Dřevorubec/XXXII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXI.	XXXII.	XXXIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 195–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šel jsem na výzvědy… Divné řeči!
byla pravda to či pouhá zvěst?
četař vyvázl prý z nebezpečí,
od dráhy však zhola puštěn jest
pro surové s lidem nakládání;
po druhém však úřad prý se shání.

Pobouřil prý dělnický lid celý,
nyní však že horší páše pych,
jak se myslí. „Vraždí v cestách,“ děli,
„loupí, kde co může po domích;
proto pánům opatrnost káže
sesiliti po hranicích stráže!

Dobrého si našel tovaryše,
puštěný prý četař je to sám,
který pro lup uchystal mu skrýše;
leč tak bedliv jest, že každý klam
pozděj’ teprv, když už platno není,
dojde hraničníky objevení.

Volno strážím vraha stíhat zbraní,
volno protknouti mu černou plec;
kdo ho zabije, neb kdo ho zraní,
před zákonem nevinen buď přec,
jen když české hory lidem k díku
prosty budou obou loupežníků!“

Věčný bože, tak že jsem se zvinil?
ne, ba ne! Mne pojal hněv i strach,
stál jsem, jak by do skály mne vklínil.
Což mám býti jako onen vrah,
který ženu zavraždil mi, běda!
a jen v loupeži své štěstí hledá?

Ne! a nazpět spěchám do sklepení:
vyčkám ještě den! ne, prchnu hned!
hoškův dech jest sotva k potušení,
sáhnu na nožky: jsou jako led!
sáhnu na srdéčko: stojí — stojí! —
a můj výkřik rozléhal se chvojí.

Nedbal jsem víc, zda mne někdo slyší,
kdo by hledal vraha plachých stop,
lhostejno mi; zde v té horské skrýši
vedle synka toužil jsem mít hrob,
žaloval jsem, plakal pro své děcko,
jímž jsem v živobytí ztratil všecko.

Nevěřil jsem přece; v trpkém žele
hůř než šílený jsem sobě ved’;
u mrtvoly bděl jsem noci celé,
hejčkal jsem ji, hlavičku jí zved’,
celoval ji, hladil, tisknul, líbal,
a zas v pláči do mechu se shýbal.

Či jen snil, že navrátil se v taji
v bohatější chýžky bílý krov?
že s ním soudruhové v kole hrají?
že jej chová máť, a místo slov
ze rtů samé polibky se řinou,
a že k sobě srdce dvě se vinou?

Třel jsem ručky, dýchal k outlé hrudi:
„Viď, že nejsi mrtev, synku, viď?
tvoje srdéčko se záhy zbudí,
aj, vždyť vytáh’ jsi se s dobrou píď;
ne, ó ne, ty vyrůstáš mi skrytě,
vždyť se usmíváš, mé zlaté dítě!“

A zas chopil jsem se jeho ruky,
líbal jsem ho, raménkem mu třás’,
volal, prosil dojemnými zvuky:
„Procitni! nechť v jiný světa pás
hoře mé tě třeba nésti musí,
jen se probuď, chlapečku můj rusý!“

Tak jsem křísil třesoucí se rukou,
za ňadérka dýchal, líčka hřál,
marně — on mou řečí sladkozvukou
a já očkem jeho neokřál;
jenom žal, jak vyrůstal by z půdy,
lámal srdce železnými údy.

Marno všecko — nezbudil se více,
nepohnul ho stesk můj ani sten,
svadlý byl ten vlásek jeho kštice,
očkem jeho nesvítal mi den,
ve který jsem doufal dlouhá léta,
po všem bylo veta — po všem veta!