Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/První české bezkráloví

Údaje o textu
Titulek: První české bezkráloví
Podtitulek: (Rok 1278—1282)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 115–130.
Licence: PD old 70

Strastný národu stav. Král Rudolf v Moravě a v Čechách. Úmluvy čáslavské. Svatební slavnosti v Jihlavě. Ota, markrabě braniborský, správce zemský; jeho hrabivost a pych. Královna utíká z Bezděze; králevic Václav v cizině. Týraní od Němců a válka s nimi. Král Rudolf zprostředkoval příměří. Nová vláda zemská. Královna Kunhuta a Záviše z Rosenberka. Nové liché jednání markrabovo. Strašný hlad a mor v zemi.

Málo jest příkladů v dějinách světa, že by smrt jediného muže byla měla tak truchlivé následky pro celou zemi jako krále Přemysla Otakara II. tragický konec. Národ český, přemožen byv od nepřátel v bitvě vražedné a znenadání postrádaje mocných oněch rukou, které od 25 let s nemenším důrazem nežli věhlasem držely byly na uzdě veškery různé živly ve státě, nemohl uchrániti se, aby nestal se kořistí jak nepřátel zevnitř, tak i žalostné anarchie uvnitř. K neřestem a ohavnostem, sprovázejícím vždy a všude vítězného v zemi nepřítele, připojily se tenkráte i lakota ošemetných přátel, rozbroje a záští domácí, a k dovršení hrůzy ještě i mimořádné zjevy ve přírodě, všeobecný hlad a mor neslýchaný. Dědic trůnu a jediný již naživě jsoucí Přemyslovec Václav, syn Otakarův, byl dítě teprv sedmileté, sám ještě ochrany a péče pro sebe požadující; a o vedení poručnictví nad ním i nad jeho říší strhly se brzy půtky neblahé. Takž Čechové, dostoupivše ještě nedávno tak znamenitého stupně blahobytu, že budili závist okolních sousedů, po pádu Otakarově klesli rychle do propasti bídy tak děsné, že stali se i samým nepřátelům předmětem politování.

Král Rudolf Německý nedal se ukojiti smrtí soupeře, krále Otakara: prahnulť užíti vítězství svého měrou vrchovatou. Po krátkém na bojišti, ne bez nočních přístrachů,[1] odpočinutí hnul se s celým vojskem do Moravy a byl nazejtří po bitvě, dne 27. srpna, ležením svým již u Valtic, tři míle od bojiště.[2] Po třech dnech propustil od sebe krále Ladislava Uherského i s vojskem jeho a s dobytými od nich kořistmi i vězni českými, s nimiž zejména krále Otakarův syn kníže Mikuláš[3] do Uher odveden jest. Pravilo se, že Rudolf přál si uchrániti křesťanskou Moravu kruté hrabivosti Kumánů, tehdáž ještě pohanských, ježto již počali byli zabíhati loupežně až k Drnholci, ba až ke branám znojemským, odkudž ale, praví se, že vrátili se potlučeni krvavě; avšak také jest se domýšleti, že král německý nechtěl míti tak divokých oučastníků oněch kořistí, kterých jemu v Moravě nadíti se bylo. Vpád zajisté jeho do té země neudál se nikoli s ušetřením obyvatelstva jejího. Neb ačkoli nikdo nepomýšlel na odpor, ale všichni napořád poddávajíce se prosili o mírné s nimi nakládaní, nestačilo přece nepřátelům ani plenění, ale dávána v požeh města i vesnice, kamkoli přišli, a ubohý lid nadto jímán, aby se šacoval. Tak obráceny v popel a sutiny věno královen českých městečko Pohořelice a mnohé vsi klášterů kounického, oslavanského i rajhradského. Když pak král, položiv se polem mezi Oslavany a Rosicemi (na západu od města Brna), meškal tam až ku konci měsíce září, přišli k němu poslové všech královských měst moravských, poddávajíce se dobrovolně; přišel i Bruno, biskup olomucký, a po něm několik pánů moravských. Král přijav je na milost, nakládal s nimi jako se svými věrnými a propůjčoval zejména městům všeliké svobody; Brno pak, ježto jej s velikou ctí bylo u sebe uvítalo, prohlásiv za svobodné město říše římské, objevil tím oumysl změniti dosavadní poměry koruny české k oné říši, tak aby moc česká navždy ochromena byla. K tomu cíli psal také stavům českým, pánům totiž i městům, aby za příkladem Moravanů nemeškali podrobiti se jemu ve vší pokoře, povážíce dobře, jaká nebezpečí z neposlušenství a jaké výhody z věrnosti jim nastati mohly. „Vždyť (prý) nejste rozumnější těch, kteří již poddali se milosti naší;[4] pročež připojte se k nám a ke svaté říši plnou věrností, a my pak obmyslíme vás hojným počtem darů milostných.“[5]

O tom, co v Čechách samých po smrti Otakarově se dálo, nezachovaly se nežli velmi nedostatečné a nesouhlasné zprávy. Ovdovělá královna Kunhuta volala především sestru někdy Otakarovu Boženu, markrabinu braniborskou, sobě k radě a ku pomoci, připomínajíc, že nebožtík manžel její, když ubíral se do poslední své výpravy, jestliže by v ní zahynouti měl, především jí a synu jejímu Otovi (příjmím Dlouhému), markrabi braniborskému, poroučel rodinu a zemi, ba i duši svou, jakožto těm, ku kterým měl prý hojnější důvěru mimo všecky lidi. Protož prosila ji, aby bez meškání navedla syna svého k rychlé pomoci. Tomuto psala také v témž smyslu, oznamujíc, že Rudolf již počal hubiti země sirotka jejího, pročež aby pospíchal k ochraně jeho a Čechům, ježto rádi ho prý u sebe uhlídají, aby přispěním svým dodal více zmužilosti proti nepřátelům.[6] Není tedy pravda, co tvrdilo a věřilo se posavad, že Kunhuta z nedůvěry k markrabi Otovi hned zpočátku skrze poslance svého pana Jaroslava z Kravař podávala sebe a syna svého i země jeho králi Rudolfovi v poručnictví a v ochranu; umluva, jestli která na počátku měsíce října[7] mezi ní a králem stala se, měla bezpochyby méně důležitý význam. Ovšem ale podobá se pravdě, že když Ota Dlouhý přitáhl do Čech se 400 jezdci obrněnými a přiměřeným počtem pěších bojovníků, jeho počínaní sobecké a násilné poučilo brzy jak královnu, tak i Čechy vůbec, že od něho nebylo jim očekávati spasení: avšak o tom, co se stalo, nemáme důkladné vědomosti, jakož ani o oumyslech knížete Jindřicha Vratislavského, který vypravil se také do Čech, dle dřívějších jakýchsi dědičných umluv,[8] aby oučastnil se jak bojů, tak i panování v Čechách. Víme jen tolik, že Rudolf ještě za pobytu svého v Moravě dověděv se o hrozícím jemu z Čech nebezpečí, rychle volal k sobě z Rakous a z Němec nové zástupy branné, s kterými potom, asi ve druhé polovici měsíce října, vtrhnul do Čech cestou k Habrům, k Vilémovu a k Čáslavi;[9] ležení jeho prostíralo se konečně až k Hoře Kutné a ku klášteru sedleckému. Tu ale položili se proti němu polem u Kolína markrabě Ota s pány českými a zdálo se, že nová bitva rozhodnouti měla osudy české. K té však tenkráte již nedošlo; tuším, že žádná z obou stran, co do moci válečné sobě nyní asi rovných, nechvátala svěřiti sebe nejisté přízni bohyně Bellony. Následovalo tedy dlouhé mezi nimi vyjednávaní, kteréhož oučastnivši se i královna Kunhuta se synem svým, poddávala se sice Rudolfovi na milost, ale s tou žádostí, aby jí a Království českému za poručníka dán byl vratislavský kníže Jindřich; tudíž patrná již byla nevole mezi královnou českou a synovcem jejím braniborským.[10] Jednatelé míru byli z německé strany Menhart, hrabě tyrolský, a Fridrich, normberský purkrabě, z české biskup Bruno a Ota, příjmím Šíp (cum telo), strýc Oty Dlouhého, jimž za vrchního rozsudího přidán známý někdy Otakarův ouhlavní nepřítel Fridrich von Walchen, salcburský arcibiskup. Již z tohoto složení soudu jednatelského nebylo lze dobře tušiti královně ani Čechům. Vyjednávaní dálo se, jak se zdá, v městě Čáslavi, ježto bylo vojskem německým obklíčeno sice, ale nedobyto; jak dlouho trvalo a kdy skončeno umluvou konečného míru, nelze ani uhodnouti; zdá se však, že to stalo se teprv asi před koncem měsíce listopadu.[11] Zápis umluvy té nezachoval se, pročež i obsah její nám jen nedostatečně znám jest. Hlavní však výminky byly následující: 1. Poručnictví nad králem Václavem a Královstvím jeho českým svěřil král Rudolf na příštích pět let markrabi Otovi Braniborskému pod výminkami nám neznámými; 2. Markrabství moravské ponecháno také na pět let králi Rudolfovi, náhradou za outraty jeho válečné; 3. vratislavskému knížeti Jindřichovi odevzdána župa Kladská ku požívání doživotnímu; 4. český král Václav II. měl oddán býti s Jitkou (Guta), dcerou krále Rudolfovou, a tohoto syn Rudolf s Anežkou, Václavovou sestrou; o jejich věnech obapolných mlčí se; 5. také s domem braniborským stala se ta smlouva, že Otík, mladší Oty Dlouhého bratr, měl s Hedvikou, dcerou Rudolfovou, zasnouben býti. Zdali tu konečně a co ustanoveno jest o chování dvoru královny Kunhuty a syna jejího, aneb ponecháno-li to vůli poručníka jejich, nelze určiti naprosto.[12]

Na počátku roku 1279 slavena jest s nemalou okázalostí první svatba mezi královskými rody českým a rakouským, a to v moravském městě Jihlavě;[13] král Rudolf přivedl tam s sebou z Vídně kromě manželky Anny dítky své Rudolfa i Jitku a královna vdova česká vypravila se tamtéž s Václavem i Anežkou; nádherné komonstvo rytířů a paní vzácných doprovodilo je z obou stran. Ačkoli pak snoubenci obojí byli v stáří ještě nedospělém, Václav i Jitka teprv v osmém, Rudolf i Anežka v desátém roce věku svého, biskup basilejský nicméně obřady svátostními oddal je již ku pravému manželství sobě vespolek. Provozovány přitom hry rozmanité i slavné turnaje čili sedání, v nichžto vynikali prý Čechové zručností nad jiné národy.[14] Král Rudolf tenkráte hrál sobě na pána ve staroslavném městě moravském, i staral se o to, aby slavnost ta stala se skutečným smířením panovničích rodů českého a rakouského.[15] Odtud ubíraje se zase do Vídně, svěřil vládu v zemi moravské po částkách rozdílných biskupům olomuckému a basilejskému a pevná její místa opatřil novými posádkami.

Českému národu ale smířením tím nevrátila se ještě doba míru: naopak, rušení pokoje a soužení všeliké počalo teprv nyní vzmáhati se tak, že ve starších dějinách českých sotva lze nalézti doby, v níž by národ byl tolik utrpěti musel jako za poručnictví Oty Braniborského. Pravda sice jest a nedá se tajiti, že zmatky a svízelemi, ježto následovaly, nebyl markrabě sám jediný vinen, an měl postavení ovšem nesnadné, zvláště proti oněm pánům českým, kteří králi Otakarovi za příčinou ssutí zástav královských byli se zpronevěřili. Pánové ti nemeškali především uvázati se mocí a násilím zase v ony statky, ku kterýmž osobovali sobě právo zpupné; a jiní, kteří zůstali byli králi svému věrni, nemohli brániti zlému, buďto zahynuvše v boji, aneb octnuvše se namnoze v zajetí nepřátelském. Ota musel tedy povolovati násilníkům a mířiti se s nimi;[16] avšak není nemožné, že křivdy na obou stranách páchané vedly potom také ke shovívaní obapolnému; vždyť i sobectví může vésti ke spojení, kdekoli hoví sobě na ujmu strany třetí — zde národu českého a budoucího krále jeho. Markrabí pak Otovi nečiní se křivda, jestliže se dí, že kroky jeho v Čechách všecky hrubým sobectvím byly značeny.

Vypravujeť Kanovník pražský obšírně,[17] kterak dne 7. ledna 1279 markrabě poslal některé z kanovníků sobě oddaných do kostela sv. Víta, aby z archivu královského, tam chovaného, přinesli mu některé listiny k nahlednutí. Při té příležitosti ale nařídil prý také podtají, aby šli za nimi jeho rytíři a služebníci němečtí, k vypátraní, kde v kostele schován byl poklad někdy krále Otakarův, do kteréhož, jakožto do místa tajného a nad jiné bezpečného, i jiní světští i duchovní lidé při blížících se pohromách dali byli ukrýti nejdražších svých klenotů hojně. Němci takto vedravše se do kostela, počínali sobě tam jako loupežníci, prohledávajíce a převracujíce vše, čeho dopadli, aniž pak ušetřujíce věcí posvátných. Kanovníci v nenadálém takovémto násilí utekli se ku prosbám, až i na kolena před nimi padajíce: ale utržili prý jen urážky, ohavnými jak slovy, tak i skutky;[18] konečně Němci, vynutivše klíče kostelní a osadivše silnou stráží všecka místa vně i uvnitř, odešli. Nazejtří pak vrátivše se, vypáčili všecky dvéře do svatyně, vzebrali tam nekonečné množství peněz (infinitam pecuniae quantitatem) a odevzdali pánovi svému. Nestyděli se za takový účinek (dokládá kronikář), an již byl prý vešel u nich v obyčej při hojném počtu také jiných klášterů a kostelů.

Proto není se čemu diviti, že následovala na hradě pražském brzy krutá i dlouhá roztržka mezi mocí světskou a duchovní. Na místo biskupa Jana III. z Dražic (zemřelého 21. října 1278) volen byl tehdejší probošt Tobiáš z Bechyně, bratr někdy Beneše z Benešova i Miloty z Dědic, dne 15. listopadu; pro potvrzení a vysvěcení jeho kapitula pražská vypravila byla poselství k arcibiskupovi mohuckému jakožto metropolitánu s prosbou, aby zplnomocnil biskupa Bruna Olomuckého k vykonání potřebných obřadů za sebe, ježto pro tehdejší nepokoje cestování do Mohuče bylo nově volenému biskupovi nejen obtížné, ale i nebezpečné. Když svolil k tomu arcibiskup, Tobiáš vydal se dne 5. ledna na cestu do Moravy, a tam posvěcen byv na biskupství (v Brně dne 26. února) od Bruna, u přítomnosti biskupů basilejského a sekovského, vrátil se do Prahy, ale není puštěn do hradu, protože purkrabě, kteří tam vládli, pro množství jej sprovázejícího lidu nesměli mu prý hradu otevříti. Potom ale, když v den Zvěstování Marie Panny nový biskup chtěl poprvé v katedrálním kostele svém slavili obřady náboženské, odepřen mu a kněžím jeho upřímo vchod do hradu, takže musel uchýliti se do kláštera strahovského, a u Sv. Víta od té doby po celá dvě léta nekonány naprosto žádné veřejné služby boží.

Ku pychu proti náčelníkům církve připojil se hned pych ještě křiklavější, proti přirozeným hlavám Království českého. Královna Kunhuta v nedůvěře k markrabi zdá se že zpočátku svěřila byla sebe i dítky své ochraně měšťanů pražských. Dvůr její chován do té doby v obvyklé oddávna hlučnosti a slávě. Markrabě ale, chtěje bezpochyby mladého Václava co poručník jeho míti v moci své, vykoupil ho sobě od měšťanů pražských, zapsav jim prý několikero vesnic k držení dědičnému,[19] a navedl královnu samu, nevíme, hrozbami-li či sliby lichotnými, aby dne 21. ledna přestěhovala se i s dvorem svým na hrad pražský.[20] Co potom přihodilo se mezi stranami, pokryto jest pro nás ouplnou nepamětí. Ale již v noci před sv. Pavla na víru obrácení (25. ledna)[21] kázal Ota lidem svým nenadále vzbuditi královnu i syna jejího, a nehledě na jejich vzpouzení se, třebas i v nedostatečném oděvu, posaditi na připravený vůz i v čiré noci a kruté zimě odvézti co nejrychleji na hrad Bezděz v Boleslavsku. Strhnul se z toho pronikavý křik a pláč mezi dvořany, jakového prý ani v Betlémě při vraždě nemluvňátek slýchati nebylo.[22] Na vysokém onom hradě držáni jsou pod krutou stráží Němců cizozemců a bylo jim prý tam trpěti až i hrubé nedostatky; sotva třem osobám domácím a známým dovoleno jest obsluhovati je co do nejnutnějších potřeb osobních.

Když nedlouho potom páni čeští a starší lidu[23] sešli se na sněm, na němž měli skládati přísahu poslušenství a věrnosti novému správci zemskému co poručníku nedospělého krále, neopomenuli přimlouvati se důrazně, aby královna i syn její opět do Prahy přivedeni a tu, jak náleželo, chováni byli. Takéť Ota sliboval prý ochotně, že tak učiní: ale odkládal splnění slibu tak dlouho, až ho zašla nevyhnutelná prý potřeba vrátiti se do zemí svých zase; přičemž ustanovil na svém místě v Čechách Eberharda, biskupa braniborského, s mocí plnou a neobmezenou; královská pak rodina ponechána jako prve na Bezdězi, ledaže jí tam přibývalo zádav čím dále tím více.

Vidouc se zklamánu ve své naději, královna Kunhuta neměla té mravní síly do sebe, aby odhodlala se snášeti jakákoli protivenství společně se synem svým: umínilať zniknouti jich, když jinak nešlo, chytrostí a klamem; snad se kojila nadějí, že budouc na svobodě, bude lépe moci přispěti také k osvobození synovu. Den sv. Jiří vyprosila se u purkrabí bezdězského Hermanna do nedalekého města Kuřích Vod, aby mohla oučastniti se slavností církevních, které téhož dne tam slaviti se měly, a vrátila se odtud zase. Po několika dnech vyžádala se k návštěvě benediktinského kláštera ve Hradišti, kdežto mnichové ji po celý den uctivě častovali. Potřetí tímže způsobem navštívila věnné město své Mělník, a pobyvši tam celé tři dni na outraty měšťanů, vrátila se opět na Bezděz. Ale potom, když jí dovoleno bylo jeti do Prahy k vyřízení jakýchsi záležitostí u kněžny Anežky (tety někdy manžela jejího a nyní abatyše kláštera sv. Kláry), ona předstírajíc žádost jeti ku pohřbu manžela svého do Moravy, utekla odtud až do Opavy, kde markrabova moc jí více stíhati nemohla.[24] Mrtvola zajisté Otakarova, leževši více než půl léta u minoritu ve Vídni nepochovaná, teprv když od papeže Mikuláše III. přišel tam legát Pavel, biskup tripolitánský, aby zrušil klatbu apoštolskou na nešťastného krále vloni vynešenou, okolo velikonoci (2. dubna) mohla odtud do Moravy vezena býti, kdež ale ve Znojmě u bosáků také delší čas lidu na odiv vystavena byla, nežli dovoleno uložiti ji do hrobu.[25]

Zniknuvši vězení, královna Kunhuta především obrátila se prosbou ku králi Rudolfovi; jemužto toužíc na křivdy jí a dítkám jejím od markrabě činěné, žádala ho za ochranu i pomoc. Ze psaní jejích té doby daných vysvítá, že markrabě ten jen násilím zmocnil se byl jak města, tak i hradu pražského a všech pokladů na něm chovaných, tudíž že ke skutku takovému smlouvami čáslavskými nikoli oprávněn nebyl; královna zajisté byla by prý snadno mohla uvarovati se takového zlého, kdyby byla nespoléhala se na jeho pravost.[26] Jednatelem mezi ní a králem byl Jindřich, biskup basilejský, spoluvládce moravský. Rudolf tedy zápisem zvláštním, jenž oplývá chválou ctností Kunhutiných,[27] pojistil jí na Opavsku a jiných krajích roční důchod tří tisíc hřiven stříbra. Byla-li jí Opava kdy u věně zapsána, nedá se usouditi: jisté ale jest, že ona od té doby vládla zemí tou jako panovnice právem svrchovaným, udělujíc stavům svým i městům všeliké milosti a s blízkým sousedem Vladislavem Opolským úmluvy státní konajíc. Zdali také hned téhož léta s pomocí oddaných sobě předních pánů českých a moravských počala válku proti markrabi Otovi Braniborskému, nemůžeme pro chudobu a zmatky pramenů dějepisných té doby postaviti najisto.[28]

Jak dlouho ubohý sirotek Václav na Bezdězi chován, nelze udati. Jisté jest, že odtud odvezen ještě v běhu léta 1279 do Žitavy a tam vykázán mu byt na věži nad branou městskou, kterou se jelo do Zhořelce; potom pak na konci roku, 28. prosince, odvezen jest i odtud nejprv do Berlína, později pak do Špandavy ku přebývání.[29] Zbraslavská kronika (Chronicon Aulae regiae), kteráž ovšem sama původně k oslavě jeho psána býti se praví, chválí velice jeho při všech utrpeních v tak outlém věku již stálé a rozumné se chování. Neb ačkoli mu pořád s nedostatky všelikými zápasiti bylo, takže i hlad trpěti, ve sprostém oděvu, ba často i v roztrhaných botách choditi musel, nemaje prý ševci čím zaplatiti, přece tajil před strážci zármutky své a stavil se býti nejen spokojeným, ale i veselým, ačkoli tělesná jeho neduživost byla všem vidoma.[30]

Biskup braniborský Eberhard co správce zemský v nepřítomnosti markrabově ukázal se brzy býti mužem více meče a boje nežli mírného slova; Čechům pod násilnou jeho vládou ještě více bylo trpěti nežli pod markrabovou. Ovšemže hrdá mysl a pánovitá jeho vůle, potkávajíc se s hojným neposlušenstvím, ba i se skutečným odporem, nemohla vésti ku pokoji a k obecnému dobrému. Kromě branného lidu, jenž zpočátku přišel byl s markrabím, shrnulo se k němu ze všech krajin severního Německa, přivábeno jsouc jak markrabovým vyzváním, tak i nadějí hojných kořistí, takové množství dobrodruhů i tuláků do Čech, že jim prý ani počtu nebylo;[31] pověst široko daleko rozhlášená o velikém bohatství, nahromadivším se v Čechách za krále Otakara, slibovala všem loupežechtivým brzké tam zbohatnutí. Dle toho lidé ti počínali sobě jako nepřátelé v podmaněné zemi a jako praví loupežníci; násilnému odírání a loupení, vybíjení domů, zájmům dobytka atp. nebylo míry ani konce. Příčinu brali sobě z toho, že již mnozí páni čeští, nemohouce dívati se křivdám a zádavám, z návodu královny Kunhuty postavili se byli zjevně na odpor a válka proti utiskovatelům země vedla se na všelikých místech. Poněvadž ale i Braniboráci měli své přívržence jak mezi šlechtou, tak i v městech královských, ve všeobecném zmatku nevědělo se často, kdo komu byl přítelem a kdo nepřítelem. Nejvíce trpěti bylo klášterům a kostelům, protože v nich byla čáka nejhojnějších kořistí: a když náčelníci duchovenstva šli prosit biskupa za slitování a ušetření statků jejich, on u velikém rozhorlení pohrozil jim ještě větším pronásledováním, budou-li přídržeti se strany královniny.[32] Nejtrpčeji ale zakusil těch neřestí obecný lid selský, zvláště ve krajích otevřených, kde nemohl ubrániti se hubitelům a plenitelům svým; tu opouštěje chýže i popluží, houfně utíkal do hor, aby ukryl se ve hlubinách lesů a v pozemních skrýších, kde zase hladem a zimou hynouti mu bylo. Však ani tam, když napadalo sněhu, byvše stopami lidskými v něm ubozí prozrazeni, neušli prý nástrahám nepřátelským.

Prodlením času strany poznaly a ustrojily se lépe, a boj mezi nimi stal se ač neméně záhubným, alespoň pravidelnějším. Páni čeští, uznavše potřebu spojiti v něm síly své, vedli jej s velikým důrazem, ale také s nemenší z obou stran zuřivostí a ukrutností; a když domácí Němci, aspoň v městech některých, stavili se rozhodně na stranu svých zahraničných rodáků, takže rodilým Čechům i s nebezpečím prý bývalo vcházeti do měst,[33] boj ten vzal na se povahu hroznou dvou národních plemen, sebe navzájem vyhladiti usilujících. Šlechtici čeští, kteří v něm nad jiné vyznamenali se, jmenují se: především pan Hynek z Dubé, jenž odvahou, silou a udatností dobyl sobě takové pověsti, že jej prý Němci sami novým Dětřichem Berounským[34] nazývali, takže jmeno jeho sloužilo prý až i za strašidlo proti nim. Vedle něho prosluli zvláště Ctibor z Lipnice, předek rodu panského z Cimburka, Jaroslav z Jablonného, z rodu pánů z Lemberka, a pán Záviše z Rosenberka, jenž válku tu vedl jmenem královny Kunhuty, jakož vyložíme brzy šířeji.[35]

Když pak prolévaní krve nabylo tak děsných rozměrů, nemohl konečně ani král Rudolf dívati se jemu netečně; ale bohužel, že o celém jeho zakročení a působení té doby zachovaly se jen nadmíru chudé zprávy. Zdá se, že přijav královnu Kunhutu již minulého léta do své a říšské ochrany, napomínal byl markrabě Oty záhy, avšak nadarmo, k mírnějšímu ve věcech českých si počínaní; neprospívaje pak slovy, umínil si konečně zakročiti sám mocí brannou ku pokoření neposlušného markrabě. Vydalť zajisté netoliko ku Pražanům, ale ke všem městům Království českého napomenutí důtklivé, aby oni, vrátíce se ku poslušenství řečené královny, navésti hleděli markrabě Otu, by upustil od protivenství, kteráž činil jí a celé zemi, a vrátiv jí dítky její, aby ustoupil do krajin svých vlastních; po čemž sliboval král, že i on ochoten bude opustiti pomezí české s lidem svým a že přičiní se, aby v Čechách vše dle vůle královny a pánů zemských zase napraveno i země upokojena byla.[36] Bylť zajisté, dle svědectví listin, sám osobně přítomen 20. září v táboře u Brna, 18. října u Německého Brodu, 11. listopadu na poli u Babic, 18. listopadu na poli u Buřenic (vesnic ležících v Čáslavsku vedle sebe, několik mil na západ od Německého Brodu).[37] O druhé této jeho válečné výpravě do Čech ve kronikách českých ani zmínka se nečiní, německé pak nepodávají více, nežli že po dlouhém odboji markrabově Rudolf přitáhl se silným vojskem ku pokoření jeho: kterémuž když Ota prý odolati nemohl, prostředkováním hlavně falckrabě Ludvíka i některých jiných pánů že umluven jest zase pokoj, ne bez nových námluv svatebních mezi dítkami falckrabovými a markrabovými.[38] Uzavření takové stalo se bezpochyby dne 25. listopadu, kdež dle kronik českých následovalo také narovnání důležité mezi pány českými a markrabím braniborským.

Není tedy pochybnosti, že obrat k lepšímu, jejž pozorovati bylo ve věcech českých ode dne 25. listopadu 1280, způsoben byl hlavně přičiněním a zásluhou krále Rudolfa. „Toho dne,“ praví souvěký kronikář český, „umluveno bylo příměří mezi markrabím Otou a pány českými: ale mnozí za to měli, že uzavřen byl pokoj. Neb od té doby přestaly všeliké těžké zádavy od zločinců, loupeže, zájmy dobytka i lidu, odíraní kostelů a týrání chudiny.“[39] Hlavní ale výhoda byla ta, že uložen byl spolu řádný sněm všech stavů Království českého do Prahy, v ty dni po vánocích téhož roku,[40] sněm památný, který uvedl do země novou a poněkud vlídnější tvárnost věcí. Byloť toho tím více potřebí, čím více v poslední době kromě nepravostí lidských také neobyčejně zhoubné úkazy ve přírodě jaly se byly ničiti blahobyt obecný. Nebo ještě za války, dne 23. června, strhly se byly tak náramné přívaly jak v Čechách vůbec, tak zvláště v okolí pražském, že potopily celé krajiny, zničily všecka osení a povalily netoliko množství domů, ale i zdi městské na několika místech. Potom pak po uzavření míru, dne 4. prosince, nastal vichr tak neslýchaně prudký, že obořil v Praze neméně nežli 24 věží a domů bez počtu, stromoví pak jak v zahradách, tak i v lesích z kořene povyvracel.[41] A poněvadž pro předešlé nepokoje již tehdáž panovala byla veliká drahota všech věcí a lid rozutíkalý na podzim ponechal byl pole téměř všude nezoraná i nezasetá, přítomnost již děsná dosti a budoucnost hrozící bídou ještě větší nemohly konečně nehýbati srdcem i samých nepřátel lidu českého.

Na dotčeném tedy valném sněmu, okolo Nového roku 1281, stavové čeští po mnohém jednání přiznali se opět ku poslušenství poručníka králova, markrabě Oty Braniborského: začež on potom netoliko vyvedl vlastní vojsko své ze země, ale dal i skrze biřice ve všech městech prohlásili přísný rozkaz, aby Němci cizozemci, kteří nebyli ještě v Čechách usedlí, ve třech dnech všichni opustili zemi, sice že s nimi jako se škůdci zemskými nakládáno bude. Ustanoveno spolu na tom sněmu, že napotom v nepřítomnosti markrabově veškera vrchní vláda zemská měla provozována býti ode dvou předních mužů národa českého, pražského biskupa Tobiáše z Bechyně a nejvyššího komorníka zemského pana Děpolta z Riesenberka;[42] stavové zavázali se, že z nejprve příštího úroku svatojirského všeobecné berně zemské odvedou markrabi patnácte tisíc hřiven stříbra, začež on slíbil přivésti králevice Václava opět do Prahy, kdežto měl pod dohledem biskupovým, nejvyšších ouředníků zemských, zvláštního výboru měšťanů pražských a několika Braniborců chován býti a vzdělávati se. Zdali královna vdova Kunhuta přišla také k tomu sněmu, nedá se říci: jisté jest ale, že té doby stalo se také její smíření s markrabím. Oba zajisté, i královna i markrabě, ve sporu svém přišli mocně na rozsudek biskupa pražského a výboru, k dohledu na vychování krále Václava zřízeného, kterýžto vykázal jí 1600 hřiven stříbra ročního důchodu ze země české.[43] Když tedy dne 5. ledna 1281 poprvé po dvou létech opět slyšeli bylo zvonění na věži chrámové sv. Víta v Praze a draví trýznitelé houfně opouštěli zemi, tu zavítala opět blahá naděje do usoužených srdcí českých, lid uprchlý vracel se do svých obydlí, rolník chápal se pluhu, řemeslník opuštěného díla, ženy přeslic a vřeten zase.[44]

O duchu vlastenecké péče, pořádnosti a spravedlivosti, kterým té doby stavové čeští nadšeni byli, svědčí ještě důkladněji nálezové, ježto vyšli ze sněmu nedlouho potom, dne 21. máje, opět držaného; a poněvadž o nich zachoval se zápis sněmovní, jestli ne nejstarší známý vůbec, aspoň nejstarší, co určitě nese datum,[45] vyložíme je něco šířeji. Sněmováno tenkráte v dominikánském klášteře u sv. Klimenta na Starém Městě pražskem. Stavové přítomní přisahali všichni, že chtěli přičiniti se vší mocí, aby pokoj v zemi zachován byl neporušený; protož že žádný z nich nebude jakýchkoli zločinců chrániti, ani jim shovívati, ale je pronásledovati dle možnosti, aby zlost jejich potlačena i všecky výtržnosti náležitě potrestány byly; a také mezi sebou slibovali nezdvihati ani z přízně ani z nepřízně ničeho, co by k nepokoji vésti mohlo, ale starati se raději, aby každému dála se spravedlnost. Dále praví se: „Aby nezdálo se, že králevici Václavovi, pánu našemu přirozenému, v jeho právích ubližuje se, slibujeme pod dotčenou přísahou, že všecky statky, které byly někdy v moci pána našeho, krále Otakara, po jeho pak smrti někdo ku požívaní svému potáhl, aneb kterých nabyl propůjčením od pána našeho (markrabě), má každý, je-li přítomen, hned a bez odkladu, není-li pak přítomen, ve čtrnácti dnech, ode dneška počítaje, postoupiti v ruce markrabě, poručníka téhož knížete a pána našeho.[46] Nápodobně má každý z nás, kdo po smrti dotčeného krále uvázal se ve kterýkoli statek biskupství pražského neb jiných kostelů, ano i osob soukromých, vrátiti ho hned, aneb není-li přítomen, ve čtrnácti dnech; a má-li jaké k němu právo, má spravedlivým soudem o ně státi; kdo tak neučiní, ustanovujeme všichni, že nejen ztratí to právo své, ale má i jinou pokutou, o které se usneseme, trestán býti. Také slibujeme pod již dotčenou přísahou, že nikdo z nás v zemi české nemá bez zvláštního povolení dotčeného markrabě zakládati a stavěti nové pevnosti jakékoli, a ty, které po smrti králově postavil, má bez odkladu obořiti, neobdrží-li k nim od markrabě povolení. Proti těm pak, kteří včera nebo dnes odešli ze sněmu přísahy nesloživše, aneb kteří, ač přítomni jsou, ji skládati se zdráhají, aneb řádně voláni byvše, na sněm ani nepřišli, takový ze svolení nás všech vynášíme nález: že kdo z přítomných ještě dnes, z nepřítomných pak ve čtrnácti dnech nesloží řečené přísahy, těm a takovým má se sáhnouti na všecky jejich statky a pán náš markrabě, aneb kdo postaven jest na jeho místě, má po šesti nedělích, neučiní-li on dosti povinnosti své, s naší všech pomocí táhnouti k jeho hradům a dobývati jich.“

Dle úmluv sněmu novoročního měl, jakož již podotkli jsme, markrabě Ota v měsíci máji přivésti králevice Václava do země i obdržeti od stavů za to náhradu 15 tisíců hřiven stříbra; když ale přiblížil se čas ten, přišli od něho poslové, vzkazujíce, že pro důležitá zaměstnání nemohl ani sám přijití, ani vypraviti králevice do Čech; i žádal té věci odkladu až do dne sv. Jana v měsíci červnu.[47] Z nedostatku dalších zpráv určitých nelze nám stanoviti, dostál-li potom slovům svým: zdá se však, že to, co jiné prameny podávají k dobám nejistým, může a má rozumíno býti o tehdejším vyjednávaní. Zbraslavská kronika (Chronicon Aulae regiae) vypravuje, že markrabě jen pod tou výminkou svolil byl vydati Čechům králevice Václava, bude-li mu dána dostatečná náhrada za náklady a škody, které prý utrpěl byl při hájení země a vladaření v ní. Stavové že uvolili se k takové náhradě, až se prý přesvědčí, že mladý Václav zdráv byl, a nikoliv neduživ. Tak tedy po zaručení se některých pánů přiveden byl mladý kníže do Čech, o němž tudíž seznáno, že utrpením svým v cizině nemálo zneduživěl. Nicméně páni uradivše se, hledali všemožně urovnati se s markrabím, ale nikterak prý nemohli s ním se shodnouti. Proto ubohý králevic odveden zase do Němec a dle svědectví jiného dne 30. července odevzdán jest do Drážďan, míšeňskému markrabi Jindřichovi k opatrování.[48] Tam bezpochyby napotom aspoň vlídněji chován byl.

Léta 1281, dne 18. února, zemřel často jmenovaný biskup olomucký Bruno ze Schaumburka, jenž povolán byv na stolici svou již roku 1245, zvláště v posledních létech kralování Otakarova stál byl jako v popředí dějin českých. Požívalť byl ouplné důvěry netoliko dotčeného krále, ale i několika papežů římských, i posléze krále Rudolfa samého, a nic nedálo se v říši české důležitějšího bez jeho rady a spolupůsobení; jakož pak o tom od nás již dosti vypravováno bylo. Pocházeje ze šlechtického rodu severoněmeckého, nepřestal po celý čas živobytí svého hověti jazyku, obyčejům a řádům německým v koruně české a král Otakar upřílišil se tuším hlavně jeho návodem v témže směru. Ačkoli pak nestal se, za příkladem jiných biskupů německých, bezprostředním poddaným krále římského čili německého, přece podařilo se mu povznésti biskupství olomucké k moci poněkud samostatné, a to sice zřízením drahně statků manských, jichžto držitelé hleděli k biskupům olomuckým co bezprostředním pánům svým až do naší paměti. Po jeho smrti ustanovil král Rudolf na jeho místě Albrechta, vévodu saského, v Moravě za správce; na stolici pak biskupské následoval po něm Dětřich z Hradce, z rodu pánů Vítkovců (1281—1302).

O královně Kunhutě tratí se během roku 1281 historické památky na delší čas: na jejich pak místo nastupují pověsti, pomluvy a klevety, čím bujnější, tím utrhavější; a pohříchu nelze říci, že by k nim byla nedala skutečné příčiny. Když ujala se byla panování v Opavště, hrnuli se ke dvoru jejímu páni čeští a moravští, kterým vzmáhající se od Němců zádavy nejvíce protivny byly. U ní, na staroslavném Hradci v Opavsku, přemítány již od roku 1279 všeliké návrhy, kudy by násilná braniborská vláda v Čechách zrušena býti mohla; válka pak roku 1280 krutě o to vedená brala, jakož již připomenuli jsme, hlavně od ní své podněty. Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli byli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak i neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl namnoze netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými za nebezpečného kouzelníka i čarodějníka.[49] Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinulať ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem dvoru svého; konečně pak oddala se s ním tajně. Času, kdy se to stalo, nelze naprosto udati; nejvíce podobá se pravdě, že teprv ve druhé polovici roku 1280; nová však její láska nedala se utajiti, jakmile Kunhuta porodila nového syna, jemuž na křestu dáno jmeno Jan neboli Ješek a jenž potom dosáhnuv svého věku, stal se křižovníkem svatomařským. Ze skutku toho, zaviněného přirozenou dcer Eviných křehkostí, brala si však zlolajnost lidská záhy příčinu nejen haniti krutě pád její, bez ohledu na okouzlení ubohé paní, ale i uvoditi nešlechetně její předešlý život v podezření, jako by již dávno zamilována byvši, sama byla někdy ukládala o bezživotí krále, manžela svého, kudy by prý jen hověti mohla hříšné lásce své.[50] O nic věrohodnější není také jiné, teprv za naší paměti smyšlené obviňování. Stavši se matkou v nemanželském loži, usilovala prý novorozeňátku svému pojistiti dědictví země opavské; čímž prý křivdilo se právům od knížete Mikuláše, někdy krále Otakarova syna, dávno nabytým; takže prý netoliko Bruno, ale i král Rudolf pohnuti se viděli rukou brannou vložiti se v to, aby knížeti Mikulášovi zachováno bylo jeho dědictví. Avšak dlouhověký a velmi zapletený spor o zemi opavské ve 13. století nedá se ani tou cestou rozhodnouti. Nikdo nezapírá, že již za Otakarova živobytí i Kunhuta i Mikuláš byli v požívaní jistých tam práv, o jichž ale dosahu a poměru v nedostatku všech listin a zpráv určitých nic jistého stanoviti nelze; a holá jest nepravda, že by král Rudolf za živobytí biskupa Bruna byl kdy postavil se nepřátelsky proti někdejší královně české, od něho tolikrát vychvalované.[51] Nám nezbývá nežli přiznati se, že nevíme, co a jak dálo se s Kunhutou a novým milovníkem jejím v běhu let 1281 a 1282. Pravdě nejvíce se podobá, že oba seděli tiše na hradeckém hradě, veřejného života strastné té doby co nejméně se oučastnivše.[52] Král Rudolf pak opustiv navždy krajiny rakouské v máji 1281 a potom ku konci léta 1282 propůjčiv zemi rakouskou synům svým co léno říšské, neoučastnil se od té doby věcí českých jako dříve.

Léta 1281 a 1282 náležejí mezi ta nejnešťastnější v dějinách českých; každé vzpomínání o nich plno jest zármutku a hrůzy. Símě předešlých rozbrojů a válek neslo zhoubné ovoce, ježto nedalo se odvrátiti ani sebevlastenečtějšími úmysly a umluvami. Již rok 1279 počítán byl mezi méně ourodnými netoliko v Čechách, ale i v okolních krajinách; roku pak 1280 válka zuřivší víceméně po celé zemi překážela netoliko řádnému sklizení žně, ale i vzdělávaní polí a zasívaní ozimě, takže lidé venkovští, ježto se byli rozutíkali, vrátivše se po Novém roce 1281 ke svým domovům, neměli čím živiti ani rodin svých, neřkuli aby mohli byli zásobovati trhy veřejné. Následkem toho nastal hlad a mor neslýchaný po celé zemi a trval až do polovice léta 1282. Děsná jsou slova, děsné obrazy a barvy, kterými tu boží ránu líčí spisovatelé souvěcí: kterak tamto prý vyhladovělé obludy lidské, již mrtvolám podobné, houfně obléhaly obydlí těch několika dobrodinců, kteří ještě drobty některými je milosrdně podělovati mohli; kterak jinde zdivočelí zoufalci násilím do domů se vdírajíce, bohatším ukrádali hrnce s ohniště, aneb s dravčí hltavostí na vše se vrhali, co se jim zdálo, že by hlad jejich ukrotiti mohlo, na kůry stromů, na pupence a traviny rozličné, na živočichy všeliké i mrchy jejich, ba i na lidi samé, ano povídá se i o matkách, které dítky, i o dítkách, které rodiče své prý vraždily a sžíraly; kterak pustly nejen domy, ale tytýž i městečka i vesnice; kterak na pražských náměstích umíralo lidí na sta, takže sotva lze bylo sehnati, kdo by mrtvoly jejich odklízel; kterak umrlčí vozy bez přestání sbíraly mrtvé po ulicích a vozily ven z města; kterak za městem vykopáno bylo jam osmero velikosti ohromné, do nichž metáno po tisících mrtvol, ano někteří, vidouce své nezbytí, již i sami zaživa do nich prý se vrhali; kterak jiní, ježto houfně poutíkali byli do ciziny, aby v Durynsku, v Sasích a Bavořích dožebrali se slitování, také tam hladem hynuli atd. Udávalo se, ovšem jen dle pouhého zdání a jako nazdařbůh, že v Praze jediné pomřelo hladem tím a morem v jeho zápětí až do 20 000 osob, v celé pak zemi as do 600 000 lidu — až konečně prý pánbůh smilovav se, ourodou neobyčejně hojnou roku 1282 hrůzám těm a žalostem konec učinil.[53]

Kromě smutných těchto zpráv nepodáno nám o událostech v běhu léta 1282 nižádné jiné památky — jako by ta bída přitlumila byla po tu dobu všecky jiné snahy a náruživosti lidské.


  1. 218
  2. 219
  3. 220
  4. 221
  5. 222
  6. 223
  7. 224
  8. 225
  9. 226
  10. 227
  11. 228
  12. 229
  13. 230
  14. 231
  15. 232
  16. 233
  17. 234
  18. 235
  19. 236
  20. 237
  21. 238
  22. 239
  23. 240
  24. 241
  25. 242
  26. 243
  27. 244
  28. 245
  29. 246
  30. 247
  31. 248
  32. 349
  33. 250
  34. 251
  35. 252
  36. 253
  37. 254
  38. 255
  39. 256
  40. 257
  41. 258
  42. 259
  43. 260
  44. 261
  45. 282
  46. 263
  47. 264
  48. 265
  49. 266
  50. 267
  51. 268
  52. 269
  53. 270