Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Vladislav II.
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Soběslav I. | Vladislav II. | Nové klesání Čech skrze půtky Přemyslovců |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vladislav II. |
| Podtitulek: | (Rok 1140—1173) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 297–324. |
| Licence: |  PD old 70 |
Jeho volení. Jednota proti němu. Kníže Kunrat II. Znojemský. Bitva u Vysoké. Obležení Prahy. Kunrat III. v Čechách. Papežský legát Guido. Biskup Jindřich Zdík a knížata moravští. Křížová výprava do Palestiny. Noví klášterové v Čechách. Fridrich I. Barbarossa; povýšení Rakous. Vladislav stal se králem. Výprava proti Milánu. Biskup Daniel. Schisma. Výprava proti císaři Emanuelovi. Spory s císařem Fridrichem I. Král Vladislav odřekl se trůnu; jeho smrt.
Za posledních dnů Soběslava I. opakovaly se v národu českém tytéž události, které i před patnácti lety, když panování bratra jeho Vladislava I. ku konci se chýlilo, již se byly zběhly. Nyní jako tehdáž nástupce trůnu již byl jmenován, ode stavů přijat a nadto ještě i od krále německého stvrzen: a přece skutečné dosednutí naň synovi Soběslavovu nyní o nic nezdařilo se lépe nežli tehdáž olomuckému knížeti Otovi. Přední páni čeští, jakmile nabyli jistoty, že nemocný panovník nepozdraví se více, počali scházeti se ku poradě o nastávající proměně, nejprve podtají, potom i veřejně na Vyšehradě. Dlouhé zanedbání základního zákonu monarchie zavodilo Čechy do všech nebezpečí vlády nedědičné.
Soběslavův vyšší duch panovnický a odvaha rázná přišly byly nevhod hlavám národu: pročež touženo nyní po takovém pánu, od něhož by více nadíti a méně obávati se bylo. Ustanoveno tedy voliti sobě mocnáře dle vlastní chuti svobodně, ačkoli voliči spokojili se rádi nehledati jeho kromě rodu Přemyslovců. Načerat slul onen muž, jenž vynikav jměním, duchem i zkušeností mezi krajany svými, provozoval tehdáž přední moc v národu; k němu co voliteli obracel se zřetel všech ostatních sněmovníků;[1] po něm požíval nejvíce vplyvu a vážnosti biskup olomucký Jindřich Zdík. Volený tehdáž ku pražskému biskupství opat Silvestr, jenž Soběslavovi věren zůstati žádal, vida, co se připravovalo, ustoupil a poděkoval se raději, jakož jsme již podotkli. Nato svoleno téměř jednohlasně k nejstaršímu synovi někdy Vladislava I., jenž dne 17. února 1140 s velikou slavností nastolen byl co Vladislav II. na starosvatém stolci knížecím v Praze. Aby pak odvrátili od něho všeliké nebezpečí ze strany Soběslaviců, oženili ho s Kedrutou, sestrou markrabě Lipolta Rakouského a polousestří krále Kunrata III. Štaufovce; načež Kunrat s toutéž ochotností jal se tvrditi volení nové, jakož byl potvrdil přededešlého. Olomucký kníže Vladislav Soběslavic, k jehož ujmě nové volení se stalo, musil za vděk míti jakési opatření v Čechách, aby nad ním lépe dohlédati se dalo; a na jeho místo povolán z Rus Ota III., syn někdy Oty Černého. Stejnou dobou připuzeni jsou všickni knížata Přemyslovci, aby Vladislava II. uznali za velikého knížete a pokořili se jemu.
Nelze již uhodnouti, co nejvíce napomohlo k tomuto povýšení nového panovníka, památka-li otce dobrotivého, či vlastní jeho slibové, anebo biskupa olomuckého předvídavý důmysl a přízeň; o tom však není pochyby, ano vysvítá z dějin následujících, že tím volením hledělo se ku prospěchu ne tak země celé, jako raději volitelů samých, a protož že nový mocnář zavázán také jakousi kapitulací. Načerat a jiní pánové nepochybovali, že Vladislav II. hověti bude žádostem jejich ve všem a že nechá je provozovati vládu v zemi dle vlastní jejich vůle; znaliť jej potud co pána veselého, stravného a bezstarostného, i nadáli se, že nebude moci bez nich obejíti se. V této však sobecké naději viděli se brzy zklamány, k velikému pro národ štěstí. Jakmile zajisté Vladislav II. upevněna se cítil na trůnu, hned jal se jeviti tolik samostatnosti ducha i rázné síly, že i nejbližšího předka svého ještě převyšovati se zdál.[2] Nechaltě sice pánům ouřady jejich, ale v jeho radě převládala vlastní jeho vůle; a jak mocně uměl doraziti, kde potřebí, ukázalo se brzy, když (v měsíci březnu 1141) dal schytati a pověšeti množství loupežníků po celých Čechách;[3] přední mezi nimi, pro důkladnější výstrahu, viseli dlouhý čas na dnešním Žižkově. A věru, kdyby vláda nyní dostala se byla do rukou méně schopných a kdyby Vladislav II. byl nepodržel žezla celých 33 let, jednota i důklad říše české ještě tuším v běhu 12. století, kdežto zvláštního lůna jejího tolik rodilo se pořád živlů rozvratných, byly by se rozpadly tuším navěky.
Když Načerat a přátelé jeho viděli, že nemají při vládě zemské co říditi, počali se nepokojiti, a scházevše i radivše se často podtají, jali se naříkati hlasitě, že nedobře volili, an Vladislav prý ke vládě neschopným se býti ukazoval.[4] Aby mohli tím jistěji svrhnouti ho zase z trůnu, zabírali se jeden po druhém ku knížatům moravským a spojili se tam u velikou jednotu, ku kteréž přistoupili také Vratislav Brněnský, Kunrat II. Znojemský, Ota III. Olomucký, Bořivojovi synové Spytihněv a Lipolt, a Vladislav, syn Soběslava I., poslední, jenž nedlouho před smrtí krále Bély II. († 13. února 1141) do Uher se utekl, již se byl odtud vrátil zase. Nadarmo připomínal Vladislav II. jednotníkům povinnosti a přísahy jejich a svá dobrodiní; ani olomucký Ota III., jejž byl z vyhnanstva sám nazpět povolal, nechtěl slyšeti řečí jeho. Knížata volivše sobě znojemského Kunrata II. za velikého knížete, se znamenitou mocí brannou dali se v pochod do Čech, aby jej tam posadili na trůn.
Poněvadž přední páni čeští byli v jednotě a jen málo čelnějších zůstali Vladislavovi věrni, bylo nebezpečí jeho patrné a veliké. Mezi věrnými jmenují se zvláště kmet Velislav, Vladislavův přítel od mládi, olomucký biskup Jindřich Zdík a kmetové Časta, Smil se syny svými i Ben; také oba bratří velikého knížete, Jindřich a Děpolt, byli radni a pomocní horlivě i věrně. Vladislav sebrav vojska, co nejvíce mohl, postavil se s ním na hoře Vysoké[5] proti vojsku moravskému, ježto u mnohem větší síle do Čech již bez odporu bylo vtrhlo.
Dne 24. dubna 1142 přitáhli Moravané a Načerat pod Vysokou a den tento stráven ještě marným z obou stran vyjednáváním, ano co do hlavní věci, kdo by měl pánem býti v zemi, každé pokojné narovnání již se bylo stalo nemožným; teprv den zítřejší (25. dubna) měl o tom rozhodnouti krvavě. Boj strhl se z obou stran velmi krutý a Vladislavovy růžové prápory již počaly vítězně klestiti sobě cestu skrze zástupy nepřátelské: ale v okamžení rozhodném někteří zrádcové v jeho vojště, davše sobě umluvené znamení, vzkřikli „spas se, kdo můžeš“, a buďto hanebně na outěk se dali, aneb veřejně k nepřátelům se připojili.[6] Následkem toho Vladislav se svými obklíčen jest nezadlouho ze všech stran od nepřátel. Ale v největší potřebě objevila se také nejušlechtilejší věrnost i odvaha; zástup očistou nenadálou ztenčený, setrvav hrdinně v boji, vymohl sobě, ač již ne vítězství, alespoň čestného couvání. Dva nejudatnější vůdcové čeští, Smil a Ben, padli na bojišti za oběť oddanosti své; Velislav, Časta i jiní měli těžké rány. Avšak i první původce války, Načerat, padl byl se mnohými svými a Kunrat po bitvě necítil se silna dosti, aby mohl důrazně stíhati Čechy a založiti jim cestu ku Praze.
Vladislav smělý a opatrný uměl poraditi sobě i v neštěstí. Zavřev rychle Prahu, dal opraviti zdi její a opatřil město jak zásobou potravy, tak i udatnou posádkou; manželku svou nechal u měšťanů a vrchní velení nad hájiteli města i stolce knížecího svěřil bratrovi Děpoltovi.[7] Druhý bratr Jindřich poslán jest, aby přivedl z krajin nové vojsko, zvláště z Budišínska. On sám, a s ním Velislav i biskup Zdík, pospíšili sobě ku králi Kunratovi do Würzburka, chtějíce namluviti jeho, aby vojensky přispěl do Čech ku pomoci.
Jednotníci moravští a čeští přitáhše před Prahu, obklíčili ji ze všech stran. Dobývání města dálo se velením znojemského knížete mocně a důkladně: válečné stroje všelikého způsobu, veliké praky a bořicí hady sužovaly je dnem i nocí.[8] Takové však škody udatný Děpolt hojně oplácel tím, že častými krutými výpady nemálo nepřátel zporážel a zmařil všecka jejich úsilí; jen předměstí lehla popelem a okolní vsi popleněny jsou.
Král Kunrat, staraje se o sestru svou Kedrutu a získán jsa také slibem znamenité odplaty, vypravil se s vojskem na rychlost sebraným do Čech, a Vladislav táhna napřed, vedl ho po sobě. O tom dověděvše se záhy dobyvatelé Prahy, umínili zdvojnásobiti úsilí své. Metány ohně do města, na kláštery, chrámy a domy. Střela ohnivá zapálivši kostel sv. Víta, obrátila jej v popel se všemi jeho poklady. Také panenský klášter u sv. Jiří stráven jest zážehem a panny utekly se k sv. Janu pod Petřínem; hrůza, péče i smutek panovaly v městě, a přece o vzdání se ani se nemluvilo. Naposledy umínil znojemský Kunrat táhnouti Němcům vstříc: ale vyzvědači jeho, spatřivše ležení nepřátelské na polích za Plzní, podávali o počtu a brani jeho zprávy nepokojující; od pozlacených přílbic, štítů a brnění blýskaly prý ve slunci hory a lesy. Tu opustila jej odvaha k dalšímu boji; bez meškání dal se na zpáteční cestu do Moravy a celá konfederace rozptýlila se. O letnicech (7. června) již král německý na Vyšehradě od Vladislava i Kedruty slavně přivítán jest — vítěz neviděvší ani nepřítele. Za několik dní obdržev umluvenou náhradu, vrátil se pokojně do Němec zase.
Biskup olomucký Jindřich Zdík již drahně let nebyl v dobré vůli s moravskými knížaty. Když tito povstali proti velikému knížeti, on zůstav mu věren, sprovázel ho sám i do bitvy u Vysoké, i ku králi Kunratovi do Němec a směle byl mu ve všem raden i pomocen. To vedlo k záští zjevnému. Knížata vyhlásivše biskupa za nepřítele vlasti, zmocnili se hned všech jeho statků a příjmů: on pak vynesl na ně co věrolomce a skrze ně na celou zemi klatbu se zastavením služeb božích, kteráž od papeže Innocencia II. stvrzena i přitužena byla. Osud jeho určen byl napotom válečným štěstím Vladislavovým; a poněvadž tento v běhu léta 1142 již nemohl vypraviti se do Moravy, musel Zdík zůstávati v Čechách i v Bavořích. Mezitím v Praze na pobořeninách povstávaly stavby krásnější a pevnější a kostel u sv. Víta opatřen krovem kamenným proti nehodám ohně.
Léta následujícího sebral Vladislav II. pole, aby šel potrestat vzpoury Kunratovy i jiných knížat moravských. Nejprve vtrhl do Znojemska, ohněm a mečem pleně tu zemi; potom obrátil se proti Vratislavovu Brnu a dal je loupežným bojovníkům svým v kořist, kteřížto vše, čeho s sebou odnésti nemohli, ohněm ničili. Odpor knížat neuchránil krajin, aniž oblomiti mohl rozhněvaného vítěze. I vida Vladislav, jak Čechové ve výpravě takové sobě libovali, umínil touže ranou navštíviti také zemi Oty nevděčného. Takž tedy celá Morava popleněna jest a uvedena Vladislavovi samému v poslušenství. Bojovníci vrátivše se s bohatou kořistí domů, nadto poděleni jsou od vévody hojnými statky, kteříkoli věrností a udatenstvím se vyznamenali. Té doby také věrný jeho Velislav povýšen na jeden z nejčelnějších ouřadů zemských, učiněn byv kastelánem vyšehradským.[9]
Také církevní poměry v Čechách i v Moravě octly se byly skrze odboj u velikém nepořádku. K napravení jejich a spolu k vymezení všech ještě zbývajících zlých obyčejů vyslal Innocencius II. kardinála Guido s plnou mocí do Čech. Nebylotě arci snadno smířiti rozjitřené strany, krotiti odbojné a do bujných a pomstychtivých vštípiti křesťanskou pokoru a lásku: avšak nad naději a nad víru mnoho zdařilo se opatrnosti a stálosti jeho neunavené skrze půl třetího léta (1143 až 1145). Nejprve zabral se do Moravy, poněvadž země ta vždy ještě klatbou stížena byla. Stáloť ho mnoho péče a práce, až konečně sklonil knížata i národ, že se zavázali přísahou k ouplnému dostiučinění biskupovi svému. Potom přes Pasov, kdežto Jindřich Zdík přebýval, šel s ním a s jeho družinou do Prahy, podávaje se i s biskupy za prostředníka mezi knížaty. Vladislav nezdráhal se příliš odpustiti zpronevěřilým strýcům, když by se mu poddali a podrobili se způsobu pokory, tehdáž obyčejnému. Přistoupili tedy před jeho trůn ve slavném shromáždění, kloníce se hluboce pod meči tasenými nad šíjemi jejich.[10] I pamětliv jsa, že otcové jejich byli také otcové jeho, smířil se s nimi Vladislav cele, přisahal nikomu zlým nevzpomínati toho, co se stalo, a vrátil Kunratovi, Otovi i Vratislavovi někdejší jejich ouděly v Moravě zase.
Podporován byv Vladislavem a manželkou jeho rázně i horlivě, kardinál Guido provedl také důležité proměny a opravy v duchovenstvu obou zemí. Všickni kněží ženatí aneb na kněžství nedosvěcení odloučeni jsou navždy od svých manželek aneb zbaveni důstojenství; s losem takovýmto potkali se i probošt pražský Jurata, někdy kancléř Soběslava I., děkan kapitulní Petr, vyšehradský probošt Hauk, olomucký děkan Tomáš a jiní mnozí. Dále nařídil rozdělení a obmezení obou biskupství v jednotlivé farní obvody, i zapověděl konečně, pro uvarování všelikých neřádů, aby budoucně svěcení kněžské nedávalo se žádnému žákovi, leda pro určité obroky čili beneficie.[11] Nelze zapírati, že po odjezdu jeho tato přikázaní všelijak opět přestupována i řešena jsou: ale opravdovost a přísnost, kterýmiž je v skutek uvozoval, utkvěly hluboce v paměti lidské i nesly brzy ovoce zdárné.
V této době a tuším prostředkováním téhož legáta také stará pře o Podivín mezi biskupy pražským a olomuckým dovedena ku konci svému. Olomučtí až potud byli hojné stížnosti o to vedli nadarmo, ježto pražští z držení svého vyvésti se nedali, až konečně Vladislav, postoupiv těmto Želivska za náhradu, odevzdal Podivín biskupovi Zdíkovi a jeho nástupcům právem dědičným.[12]
Dávné své nenávisti proti tomuto biskupovi moravští knížata Vratislav a Kunrat ani po smíření odložiti nemohli; a k nim přidružil se v této věci, nevědomo z které příčiny, také Vladislavův udatný bratr Děpolt, jenž tuším vládl tehdáž krajinou jemnickou v zemi, moravské. Jen Ota Olomucký držel s biskupem svým věrně, i jal se sprovázeti jej osobně, když Zdík volán byv od papeže do Říma, na počátku roku 1145 nastoupil tam cestu. Na pomezí olomuckém i znojemském, kdežto noclehem byl ve dvoře jakémsi, přepadli jej a družinu jeho tři knížata onino jako loupežníci mocí brannou; nejisto, chtěli-li jej zavražditi, aneb jinak vychladiti se na něm. S nimi byli Jurata, Domaslav, Slavibor, Hauk, Kuna, Mikul, Hroznata, Rodmil, Bohdan a jiná sběř. Překvapen byv ubohý biskup, téměř před očima svých stíhatelů dal se na outěk temnem nočním, i ukryl se ve sněhu blízkého křoví; také kníže Ota spasil se outěkem. Mezitím obstoupen dvůr pochodněmi rozžatými a prohledány všecky jeho kouty, družina biskupova trýzněna, věci jemu náležité drancovány, a na úsvitě, když ho nelze bylo nalézti, v požeh dáno celé stavení. Sedlák jeden v noci uhodiv maně na biskupa zimou již napolo zkřehlého, dal mu své šaty, posadil jej na koně a vedl zápolími rychle do Litomyšle. Tam poležel Zdík těžkou nemocí drahně času, nežli Vladislav nehodou jeho rozželený mohl jej dáti zanésti do Prahy.[13]
Teprv na konci měsíce máje biskup Zdík ve průvodu kardinála Guido i pražského probošta Daniele došel v městě Viterbě dvoru nového papeže Eugenia III. Tento velice popuzen onou nešlechetností, o letnicech (3. června) sám v kostele u velikém shromáždění vynesl klatbu na tré knížat a na pomocníky jejich; naproti tomu pochváliv (dne 2. června) bulou zvláštní Vladislava II. i jeho manželky pobožnost, mírnost a horlivost při provozování opravy v duchovenstvu, potom (dne 5. června) poroučel jemu, aby klatbu od papeže nad nešlechetníky vyřčenou netoliko v zemích svých ohlásiti dal, ale jí také propůjčil rukou světskou potřebného důrazu a moci.[14]
Veliký kníže nemohl bez srdečné lítosti patřiti, že mezi viníky klatbou stíženými byl také milovaný jeho bratr Děpolt; i dal sobě velice záležeti, aby strany opět smířiti mohl. Děpolta navedl na to, že vydav se roku 1146 na pouť do Říma, dosáhl tam rozřešení pokáním a dostiučiněním. Brněnský kníže Vratislav, byv raněn mrtvicí, uznal v tom trest od boha za hřích svůj, i podával se k jakékoli náhradě. K jeho prosbám biskup Zdík sám přišed k posteli nemocného, přimlouval se zaň u Eugenia III., takže i on klatby zproštěn jest (dne 25. máje 1146). Na místo nenávisti zastaralé vstoupila přízeň, od té doby neporušená. Jen Kunrat Znojemský nechtěl kořiti se, a našli se tři kněží v zemi jeho, Bolemil, Bohumil i Strych, kteříž odvážili se navzdor klatbě papežské vykonávali služby boží jako jindy. Proto Morava od velikého knížete opět válkou navštívena, hrad znojemský dobyt a zbořen a Kunrat vypuzen do vyhnanství. Toto neštěstí okrotilo konečně hrdou jeho mysl; zkroušeně jav se prositi za odpuštění a požívaje přímluvy německého krále Kunrata, našel opět milost jak u Vladislava II., tak i u knížat církevních a uveden zase v držení předešlé krajiny své, ač nyní téměř prý jen pouště.[15]
Od té doby, co na východu první velikou kruciátou pod Gotfridem z Bulionu (roku 1099) Jeruzalém dobyt a zvláštní křesťanské království v něm založeno bylo, upírán jest ze západu z celého křesťanstva pozor bez přestání ke Svaté zemi, a i z Čech i z Moravy putovali tam hojní zástupové téměř každoročně. Království ono udrželo se bylo až posavad jak vlastní silou svou, tak i pomocí poutníků křesťanských a udatností řehol rytířských, ježto k ochraně chrámu a hrobu svatého i k opatrování nemocných tam nově zřizovány jsou. Když ale dne 13. prosince 1144 veliké a pevné město Edessa, přední Jeruzaléma záštita, od moslemů vedením mohutného knížete mosulského, jménem Zenki, outokem vzata a pověst o tom spolu s voláním papeže Eugenia III. o pomoc rozléhala se po Evropě, stalo se veliké pohnutí duchů mezi křesťany, větší ještě nežli před léty padesáti. Nadšená slova svatého Bernarda, opata klaravalského, dojala na statisíce Francouzů i Němců, že vzali na sebe znamení kříže; v čele jejich stáli králové Ludvík VII. a Kunrat III. sami a knížata i páni vetší neb menší bez počtu. Také v Čechách čteno slavné provolání jeho ku křesťanům po kostelích před mocnářem a národem; a kde nestačilo slovo psané, dorazila ctěného Zdíka mluva ohnivá.[16] Vladislav II. cítil se puzena v srdci svém, aby ke cti boží a pro hříchů odpuštění sám také ozdobil se znamením kříže; a příkladu jeho následovali bratr jeho Jindřich a Spytihněv, Bořivojic knížata, i veliký počet jak pánů českých, tak i obecného lidu. Na počátku měsíce června 1147 připojivše se ku Kunratovi III. v Rakousích, oučastnili se napotom všech pohod i nehod vojska německého. Správu zemských věcí v nepřítomnosti panovníkově vzal na se jeho nejmladší bratr Děpolt.
Také jiní knížata moravští, zejména bratří Ota III. a Svatopluk Olomučtí a Vratislav Brněnský, vzali této doby znamení kříže na sebe spolu s biskupem Jindřichem Zdíkem: ale táhli s ním k severu, ve společnosti Němců, zejména arcibiskupů magdeburského a brémského, knížete Jindřicha Lva Saského, markrabě Albrechta Medvěda Braniborského, Kunrata Mišenského a jiných, proti Slovanům na pomoří baltickém, Bodrcům, Luticům a Pomořanům, kteří setrvávali z většího dílu ještě v pohanství. Jakož již od věků stalo se bylo pokusů o to bez čísla, tak i tenkráte usilováno vštípiti křesťanství do lůna těchto národů mocí meče: ale výprava ta zmařena jest opět, netoliko udatností nepřátel, nýbrž i sobectvím a nesvorností křesťanských vojevod samých.[17]
Známo jest, že druhá veliká výprava křižácká na východu potkala se s koncem ještě strastnějším. Z velikého vojska německého sotva desátý muž došel Palestiny: devět ostatních zahynulo na cestě nehodami živlů všelikých, hladem, zradou i mečem nepřátelským. Obecná pohroma neminula také zástupů českých. Knížecí maršálek Jurik padl v bitvě i s jinými drahně Čechy; kancléř Bartoloměj octnul se u Turků v zajetí, po čemž nebylo nic o něm více slyšeti. Vladislav II. vrátil se na cestě v Asii, ani Jeruzaléma nedošed, a poručiv zástupy své ochraně krále franského, bral se do Konstantinopole. Nevíme, jakou tam smlouvu a k jaké potřebě uzavřel s císařem Emanuelem; ale Řekové od té doby považovali jej za čestného mana císaře jejich.[18] Odtud vrátil se mořem Černým přes Kyjev a Krakov do Čech. Ve Krakově ale dav zatknouti strýce svého Spytihněva, odevzdal jej tamějšímu knížeti Vladislavovi pod přísnou dohlídku.
Mezitím kníže Děpolt, co vladař důkladně a opatrně sobě počínaje, hájil pokoje a pořádku v zemi, trestal loupežníky a násilníky mnohé i zmařil všecky pokusy vzbouřit národ a změniti vládu jeho. Soběslava I. syn a jmenovec zakochal se nadějí, že v nepřítomnosti Vladislavově bude moci skrze některé své věrné nakloniti sobě národ a povýšiti se na trůn otcovský; proto i osobně přišel do Čech ze zemí německých, kdežto byl živ u vyhnanství. Mnozí také dali se skutečně svésti lichotivými slovy a sliby jeho. Ale Děpolt pilné měv naň oko, zmocnil se při první příležitosti osoby jeho vlastní ve dvoře jakémsi za Zdicemi a zavřel jej až do bratrova návratu ve větší a pevnější jedné věži hradu pražského. Když ale Vladislav vrátil se, dal jej zavézti na vysoký hrad Přimdu a ostříhati tam pilně.
Po smrti pražského biskupa Oty († 10. července 1148) volen jest na jeho místo dne 29. července a dne 31. prosince 1148 v Mohuči na biskupství posvěcen dosavadní probošt pražský Daniel, syn kanovníka Majnuše, studovavší na universitě pařížské, muž výtečný, kterýž za svého bezmála dvacetiletého biskupování mocněji nežli kterýkoli předek jeho působil ve velikých záležitostech církve a států věku svého, a proto získal sobě pověst v Evropě celé. Souvěký jemu a slávou rovný biskup olomucký Zdík lišil se tím od něho, že sloužil více církvi, kdežto Daniel více vynikal ve věcech světských a státních. Zdík oblíbiv sobě tuším sv. Vojtěcha ve všem za vzor, zůstal vždy věrným ctitelem a pomocníkem Říma, chodil také kázat evangelium pohanům a zvláště Prusům, mučennictví takořka hledaje, a umřel přece, po dlouhé nemoci, pokojně v biskupství svém (25. června 1150); Daniel ale nastoupiv dráhu neobyčejnou, dospěl za knížete svaté římské říše a za předního jednatele i prostředníka mezi císařem i papežem, mezi panovníky a národy, stal se nezadlouho protivníkem i nebezpečným nepřítelem Římu a skonal na místě neznámém v zemích dalekých.
Roku 1151 dne 4. srpna umřela také 32letá choť Vladislavova Kedruta, polousestří krále Kunrata III., sestra Jindřicha Jasomirgotta Rakouského a matka tří synů, Bedřicha, Svatopluka i Vojtěcha, i jedné dcery Anežky. O dvě léta později pojal sobě Vladislav II. dceru Ludvíka III., lantkrabě durynského, Juditu čili Jitku, paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a téměř mužného, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, zběhlou i v řeči latinské i ve věcech politických.
Neznáme v dějinách českých doby plodnější na zakládání nových sídel mnišských nad první polovici panování Vladislava II., aniž který panovník český, nevyjímaje ani Karla IV., prokázal se štědřejším a velikolepějším v nadání jejich. Za Vladislava totiž, a nejvíce od něho aneb od manželek jeho, počalo se devatero nejbohatších a nejslovútnějších staročeských klášterů, a sice šestero pro mužské, tré pro panny. První onino dělily se již ve čtvery řeholy: benediktinské Podlažice od roku 1159, premonstrátský Strahov (dokonaný teprv 1143), cistercienské Sedlec 1143, Plasy 1146 a Nepomuk 1153, johanitské čili maltézské převorství v Praze 1156. Mimoto postoupili premonstrákům sídel svých benediktini litomyšlští roku 1145 a želivští roku 1148. Mezi kláštery panenskými následovaly Doksany od roku 1143 a Louňovice od roku 1149 řeholy premostrátské, Teplice pak (asi od roku 1156) pravidel sv. Benedikta. Také i v poslední čtvrti 12. století ještě neuhasla tato neobyčejná horlivost o zakládání a velebení nových ústavů duchovních: aniž jí kdo tupiti bude, komuž duchovní prospěch člověčenstva vůbec na srdci leží. Ústavové tito zajisté sloužili stredověkosti za semeniště netoliko náboženství, ale i nauky a umy, osvěty a průmyslu; ba i hospodářství samo, i řemesla všeliká jimi se více a více vzdělávaly. Tatáž ušlechtilá snaha lidská, která za našeho věku libuje sobě v zakládání a podporování spolků i akademií učených, uměleckých atd., vedla také v život středověké ony ústavy, jenže oučely těchto bývaly ještě vyšší a rozsáhlejší, prostředky ještě oučinnější, a tudíž veškero postavení a působení jejich ještě blahodárnější.
Za panování Vladislava II. svět politický v Německu dělil se mezi Viblingy a Velfy. Viblingové v osobě Kunrata II. dosedli byli na trůn: ale ve mladém Jindřichu Lvu vzrůstal jim odpůrce, jehožto mysli odvážné i dědictví od moře k moři rozlehlého císařové sami nemohli neobávati se. Otci jeho Jindřichovi Pyšnému, aby moc Velfů dušena byla, vzal by Kunrat III. roku 1139 vévodství bavorské a dal je markrabím rakouským z rodu babenberského, čímž tito s dvorem českým všelijak spříbuznění a spříznění markrabové zbohatli a zmocněli znamenitě. Došed mužského věku Jindřich Lev, často ale vždy nadarmo upomínal krále, aby mu vrátil otcovské jeho dědictví. Když ale po Kunratově smrti synovec téhož Fridrich I. Barbarossa (Ryšavý) korunován v Cáchách na Království německé dne 9. března 1152, poměry ty proměnily se. Král tento, syn otce Viblinga i matky Velfovny, ujav se panování vůlí ráznou, upokojil na některý čas spory obou stran. Byv osobně láskou zvláštní nakloněn Jindřichovi Lvovi, v tajné s ním umluvě slíbil dopomoci jemu zase panství v Bavořích.
Když tento oumysl nového krále vešel v obecnou známost, Vladislav II. neostýchal se straniti svakovi svému Jindřichovi Rakouskému a postaviti se proti králi. Nešelť sám k roku knížecímu na den 18. máje do Merseburka rozepsanému, ale poslal tam zběhlého ve věcech státních biskupa Daniele. Ani Jindřichovi Jasomirgottu nezdálo se dbáti častých pohánění před soud knížat, kteří k odsouzení jeho již napřed se byli umluvili. Až k veřejné válce nechtěl Fridrich té věci hnáti, protože oba knížata byli jeho příbuzenci, jeden co strýc, druhý co synovec, sám pak žádal především vypraviti se mocně do Říma. Nicméně ačkoli neválčeno upřímo, naskytovalo se vždy ústrků a třenic dosti, kterýmiž podněcována nepřízeň a plozena záští všeliká. Potržkou z takových poměrů povstalou zdá se že i Budišínsko Vladislavovi odjato a Kunratovi Míšenskému propůjčeno bylo. Proti tomu odepřel zase Vladislav králi pomoci obyčejné 300 oděnců českých k výpravě jeho římské (1154).
Okolnosti takové zdály se synům Soběslava I. býti příhodné, aby pokusili se opět o trůn český. Kníže Oldřich již na roku merseburském (1152) představiv se králi, sliboval mu sumy veliké, jestliže Vladislava svrhna, dosadí jej na stolici jeho: ale ještě tenkrát podařilo se biskupovi Danieli přemluviti Oldřicha, že pustiv od předsevzetí svého, spokojil se Hradeckem, kteréhož mu Vladislav v Čechách postoupil. Avšak o rok později (1153) netoliko sám Oldřich volil raději utéci z vlastí nežli panovati ve Hradečtě, ale i starší jeho bratr Soběslav, jenž od přátel svých již roku 1150 z vězení na Přimdě mocí vybaven byl, i Bořivojův syn Spytihněv, „ozdoba knížat věku svého“,[19] přivinuvše se k Barbarossovi, hledali jeho přízně horlivými službami. On pak užívaje jich co děsidel proti Vladislavovi, rád je vídal na dvoře svém, i kázal čestně nakládati s nimi.
Není nepodobné, že tyto knížat českých tůčky vzbudily ve Vladislavovi II. touhu smířiti se konečně s Fridrichem, když tento v měsíci září 1155 vracel se z Itálie co císař. Spojil-li se zajisté císař se Soběslavici, říše česká octnula se v opravdovém nebezpečí, jelikož i knížata měli tam své stoupence, i jiných lidí nespokojených nebyl nedostatek. A z té příčiny také Jindřich Jasomirgott musel stávati se ochotnějším k umluvě. V měsíci říjnu zabral se Fridrich sám do Bavor až na hranice české, kamž mimo jiná knížata i Vladislav Český šel mu v oustřety. Věci sporné podány tu na několik opravců, mezi nimiž byli také od císaře slavně známý dějepisec německý Ota, biskup frisinský, ode knížat pak pražský biskup Daniel. Ale hned první jejich smlouvání vydařilo se tak nešťastně, že i bez rozžehnání se rozešli. O několik dní později císař zjevně přiřknul vévodství bavorské Jindřichovi Lvovi.
Konečně roku následujícího (1156) nastoupena ohledem na Bavory a Rakousy cesta prostřední, na kteréžto všecky strany upokojily se. Nevědomo, kdo první k ní vedl, císař-li sám, či palatin Ota z Wittelsbachu, aneb, což nejvíce se podobá, náš kníže Vladislav II.[20] Markrabství rakouské, obmezené posavad na pouhé Podenží, na sněmu říšském v Řezně (17. září 1156) rozšířeno jest připojením k němu Nadenží a povýšeno na samostatné i dědičné vévodství v Němcích. Zlatá bula od císaře na to vydaná jmenuje Vladislava jasného vévodu českého, jenž výnos takový učinil s uchválením prý všech knížat říšských.[21] Od této doby teprv jeví se vévodství rakouské co zvláštní v říši německé mocnost, jejížto důležitost a síla napotom každým stoletím se vzmáhaly.
A ještě dříve, nežli pře o Bavorsko urovnána, stalo se dokonalé smíření mezi Vladislavem II. i císařem. Fridrich byl k slavení své svatby s Blaženou Burgundskou uložil a svolal do Würzburka ke svátkům letničným (3. června sl.) sjezd nadobyčej slavný, k němužto pozval i našeho knížete. Ale Vladislav, prve nežli tam jel, poslal biskupa Daniele a kancléře svého Gervasia, probošta vyšehradského, s plnou mocí, aby učinili přátelskou s ním úmluvu. Císař měv již tehdáž v oumyslu druhou výpravu do Itálie ku pokoření města Milána, uvolil se povýšiti knížete českého na důstojenství královské a navrátiti jemu Budišínsko, jestliže půjde osobně pomáhat proti Milánčanům. Vladislav přišel později s bratrem Děpoltem a s družinou skvělou do Würzburka, i nebyl na rozpacích, má-li svoliti k výminkám tak prospěšným. Úmluva stvrzena tudíž přísahou, ale držána v takové tajnosti, že kromě Daniele a Gervasia nižádný Čech o ní se nedověděl.[22] Po císařově svatbě knížata naši vrátili se do Čech s veselím. S nimi přišed také Spytihněv, Bořivoje II. syn, obdržel od Vladislava zvláštní krajinu za ouděl. Soběslav ale a Oldřich zůstali ještě u císaře.
Výprava do Itálie utrpěla odklady skrze zmatky polské. Boleslav III. Křivoustý, poslední mohutný panovník starého Polska, umřev (1138), pozůstavil po sobě patero synů: Vladislava, Boleslava, Měčislava, Jindřicha i Kazimíra. Říše rozdělena mezi ně a nejstarší Vladislav II. ustanoven za velikého knížete; ten pak manželkou svou Anežkou Rakouskou stal se svakem netoliko českému Vladislavovi, ale i Jindřichovu Jasomirgottu. Křivdil však bratrům svým a svou ukrutností připudil Poláky ku povstání, takže mu roku 1146 veliké knížectví odjato a jen Krakovsko ponecháno; avšak i toto ztrativ novou bouří roku 1149, utekl se nejprve k našemu Vladislavovi, potom pak do Němec, kdežto v Altenburku živ byl několik let soukromí. Na velikém sjezdu smírčím ve Würzburku roku 1156 vzata tedy konečně, ku prosbě svaků, i jeho věc v uvažování, a poněvadž rozkazové císařovi u bratří jeho v Polště nedocházeli poslušenství, uzavřeno táhnouti tam válečně k usazení jeho. Vojsko německé i české spojilo se u Hlohova nad Odrou v měsíci srpnu 1157; v českém přítomni byli osobně veliký kníže s oběma bratřími svými a několiko knížat moravských. Čechové první dne 26. srpna přepravivše se přes řeku před očima nepřátel, vtrhli do Poznaňska i počali tam šířiti se. Poláci vidouce ohrady své nad Odrou ztracené, pustili naději obhájení svého a prostředkováním českého Vladislava prosili o pokoj. Veliký kníže Boleslav IV., příjmím Kadeřavý, podrobil se krušnému obřadu pokory před císařem, uznal vrchnost jeho nad sebou, postavil rukojmě žádané, ježto potom do Prahy přivedeni jsou,[23] sliboval i přísahami tvrdil, čehokoli nepřátelé žádali, jen aby se jich zbavil, a později uměl přece vyhnouti se všem nejpodstatnějším kusům úmluvy. Bratr jeho Vladislav umřel dříve, nežli na trůn opět dosazen býti mohl.
Nepouštěje Milánčanů z mysli a hledaje pomoci proti nim po celém světě, císař Fridrich vypravil biskupa Daniele do Uher, aby také od krále Gejzy II. dosáhl válečného přispění. Daniel byl na počátku tohoto léta zjednal zasnoubení Bedřicha, nejstaršího Vladislavova syna, s Eliškou, dcerou Gejzovou, a diplomatická jeho způsobilost již byla počala bráti se na slovo. Na počátku měsíce října přinesl císaři do Würzburka příznivou odpověď z Uher a přivedl spolu netoliko polské rukojmě z Prahy, ale také, ku potvrzení a svěcení, nově voleného biskupa olomuckého Jana IV. (1157—1172) po smrti Jana III. (1151—1157).
Sněm říšský, na kterémž mělo vyjednáno býti vše, čehokoli k výpravě proti Milánu bylo potřebí, uložen byl do Řezna ke dni 6. ledna 1158. Knížata tam byli zejména Jindřich Jasomirgott, Fridrich, vévoda švábský, Ludvík, lantkrabě durynský, markrabata Albrecht Medvěd Braniborský a Ota Bohatý Míšenský, palatinové čili falckrabové Ota (z Wittelsbachu) a Fridrich, dále arcibiskupové salcburský a magdeburský, biskupové bamberský, pasovský, frisinský[24] a jiných více. Také Vladislav šel tam se svými, aby z rukou císařových přijal odměnu za službu již před půldruhým létem umluvenou, korunu totiž královskou. Propůjčena mu dne 11. ledna slavně v přítomnosti všech knížat, a on tu poprve pozdraven za krále českého.[25] Listina od císaře na to dne 18. ledna vydaná nesla, že slavná ta pocta dostala se jemu i všem jeho budoucím navěky za věrné a důležité služby, kteréž on a celý národ český říši činili; spolu potvrzovala novému králi a jeho nástupcům roční daň, kterouž panovníci čeští již po celé století od Polska vybírali.[26] Bylo-li s tímto povýšením spojeno také korunování v kostele buďto řezenském neb později pražském, nepřipomíná se.
Není pochyby, že taková čest i sláva působila nemalé potěšení novému králi, královně, dvoru jejich, již nyní královskému, a také obecnému lidu v Čechách; také bojovní mladíci zemanští s radostí vítali úmluvu, která slibovala vésti je na daleká i slavná bojiště italská: ale přední pánové zemští, kmetové a župané sami, nebyli s tím nikoli spokojeni. Jim se nelíbilo, že Vladislav tak mnoho se míchal do záležitostí zahraničných, kteréžto požadovaly vždy nové od země oběti; čestný titul, od cizího panovníka službou nabytý a k nové služebnosti zavazující, nepovažován od nich za zisk. Když tedy Vladislav na prvním sněmu zemském v Praze jal se mluviti o výpravě proti Milánu, někteří z předních pánů českých velmi těžce to nesli, že věc tak důležitá uzavřena jest bez jejich vědomí a že Čechy k válce zahraničné zavázány jsou. Někteří tak velice prý se rozhorlili, že pokládali za hodného smrti, kdokoli králi k tomu radil. To směřovalo proti biskupu Danielovi, proti němuž nyní hledáno rozbouřiti sněm celý. Aby ho uhájil, řekl král, že nedav se vésti radou ničí, z vlastní vůle a z vlastního puzení přislíbil císaři pomoc za prokázanou sobě čest; že nikoho nenutí k válčení; kdo půjde s ním, tomu že chce oplatiti službu žoldem a poctou náležitou; komu se to nelíbí, ať prý zůstana doma hoví sobě mezi ženami, jak tomu pokoj a pohodlí jeho chtíti budou. Toto volání se k bojovnému duchu národnímu zdařilo se lépe nežli všeliké důvody politické; brzy nemluvilo se než o válce a Milánu. Dobrodruhové mladí dávali příklad nadšenosti k boji; celá Praha rozléhala se písněmi o nové výpravě, o pokoření hrdého Milána; všude zbraně sbírány, čistěny a opravovány; sám rolník opouštěje pluh a rádlo, počal se cvičiti štítem a oštípem. Ku Praze hrnuli se, kdokoli bojů těch účastniti se chtěli; tam bylo sbírati se řadám jejich. „Mnohé líce ženské,“ dí souvěký spisovatel,[27] „polilo se slzami, když nastala choti doba loučení; nejedna mladice, chválivši ještě nedávno chrabrost milencovu, nevěděla nyní jak sobě počíti; nejedna manželka volala chotě nazpět, aby s pláčem ještě políbila jej a dítky spolu plačící ještě jednou jemu líbati dala.“
Města v Itálii hořejší, a zvláště v Lombardii, nabyla důležitosti politické mnohem dříve nežli v ostatní Evropě. Zprvapočátku byla poddána říši římské čili německé, v jejímžto jménu knížata duchovní provozovali vrchní moc nad nimi. Pomalu ale měšťané počali potahovati k sobě práva vrchnosti jedno po druhém a obmezovati moc a působení biskupské čím dále tím více; šlechta okolní, poddaná upřímo císaři samému, ba i markrabové někteří, museli hledati spásy připojováním se k městům, nabýváním v nich práv měšťanských a podnikáním zákonů jejich. Mezi všemi městy lombardskými vynikal však mocí a bohatstvím hrdý Milán, jejž staří Čechové také Medulanem nazývávali; zřídiv se v republiku válečnou, podrobil sobě nejedno sousední město, jako Lodi a Como, a spolčil se s jinými, jakové byly Placencie, Brescia, Crema i Verona. Poněvadž Fridrich I. jeda poprvé do Říma byl se ani nepokusil o pevné hradby jejich, Milánčané zhrděli tím ještě více, a nepodařilo-li se pokořiti pýchy jejich, bylo veta po císařově moci a vážnosti v Itálii vůbec.
Avšak nechceme a nebudeme líčiti celé války této, v dějinách, písních a pověstech proslulé; spokojíme se jediné vytčením oučastenství, které v ní měli bojovní zástupové čeští, jichžto síla počítala se asi na 10 000 mužů. Však oučastenství to, dle všech zpráv nás došlých, bylo netoliko slavné, ale často i rozhodné. Byloť to prvníkrát, co se naskytala Čechovi příležitost u veliké míře dokázati před očima celé takořka Evropy svou již tehdáž na slovo vzatou bojovnost, též umělé vedení zbraně, jarou podnikavost a neohroženost i plýtvání životem, ježto jej vyznamenávaly.
Již na počátku měsíce června dal se král Vladislav z Prahy v pochod přes Řezno a hory tyrolské k nábřeží řeky Eče. Strádaje velice nedostatkem potravy, předeslal posly do Bresanonu a Tridentu, aby přivábili dovozu zaručením ouplné svobody a bezpečnosti trhu. Nad Veronou postavil most vodní přes řeku Eč jak pro své, tak i pro císařovo vojsko, za ním táhnoucí. Potom rozloživše se Čechové nad jezerem Gardským mezi stromovím olivovým a granátovým, jali se surově porážeti je za palivo a píci pro koně i hověti nadmíru hrabivosti své v zemi nepřátelské. Veronští podávali králi znamenité sumy, jen aby opustíc okolí jejich, táhnul dále ke Brescii. Na rovinách bresciánských prohlížel Vladislav své vojsko a čekal na císaře, jenž o dvě neděle později tam přibyl. Tu počaly se první boje, v nichžto utrpěvše Bresciané, prosili krále i biskupa Daniele o přímluvu, a obdrželi sice císařovu milost, ale pod výminkami dosti krutými. Mezitím přiblížily se také ostatní částky vojska císařského: vévodové rakouský a korutanský s pomocným zástupem uherským skrze Friaulsko; Frankové, Rýňané a Švábi přes Spluhu, Clavenu a Comské jezero; Burgundi a Lotrinčané přes horu sv. Bernarda. Také z měst italských, císaři oddaných, přišly čety povinné. Když ti všichni spojili se, vojsko vzrostší přes sto tisíc bojovníků, táhlo dále a rozložilo se po březích řeky Addy.
Tato řeka, sama v sobě nebezpečná i tehdáž ještě rozvodněná, naskytovala se Milánčanům co první jejich čára obranná. Všecky mosty na ní strženy, všecky brody lidem hojným osazeny a hájeny. Jen u městečka Cassano zůstalo tolik mostu, když tam císař přitáhl, že stržená částka dala se vkrátce zase nahraditi, ale tam stál na stráži hlavní zástup nepřátelský. Kdekoli vojska po březích obou proti sobě se ukázala, Milánčané stavili své pračata, i kázali loučeti přes řeku, kteréžto však přelučiti nemohli. S lítostí a hněvem patřil císař, jakové nesnáze a posměchy jemu strojeny hned při prvním setkání. Asi míli pod císařovými postaveny byly stany Vladislavovy. O poledni dne 23. července, když král s bratrem Děpoltem a biskupem Danielem obědvali, křik radostný zdvihl se v ležení u břehu; i pospíchal tam. Smělý bojovník český Odolen Střížovec, odváživ se prudkosti řeky, pustil se byl přes ni v průvodu dvou druhů. Když octnul se v nejsilnější peřeji, proud unášel jej tak mocně, že se zdálo, jako by potácel se brzy pod koněm, brzy nad ním: nicméně dostal se šťastně na druhý břeh a za ním také druh Bernart Soběslavic, kdežto třetí, méně srdnatý, v polovici proudu nazpět se obrátil. Král Vladislav vida je na protějším břehu, dal v okamžení udeřiti v bubny: „Jako ti dva, tak,“ pravil, „může i tisícero jiných přepraviti se.“ Tudíž vrhnul se první do proudu, za ním celé oddělení vojska, kteréž u něho bylo. Arciže zahynuli při takovém pokusu mnozí, ba pravilo se, že až ke 200 osob: ale vždy se bylo podařilo přepraviti znamenitou moc brannou, kde se jí nepřátelé nejméně nadáli, a proraziti tudíž první čáru jejich.
S vítězným hlukem, ke hrůze a omráčení nepřátel, pospíchal nyní Vladislav druhým pořičím k mostu cassanskému, aby sehnal odtud vojsko milánské. Když pak z německého ležení spatřily se najednou neobyčejné pohyby mezi Milánčany, domníval se císař, že jim přibylo vojska ku posile: ale brzy vytrhly jej z omylu k radostnému jeho překvapení známé bubnování české a zmatečný outěk nepřátel. Sotva uvěřil očím svým, dívaje se na krále, an činil přípravy k opravení mostu, co zatím chrabrému jeho bratru Děpoltovi dána úloha honiti překvapené nepřátely až do noci co nejdále možná. Mnoho zámků i vesnic lehlo tu popelem a jatých bez čísla odzbrojeno i přihnáno. Ale oprava mostu, jakkoli se namáháno, nepodařila se. Noc zastavila práci a uvedla osamělé vojsko české do nemalého nebezpečenství. Italiáni nabyli času vzpamatovati a sbírati se zase a hned za jitra následujícího, dne 24. července, viděti bylo silné jejich zástupy, ježto táhly odevšad proti Čechům. Vladislav, jenž byl v noci dal okopati ležení své, svolal na úsvitě vojenskou radu, i uzavřeno nečekati v ležení na nepřátely, ale rozděliti se v tlupy hojné a vytáhnouti proti nim do pole. Nastal tu boj krutý a příliš krvavý, ve kterémžto české udatnosti a válečnosti poštěstilo se zvítězili konečně nad počtem i jarotou Lombardů. Mezi Čechy v tom boji padlými litováno zvláště mělnického kastelána Zvěsta; jiný vzácný pán, Diva, poraněn smrtelně. Ztráta však Milánčanů byla náramná: mezi jatými jejich bylo i 70 mužů ze přední šlechty, jako Alcher de Vimercato, visconte Ardivi a jiní. Nežli minul den, dokonána oprava mostu cassanského a císař pospíchal mezi prvními přeseň, aby objal krále a oučastnil se boje nebezpečného: když ale vojsko německé davem přílišným se hrnulo, most opět se zbořiv, pohřbil mnoho bojovníků ve vlnách. Čechové byli pro svou vlastní potřebu jali se stavěti také druhý most: ale jakmile počalo se po něm jezditi, probořil se i on pod hrozným návalem zvláště jezdců uherských, z nichžto mnozí také ve vlnách řeky Addy zahynuli. Teprv 25. července postaveno a opraveno tolik mostů, že konečně celé vojsko císařské bez další nesnáze přepravilo se.
Podobných zásluh jako při řece Addě nabyli sobě Čechové také před samým Milánem, jejž obklíčilo vojsko císařské dne 6. srpna. Pro velikost a rozlehlost hradeb městských, dobře osazených, nedalo se ani mysliti na ztečení jejich; ustanovil tedy císař donutiti město přísným sevřením a hladem, aby se vzdalo. Celá moc císařova rozestavena jest okolo města v sedmeru velikých odděleních, z nichž každé hájeno jest zvláštními okopy: v prvním velel císařův bratr Ludvík; ve druhém vévoda Fridrich Rotenburský, Kunrata III. syn; třetí oddělení byli samí Čechové; čtvrté mělo za velitele knížete Jindřicha Jasomirgotta; páté císaře samého; šesté falckrabě Otu z Wittelsbachu, sedmé konečně Fridricha, kolínského arcibiskupa. Menší půtky a harce mezi městem a ležením poházely se každodenně a Milánčané dali důkazů dosti, že uměli vésti zbraň. Při hlavním jejich výpadu proti dvěma prvním oddělením, ježto stály nejblíže brány sv. Dionysia, Čechové opět rozhodli boj. Podvečer zajisté vrhli se obleženci takovým outokem proti těmto dvěma nejslabším oddělením, že proskočivše je, veliké v nich způsobili krveprolití. Kdyby oumysl jejich byl se podařil, chytiti bratra i strýce císařova, byla by válka celá tím ve zlé se obrátila. Král Vladislav ale uslyšev, co se dálo, zaletěl tam ve zlatoskvělé zbrani své, pokud ještě čas byl, ku pomoci. Jezdcové čeští hbitě skákali přes náspy a okopy do ležení švábského a hlahol bubnů i rohů jejich nenadále v něm se rozléhající roznášel široko daleko zánět radosti a zoufání. Následovala ukrutná seč až do soumraku; Vladislav sám probodl kopím Dacia, předního vůdce Milánčanů. Když již veliké množství udatných mužů z obojí strany bylo padlo, teprv nepřátelé počali couvati do města; Čechům překazila noc se blížící, že nevtrhli s nimi spolu do hrány. Po tomto boji Vladislav usadil se bytem v opatství sv. Dionysia, nedaleko brány téhož jména; však Milánčané nepokusili se více o nic podobného. Šlechetní jinochové čeští, kteří v hrdinském tomto zápasu padli, Mikuš, Ota, Zvěstek a Heralt (poslední tento byl vnuk velikého Hrabiše), pochováni jsou nazejtří od biskupa Daniele u velikém smutku v opatství Chiaravalle.
Vzmáhající se hlad, nemoci a vnitřní rozbroje donutily konečně hrdé měšťanstvo prositi o milost a o pokoj. Skrze některé biskupy obrátili se nejprv ku králi Vladislavovi s prosbou, aby učině se prostředníkem mezi nimi a císařem, zjednal městu sklíčenému mír a oddech na základě ouplného podrobení. Císař dal se tím snáze nakloniti, protože letní parno, veliký prach a puch z mrtvol byly již i v jeho vojště daly podnět k nebezpečným nemocem. Výminky míru dne 23. září umluveny ve stanu králově, a našemu kronikáři Vincenciovi,[28] kaplanu i písaři u biskupa Daniele, dostala se čest povolánu býti ke spisování jejich. Hlavní punkty zněly v ten smysl, že Milánčané měli před císařem podrobiti se obyčejnému tehdáž obřadu pokory, přisahati věrnost, dáti 300 osob do zástavy, vystaviti v městě nový pro císaře palác, zaplatiti 10 000 hřiven stříbra za válečné outraty, odřeknouti se všeho panství nad městy Como a Lodi a všech regálií vůbec, propustiti na svobodu všecky jaté obyvatele cremonské a pavijské a budoucně všecky ouředníky městské, jež sobě sami voliti budou, podávati ke stvrzení. Méně těžkých výminek nebylo lze vyprositi na přísném císaři, jakkoli věrně Vladislav o to se snažil; Milánčané zajisté byli by rádi platili sebevětší pokutu, jen aby při pokoře nemuseli obnažovati nohou svých. Obřad ten, neméně krutý nežli dojímavý, konán byl v den Narození Panny Marie (8. září). Přední mužové z města kráčeli po dvou v dlouhé procesí od bran městských až ke stanu, kdežto císař seděl na trůnu: nejprv kněžstvo ve svých ornátech, potom představení městští bosonozí, každý nesa nade hlavou nahý meč, jejž skládali u nohou císařových. Konsul Uberto da Pirovano veda slovo, přiznával se k zavinění města i prosil o odpuštění. Tu teprv císař ohlásiv svou milost, stal se konečně dobrotivým a přívětivým. Duchovenstvu nařízeno posvětiti to smíření slavnou službou boží a pěním hymny sv. Ambrože dle původního způsobu milánského. Při slavení té mše císař u přítomnosti všech knížat světských i duchovních sám svou rukou vstavil králi Vladislavovi na hlavu korunu drahocennou, kterouž byl nedávno předtím obdržel darem od krále anglického. Dle obyčeje onoho věku zajisté císařové a králové neměli u velikých církevních slavností přítomni bývati leda pod korunou a právo vstavovati jim ji na hlavu osobováno tehdáž výhradně předním důstojníkům církevním. Poněvadž ale Vladislav korunu svou byl tuším v Praze za sebou nechal, císař uchopil se jemným taktem příležitosti osvědčiti králi vděčnost svou veřejně netoliko darem veliké ceny, ale i čestným způsobem podání.
Nedlouho po výjevu tomto upadli v těžkou nemoc král Vladislav i biskup Daniel. I poněvadž hlavní oučel výpravy byl dosažen, král neváhal chystati se k návratu do vlasti. Na rozloučenou přišel císař sám do stanu jeho, dal mu vyplatiti desátou částku pokuty od Milánčanů složené, to jest tisíc hřiven stříbra, i prosil jej, aby povolil biskupovi Danielovi zůstati ještě v Itálii k řízení všelikých potřeb říšských; císař zajisté téměř ani obejíti se nemohl bez něho, an s výtečnými ducha dary a známostmi spojoval také známost jazyka italského. Vladislav velice nerád svolil k tomu, ale nemohl odepříti prosby císaři, na prošení vůbec nezvyklému.
Již dne 22. září spatřila Praha krále ve hradbách svých opět. On i vojsko jeho vrátili se z daleké výpravy se slávou rytířskou a s poklady hojnými všelikého druhu.[29] A poněvadž počet těch, kteří se nevracovali více, v poměru k celku nebyl veliký, vítání jejich bylo neméně radostné nežli slavné.
Mezitím biskup Daniel ve službě císařově zapleten byl do dějin velmi povážlivých. Když roku 1159 s jinými knížaty přijel do Milána k obnovení rady městské, vzbouřil se lid a uvedl živobytí jeho i jiných knížat u veliké nebezpečí. Dána tím příčina novým válkám proti Milánu a konečně i záhubě tohoto starého a někdy mocného města (dne 26. března 1162). Císař Fridrich ještě dvakráte, roku 1161 i 1162, požádal i obdržel pomoci české proti odbojníkům: ale k osobní jízdě král nedal se nakloniti více. Jen bratr jeho Děpolt a syn Bedřich vypraveni jsou, se zástupem nevelmi četným, aby pomáhali císaři.
Po smrti Adriána IV., když dne 7. září 1159 volen byl nástupce, stalo se veliké rozdvojení, ana většina kardinálů volila Alexandra III., menšina Viktora IV. Tím udála se pro vysoké oumysly Fridricha Barbarossy vítaná příležitost rozšířiti moc a vrchnost císařskou na způsob Karolingů také nade dvorem římským opět. Ačkoli jeho láska k Viktorovi a proti Alexandrovi nenávist dávno byly známy, nicméně neprohlásil se veřejně pro žádného z nich, ale rozepsav sbor církevní do Pavie ke dni 13. ledna 1160, povolal jich tam také obou. Našemu biskupu Danielovi a Hermannovi, biskupu verdenskému, bylo uloženo, aby oznámili pozvání ono papežům oběma osobně. Viktor dostavil se, Alexander nikoli; protož onen také uznán tudíž za jediného pravého papeže a císař slíbil zjednati jemu přiznání celého křesťanstva. Biskup Daniel poslán opět ku králi uherskému Gejzovi II., aby získal jeho. Tenkráte ale nábožný tento diplomat, ačkoli co legát i papežův i císařův přijel s velikou slávou do Uher, nepotkal se s velikým prospěchem: přinesl zajisté namístě potakavé odpovědi jen slib neurčitý. Potom pak vrátiv se teprv na biskupskou stolici svou do Prahy, sotva upokojil krále rozmrzelého dlouhou nepřítomností jeho. V jeho vlastním biskupství nebylo mu arci těžko získati Viktorovi přiznání obecného lidu.
Roku 1164 bojovníci čeští vedeni jsou opět na bojiště neméně vzdálené, nežli bylo milánské, a s koncem neméně slavným. Král uherský Gejza II. umřel byl dne 26. března 1161 nenadále, pozůstaviv po sobě dva mladé syny, Štěpána III. a Bélu III., a dva bratry, Ladislava II. i Štěpána IV. Do následovavších bouřlivých sporů o nápad trůnu vkládal se řecký císař Emanuel, vnutil Uhrům za krále Štěpána IV., cele zřečtilého, an byl v Řecku s Marií Komnenou se oženil, a když národ vzbouřivší se jej vyhnal, chystal se s velikou mocí k uvedení jeho tam opět. Královna vdova co poručnice syna svého Štěpána III. nevědouc sobě jiné rady, za příčinou nekonečných zmatků, do nichž uherská země skrze vnitřní rozbroje uvedena byla, volala k své pomoci našeho krále Vladislava, jehožto synové Bedřich a Svatopluk oba již byli její zeťové. Když ale Vladislav stavům na sněmu oznamoval žádost uherskou, bylo slyšeti opět hlasy odporné, že prý Čechové o nic více práva nemají usazovati v Uhřích krále nežli Uhři vkládati se do posloupnosti českého trůnu. Protož nesvoleno králi opět veřejné hotovosti k výpravě této, a muselť spokojiti se zástupy dobrovolníků, kteříž ale v takovém počtu k němu se hrnuli, že byl mocen čeliti jimi kterékoli cizí moci v Uhřích.
Tažení českého vojska skrze Uhry značilo se pohříchu všude pleněním a drancováním, jakož tehdejší dobrovolníci zvykli byli chovati se loupežně třebas i v zemi přátelské. Uhři byli pro přílišný počet vojska nepřátelského již ustoupili přes Tisu nazpět; teprv když k nim přibyl Vladislav, jali se táhnouti spojenou silou opět před se, a tu bezpochyby ponejprv zavlály české prapory v požehnaném za našeho času Banátě. Slyšev o příchodu Vladislavově císař řecký Emanuel, netroufal sobě dočekati ho k bitvě. Mezi předními jeho dvořany nalezal se také rodilý Moravan jménem Bohuta, kterýž před sedmnácti lety (1147) co křižák přišed do Konstantinopole, tam byl zůstal a došel potom vysokého důstojenství. Toho vypravil nyní podtají do ležení českého, aby shledl jeho veškeru sílu, připomenul Vladislavovi smlouvy přátelské, jež někdy (roku 1148) byl s ním uzavřel, a sklonil jeho k vyjednávání mírnému. Král nezdráhal se ovšem obnoviti přátelské úmluvy, ale žádal především uznání Štěpána III. za krále a vykročení ze země uherské. Aby dodal slovům svým důrazu, kázal vytáhnouti veškerému vojsku svému v šiku válečném před ležení řecké, takže bitva nazejtří nevyhnutelnou se stala. V noci císař, měv o to radu, přeplavil se přes Dunaj, a Štěpán IV., od něho dotud hájený, vida se tudíž opuštěna i v nebezpečí postavena, dal se rychle na outěk se všemi svými. Tím povstalo v ležení řeckém veliké pohnutí, ježto Čechů nemohlo zůstati tajno. Bojíce se, aby bohatá kořist jim neuběhla, sotva dočekali se prvního úsvitu k outoku na ležení již polou opuštěné. I byloť rychle dobyto a s ním veliká korouhev válečná; mnoho stanů skvostných i vězňů jatých rodu vzácného dostalo se králi českému, jenž tudíž ležení své přenesl do řeckého a jal se přebývati ve stanech ne proň postavených. Pak teprv počalo se přátelské vyjednávání s císařem; i chodilať mnohá poselství sem i tam mezi tábory řeckým, uherským a českým, an Vladislav od obou stran za prostředníka volen byl. Štěpán III. upevněn jest na trůnu, bratr jeho Béla III. opatřen oudělem, strýc jejich Štěpán IV. vyloučen navždy, a konečně umluvena i svatba mezi dvorem řeckým a českým. Vladislav zasnoubil totiž nejstarší vnukyni svou Helenu, dceru Bedřichovu, sotva šestiletou, vnukovi císařovu Petrovi Komnenovi. Mladičká nevěsta zavezena léta následujícího skutečně do Konstantinopole, aby tam po řecku vychována byla; doprovodil ji kmet Sezima, nejvyšší komorník králové české, předek tuším rodu Kouniců českých i moravských.
Po uzavření pokoje sprovázel Vladislav mladého krále Štěpána III. k ovdovělé královně, matce jeho, i snažil se učiniti narovnání také mezi ní a nespokojenými pány uherskými, takže konečně poddali se jí a synu jejímu.[30] Královna jevila mu za to neméně vděčnosti nežli císař okázalosti. Letopisec český nenacházel dosti slov, aby náležitě líčil veškeru skvostnost nádob zlatých a stříbrných, drahého kamení a hedvábí vyšívaného, jichžto přivezeno s několikero vozů do Čech, mimo krásné hřebce, zbraně a náčiní všeliké atd. Veliká částka darů těchto ustanovena byla pro královnu Jitku; nemálo z nich dostalo se také kostelům a klášterům všelikým v Čechách.
Pokud biskup Daniel živ byl, přátelství mezi císařem Fridrichem a králem Vladislavem udrželo se, ačkoli bylo viděti, že slablo rok co rok více a více. Císaři a biskupovi k vůli šel Vladislav (v srpnu 1162) k velikému sboru církevnímu do Lannes v Burgundsku, kdežto neblahé schisma mělo ukončeno bytí dobrovolným usnešením se všech duchovních i světských panovníků v Evropě. Když císař po šestileté nepřítomnosti vrátil se opět do Němec na podzim roku 1164, král český se bratřími svými dvakráte zabral se ke dvoru jeho, nejprve do Altenburka (26. února 1165), potom do Vídně (1. srpna 1165), ačkoli velmi jest pochybné, že by také k úmluvám würzburským dne 23. máje t. r. byl se přiznal. Ve Vídni představil císaři jednoho z knížat ruských, jemu pod ochranu jej poroučeje. Ještě pak i léta 1166 přispíval svou pomocí, nejprve císařovu synovci, švábskému knížeti Fridrichovi z Rotenburka, potom pak i samému císaři opět; vypravil zajisté v měsíci listopadu toho léta posledníkráte zástupy branné do Itálie, bratra svého Děpolta za velitele jim dav, a poslal je i s biskupem Danielem za císařem. Zástupům však tem tenkráte zle se povedlo a ještě hůře vůdcům jejich, z nichžto žádný nevrátil se více do vlasti. Daniel stal se císařovým plnomocníkem v Itálii a dne 3. března 1167 měl v městě Imole vzácnou čest, u přítomnosti veškerého císařova dvoru uděliti biskupského svěcení svému vlastnímu budoucímu metropolitánu Kristiánovi, slavnému arcibiskupu mohuckému. Při dlouhotrvalém obležení Ankony ale přepadl vojsko strašný mor, jímž nejprve kníže Děpolt, potom pak (9. srpna 1167) i biskup Daniel zahynuli.
Kapitula pražská ještě za živobytí tohoto biskupa, snad hned po smrti Viktora IV., přihlásila se byla ku poslušenství papeže Alexandra III., čímž nezadlouho i Vladislav naveden jest, že ustoupil od schisma. Danielovi první dva nástupcové, Hotart, jenž ještě před svým svěcením umřel (10. března 1168), a Bedřich, syn falckrabě saského, byvše oba nejvíce přízní královny Jitky na biskupskou stolici povýšeni, přidrželi se již také Alexandra III. Nejinak choval se i králův syn z prvního lože Vojtěch čili Adalbert, dosavadní probošt mělnický, jenž téhož léta 1168 volen jest nejprve k biskupství pasovskému, potom pak k salcburskému arcibiskupství. Vše to táhlo za sebou konečný rozstrk mezi dvorem českým a císařem Fridrichem, an panovník tento vždy ještě podněcoval rozdvojení církve, ani pohromami hroznými, ježto téhož léta (1168) v Itálii jej potkaly, oblomiti se nedav.
Kapitula salcburská, utrpěvši posavad za svou příchylnost k Alexandrovi III. mnohá příkoří od císaře, volila sobě českého králevice Vojtěcha především v té naději, že Fridrich I. v něm spatřovati bude ne tak Alexandrovice, jako raději svého příbuzence a syna onoho přítele a spojence, který získal byl sobě u něho zásluhy znamenité. Bohužel ale císař uvažoval věc tu docela jináče: pravil, že Salcburští tímto volením zamýšleli jediné získati sobě obrany mocných zbraní českých, aby jemu tím lépe vzdorovati mohli; a zdá se, že nedůvěře jeho i skutečný podnět dán, když nově volený arcibiskup ne hned o regálie své u císaře prosit pospíchal.[31] Tím vzniklo nepřátelství zjevné, a císař v rozhořčení svém šel tak daleko, že na velikém sjezdu v Bamberce dne 8. června 1169, když tam přišel Vojtěch s otcem svým, aby přijal léno z rukou císařových, nepustil k sobě ani otce ani syna; ba v srpnu potom vytáhl i válečně ku plenění arcibiskupství salcburského. Aby neřestem takovým konec učinil, odřekl se Vojtěch všech regálií ve prospěch císaře; důstojenství však a moci duchovní co arcibiskup nechtěl se vzdáti, obdržev již netoliko svěcení skrze patriarchu aquilejského, ale i pallium od papeže Alexandra III. bezpostředně.[32] Pro svou osobní ochranu a bezpečnost musel tedy ustoupiti nejprv do hor korutanských a štýrských, potom k otci svému do Čech. I jakkoli často pokoušel se císař, způsoby brzy laskavými, brzy zase pohrůžčivými, navésti jej ke složení důstojenství arcibiskupského vůbec, on v odporu svém nedal se přemoci.
Smíření mezi císařem a králem Vladislavem, ježto se stalo na sjezdu normberském dne 2. února 1170, bylo téměř jen naoko; a jest pochybovati, že by Vladislav ve výpravě proti Polákům roku 1172 byl pomocí jakoukoli přispíval.[33] Neb jakkoli veliké byly oběti, ku kterým král se nabízel, aby synovi v Salcburku císařovu milost získati mohl, Fridrich nicméně nedal se udobřiti leda poslušenstvím bezvýminečným, ku kterémuž arcibiskup Vojtěch zavázati se nemohl.[34]
Že král po tolikerých úkorech, jež mu od císaře trpěti bylo, nestal se mu zřejmým nepřítelem, to pocházelo ze zvláštních příčin. Zemdlen jsa na zdraví a cítě blížiti se konec živobytí svého, počal mysliti na věci budoucí, na osud vlasti a dítek po jeho smrti. Jemu samému ne bez nesnáze zdařilo se bylo dosednouti na trůn, na kterémž také jen s pomocí krále německého uhájiti se mohl. Počet Přemyslovců, osobujících sobě právo k nápadu, byl ode třiceti let se nezmenšil, na oddanost nejedněch předních pánů českých k němu a k synům jeho nebylo co spoléhati a z dalekosáhlé sobecké politiky Fridricha Barbarossy číhala na Čechy záhuba. Při všeobecném zapomenutí, do kteréhož Břetislavův seniorátní zákon již dávno byl upadl, nelze dle povahy lidské téměř ani za zlé míti Vladislavovi, že chtěl synům svým po sobě pojistiti vrchní vládu v Čechách. Nejstaršímu mezi nimi, Bedřichovi, byl tuším již roku 1160 odevzdal Olomucko ke správě; druhorozený Svatopluk byl se utekl do ciziny, zavraždiv roku 1170 králova milce i podkoního Vojslava před očima i takořka v náručí macechy své, ana ho uchrániti chtěla; synové z druhého lože, Přemysl Otakar a Vladislav Jindřich, byli věkem ještě nedospěli. Byloť tedy Vladislavovi jen o to činiti, kterak by Bedřichovi po sobě vrchní vládu nejlépe ubezpečiti mohl. To ve zjevném nepřátelství proti císaři bylo by se nepodařilo. Mladší synové někdy Soběslava I., Oldřich a Václav, dvořivše u Barbarossy již od dávných let, snažili se velice vysloužiti sobě k budoucím půtkám o trůn český jeho pomoc a ochranu; a známé císařovy oumysly nedaly pochybovati, že pro vlastní svůj zisk hověti bude sporu takovému, třebas by jakkoli přízniv byl oprávněncům. Ve starším Soběslavici ale, čili Soběslavu II., číhala sama Nemesis na rodinu Vladislavovu.
O prvních počátcích nešťastného toho knížete roku 1147, o jeho uvěznění na Přimdě a outěku odtud roku 1150, i kterak laskavě u císaře Fridricha přijat byl, již jsme nahoře připomenuli. Roku 1161 nočním outokem zmocnil se byl města Olomouce a v krátkém čase upevnil se tam tak velice, že Vladislav, přitáhnuv rukou brannou sám osobně před Olomouc, brzy uznal za nemožně přemoci jeho násilím. Protož jal se vyjednávati s ním ouskočně, a ubohému knížeti, an nežádal než o své opatření, sliboval pod přísahou věci veliké, jichžto splniti oumyslu neměl. Soběslav neuměl se ani domysliti, jak zrádně s ním nakládal mocný jeho strýc a nepřítel. Přivábivše jeho lichotivě do Prahy a odloučivše od jeho věrných, nenadále chopili se ho, spoutali a odvezli opět na Přimdu. Tu již na dvanáctý rok bylo mu strádati nehodným a nešlechetným chováním. Přátelé jeho, když roku 1150 jej vysvobodili, byli zavraždili a do věže uvrhli tehdejšího kastelána Bernarta; nástupce tohoto Kunrat Šturm uchránil se nemenší ukrutností nežli opatrností, aby se mu nepřihodilo něco podobného. Tyto nešlechetnosti proti Soběslavovi tkví co poskvrna nezahladitelná na památce kralování Vladislava I., jakkoli jináče slavné bylo.
Předčasné volení nástupce skrze stavy české a i potvrzení jeho skrze císaře bylo již dvakráte, roku 1125 a 1140, ukázalo se býti jalové a klamné, an pokaždé jiný, a nikoli ten, co ustanoven byl, na trůn český skutečně se dostal. Zbývalť ale ještě jiný způsob uvésti naň knížete Bedřicha bezpostředně: byla to resignace zestárlého panovníka v prospěch syna svého. Vladislav chopil se tohoto prostředku, o císařovo svolení ani se nestarav.[35] Zápis ode dne 18. ledna 1158 pojišťoval již napřed všem Vladislavovým nástupcům titul královský; i neníť pochyby, že i Bedřich, když mu roku 1173 (o dni se neví) stavové čeští slibovali poslušenství, králem českým se byl nazývati počal.
Starý král, jenž za 33letého panování svého byl veliký počet klášterů založil a nadal, uchýlil se do kláštera strahovského, kdež sobě sám byl byt připravil, aby tam strávil v pokoji ostatek života svého. K jeho výživě vymíněni a ustanoveni byli požitkové panství budyňského. Zdali manželka jeho také za ním do kláštera se zabrala, nepovídá se; jí, královně Jitce, měli co děkovati za původ svůj panenský v Teplici a v Praze první kamenný most přes Vltavu postavený. Když o několik měsíců později věci české v horší se obrátily, král již churavý opustil navždy netoliko outočiště své na Strahově, ale i zemi českou. Na statku manželky své v Durynsku, na Meraně ve dnešním hrabství glauchovském, živ byl ještě čtyry měsíce v tiché samotnosti, nemaje při sobě nežli manželku svou Jitku a nevěstu Elišku, až dne 18. ledna 1174 smrt jej z tohoto světa povolala. Kosti jeho později přivezeny do strahovského kláštera a tam čestně pochovány.
Osobní ráz a povaha krále tohoto zračí se nejvěrněji ve způsobu panování jeho, an byv samovládcem jako nemnozí, málokdy vlivu cizímu dával u sebe místo. I ačkoli ušlechtilostí duše nevyrovnal se zejména otci svému, náleželť jistě vždy do počtu těch nejvýtečnějších a nejráznějších panovníků, kteří kdy českým žezlem vládli. Litovati jest, že potomstvu nepozůstalo ani sebemenší zprávy o tělesné jeho postavě, jakož ani o mravech a způsobech jeho v domácnosti.
Od doby korunování Vladislavova přibývá pomalu počtu listin souvěkých, ježto v archivech českých až podnes zachovaly se; a z nich také poznávati lze čím dále tím jasněji celé ústrojí jak dvora královského, tak i vlády zemské. V čele obou stál nejvyšší komorník, jehožto působení obsahovalo područí dnešního finančního ministerium, spolu s některými příměty nejvyššího hofmistra i komorníka; takoví komorníci jmenují se v listinách 1160 Nemoj, 1165 Ctibor, 1169 až 1172 Bohuslav. Po něm šel nejvyšší sudí, roku 1172 byl jím Zvěst. Pak nejvyšší kancléř, k jehožto ouřadu voleni vždy duchovní, nejvíce probošt vyšehradský, někdy také pražský, litoměřický atd. O kancléři Gervasiovi již jsme mluvili 1156—1178. Královští truksasové byli: 1160—1165 Kochan, 1169—1176 Vítek (první známý předek slavného rodu Vítkovců); za číšníky sloužili 1160—1165 Vecel, 1169—1172 Zdeslav. Mimo tyto připomínají se také královští maršálkové, podkoní, lovčí, komorníci králové atd. Co přední župané zemští čili kasteláni a prefekti, později purkrabí zvaní, jsou nám známi: na Vyšehradě 1160 Jindřich, 1167 Vznata; na Žatci Jarohněv 1160 sld.; na Plzni Drslav 1160 sld. (předek rodu Drslaviců); na Sedlci (u Karlových Varů) Záviše 1165 sld.; na Čáslavi Předbor 1165; na Kouřimi 1167 Zdeslav Divišovic; na Kladsku Hroznata 1169; na Netolicích Nemoj 1167 atd.[36]
Ostatně pozorovati jest jak z těchto udávků, tak i z celého proudu dějin dosavadních, že té doby jmen rodinných ani u nejvyšší šlechty ještě se neužívalo. Ještě tehdáž spokojoval se každý, veliký i malý, svým jménem osobním, ježto bylo spolu jménem křestným; a bylo-li potřebí větší určitosti k rozeznání osob, přidávána jemu patronymická forma jména otcova na -óv, -ic neb -ovic a říkáno kupříkladu Beneš Heřmanóv, Milhost Milhostic, Beneda Stiboric, Jurik Jurikovic atd. Tento staroslovanský způsob pojmenování zachoval se až podnes u Rusů, ačkoli jména rodinná u nich již také v užívání vešla.