Dějiny práva na území republiky československé/Úvod

Dějiny práva na území republiky československé Bohumil Baxa
Předmluva	Úvod	Kniha I. Dějiny právních pramenů

§ 1  Pojem práva vůbec a rozdělení práva.

Právo můžeme definovati jako souhrn právních pravidel, t. j. pravidel závazných pro jednání lidská. Pravidla ta jsou dána mocí k tomu všeobecně uznanou, a jich závaznost jest také vnější mocí zaručena. K platnosti resp. závaznosti právních pravidel jest tudíž třeba jednak, aby tu byla moc neboli autorita obecně uznávaná, která jest oprávněna tato pravidla vydávati (moc zákonodárná), jednak aby tu byly orgány, které by platnost resp. závaznost daných pravidel mohly proti těm, kdož se zpěčují je zachovávati, také vynutiti (moc výkonná). Avšak tato definice práva dopadá spíše jen na doby dnešní (ačkoli ani nyní není bezvýhradná), nikoli také vždy i pro doby starší.

Právo v pojetí zde uvedeném nazýváme také právem objektivním; jest to prostě právní řád určitého národa resp. státu. Od prváva ve smyslu objektivním odlišujeme, právo ve smyslu subjektivním, t. j. oprávnění (nárok) propůjčené objektivním právem jednotlivým osobám nebo jednotlivým společenským svazkům ve státu.

Právo jest jev společenský (sociální), t. j. jev pospolitého života národa resp. národů. Jest úzce spjato s životem národa a prodělává s ním také veškeren jeho vývoj. Na prvotním stupni vzdělanosti určitého národa jest právo jeho také primitivní, ale současně jest to také právo výlučně národní, t. j. jest to právo jen určitého národa. Ale pokračující vzdělaností určitého národa právo jeho se zdokonaluje, právní život se stává bohatějším, avšak zároveň také tím, že určitý národ vchází v kulturní a popřípadě i politické styky s národem jiným, resp. s národy jinými, i jeho právo, prvotně čistě národní, začíná přijímati i právní instituce jiného národa, čili jinými slovy domácí právo se začíná zabarvovati vlivy cizími. Přejímají se (recipují se) určité právní instituce i národů jiných a záleží tu vždy na odolnosti domácího práva, do jaké míry toto právo domácí zachová svůj národní ráz či ustupuje právu cizímu.

V dobách primitivního stavu právního právo sotva má své samostatné bytí. Neodlišuje se od pouhého mravu od předpisů a zvyklostí náboženských a pod. Postupem vzdělanosti nabývá však právo samostatnějšího bytí, názory a předpisy právní se odlišují od názorů a předpisů mravních, náboženských atd., právo se rýsuje jako samostatný jev společenský proti mravu, náboženství atd. Při tom ovšem právo zůstává v těsné souvislosti se všemi ostatními složkami národního života, prodělává s nimi také všeliké změny, jest a zůstává vždy výplodem, (produktem) své doby. Právní řád jest součástkou společenského řádu národa.

Avšak právo, i když jest již samostatným jevem společenským (sociálním), prodělává určitý vnitřní vývoj. Nejprve zajisté jako právo platí to, co se jako právo skutečně zachovává. Vznik tohoto práva nelze vždy bezpečně zjistiti; stačí prostě, že se zachovává. Není také dáno v písemné formě, nýbrž žije v právním přesvědčení národa nebo kmene jako jeho duševní majetek a přechází s pokolení na pokolení, a v tomto právním přesvědčení národa nebo kmene tkví také jeho závaznost. To jest právo zvykové neboli obyčejové, čili také nepsané. Pramenem neboli zdrojem práva jest tu takřka výhradně právní obyčej, a existenci takovéhoto právního obvčeje zjišťuje soud. Proto mluvíme tu také o období práva soudcovského.

Později však ti, kdož ve státu mají skutečnou moc v rukách, vvdávají předpisy, jimiž se zařizují poměry ve státu nebo v národu nebo jen v určitém kmenu, a jimiž ti, kdož jsou jejich moci podrobeni, jsou povinni se říditi. Závaznost takovýchto pravidel tkví ve skutečnosti, že jsou vydána od těch, kdož mají moc v rukách a kdož mají tudíž právo poroučeti, jinými slovy kdož mají moc zákonodárnou. Tato pravidla jsou vydávána již v písemné formě. Takto nám vzniká nový druh práva, právo psané neboli zákonné, jehož pramenem neboli zdrojem jest rozkaz státní moci, t. j. zákon. Začíná nám období práva zákonného.

Pokud časového pořadu obou těchto druhů práv se týče, v každém státu a u každého národa jest nejprve právo obyčejové, k němuž se později druží právo psané, drahnou dobu jde oboje toto právo souběžně, potom právo psané nabývá vrchu nad právem obyčejovým, až konečně v převážné většině států právo psané zatlačuje právo obyčejové úplně do pozadí, někde v určitých oborech práva platnost jeho i zcela vylučujíc.

Právo dělíme zásadně na právo veřejné a soukromé. Dělidlem jest tu nazírání na člověka. Na člověka vůbec mužeme totiž pohlížeti s dvojího hlediska: buď jako na jedince, který proti ostatním jedincům stojí v poměru souřadném, t. j. jest jim roven, anebo pohlížíme na člověka jako na člena určitého svazku jemu nadřízeného (obce, okresu, státu atd.), vůči kterému stojí v poměru podřadném, t. j. jest jemu podroben. Tu pak souhrn právních pravidel, které upravují poměr člověka jako jedince k druhým jedincům, tvoří právo soukromé, kdežto souhrn právních pravidel, která upravují poměr člověka k vyšším svazkům jemu nadřízeným, jichž on jest členem, tvoří právo veřejné.

Právo veřejné dělíme na právo mezinárodní, správněji mezistátní, a na právo státní v širším smyslu. Prvé upravuje vzájemné vztahy států mezi sebou, druhé jest právo platné v oblasti určitého státu. Toto dělíme pak dále na právo trestní, které upravuje oprávnění státu trestati ty, kdož se jakýmkoli způsobem prohřeší proti platnému řádu právnímu, na právo procesní neboli soudní, jež upravuje způsob, jakým se jedná u soudů, na právo správní, které obsahuje předpisy, jimiž se řídí správa státu, a konečně na právo státní v užším smyslu neboli právo ústavní, kterým se upravují právní postavení hlavy státu, pravomoc a příslušnost orgánů státních, ústrojí neboli organisace státu a práva a povinnosti občanů státních vůči státu.

Právo soukromé zahrnuje v sobě právo občanské, které upruvuje právní poměry státních občanů mezi sebou, právo obchodní, které jest souhrn předpisů upravujících zvláštní poměry občanů státních, pokud se týkají věcí obchodních, právo směnečné, kterým se upravují právní poměry vzníkající ze směnek, a právo horní, jež upravuje právní poměry vzniklé z provozování podniků horních.

§ 2  Název a vymezení předmětu.

Předmětem tohoto oboru jsou dějiny práva na území republiky československé, t. j. práva platného v oblasti dnešní republiky, jak se vyvíjelo od nejstarších dob až do převratu r. 1918. Jde tu tedy o dějiny práva platného v českém státu. Právo toto jest v základním svém rázu národním právem českým, t. j. právem českého národa. Postupem doby národní právo toto bylo sice zabarvováno vlivy cizími, zejména západními nicméně základ jeho zůstal vždycky český.

Předmět tento nepodává však dějiny veškerého práva neboli všech oborů práva plativšího na území republiky československé, nýbrž obmezuje se na dějiny práva státního v užším smyslu, tedy na dějiny ústavní. Jinými slovy na dějiny státního vývoje a státního zřízení, a dále na dějiny právních pramenů.

České právo, právě tak jako právo kteréhokoli jiného státu středověkého, se v jednom směru zásadně lišilo od práva státu moderního, totiž svou nejednotností. Kdežto v moderním státu jest veškero právo jednotné, t. j. platí. pokud zvláště není stanoveno něco jiného, pro všechny příslušníky státu bez rozdílu, právo české tuto vlastnost nemělo. V českém státu nebylo jednotného práva, naopak byl tu silný partikularism právní, t. j. neplatilo jedno právo pro všechny příslušníky státní, nýbrž pro určité třídy obyvatelstva a pro určité obory veřejného života platila práva zvláštní neboli partikulární: jiné právo platilo pro šlechtu, jiné pro příslušníky církve, jiné pro obyvatelstvo městské a opět jiné pro obyvatelstvo venkovské. Lišíme podle toho právo zemské, právo církevní, právo městské, právo vesnické, dále právo manské neboli lenní, právo horní, viničné atd.

Podle toho, co výše bylo uvedeno, můžeme obor dějin práva na území republiky československé vymeziti takto: jsou to dějiny státního vývoje a státního zřízení v oblasti republiky československé a dějiny právních pramenů republiky československé

§ 3  Metoda líčení.

Metodou nazýváme všeobecně způsob, jakým postupujeme při zpracování určité látky. Každý obor vědní vyžaduje určité metody, kteráž ovšem podle různosti oborů vědních jest také různá. Má tudíž svou metodu i obor dějin práva. V tomto oboru vědním můžeme postupovati celkem podle trojí metody: historické, systematické a srovnávací.

Historická metoda záleží v tom, že se veškerá látka zpracovává podle určitých období časových. Tato období časová jsou ovšem stanovena nikoli libovolně, nýbrž podle hlavních rysů, jimiž se vyznačuje právní vývoj v dotčeném období časovém.

Metoda systematická záleží v tom, že se na základě dnešního rozdělení právních věd jednotlivé instituce právní probírají samostatně, t. j. bez zřetele na jejich souvislost s ostatními institucemi právními, od jich prvopočátku až do zakončení jejich vývoje, na př. právo monarchické.

Metoda srovnávací záleží v tom, že se jednotlivé instituce právní v různých zemích, které již podle jména nebo z jinakého jiného důvodu dávají tušiti buď přímo společný původ nebo aspoň úzké příbuzenství, kladou vedle sebe, vyšetřují se jejich vzájemné vztahy a zjišťuje se, co v dalším jejich vývoji zůstává společného a co se mění vlivy domácími, na př. instituce maršálka (marescalcus).

Pro dějiny práva v území republiky československé volíme metodu historickou, která má tu výhodu, že nám zachycuje změny, jež instituce právní v určitém období časovém prodělávají a podává nám jasný obraz celkového právního vývoje dotčeného období.

Dělení právních dějin na určitá období časová nazýváme periodisací, užíváme jiného dělení (periodisace) pro dějiny právních pramenů a jiného opět pro dějiny státního vývoje a státního zřízení.