Děti kapitána Granta (Beneš)/Úžina Magellanova
| Děti kapitána Granta Jules Verne | ||
| O jednoho dobrého muže na palubě více | Úžina Magellanova | Na třicátém sedmém rovnoběžníku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úžina Magellanova |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 1923 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Václav Beneš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Na palubě rozhostila se všeobecná radost, když se rozhlásilo rozhodnutí Paganelovo. Mladý Robert vrhl se mu do náruče s takovou prudkostí, že by byl bezmála důstojného tajemníka zeměpisné Společnosti na znak povalil. „To je pravý rarášek,“ pravil Paganel, „budu ho vyučovati zeměpisu.“
Poněvadž John Mangles se zavázal učiniti z něho námořníka, Glenarvan muže srdnatého, major jinocha chladnokrevného, lady Helena bytost dobrou a šlechetnou, Mary. Grantova chovance vděčného k takovým učitelům, nebylo pochybnosti, že z Roberta se časem stane dokonalý gentleman.
Dunkan, doplniv rychle svůj náklad uhlí, opustil smutné ostrovy zabočil na západ a dostal se do proudu Brasilského a dne 7. září přestoupiv za příznivého větru severního rovník, vplul na jižní polokouli.
Plavba dála se tedy bez obtíží. Každý byl povzbuzován nadějí. Při této výpravě k vyhledání kapitána Granta zdálo se, že každým dnem vzrůstá pravděpodobnost, že bude nalezen. Jedním, kteří nejvíce důvěřovali v zdar výpravy, byl kapitán John Mangles. Ale jeho důvěra prýštila zvláště z přání, které pociťoval tak silně v srdci svém, aby totiž miss Mary viděl šťastnou a upokojenou. Měl veliké účastenství pro tuto mladou dívku; ale tento cit svůj dovedl tak pečlivě ukrývati, že vyjma Mary Grantovu a jej nikdo toho na Dunkanu nepozoroval.
Co se tkne učeného zeměpisce, byl dle vší pravděpodobnosti nejšťastnějším člověkem na jižní polokouli; trávil své dni studováním map, jimiž pokrýval stůl dvorany, následkem čehož měl každodenně spory s Mr. Olbinettem, který nemohl stůl prostříti k jídlu. Ale Paganel měl na své straně všecky hosty dunetty mimo majora, který byl k otázkám zeměpisným naprosto netečným zvláště ve chvíli, kdy se mělo obědvati. Mimo to objevil Paganel celou zásobu knih namnoze neúplných v zavazadlech vrchního kormidelníka a mezi nimi jistý počet spisů španělských, což jej přimělo učiti se jazyku Cervantesovu, který nikdo na lodi neznal. To mohlo usnadniti jich pátrání na pobřeží Čilském. Poněvadž se učil snadno řečem, byl přesvědčen, že bude mluviti plynně španělským jazykem, než přibudou do Concepcionu. Studoval také se zápalem a bylo slyšeti ustavičně bručeti slabiky různorodé.
Za své prázdně neopomíjel dávati praktická poučení mladému Robertovi a vykládal mu dějiny pobřeží, k němuž se Dunkan tak rychle blížil.
Dne 10. září octli se na 5° 73’ šířky a 31° 15’ délky a toho dne dověděl se Glenarvan o věci, kterou nepochybně ani nejvzdělanější lidé neznají. Paganel vypravoval dějiny Ameriky a aby mohl promluviti o slavných plavcích, jichž cestou jachta se právě ubírala, sáhl zpět až ke Krištofu Kolumbovi: pak skončil řka, že slavný Janovan zemřel nemaje ani tušení, že objevil svůj svět. Všichni posluchači tomu odporovali. Paganel trval na svém tvrzení.
„Nelze o tom pochybovati,“ doložil. „Nechci zmenšovati slávu Kolumbovu, ale věc ta jest zjištěna. Ke konci patnáctého století mysli lidu jen jednou věcí se zabývaly, jak by se Evropané dostali nejkratší cestou „do země koření“. O to šlo Kolumbovi. Podnikl čtyři cesty, na nichž dotknul se Ameriky na březích Cumany, Hondurasu, Mosquitů, Nicaraguy, Veraguy, Costa-Rice, Panamy, které považoval za území Japonska a Číny, a zemřel, aniž měl vědomí o existenci velké pevniny, které ani nemohl odkázati své jméno!“
„Věřím vám, milý Paganele,“ pravil Glenarvan; „nicméně jsem velice překvapen vaším tvrzením a dovolte mi, abych vás požádal, kteří plavci tedy to byli, již poznali pravdu v příčině objevů Kolumbových?“
„Jeho nástupcové, Ojeda, který ho již na cestách jeho doprovázel, jakož i Vincent Pinzon, Vespucci, Mendoza, Bastidas, Cabral, Solis, Balboa. Tito plavci pluli podle východního pobřeží Ameriky; oni je vymezili postupujíce pořád k jihu unášeni jsouce tři sta šedesáte let před námi týmž proudem, který nás pohání! Vizte, přátelé, přeťali jsme rovník na témž místě, kde jej překročil Pinzon v posledním roce patnáctého století, a přibližujeme se osmému stupni šířky jižní, na němž přistal k pobřeží brasilskému. Za rok na to Portugalec Cabral dostal se jižně až k přístavu Segurskému. Potom Vespucci na třetí své výpravě r. 1502 zabočil ještě dále na jih. R. 1508 Vincent Pinzon a Solis se spojili, aby prozkoumali břehy americké, a r. 1514 objevil Solis ústí veletoku Rio de la Plata, kdež byl domorodci sněděn, a nemohl následkem toho určiti hranice pevniny. Ponechal slávu tu Magellanovi. Velký tento plavec odplul r. 1519 s pěti loďmi, sledoval pobřeží Patagonie, objevil přístavy Désiré a San-Julian, kdež dlouho pomeškal, na to zabočil na padesátém druhém stupni šířky do úžiny Jedenácti tisíc panen, která nese nyní jeho jméno, a dne 21. listopadu 1520 vplul do Tichého oceánu. Ó, jak veliká radost se ho asi zmocnila a jakým vzrušením zabušilo mu srdce, když viděl, jak nové moře na obzoru třpytilo se v paprscích slunečních!“
„Ano, pane Paganele,“ zvolal Robert Grant, jsa u vytržení při slovech zeměpiscových, „byl bych chtěl býti při tom!“
„Já také, milý hochu, a nebyl bych zapomněl podobnou příležitost, kdybych se byl narodil o tři sta let dříve!“
„To by však bylo mrzuté pro nás, pane Paganele,“ namítla lady Helena, „poněvadž byste pak nestál nyní na dunettě Dunkana a nevypravoval nám tuto historii.“
„Učinil by to jiný na mém místě, milostivá paní, a připojil by, že o seznání pobřeží západního přičinili se bratři Pizzarrové. Tito odvážní dobrodruhové byli velkými zakladateli měst. Cusco, Quito, Lima, Santiago, Villarica, Valparaiso a Conception, kam nás právě Dunkan nese, jsou jich dílem. V oné době spojily se objevy Pizzarrovy a Magellanovy a obraz pobřeží amerického objevil se na mapách k velkému uspokojení učenců starého světa.“
„Já bych tím ještě uspokojen nebyl.“ podotkl Robert.
„Proč?“ tázala se Mary pohlížejíc na bratra, který se vášnivě zajímal o historii těchto objevů.
„Ano, milý hochu, proč?“ přizvukoval lord Glenarvan s povzbuzujícím úsměvem.
„Poněvadž bych chtěl věděti, co nalézá se za úžinou Magellanskou.“
„Výborně, příteli“ odvětil Paganel, „já také bych byl chtěl věděti, zdali pevnina táhne se k točně aneb je-li tam volné moře, jak to předpokládal Drake, jeden z vašich krajanů, mylorde. Jest zřejmo, že, kdyby Robert Grant a Jacques Paganel byli bývali žili v XVII. století, byli by následovali Shouthena a Lemaina, dva Holanďany, kteří velice se zajímali o tuto zeměpisnou záhadu.“
„Byli to také učenci?“ tázala se lady Helena.
„Nebyli, nýbrž odvážní obchodníci, které vědecké otázky asi velmi málo znepokojovaly. Tehda trvala holandská společnost pro Východní Indii, která měla výhradní právo na všechen obchod provozovaný úžinou Magellanskou. V té době nebylo jiné cesty do Asie než směrem západním, což znamenalo pravou výsadu pro řečenou Společnost. Několik obchodníků zasazovalo se o to zmařiti tento monopol odkrytím jiné cesty a mezi nimi byl jistý Izak Lemaire, muž to vzdělaný a důvtipný. Svým nákladem vystrojil výpravu, kterou vedl jeho synovec, Jakub Lemaire, a Shouthen, dobrý námořník, rodem z Hornu. Tito odvážní námořníci odpluli v červnu 1615, téměř sto let po Magellanovi; objevili průliv Lemairův, mezi zemí Ohňovou a zemí Států, a 12. února 1616 obepluli pověstný mys Horn, který by spíše než jeho soudruh, mys Dobré naděje, zasluhoval nazývati se předhořím bouří.“
„Ano, zajisté, byl bych chtěl při tom býti!“ zvolal Robert.
„A byl bys býval u vytržení, milý hochu,“ pravil Paganel rozjařeně. „Může-li být zadostiučinění opravdovějšího, než jest radost a potěšení, které pociťuje plavec, když naznačuje své objevy na mapě lodní? Vidí, jak znenáhla tvoří se země, jak takřka z lůna vln vystupuje ostrov za ostrovem, předhoří za předhořím. Z počátku čáry ohraničující jsou nejisté, lomené, přerušované. Zde strana odlehlá, tam zátoka ojedinělá, o něco dále záliv ztracený v prostoru. Potom objevy se doplňují, mysy se opírají o určité břehy; konečně nová pevnina, se svými jezery, s veletoky a řekami, s horami, údolími a pláněmi, s vesnicemi a městy a veleměsty se rozvíjí na zeměkouli v celém svém lesku a nádheře! Ah, přátelé, člověk, jenž objevuje země, jest pravý vynálezce! Jaké má při tom dojmy a překvapení! Ale nyní jest toto zřídlo objevů téměř vyčerpáno! Vše již bylo viděno, poznáno, odkryto a objeveno, pokud se týče pevnin neb nových světů, a my, kteří přicházíme poslední, nemáme již ve vědě zeměpisné nic na práci“
„Nikoliv, milý Paganele,“ namítl Glenarvan.
„A co tedy?“
„To, co my nyní podnikáme!“
Zatím Dunkan s podivuhodnou rychlostí ubíral se cestou Vespucciů a Magellanů. Dne 15. září přeplul obratník Kozorožce a předek lodi zamířil k vstupu do slavné úžiny. Častěji objevovaly se nízké břehy Patagonie, ale jen jako sotva viditelná čára na obzoru; byly více než deset mil vzdáleny a pověstný dalekohled Paganelův poskytoval jen neurčitý obraz pobřeží amerického.
Dne 25. září Dunkan octnul se před samou úžinou Magellanovou a bez otálení veplul do ní. Cestě této dávají přednost parní lodi, které plují do Tichého oceánu. Přesná délka úžiny činí jen tři sta šedesát šest mil;[1] lodi nejhlubšího ponoru nalézají tam vždy dosti hloubky i u samého kraje, výborná místa k zakotvení, dosti pitné vody, řeky oplývající rybami, lesy bohaté na zvěř, na dvaceti místech zastávky bezpečné a přístupné, konečně tisíce pomocných prostředků, které scházejí v úžině Lemairově a strašlivým skalám mysu Hornského, v nichž stále zuří uragány a bouře.
Za prvních hodin plavby, totiž v délce šedesáti až osmdesáti mil, až k mysu Gregoryovu, břehy jsou úzké a písečnaté. Jacques Paganel nechtěl ztratiti ani jediný výhled, ani jedinou podrobnost. Plavba úžinou trvala sotva třicet šest hodin a pohyblivé panorama obou břehů odměňovalo s dostatek trýzeň, kterou učenec trpělivě snášel pod žhavými paprsky jižního slunce. Ani živý duch se neukázal na pobřeží severním; jen několik zbědovaných domorodců bloudilo po vyprahlých skalách Ohňové země. Paganel nemohl tedy spatřiti ani jediného Patagonce, což ho nemálo rmoutilo k velikému obveselení jeho spolucestujících.
„Patagonie bez Patagonců,“ pravil, „není vlastně žádnou Patagonií.“
„Buďte trpěliv, velectěný geografe,“ těšil ho Glenarvan, „uvidíme ještě dosti Patagonců.“
„Nejsem o tom přesvědčen“
„Ale jsou tam dojista,“ namítala lady Helena.
„Pochybuji o tom silně, madame, protože jich nevidím.“
„Myslím, že jméno Patagonců, což znamená španělsky „velké hony“, nebylo dáno bytostem vymyšleným.“
„Ó, na jménu nezáleží,“ opáčil Paganel, který chtěje rozpravu oživiti, tvrdošijně trval při své myšlence, „ostatně, abych mluvil pravdu, není vlastně známo, jak se jmenují!“
„To snad přece ne!““ zvolal Glenarvan. „Víte něco o tom, majore?“
„Ne,“ odpověděl Mac Nabbs, „a nedal bych za to ani zlámanou vindru, abych to věděl“
<nowiki/ > „A dovíte se o tom přece,“ namítal Paganel, „vy lhostejný majore! Magellan nazval Patagonci domorodce těchto krajin, obyvatelé Ohňové země jim říkají Tiremenen, Chilští zase zovou je Caucalhuy, osadníci z Carmen Tehuelchy, Arancanci Huilichy, Bougainville jim dává jméno Chaouhové, Falkner nazývá je Tehuelhety! Oni sami tvrdí, že jich jméno všeobecné jest Inakenové! Tážu se vás, jak se máme v tom vyznati, a může-li býti národa s tolika jmény!“
„Ale již to je důkaz!“ namítla lady Ilelena.
„Nuže, dobrá,“ podotknul Glenarvan; „ale náš přítel Paganel snad uzná, že je-li pochybnost o jich jméně, nemůže býti pochybnosti o velikosti jich postav.“
„Velikosti takové nikdy neuznám,“ odvětil Paganel,
„Jsou skutečně velcí,“ pravil Glenervan.
„Nemohu to říci.“
„Jsou tedy malí?“ tázala se lady Helena.
„Nikdo to nemůže potvrditi.“
„Jsou tedy prostřední?“ pravil Mac Nabbs, aby všecky smířil.
„Rovněž tak to nevím.“
„To jest trochu přes příliš“ zvolal Glenarvan; „cestovatelé, kteří je viděli…“
„Cestovatelé, kteří je viděli“ odpověděl učený zeměpisec, „nemluví stejně. Magellan praví, že jeho hlava dosahovala sotva k jich pasu.“
„Tu to máte!“
„Ano, ale Drake tvrdí, že Angličané jsou větší než největší Patagonec!“
„Ó, to praví Angličan, to jest možná“ namítl pohrdavě major; „ale co by řekli Skotové?“
„Cavendish ujišťuje, že jsou velcí a ramenatí,“ pravil Paganel. „Hawkins z nich dělá obry. Lemaire a Shouthen tvrdí, že měří jedenáct stop.“
„Nuže, to jsou hodnověrní lidé,“ podotknul Glenarvan.
„Ano, zrovna tak jako Wood, Narbonough a Falkner, kteří jich výšku považují za prostřední. Ovšem pravda jest, že Byron, la Giraudis, Bougainville, Wallis a Carteret ujišťují, že Patagonci mají výšku asi šest stop a šest palců, kdežto pan d'Orbigny, učenec, který zná tyto končiny nejlépe, o nich praví, že mají výšku průměrnou pěti stop a čtyř palců.“
„Jaká jest tedy pravda mezí tolika tvrzeními si odporujícími?“ pravila lady Helena.
„Pravda, madame,“ odpověděl Paganel, „zní takto: Patagonci mají krátké nohy a silně vyvinutý trup. Můžeme tedy mínění své žertovně tak formulovati, že tito lidé mají, když sedí, šest stop, a když stojí, pouze pět stop.“
„Výborně, milý vědátore,“ odvětil Glenarvan. „Rozhodl jste to velmi dobře!“
„Ale, kdyby jich nebylo, shodli bychom se ještě úplněji,“ namítl Paganel. „Abych však skončil, přátelé, dokládám tuto poznámku: úžina Magellanova jest nádherná i bez Patagonců!“
V tu chvíli Dunkan plul kolem poloostrova Brunšviku mezi břehy, poskytujícími rozhledy čarovné. Sedmdesáte mil za mysem Gregoryovým nechal po pravém boku trestaneckou osadu Punta Arena. Vlajka čilská a zvonice kostela míhaly se mezi stromy. Potom úžina vinula se mezi spoustami žulových skal; hory skrývaly svá úpatí v lůně ohromných lesů a ztrácely v oblacích své vrcholy věčným sněhem pokryté; na jihozápad hora Tarn se zvedala šest tisíc pět set stop do výše. Noc snesla se po dlouhém soumraku; světlo ztrácelo se znenáhla v odstínech jemných; na nebi se vynořovaly zářící hvězdy a Jižní kříž označoval plavcům cestu k jižní točně. Uprostřed této osvětlené temnoty, při svitu hvězd, které nahražují majáky břehů v končinách vzdálených, jachta pokračovala statně v plavbě své, aniž zapustila kotvy své v některé z těch přístupných zátok, jichž má toto pobřeží hojnost; často konce ráhen dotýkaly se větví jižních buků, které visely nad vlnami; někdy také pohyb šroubu při ústí velkých řek vyplašil ze spánku husy, kachny, sluky, čírky, celou pernatou zvířenu bahnitých těchto krajin. Potom se objevily zříceniny a některé rozvaliny, které za noci poskytovaly pohled velkolepý; byly to smutné zbytky opuštěné osady, jejíž jméno věčně bude protestovati proti úrodnosti těchto krajin a proti bohatství těchto lesů na zvěř. Dunkan plul právě kolem Port-Faminu.
Na tomto místě se r. 1581. Španěl Sarmiento se čtyřmi sty vystěhovalců usadili. Založil tu město Saint-Philippe; osadníci byli vyhubeni strašlivě tuhými mrazy a nedostatek dokončil dílo na těch, kterých zima ušetřila. R. 1587 našel korsár Cavendish posledního z těch čtyř set nešťastníků, který umíral hladem na zříceninách města šest století starého po šestiletém trvání osady. Dunkan plul dále podél těchto pustých břehů; při východu slunce razil si cestu úzkými průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jichž hloubi vynořovaly se kupole, pahorky pokryté zelenými cesminami a ostré vrcholky, mezi nimiž se vypínal do značné výše obelisk Bucklandův. Odtud plul kolem ústí zátoky Saint-Nicolas, druhdy francouzskou
Za tímto místem úžina se stává ještě užší mezi poloostrovem Brunšvíkem a zemí Désolation, dlouhým to ostrovem, který se táhne mezi tisíci ostrůvky, jako když velryba se octne mezi pobřežními oblázky. Jaký to rozdíl mezi tímto protrhaným a prorvaným zakončením Ameriky a určitým a přesným koncem Afriky, Australie neb Indie! Jaká neznámá katastrofa rozdrobila ohromné toto předhoří protažené mezi dvěma oceány?
Po březích úrodných následovaly břehy holé, vyprahlé, vzhledu zdivočilého, které svými roklemi, stržemi a záhyby tvořily nejzamotanější labyrint na světě. Dunkan bez rozpaků a bez obav sledoval tyto záhyby a zatáčky a mísil chumáče dýmu svého s mlhou skalami prorývanou. Aniž uvolnil rychlost svou, plul kolem několika faktorií španělských, zřízených na těchto opuštěných březích.
U mysu Tamarského úžina se šířila; jachta měla dosti volného místa, aby obeplula strmý břeh ostrovů Narboroughských a přiblížila se k pobřeží jižnímu. Konečně třicet šest hodin po vstupu do úžiny bylo viděti skály mysu Pilaresského na krajním cípu země Désolation. Moře širé, volné, zářící rozkládalo se před jeho přídou a Jacques Paganel, vítaje je posunkem nadšeným, byl tak hluboce dojat jako druhdy Ferdinand Magellan sám, kdy Trinidad[2] pocítila svěží vítr Tichého moře.