Děti kapitána Granta (Beneš)/Cestující v kabině číslo šest

Děti kapitána Granta Jules Verne
Odjezd Dunkana	Cestující v kabině číslo šest	Odkud přichází a kam chce Jacques Paganel

Údaje o textu
Titulek:	Cestující v kabině číslo šest
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Za prvního dne plavby bylo moře dosti rozvlněné a k večeru počal váti silný vítr; Dunkan byl značně otřásán; proto dámy neobjevily se na dunettě, vyvýšeném místě na zádi u kormy; odpočívaly ve svých kabinách a dobře tak učinily.

Ale nazítří se vítr pončkud obrátil; kapitán John dal roztáhnouti velkosu přední plachtu, brigantinu a menší plachtu zadní; Dunkan, lépe se opíraje vlnám, byl méně vydán v šanc kymácení se. Lady Helena a Mary Grantova mohly již za svítání odebrati se na palubu, kdež byl již lord Glenarvan, major a kapitán. Východ slunce byl velikolepý. Denní hvězda, podobající se desce kovu zlaceného způsobem Ruolzovým, vystupovala z Oceánu jako z ohromné koupele voltaické. Dunkan plul zatopen nádhernou září a zdálo se takořka, že plachty jeho jsou napiaty působením paprsků slunečních.

Obyvatelé jachty mlčky pohlíželi na tento čarovný zjev zářícího slunce.

„Jak velkolepé to divadlo!“ pravila konečně lady Helena. „To jest patrně počátek krásného dne. Kéž by vítr se neobrátil a byl plavbě Dunkana přízniv.“

„Nelze si přáti lepšího, milá Heleno,“ odvětil lord Glenarvan, „ostatně nemusíme si stěžovati na počátek své cesty.“

„Bude naše přeprava přes moře trvati dlouho, milý Edvarde?“

„Na to nechť nám odpoví kapitán John“ pravil Glenarvan. „Plujeme dobře? Jste spokojen se svou lodí, Johne?“

„Velmi spokojen, Vaše Milosti,“ odvětil John; „je to podivuhodná stavba, a námořník má mít něco takového pod svýma nohama. Nikdy nebyly loď a stroj v lepší shodě než zde; podívejte se, jak plochá jest brázda za lodí a jak lehce se vznášíme po vlnách. Plujeme poměrně sedmnáct mil za hodinu. Kdyby tato rychlost se udržela, přetneme rovník v desíti dnech a obeplujeme za neúplných pět neděl mys Horn.“

„Slyšíte, Mary,“ pravila lady Helena, „za neúplných pět neděl.“

„Ano, milostivá paní,“ odvětila mladá dívka, „a moje srdce zabušilo silně při slovech kapitánových.“

„A jak snášíte, miss Mary, tuto plavbu?“ tázal se lord Glenarvan.

„Dosti dobře, mylorde, aniž bych zakoušela příliš mnoho nepříjemností. Ostatně si brzo na moře přivyknu.“

„A náš mladý Robert?“

„Oh! Robert,“ odpověděl John Mangles, „nevězí-li u stroje, visí zajisté jako hruška na některém stěžni. Je vám to hoch, jenž si tropí žerty z mořské nemoci. A podívejte se! Tamhle ho máte!“

Na posunek kapitánův zraky všech obrátily se k přednímu stěžni a každý mohl viděti Roberta, jak byl zavěšen na ráhně plachty košové, skoro sto stop nad palubou. Mary se zachvěla při pohledu tom.

„Buďte klidna, miss.“ pravil k ní John Mangles, „ručím za něj a slibuji vám, že za krátký čas představím jej jako výborného chlapíka kapitánu Grantovi, neboť my slavného kapitána najdeme!“

„Kéž vás Bůh vyslyší, pane Johne,“ odvětila dívka.

„Milé dítě,“ ujal se slova lord Glenarvan, „ve všem tom vidím jakési řízení Boží, které by nás mělo naplniti nadějí. Směr naší cesty jest vytčen, my ho nehledáme, nýbrž jsme vedeni. A pak, podívejte se na všecky ty statné lidi, kteří vstoupili ve službu pro věc tak krásnou. Doufám, že naše podniknutí bude míti nejen úspěch, ale i to, že dosáhneme úspěchu bez velkých překážek. Slíbil jsem lady Heleně cestu zábavnou a musil bych se velice mýliti, kdybych nedostál svému slovu.“

„Edvarde,“ pravila lady Glenarvanová, „„vy jste nejlepší člověk na světě.“

„Nikoliv, ale mám nejlepší mužstvo na nejlepší lodi. Neobdivujete se také našemu Dunkanu, miss Mary?“

„Naopak, mylorde,“ odvětila dívka, „obdivuji se mu skoro jako opravdová znalkyně.“

„Ah, vskutku!“

„Hrávala jsem si již jako dítě na lodích svého otce; byl by mohl ze mne udělati opravdového námořníka, a kdyby toho bylo třeba, nebyla bych v rozpacích, kterak bych svinula plachtu nebo zapletla lano.“

„Aj, miss, co to pravíte?““ zvolal John Mangles.

„Mluvíte-li takto,“ počal lord Glenarvan, „uděláte si z kapitána Johna velkého přítele; neboť on nezná na světě nic vzácnějšího nad stav námořnický. Nevidí také nic jiného, ani u žen. Není-li pravda, Johne?“

„Zajisté, Vaše Milosti,““ odpověděl mladý kapitán, „ale přece mám za to, že pro miss Grantovu bude lépe, zůstane-li na svém místě na dunettě, než aby uvazovala plachtu košovou; ale lichotí mi to nemálo, slyším-li ji takto mluviti.“

„A to tím spíše, když se obdivuje Dunkanu,“ pravil Glenarvan.

„Který toho plnou měrou zasluhuje“ doložil John.

„Věru, pravila lady Helena, „poněvadž jste tak hrdý na svou, jachtu, dodáváte mi chuti, abych si ji prohlédla až do nejdolejších místností a abych viděla, jak naši stateční lodníci jsou ubytováni v mezipalubí.“

„Znamenitě,“ odvětil John, „jsou tam jako doma.“

„A jsou vskutku doma, milá Heleno,“ pravil lord Glenarvan. „Tato jachta jest částí naší staré Kaledonie. Je to oddělený kus hrabství Dumbartonského, který z milosti Boží zde pluje, takže my jsme ani neopustili svou zemi. Dunkan jest zámkem Malcolmským a Oceán jest jezerem Lomondským.“

„Nuže, milý Edvarde, zastávejte úřad hostitele na zámku,“ odvětila lady Helena.

„Budu ihned k vašim službám, madame,“ pravil lord Glenarvan, „ale dříve dovolte, abych promluvil s Olbinettem.“

Steward jachty byl výborným kuchařem, byl Skotem, který zasluhoval býti Francouzem pro svou způsobilost; ostatně zastával svůj úřad s velkou horlivostí a důvtipem. Očekával rozkazy svého velitele.

„Olbinette, uděláme ještě procházku před snídaním,“ pravil Glenarvan, jako kdyby šlo o vycházky do Tarbetu neb k jezeru Katrinskému; „doufám, že, až se vrátíme, bude k snídaní prostřeno.“

Olbinett se vážně uklonil.

„Doprovodíte nás, majore?“ tázala se lady Helena.

„Poroučíte-li,“ odvětil Mac Nabbs.

„Ó,“ pravil lord Glenarvan, „major jest úplně zaměstnán kouřením svého doutníku; nebudeme ho z toho vytrhovati; on je vám miss Mary, zuřivým kuřákem. Kouří pořád i ve spaní.“

Major posunkem přisvědčil k tomu úsudku a hosté lorda Glenarvana sestupovali do mezipalubí.

Mac Nabbs zůstav o samotě mluvil dle svého zvyku sám se sebou, ale aniž si odmlouval, a zahaloval se v dým pořád hustší; nepohnutě pohlížel na brázdu ve vlnách, kterou jachta za sebou zůstavovala. Po několika minutách němého pohlížení na moře obrátil se a spatřil se tváří v tvář nové osobnosti. Kdyby nějaká věc jej byla mohla vůbec překvapiti, major byl by musil pocítiti úžas, neboť tento cestující byl mu naprosto neznám.

Byl to muž velký, suchý a hubený, ve věku asi čtyřiceti let; podobal se dlouhému hřebu s velkou hlavou; jeho hlava byla vskutku široká a silná, jeho čelo vysoké, jeho nos dlouhý, jeho ústa veliká, jeho brada silně prohnutá. Jeho oči skrývaly se za ohromnými kulatými brejlemi a jeho pohled jevil zvláštní těkavost, jakou nalézáme u nyctalopů.^[1] Jeho výraz tváře prozrazoval člověka vzdělaného a veselého; neměl zachmuřené vzezření těch vážných osob, které ze zásady se nikdy nesmějí a které svou bezvýznamnost zakrývají vážnou škraboškou. Toho u něho nebylo. Dobromyslná nenucenost neznámého svědčila zřetelně o tom, že rád pohlíží na lidi a věci s jich dobré stránky. Ale ještě než promluvil, každý věděl, že rád hovoří a především že jest roztržit dle způsobu lidí, kteří nevidí, nač se dívají, a neslyší, co se jim říká. Na hlavě měl čapku cestovní, na nohou měl žluté polobotky a gamaše kožené: oblek jeho sestával z aksamítových spodků barvy kaštanové a z kabátce téže látky a barvy, jehož nesčetné kapsy zdály se býti nacpány zápisníky, deníky, tobolkami a tisíci jinými předměty stejně zbytečnými jako nepohodlnými, nemluvě o dalekohledu, který nesl uvázaný na stuze.

Pohyblivost neznámého lišila se neobyčejně od majorovy nehybnosti; otáčel se kolem Mac Nabbsa, pohlížel naň, vyptával se ho pohledem svým, aniž se tento dal vyrušiti z klidu svého, aby se ho poptal, odkud přišel, kam cestuje a proč se octnul na palubě Dunkana.

Když záhadný tento muž poznal, že všecky jeho pokusy lhostejností majorovou jsou zmařeny, uchopil svůj dalekohled, který roztažen byv měl čtyři stopy délky, a postaviv se s roztaženýma nohama, stanul nepohnutě jako silniční sloup a nařídil svůj nástroj na čáru, kde nebe s mořem splývalo v jediný obzor. Když se byl asi pět minut tak díval, spustil dalekohled a postaviv jej jedním koncem na palubu, chtěl se o druhý konec jeho opříti jako o hůl; ale v tom jednotlivé články dalekohledu vsunuly se rychle do sebe, a nový cestující, který tím náhle pozbyl opory, zapotácel se a byl by se bezmála úplně překotil u samého hlavního stěžně na palubu.

Každý jiný na majorově místě byl by se aspoň usmál. Major však ani brvou nepohnul. Cizinec se opět vzchopil.

„Stewarde!“ vzkřikl s přízvukem, který prozrazoval cizince,

Čekal, ale nikdo se neobjevil.

„Stewarde!“ opakoval hlasem silnějším.

Právě šel kolem Mr. Olbinett, vraceje se do kuchyně, jež byla na přídě lodi. Nemálo užasl zpozorovav, že ho volá tento dlouhán, kterého neznal.

„Odkud sem přichází tato osoba?“ pomyslil si. „Je to snad přítel lorda Glenarvana? To není možná.“

Nicméně vstoupil na dunettu a přiblížil se k cizinci.

„Jste vy stewardem této lodi?““ tázal se ho tento.

„Ano, pane,“ odvětil Olbinett, „ale nemám čest…“

„Jsem cestující z kabiny číslo šest.“

„Číslo šest?““ opakoval steward.

„To se rozumí. A jak vy se jmenujete?…“

„Olbinett.““

„Nuže, milý Olbinette,“ odvětil cizinec z kabiny číslo šest, „je třeba pomýšleti na snídaní, a to rychle. Nejedl jsem již třicet šest hodin, či lépe řečeno spal jsem třicet šest hodin, což lze zajisté prominouti člověku, který jel bez zastávky z Paříže do Glasgowa. V kolik hodin budeme snídat?“

„V devět,“ odvětil mechanicky Olbinett.

Cizinec chtěl podívati se na své hodinky, ale to vyžadovalo dlouhou dobu, ježto je nalezl teprve v deváté kapse.

„Dobrá,“ pravil, „není ještě úplně osm. Nuže tedy, Olbinette, suchar a sklenici sherry, abych se dočkal; jinak vám padnu mdlobou.“

Olbinett slyšel, ale nechápal; ostatně neznámý mluvil pořád dále a skákal s jednoho předmětu na druhý sneobyčejnou rychlostí.

„Nuže,“ pravil, „kde je kapitán? Což pak kapitán ještě nevstal? A což vrchní kormidelník? Co dělá vrchní kormidelník? Spí také ještě? Na štěstí počasí jest krásné, vítr jest přízniv, loď pluje zcela sama.“

V tom však John Mangles jako na zavolání objevil se na schodech k dunettě vedoucích.

„Zde je kapitán“ pravil Olbinett.

„Ah, to mne těší,““ zvolal neznámý, „to mne těší, kapitáne Burtone, že vás poznávám.“

Byl-li kdy nějaký člověk překvapen, byl to zajisté kapitán John Mangles, nejen proto, že byl osloven jako, kapitán Burton, ale i proto že spatřil cizince na své palubě.

Cizinec zatím pokračoval:

„Dovolte mi, abych vám stisknul ruku,“ pravil „a neučinil-li jsem to předevčírem večer, stalo se to proto, poněvadž jsem nechtěl ve chvíli odplutí nikomu překážeti. Ale dnes, kapitáne, jsem opravdu šťasten, že mohu se s vámi seznámiti.“

John Mangles vytřeštil oči pohlížeje brzo na Olbinetta a hned zase na nového příchozího.

„Nyní,“ pravil tento, „když jsem se vám představil, milý kapitáne, jsme dobrými přáteli. Pohovořme si tedy a řekněte mi, jste-li spokojen se Scotií?“

„Co tím chcete říci: se Scotií?“ pravil konečně John Mangles.

„Inu se Scotií, která nás nese; je-to dobrá loď, jejíž vlastnosti fysické mi byly stejně vychvalovány jako vlastnosti mravní jejího kapitána, statečného Burtona. Jste snad příbuzným velkého cestovatele afrického téhož jména? Hrdinný to muž. Přijměte moji poklonu!“

„Pane,“ opáčil John Mangles, „nejen že nejsem příbuzný cestovatele Burtona, ale já vůbec nejsem kapitánem Burtonem.“

„Ah,““ pravil neznámý, „to je tedy vrchní kormidelník Scotie Mr. Burdness, na kterého jsem se obrátil?“

„Mr. Burdness?“ odvětil John Mangles, který počal tušiti pravdu. Ale nevěděl, má-li co činiti s bláznem aneb výstředním člověkem. Právě si v duchu položil tuto otázku a chtěl na ni určitě odpověděti, když lord, jeho choť a miss Grantova vstoupili na palubu. Cizinec spatřiv je zvolal:

„Ah, cestující! Cestující! Znamenité! Doufám, pane Burdnesse, že mne jim představíte…“

A nečekaje, až John Mangles tak učiní, přistoupil k nim a nenuceně pravil: „Madame,“ řekl miss Grantově, a „miss“ k lady Heleně „pane…“ doložil obraceje se k lordu Glenarvanovi.

„Lord Glenarvan,“ pravil John Mangles.

„Mylorde,“ pokračoval neznámý, „,odpusťte, že se vám představuji; ale na moři nelze dbáti přísně etikety; doufám, že se rychle seznámíme a že ve společnosti těchto dam plavba Scotie bude se nám zdáti stejně krátkou jako příjemnou.“

Ani Helena ani miss Grantova nemohly najíti žádného slova, aby odpověděly. Nechápaly naprosto, jak se tento vetřelec dostal na dunettu Dunkana.

„Pane,“ pravil nyní Glenarvan, „s kým mám čest mluviti?“

„Jsem Jacques-Eliacin-François-Marie Paganel, tajemník Společnosti zeměpisné v Paříži, dopisující člen učených společností v Berlíně, Bombayi, Darmstattu, Lipsku, Londýně, Petrohradu, ve Vídni, v Novém Yorku, čestný člen královského zeměpisného a národopisného ústavu pro východní Indii, který ztráviv dvacet let při zeměpisných studiích, obmezených na jeho pracovní pokoj, chce zúčastniti se vědy bojovné a cestuje do Indie, aby tam uvedl v souvislost práce velkých cestovatelů.“

---

1. Náchylnost k nyctalopii jest zvláštní disposicí oka, která dovoluje viděti předměty v temnotě.