Dalibor (Smetana, Wenzig)

Údaje o textu
Titulek:	Dalibor
Podtitulek:	opera ve třech jednáních
Autor:	Josef Wenzig, Bedřich Smetana
Zdroj:	Urbánkova Bibliotéka operních a operetních textův; řada II., svazek 41.; Praha, 1926
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ervín Špindler
Licence překlad:	PD old 70

Libreto

Osoby

• Vladislav, král český
• Dalibor, rytíř
• Budivoj, velitel královské hradní stráže
• Beneš, žalářník
• Vítek, zbrojnoš Daliborův
• Milada, sestra purkrabího ploškovického
• Jitka, selské děvče na statcích Daliborových
• Soudce
• Zdeněk, hudec v podobě zjevení
• Soudcové, král Vladislav, zbrojnoši, poslové a sluhové Daliborovi, lid

Děj se koná v Praze, dílem na hradě a v okolí, dílem v dolním městě v patnáctém století.

První jednání

Hradní dvůr obsazený stráží. V pozadí královský trůn ohrazený zábradlím, vedle po obou stranách sedadla. Před zábradlím lid, mezi ním Jitka.

Výstup I.

Lid, Jitka.

Sbor.

Dnes ortel bude provolán

a právu vinník v oběť dán.

Dalibor! Dalibor!

Však nechať se i prohřešil,

udatný, slavný rek to byl.

Dalibor! Dalibor!

Jitka (jež stála zamyšlená o samotě).

Opuštěného sirotka malého,

našel ve troskách starobylých stěn;

ujal se mne - a pod ochranou jeho

jsem vstoupila v života krásný sen.

On chtěl mi v pouť života chotě dáti,

jenž nejdražším byl duši pokladem, -

měla jsem štěstí nejvyššího znát

ve vlastním domě s drahým manželem!

A teď, a teď, ó běda mi!

v nepřátel padne moc,

snad časně, běda mi,

jej pojme hrobu noc.

Sbor.

Dnes ortel bude provolán

a právu vinník v oběť dán,

Dalibor! Dalibor!

Jitka.

Však ne! Však ne! Ze žaláře

pokyne záře!

Tož pádím na peruti větrové dál.

A v hrobu noc temnou

jdou druhové se mnou -

a osvobodíme jej z hrobových skal.

Výstup II.

Předešlí, král Vladislav.

Král Vladislav.

Již víte, jak to krásné království

divokých vášní obětí se stalo,

a víte též, jak dlouho Dalibor

svévolně ruší mír, který jsem hledal,

a novým zločinem se provinil.

Hrad Ploškovice přepad s vojsky svými,

pobořil hrady i purkrabího zabil.

Však konečně jej pokořila vojska,

která jsem vyslal Miladou pobádán,

padlého sestrou. Až tu Dalibor

po strašné krvavé se bitvě poddal.

Je v moci mé, nad ním rozsoudí král!

By ale soud váš moh' být spravedlivý,

před Daliborem slyšte Miladu!

Výstup III.

Předešlí, Milada.

Vladislav.

Již uchopte se slova

a vypravujte nám,

zde soudců sbor zasedne,

by dal za právo vám.

Milada.

Můj duch se děsí, ňadra má se dmou,

co dím je pláč nad ztrátou ukrutnou.

Sbor.

Slzami oděla hněv.

Jitka.

Strachem již mi stydne krev.

Milada.

Volám! Ó mějte smilování!

Vyslyšte žalné lkaní.

Smilování! Slitování!

Pohasnul den a v hradě

vše blažilo se snem.

Netušil nikdo zradu,

jež bděla pod hradem.

V tom hromové jsem rány

zaslechla z blízkých hor,

probudí mne výkřiky ze sna:

Dalibor! Dalibor!

A řinčely meče

z té krvavé seče

i z dáli i blíž,

v požáru a kouři

zde vojska bouří

pod hradbami již.

Bloudím a drahého bratra

pod hradem volala jsem,

tam v dáli klopýtaje kráčel

s oddaným panošem.

Z otevřené hrozné rány

krev se lila z rudých žil,

otevřel ústa,

sklesl a duši vypustil.

Panoš hořekující

mne odvedl v lesní šum,

tajnými cestami jsem

ušla nepřátelům.

A nyní svou před vámi skláním skráň

o poslední oloupena.

Žaluji naň! On zločincem,

neb jeho mstou nešťastná jsem.

Dalibor! Dalibor!

Sbor.

Soucit budí tento zjev.

Jitka.

Strachem stydne moje krev.

Vladislav.

Milado, těšte se, kdo ranil vás,

je vězněm mým. Mé zbrani žehnal pán,

a tím i vám i zemi požehnal.

Nechť vstoupí Dalibor sem ku přiznání.

Milada.

Mám jej snad zříti?

Toť bratra vrah,

jak bouří krev mi

v útrobách!

Jitka.

Stůj Bůh nyní při mně,

duši mou spas!

Zjeviti nesmím

ňader mých hlas.

Výstup IV.

Předešlí, Dalibor.

Milada (překvapena pohledem).

Jaký to zjev! To netušil můj zrak.

Sbor (mezi sebou).

Buď viny jeho sebe víc,

jak klidně patří svému soudu vstříc.

Vladislav.

Na obžalobu tuto odpověz!

Hrad Ploškovice tajně přepadl jsi,

hrad pobořil jsi

a purkrabího sbil jsi (zabil).

Omluv se, můžeš-li, před námi hned!

Dalibor.

Zapírat nechci, nejsemť zvyklý lháti.

Já přísahal jsem pomstu

a přísahu, co řádný muž, jsem splnil.

Vždy odolal jsem čarozraku žen,

po příteli můj duch toliko toužil.

Mé přání splněno, přátelství sen

jsem snil u Zdeňka, v ňader tůň se hroužil.

Když Zdeněk můj ve svatém nadšení

zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,

rozplýval jsem se v sladkém toužení

povznesen tam, kde hvězdy jasné planou.

Však, slyš! Již dávný čas jsem vedl hádku

s litoměřickou radou zpyšnělou,

a opět v boj jsem šel, po boku Zdeněk,

můj drahý Zdeněk, nerozdílný druh!

Boj zuřit začal hněvem, Zdeněk paď

v nepřátel moc a vášeň surová

mu sťala hlavu, mně pak v potupu

ji narazila na hradbách na kůl!

Hrůz obraze,

který jsem pníti

tam musel zříti!

Tím zděšením

nevím, zda bdím.

Marně oko slze volá,

by si ulevila ňadra má.

Milada.

Ta žaloba pronikla ňadra moje!

Dalibor.

Tu přísahal jsem pomstu, hroznou pomstu!

že Ploškovice Litoměřicům

pomáhaly, tak lehly popelem.

Pochodeň k hrobu Zdeňka! Purkrabí pak

splatil svou krví hlavu Zdeňkovu.

Vladislav.

Zločinem tak's pomáhal sobě sám!

Dalibor.

Muž právo k tomu vzíti nenechá si!

Vladislav.

Tys vzpouru vedl proti svému králi!

Dalibor.

Moc proti moci! Tak to káže svět!

Prohláším sám to, nepadnu-li zde,

za Zdeňka pykat musí Litoměř!

A kdybys v tom mi, králi, v cestě stál,

na trůně bezpečně bys neseděl!

Milada.

Co dí?

Sbor lidu.

Tím slovem na se meč vytasil!

Sbor soudců.

Tys ortel smrti sobě sám prohlásil!

Dalibor.

Ničím je mi život,

co Zdeněk můj kles,

vše jedno, zda zemru

snad zítra či dnes.

Milada.

Co dí, co dí?

Dalibor.

Až do dna vyčerpán

radosti pohár,

tož zahodím od úst

ten šalebný dar!

Milada.

Co dí, co dí?

Dalibor.

Vše jedno, zda zemru

snad zítra či dnes.

Jeden ze soudců.

Tak, Dalibore, zní soud jednohlasně:

v žaláři temném hyň, až dokonáš!

Sbor.

Již zříti nemá slunce zář,

milosti jej se netkla tvář!

Dalibor.

Slyšel's to, příteli, tam v nebes kůru?

Již chystají mi cestu k tobě zas!

Již cítím se povznesen vzhůru,

již zřím tě v oblacích, slyším tvůj hlas!

Již piju, opět piju strun tvých čarozvuky!

Slavněj' než zde zní píseň tvoje tam!

Sbor.

Jaký to zjev, jaký to zjev!

Dalibor.

Nuž, veďte mne v žaláře noc a muky,

tou cestou pílím k nebes výšinám.

(Odejde.)

Sbor.

Jaký to zjev, jaký to zjev!

Slavný rek, udatný rek to byl!

Výstup V.

Milada, Jitka, Vladislav, lid.

Milada (která se už přemoci nemůže, ke králi).

U svých mne zde vidíte nohou!

Odpusťte mu tak, jako já,

jen dobré chtít ty tahy (oči) mohou,

odpusťte mu, ať volnost má!

Soudcové.

On hrozil krále šedinám,

za zločin ten nechť padne sám!

Milada.

U svých mne zde vidíte nohou,

jen dobré chtít ty tahy (oči) mohou.

Odpusťte mu, ať volnost má,

milost, odpusťte mu tak, jako já!

Soudcové.

On hrozil krále šedinám,

za zločin ten ať padne sám!

Vladislav.

Pořádek, zákon vlásti musí,

zlořádem zem nejvíce zkusí,

tož povinnost nám zákonem,

bychom přeslechli ňader hlasy,

zločin nesmíří, neuhasí,

jen kdo jej schvátí ortelem!

(Král odstoupí, za ním soudcové a stráže, lid se rozejde.)

Výstup VI.

Jitka zůstane sama s Miladou.

Milada (vzchopí se opět, Jitky nepozorujíc).

Jaká to bouře ňadra mi plní,

že krev mi v žilách staví běh!

On usmrtil, zabil mi bratra...

a přec mne k němu cosi má (láká).

Ó nehroz mi, ó bratře!

A jen vinou mou odňat

mi nyní zcela,

zhynouti má teď

pro mne jen v žaláři

a v mučírnách těla (hrozných)

jen pro mne zhynouti má!

Jitka.

Toť láska! - Láskou rady zvíš,

ó vzmuž se, vzmuž se k činu již!

Milada.

Neznám tě.

Jitka.

Jindy povím víc!

Milada.

Co žádáš?

Jitka.

Skutkem díky říct!

Ze žaláře

pokyne záře ;

tož pádím na peruti větrové dál!

A vhrobu noc temnou

jdou druhové se mnou

a osvobodíme jej z hrobových skal!

Milada.

A z hrobu žaláře

pokyne záře ;

tož pádím na peruti větrové dál!

A v hrobu noc temnou

jdou druhové se mnou

a osvobodíme jej z hrobových skal!

(Ruku v ruce odejdou.)
(Opona spadne.)

Druhé jednání

Silnice v dolním městě s krčmou, ze které slyšeti zpěv.

Výstup I.

Zbrojnoši, později Jitka a Vítek.

Zbrojnoši.

Ba nejveselejší je tento svět,

když se touláme z říše do říše.

Tralala, tralala!

A komu leb vejpůl, darmo tu klet,

ten ať si to za uši vpíše!

Tralala, tralala!

Jitka (vstoupí mezi zpěvem).

Dle této písně poznávám je vždy.

Vítek (vystoupí z krčmy).

Jitka

Že jdeš konečně!

Vítek (pospíší k ní, obejme ji).

Jitko, dítě mé! Jenom mlč,

drahoušku můj, dlouho že nejdu již domů.

Jáť mám za to vojsko, lid nyní svůj,

jenž se neleká blesku, hromu!

Jitka (ukazujíc na jinou stranu města).

Proč jsi nepřišel hned ke stařeně té,

jež mne chránila, můj drahoušku?

Vítek.

Teď právě jíti jsem chtěl,

tu přišla jsi sama, mé zlato!

Oba.

Ta duše, ta touha,

to srdce, ten čar,

toť lásky mé je velký dar...

Ani za říši jej

nedám na zmar!

Toť lásky mé je velký dar!

Jitka (pološeptem).

Je Daliborův osud tobě znám?

Vítek (polohlasem).

Vždyť o něm slyším, kam jen hlavu dám!

Jitka (polohlasem).

Slyš tedy dále! Žalobnici Bůh

cit vnuknul v ňadra, oplakává teď

svůj čin, a láskou k němu zahořela.

Varyto v ruce, jako hoch žebrácký

se vkradla tajně na královský hrad,

klamajíc stráže milým lichocením.

A okolo stráže tam chodí a hrá

a slídí a šuká (zvídá) a pátravě se ptá!

Oba.

A okolo stráže tam chodí a hrá... (atd.)

Jitka.

Však až nám dá zprávu...

Vítek.

Tu ještě noc...

Jitka.

Přikročmež k dílu...

Vítek.

A jděm na pomoc!

Zbrojnoši (čátečně z krčmy).

Ba nejveselejší je tento svět,

když se touláme z říše do říše!

Ha, ha, ha... (vesele se smějí, vystoupí z krčmy).

Vítek.

Přistupte, bratři a pozdravte Jitku;

pomocí její zas jsme cíli blíže!

Zbrojnoši.

Sláva tobě, sláva tobě!

Vítka nevěsto milá,

na niž co na jarní růži

oko rádo pohlédá!

Jitka.

Sláva vám, buď sláva vám,

muži meče, muži prapora!

Sláva vám, sláva vám,

na něž co na lesa doubce

oko rádo pozírá!

Sbor.

Sláva tobě, sláva tobě!

Vítek se sborem.

Tož v hodinu šťastnou jsme opět

ve spolek sloučeni,

u věrném a statečném kole

pro věc svou nadšeni.

Ó, nebe, kéž se to zdaří

vzdor hrozbám neštěstí.

Nuž buďme statní, buďme jaří,

nuž a slavme vítězství!

Sláva tobě, nevěsto milá!

Vítek.

Jitku teď povedu domů ;

vy však pijte až po noc!

Plány naše nevyzraďte,

kvaste, hodujte, však plaťte,

smíchu, zpěvu moc a moc!

(S Jitkou odejde, zbrojnoši pohlížejí za odcházejícími.)

Sbor.

Vizte, tu jdou již, hleďte, tu kráčí,

pěkný párek to bude vám!

Na jeho blaho prázdněte číše!

Až budou sudy všechny ty tam,

všechny ty tam!

(Vracejí se do krčmy.)

První proměna

Vnitřní prostora hradu s bytem žalářníkovým. V pozadí přecházejí stráže.

Výstup I.

Budivoj přichází s Benešem. Stmívá se.

Budivoj.

Největší bedlivosti třeba,

velkýť je Daliborův pluk,

a zanedbáš-li, čeho třeba,

zastihne smrt tě ze sta ruk!

Beneš.

Pane, na mne spoléhejte,

slibu mému víry dejte!

(Mezitím přejde kolem Milada za hocha přestrojena, nese do bytu žalářníkova košík s potravinami.)

Budivoj.

Jaký to hoch jest, jejž odcházet zřím!?

Beneš.

Bez strachu, pane, vše povím!

Ten hoch zde je ubohý žebrák,

který se zvučným varytem

a s písněmi v hrdélku mladém

od stráží byl propuštěn sem.

Nemám ni dítek, ženy, bratra (ni ženy),

a stářím již mi tuhne krev,

tož vzal jsem k sobě hocha toho,

by potěšil mne jeho zpěv.

A věru, pane, věřte mně to,

on slouží hbitě, rád mne má,

vsadím se, že nemá již nikdo

takého sluhu jako já.

Budivoj.

Leč příliš sobě nehov, starče,

velkýť je Daliborův voj,

a zanedbáš-li, čeho třeba,

skončí ten boj se truchlivě, ten boj!

(Odejde vážně.)

Výstup II.

Beneš (sám).

Ach, jak těžký žalářníka život jest,

jak truchlivý, jak truchlivý!

Dveře praští, okov řinčí,

zdí tu stín jen šedivý.

Sám se zdám v žaláři býti,

vůkol vida bídu jen,

a kdyby i ňadra pukla,

musím zdát se zkameněn!

Výstup III.

Beneš, Milada (vyběhne z bytu žalářníkova).

Milada.

Hotovo všechno, sedněte sem,

uzenek hojnost, maso tu dobré,

máslo, chléb, sýr tu,

piva zde všem ;

jezte a pijte, každý si vem,

hotovo všechno, sedněte sem!

Jezte a pijte, vezmi, co vem!

Beneš.

Velikou mám z tebe radost,

chlapče můj, když tě tak zřím!

Chovej vždy se statně, já ti

budu otcem pečlivým!

Milada.

Hotovo všechno, sedněte sem!

Beneš.

Uzenek hojnost, maso tu dobré,

máslo, chléb, sýr tu,

piva zde všem!

Milada.

Jezte a pijte, vezmi, co vem!

Beneš (se zastaví).

Ještě mám cos na starosti,

než zasednu k hodu sem!

Milada (zdržujíc jej).

Noc již rozpjala svá křídla

po nebi i nad světem.

Beneš.

Byť i mdlé mé nohy byly,

to však vykonat musím.

Milada.

Nemoh’ bych snad jíti za vás?

Mladých nohou nešetřím.

Beneš (s radostí).

Chtěl bys snad, ó chlapče?

Milada.

Rád bych!

Beneš.

Snad to dovoluje řád.

Milada.

Budivoj odešel dávno,

řekni jen a půjdu rád!

Beneš.

Poslechni! Dolů sedmdesát schodů,

tamť Dalibor!

Milada (vesele, tajíc však radost).

Že Dalibor?

Beneš.

Ty znáš rytíře?

Milada.

Viděl jsem jej pouze jednou!

Beneš.

Budíť on lítost mou. V zoufalství zpola

prosil mne často o nějaké housle,

by hrou si zkrátil dlouhou, pustou chvíli.

Kterýpak Čech by hudbu neměl rád!

Za mladých let jsem hrával na ně též,

trvám, že ve starém harampátí

ty housle ještě! Půjdu pro ně hned ;

ty mu je dáš!

Milada.

Dobrá, já mu je dám!

(Beneš odejde do svého bytu.)

Výstup IV.

Milada (sama).

Jak je mi? Ha, tak náhle přišla již

ta chvíle, dávno s nebe vyprošená,

kde bude dáno mi jej vidět,

mluvit s ním!

Radostí nesmírnou

se kalí zrak můj,

má ňadra se hroutí (a srdce mi buší),

teď Bůh při mně stůj!

Ó, nebe, nebe! Dej, ať se tak stane!

Slyšíš-li výkřik lidských ňader snad,

kéž hlas můj k tobě prorazí, ó Pane,

přej svobody, ať mnou se mu dostane!

Výstup V.

Milada, Beneš. Beneš vstoupí do svého bytu, v pravici má housle a smyčec, hořící lampu v ruce levé.

Beneš (podávaje dříve housle, pak lampu).

Zde jsou ty housle. Vezmi lampu též ;

neb tmavé jsou ty dlouhé schody dolů.

První jen branku zavru za tebou,

počkám pak tu. K druhým pak brankám již dojdeš,

závorami pevně zavřenými.

Posuň je zpět a nepomýšlej (a nemeškej) tam dlouho!

Už rád bych s druhy svými hodoval.

Ty však se třeseš!

Milada (přetvařujíc se).

Mne pojímá radost,

kterou pocítí rytíř Dalibor.

Beneš a Milada.

Ano, bude míti radost,

jeho sen že vyplněn,

snadněji svůj osud snese,

jeho duch tak posilněn.

(Odejdou.)

Druhá proměna

Temný žalář, v pozadí zavřená branka, dále hustě zamřížovaný otvor ve zdi. Dalibor dřímá na svém loži. Naproti němu se vyjasní a na oblacích se vznáší Zdeněk jako přelud snu, hraje na housle.

Výstup I.

Dalibor (probudiv se vyskočí, když byl obraz zmizel).

Nebyl to on zas? Nebyl to zas Zdeněk?

Nezaslechl jsem zvuky zlatých strun?

Kde meškáš, Zdeňku? Zjev se, příteli!

On jde mne potěšit, ve snu se blíží,

nemůžeť jinak ke mně, Zdeněk můj.

Ó Zdeňku, jedno jen obejmutí

a žalář bude eden můj (rájem mi),

chci volnost, všechno zapomnouti,

zasvitne-li sem pohled tvůj!

Leč hrobu stíny nás od sebe dělí!

Ty trůníš tam a já zde nyju (hynu) v celi.

Ó Zdeňku, že mi nelze obraz tvůj,

když v mysli mi tane,

kouzlem učarovat na věky!

Ó Zdeňku, ó Zdeňku!

Ó kéž bych jenom housle měl,

bych aspoň tóny ty zas přičaroval,

o kterých sladce blouzním den a noc,

a byť bych znal i špatně smyčcem vládnout!

Slyš! Nepraští to dveře?

Co znamená as pozdní návštěva ta?

Výstup II.

Dalibor, Milada (Milada vstoupí s houslemi a světlem).

Milada (podávajíc Daliboru housle).

Vem tento chudý dárek z ruky mé.

Dalibor (chopí se radostně houslí, aniž pohlédne na Miladu).

Konečně mám ty dávno ždané housle!

Ó Zdeňku, Zdeňku, Zdeňku!

Leč kdos ty? Ó rci mi, chlapče,

jáť na tě nedal pozor.

Milada.

Ty ptáš se, kdo bych byl?

Aj, nepovšiml's tenkráte sobě tváře mé?

Nuž věz! Jsem ubohá ta žena, jež udala

tě z pomsty a s tebou stála vyslyšeti soud.

Má vina to, že zde v žaláři nyješ (hyneš).

Dalibor.

Milado! Možná-li to?

Milada.

Jsem Milada!

Leč spatřit tě jen jednou stačí

v té svaté chvíli, dím to bez obalu,

a hořce, vřele pykat činu...

Tak kázal mocný nebes Pán!

Co lyrník jsem se v hrad ten vloudila,

nic nedbala na život, svobodu,

jenž aby sebe ušetřil (jen abych strážce získala),

mě poslal zde s houslemi (až poslal mne s houslemi).

Leč tajně nesu též, co třeba k útěku a pomoci,

bys mříž v té zdi moh’ proraziti veskrz,

a otevřít si cestu k svobodě!

Dalibore, odpusť mi, prosím,

divokou tu pomstu mou,

žal hluboký v ňadrech nosím,

smiř se, smiř se s ubohou!

Dalibor.

Ó Zdeňku můj, teď chápu, proč jsi přišel,

své hry čarovným zvukem chtěl's

ohlásit příchod spasitelky mé,

která má v ňadrech mých tě nahradit.

Povstaňte již, Milado!

Vy žena jste, která přemohla mne.

Jáť usmrtil vašeho bratra:

chci být vám bratrem,

přítelem a vším!

Sem na srdce k věčnému svazku duší!

Milada.

Dalibore!

Dalibor.

Milado!

Milada.

Tys teď můj!

Dalibor.

Ano tvůj!

Tvým chci býti, stůj co stůj!

Milada.

Tvou chci býti, stůj co stůj!

Oba.

Ó nevýslovné štěstí lásky,

když duše dvě upoutá cit.

A v pustém, divém života proudu

v nich svornost, věrnost nalezne byt!

Nikdy nezvadne od jedu žalu,

radosti věnec rozkvítá,

ano, i v noci žaláře rozkoš

rajského blaha prosvítá!

Dalibore! Milado!

Tys teď můj! Ano, tvůj! Ano, můj!

(Opona spadne.)

Třetí jednání

Královská síň světly ozářená. Vladislav na trůně. Kolem něho soudcové, před ním Budivoj a Beneš ; tento klečí a v rukou drží váček s penězi a list.

Výstup I.

Vladislav, Budivoj, Beneš, soudcové.

Budivoj.

Přeslavný králi, pánové přejasní!

Tak jest, jak vám to pravím.

Vzpoura, vzpoura ve městě vře,

podněcována jen skrytými many,

již jsou v noci činni,

by získali pro Dalibora lid.

Již několik jich v ruce stráže padlo.

Ba již i v tento hrad,

až k trůnu královského věhlasu

si zrada mrzká troufala.

Vyslyšte sám (Slyš, králi, sám) tohoto starce zprávu!

Beneš.

Čtyřicet let již tomu bude,

co věrně konám službu svou.

Však nepoznal jsem nikdy ještě,

co živ jsem, zradu takovou!

Jakéhos mládce, harfeníka,

jsem z útrpnosti k sobě vzal ;

chudým se zdál, pln nevinnosti,

že byl by kámen rozplakal.

Však hrůza strnula (hrůzou strnuly) mé kosti,

když pravdu zlou jsem uslyšel,

že vyzvědač to byl a zrádce,

jenž s Daliborem mluvit chtěl.

Dnes večer ztratil se a zmizel,

bez stopy propadnul se v zem,

ten měšec a ten list jsem našel,

na kterém stojí: mlč a vem!

Leč nechci věrolomně vzíti

ten měšec, mamon proklatý,

raděj bych zhynul bídou, hlady,

(hodí měšec na zem)

hrozím se této odplaty!

Čtyřicet let již tomu bude,

co věrně konám službu svou,

však nepoznal jsem nikdy ještě,

co živ jsem, zradu takovou.

(Vladislav pokyne, Budivoj a Beneš odstoupí.)

Výstup II.

Vladislav, soudcové.

Vladislav.

V tak pozdní dobu povolal jsem vás sem,

neb chvátá čin a zrada zkázou hrozí,

a bez klidu a stání se ňadra dmou!

Toť znáte vše, tož raďte! Rozhodněte!

(Sám u sebe, mezitím co se soudcové radí.)

Krásný to cíl, jenž panovníku kyne,

když v míru jen života proud mu plyne,

a volně živ je povinnostem svým!

Pak může štěstím národ oblažiti,

vavřínem skráně své si ozdobiti,

pastýřem (a otcem) býti všude mileným!

Leč v divoké-li stran a šiků zlobě

se pomstou musí zasvětiti době,

na ústech kletbu, ortel Perunův.

Ó, pak se strastí život jeho zove,

bez spánku noc, den hrůzy nese nové,

a závidět mu nelze korunu!

Krásný to cíl, jenž panovníku kyne,

když v míru jen života proud mu plyne,

a volně živ je povinnostem svým!

(K soudcům.)

Jste již u konce? Jak jste rozhodnuli?

Soudcové.

Že vzrůstá každé chvíle zrady moc,

tož zemři Dalibor hned dnešní noc!

Vladislav.

Uvážili jste ale

tohoto muže dar?

V něm plane jakýs vyšší

a nadpozemský žár.

Já sám jsem hodlal jednou,

v žalář jej vrhaje,

se smilovati nad ním,

zločinu nedbaje.

Soudcové.

Nebude v zemi míru zas,

dokud na rozkaz tvůj

on život svůj

neskončí, dokud ještě čas!

Vladislav.

Jaké to slovo trapné (hrozné)!

Prohlásit ortel mám?

Co zde se skutkem stane,

pronikne k výšinám.

Ať Bůh nad ním rozsoudí,

když je mu libo sám (jak, kdy to uzná sám),

onť nepovstane nikdy,

když v hrob jej povolám (skláti mám).

Soudcové.

Nebude v zemi míru zas,

dokud na rozkaz tvůj

on život svůj

neskončí, dokud ještě čas!

Vladislav.

Vidím, že milost slabostí by byla!

Nuž staň se tak! Přiveďte správce sem!

(Vstoupí Budivoj.)

Ať mečem zhyne Dalibor!

Soud dnešní den

buď proveden!

Leč po rytířsku budiž ctěn.

Toť káže mrav

a jeho stav,

by v průvodu,

při pochodu (by v průvodu),

šel do hrobu!

(Vladislav odchází se soudci, za nimi i Budivoj.)

První proměna

Daliborův žalář.

Výstup I.

Dalibor (zaměstnán u zamřížovaného otvoru, bez želez).

Toť třetí noc,

kterou mi naznačila.

Okovů prost jsa,

prolomím pak snadno

poslední pruty mříže podřezané (prořezané).

(Odhodí kusy některé na zem.)

A teď, probůh! Mně volnost kyne!

Ha, kým to kouzlem, ó, svobodo, mi pláš,

planoucí světy přede mnou otvíráš!

Života proude, teď bujně tělem teč,

k novému činu pozvednu ostrý meč.

Však teď se zachvěj, ty Praho zpyšnělá,

která’s mi bratra pekelně zhubila!

Již zanedlouho tvou branou půjdu dál

ve jménu pomsty, kterou jsem přísahal.

Nemysli sobě, ty tam na trůně svém,

že zastavíš mne v tom hněvu zuřivém.

Já jako bouře v hrůze se přivalím,

všeliký odpor do prachu povalím!

Teď znamení jen houslemi buď dáno,

pak sepnu provaz, zavěsím a pryč!

(Chopí se houslí a přistoupí k otvoru ve zdi ; jakmile přiloží smyčec, praskne struna.)

Ha, ký to ďas! Na houslích struna praskla.

Má býti snad to špatným znamením?

Výstup II.

Budivoj, Dalibor.

Budivoj.

Ó nebe! Bez okovů?

Ha, co vidím? Tam mříž je prolomena!

Dalibor.

Ba, tak jest! O jednu chvíli

zpozdit jste se měli,

a orel pyšný byl by uletěl,

ve volném vzduchu perutěmi zavál,

až byl by zachvěl hradu síněmi.

Budivoj.

Zde zrada kráčela! Žaláře strážce!

Dalibor.

Rytířské slovo mějte. Onť bez viny.

Zde poskytnul mi housle, více nic,

a těmi jsem si krátil dlouhý čas.

Budivoj.

Tak jest! Ó že jsem zde jej nechal dlít!

Teď hoch, ten zrádce, unik’ pomstě mé!

Dalibor.

Že prch’ probůh, co díš!?

Mé (měj) díky za tu zvěst!

Ba tak (již vím), to byl ten mládec,

který mne spasit chtěl,

ó, jaké kouzlo (blaho) cítím,

že šťastně uletěl.

Když Zdeněk bídně skonal,

byl on můj věrný druh,

a k němu jen mne víže

přátelství pevný kruh.

U věrného mi lidu

jej nezastihne (nezastihne váš) hněv,

buď pozdraven, můj bratře,

a pomstou splať mou krev!

Budivoj.

Nejásej! Radosti se neoddej!

Poselství vážné nesu ti od krále.

Vyslyš je jako muž. Král to tak káže!

Ať mečem zhyne Dalibor!

Soud dnešní den

buď proveden.

Leč po rytířsku budiž ctěn,

toť káže mrav

a jeho stav,

by v průvodu

při pochodu (by v průvodu)

šel do hrobu!

Dalibor.

Tak náhle! Právě teď! Jak to? Proč to?

Budivoj.

Neptej se proč! Již nelze

odvolat ten ortel smrti.

Marnéť vše doufání

a marný odpor mečem, jazykem (i slovem).

Dalibor.

Jaká to změna!

Před chvílí tou byl svět mi kouzlem (blahem),

rozkoší, a nyní kryje jej černé roucho,

jak hrobu stín, zahaliv jej v noc.

Budivoj.

Čeká již kněz, by připravil vás (tě) k smrti.

Dalibor (se opět vzpamatuje).

Nuž buď si tak! Jsem připraven již k hrobu!

Ač viděli jste blednout líc v tu dobu,

vrací se vzdor zas, jenž se hrobu lek’.

Jáť cítím osud můj že padnout káže,

již víra v osud pevnou vůli váže.

Však chci co muž padnouti jako rek!

Ač zasmušen je život můj, již z mládí

jáť uvyk' bouři, která reka svádí,

a spokojeně zřím na život zpět.

Onť poskytnul mi darův, jakých nebe

udílí těm, které jed pekla (strasti) střebe,

onť dal mi přátelství a lásky květ.

Již přijdu, Zdeňku, a ve krátké době

i Milada se vrátí zpět (též) k tobě,

ta dívka svatá, pro kterou jsem žil.

Nuž dál, jen dál, smrt duši nepoleká,

já znám ji z bitev, Zdeněk na mne čeká,v

krev smyje vše, čím jsem se provinil.

(Odejde, Budivoj a zbrojnoši za ním.)

Výstup I.

Milada, Jitka, Vítek a zbrojnoši Daliborovi. Milada v ženském oděvu. Lid. Před věží, jako prve. Noc slabě měsícem ozářená.

Milada (polohlasně).

Nezaslechli jste ještě houslí zvuky?

Sbor.

Tichá je noc a němá jako hrob!

Milada.

Já nedočkám se chvíle,

až ku srdci (jej k srdci) přivinu,

po přestálé strasti

u něho odpočinu.

Jitka.

Utiš se, drahá duše,

již vzejde hvězda skvělá,

a po celý pak život

ti zářit bude s čela.

Milada.

Dosud je tich? Což nic se nepohnulo?

Sbor.

Tichá je noc a němá jako hrob.

Milada (k Jitce).

Ach, jestli snad jej stihla osudu ruka mstivá!

Noc zločinu je rouchem a ruka zrady živá!

Jitka.

Zapuď ty stvůry (chmury) z duše,

noc jasná kolem leží,

tať útočištěm lásky

a chotě tvého střeží!

Milada (rychle).

Ha, ký to hlahol zvonů!?

Jitka, sbor.

Tiše! Slyš!

(Zvonek za jevištěm. Vnitřek hradu zahoří v lesku pochodní, které osvítí i jeviště. Současně zazní umíráček.)

Sbor mnichů (za jevištěm na hradě).

Život je pouhý klam a mam

a plevel (ničím) těla krása,

kdož dospěli až k šedinám,v

těm věčná kyne spása.

Milada (v největším rozčilení).

Ha, on je prozrazen!

(Jednomu ze zbrojnošů vyrve meč.)

Nuž vzhůru! Vzhůru pojďme!

(K Vítkovi a k zbrojnošům.)

Ve zbraň, vy muži!

Smrt heslem naším buď!

Na hradby se návalem žeňte!

Dobyjte (rozbijte) tu skalnatou hruď!

Byť byla bych jen žena,

v těle chrabrou duši mám,v

tam vítězství nám kyne.

Za mnou, za mnou, volám!

Vítek a zbrojnoši.

Hurá! Hurá! Hurá!

Sbor dívek.

Jako lvi se v příval boje

pomstylační reci valí,

zdali je ten proud, ó běda –

rouchem smrti nezahalí?

Z hradu bran se voje řítí,

v hrozném boji meče zvoní.

Jak se skončí as ten zápas,

kam se vítězství tu skloní?

Jitka.

Milada tam! Ji vede Dalibor!

Výstup II.

Dalibor (přivádí raněnou Miladu).

Milado!

Milada.

Kde jsem to? Ó jak blaze mi!

Již těla těžká schránka

volní duši mou.

Na lehkých mráčkách

povznáším se již vzhůru

a líbám krásné, zlaté hvězdy,

a tam jde on, Dalibor!

Dalibor.

Neopusť mne, drahá duše,

posvátný můj klenote (tys jediná hvězda má),

zůstaň, zůstaň při mně!

Neopusť mne, ty můj drahý živote! (Ať mne blaží neskonalá láska tvá!)

Milada (zničená).

Dalibor!

Dalibor.

Ó zůstaň!

Milada.

Dalibor!

(Zemře.)

Dalibor (klesne nad mrtvolou).

Milado!

Jitka.

Hle, ta rajská Vesny růže!

Mráz zachvátil její puk.

Ach, to srdce vřelé lásky,

navždy umlk jeho tluk!

Výstup III.

Budivoj a zbrojnoši, předešlí.

Budivoj.

Nepřátel zástup poražen a zbit,

již volnost dejte davu plachých žen!

Myť zvítězili!

Sbor.

My jsme vítězi!

Budivoj (ke skupení žen přistoupiv uvidí Dalibora).

Co vidím? Poddej se, Dalibore!

Dalibor.

Přicházíte mi vítáni!

Sladké teď bude mé skonání!

Čeká mne s Zdeňkem Milada!

(Vrhne se do boje a klesne.)
(Opona spadne.)