Dřevorubec/II.

Dřevorubec Adolf Heyduk
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 19–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Povím těžkou žití kapitolu
plnou utrpení, plnou běd —
avšak ne, ne — celou knihu bolů,
v kterou sotva paprslek že sed’
z mladistvého štěstí smavých zraků,
rychle zaplašen byl křídlem mraků.

Povím vám, jak někdy žití celé
klíčí, kvete, vadne napořád,
až si v posled vlastním listím stele
prostou rakev: totě onen řád,
kterým všecko, jako motýl v šeře
ku plamenu, k poznání se deře.

Však co já žil, ani žitím není;
hojné ostny, pramalounký květ,
perlová to šňůrka utrpení,
kterouž oko rudne, bledne ret,
a to srdce bolestně se chvěje,
zahynout že musí bez naděje.

Musí, musí! pomoci mu není,
a přece rádo těká vším tím zlem,
jako jitrem muška jednodenní,
jako smrtihlávka večerem;
a kam vzletne, kam se touhou sehne,
všude sobě vetchá křídla sžehne!

Léto mládí, světla purpurová,
proč že ten váš čarodějný kmit
tolik žáru posud pro mne chová,
že vás nelze pláčem uhasit?
Hoříte mi divým mákem v poli,
že z vás ustavičně oko bolí.

Ne, vy sluncem vzcházíte mi přece
tajuplnou cestou vzpomínek,
a čím níž se kloní staré plece,
čím víc sněhu na skráň sype věk,
jež mi lety v úběl jinovatí,
tím sny staré tklivěji mi zlatí.

Vzplaňte tedy ještě jedenkráte:
chci svůj život prchlý znovu žít!
A vy ohně, které kolem pláte,
hleďte hořkou slzu usušit,
nežli ona operlená zmije
srdce mé a bledé líce zryje.

Ano, ano, měl jsem mládí také!
zlatou skříní byl tak mnohý den,
v nějž jsem složil skvosty všelijaké,
o něž navždycky jsem oloupen;
nyní hledí badající tváře
do té skříně jako do žaltáře.

Pusto všecko, prázdno! V každém rohu
zbyl jen žal — já často před ní klek’,
ruce spínal, volal k pánu bohu,
aby vzal i tento ostatek;
ale marně čekám po tu dobu,
juž ho s sebou ponesu až k hrobu.

Slyšte tedy horalovy spory!
Kdo je zná, buď tich, kdo odjinud
za chlebem neb zdravím přišel v hory,
zapomeň zde cizím vlastní trud;
za hovoru líp se oheň spraví —
vy, kdož hory znáte, složte hlavy!

V horských svahů utěšeném klíně,
kde se krouží železný ten had,
jenž, když odpor v příkrém našel týně,
podloudně se pod jezero vkrad’,
jako šelma do okovů spjatá —
stála dříve moje rodná chata.

Prostý domek, z ruly podezdívka,
na ní poval v období čtyř stěn,
bílá jizba — zkrátka jako dívka,
v živůtku když vyběhla si ven,
aby shledlo oko její dvojí,
jak vysoko boží slunce stojí.

Před okénky na východní straně
lípa stála, pěkný štíhlý strom —
zdali soudem božím nebo maně —
v bouři, vichru, vždycky bez pohrom;
v zimě na ní vrány, ale v létě
pěnkavky se kryly v hojném květě.

Povrch chaty nízká střecha kryla,
na niž otec mnohý kámen snes’,
by ji Meluzina neshrotila.
nebo vichor nevzal v blízký les,
kde se pod ní v přidušeném vytí
jako vzteklý hafan hodlal skrýti.

Za obydlím vzhůru do návrší
klikatě byl veden mělký žlab,
aby vodu pohorskou, když prší,
a křišťalných bystřin malý slap
hbitě sváděl do studánky prosté
pro všecko, co v také chatě roste.

U pat strání naše byla pole,
z nichž se v létě zlatá nesla zář,
v luhu bílé břízky stály v kole,
jinde buk si šuměl samotář,
jak by churavěl byl v lesní tůni
a pro svěžest vyběh’ na výsluní.

A v té jizbě všecko jako ze skla,
stůl i židle, police i skříň,
podlaha i stěna jen se leskla —
kolem do kola ta celá síň
jako z pohádky by byla vzata:
lid říkával domku „pěkná chata“.

Otec můj, bůh dej mu věčnou slávu,
po dědovi domek podědil.
Pyšně nesl temnou svoji hlavu,
třeba jenom dřevorubcem byl;
však co válkou zkusil, žitím prožil,
pěkným zrcadlem si v duši složil.

Přísný byl; leč vše, co sukovaté
na povaze jeho zjevil čas,
uhladily matky ruce svaté,
že, když hněvem vzplanul, zhasnul zas,
když mu ruku ovila kol plece,
šeptajíc mu: „Pamatuj se přece!“

Tu pošinul svoji čapku v čelo,
stáhnul brvy, sklopil temný zor;
co v něm vřelo, v ráz se odmlčelo,
jak se odmlčel kdys Svatobor,
který cestu do Šumavy střeže,
když mu vzali bohy z lesklé spěže.

Zamyslil se, vyšel před stavení,
čapku k polovici čela zved’,
a zda se nám v brzku časy změní,
na temena vrchů vznesl hled,
zda jich neskrývají oblak řásně,
a všed do jizby děl: „Bude krásně!“

V létě otec, své když zdělal pole,
do cizí se práce ještě vpřáh’,
buďže k chmeli upravoval hole,
dříví štípal v sklářských tavírnách,
nebo silou zmozolené ruky
v klády rubal na Špičáku buky.

Avšak někdy tu ni tamo díla:
sklárny stály, přestal dřevorub,
nedostatek vody měla píla,
mladších lidí všude jako hub;
vybírali, však kdo v horách lení?
třeba v zimě louče ku svícení.

Jindy jedlové si dříví z dálky
domů svážel, lepší vyhledal,
a pak oblé proutky na zápalky
na hoblovce ruče hobloval;
já pak, jak mi vysvětlil a kázal,
plnou hrst vždy v pětistovku vázal.

Když jich bylo v otep, a těch více,
do města se z rána přichystal,
pozorně vše vložil do korbice,
ráhna v ruce, na krk popruh dal…
A když navrátil se v noční šedi,
přines’ různou věc a hrstku mědi.

Po hotové práci za soumraku
vedle kočky k nohám jsem mu sed’,
se rtů jeho nespustil jsem zraku;
on pak se mnou dětský hovor ved’,
až já, skloniv hlavu na odřezky,
dále snil jsem, ovšem líp než dnesky.