Děti kapitána Granta (Beneš)/Návrh lady Glenavarnové
| Děti kapitána Granta Jules Verne | ||
| Malcolm-Castle | Návrh lady Glenavarnové | Odjezd Dunkana |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Návrh lady Glenavarnové |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha, online Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 1923 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Václav Beneš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Při rozpravě této lady Helena nezmínila se o obavách, vyslovených v dopisech lorda Glenarvana stran přijetí jeho žádosti od úředníků Admirality. Ani jediným slovem nedotkla se též možnosti, že kapitán Grant jest zajatcem Indiánů v Jižní Americe. Nač by ještě více zarmucovala ubohé děti o stavu jich otce a zmenšovala, naději, kterou v nich vzbudila? To by nezměnilo nic na stavu věcí. Lady Helena zachovala v té příčině úplné mlčení, a když zodpovídala všecky otázky miss Grantovy, vyptávala se jí na její život a na její poměry, ježto, jak se zdálo, byla jedinou ochranitelkou svého bratra.
To byla prostá a tklivá historka, která ještě více zvýšila náklonnost lady Glenarvanové k mladé dívce.
Miss Mary a Robert Grant byli jedinými dětmi kapitánovými, Harry Grant ztratil ženu svou, když se narodil Robert, a za svých cest k dalekým pobřežím svěřil péči o své děti staré, dobromyslné sestřenici své. Kapitán Grant byl odvážným námořníkem, mužem, jenž se vyznal ve svém oboru, byl dobrým plavcem a obchodníkem zároveň a spojoval tak v sobě dvojnásobnou způsobilost pro úřad kapitána loďstva obchodního. Obýval v městě Dundee, v hrabství Perthském ve Skotsku. Kapitán Grant byl tedy skotským rodákem, Jeho otec, kazatel v chrámě sv. Kateřiny, postaral se o dokonalé vychování jeho, maje za to, že nemůže škoditi nikomu a tedy ani kapitánu zámořských lodí.
Za jeho prvních dalekých cest, které prodělal nejprve jako vrchní kormidelník a konečně jako kapitán, provázelo jej štěstí, a několik let po narození Roberta Harryho zahospodařil si slušné jmění. Tu však pojal velkou myšlenku, která učinila jeho jméno oblíbeným ve Skotsku. Jako Glenarvanové a některé vznešené rodiny skotské nížiny, neměl v srdci svém rád uchvatitelskou Anglii, ač to nedával skutky na jevo. Nepovažoval prospěchy své země za totožné s prospěchy Anglosasův a chtěje jí umožniti rozvoj zvláštní, rozhodl se založiti rozsáhlou osadu skotskou někde na pevnině australské. Snil tedy v budoucnosti o takové samostatnosti, jaké si dobyly Spojené státy severoamerické a jaké se zajisté Indie a Australie jednou domohou? Snad. Možná také, že někde mu proklouzlo slůvko o jeho tajných nadějích a přáních. Následkem toho vláda mu odepřela pomoc při jeho záměrech osadních; vláda činila dokonce kapitánu Grantovi takové obtíže, které by v každé jiné zemi byly záměr takový nadobro zmařily. Ale Harry nepozbyl odvahy; dovolával se vlastenectví svých krajanů, obětoval jmění své ve prospěch záměru svého, vystavěl koráb a svěřiv své dítky péči staré sestřenice odplul, provázen jsa vybraným mužstvem, aby prozkoumal velké ostrovy Tichého moře. To bylo r. 1861. Po dobu jednoho roku, až do května 1862, přicházely od něho zprávy; ale od jeho odjezdu z Callaa v měsíci červenci nikdo již neslyšel mluviti o Britannii a Gazette maritime (námořní noviny) mlčely o osudu kapitánově.
Tak měly se věci, když zemřela stará sestřenice Harryho Granta a obě děti osiřely úplně.
Mary Grantově bylo tehda čtrnácte let; statečná mysl její neděsila se stavu, v němž se ocitla; věnovala se úplně svému bratrovi, který byl ještě dítětem. Bylo třeba jej vychovávati a vzdělávati. Šetrností, opatrností a důvtipem, pracujíc dnem a nocí, poskytujíc jemu vše a odpírajíc sobě vše, dobývala si potřebných prostředků na vychování svého bratra a vykonávala nezdolně své povinnosti mateřské. Obě děti žily v Dundee, takořka v nouzi, kterou ušlechtile snášely a proti níž udatně bojovaly. Mary nemyslila na nic jiného leč na svého bratra a blouznila o jeho šťastné budoucnosti. Co se tkne Britannie, považovala ji za ztracenou a otce svého za mrtvého. Nelze ani vylíčiti její vzrušení, v které ji uvedla zpráva v Timesích uveřejněná, kterou náhodou spatřila a která ji náhle vyrušila z její beznadějnosti.
Bez otálení byla rozhodnuta o tom, co by měla učiniti. Kdyby se byla dověděla, že tělo kapitána Granta bylo nalezeno na pustém pobřeží, na dně ztroskotané lodi, bylo by to bývalo snesitelnější než ustavičná tato nejistota a tato věčná muka neznámého jeho osudu.
Pověděla vše svému bratru; ještě téhož dne obě děti odejely drahou do Perthu a večer přibyly do Malcolm-Castlu, kdež Mary po tolikerých úzkostech počala opět doufati.
Vše to vypravovala Mary Grantova lady Glenarvanové způsobem prostým a aniž by měla tušení o tom, že po ta léta utrpení chovala se jako hrdinná dívka; ale tím více myslila lady Helena na to a několikráte, nezakrývajíc svých slz, objala děti kapitána Granta.
Co se tkne Roberta, zdálo se, že slyšel po prvé toto vypravování; neboť naslouchal sestře své s očima široce rozevřenýma; chápal nyní vše, co pro něj sestra učinila, co pro něj vytrpěla, a objímal ji oběma rukama.
„Ach, matinko! má drahá matinko!“ zvolal nemoha zadržeti tohoto výkřiku, jenž mu vycházel z hloubi duše.
Zatím nastávala úplná noc. Lady Helena, vědouc, že obě děti jsou unaveny, nechtěla je déle zdržovati. Mary a Robert Grantovi byli uvedeni do svých pokojů a usnuli sníce o lepší budoucnosti. Po jich odchodu vzkázala lady majoru Nabbsovi, aby ji navštívil, a pověděla mu o všech příhodách tohoto večera.
„Tato Mary Grantova je statečná dívka!“ pravil Mac Nabbs, když byl vyslechl vypravování své sestřenice.
„Kéž by nebe dopřálo mému manželu štěstí v jeho podnikání!“ odpověděla lady Helena, „neb stav těchto dvou dětí byl by jinak hrozný.“
„Myslím, že se mu to podaří,“ odvětil Mac Nabbs. „Lordové Admirality musili by míti srdce tvrdší než kámen Portlandský, kdyby ničeho nechtěli učiniti“
Přes majorovo ujištění lady Helena ztrávila noc v nejživějším nepokoji a nemohla ani na okamžik usnouti.
Nazítří Mary Grantova a bratr její, vstavše za svítání, procházeli se po velkém zámeckém nádvoří, když ozval se rachot přijíždějícího kočáru. Lord Glenarvan se vracel se vší rychlostí svých koní na Malcolm-Castle. Skoro v téže chvíli objevila se na nádvoří lady Helena, provázena jsouc majorem, a letěla vstříc svému manželi. Tento zdál se býti smutným, zklamaným a pohněvaným. Mlčky stisknul choť svou-v náručí svém.
„Nuže, Edvarde, Edvarde?““ zvolala lady Helena.
„Milá Heleno,“ odvětil lord Glenarvan; „ti lidé tam nemají srdce.“
„Odpověděli odmítavě?…“
„Ano! Odepřeli mi loď! Mluvili o milionech marně proplýtvaných na vyhledání Franklina! Tvrdili, že listina jest temnou, nesrozumitelnou! Pravili, že od zkázy lodi uplynulo přes dvě léta a že jest velmi málo naděje, že budou opět nalezeni! Trvali na tom, že, byli-li zajati od Indiánů, byli zajisté zavlečení do vnitra země a že není možno prohledati celou Patagonii, aby byli vyhledání tři lidé — tři Skotové! — že toto pátrání po nich bylo by marné a nebezpečné a že by vyžadovalo více obětí, než by jich zachránilo. Posléze uvedli ještě celou řadu jalových důvodů, jichž užívají lidé, kteří chtějí něco odmítnouti. Vzpomněli si na záměry kapitánovy, a nešťastný Grant je-nyní navždy ztracen!“
„Můj otec! můj ubohý otec!““zvolala Mary Grantova vrhajíc se na kolena před lordem Glenarvanem.
„Váš otec? Co pravíte, miss…“ zvolal Glenarvan překvapeně pohlížeje na mladou dívku u nohou svých.
„Ano, Edvarde, to jest miss Mary a bratr její“ odpověděla Helena, „obě děti kapitána Granta, které Admiralita odsuzuje, aby zůstaly na vždy sirotky!“
„Ach, miss,“ zvolal lord Glenarvan zvedaje dívku, „kdybych byl měl tušení o vaší přítomnosti…
Nedořekl. Trapné ticho, přerývané vzlykáním, zavládlo na dvoře. Nikdo neujal se slova, ani lord Glenarvan, ani lady Helena, ani major, ani služebnictvo zámecké, shromáždivší se kolem panstva. Ale vzezřením svým všichni Skotové protestovali proti jednání vlády anglické.
Po několika okamžicích ujal se major slova a pravil k lordu Glenarvanovi:
„Nemáte tedy již žádné naděje?“
„Žádné.“
„Nuže,“ zvolal mladý Robert, „půjdu tedy sám k těm lidem a uvidíme…“
Robert nedokončil svou vyhrůžku, poněvadž sestra jej zadržela, ale zaťatá pěst jeho svědčila o jeho záměrech nikoliv mírumilovných.
„Nikoliv, Roberte,“ pravila Mary Grantova, „nikoliv! Poděkujme těmto šlechetným pánům za to, co pro nás učinili, zachovejme jim navždy vděčnost svou a odejděme spolu.“
„Mary!“ zvolala lady Helena.
„Miss, kam chcete jíti?“ pravil lord Glenarvan.
„Chci jíti ke královně a vrhnouti se jí k nohám“ odvětila mladá dívka, „a uvidíme, zůstane-li hlucha k prosbám dvou dětí, které prosí za život svého otce.“
Lord Glenarvan zavrtěl hlavou, nikoliv že by byl pochyboval o srdci Její královské Milosti, ale poněvadž věděl, že Mary Grantova nebude připuštěna až k ní samotné. Prosícím příliš zřídka dostane se toho štěstí, aby byli připuštěni k stupňům trůnu. Zdá se, jako by nad branou paláce královského byla napsána výstraha, kterou Angličané vyvěšují na kole kormidla u svých lodí: Passengers are requested not to speak to the man at the wheel.[1]
Lady Helena pochopila myšlenku svého manžela; věděla, že by mladá dívka učinila zbytečný pokus; ale zároveň poznávala, že tyto obě dítky povedou od nynějška život zoufalý, A tyto představy vnukly jí myšlenku velikou a šlechetnou.
Mladá dívka, která držela bratra svého za ruku a chystala se právě k odchodu, zastavila se při těchto slovech lady Heleny.
Lady s očima zaslzenýma, ale hlasem pevným a s tváří zanícenou obrátila se nyní k svému manželu.
„Edvarde,“ pravila k němu, „když kapitán Grant psal tento list a vrhl jej do moře, svěřil jej péči Boha samého. Bůh nám jej poslal! Není pochybnosti, že Bůh si přeje, abychom sami se postarali o záchranu nešťastníků.“
„Co tím chcete říci, Heleno?“ tázal se lord Glenarvan.
Hluboké ticho zavládlo v celém shromáždění.
„Chci říci“ pokračovala lady Helena, „že máme se považovati za šťastné, že můžeme život manželský započíti dobrým skutkem. Nuže, Edvarde, abyste se mi zavděčil, navrhoval jste cestu pro zábavu. Ale která zábava mohla by býti opravdovější, užitečnější, než zachrániti nešťastníky, které jich vlastní země opustila?!“
„Heleno!“ zvolal lord Glenarvan.
„Ano, vy mi rozumíte, Edvarde! Dunkan je dobrá a pevná loď! Může čeliti i moři na jihu. Může obeplouti celý svět a učiní to také, bude-li toho třeba. Vydejme se na cestu, Edvarde! Pojďme vyhledat kapitána Granta!“
Po těchto smělých slovech lord Glenarvan uchopil svou mladou ženu do náručí; usmíval se a tiskl ji k srdci svému, co Mary a Robert jí líbali ruce. A při tomto tklivém výjevu propuklo služebnictvo zámecké vzrušené a nadšené ve volání vděčností naplněné:
„Sláva paní z Luss! Sláva! Třikrát sláva lordu a lady Glenarvanovým!“
- ↑ Cestující se žádají, aby nemluvili s mužem, který stojí u kormidla.