávajíc se, aby se manžel její neprobudil, jala se mu domlouvati:
„Nuže, Girolamo, proč neodcházíš?“
Avšak pozorujíc, že neodpovídá, domnívala se, že usnul. Pročež vztáhnuvši k němu ruku, aby jej probudila, jala se na něho sahat a dotýkajíc se ho seznala, že je jak led, a velice se tomu podivila. I zatřepala jím silněji a pozorujíc, že se nehýbe, a ohmatavši jej pečlivěji shledala, že zemřel. Jsouc tím nanejvýš zarmoucena, po dlouhou chvíli nevěděla co počít. Na konec si umínila, že vyzví na manželu, vypravujíc mu vše, jakoby se bylo přihodilo jiné, co by tu měla počít.
Probudila muže a to, co se jí právě bylo přihodilo, pověděla mu, jako by se bylo přihodilo jiné a tázala se ho pak, kdyby se jemu cos podobného přihodilo, co by si počal. Hodný muž odpověděl, že se mu zdá nejmoudřejší, odnésti nebožtíka potají k jeho domu a nechati jej tam a nečiniti nijakého příkoří ženě, jež, jak se mu zdá, v ničem nechybila. Tu pravila mladá žínka:
„Takto tedy třeba jednati nám!“
A vzavši jej za ruku, přiložila ji k tělu mrtvého mladíka. Manžel všecek ustrnut vyskočil, a rozžav světlo, oděl nebožtíka v jeho šaty a bez meškání — spoléhaje ve svoji nevinu, naložil si jej na bedra a odnesl jej ku prahu jeho domu, zde jej uložil a nechal ležet. Když nastal den a lidé spatřili přede dveřmi mrtvé tělo, strhl se veliký povyk, zejmena matka velmi naříkala. Ale když byli tělo bedlivě prohlédli a ohledali a nenalezli nijakých ran ani boulí, lékaři svorně prohlásili, že zemřel žalem, jak tomu vskutku bylo.
Na to tělo nebožtíkovo doneseno do chrámu, kam se odebrala též zarmoucená matka s mnohými jinými příbuznými i sousedkami a počaly nad ním hlasitě podle našeho zvyku plakat a naříkat. A zatím co takto nad ním konán slavný smutek, hodný muž, v jehož domě byl Girolamo zemřel, pravil k Salvestře:
„Nuže, vezmi přes hlavu nějaký plášť a podívej se do kostela, kam odnesli Girolama. Připleť se mezi ženské a vyslechni, co se o tom vypravuje, já pak učiním podobně mezi mužskými, abychom se dozvěděli, nemluví-li se cosi proti nám.“
Mladé žínce, která příliš pozdě byla jata milosrdenstvím, bylo to vhod, neboť sama přála si viděti mrtvého toho, jemuž za živa nechtěla darovat ani hubičku. Šla tedy.
Úžasno jest, uvažovati o tom, kterak těžko lze prozkoumati moc lásky. Srdce, jež se nedovedlo Girolamovi otevřít ve dnech jeho štěstí, otevřela žalost a bývalé plameny vyšlehly všechny v tolikerý soucit, že, když spatřila tvář nebožtíkovu, zahalena svým pláštěm tlačila se mezi ženami a nepovolila, až se dostala k nebožtíkovi. Zde, vyrazivši ze sebe hrozný výkřik, vrhla se mrtvému mladíku na tvář, kterou však neskropila slzami, neboť než se ho dotkla, tak jak byl mladík zemřel žalem, zemřela i ona.
Když pak ženy, snažíce se ji upokojit a prosíce ji, aby povstala, neboť nevěděly, kdo jest, a když nevstávala, chtějíce ji pozdvihnout, shledaly, že je nehybna a pozvednuvše ji přece, poznaly zároveň, že to Salvestra a že je mrtva. Tu všechny přítomné ženy, jaty žalem dvojnásobným, daly se do pláče ještě většího. Pověst rozšířila se po chrámě i mezi mužské, a když došla ke sluchu jejího manžela, jenž byl mezi nimi, nechtěl slyšet o nějaké útěše a po dlouhou dobu plakal. Pak několika známým, kdož byli kolem něho, vypravoval o tom, co se stalo v noci před tím mezi oním mladíkem a jeho manželkou; všichni pochopili, proč oba zemřeli, a všichni jich litovali.
Vzali tedy nebožku a ustrojivše ji jak se sluší a patří, položili ji na tytéž máry vedle mladíka a když oba byli po mnoho hodin oplakáni, vloženi oba do téhož hrobu. A tak ti, jež láska za živa nebyla dovedla spojit, byli smrtí nerozlučně spojeni.“