Dekameron/Den čtvrtý/Povídka devátá

Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio
Povídka osmá	Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka devátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Nona
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 87–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Pan Vilém z Roussillonu podá své manželce srdce pana Viléma z Guardastagny, jehož byl usmrtil, poněvadž jej milovala, aby je snědla; zvěděvši později o tom, vrhne se s vysokého okna a zemřevši pohřbena se svým milencem.

Když skončena povídka Neifilina, jež byla vzbudila velkou soustrast mezi jejími družkami, král, jenž nehodlal dotýkati se výsady Dioneovy a poněvadž nebylo nikoho více, aby vypravoval, počal takto:

„Napadá mi právě, soucitné dívky, povídka, která, když tolik litujete nešťastných příhod v lásce, zajisté vás neméně naplní soustrastí než minulá, poněvadž se přihodila osobám urozenějším a mluví se v ní o pohromě mnohem horší.

Věztež tedy, co vypravují Provencalští o dvou urozených rytířích, z nichž každý měl pod svou mocí zámky a lenníky. Jeden z nich jmenoval se pan Vilém z Roussillonu, druhý pan Vilém z Guardastagny. Poněvadž oba byli velmi stateční ve zbrani, bývali velmi dbalí cviku ve zbrani a mívali v obyčeji, přijížděti na všechny turnaje a sedání neb jiné hry ve zbrani povždy pospolu a ve stejném odění.

Ačkoli pak každý obýval svůj hrad a jeden od druhého byli vzdáleni dobrých deset mil, přece stalo se, že pan Vilém z Guardastagny zamiloval se do překrásné a rozmilé manželky pana Viléma z Roussillonu, nedbaje přátelství, jež mezi oběma rytíři panovalo, a počínal si tak, že brzy tím, brzy oním spůsobem se snažil, aby paní spozorovala jeho lásku. Poněvadž pak o něm věděla, že je rytíř nanejvýš statečný, zalíbil se jí a počala chovat k němu lásku, nepřejíc si ničeho, než aby po ní toužil neb ji miloval, aniž očekávala čeho jiného, než až jí zjeví svoji lásku. Netrvalo dlouho a došlo k tomu, a když spolu několikráte pobyli, zamilovali se navzájem oba prudce.

Poněvadž pak počínali si při tom nepříliš opatrně, stalo se, že manžel to spozoroval a velmi se proto rozhněval, tak že velká jeho láska ke Guardastagnovi změnila se ve smrtelnou nenávist, kterou však dovedl zatajit lépe, než oba milenci byli dovedli zatajit svou lásku, ale byl pevně odhodlán, že jej usmrtí.

Zatím co Roussillon choval tyto úmysly, stalo se že ve Francii ohlášen byl velký turnaj, o němž Roussillon ihned podal zprávu Guardastagnovi a poslal mu vzkaz, je-li mu libo, aby k němu přijel, by pospolu se poradili půjdou-li na turnaj a kterak. Guardastagne vesele odpověděl, že zajisté příštího dne přijde povečeřet u něho.

Roussillon zvěděv to, shledal, že nastala doba, kde bude moci jej zavraždit. Druhého dne, ozbrojiv se, s několika svými sluhy vsedl na koně a as míli před svým zámkem položil se na číhanou ve křoví, kudy měl Guardastagne jeti. Když jej byl hodnou dobu očekával, spatřil jej přijížděti beze zbroje se dvěma sluhy, rovněž beze zbroje, neboť se ničeho zlého od něho nenadál. Když pak jej viděl tam, kde jej chtěl mít, zrádně a pln zuřivosti s kopím v ruce vrhl se na něho, volaje:

„Zemřeš!“

A říci to a vrazit mu kopí do hrudi, bylo dílem jediného okamžiku. Guardastagne, aniž se mohl bránit aneb jen pronést slovo, proboden kopím, klesl k zemi a chvíli po té zemřel. Sluhové jeho, nevědouce, kdo to byl spáchal, obrátili koně a co nejrychleji prchali ke hradu svého pána. Roussillon sestoupiv s koně, otevřel nožem prsa Guardastagnova a vlastníma rukama vytrhl mu srdce. Pak dal zahaliti srdce do korouhvičky s kopí, nařídil svým sluhům, aby je vzali s sebou, a každému rozkázal, aby se nikdo neodvážil mluviti o této věci. A vsednuv na kůň, vrátil se na svůj hrad, když se již stmívalo.

Paní, jež byla slyšela, že přijede Guardastagne tohoto večera a s velkou žádostí jej očekávala, nevidouc jej přicházeti, velice se podivila a pravila ke svému manželi:

„Kterak to, pane, že Guardastagne nepřišel?“

Na to odpověděl manžel:

„Paní, vzkázal mi, že může přijíti teprve zítra.“

To paní poněkud zamrzelo.

Roussillon dal si zavolati kuchaře a pravil k němu:

„Vezmi toto srdce divokého kance a hleď, abys z něho upravil krmi nejchutnější a nejlahodnější, jakou dovedeš. A až budu u stolu, pošli mi ji na stříbrné míse.“

Kuchař vzal srdce a vynaložil všechno svoje umění a všechnu svoji péči, usekal je na drobno a přidal k němu mnoho dobrého koření a upravil z něho znamenitou lahůdku. Když byl čas, usedl pan Vilém se svou manželkou k večeři. Jídla podávána, ale on, maje stále dosud na mysli zločin, který byl provedl, jedl málo. Kuchař poslal mu objednanou lahůdku, kterou dal předložit paní, omlouvaje se, že nemá chutě k jídlu, a velmi jí je chválil. Paní, jež neměla nedostatek chutě k jídlu, jala se jísti a krmě zdála se jí dobrá, pročež ji snědla všechnu. Když rytíř viděl, že paní všecko snědla, pravil:

„Paní, kterak vám chutnala tato krmě?“

Paní odpověděla:

„Pane můj, na mou věru, velmi mi chutnala.“

„Bohpomozi!“ pravil rytíř, „věřím vám a nedivím se, jestliže vám i po smrti chutnalo, v čemž jste za živa měla největší zalíbení.“

Paní slyšíc to, na chvilku se zarazila. Pak pravila:

„Jak že? Co pak jste mi to dal jísti?“

I odpověděl rytíř:

„Co jste jedla, bylo v pravdě srdce pana Viléma de Guardastagne, jehož jste, jako nevěrná žena, tolik milovala. A buďte přesvědčena, že tomu tak, neboť těmato rukama vytrhl jsem mu je z prsou chvíli před tím, než jsem se vrátil.“

Paní slyšíc toto o muži, jehož více než cokoli milovala, byla, jakož netřeba zvláště ujišťovat, na nejvýš zarmoucena a pravila po chvíli:

„Jednal jste jako rytíř nepočestný a zlotřilý. Jestliže jsem bez nucení učinila jej pánem své lásky a vás jsem tím urazila, měla jsem trest nésti já, a nikoliv on. Avšak nechať nedopustí Bůh, abych po krmi tak vzácné, jakým bylo srdce rytíře tak šlechetného a statečného, jako pan Vilém de Guardastagne, kdy požila krmě jiné.“

A povstavši, vrhla se z okna, u něhož seděla, beze všeho rozmýšlení. Okno bylo velmi vysoko nad zemí, takže paní dopadnuvši, zůstala nejen mrtva, ale i úplně roztříštěna.

Pan Vilém vida to, velmi se zhrozil a zdálo se mu teprv teď, že se dopustil zločinu. A obávaje se svých krajanů a hraběte Provencského, dal osedlati koně a ujel. Následujícího jitra zvěděli po celém kraji, co se přihodilo. Tu lidé z hradu pana Viléma de Guardastagne i lidé z hradu panina s velkým zármutkem a pláčem vzali obě těla a uložili je do chrámu na hradě panině pospolu do hrobu a na hrob napsány verše hlásající, kdo tu pohřbeni a jakým spůsobem zahynuli.“