Děti kapitána Granta (Beneš)/Pochod Čilskem
| Děti kapitána Granta Jules Verne | ||
| Na třicátém sedmém rovnoběžníku | Pochod Čilskem | Ve výši dvanácti tisíc stop |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pochod Čilskem |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 1923 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Václav Beneš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Průvod domorodců, který Glenarvan najal, sestával ze tří mužů a dítěte. Mezkařem byl Angličan, jenž v této zemi již dvacet let žil. Pronajímal mezky cestujícím a provázel je po různých cestách přes Kordillery. Potom je svěřil některému „baqueano“, průvodci argentinskému, který se zase vyznal v cestování po pampách. Tento Angličan, ač žil stále ve společnosti mezků a Indiánů, přece nezapomněl své mateřštiny tou měrou, že by nebyl mohl rozmlouvati s cestujícími. Proto bylo snadno projevovati mu přání a žádati na něm vykonání rozkazů, čehož také Glenarvan vydatně užíval, kdežto Jacques Paganel nedospěl ještě k tomu, aby se dorozuměl jazykem španělským.
Tento mezkař, „catapaz“, jak se po čilsku nazývá, byl doprovázen dvěma domorodými péony a hochem asi dvanáctiletým. Tito dva domorodci střežili mezky, kteří nesli zavazadla výpravy, a hoch vedl „madrinu“, mladou klisnu, ověšenou rolničkami a zvonci, která kráčela napřed a povzbuzovala deset mezků, aby ji následovali. Na sedmi z nich seděli cestující, catapaz na osmém; ostatní dva mezkové nesli potraviny a několik balíků látek, které měly zabezpečiti dobrou vůli kaziků, náčelníků to indiánských na planině. Péoni šli pěšky dle svého zvyku. Tento přechod jižní Amerikou dál se tedy za nejlepších podmínek, pokud jde o bezpečnost a rychlost.
Přeprava přes řetěz And není obyčejnou cestou. Nelze ji podniknout bez těchto silných mezků, z nichž nejstatnější jsou původu argentinského. Tato výborná zvířata dosahují v zemi této větší výšky a síly, než původní plemeno. Jsou velmi skromna, co se tkne potravy. Napájejí se jen jednou denně, urazí pohodlně deset mil za osm hodin a nesou bez obtíží náklad čtrnácti arrob.[1]
Na cestě této od jednoho oceánu k druhému není ovšem hospod. Cestující živí se sušeným masem, rýží paprikou okořeněnou a zvěří, kterou lze na pochodu postřílet. Za nápoj jim slouží voda z bystřin v horách, na planině z potoků, jíž se dodá chuti několika kapkami rumu, jehož zásobu každý si nese ve volském rohu, nazvaném „chiffle“. Ostatně sluší dbáti toho, aby se nezneužívalo nápojů lihových, poněvadž nejdou k duhu zejména v této krajině, kde čivní soustava člověka jest zvláště dráždiva. Co se tkne lůžka, jest obsaženo zcela v sedle domorodců, řečeném „recado“. Sedlo se zhotovuje z „pelionů“, kůží ovčích, jichž jedna strana je vydělaná a druhá pokryta vlnou. Kůže ty jsou připevněny širokými popruhy, pestře vyšívanými. Cestující, zabalen do těchto teplých pokryvek, může beztrestně vzdorovati vlhkým nocem a spáti nejlepším spánkem.
Glenarvan, který znal umění cestovati a dovedl se přizpůsobiti zvykům různých zemí, oděl se se svými společníky do kroje čilského. Paganel a Robert, dvě děti — jedno velké a jedno malé — byli u vytržení, když provlekli hlavy své čilským punchem, velikým, vlněným šatem na způsob plédu, který měl uprostřed otvor, a když obuli si boty, zhotovené ze zadních noh mladého koně. Byla to na ně podívaná, když jeli na svých mezcích bohatě vystrojených a opatřených arabským udidlem a dlouhými otěžemi z pletených řemínků, které sloužily též místo biče. Ohlávka a řemení mezků bylo ozdobeno kovovými okrasami, a „alforjas“, dvojitý pytel z plátna křiklavé barvy, jenž obsahoval potraviny, visel jim po obou stranách. Paganel, jsa vždy roztržitý, byl by se bezmála tři- neb čtyřikráte seznámil s kopytem svého výtečného mezka, než se na něj posadil. Ale jakmile byl v sedle, maje svůj nezbytný dalekohled zavěšený na stuze po boku a jsa pevně přimknut nohama k třemenům, svěřil svou osůbku úplně obezřelosti svého zvířete a nemusil toho litovati. Mladý Robert od vsednutí na mezka ukazoval pozoruhodné vlohy státi se výborným jezdcem.
Vydali se na cestu. Počasí bylo překrásné, nebe dokonale čisté, a ač slunce pálilo, byl vzduch dostatečně osvěžován větříkem od moře vanoucím. Malá četa rychle postupovala po křivolakém břehu zátoky Talcahuanské, aby se třicet mil jižněji dostala k počátku rovnoběžníku. První den ubírali se hbitě rákosím starých, vysušených bažin. Téměř se nemluvilo. Rozloučení zanechalo živý dojem v mysli cestujících. Ještě dlouho viděli dým Dunkana, který se ztrácel na obzoru. Všichni byli zamlklí, vyjma Paganela; horlivý zeměpisec kladl sám sobě nahlas otázky ve španělštině a v témž jazyku si na ně odpovídal.
Ostatně catapaz byl člověk dosti zamlklý, neboť řemeslo jeho nečinilo ho hovorným. Pronesl také jen to nejnutnější k svým péonům. Tito vyznali se beztoho dobře ve službě své. Zastavil-li se některý mezek, povzbuzovali ho zvláštními zvuky hrdelními; nepomáhal-li křik, hodili po něm pevnou rukou kamenem, což přemáhalo vždy jeho tvrdošijnost. Uvolnil-li se popruh nebo řemen, nedrželo-li udidlo, sundal péon své puncho a zabalil jím hlavu mezka, který, když vada byla napravena, ihned kráčel dále.
Zvykem mezkařů čilských jest vydati se na cestu ráno k osmé hodině po snídaní a nepřetržitě jíti až do čtyř hodin odpůldne, kdy se počne chystati k noclehu. Glenarvan se přidržel tohoto obyčeje. Když catapaz dal znamení k zastávce, přibyli cestující, kteří se byli ubírali stále po kraji pěnícího se moře, k městu Arauco ležícímu na nejjižnějším cípu zátoky. Aby se dostali k počátku třicátého sedmého stupně, byli by musili uraziti ještě asi dvacet mil k západu až k zátoce Carnerské. Ale agenti lorda Glenarvana již prozkoumali tuto část pobřeží, aniž našli nejmenšího sledu po ztroskotání se nějaké lodi. Nové pátrání bylo by tudíž bývalo zbytečné, a rozhodnuto si zvoliti město Arauco za východiště výpravy. Odtud vedla cesta přímo k východu, jako by byla tažena přesně dle pravítka.
Malá četa vjela do města, aby tam ztrávila noc, a rozložila se pod širým nebem na dvoře krčmy, jejíž zařízení bylo ještě velmi primitivní.
Arauco jest hlavní město Araucanie, státu to, který má délku stopadesáti mil, šířku třiceti mil a jest obydlen Moluchy, staršími potomky čilského plemene, opěvaného poetou Ercillou. Jest to hrdý a silný kmen, jediný z obou dílů Ameriky, který nikdy se nepodrobil cizí nadvládě. Ač Arauco druhdy náleželo Španělům, obyvatelé jeho aspoň se nepodrobili; vzdorovali tehda jako vzdorují dnes dobývačným podnikům. Čilska, a jich prapor neodvislý — s bílou hvězdou v poli modrém — vlaje dosud na vrcholku opevněné výšiny, která chrání město.
Co se večeře připravovala, Glenarvan, Paganel a catapaz procházeli se mezi domy s doškovými střechami. Vyjma kostel a zbytky kláštera františkánského neposkytuje Arauco nic zajímavého. Glenarvan pokusil se, aby vyzvěděl nějakých zpráv o osudu trosečníků, ale nadarmo. Paganel byl všecek zoufalý, že se nemohl dorozuměti s obyvateli; ale poněvadž tito mluvili araukánštinou, starobylou to řečí, která se mluví všeobecně po úžinu Magellonskou, prospěla mu jeho španělština asi tolik, jako kdyby byl mluvil hebrejsky. Poněvadž sluch mu nebyl nic platen, zaměstnával zrak svůj a pocítil radost učence při pozorování různých typů plemene molušského, které se objevovaly před ním. Mužové byli velké postavy, tváře ploské, barvy rudé, měďňaté, měli bradu bezvousou, zrak nedůvěřivý, lebku širokou a zakrytou dlouhými černými vlasy. Jak se zdálo, byli oddáni zvláštní zahálčivosti válečníků, kteří v dobách míru nevědí, co by měli dělati. Jich ubohé, ale neúnavné ženy musily vykonávati všecky namáhavé práce domácí, ošetřovaly koně, cídily zbraně, pracovaly, chodily, lovily pro své velitele, a při tom všem měly ještě pokdy, aby zhotovovaly ona tyrkysově-modrá puncha, z nichž každé vyžaduje dvě léta práce a jichž nejnižší cena činí asi sto dolarů.
Slovem, Moluchové jsou národ málo zajímavý a mravů dosti divokých. Mají téměř všecky vady lidské a jen jednu jedinou ctnost, totiž lásku k neodvislosti a svobodě.
„Jsou to praví Spartané,“ podotkl Paganel, když po skončené procházce zasedl k večeři.
Ctihodný učenec přeháněl; ale ještě méně jej posluchači chápali, když doložil, že jeho srdce francouzské silněji bije od té chvíle, co vkročil do města Arauca. Když se ho major po příčině tohoto nenadálého tlukotu srdce otázal, odpověděl, že jeho pohnutí jest zcela pochopitelné, ježto jeden z jeho krajanů seděl ještě nedávno na trůně araukánském. Major ho žádal, aby mu pověděl jméno tohoto panovníka. Jacques Paganel jmenoval hrdě statečného pana de Tonneins, výtečného, trochu příliš vousatého člověka, bývalého právního zástupce v Périgueuxu, který zakusil také toho, čemu sesazení králové říkají „nevděk svých poddaných“. Major se usmál při myšlence na bývalého advokáta, svrženého s trůnu. Paganel odvětil mu velmi vážně, že jest to pro advokáta mnohem lehčí, aby byl dobrým králem, než pro krále, aby byl dobrým advokátem. Všichni se smáli této poznámce a vypili na zdraví Orelie Antonína I., bývalého krále araukánského, několik doušků „chichy.“[2] Několik minut na to naši cestující, zabalení ve svá puncha, spali již spánkem hlubokým. Druhého dne ráno o osmé hodině vydala se malá četa s madrinou v čele, s péony vzadu na další cestu k třicátému sedmému rovnoběžníku. Ubírali se úrodným krájem Araukanie, bohatým na vinice a stáda. Ale znenáhla stával se kraj pustým. Sotva po nějaké míli spatřili chatrč „rastreadorů“, indianských to krotitelů koní, proslulých v celé Americe. Někdy jeli kolem opuštěné poštovní stanice, která sloužila za přístřeší bloudícím v těchto krajinách domorodcům. Dvě řeky rio de Rague a rio de Tubal zadržely téhož dne pochod našich cestujících. Ale catapaz vynašel brod, kterým mohli na druhou stranu přejeti. Řetěz And se rozprostíral před nimi na obzoru s hřbety a vrcholky svými k severu pořád výše vystupujícími. To byly jen nízké obratle oné ohromné páteře, na níž spočívá zemská kostra nového světa.
Ve čtyři hodiny večer, po pochodu třiceti pěti mil, zastavila se výprava v širém poli v hájku obrovských myrt. Mezkům sundána udidla a puštěni volně na pastvu do husté trávy prérie. Maso a rýže vzaly se ze zásob v alforjích ukrytých. Ovčí kůže na zemi rozprostřené sloužily za přikryvku i za podušku a každý na těchto improvisovaných ložích nalezl občerstvující odpočinek, co péonové a catapaz v hlídce se střídali.
Ježto počasí bylo tak příznivé, všichni cestující, nevyjímaje ani Roberta, těšili se dobrému zdraví. Poněvadž však cesta byla zahájena za tak šťastných okolností, bylo třeba těžiti z toho k jejímu urychlení. Tohoto mínění byli všichni. Následujícího dne urychlen pochod, přebroděny bez nehody proudy Bellu, a večer mohl Glenarvan, zastaviv se na břehu řeky Biobio, která odděluje španělské Čilsko od samostatného Čilska, zapsati třicet pět mil výpravě k dobrému. Ráz krajiny zůstal tentýž. Byla pořád úrodna a bohata na amarylky, stromovité fialky, durmany a kakty s květy jako zlato žlutými. Zvěř a mezi ní i kočka pardalovitá plížila se kobercem husté a vysoké trávy. Volavka, samotářská sova, kvíčaly a potápky, prchající před drápy sokolími, byly jedinými zástupci pernatého plemene. Domorodců bylo pořídku viděti. Sotva že se vyskytlo několik „guassů“, zvrhlých to potomků Indiánů a Španělů, kteří uháněli na koních zkrvácených ohromnou ostruhou, jež měli jezdcové uvázány na nahou nohu. Míjeli kolem jako stíny. Naši cestující nemohli na cestě dosud s nikým mluviti a neměli tudíž naprosto žádných nových zpráv. Glenarvan si to vysvětloval tím, že kapitán Grant, byv od Indiánů zajat, byl od nich odvlečen přes Andy. Pátrání po něm mohlo tedy vésti k cíli až teprve v pampách a nikoliv již na této straně. Bylo tedy třeba míti strpení a jeti ku předu rychle a vytrvale.
Dne 17. vydali se opět v obvyklou hodinu a v obyčejném pořádku na cestu. Pořádku toho Robert jen nerad zachovával, neboť zápal jeho jej sváděl, aby předbíhal madrinu k nemalé mrzutosti svého mezka. Glenarvan musil jej přísně zpět zavolat, aby mladý hoch se vrátil na své místo v průvodu.
Krajina stávala se pořád nerovnější, jednotlivé pahorky oznamovaly blízkost hor; řeky se množily stékajíce hlučně po svazích a stráních. Paganel radil se často se svými mapami; nebyl-li některý z těch potoků na nich zaznamenán, což se často udávalo, vzkypěla v něm krev geografa a durdil se nejroztomilejším způsobem.
„Potok, který nemá jména, říkal, „podobá se člověku, který není zapsán v seznamu občanském. Dle zákona zeměpisného není ho vůbec.“
Nerozpakoval se tyto bezejmenné potoky a říčky křtíti novými jmény; zaznamenával je na mapě své a dával jim nejzvučnější jména jazyka španělského.
„Jaký to jazyk!“ opakoval často, „jaký to plný a libozvučný jazyk! To je jazyk z kovu; jsem přesvědčen, že jest složen ze šedesáti dvou dílů mědi a z dvaceti dvou dílů cínů jako směs bronzová, z níž se dělají zvony!“
„A činíte v něm pokroky?“ opáčil Glenarvan.
„To se rozumí, milý lorde! Ah! Kdyby nebylo toho přízvuku! Ale ten prožluklý přízvuk!“
A očekávaje lepší příležitosti Paganel po cestě si lámal jazyk přemáhaje obtíže výslovnosti, aniž však při tom zapomínal na zeměpisná pozorování. V těch se přímo úžasně vyznal a sotva by se byl našel někdo, kdo by se mu byl vyrovnal. Kdykoliv Glenarvan tázal se catapaza na nějakou zvláštnost krajiny, vždy učený jeho soudruh předstihl odpověď mezkařovu. CČatapaz vždy pak pohlížel vyjeveně na něj.
K desáté hodině téhož dne octli se před cestou, která přetínala směr, jímž se až dosud ubírali, Glenarván tázal se po jejím jméně, a byl to zase Jacgues Paganel, který odpověděl:
„To jest silnice z Yumbelu do los Angelos.“
Glenarvan pohledl na mezkaře.
„Ano, tak jest tomu,“ odvětil tento.
Potom obrátiv se k učenci tázal se:
„Cestoval jste již v těchto krajinách?“
„O se rozumí!“ odvětil vážně Paganel,
„Na mezku?“
„Ne; v křesle.“
Catapaz mu neporozuměl a pokrčiv rameny odešel v čelo průvodu.
O páté hodině večer zastavila naše družina v nepříliš hluboké kotlině, několik mil nad městečkem Lojou; a této noci naši cestující nocovali na úpatí pohoří, prvních to výběžků velkých Kordiller.