Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/IX.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
VIII.	IX. Sv. Method v Moravě na dvoře krále Svatopluka. Křest Bořivoje.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX. Sv. Method v Moravě na dvoře krále Svatopluka. Křest Bořivoje.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 48–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Roku 870 stál Rostislav na vrcholi své moci a neodvislosti od Němců. A však bohužel! znamenitý tento panovník, věrný Slovan a katolík, na konci života svého zakusil změnu štěstí spůsobem nad míru žalostným! Jeho vlastní bratrovec — Svatopluk, byl zrádcem jeho, a vydal jej v ruce nepřátel jeho; zajisté to strašná a bolestná okolnost pro moudrého a dobrého panovníka.

Ctižádostivý Svatopluk byl od některého času knížetem v Nitře v Uhřích pod vrchní mocí strýce svého. Nadvládu tuto chtěl se sebe svrci, ano přál si vlády nad celou říší moravskou dosíci. To znamenal králevic Karlomann, jenž v pohraničních stranách říše německé, i v nynější zemi rakouské vládnul a této vítané příležitosti ochotně se uchopil. I počali jsou mladému knížeti nadcházeti dotčený Karlomann i náhončí jeho, slibujíce dopomoci mu ku vládě, po které toužil. Svatopluk jim uvěřil a počínal se přáteliti s nepřátely strýce svého. Rostislav prohlédaje zámysly obou stran, hleděl nejprv po dobrém Svatopluka odvrátiti od záhubných spolků s Karlomannem. A však nadarmo. Svatopluk uváznul v síti nalíčené: on se odtrhl dokonce od jednoty slovanské, založené Rostislavem, a s knížectvím svým Nitranským poddal se pod ochranu císařovu. Rostislav bolestí a hněvem nad zradou takovou rozpálen, umínil sobě nevděčného bratrovce jak náleží potrestati. Než chytrý Svatopluk přelstil Rostislava. Zajav úkladně ctihodného strýce dovršil míru zločinu svého tím, že vydal nešťastného úhlavním jeho nepřátelům. Radost nepřátel, že dostali do rukou největšího svého protivníka, byla nesmírná. I hned sevřeli jsou ho řetězy a v okovech zavezli do Řezna. A tu — těžko určiti jakým právem — nad Rostislavem držán jest soud. Za vinu, hodnou pokuty krvavé, kladla se mu láska k lidu a ku vlasti; za hřích počítala se péče o zachování samostatnosti země moravské. Tak podivně soudí člověk, jak mile mu vášeň pokalí zdravý rozum a zrak! Soudcové Řezenští soudili, jak jim velela vášeň a odsouditi Rostislava — k smrti! Král Ludvík, lekaje se této krve, nepotvrdil, ale proměnil hrozný ten nález. Dal totiž Rostislavovi obě oči vypíchnouti, a zavřel ubohého starce do jakéhosi kláštera v Bavořích k dověčnému vězení! — Žalostné tyto věci zběhly se l. P. 870.

Němci, vidouce že Moravané již nemají Rostislava, hleděli opanovati zemi, prvé než by se zpamatoval národ po žalostné ztrátě této. Hrabata Engelšalk a Vilém ustanoveni jsou za správce země, kteráž měla býti připojena k říši německé. A však i Svatopluk došel slušné odměny za nešlechetný skutek svůj. Nešťastný kníže tento, jemuž se zdála býti zrada mostem a cestou ku vládě nad celou Moravou, octnul se z nenadání — u vazbě. Němci totiž majíce jej v podezření, jali a zavezli jej do Bavor. Takové jednání minulo se s očekávaným účinkem. Stateční Moravané vidouce, kterak se nakládá s knížaty domácími, prudkým rozpálili se hněvem proti cizému násilí. Všecken národ uchopil se zbraně. Slavomír, z knížecí krve pošlý odchovanec sv. Methoda a jeden z prvních Moravanů vysvěcených na kněžství, přinucen jest, postaviti se v čelo rozhořčeného, povstalého národu. Nová, krvavá vojna vypukla, nad kterékoli předešlé krutější. Němci vtrhli do Moravy s mocí velikou: celá země však stála proti nim. Chytrý Svatopluk, držaný po tu dobu v zajetí, přelstil Němce. I dobyl si důvěry jejich, a tak se stalo, že mu pod správu odevzdáno něco válečného lidu, aby bojoval proti vlastním krajanům a rodákům. Než Svatoplukovi byly se zatím v žaláři oči otevřely. Poznávaje poněkud hrozný svůj čin, užil příležitosti této, aby se aspoň z části očistil před obličejem národu svého. Usrozuměv se tedy podtají s Moravany, spojil se s rodáky na osvobození vlasti. U slavného města Velehradu, obleženého tehdáž od Němců, provedl záměr svůj: udeřiv mimo nadání na tábor německý, potřel neslýchanou ranou nepřátely. Porážka u vojště jejich byla veliká: málo který zachoval život, a to jenom rychlým útěkem. Jediná tato bitva rozhodla osud Moravanů. Moravská říše dosáhla poznovu samostatnosti a v krátce i moci tak znamenité, jakovéž neměla ani prvé, ani potomně nikdy. Svatopluk stal se panovníkem obnovené této říše velkomoravské. Předvídaje však dobře, že mu nastanou kruté boje s poraženými a zahnanými podmaniteli, ohlížel se po žádoucích spojencích. A tu hleděl především spojiti se s vojvodou českým Bořivojem, jako i s jinými Slovany severními, a takto sesiluje moc svou, s všelikou opatrností k statečnému odporu se chystal. Svatopluk pojav za manželku sestru Bořivoje, sňatkem tím utužil spolek, ku kterémuž obapolná potřeba nutila Čechy i Moravany. Mimo to podali jsou ruce i jiní Slované k sjednocení proti nepříteli společnému.

A tak stoje v čele těchto sjednocených národů neměl se co báti ani krále německého, který sebrav opět pole, vtrhl do Moravy. Roku 872 přišlo k nejedná tuhé bitvě. Svatopluk ale konečně zvítězil nad Karlomannem a vojsky jeho. Roku 873 sám Svatopluk započal boj, vtrhna s četným vojskem do krajin německých. Štěstí válečné mu přálo; Karlomann, sevšad sevřený, musel žádati otce svého, císaře Ludvíka, aby mu rychle přispěl na pomoc; a však otec sám byl zaneprázdněn, nezbývalo tudíž Karlomannovi, leč pokoj uzavříti s vítěznými Slovany. Svatopluk uznán za panovníka samostatného, a milá Morava stala se důstojnou jména velkomoravská říše. A tyto její širodálné krajiny, totiž mimo Čechy a nynější Moravu kraje Srbské až po Děvín, krajiny polské až po Krakov a řeku Stryji; na východ k Tatrám uherským, k jihu až k Dunaji a ještě dále: tyto pravím kraje rozsáhlé, spojené smlouvami knížat a potřebami národů otevřely se nyní apoštolskému působení sv. Methoda, který, co se toto vše dalo, držán byl v zajetí v Německu, a o těchto dobách právě z vazby propuštěn, uchýlil se nejprv k svému milému Kocelovi. Nelze udati, jak dlouho se tu asi pozdržel. Někteří praví, že hned po smrti Kocelově téhož roku 874 opustil jeho území; jiní pak tvrdí, že Kocel ještě r. 877 živ byl, jelikož papež Jan VIII. téhož roku listem ho žádal, aby ve své krajině mnohoženství netrpěl. Buď jak buď, sv. Method opustil krajinu pannonskou, jak mile čas svůj a příhodnou chvíli vyhlídnul, a octnul se u Svatopluka na dvoře královském ve slavném Velehradě.

Péče o národ moravský byla drahým odkazem bratra v Římě umírajícího. Moravané sami volali svého sv. učitele zpět, hluk válečný přestal, pokoj sv. se rozhostil, a tudíž nebylo překážek octnouti se tam, kam srdce táhlo apoštola našeho. Zdá se též, že sv. Method šel, aby vyhledal a napravil, co bylo zahynulo. I přiblížil se jako otec k Svatoplukovi, a vytýkal mu otcovskou přísností šerednou zradu jeho, které se byl dopustil na slavném druhdy strýci svém Rostislavovi. A pokud nás neklame domnění, nezůstala snaha jeho na ten čas bez prospěchu: Svatopluk šel do sebe. Co nás k tomuto domnění přivádí, jest ovšem okolnost, že se právě v těchto letech se sv. Methodem potkáváme na dvoře královském ve Velehradě. Sv. Method, tento neohrožený milovník pravdy, maje v nenávisti pochlebnictví, s tíží byl by prodlévati chtěl u dvora krále, který by byl se zpěčoval smýti s duše své krev a klatbu oslepeného, v žaláři zahynulého dobrodince z krve vlastní. Že však sv. Method na dvoře setrpí, zdá se býti důkazem, že se Svatopluk polepšil a sv. Methoda si vážil. Či snad nenávist, kterou měl k strýci, na muže sv. přenesl, a tajně ji v sobě ukrýval? — „Kdož zná srdce lidské? jesti ono jako moře nevyzpytatelné“, jak di prorok Jeremiáš! —

V těchto dobách stalo se též pokřestění českého vévody Bořivoje na Velehradě rukou sv. Methoda; a tím se stala církev moravská matkou církve české. Mezi Čechy a Moravany nastalo krásné, bratrské srozumění. Vojvoda český tenkráte, když se jednalo nejprv o zápas a potom o pokoj s Němci, často jezdíval na Moravu; sv. Method měl příležitost víře křesťanské ho ziskati.

Prvé však než o tomto důležitém ději šířeji promluvíme, sluší nadejíti otázce: „Zda-li počátkové víry křesťanské ve vlasti české nepadají do starších dob?“

Již tehdáž měli Čechové na jihu i západu křesťany za sousedy; jen hory stály na rozhraní mezi pohanskými Čechy a křesťanskými Bavory a jinými Němci. Rovněž známo z historie, kterak tito národové usilovali obraceti národy jiné na víru křesťanskou, a na jaký odpor právě proto narazili u Slovanů. Viděli jsme již s vrchu na Moravě, kterak se tu sv. Evangelia štítili jediné proto, že je přinášel dosavadní protivník na bojišti. Za knězem Franckým a bavorským přicházívala vojska; kde onen zatknul kříž do země: tu zarazili vévodové císařští meč, osobujíce sobě právo ku vládě, k ukládání služebnosti, daní, desátku a jiných poplatkův. (Gfrörer.)

Což divu, že nastal strach před kazateli víry křesťanské, jižto přicházeli z krajin německých; a odtud i nechuť k víře samé. Slované počínali si v té věci nejinak, než o sto let dříve Sasíci. Bojíce se, aby snad stanouce se křesťany, nestali se many a otroky sousedů svých, odvraceli sluchu od kazatelů německých, odvraceli mysli a srdce od víry jimi zvěstované. Staré návyky pohanské, láska k samostatnosti a svobodě, nenávist proti sousedům, s kterými se vedly od věků války krvavé: toť byly hlavní příčiny žalostného a záhubného patrného při Slovanech odporu proti víře křesťanské.

Čechové odporovali ještě déle než Moravané; v tom napomáhala jim přirozená povaha země jejich, vůkol ohrazené horami a statečnost slovanská. Nicméně přicházeti Češi do Němec a Němci do Čech, a za obapolným obchodem následovalo — přátelství. Tak se dostalo i zboží nebeské, víra Kristova z Němec do Čech. Leckterý nábožný nezištný kněz německý předce působil i na Čechy. A však všechen zisk, kterého se tou měrou dosáhlo, záležel bezpochyby jediné v tom, že nanejvýš jednotlivci víru a křest podtají přijali. Působení to se strany západní byloť podobno toliko červánkům na nebi ranním; zora nebeského slunce vzešla Čechům na východě a sice příchodem sv. bratří Soluňských na Moravu, a den spasení nastal, když sv. Method Bořivoje na Velehradě pokřestil (r. 874).

A tam nyní po krátké této zacházce opět zřetel obraťme.

Svatopluk pojal za manželku Ludomíru, sestru Bořivojovu. Vznešená tato dcera vévody Hostivíta, jsoucí chotí krále křesťanského, zajisté stala se také křesťankou. Sv. Method byl učitelem jejím, a které srdce jemné mohlo by se uzavírati slovům mistra takového? — I Svatopluk a tím více sv. Method museli sobě přáti, aby spojenec Moravanů byl též spojencem ve víře křesťanské. Bořivoj prodlévaje na dvoře křesťanského krále, a obcuje s věřícími Slovany, poznával víru z jiné strany, než by se to bylo jinde stalo. Velebné služby Boží křesťanské, ušlechtilé mravy a obcování křesťanů musely veliký dojem učiniti na srdce jeho. O samostatnost nebylo se co báti, nebo Morava byla slovanská a pevná; kynula naděje, že svazek přátelství přijetím křesťanské víry stane se pevnějším; přičiňovala se sestra, královna moravská, přičiňoval se sv. Method mohutnou výmluvností; konečně osvítila milost Boží Bořivoje a on žádal o křest sv. Byla to veliká slavnost a radost na Velehradě.

Stará legenda vypravuje, že musel Bořivoj u dvoru Svatoplukova při obědě na podlaze seděti a nesměl mezi křesťany stolovati, začež se zastyděl a žádal o křest sv. A však to jest báječné toho památného zjevu dolíčení, jakové starý tehdejší věk v zálibě míval.

Zároveň s Bořivojem pokřestěni jsou, neli všickni, tož zajisté mnozí z družiny jeho. Sám Svatopluk byl českému knížeti kmotrem a sv. Method duchem prorockým připovídal vévodovi pokřestěnému i potomstvo slavné i moc a slávu velikou země české.

Když Bořivoj se loučil, dal mu sebou sv. Method jednoho z nejlepších žákův svých. Na slovo vzatý, ve starých památkách země české připomínaný kněz Pavel Kajík nově pokřestěné Čechy doprovázel do jejich vlasti. Bořivoj cítě jaké to štěstí je býti křesťanem, přál si, by i choť jeho Ludmila a celý národ český podobného štěstí dosáhnul. A za tou příčinou přišel Kajík a s ním snad i jiní žákové Methodovi do Prahy. I počali tu kázati sv. Evangelium. Příklad knížete a dvořanů jim pomáhal k docílení žádoucího účele a národ český celým srdcem za nedlouho lnul k těmto chovancům sv. Methoda.

Mezi novými učenníky Kristovými v Čechách ovšem vynikala, jako dennice mezi hvězdami, sama kněžna — sv. Ludmila. Praví se, že i sv. Method za nimi přišel do Prahy. Ginzel sice praví, že to nemůže býti, nebo prý Čechy patřily tehdáž do Řezna, a sv. Method byl by cizému biskupovi do diecése se nevtíral: a však my víme, že Čechie tehdáž náležela k říši velko-moravské, a tudíž i k diecési sv. Methoda. Teprv po pádu Velkomoravy (r. 907) připadla Čechie pod Řezno.

Tedy dost možná, že, jak jsme pravili, sám sv. Method do Prahy zavítal, ač o tom písemných pamětí zcela ztvrzených nemáme.

Zároveň s ušlechtilou kněžnou čekali zástupové obráceného lidu na příchod sv. apoštola, aby z jeho rukou křest sv. dosáhli. Na Levém Hradci pod Prahou, oblíbené to tvrzi tehdejších knížat českých, vystavěl se na rychlo chrámek křesťanský. Chrám tento byl v Čechách první, který bezpochyby posvěcen jest od sv. Methoda. Sv. Klement zvolen byl za patrona chrámu toho.

Touž dobou, jak se zdá, stavěl se též i druhý chrámec k uctění sv. Klementa na knížecím Vyšehradě, z něhož podnes ač jen už skrovné zbytky viděti na zdi hřbitovní před kostelem.

Ano Bořivoj z vděčnosti sám postavil první chrám ke cti Rodičky P. Marie na témž místě, kdež nyní překrásný chrám Týnský stojí. Ve všech těchto chrámech, které Method sám, nebo některý z žáků jeho vysvětil, konal apoštol náš sv. první obět nejsvětější a žehnal národu českému.

Na důkaz, že Čechové přijali víru katolickou od východu, a nikoli ze západu, budiž zde mimochodem podotknuto, že první kollegiátní^[1] či metropolitní chrám v Čechách byl zasvěcen sv. Jiří v Praze, který nápotom v klášter panenský jest proměněn, a posaváde pozornost nábožného katolíka a zvlášť milovníka staveb církevních mocně zajímá. Již pak ústa sv. mučenníka Jiřího přešla z východu na západ.

Z toho se posud raduje nemálo každý upřímný Čech, že jest se stala církev moravská matkou církve české za dob sv. Methoda, a proto opominouce jiných příčin, lne celým srdcem Čech k Moravanovi, a tento k bratru Čechovi!

---

1. Chrám svatojirský v Praze byl první kollegiátní chrám v Čechách, a maje v sobě hroby českých vévodů byl též prvním metropolitním, hlavním chrámem země české. Zde byl zvolen první biskup český Dětmar Sas, an si ho sem abatyše Mlada z Děvína povzala. Lid ho tu viděl a jednohlasně za biskupa pražského zvolil.