Dějiny práva na území republiky československé/§ 7. Prameny práva zemského

Dějiny práva na území republiky československé Bohumil Baxa
§ 6. Povšechný ráz	§ 7. Prameny práva zemského	§ 8. Prameny práv zvláštních

A. Prameny, které tvoří právo.

1. Usnesení sněmovní.

Za usnesení sněmu zemského platilo, na čem se král a stavové souhlasně snesli. Takové usnesení sněmovní bylo zákonem všeobecně závazným. Usnesení sněmovní se zapisovala v Čechách, na Moravě a v Opavsku do zemských desk a to zprvu do knih památních, od 16. století do knih sněmovních. Ve Slezsku a v Lužicích, kde desk zemských nebylo, usnesení sněmovní se zapisovala do veřejných knih.

Teprve zápisem do zemských desk, resp. do knih veřejných, nabývala usnesení sněmovní platnosti a účinnosti. Z toho důvodu, aby zde byla záruka, že v zemské desky bude skutečně zapsáno jen to, na čem se král a stavové snesli, v závěru každého sněmování král jmenoval t. zv. relátory k deskám a rovněž i sněm volil stavovské. resp. sněmovní relátory k deskám. Královští relátoři spolu se stavovskými relátory odebrali se po skončení sněmu do desk a učinili zde t. zv. relaci k deskám. t. j. nařídili úředníkům zemských desk zapsati toto usnesení sněmovní do desk. Úředníkům zemských desk bylo pod nejpřísnějšími tresty (i smrti) zapověděno zapisovati usnesení sněmovní, která by jim nebyla učiněna relátory královskými spolu s relátory stavovskými, resp. sněmovními.

Zápis do desk znamenal zároveň také vyhlášení dotčeného usnesení sněmovního. Později se usnesení sněmovní vydávala také tiskem. První takto zachovaný tisk jest z r. 1492.

Totéž, co o usneseních sněmů zemských, platí také o usneseních generálních sněmů zemí koruny české, t. j. sněmů, které se scházely ze všeeh zemí koruny české, jsouce obesíláni jednotlivými sněmy zemskými. O generálních sněmech bude podrobně jednáno ještě níže.

2. Nálezy soudů zemských.

Soudy zemské soudily podle zemského práva a nálezy jejich přispívaly s počátku takřka výlučně k vývoji zemského práva jako práva obyčejového. Nálezy soudů zemských neměly totiž povahu soudních rozsudků v našem smyslu. t. j. nezařazovaly určitý případ pod určitý předpis právní a podle toho případ rozhodovaly, nýbrž byly právním nálezem v plném slova smyslu, t. j. takovým nálezem se právo tvořilo. Členové zemského soudu rozhodovali drahnou dobu až do vydání Vladislavského Zřízení Zemského nikoli podle nějakého psaného předpisu právního, nýbrž podle práva obyčejového resp. podle svého právního přesvědčení a tak právo skutečně tvořili. Podle povahy věci tvořili ovšem právo vlastně jen mezi stranami spornými (jus inter partes); ale nálezy ty se zapisovaly do zemských desk a těmito nálezy se v obdobných případech řídili jejich nástupcové v zemském soudu, takže nálezy ty tvořily právo vůbec (odtud rčení „nalezli vuobec za právo“). Rozhodnutí zemských soudů bylo konečné a odvolati se z nálezu zemského soudu ke králi nebylo až do převratu bělohorskeho lze.

Zemské desky byly původně protokoly zemského soudu; do nich se zapisovala všeliká rozhodnutí soudu. Později však, když činnost zemských soudů značně vzrostla, bylo nutno k vůli snazšímu přehledu zemské desky děliti podle látky. Tak vznikly zvláštní druhy desk neboli kvaterny (jméno kvatern přichází od toho, že se jednotlivé složky dávaly vázati do kůže neboli desk vždy po čtyřech arších neboli dvojlistech). Jsou to v Čechách desky neboli kvaterny půhonné, trhové, zápisné, artikulů sněmovních atd., na Moravě půhonné, nálezové, památní, roků hejtmanských atd. Ve Slezsku, v obou Lužicích a v Kladsku zemských desk nebylo; byly tam zvláštní knihy a různá registra.

3. Stavovská a zemská privilegia.

Sem čítati sluší privilegia, jež dostávají stavové od svých panovníků, králů, resp. markrabat a knížat, na př. Velké privilegium krále Jana z r. 1311, řada majestátů krále Karla I. z r. 1348, jimiž se upravuje a upevňuje svazek zemí koruny české. Dále sem náležejí smlouvy, které uzavírají stavové mezi sebou samými, na př. v Čechách smlouva z r. 1508 a t. zv. smlouva sv. václavská z r. 1517, dále privilegia, kterými se upravuje poměr české koruny k říši římské, na př. zlatá bula sicilská z r. 1212 a Zlatá bula císaře Karla IV. z r. 1355 a 1356, a konečně mezinárodní smlouvy.

4. Zemské míry neboli landfrídy.

Zemským mírem neboli landfrídem nazýváme smlouvu panovníka se stavy, nebo panovníků mezi sebou, po případě i jen stavů mezi sebou k tomu účelu, aby byly staveny rozbroje a nepořádky a aby zavládl všeobecný mír. Myšlenka zemských mírů jest převzata od církve z t. zv. božího míru (trenga Dei), který církev k tomu cíli, aby stavila všeliké rozbroje, čas od času vyhlašovala a jehož porušení nejpřísnějšími tresty, i klatbou, trestala.

Při smlouvě o zemský mír zavazovali se účastníci neboli landfrídníci přísahou dodržovati podmínek landfrídu a jimi se říditi. Instituce zemského míru přišla k nám z Němec, kde vyvolala zvláštní organisace. V Čechách zemské míry měly celkem malou důležitost, mnohem větší význam měly však na Moravě, kde se jich zúčastňoval i panovník jako nejvyšší landfrídník. Rovněž ve Slezsku a v obou Lužicích měly, zemské míry svůj význam.

5. Nařízení královská.

Původně panovník český měl zajisté neobmezenou moc zákonodárnou a nařízení jím vydaná měla povahu zákona. A však postupem doby, zejména od 14. století, začali stavové podstatně obmezovati zákonodárnou moc královskou. Stali se vedle krále spoluzákonodárci zemskými, takže se zákonem zemským mohlo státi jen to na čem se král a stavové souhlasně snesli. Za Jagailovců moc stavovská nabývá dokonce vrchu nad mocí královskou, takže snesení sněmovní nabývají mnohdy povahy zákona i bez královské sankce. Teprve za Habsburků se moc královská opětně povznáší a zejména za Ferdinanda I. nabývá po určitou dobu převahy nad mocí stavovskou. Avšak i v době, kdy stavové jsou již spoluzákonodárci zemskými, vydávají se nařízení královská bez spolupůsobení sněmu, t. j. stavů, zůstávají však obmezena na věci spadající v obor neobmezené moci královské — komora královská, židé, dočasně i města atd.

Nařízení královská byla vydávána ve formě majestátů — slavnostní forma, k níž bylo třeba velké pečeti královské a podpisu nejvyššího kancléře —, aneb jako privilegia, patenty, dekrety, instrukce, resoluce a pod. Vycházela z královské kanceláře a byla zapisována v registra tím způsobem, že důležitější listiny byly do register zanášeny v celém svém znění, kdežto z méně důležitých byly pořizovány jen výtahy neboli regesta.

6. Zřízení zemská.

Zřízení zemské můžeme definovati jako zákoník, jehož obsah jest státní zřízení určité země. Od ústavní listiny v našem moderním smyslu liší se zemské zřízení tím, že neupravuje jen právo státní, resp. ústavní, nýbrž obsahuje i předpisy práva manského, trestního, soudního a soukromého.

K pořízení zemských zřízení došlo u nás poměrně pozdě, až v novém věku. Pokoušeli se sice již v dřívější době někteří králové čeští (Přemysl II., Václav II., Karel I., Jiří Poděbradský) vydati zemské zřízení a tím dosavadní právo obyčejové nahraditi právem psaným, ale všechny pokusy ty selhaly. Zejména Karel I. dal poříditi zemské zřízení t. zv. Majestas Carolina, ale pro odpor stavů byl nucen vzíti je zpět.

Již Přemysl II. se pokoušel o vydání zemského zřízení tím, že by domácí právo obyčejové bylo doplněno předpisy práv cizích, v prvé řadě římského a saského. Václav II. dal k tomu cíli povolati italského právníka Gozzia ab Orvieto, ale i tento pokus pro odpor stavů selhal a Václav II. použil služeb tohoto právníka k sepsání práva horního (jus regale montanorum).

Karel I. dokonce již dal poříditi zemské zřízení zvané Majestas Carolina, které obsahovalo kromě práva ústavního také právo soudní soukromé a trestní. Předložil je zemskému sněmu ku schválení, ale zemský sněm odepřel je přijati a Karlu I. nezbylo než vzíti toto zemské zřízení zpět. Nicméně práce tato nevyšla nazmar, neboť v dobách následujících se k tomuto zřízení přihlíželo jakožto ke statutům království českého a valná část tohoto zřízení vešla skutečně v platnost.

Za Jiří Poděbradského na sněmu se již pracovalo na sepsání zemského zřízení, ale vnější a vnitřní rozbroje práce tyto zmařily.

Teprve za Vladislava II. dochází k prvé kodifikaci práva zemského. Jest to t. zv. Zřízení Vladislavské z r. 1500.

Podnět k sepsání zemského zřízení tu vychází tentokráte od stavů — až dosud vycházel podnět od králů —. Stavové, uznavše dobu pro sebe příhodnou, chtěli kodifikací platného práva zvykového si zajistiti svou převahu. O podstatnou část tohoto zřízení dohodli se v Prešpurku vyšší dva stavové, panský a vladycký s králem (t. zv. zůstání prešpurské), ale zřízení samo jest vyhlášeno a vytištěno bez souhlasu krále. Zřízení jeví zřejmou snahu zajistiti oběma vyšším stavům převahu jednak nad králem, jednak nad městy; zvláště města měla býti ze sněmu vvloučena a tím práv třetího zemského stavu zbavena. Přes tuto zřejmou snahu král Vladisla II. zřízení toto po dvou letech při návštěvě své v Čechách 1502 za sebe i za královská města schválil.

Ale města se s touto újmou svých práv nespokojila, nazývajíce toto zřízení „právy Rendlovými“ (hlavní tvůrce tohoto zřízení královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy „zrendloval“ práva městská). Došlo k otevřenému boji mezi šlechtou a městy, který byl urovnán v r. 1508 a definitivně v r. 1517 smlouvou t. zv. svatováclavskou, její hlavní obsah byl, že bylo královským městům přiznáno právo seděti a hlasovati na sněmu a tím právo (třetího) zemského stavu.

Zřízení Vladislavské upravuje všechny obory práva, ale nevyčerpává jich. Jím nastupuje místo dosavadního práva obyčejového právo psané. Důsledkem toho bylo také již v r. 1517 vydáno usnesení, kterým se zapovídá užívati těch nálezů soudních které odporují tomuto zřízení zemskému.

Poněvadž tímto zřízením byla moc stavovská značně posílena na úkor moci královské, jest snadno pochopitelná snaha pozdějších králů zjednati v tomto směru nápravu ve prospěch moci královské. Již Ludvík I. snažil o to, ale marně. Ve zvýšené míře usiloval o to Ferdinand I. Za něho jsou vydána: zřízení zemské z r. 1530, ve kterém snaha jeho posíliti moc královskou se uplatnila měrou jen skrovnou. Dále: Práva a zřízení zemska království českého z r. 1549, pořízená po nezdaru stavovského odboje z r. 1547 (krvavý sněm bartolomějský). která již značně posilují moc královskou a znamenají na tu dobu vrchol moci královské. Další zřízení jest Práva a zřízení zemská království českého z r. 1564, ve kterém královská moc činí již opět ústupky moci stavovské. K dalším revisím zemského zřízení již nedošlo, ačkoli za Rudolfa II. byly voleny sněmovní komise, aby vypracovaly nové zřízení zemské.

Jako doplněk zemského zřízení sluší zde uvésti práci místosudího Jakuba Menšíka z Menštějna „O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v království českém“, tištěnou v r. 1600.

Na Moravě máme zřízení zemské z r. 1535, které obsahuje předpisy řízení soudního, práva soukromého a trestního a z nepatrné části i ústavního. Dále zřízení zemské z r. 1545 a 1604. Poněvadž za Habsburků moc stavovská byla na Moravě větší než v Čechách, jeví zemská zřízení moravská také větší vliv stavovský.

Na Opavsku a Krnovsku se řídili zemským právem moravským, platila zde tudíž zemská zřízení moravská.

Ve Slezsku máme Slezské právo zemské — schlesisches Landrecht — vydané v r. 1356. Právo toto platilo původně jen pro Vratislavsko, ale užívalo se ho v celém dolním Slezsku. Dále jsou tu zřízení zemské knížectví opolského a ratibořského z r. 1563, vydané jen česky a Práva a zřízení zemská knížectví těšínského z r. 1573, vydaná také jen česky. V dolním Slezsku máme více zemských zřízení; v nich vedle práva saského se silně uplatňuje také právo římské.

Obojí Lužice mají rovněž svá zemská zřízeni (Landesordnung).

B. Prameny které podávají svědectví o platném právu.

1. Paměti úředníků.

Paměti úředníků jsou záznamy úředníků různých úřadů o platném právu. Záznamy ty jsou soukromé práce, nemají moci autoritativní, ale jsou důležitým pramenem právním jednak proto, že úředníci je sepisovavší byli zajisté tehdejšího práva znalí, jednak i proto, že se nástupci jejich v úřadě těmito záznamy jako platným právem řídili. Sem patří také různé formule právní pro určitá právní jednání, jako formule pro žaloby, pro přisahu a pod.

2. Právní knihy.

Právní knihy isou soukromá sepsání a zpracování platného práva. Pocházejí od osob soukromých, mnohdy dokonce od neznámého autora, ale jednak obsahem svým, jednak i osobou autora nabývají mnohdy tak značné váhy ve veřejnosti, že se stávají i autoritou zákonnou.

Sem patří v Čechách:

1. Kniha rožmberská, nejstarší památka toho druhu, od neznámého autora. Pochází z koncc 13. a ze začátku 14. století. Kniha tato se nám nedochovala celá. Vznikla z několika prací a pojednává z valné části o soudním řízení, z menší části také obsahuje předpisy práva soukromého a trestního.
2. Řád práva zemského — ordo judicii terrae —; jest sepsána rovněž neznámým autorem a pochází z doby Karla I. Jest ve dvou sepsáních, v českém a latinském. Původní jest text český, 1atinský jest jeho překladem. Obsah této právní knihy tvoří takřka výhradně nálezy soudu zemského.
3. Ondřeje z Dubé Práva zemská česká. Autorem jest nejvyšší sudí zemský Ondřej z Dubé. Kniha jest sepsána kol r. 1400 a podává přehled celého právního rozvoje dotčené doby.
4. Registrum na dávní zřízení zemská či Nálezové koruny české kteří jsú se dáli od prvních Čechóv věrných, císařóv, králóv, knížat, pánóv a vladyk v zemi české. Autorem jest přísedící zemského soudu Albrecht Ojíř z Očedělic. Kniha pochází z konce 15. století a obsahuje poučení o jednání u soudu zemského.

5. Nejznamenitější právní knihou této doby a vůbec vrcholným dílem právní vědy souvěké jest dílo místopísaře zemských desk Viktorina Kornela ze Všehrd O práviech země české knihy devatery. Kniha tato jest nám známa ve dvou zpracováních. Prvé vyšlo před vydáním Vladislavského zřízení zemského, a směr jeho jest hájiti práva stavu městského proti upřílišněným nárokům stavu panského a vladyckého. Druhé zpracování jest pořízeno již po vydání Vladislavského zřízení zemského a jest psáno silně pod tlakem tehdejších poměrů.

   Kniha tato zpracovává soustavně platné právo tehdejší a jest rozdělena na devět knih: prvé tři jednají o řízení před zemským soudem. IV. až VIII. o právním jednání u zemských desk, IX. o zmatcích a pozdějších změnách práva. Hlavním pramenem jsou zde nálezy soudu zemského, a Všehrd se přidržuje vesměs práva domácího proti právu německému a římskému.

Po knize Všehrdově nastává zase úpadek právní vědy české. Máme z té doby jen několik méně významných právních knih od neznámých autorů.

Na Moravě nám právní knihy vznikají mnohem později. Jsou to:

1. Ctibora Tovačovského z Cimburka Pamět obyčejuóv a zvyklostí starodávních markrabství moravského, neboli kratčeji kniha tovačovská od Ctibora Tovačovského z Cimburka. Pochází z konce 15. století a podává sručný přehled práva na Moravě tehdy platného.
2. Kniha drnovská od Ctibora z Drnovic. Pochází ze začátku 16. století a jest v podstatě jen přepracováním knihy tovačovské.

V oblasti saského práva zemského lze uvésti knihu Mikuláše Wurma Blume des Sachsenspiegels, vzniklou ve Slezsku na konci 14. stoleti a Právní knihu zhořeleckou — Goerlitzer Rechtsbuch vzniklou ve Zhořelci v první polovici 14. století.