Dalimil/4.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 123–127. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Průvod královský začal se rozptylovati. Noví proudové peřestých zástupů rozlévali se nyní po ulicích Pražských; onde zvučela země pod nohama k vykázaným bytům spěchajících oděnců; jinde rozléhal se povětřím křiklavý hovor mladé šlechty. Někde bylo viděti zástup českých pánů, kteří byli v poli, u prostřed válečného života, s krajany nového krále i nové přátelství uzavřeli a nyní jako vzácné hosti ode dvora císařského v domy své je uváděli.

„Ale Bůh mě tresci,“ ozval se v jedné takové tlupě na koních mladý hrabě Lohstein, jehož polofrancouzský strakatý oděv mezi starým, zachovalým krojem českých pánů podivně do očí bil, „Bůh mě tresci, ještě jsem v té vaší Praze neviděl nic hezkého — žádné oči, pro něžto by poctivý člověk, jak se říká, do ohně skočil!“

Někteří mladí pánové čeští dali se jeho slovům jako vtipu do smíchu, chtějíce tím osvědčiti starodávnou vadu národu českého, nesmírnou shovívavost s cizinskou prostořekostí a tulení se ke všemu, co zahraničním slove; toliko nejstarší mezi nimi, Ojíř z Červené Lhoty, odpověděl Lucemburčanu jiným způsobem.

„U nás není ve zvyku,“ řekl, „aby ušlechtilé ženštiny spanilost svou po ulicích na odiv roznášely. Ostatně začínám se obávati, že je pan hrabě krátkozraký; sice byl by viděl milostný zástup spanilých paní v průvodě své nejspanilejší velitelky, naší královské Elišky.“

„Viděl jsem, viděl!“ odpovídalo cizí hrabátko a kroutilo si rusé kníry s jakousi pohrdavostí; „byl-li to ale celý záhon vašich krásných květin, tedy bydlíte v pravé pustině. Já předce hledím do všech oken,“ mluvil dále, ryzku svou ostruhami lehtaje, aby se vzpínala a pánu svému příležitosti poskytla, jízdeckým uměním se prokázati — „hledím na vše strany, ale nikde se mi nechce dívčí hlava okázati, která by za to stála, aby poctivý rytíř deset soků s koně shodil.“

„Nehleďte nahoru,“ ozval se na to jiný hlas mezi zástupem, „nýbrž hezky dolů! Upněte zraky před sebe, a hned své řeči odvoláte.“

„Bůh mě tresci!“ zvolal cizinec, když byl podle vyzvání českého rytíře učinil a jenom několik kroků před sebou Hynka z Dubé, Dalimila a spanilou Kunhutu zahlídl. „Bůh mě tresci, tady vychází dennice na nočních nebesích města vašeho!“

Při tom učinil s koněm svým dva, tři skoky a nechal jej pod sebou pyšně tancovat, aby zřetel v ústrety přicházejících na sebe obrátil.

„Totě náš pan Hynek!“ zvolal Ojíř, „a přisámbůh, neklamou-li mě oči, pan Mezeřický vedle něho. Zdař Bůh, pánové! Viděli jste našeho nového krále?“

„Tak z blízka jako šlechetní panáčkové — neviděli!“ odpovídal z Dubé, zastaviv se uprostřed sboru, který byl starce téměř obklopil. „Pan Jan to musí letitým hnátům prominouti, že jsme jako vy okolo něho točiti se nemohli.“

„Ale z daleka jsme si ho jak náleží prohlídli,“ doložil Dalimil, „a měli z toho veliké potěšení, že se staří vousáči okolo svého nového slunéčka jako mušky okolo hořící svíčky točili. Jenom aby — a tak dále. Rozumíš, panáčku?“

„Jak náleží!“ usmál se Ojíř, mluvě česky, jako Dalimil. „Tvoje slova jdou do světa beze všeho zakuklení, a já vím dobře, že se ti volení nového krále nelíbilo.“

„Jak?“ ozval se jiný hlas mezi zástupem, pocházející ze rtů, okolo nichž teprva první chmýření pučelo. „Sjednocené volení nového krále se muži tomuto nelíbilo? Kdo jest ten člověk, že se opovažuje —“

„Tiše, tiše, panáčku!“ zakřikl jej pán z Dubé, „a podívej se dříve na vousy člověka, na něhožto si dětinský jazýček svůj brousíš; — potom si pamatuj, že je na tom dosti, abys o člověku všecko dobré smýšlel, jakmile jej v mé společnosti uvidíš, třeba bys ho ve svém rekovském ohni ani neznal!“

„Tomu se nesmíš diviti, pane,“ jal se místo mladíka Ojíř odpovídati, „jestli kdo Mezeřického dosti dobře nezná. On sám tím vinen, protože právě poustevnický život vede. S dovolením, přátelé!“ obrátil se pak k ostatním. „Tento šlechetný rytíř je Dalimil, skladatel oněch krásných rýmů, které jsem vám v poli čítával.“

Všecko se začalo diviti.

„Udělejte nám místa, pánové, ať můžeme dále jíti!“ řekl kvapně Dalimil, a veda Kunhutu pod paží, bral se ku předu.

„Jak? — Má tato naše hvězda již zajíti?“ ozval se nyní Lohstein, s koněm až k samé dívce se přitočiv. „Tedy alespoň dovolte, abychom vás doprovodili, skládajíce úctu kráse, jakož nejmocnější královně!“

Dívka se zapýřila a těsně k svému průvodčímu se tulíc, nutila ho k pospěchu.

„Hledejte, panáčkové, služeb, kde se vám povděčně odplatí!“ odbýval Dalimil dvorného cizince. „My nejsme ani vaší ochoty žádostiví, aniž chceme býti vašimi dlužníky.“

Po těch slovech začal i s přítelem rychle kráčet a brzo za sebou veškerý zástup zůstavil.

„Bůh mě tresci!“ zvolal cizí hrabě pln podivení. „Máte-li v Čechách takovou školu rytířské dvornosti, tedy bude nejlépe, abychom již dnes na návrat ke dvoru Jindřicha VII. pomyslili.“

„Nepřipouštěj si, milý pane, chování ze starých zvyků nevyzutého starce za urážku a nevykládejž je za obecný mrav panstva českého!“ řekl mladík, jenžto se byl dříve na Dalimila obořil. „Jeť to asi jeden z oněch plesnivých vousáčů, kteří nevědouce ani slova o tom, co se ve světě děje, myslí, že všecko ještě na té samé čáře stojí jako před padesáti lety. — Jaké jsou to rýmy, jež ten člověk psal?“ mluvil dále, obrátiv se k Ojířovi. „Já o nich ještě ani slova neslyšel.“

„Však ony nebudou také pro tebe psány,“ usmál se tento; „a tuhle pro našeho pana hraběte ještě méně.“

„Proč to?“ ptal se Lohstein.

„Protože to jsou zpěvy, jimiž Dalimil přede vším, co z ciziny přichází, český národ varuje.“

„Jakže?“ vzkřikl Lohstein, a náhlým hněvem rozpálený, trhnul uzdou, až se kůň pod ním vzpínati začal. „Je ten člověk smysly minulý? Bůh mě tresci, nejsem-li žádostiv, tu vaši slavnou zemi poznati a přesvědčiti se, chová-li v sobě ještě více takových ztřeštěnců! Varovati přede vším, co z ciziny přichází! Nesmím na to zapomenouti a na patřičném místě o tom promluviti. Rád bych je viděl, to vaše království, kdyby v něm nebylo, co z ciziny přichází.“

Nešetrná, hanlivá slova mladého hraběte zabodla se bolestně i v prsa lhostejnějších, cizině přejících panáčků, ale snášelivost jejich byla při chorobě národní hrdosti tak veliká, že se úsudku nadutého hosta neopírali. Toliko Ojíř nemohl trní slov jeho tiše snésti.

„Jak by to v království našem vypadalo, kdyby se v něm živlové cizí s domácími nebyli pomísili, to jest nyní těžko uhodnouti,“ řekl; „na všechen způsob ale myslím, že by to Čechové i sami o sobě, bez cizí pomoci, k něčemu hodnému byli přivedli.“

„I to jest nyní těžko rozhodnouti,“ zasmál se Lohstein, více rozpustile, nežli opravdově; „a na všechen způsob myslím, že jste s cizí pomocí předce dále přišli, než byste sami o sobě byli dovedli. Jak se ale zdá, nepochází, pane, tvoje odpornost ke všemu cizímu z ničeho jiného, nežli že miluješ dceru člověka, který k výstraze před námi verše dělá.“

„To jsi, pane, na dvojím omylu! Za jedno nechovám v srdci žádný odpor ke všemu cizímu, jako jsi na mně již dosti patrně poznati mohl — a za druhé nemohu dceru onoho rytíře milovati, protože žádnou nemá.“

„Kdo byla by tedy ona dívka?“

„Neznám ji, a neví-li někdo z mladších pánů našich pověděti, co jest a odkud pochází, musíš u samého pramene důkladnějších zpráv hledati.“

„Bůh mě tresci, to také učiním!“ zvolal Lohstein rozpustile, an mu nikdo v celém zástupu o Kunhutě nic pověděti nemohl. „Zjevení její bylo tuze půvabné, aby v českých temnostech marně zahynouti mělo; a jak se mi podle ušlechtilých tváří jejích vidělo, ani z krve české nepochází. Posléze vybíhá váš strašlivý rýmotepec na lov po cizích pannách a dáví kořist svou jako vlk nevinné beránky. Jako že jsem Lohstein — podíváme se mu na zuby!“