Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Soběslav I.
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Půtky o trůn mezi syny a synovci Vratislavovými | Soběslav I. | Vladislav II. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Soběslav I. |
| Podtitulek: | (Rok 1125—1140) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 283–296. |
| Licence: |  PD old 70 |
Spor o nápad trůnu. Bitva u Chlumce; počátek kurfirství českého v Němcech. Pokoj vně a přísnost doma. Spiknutí proti Soběslavovi. Biskup Menhart. Válka za Uhry proti Polákům. Přízeň s králi německými Lotharem i Kunratem III. Jednání o nástupce na trůnu. Soběslavova nemoc a smrt. Biskupové a nová řehola v Čechách.
Čtyry dni po smrti Vladislavové, dne 16. dubna 1125, stalo se nastolení Soběslava I., to jest slavné usazení jeho na stolec knížecí v Čechách. Knížete toho příroda byla obdařila nejlepšími dary svými a on téměř skrze celé mládí své cvičil se ve škole protivenství. Nyní již dozrál byl na duchu i na těle; nabyv rozhledu širšího na život národů a poměry států, naučil se byl nemalomyslněti v neštěstí, nepýchati ve štěstí a šetřiti míry také v lahodách tělesných;[1] vynikaje opatrností a výmluvností nevšední, choval se přísně proti výtržnostem panstva, vlídně a štědře k národu vůbec, věrně, upřímně a spravedlivě ku každému. Láska národu povýšila jej na trůn i chránila ho na něm proti všelikým nebezpečím a nehodám.
Hned prvního léta vypravil se nový mocnář do Moravy ku provedení tam práva i vrchního panství svého. Bývalý jeho ouděl po smrti Oldřichově, Brněnsko, jež Vladislav I. po jeho vypuzení roku 1123 daroval byl Otovi Olomuckému, vzato jest nyní tomuto zase a dáno knížeti Vratislavovi, Oldřichovu nejstaršímu synu. Byloť zajisté spravedlivé, aby i Oldřichovi synové náležitého došli opatření, an Litoltův syn Kunrat II. také vládnul Znojemskem. Ota mohl i měl spokojiti se Olomuckem samým, kteréhož mu Soběslav i dopřál, nechtěje mu dále v ničem nesnaden býti.
Ale poměry a řády takovými Ota, jenž mocí jak Břetislavova zákona, tak i zvláštních umluv lepší právo ke trůnu českému míti se pravil, nedal se nikoli ukojiti. Jej vlastně národ byl z posloupenství vyloučil, v rozhodném okamžení Soběslavovi se přikázav. Zákon seniorátu dlouhým nešetřením tak velice v paměti lidské již byl zašel, že přestav provozovati moc svou, ustupoval čím dále tím zřejměji právu svobodného volení. Nemoha tedy Ota nadíti se prospěchu a moci u Čechů ani skrze ně, obrátil se tam, kde i předkové jeho v podobných příležitostech hledávali pomoci, do Němec totiž. Smrtí císaře Jindřicha V. a nejistotou volby i korunování Lotharova prodlilo se splnění tužeb jeho: jakmile ale Lothara viděl na trůnu poněkud upevněna, šed k němu do Řezna, toužil křivdy své, prosil o pomoc a sliboval, cokoli od něho se žádalo; také mezi knížaty německými hledal podpory a ochrany. Lotharovi přicházela doba ta vhod, aby mohl přitužiti ouvazků, kterými Čechy dle zdání jeho příliš volně od Němec visely, a také povýšiti moc a slávu svou nabytím skvělých zásluh o korunu německou hned na počátku panování svého. Jal se tedy jistiti, že v Čechách vévoda voliti se nemá, leda s dovolením krále německého; tento zajisté jediný má prý rozpisovati volbu a říditi i tvrditi ji; kdokoli tomu chce jinak, že jest nepřítelem říše. Pročež Soběslav že bezprávně uvázal se v držení trůnu. Dle nálezu knížat německých tedy pohnán jest, aby v určitý den dostavil se k jejich soudu; neposlechne-li, hrozilo se mu válkou.[2]
Když došlo knížete takové poselství, odpověděl krátce a skromně: „Doufám v milosrdí boží a v pomoc svatých Václava i Vojtěcha, že země naše nebude dána v moc cizinců!“ Tudíž vypraviv se do Moravy, uvázal se nejprve v krajiny Otovy; potom jezdiv po Čechách, modlíval se v kostelích veřejně, kamkoli přicházel, i mluvíval k lidu, srdnatosti mu dodávaje a válečné přípravy nařizuje. Prápor sv. Vojtěcha vzat jest z kostela vrbčanského[3] a upevněn na kopí sv. Václava, i ustanoven za první svatý prápor český v nastávajícím boji.
Král Lothar počal válku vprostřed zimy, kdežto neobyčejné množství sněhu množilo její nesnáze. Vojsko jeho pocházelo větším dílem ze vlastních jeho zemí, z vévodství totiž saského a z Durynska; připojila pak se k němu veškera saská šlechta, též mladý markrabě Albrecht, příjmím Medvěd, hrabě Jindřich Grojský a konečně také Ota, kníže olomucký, hlavní příčina války, s lidmi svými. Počet bojovníků jeho nedá se určiti,[4] jakož ani počet těch, kteří proti němu s knížetem Soběslavem v oudolí u Chlumce za Teplicí se postavili. Když král německý kročil na hranice, poslal k němu Soběslav pány české Načerata, Miroslava, Smila i jiné, aby mu pověděli: „Věz to, králi, že dle starého práva i obyčeje náleží hlavám národu českého samojediným voliti sobě knížete a panovníka, císařům pak nesluší nežli potvrzovati jeho; nemáš ani příčiny, ani práva obtěžovati nás novým zákonem; my než bychom svolili k novotě takové, všichni raději zahyneme v boji spravedlivém; nepřestaneš-li, pane, té zvůle, ať soudí bůh mezi námi a tebou!“ Řečí však takových nevšímal sobě Lothar, an kníže Ota, z klamu svého vždy ještě nevyváznuv, byl jej ubezpečil, že většina českého národu jemu přeje a jej s radostí prý za pána svého uvítá.[5]
Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav byl již napřed tam dal nadělati zásek, a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. V čele Němců táhl kníže Ota; ten sestoupiv první do oudolí, hned tam i se svými se všemi obklíčen a do posledního muže potřen jest. Tentýž osud potkal i ty zástupy, kteří nejblíže za ním táhli, pochodem obtížným skrze sněhy v horách i lesích již unaveni jsouce: množství hrabat i šlechticů německých, jako Gebhart ze Querfurtu, králův příbuzný, Milo z Ammensleben, Walter z Arnstide, Berengar ze Quenstide, Bertold z Achem ajv., přišli tu o život. Ostatní, kteří ještě po stráněch dolů se valili, byvše přepadáni a přikvačováni ze všech stran, museli dávati se nepřátelům; mezi nimi byli markrabě Albrecht Medvěd, hrabě Ludvík z Lara, biskupové meziborský a halberstadtský a tři opatové. Hrůza dojímala krále Lothara, když patřil na ouplnou porážku svých, kterýmž ku pomoci přispěti již ani nebylo lze. I uhnul se tudíž se všemi, kteří ještě při něm byli, na blízké návrší; avšak i tam dostihše ho Čechové, obklíčili ležení německé a založili mu všecky cesty, takže již ani živá duše odtud zniknouti nemohla. Tak vida se nanejvýše sklíčena i vší naděje do vítězství, do moci a slávy, kterouž od první té výpravy byl očekával, krutě zbavena, podrobil se král konečně nutnosti, a poslav Jindřicha Grojského k Soběslavovi, dal jej prositi, aby přišel k němu.
Dobyv tak jasného vítězství nad nepřáteli, Soběslav jal se tudíž vítěziti neméně slavně i nad sebou sám. Nepyšněje ve štěstí, nechtěl ničeho žádati, k čemuž by poraženec mimo hanbu svou byl svoliti nemohl; ale spatřiv dobu příhodnou získati sobě a zemi své velikomyslností pokoj čestný a trvalý, spokojil se ziskem takovým; a možná také, že i rozpomínání na přízeň, které někdy u Lothara ještě před jejich povýšením obapolným byl požíval, sklonilo jej tím snáze k laskavému jednání. Pročež přišed s nemnohými ku králi, jal se první mluviti důrazně i mírně: „Ne proto bojovali jsme, vzácný pane, abychom proti tobě pýchali, ani abychom ubližovali důstojenství tvému, aneb prolévali krev tvých milých: ale jen proto, že jsme nechtěli poddati šíjí svých pode jho zákonů nových, otcům našim neznámých. Nyní spravedlivost naše došla potvrzení soudem božím; pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavad, nechať trvá i napotom; cokoli otcové naši činívali královským předkům tvým, i my ještě tobě činiti hotovi jsme.“ Návrh takový po takové změně nemohl jinak nežli s radostí přijat býti. Lothar stvrdiv Soběslava na trůnu českém, odevzdal mu svou rukou prápor knížecí a políbil jej, hledaje všemožně spřáteliti nepřítele. Pročež i propuštěn jest na svobodu v pokoji.[6]
O počtu zabitých a jatých v první této veliké bitvě u Chlumce není nám nic jistého podáno. Němečtí letopisci, kteří jej nejvíce ztenčují, praví, že padlo tam 270 udatných a slavných bojovníků ze přední šlechty v říši;[7] v českých spisech souvěkých mluví se o počtu asi dvojnásobném, kdežto mezi Čechy jen prý tři vzácní mužové zahynuli; obecný lid, padlý z obou stran, ani nepočítán. Smutek a hoře po celých Sasích byly náramné; pohroma u Chlumce činila tam epochu i dala příčinu k obecnému nevražení na Čechy, kterémuž ani po několiku pokoleních ještě konce nebylo.[8] Ani neslýchaná velikomyslnost Soběslavova, kterouž jaté Němce bez výplaty hned na svobodu propouštěl, neobměkčila tvrdých srdcí onoho národu.
Nešťastnou smrtí vévody olomuckého Oty Černého, jejž i Otíkem neb Otou II. nazývali, zbaven jest Soběslav soupeře arci nebezpečného; jeho zajisté právo ke trůnu mělo dobrý základ, ačkoli vyhledáváno byvši cestami nepravými, minulo se s podařením. Nebyloť již nikoho, jakkoli hojný byl počet Přemyslovců tehdáž naživě byvších, an by veřejně a zjevně byl mohl osobovati sobě proti Soběslavovi právo ku panování. Otova vdova, kněžna Sofie, vrátila se do své otčiny a vstoupila do kláštera, tuším zwifaltského; tam i sestra její, ovdovělá kněžna Rejčka, ji byla předcházela, leč že na cestě v klášteře Reichenbachu smrt ji zastihla. Nejstarší syn Otův Ota III. po smrti otcově utekl se do Rus i zůstal tam přes celý čas Soběslavova panování. Knížectví pak olomucké propůjčil veliký kníže roku 1126 Václavovi, synu bojovného někdy knížete Svatopluka.
V běhu téhož léta umřeli také ve vysokém stáří královna Svatava, vdova po Vratislavovi, a Jan, biskup olomucký. Na tohoto místo volen byl dne 22. března a posvěcen dne 3. října ve Wurmusu co biskup Jindřich Zdík, syn někdy kronikáře Kosmasa,[9] jeden z nejvýtečnějších prelátů 12. století co do ducha, vzdělanosti a pobožnosti.
Soběslav, jakkoli směle a udatně chovati se uměl, nemiloval přece války, ale snažil se především opatřiti a zachovati zemi své pokoj se všemi sousedy. Dávné přátelství jeho s králem polským Boleslavem Křivoustým zůstalo ve své celosti. S uherským králem Štěpánem měl hned roku 1126 na hranicích sjezd, jenž tenkráte lépe zdařil se nežli před desíti lety. Šlo mu zvláště o to, aby svaka svého, knížete Bélu, oslepeného a z Uher vyhnaného, smířil s králem zase; jakož pak i stalo se, že Béla ještě za živobytí Štěpána bezdětka ustanoven a korunován za jeho nástupce. Přední však Soběslavova péče bylo zachování svazků přátelských s králem německým; chápalť se každé příležitosti zavděčiti se jemu i radám jeho. V tom vlastní také Lotharův prospěch a zisk posloužil jemu výborně, an brzy ještě větší pocítil potřebu míti po své straně velikomocného vládce českého. Neboť jakmile Kunrat Štaufský (jenž spolu s bratrem svým Fridrichem byl hlavním dědicem po císaři Jindřichovi V.) vrátil se z pouti své do Jeruzaléma, počal a ustrojil se pověstný boj Viblingů proti Velfům v Němcích, kterýžto převeden byv nezadlouho také do Itálie, tam pode jménem ghibellinů a guelfů po celá století země a národy pobuřoval, a z původu svého byl vlastně boj mezi Štaufovci čili Hohenštaufy a mezi knížaty z domu saského, k němuž i Lothar náležel, ačkoli později nazýváno ghibelliny vůbec přívržence císařů, guelfy pak stranu papežovu. Proto v krátkém čase z obapolné ochotnosti vzniklo i utvrdilo se mezi Soběslavem a Lotharem přátelství důvěrné a neporušené do jich obou smrti.
Následkem však i bitvy u Chlumce i laskavých poměrů těchto stala se v Čechách proměna, která důležitostí působení svého skrze mnohá století přesahovala daleko míru osobní činnosti Soběslavovy. Kníže tento byl totiž první panovník český, jenž se vtělil do svaté říše římské co jeden z předních oudů a důstojníků jejích. Jemu totiž prvnímu dán byl ouřad nejvyššího češníka čili šenka v říši oné a s ním spolu právo i hlas při volení císaře čili krále německého, zároveň jiným knížatům té říše, z čehož postupem věků utvořilo se známé důstojenství kurfirstské všech potomních králů českých. Skutek tento na počátku svém tak málo vzbudil pozor obecný, že nám o něm ani zpráv souvěkých nepodáno, takže ani nelze udati první dobu a způsoby jeho: nicméně o pravdě události té pochybovati nelze.[10] Znamenati pak jest při tom zvláště okolnost tu, že počátkové důležitého poměru onoho panovníků českých pocházeli z obapolné a dobrovolné úmluvy, nikoli ale ze připuzení jakéhokoli.
Když o letnicech roku 1127 (dne 22. máje) král Lothar sněmoval v Merseburku, přišel tam i Soběslav s nádhernou družinou několika tisíců jízdných, nesa bohaté dary netoliko králi, ale i všelikým hrabatům a pánům saským. Odtud táhli oba panovníci válečně před Normberk město, Štaufovcům oddané a od nich silně obsazené. Když ale vojsko české při obležení jeho až příliš na loupeže se vydávalo, propustil je Lothar zase a odtrhl od města.
Následujícího léta 1128 porodila manželka Soběslavova, kněžna Adléta, syna, kterémuž Lothar nabízel se za otce křestného; i přinesli dítě do Merseburka, kdežto král dne 21. dubna sám je při křestu na rukou držev, potvrdil mu nápadu všech zemí, které Jindřich Grojský jemu dědičně odkazoval: ale dědic potom umřel, nedočkav se nápadu. Také toho léta poslal vévoda český novému kmotrovi svému, když obléhal město Špýr, proti Kunratovi Štaufskému, novému vzdorokráli, pomoc válečnou, kteréžto však, dříve nežli došla svého cíle, opět vrátiti se kázáno, ana se byla stala nepotřebnou. O dvě léta později Soběslav sám osobně s vojskem Lotharovi do Řezna ku pomoci přispěv, když se navracoval odtud, plenil statky Kunratovy ve Francích.
Naproti zdárným těmto poměrům k cizině připravovaly se však doma věci, zvláště v rodu knížecím, které čím dále tím více Soběslava znepokojovati musely. Mezi všemi Přemyslovci, jichž tehdáž hojný počet naživě byl, zdá se, že jen synové Bořivoje II. Jaromír, Spytihněv a Lipolt a Svatoplukův nejstarší syn Václav, vévoda olomucký, zůstávali velikému knížeti stále věrni. Ve všech ostatních vyskytovaly se tu dříve, tu později bažné oumysly, s kterýmiž jednota i pokoj říše nikoli obstáti nemohly. První, kteréhož Soběslav trestati musel, byl Břetislava II. syn Břetislav, jehožto již roku 1126 jal a nejprv tři měsíce na hradě Doníně, potom v Jaroměři, posléze pak od roku 1128 na Děčíně ostříhati dal. Roku 1128 také znojemský vévoda Kunrat II. zatčen jest a veden nejprve na Vyšehrad, potom pak k Jindřichovi Grojskému. S tímže losem potkal se roku 1129 i brněnský vévoda Vratislav, syn Oldřichův, ba i ze země vypovězen, ale již po roce zpět povolán a do panství svého zase uveden jest. A vedle knížat těchto utrpěli podobné pokuty také mnozí přední Čechové i Moravané, kteří se byli oučastnili nepokojných oumyslů a podniknutí jejich.
Při uvažování skutků takových zdá se slušné míti v paměti, kterak Soběslav hned z počátku panování svého pilen byl ubezpečiti dokonaleji hranice říše své, kdež toho nejvíce potřebí bylo, buďto stavením hradů nových, jako Zhořelce i Tachova, buď opravováním starších, jako Přimdy a Kladska; kterak usiloval velebiti hlavní své město Prahu a na místě domů dřevěných, nejvíce porůznu stavených bez ladu a skladu, zjednati ulicem jejím tvárnost měst italských (roku 1135), i kterak zvláště na Vyšehradě, kdež odpočívaly kosti otce jeho, rozšířiv stavení kostela i kapituly, ozdobil stěny jejich malbami, podlahu kameny hlazenými a obehnal je sloupovím, zavěsil nade hrobem otcovým drahou korunu královskou, kostelu pak daroval celý poklad vzácných knih a nádob církevních (roku 1129) atd.[11] Povážíme-li přitom, kterak ušlechtile, opatrně a mírně v celém panování svém se choval a naproti tomu kterak surové toho věku byly mravy a s jakou nevázaností každý, kdo s koho byl, pych svůj nad ním provozoval, nebude nám lze ve sporech Soběslavových s několika knížaty a pány českými nespatřiti zápas mohutného ducha pořádku, práva i kázně s překypujícími náruživostmi, s výtržností a sobectvím mnoha čelných osob v národu. My aspoň nemohli jsme v tom nalézti snažení rozšířiti moc svou knížecí proti právu a zřízení zemskému.
Bylať to věc přirozená, že ti, kteří rukou tak mocnou proti vůli své na uzdě držáni jsou, pokoušeli se všelijak zbaviti se jí. V měsíci červnu roku 1130 vyšlo najevo spiknutí, kteréž tuším až o vraždu nad knížetem a o převrat ve státu pokusiti se chtělo. Když Soběslav od Kladska, jež byl znova upevnil, zamýšlel jeti s velikou družinou do Moravy, dána mu výstraha podtají, aby péči měl na dva muže, ježto najati byvše k zavraždění jeho, jen na příležitost prý číhali. Svěřil se o tom dne 15. června dvěma svým nejvěrnějším rádcům, kmetům Zdislavovi a Divišovi, poručiv jim zmocniti se těch lidí bez hluku, aby skrze ně praví původové takového úkladu vypátráni byli. Pročež jati jsou podtají a drženi ve vazbě; ukázalo se brzy, že byli oba služebníci bratří Miroslava i Střezimíra, synů někdy kmeta Jana, zbraně pak jejich že byly jedem silným napuštěné; i vyznaliť beze všeho nucení, že od pánů svých najati byli k zavraždění panujícího knížete. Protož i Miroslav, byv osobně přítomen ve družině knížecí, tudíž zatčen jest a bratr jeho Střezimír, jenž již se byl dal na outěk, dostižen, a oba v tuhých poutech odvedeni na Vyšehrad.
O celém tom oukladu a soudném jeho pořízení zachovány nám zprávy dosti hojné, ale ne dosti souhlasné; a jest pochybno, soudě o prostředcích průvodních, jakýchž užíváno, zdali spravedlnost aspoň ohledem na některé osoby uchránila se všeho unáhlení. Nepochybujeme sice, že o zavraždění knížete vůbec ukládáno, an zločin takový za tehdejší lidské paměti bohužel již po dvakrát, na Břetislavu II. totiž a na Svatopluku, se byl podařil: ale proti vině mnohých obžalovaných i potrestaných dalo by se mnoho namítati podstatného.
Soběslav odloživ jízdu do Moravy, pospíšil sobě ku Praze. V oděvu kajícího hříšníka přišed do města, kráčel bosonoh především do hlavního kostela sv. Víta, by vzdal díky slavné bohu a svatým patronům zemským za ochranu života. Přijat jest od národu s nekonečným plesáním; zvoněno všemi zvony v městě a zpíváno „Tě boha chválíme“, a když novina ta roznesla se po zemi, hrnulo se vše k Soběslavovi, blahoslavíce zachránění panovníka milovaného.
O několik dní později, 22. června, byl na Vyšehradě obecný valný sněm zemský; sešlo se k němu asi tři tisíce lidu. Soběslav sám počal sněmování dlouhou řečí, v nížto líčil celý život svůj, kterak za mládí často vlast opouštěti musel, a dosednuv konečně na stolec knížecí, kterak bez ustání staral se o prospěch i čest země a národu; potom toužil na nevděčnost lidí, kterýmž tolikero dobrodiní prý prokázal, před jinými je uctiv a k sobě přivinuv; připomínal krvavou smrt bratra svého Břetislava i Svatopluka skrze podobné ouklady a žádal, aby sněmovníci sami soudili obviněnce. Přivedeni jsou tedy v poutech nejprve vrahové oba, potom Miroslav sám a jeden z kmetů zemských předsedal výslechu. Také Miroslav přiznal se k oumyslu zavražditi knížete, ačkoli toho nyní pykal. Tázán jsa, kdo by ho ke zločinu takovému byl navedl, vypravoval, kterak Bolesa, služebník knížete Břetislava do vazby daného, třikrát o to k němu přišel, aniž kdy jej přemluviti mohl.[12] Pak že kaplan dvorský Božík navštíviv jej, představoval mu, kterak otec jeho, kmet Jan, předčil někdy mezi všemi šlechtici českými, on pak Miroslav nyní za nic se neváží a bratr jeho bez příčiny ve vazbě se drží: čas jest prý zbaviti se konečně panovníka nadmíru hrdého a posaditi na trůn povolnějšího, jenž by činil, co by oni chtěli. Když Miroslav k řečem těmto přivolil, veden jest prý od Božíka k biskupovi Menhartovi do Žirčiněvsi, kdežto pak stala se prý úmluva o celý způsob takového úkladu.[13] Biskup zavázal se mu prý slibem, dokládaje se dvěma prsty svatých relikvií: zavraždí-li Soběslava, že kníže Břetislav dá jemu, který z pěti těchto ouřadů sobě vyvolí: županství žatecké neb litoměřické, aneb nejvyšší komornictví nebo truksaství aneb maršálství;[14] za to že on biskup jemu ručí. Po takovémto seznání obžalovanci ze sněmu vyvedeni jsou.
Nazejtří Miroslav, Střezimír a jeden lékař, který tuším byl vražednou zbraň jedem napustil, jsou v Praze na veřejném náměstí zaživa čtvrceni, oba pak vrahové na kolo vpleteni.[15] Někteří mezi obviněnými, jako Křivosud, strýc Miroslavův, Vácemil a Jindřich, osvědčovali se v nevině, a podrobujíce se božímu soudu v ohni, stoupali na žhavé železo:[16] ale neměvše štěstí ve zkoušce takové, utrpěli popravu sekerou. Dvorský kaplan Božík při popravě přimísil se k divákům: i byv poznán a ku knížeti přiveden, když žalobám nekladl prý v ničem odporu, dán jest do želez vladaři knížecímu k ostříhání. Konečně ubohý kníže Břetislav, jenž měl se stati nápadníkem trůnu, co přední původce spiknutí dne 30. června na hradu Děčíně oslepen jest.
Biskup Menhart nebyl v Čechách, když tak těžké žaloby naň vedeny, ale na pouti do Jeruzaléma, odkudž teprv léta následujícího vrátil se. Pře jeho podána hned na papeže Innocencia II. a na mohuckého arcibiskupa Adalberta; i našli se tudíž nepříznivci, žádající jeho ssazení, an prý dle mnění jejich nebyl krom toho ani způsobem kanonickým na biskupství volen. Proti důtce této chránil jej sice metropolita jeho Adalbert, pravě, že dříve, nežli ho vysvětil, zkoumav volení jeho, nalezl byl je býti řádné; proti druhé však, mnohem důležitější žalobě nemohl nikdo jiný leč Menhart sám ospravedlniti sebe. Když tedy vrátil se do Čech, poctěn relikviemi a vzácnými dary od řeckého císaře, osvědčoval se před Soběslavem a před pány českými co nejslavněji v nevinnosti své, pravě, že hotov jest podrobiti se o to soudu kterémukoliv; téhož času požádal také přítele a kolegy svého, svatého Oty, bamberského biskupa, o radu, kterak by chovati se měl, sklíčen jsa břemenem tak těžké žaloby. Papež poručil vyšetřování věci této svému poslovi do zemí německých, kardinálu Janovi; nevědomo však, zabral-li se proto legát sám do Čech. Soběslav pak a kmetové zemští podali se na výrok arcibiskupa mohuckého a biskupa bamberského, poslavše Menharta k nim s poručníky oboji strany náležitě zpravenými. O sv. Václavě vrátili se tito do Čech a s nimi svatý biskup Ota sám. Ve valném shromáždění lidu ohlášeno slavně: biskup Menhart že nebyl oučasten úkladu o bezživotí mocnářovo a že prost jest i každého zlého v tom podezření, neusilovav nikdy o více nežli jediné, aby kníže Břetislav své vazby zproštěn byl. Spravedlivost tohoto nálezu osvědčili biskupové Ota i Jindřich Zdík a sedmero českých opatů, skládavše obřadem slavným své štóly, což tehdáž v obyčeji bylo namístě přísahy u nejvyšších důstojníků církve. Menhart potom pospíšil sobě ještě do města Remeše ve Francii, kdežto pod osobním předsedáním papeže Innocencia II. slavilo se koncilium, aby také tam očistil sebe.
Veliká příběhů těchto vážnost a přísné potrestání viníků zdá se že působily blahodějně; aspoň od té doby nezjevil se v rodu Přemyslovců nižádný spor více za Soběslavova živobytí, aniž o jakém zatykání aneb trestání pánů zemských další zmínka se činí. Kníže Vratislav Brněnský ještě před koncem roku 1130 uveden jest zase v dědictví své, znojemský kníže Kunrat ale teprv 1134. Václav Olomucký umřel 1. března 1130 bez dědiců a Olomucko zdá se že užíváno v prospěch komory velikého knížete, až roku 1135 Soběslav propůjčil je Lipoltovi, synu Bořivojovu. Dne 30. června roku 1131 dle žádosti zemřelého knížete Václava v Olomouci u přítomnosti Soběslava i všech pánů zemských sídlo biskupské skrze Jindřicha Zdíka přenešeno jest od starého kostelíka sv. Petra velmi slavně ku kostelu sv. Václava nově založenému a zřízena tam znova také kapitula.
Smrtí uherského krále Štěpána II. († 1131) zapleteny jsou Čechy do nových a dlouhých válek. Byltě tehdáž již jen jediný řádný potomek rodu Arpádova naživě, a sice Béla II., Soběslavův svak, již na Království uherské korunovaný; a jak velice Soběslav tohoto nešťastného, již ve mládí od krále Kolomana oslepeného knížete se ujímal, podotkli jsme již nahoře. Mezitím ale našel se i v Kyjevě pretendent jmenem Borich, jejž Kolomanova zapuzená manželka, rozená kněžna ruská, tam byla porodila, Koloman ale za syna svého prý neuznával. Tohoto knížete Boricha král polský Boleslav Křivoustý ujav se, hleděl ho vší mocí povýšiti na trůn uherský; a usilování takové zrušilo konečně dávné mezi Boleslavem i Soběslavem přátelství. Soběslav zajisté nemoha odepříti pomoci své slepému svakovi, musel obrátiti zbraň svou proti někdejšímu příteli. Když Boleslav nepřátelsky vtrhl do Uher, on, aby přinutil jej couvnouti odtud zase, učinil 18. října 1132 první svůj záhubný vpád do Slez, jejž opakoval 16. ledna 1133, kdežto na tři sta vesnic prý poplenil, a pak ještě třikráte v témž roce; také roku 1134 pokračováno tímto ukrutným způsobem, jenže rozjitřeností ještě zvýšenou, až konečně 26. máje 1135 Lothar zprostředkoval pokoj mezi třemi panovníky. Štěstí válečné bylo přitom Čechům vždy příznivo a dávalo loupeživosti jejich bohužel až příliš podnětu. Rozumí pak se, že Béla II., jakkoli často sklíčený, uhájil se na trůnu.
Soběslav zdá se že požíval s Adlétou Uherskou vždy nezkaleného štěstí v domácnosti. Láska jeho manželská nabyla také politické důležitosti, řídivši ho i v poměrech k cizině; a není pochyby, že i Adléta milovala jej celým srdcem, ana po jeho smrti hořem pro něho se utrápila.[17] Přemyslovci, kteří do té doby mívali obyčej ženiti se především v Němcích, obrátili pozor svůj na čas, snad jejím návodem, více k východu: Vratislav Brněnský pojal roku 1132 z Rus manželku, která krásou nevídanou předčila prý všecky kněžny věku svého; Kunrat Znojemský dožádal se skrze Soběslava roku 1134 Marie, kněžny srbské, Bélovy švekruše, k manželství. Takéť Béla II., jako prve Lothar, chtěl se Soběslavovi státi kmotrem, i povolal novorozence jeho roku 1134 s biskupem Menhartem k sobě do Uher, kdežto dne 3. června stal se mu křestným otcem. O velikonoci roku 1137 oba panovníci sjeli se spolu v Olomouci. Později Adléta zajela také ku královskému bratru, aby přítomna byla u slavného pohřebu otce svého Almusa, jenž před desíti léty umřel byl ve vyhnanství a jehož kosti nyní teprv do Uher přivezeny byly. O letnicech měl Soběslav zase ve Kladsku slavný sjezd s Boleslavem Křivoustým a se syny jeho, aby staré přátelství opět obnoveno bylo; a i toto jednání vedlo konečně ku kmotrovství, an Boleslavův syn Vladislav brzy potom v Němčí ve Slezsku držel na rukou při křestu Václava, nejmladšího syna Soběslavova.
Pokojné poměry k říši německé trvaly bez porušení. Když roku 1132 Lothar nejprve do Říma se strojil, Soběslav dle umluvy vypravil s ním 300 jezdců pod knížetem Jaromírem, synem Bořivoje II. Ale i ke druhé jeho jízdě do Itálie roku 1136 poslal mu pomocný zástup oděnců, i chodil vůbec často ke dvoru císařovu, kdykoli blízek býval hranic českých. Zdali ostatně pravda jest, že Lothar roku 1135 daň polskou, od roku 1131 více neplacenou, pro Soběslava vynutil a přijal,[18] nedá se nyní rozhodnouti.
Totéž přátelství jako k Lotharovi choval Soběslav po jeho smrti († 3. prosince 1137) také k jeho nástupci Kunratovi III., prvnímu to Štaufovci na trůnu německém (od 13. března 1138). Již za prvního léta ozbrojil se jemu ku pomoci proti Sasům, kteří Kunrata za krále přijmouti nechtěli, a léta následujícího (1139) bylo hlavně jemu děkovati za prospěch války proti nim vedené. Ale již veliká ta ochotnost nebyla prosta ohledů sobeckých.
Když Soběslav cítil blížiti se konec dnů svých, počal mysliti na věci, které po něm přijíti měly. I neníť pochyby, že ohlédaje se v rodu Přemyslovců po svém nástupci, nemohl dáti valné útěchy srdci otcovskému; toho zajisté nemohl nepředvídati, že otázka o posloupnosti na trůnu rozhodnuta bude nikoli právem, ale jen mocí a přízní. Kdo po něm, dle zákonu seniorátního ještě vždy neodvolaného, měl nejlepší právo, není nám již ani známo; zdá se, že žádná strana již nekladla na to váhy. V takovém věcí stavu nelze téměř ani za zlé míti Soběslavovi, že láska otcovská podvedla srdce panovníkovo. Ačkoli nejstarší syn jeho Vladislav nebyl ještě tuším ani dvacetiletý, snažil se přece získati jemu nápad trůnu. Již dříve (1137) odjav knížeti Lipoltovi Olomucko, dal je byl tomuto synovi svému; nyní (1138) uprosil krále Kunrata III. na sněmu v Bamberku (22. máje), že mu knížecí prápor český propůjčen již napřed v léno, a svolav šlechtu českou vyšší i nižší na sněm do Sadské ke dni 29. června 1138, navedl oba tyto stavy dílem dary a sliby, dílem i nucením, že jej uznali za budoucího panovníka svého.[19] Nicméně stalo se, že titéž stavové, dříve ještě, nežli Soběslav ducha pustil, přikročili k novému, a jak pravili, svobodnému volení velikého knížete českého.
Po vymření rodu grojského na počátku roku 1136 země Niseni a Budišín, jež někdy král Vratislav dal byl Viprechtovi v léno, vrátily se k Čechám opět, kdežto jiné jeho dědictví od císaře Lothara propůjčeno jest markrabovi míšenskému Kunratovi z Vitína. Mimoto ale Soběslav roku 1139 vyplatil zase ode vdovy po Jindřichovi Grojském několiko hradů za 700 hřiven i připojil je k zemi své.
Na podzimku téhož roku konal panující kníže cesty po východních Čechách, kdežto nejedno místo znova byl ohraditi kázal. Tuším, že předvídal různice a zmatky polské, ježto nastati měly po smrti Boleslava Křivoustého († 28. října 1138) skrze jeho syny, a protož záhy pečoval o lepší ochranu polského pomezí české říše. Zejména dal tehdáž staviti Hostín hrad čili nynější Hostinné, přebývaje přitom nejvíce ve Dvoře u Chvojna (snad dnešním Dvoře Králové). Tu postižen jest nemocí smrtelnou dne 17. prosince 1139; pročež nesli ho do nově vystaveného hradu, kdežto s pobožnou důvěrou a oddaností křesťanskou připravoval se ke smrti. Po mnohém trápení zesnul konečně na Hostinném dne 14. února 1140 v náručí milované manželky své Adléty, kteráž potom, hořem sklíčena, dne 15. září následovala za ním do věčnosti. Tělo jeho přivezeno jest na Vyšehrad, aby tam odpočívalo vedle otce Vratislava i matky Svatavy. Patero dítek pozůstalo po něm: synové Vladislav, Soběslav (II.), Oldřich a Václav (II.), i dcera Marie, vdaná v prvém loži za Lipolta, markrabi rakouského (1138), ve druhém za Heřmana, knížete korutanského.
Horlivý biskup olomucký Jindřich Zdík ve společnosti opata sázavského Silvestra i mnoha pánů českých již na počátku roku 1137 zabral se podruhé na pouť do Jeruzaléma. Poněvadž ale meškavše dlouho v Cařihradě, dostali se teprv po velikonoci ke svatému hrobu, umínil si biskup zůstati tam a dočkati nové velikonoci. Tu oznámiv se ponejprv s řeholou premonstrátskou, vstoupil sám do ní a přivedl ji do Čech léta následujícího. A nejen on, ale i pražský biskup Jan snažili se velice zvelebiti řeholu tuto v zemi naší, kdežto posud kromě benediktinské žádná jiná nebyla známa. Jan biskup obětoval první městiště i statky k vystavení na Strahově prvního premonstrátského kláštera českého; zemřel však dne 8. srpna 1139, dříve nežli stavení dokonáno bylo. Důstojný sázavský opat Silvester, jenž po jeho smrti volen byl na stolici biskupskou dle žádosti knížete Soběslava, po skonání tohoto zase odřekl se důstojenství biskupského netoliko ze skromnosti, ale i z pobožné ostýchavosti, aby do politických záležitostí zemských nemusil se vkládati; načež pražský probošt Ota dne 23. února 1140 na biskupství volen a v Mohuči téhož léta dne 28. máje vysvěcen byl. Ten také ukázal se býti horlivým podporovatelem nové řeholy, kteráž i do benediktinského kláštera Želiva, jejž Soběslav roku 1139 byl založil, nezadlouho potom (roku 1148) uvedena jest.