Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/XIII.
Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý | ||
XII. | XIII. Osudy diecése sv. Methoda po jeho smrti. | XIV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIII. Osudy diecése sv. Methoda po jeho smrti. |
Autor: | Jan Evangelista Bílý |
Zdroj: | BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 72–76. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Smrt sv. Methoda byla jest událostí pro církev moravskou v následcích důležitou a smutnou. Církev moravská v něm byla ztratila svého zakladatele a nejčelnější podporu svou; a jako Slované moravští nyní smutným okem pohlíželi do budoucnosti: tak naopak strana německá, jakoby jista vítězstvím pozvedala hrdě hlavu svou.
Tato strana vynaložila vše, by nástupci sv. Methoda svým příkrým vystupováním a četnými protivenstvími úřad jeho obtížila a ztrpčila, by pak urputnými boji umdlen úřad svěřený si znechutil a hodnosti té o své ujmě se vzdal. A bohužel! samy poměry časové napomáhaly k uskutečnění neblahého záměru strany této.
Svatopluk zajisté nikdy nebýval příznivcem liturgie slovanské; Arnulf od r. 885 zase se Svatoplukem jedna ruka, zajisté neopomenul, s Wichingem zasazovati se o liturgii latinskou. Duchovenstvo slovanské, jakožto přísnější kázni oddané a již proto Svatoplukovi nemilé, líčeno mu bylo co strana, která vždy rušila a rušiti bude pokoj v zemi, a jížto se sprostiti, nyní se nejvhodnější příležitost vyskytla. A tím během žáci sv. Methoda od strany Wichingovy byli jsou osočováni a týráni, až konečně r. 886 mocí vojenskou přes Dunaj z moravských krajů vyklizeni a přepraveni, odkudž se obrátili do Bulhar, kdež ochotného přítulku nalezli. Církev Bulharská ctí památku sv. Cyrilla a Methoda a 5 nejčelnějších žákův jejich pod jménem ss. Sedmipočetníků.
Wiching nyní řádil co neobmezený pán v církvi moravské. A však metropolitou po sv. Methodovi býti předc nemohl; neboť ráz jeho, biskupa nedůstojný, zostudil ho i lidu moravskému i biskupům sousednímu. Protož nejásal dlouho nad vítězstvím svým. Již r. 892 vypukla poznovu vojna mezi Svatoplukem a Arnulfem; na Moravě nemohl se Wiching, co milec Arnulfův déle zdržovati; hledal útočiště u krále Arnulfa a tento udělal jej 893 svým kancléřem, a co takový přichází jméno jeho od Září toho roku na několika diplomech od Arnulfa vydaných; 899 byl povýšen na stolec biskupský v Pasově; ale již r. 899 píše se o něm: „A však ne dlouho potom bylť (Wiching) od arcibiskupa Theotmara a ostatních suffraganů proti vůli králové dle církevního rozsudku s biskupství svého sesazen.“ (Ann. Freh. a. 899.)
Tento málo potěšitelný stav církve moravsko-pannonské byl však jen předchůdcem a předehrou ouplného pádu jejího, kterýžto přiveden jest byl tím, že konečně vypuklo zjevné nepřátelství mezi Arnulfem a Svatoplukem. Již od r. 890 počala mezi oběma krvavá válka, jejíhož konce ani Svatopluk ani Arnulf nedočkal, a která konečně obojí říši otevřela krvolačným nájezdům Maďarů a tím do záhuby uvedla. R. 892 povolal Arnulf Maďary proti Svatoplukovi. Tento jsa sevřen se čtyr stran, ustranil se do ohrazených míst, a ponechal roviny nepříteli, který je po čtyry neděle ukrutně zpustošil. A však Svatopluk se nepodal. R. 893 obnovil Arnulf opět tažení polní, výsledek jeho však byl pro Arnulfa nepříznivý. R. 894 trval boj na obou stranách nerozhodnutý. V tomto roku zemřel Svatopluk, nejmocnější panovník věku svého, strašný celému sousedstvu německému.
Umíraje rozdělil říši svou mezi tři syny své. Svazečkem tří prutů, jež každému z nich nejprv po jednom, pak dohromady k zlomení podával, vyučoval jich svornosti bratrské a živým podobenstvím jim do paměti vtisknouti chtěl, kterak nevyhnutelně jim této svornosti zapotřebí jest, chtějí-li pro budoucnost zachovati otcovské dědictví — říši moravskou. A však hvězda říše velko-moravské se Svatoplukem zapadla navždy! —
Tři hlavní příčiny přispěly jsou k tomu, že veliká říše moravská k úplné záhubě dozrála; a sice: nesvornost synů Svatoplukových, odpadnutí vojvodů českých a lid maďarský, který se od té doby jako klín do srdce říše slovanské vrazil; Arnulf, arciškůdce a původ tohoto zla, udržoval a podporoval vší mocí každou, by pád Moravy urychlil.
Od roku 894 činili Maďaři loupežné nájezdy přes Dunaj do dolejší Pannonie; r. 900 již zde nestálo kostela více, který by byl úplnému zboření ušel. Mezi tím stalať se Morava jevištěm nejprudšího sváru a vojny mezi bratry knížecími. V této válce žalostné podporoval Arnulf mladšího Svatopluka proti Mojmírovi a Zoborovi. A však Mojmír zvítězil nad bratrem svým, a říše jeho, ačkoliv ztrátou Čechie a Pannonie seslabená, předce ještě byla silnou dosti, aby odpor kladla říši německé.
Výborný Mojmír přihlížel k tomu, aby udržel, pokud možno, i samostatnost církve moravské. Od drahné doby nebylo již žádného biskupa v zemi, i kněží stávalo jen pořídku, když tedy utichl ryk válečný, obrátil se Mojmír k stolici apoštolské s prosbou, aby církev moravská řádnými pastýři opatřena byla, Jan IX. (898—900) odeslal hned r. 899 tři duchovníky Církve římské na Moravu totiž: arcibiskupa Jana, a dva biskupy Daniele a Benedikta. Těmto třem biskupům nařídil, na základě ustanovení od Adriána II. r. 868 říši velko-moravské udělené, aby zachovali tam církevní provincii samostatnou, od německé říše neodvislou. — Dostáliť poselství svému tím spůsobem, že hned čtyry biskupy vysvětili a Moravu na 4 okresy biskupské rozdělili.
A tento ku blahu lidu křesťanského na Moravě obnovený pořádek církevní nebyl biskupům německým vhod. Jemu na proti povstati biskupové solnohradské církevní provincie, zadavše prudkou žalobu u papeže Jana IX. r. 900, stěžujíce sobě nad tím, že právo pasovské diécese bylo tím ztenčeno, jelikož spůsobem neslýchaným, byla rozdělena na pět biskupství.
„Přišliť od Vás“ — tak píšou papeži — tři biskupové… do země oněch Slovanů, kteřížto slovou Moravané; kterážto země se svými obyvateli byla jest podrobena našim králům a lidu našemu, jakož i nám jak ohledem náboženství křesťanského, tak i stranu placení poplatku světského, jelikož od nás byli jsou nejprvé poučováni a z pohanův na křesťany obráceni. A protož biskup Pasovský, k jehož diécesi rodové oné země od začátku jejich pokřesťanění náležejí, měl veždy to právo, že, kdykoli chtěl anebo musel do oné země, aniž by se v tom bylo od koho koli bránilo, mohl vkročiti, a tam sněm církevní míti s kněžími svými i s těmi, jichž tam byl naleznul… Nyní pak se vychloubají tím, že jsou za množství peněz vymohli sobě toho, abyste dotčené biskupy k nim vypravili, a stolici Passovské věci ustrojili, o nichž posud nebylo slyšeti od oné stolice apoštolské; neboť místo jednoho biskupství na pět jiných rozděleno jest.
Arcibiskup Hatto Mohučský podporoval jich psaním téměř obsahu podobného, kdežto zejmena se vyjadřuje, že Moravané Němcům podrobení nikdy nemívali arcibiskupa vlastního.
„Biskupové bavorští — tak stojí v psaní tom — stížnost vedli jsou u nás, kterak Moravané proti vládě lidu frankského pobouření vychloubají se tím, jakoby byli od jejich (němců) společnosti zcela neodvislými, a honosí se tím, jakoby byli vyznamenáni bývali od dávna Vaším povolením, míti metropolitu svého vlastního, kdežto předce nikdy mezi nimi nestávalo zvláštní stolice metropolitní, nýbrž oni od jakživa náleželi k zemi a k diécesi oněch“ — —
Biskupové bavorští zmiňují se u své stížnosti sice o Wichingovi, dokládajíce však, že byl ustanoven za biskupa pro lid nově obrácený, od vojvody (Svatopluka) teprv podrobený a ani slovem nezmiňují se o Methodovi, což je patrným důkazem, že o něm věděti nechtěli.
Činí sv. Otce pozorná na to, jak velikým a ušlechtilým jest národ německý, naopak jak surový a nevzdělaný jest národ slovanský, jemuž proti onomu nadržovati se zdá. Zavírají dopis ten těmito slovy: „Slované, ať chtějí nebo nechtějí, šíje své pod jařmo Frankův skloniti musí.“
Wattenbach se domýšlí, aby čest národu svého uhájil, že ony vášnivé listy německých biskupů v nejlepší případnosti jsou pramenem jen kalným. Dále již nemáme o této záležitosti žádných svědectví písemných. I zřízení Jana IX. nemělo dlouhého trvání.
Osud říše velko-moravské rozhodnut byl v bitvě u Břetislavy v Uhřích (908). Rekovně bojuje padl zde Mojmír moravský a s ním květ bohatýrstva moravského i lidu, a říše, která právě byla dospívala k vrcholi své slávy, sklesla na vždy ve propast zapomenutí; šíji, kterou ss. apoštolové slovanští byli zúrodnili potokem krůpějí potu tváří svých, byla zdupána a zpošlapána kopyty koňů maďarských; v zemi blahým síměm křesťanství obohacené rozbila maďarská surovost svůj stan. Co se ještě z drápů maďarských dalo uhájiti, to připadlo od té chvíle k Čechám. A tento skrovný zbyteček někdejší říše velko-moravské tuším v tomže asi objemu k Čechii byl připadl, v němžto podnes jej jako markhrabství za svou užší vlast uznáváme a milujeme.
V církevním ohledu připadlať nyní Morava nejprve pod Řezno, a od r. 973 k stolici biskupské do Prahy; a byla tak šťastna, že viděla sv. Vojtěcha, jako vrchního pastýře svého, po osiřelých nivách svých cestovati a štípení slavných předchůdců obnovovati.
V církvi ruské zachovalo se písemné podání, které sv. Vojtěcha nazývá biskupem Čechů a Moravy, a jemu za vinu přikládá, že on první slovansko-řecký obřad z Čech a Moravy vypudil. Zajisté jedině pod tou výmínkou dovolila stolice sv., aby v Praze samostatné sídlo biskupské pro Čechy a Moravu smělo zřízeno býti. (973.)
Od r. 1073 bylo zřízeno též pro Moravu zvláštní sídlo biskupské v Olomúci a církev česká odměnila se nám za dar víry tím, že nám poslala za prvního biskupa českého benediktyna Jana z Břevnova. Památka ss. apoštolů slovanských zmizela téměř z lidu slovanského, ano onť, ba i sám Řím (z přičin, o nichž se zmíníme v pozdější kapitole díla tohoto), tytéž měl za kacíře.
Konečně za Karla IV. čest a sláva jejich v národě našem v Čechách a na Moravě na vždy pojištěna jest.
Od r. 1777 má i Morava svého arcibiskupa v Olomúci, jehož suffraganem od té doby jest biskup v Brně.