Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/VII.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
VI.	VII. Apoštolská činnost svatého Methoda v Pannonii. — Jeho protivenství a boje.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII. Apoštolská činnost svatého Methoda v Pannonii. — Jeho protivenství a boje.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 35–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Professor Hergenröther v Bavořích, kterýžto v r. 1857 vydal velmi kriticky vzdělaný životopis našich apoštolů, praví v úvodu takto: „Sotva nalezneš za dob našich předmětu, kterýž by tak mnohostranně byl se obádal a vzdělán byl, jako dějiny apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda, jimž se připisuje obrácení Moravy a jiných zemí, jakož i nalezení abecedy slovanské. Vedle nekritických prací, jež byl v té příčině předsevzal farář Středovský a Kohl, prosluli jsou: Henschen, Assemanni, Salagius, Dobner, Schlözer, Dobrovský, Neander, Blumberger, Wattenbach tím, že jsou se tomu oddali, dotyčné prameny probádati, rozmnožiti a vycíditi. (Šafařík je sestavil.) A však navzdor všem těmto studiím nemohlyť poměry životní těchto obou velikých mužů spůsobem naskrz uspokojujícím vypátrány a sestaveny býti. Mezi tím množí se neustále počet pramenů, jmenovitě při čilé horlivosti, s jakovou Slované lnou ku své historii a literatuře; a budeť tuším zajímavo, ještě než listiny všelikou pochybnost na čisto odstraní, prozatím sestaviti to, co z nich jest nejdůležitějšího a nejvíce ztvrzeného.“ —

Jelikož tento učený Němec podle vrozené národu jeho v bádání vědeckém důkladnosti o dějiny našich apoštolů znamenitých sobě zásluh vydobyl: tudíž jsme se s radostí odhodlali na to, sledovati náhledy jeho v této kapitole, jakož i v následujících, pokud se nám s pravdou snášeti zdají. Již pak přikročme ku věci samé:

Zřízení nové provincie církevní, moravsko-pannonské, muselo, jak se samo rozumí, z Říma úředně oznámeno býti do Solnohradu a Pasova. Byla-li věc sama v sobě zájmům německých biskupů protivnou: muselať ta okolnost, že jich při vyřízení této církevní záležitosti zcela pominuto, pro ně býti rovně tak urážlivou, jako dostatečnou, aby se poznalo, kam vlastně politika Rostislavova směřuje. Jak se všecko zdá, byla tato politika ouhlavní příčinou, proč král německý Ludvík již r. 868 a v následujících pole sebral proti Rostislavovi. Mezi tím tedy, co v zemi zuřila a pustošila vojna, nebylo sv. Methodovi možné, aby na pořádné utvoření moravské církve byl pomyslil.

Co se prozatimní činnosti sv. Methoda týče: tuď podle životopisu Klementa Bulharského sv. Method přičiňoval se o to, aby jak Rostislava, tak i Kocela, a svého dřívějšího učně bulharského knížete Bogorisa napomínal a poučoval. Z toho se zdá, že sv. Method svou působnost vztahoval z Pannonie až do sousedního Bulharska. Jistě však bylo území Kocelovo středištěm činnosti jeho apoštolské. Tento Kocel byl syn dříve jmenovaného Priviny, kterýžto na řece Sále hrad Szalvár (Moosburg) vystavěl a celou tu krajinu kmeny slovanskými zalidnil.

Zde nebylo území v církevním ohledu ladem ležícího, jako u Rostislava; bylotě zajisté přičiněním Solnohradských na víru křesťanskou obrácené, a pilně navštěvované od arcibiskupů samých, kteříž tam přes 32 chrámů byli vysvětili. Ještě r. 865 za Kocela arcibiskup Adalvín na hradě Szalváru Vánoce slavil, a ještě později tam kázal a biřmoval.

Arciknězi Richbaldovi byla tehdáž svěřena duchovní správa, čili střídnictví na místě arcibiskupově v krajinách těchto.

Zde tedy muselot přijíti co nejdřív k sražení mezi duchovníky okresu Solnohradského a mezi vychovanci sv. Methoda, kterýžto sobě nyní počínal již nikoliv co jednoduchý missionář, nýbrž co arcibiskup celé Pannonie od papeže jmenovaný. Brzo pozdvihl Solnohrad těžké žaloby v pamětní listině, posud nám zachované: „0 obrácení Bavorův a Korutancův“, kterýžto spis byl v Solnohradě okolo r. 871 sestaven, a bez pochyby pro krále Ludvíka určen, jehož slavný předek druhdy zemi mezi Dunajem a Dravou okresu Solnohradskému byl přivtělil.

Ze byl Method od papeže vysvěcen, to se ve spisu dotčeném zcela mlčením pomíjí, Method se pokládá za vetřelce; na proti tomu však práva církve Solnohradské zevrub se dolíčují. Ukazuje se, jakých zásluh si vydobyla stolice Solnohradská o obrácení Bavorů, Korutanů a Pannonska, jmenovitě krajiny Kocelovy. „Bez odporu zastával Richbald ouřad svůj, až jistý Řek, jménem Method, nově nalezenými slovanskými písmenami latinskou řeč a římské učení zároveň se starodávnými čtenami latinskými tichým mudrlantstvím vypudil, a veškerému obecenstvu se strany (obyvatelů slovanských) mši sv., Evangelia a bohoslužbu těch, kdož jich latině odbývali, v lehkost uvedl. To nemoha Richbald snésti, brzo se do Solnohradu vrátil.“

Skladatel listiny této dolíčuje dále v souvislosti, kterak Adalvín otcovskou péčí se staral o tyto země, věrověstům ze Solnohradu svěřené, a končí takto: „Od té doby tedy, co darem a nařízením císaře Karla Velkého lid východní Pannonie arcibiskupy Solnohradskými řízen býti počal, až do této chvíle uplynulo 75 let, za kterých žádný odkudkoli příchozí biskup jakous církevní právomoc v těchto krajinách neprovodil, vyjma biskupů Solnohradských; a žádný cizý kněz neodvážil se přes tři měsíce zde konati úřad svůj, leč by byl své propuštění z té cizé diecése biskupovi doručil. Tak to tam chodívalo, až vznikla nová nauka mudrce Methoda.“

Vytýká se tudíž Methodovi trojí věc:

1. Jeho přehmat do právomocí Solnohradských, jimž prý i Korutansko odloudil. Zde se nacházel spor mezi úkazy císařskými a nařízením sv. Otce; zdá se, jako by Solnohradským toto bylo bývalo zcela neznámé; možná, že oprávnělost Methodovu měli za podvrženou a vymyšlenou, nebo aspoň se tak tvářili. Method ovšem se strany své úplně oprávněn byl, držeti se přísně nařízení papežova. Biskupové bavorští, jak se zdá, měli práva papežská v této věci za dávno již promlčená.

2. Uvedení slovanské řeči při bohoslužbě, čímž, jak si ztěžují, obřad a jazyk latinský v opovržení vešel. O této věci, jak později se ukáže, nestalo se bylo až posud žádného dorozumění se sv. stolicí; jak se pravdě nejvíc podobá, sv. Method domníval se teprv nyní, co metropolita, míti právo, takovou novotu zavésti, kdežto dříve on i bratr sv. Cyrill slovanského jazyka jen potud jsou užívali, pokud k vyučování lidu potřebným se býti vidělo.

3. Jeho nové učení. Co se pod tím vyrozumívá, to nám náš pramen neudává. Naproti tomu poskytují nám pannonská legenda, vita Clementis a z části i listy papeže Jana VIII. dostatečného vysvětlení. Jednalo se totiž o věronauku o vycházení Ducha svatého. O této věci dále šířeji bude jednáno.

Když sv. Method na hrad Kocelův došel, potěšil a zaradoval se šlechetný kníže i celá rodina jeho, že se vyplnily touhy a žádosti jejich. Jediné, co jich při tom zarmoutilo bylo to, že podle ustanovení papežova Method nebude moci u nich sídliti ustavičně, a že umřel sv. bratr. Zatím ale muž Boží všecken lid sobě naklonil, a Církev okrášlil písněmi a zpěvy duchovními. Lid proto k němu lnul, poněvadž sv. Method nejen v řeči slovanské kázal, ale i mši sv. v jazyku tom zpíval a sloužil, a všecken obřad v té řeči vykonával. Arcikněz Richbald nemoha to snésti, odtud uhnul.

Když tedy žaloby Solnohradských předloženy byly králi Ludvíkovi, nemohlť on při nich zůstati lhostejným a nečinným. Pannonie byla dílem v skutku, dílem dle nároku jeho panství podrobena; Solnohradští měli právo, od něho všemožné podpory očekávati. I zdá se též, že sám král Ludvík vyzdvihnul v Římě u Jana VIII. proti úřadování Methodově odpor a proti novotám jeho v obřadu žalobu. Jakkoli se nám nedostává o tom všech zpráv zevrubnějších: nicméně na to poukazují některé zlomky listů papežských. Avšak z těchže dopisů zároveň vysvítá, že nástupce Hadriana při nařízení od tohoto učiněného vzhledem Pannonie setrval, a arcibiskupskou důstojnost Methodovu hájil; naproti tomu však uvedení mše slovanské jako novotu, církevní jednotu rušící, zavrhnul.

Papež odeslal biskupa Ankonitánského Pavla v r. 874 jakožto vyslance svého do Němec a Pannonie s psaními pro Methoda, ve kterých jemu slovanskou liturgii zakázal; a však též s dopisy ku králi Ludvíkovi, ve kterých práva své stolice, jakož i Methodova v Pannonsku statečně hájil. Bez obalu osvědčuje se papež v dopisu k Ludvíku německému (jehož zlomek uveřejnil jesuita Timon): „Nejpatrnější důkazy“ — píšeť r. 874 králi — „ležejí před námi o tom, že Pannonie bývala již za starodávna provincií, stolici římské vyhraženou. Jakkoli země tato později od Němců byla vydobyta: tím ještě výbojcům žádného práva k ní se nedostává, aniž to může čeliti na ujmu nárokům římským. Neboť výsady stolice římské nemohou zmařeny býti; žádný čas jich neumoří, žádné rozdělení říší nemůž jim býti na ujmu.“ — A následkem toho žádal na králi, aby krajiny slovanské podřízeny byly pod vrchní dozorství arcibiskupa Methoda v Římě jmenovaného, a jedině stolici římské přímo podřízeného. Tentýž papež píše ku konci r. 874, nebo s počátkem příštího roku synovi něm. Ludvíka Karlomannovi, kterýž od otce za vévodu slovanských hranic jmenován byl: „Jelikož církevní provincie Pannonská nám vrácena jest byla: tudíž prosíme tebe, abysi bratrovi našemu Methodovi, jakožto v krajinách těch zřícenému od sv. stolice biskupu náměstkovi v ničem nepřekážel, by vedle starobylého obyčeje všecko jak sluší na biskupa, svobodně konati a vésti mohl.“

Německý slavný dějepisec Gfrörer dovoluje sobě při těchto slovech poznamenati takto: „Vyvolení Methoda bylo chytré. Neboť Method jako nenáviděný cizinec, uprostřed mezi rozhořčené a pro něho zkrácené soky umístěný, nemohl se udržeti, leč nezvratnou věrností k stolici římské.“ Jsmeť pevně přesvědčeni o tom, že sv. Method byl vždy věrným sv. stolici, nikoli z politiky chytrácké, nýbrž z církevního přesvědčení.

Ano sv. Otec vybízí i slavonského knížete Muntimíra, aby se zase k diecési pannonské navrátil, a sebe vrchní péči biskupa od samé stolice sv. tam usazeného svěřiti nemeškal. Z toho zdá se, že diecése sv. Methoda se vztahovala i na Chorvatsko, anebo raději na zemi srbskou.

Vším spůsobem papež u krále Ludvíka prorazil; tento se musel zajisté stříci, aby onoho neurazil. Solnohradští již nemohli na své nároky nastupovati dále. V Listopadu 877 obdržel arcibiskup Dětmar arcibiskupské pallium za svou věrnost k stolici apoštolské; tím, zdá se, stalo se aspoň mlčky odřeknutí-se dřívější právomoci. O žalobách z Pasova na tomto místě ještě není zmínky. Snad i Solnohrad se uspokojil tím, že dostali nazpět Korutansko.

Pro souvislost zde uvádíme konec, k jakému dle pannonské legendy tento spor dospěl. Co se nepodařilo sokům Methodovým u papeže, to hodlaly nyní provésti na Moravě bez papeže. Majíce volný přístup u Svatopluka, který po Rostislavovi vládnul, i všelikou podporou ubezpečeni jsouce u dvora císařského, obnovili útok na sv. biskupa, ustanoveného papežem pro všecky strany slovanské jižní i severní v bývalém Pannonsku. Svatopluk se jim propůjčoval ve všem, čeho si žádali. On jim bez odporu všelikého vydal do rukou sv. Methoda pod tou záminkou, aby se společnou rozmluvou nastalé spory nějak urovnaly. A takovou měrou drželi biskupové bavorští synodu nad Methodem u přítomnosti Svatopluka, „moravského krále“. Doráželo se tu na Methoda, jak obyčejně: „Ty učíš v krajích, které nám podřízeny jsou“ (in nostro imperio doces!). Než sv. Method směle a upřímně jim odpověděl. „By tomu tak bylo, a já věděl, že krajina, ve které káži slovo Boží, právem náleží vám pod správu, minul bych ji, chodě a uče na jiných stranách. Než, doložil, vlast tato jest dědictví sv. Petra.“ — Dal pak sv. biskup těmi slovy na srozuměnou, že pracuje na Moravě s vůlí papežovou, a tudíž že jest v úplném právu. Než co na plat! Pasovští a Solnohradští stáli na svém odvolávajíce se na své výsady od Karla Velkého. Sv. Method řekl: „Pakli ale z vládychtivosti a lakoty nastupujete na staré meze biskupských okresů svých, a bez ohledu na zákony církevní učení Boží rozsévati mi zbraňujete, vizte, abyste železnou horu kostěným čelem probiti nechtěli, při čemž vám mozek vyteče!“ Na to mu řekli: „Budeš-li mluviti tak jizlivě, zakusíš toho zlým!“ Načež on odvece jim: „Pravdu mluvím před králi a neostýchám se. Vy však provodíte zvůli svou na mne. Čiňte si juž, co vám koli libo. Nejsem zajisté lepší těch, jižto mluvíce pravdu, mnohými mukami pozbyli života toho.“ — A takovým spůsobem rostla rozepře, a hněv tím více se zmáhal, čím méně bylo možné, něco podstatného z druhé strany namítati. A tu konečně i Svatopluk chtěje zastaviti půtku, pravil: „Netruďte mi tolik mého Methoda, nebo již se jako při peci upotil.“ Sv. Method povšiml si těch slov a dal na srozuměnou králi, že, pak-li by sobě oblíbil tropiti žerty, byly by ovšem nemístné. I dí k němu: „Hle vladyko! lidé potkali mudrce upoceného. I řekli k němu: Proč se potíš? Načež on jim: S hrubou přel jsem se cháskou.“ Na to jali sv. muže a jatého zaslali daleko do Bavor, kdežto jej 2½ roku drželi u vazbě.

V nemilé této vazbě stal se sv. Method jako skutečným mučenníkem vznešeného, Bohem uloženého sobě povolání. A však Bůh, byť i zlé dopustil na své věrné sluhy, předc nikdy jich neopustí. Tak bylo i u Methoda. Bůh zbudil věrnému služebníku svému horlivé obránce. Byliť jimi kníže Kocel a papež Adrian. Kocel totiž žaloval to papeži, co v Němcích dělají s Methodem. Sv. Otec nemeškal a psal hned důtklivě k řečeným protivníkům jeho, hroze jim kletbou, kdyby zajatého déle držeti chtěli u vazbě. A to pomohlo. Vzdorovat papeži nemohli, a tak Methoda propustili. Německý dějepisec Dümler se domnívá, že propuštění sv. Methoda stalo se z jara r. 874 a zároveň se sběhlo s mírem, jejž touž dobou uzavřel král německý ve Forchheimu se Svatoplukem moravským, měv krátký čas před tím schůzku s papežem ve Veroně, kterýžto mír, celkem pro německou říši neprospěšný, uzavíral v sobě — jak se zdá — též uznání arcibiskupství pannonského se strany německé.

Method zdá se, vrátil se nyní do krajiny Kocelovy. Methodovi nepřízniví biskupové vyhrožovali prý Kocelovi, kdyby nenáviděného Řeka u sebe podržeti chtěl; zatím ale oni sami soudem Božím postiženi jsouce, čtyři z nich rychle po sobě zemřeli. Kocel umřel jak se podobá ještě r. 874. Neví se, co se po jeho smrti z jeho panství stalo; dědičů zdá se, že nezanechal. Jen tolik víme, že jedna část dolejší Pannonie, která se vztahovala až k jezeru Blatenskému, s městem Petavou zvláštní hrabství tvořila, které spojené s Korutanskem, stálo pod mocí Arnulfa, syna Karlomannova, a věropodobně název Dudlejpa mělo; byloť odevzdáno r. 896 Braclavovi, vojvodovi země mezi Savou a Dravou. V tomto kraji sv. Method, který se ještě r. 874 do Moravy odebral, tuším už málo vplyvu nápotom měl. R. 874 již světil v Petavě kostel Theotmar, solnohradský biskup. Východní krajiny Pannonie připadly, jak se zdá, 884 k Moravě Svatoplukově. A nyní se ujal sv. Method vesla vlády církevní a počal ráznou pravicí utvořovati pořádnou správu církve moravské. Nyní si obral teprv pevné a stálé sídlo biskupské, a stoličním chrámem jeho stal se Velehradský chrám P. Marie. Učená hádka, která se vedla právě v uplynulých letech u nás na Moravě mezi učenými dějepisci, dovodila až na nejvyšší stupeň pravděpodobnosti, že starodávný Velehrad stál na tom samém místě, kde podnes převelebná basilika Velehradská své věže k nebi vypíná, aby z celé Moravy ctitele ss. apoštolů moravských uvítala do posvátných prostor svých. Tenkráte započala sláva a rozkvět říše velkomoravské! —