Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za krále Václava II.

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
První české bezkráloví	Čechy za krále Václava II.	Čechy za krále Václava III.

Údaje o textu
Titulek:	Čechy za krále Václava II.
Podtitulek:	(Rok 1283—1305)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 131–164.
Licence:	PD old 70

Králův příjezd do Prahy a poměr ku králi Rudolfovi. Královna Kunhuta i Záviše z Rosenberka. Strany v Čechách. Záviše, správce zemský; zásluhy a pád jeho. Nabytí panství v Krakově a Sudoměři. Nevole s Albrechtem Rakouským a spolky proti němu. Adolf Nassovský, král římský. Václav v Polště. Smíření s Albrechtem. Péče o dobré obecné. Korunování v Praze. Albrecht volen za krále římského. Václav korunován v Polště; nabývá koruny uherské pro syna svého Václava III. Papež Bonifacius VIII. staví se mu na odpor a popouzí krále Albrechta i Karla Roberta proti němu. Václav III. opouští Uhry. Válka s Albrechtem i Karlem Robertem. Václava II. nemoc a smrt. Jeho tělesná i duchovní povaha, chyby i ctnosti a zásluhy.

Když na počátku^[1] někdy roku 1283, den sv. Štěpána (26. prosince 1282), zjevila se duha neobyčejné krásy, klenoucí se nad celou Prahou od jihu k severu, jaly se moudré věštkyně mezi křesťany jako mezi židy v Praze vykládati to za znamení nastávajícího Čechám v tom roce štěstí a požehnání shůry. a když potom dne 5. dubna 1283 hvězda nadmíru jasná na nebi dotýkala se rohu měsíce, znamenali ve zjevu takovém i učení hvězdáři pražští blížící se již příchod krále, tužebně oddávna očekávaného. i když konečně dne 24. máje 1283 nastával skutečný příjezd mladého panovníka do hlavního města, byla radostná touha po uvítaní jeho tak všeobecná, že páni a rytíři vyjeli na několik mil jemu v oustřety, měšťané pražští vítali jej před bránami svými slavnostní hudbou, zpěvem i tancem, a veškero duchovenstvo vedením biskupa Dobeše sprovázelo ho v procesí se zpěvem na hrad, ana i staroslavná píseň „Hospodine, pomiluj ny“ rozléhala se široko daleko v ústech obecného lidu.^[2]

O vyjednávaní, které vedlo ku konečnému propuštění mladého krále, nemáme zpráv místnějších, nežli že markrabě Ota k oněm 15 tisícům hřiven stříbra, které dle sněmovního svolení roku 1281 dal sobě byl za své poručníkování zaplatiti, požadoval nových ještě 20 tisíců hřiven; kteréž když nemohly jemu hned dány býti, podržel pro sebe zástavou za ně nejznamenitější hrady a města: Děčín, Oustí nad Labem, Most, Ronov s Žitavou, Bezdězí a Šarfštejn.^[3] Král Václav vida nezbytí, podvolil se k výminkám takovým, kteréž markrabě i přísahami dotčených měst sobě stvrditi dal.

Ačkoli pak Václavovi II., když dostal se konečně do Čech, nebylo než 12 let, uvázal se přece sám ve vládu země, aspoň dle jmena: zkušenost nabytá předešlým regentstvím byla příliš trpká, než aby Čechové byli mohli přáti sobě opakování jeho. Skutkem bylo ale ovšem nemožné, aby panovník tak mladý byl provozovati mohl moc svrchovanou beze všeho cizího návodu. Byli to, jak se zdá, dva mužové, kterými Václav hned na počátku panování svého hlavně vésti se dal: biskup pražský Tobiáš (Dobeš) z Bechyně a pan Purkart z Janovic na Wimberce, někdy nejvyšší maršálek, potom hejtman zemský ve Štyrsku a v Horních Rakousích, nyní pak nejvyšší hofmistr Království českého. Vedle těchto dvou zastávali přední ouřady jak zemské, tak i dvorské páni: Zdislav z Lemberka, co nejvyšší purkrabě, Zbyslav Zajíc z Třebouně, co nejvyšší komorník, Sezima z Krašova, co nejvyšší truksas, a Beneš z Vartenberka, nejvyšší číšník.

Největším však a rozhodným vlivem působil u krále tchán jeho král Rudolf, pokudkoli živ byl; v Čechách nedálo se bez jeho rady a pomoci nic důležitého. A uznati se musí, že o dobré mladého krále staral se neméně věrně a pilně nežli o dobré vlastního syna. Nejenže pustil mimo sebe nároky roku 1277 proti Otakarovi vedené, ale přispívaje mu hojně radou, poučením a napomínaním, hájil ho i osobním, když toho bylo potřebí, zakročením. Takto pomohl novému králi hned z první nesnáze, ze závazků totiž nespravedlivých, ku kterýmž od markrabě Oty Braniborského byl donucen. K žádosti poslů českých podal ve Friburku švejcarském dne 23. srpna 1283 na soud knížat říšských tu otázku: kníže nebo i člověk jakýkoli, nebyv na svobodě, když mocí a násilím donucen slíbil cokoli, zdali povinen byl také slib svůj plniti? A když knížata nálezem jednohlasným vyřknuli, že nikoli, Rudolf potvrdiv nálezu, doložil, že dle toho ani Václav nebyl vázán k tomu, co markrabě Ota na něm byl vynutil, a to tím méně, an Ota roku 1278, když poručnictví se byl ujímal, již napřed prý odříkal se byl všeliké za to náhrady. Protož že nebylo mu potřebí ani platiti sumy slíbené kterékoli, ani dávati za ně do zástavy hrady a města již jmenované.^[4]

Královna Kunhuta netroufala si pospíšiti k synovi svému hned po jeho návratu do země: dříve poslala k němu psaní, chtějíc dověděti se o smýšlení jeho. On ale touživ po matce, vypravil k ní posly, aby nemeškala přijeti, a přivítal ji radostí plnou i srdečnou. Tak upevnivši se brzy v důvěře a lásce synově, dosáhla toho bez nesnází, že mladý král přijal i milovaného jejího Záviše netoliko na milost, ale také ke dvoru svému a dovolil jemu i vkládati se poněkud do veřejné vlády zemské. Tím ale páni někteří, a zvláště nejvyšší hofmistr Purkart z Janovic, cítili se velmi uraženi, a nemohouce odstraniti nového milostníka, počali nevražiti zanedlouho i na samého krále, A poněvadž i Záviše, vedle krále, nalézal hojně příznivců jak mezi pány, tak i u obecného lidu, netrvalo dlouho, že udělaly se opět dvě strany v národu, kteréž již okolo 10. listopadu 1283 chápaly se zbraně jedna proti druhé. Proti Závišovi povstali, kromě Purkarta i pánů dříve jmenovaných, totiž Zbyslava z Třebouně, Zdislava z Lemberka, Sezimy z Krašova i Beneše z Vartenberka, také páni Tobiáš z Bechyně, biskupův synovec, Bohuslav a Dobeš ze Zvíkova i Heřman z Hohenberka. Záviše ujímali se páni Vítkovci, Ojíř z Lomnice, Jindřich z Rosenberka, Oldřich ze Hradce, Sezima ze Stráže a Vítek z Krumlova, Závišův bratr; dále jeho svak Hroznata z Husic (z pokolení Kouniců), slavný Hynek z Dubé, Jaroslav ze Šternberka, Hynek z Lichtenburka, Albrecht z Žeberka, Mutina z Kostomlat, Ondřej z Kavčí Hory (rodu benešovského), Půta ze Mšena, Vilém z Miličína, Půta z Potenštejna, Soběhrd z Litic a Holen z Vildštejna. Tito měli patrnou převahu co do počtu, moci a vážnosti; a poněvadž i král i matka jeho k nim se družili, nebylo jim nesnadno vypuditi protivníky své z ouřadů a osaditi tyto svými přáteli. Tak již na počátku roku následujícího (1284) stali se byli páni Ojíř z Lomnice nejvyšším komorníkem zemským, Hroznata z Husic nejvyšším purkrabím, Hynek z Dubé nejvyšším truksasem, Jaroslav ze Šternberka nejvyšším číšníkem, Vítek z Krumlova královým podkomořím, Záviše pak sám nejvyšším hofmistrem královým; vedle nich pak byl Boleslav ze Smečna (předek pánů z Martinic) nejvyšším sudím, mistr Petr, probošt vyšehradský, zůstal jako prve nejvyšším kancléřem a Radoslav byl nejvyšším písařem zemským. Co vše zběhlo se ve válce od měsíce listopadu 1283 až do března 1284 vedené, ale tuším málo krvavé, jest nám naprosto neznámo. Zakročením krále Rudolfa způsoben opět poklid a strany obě uzavřely mezi sebou příměří až ke dni sv. Trojice (4. června); mezitím přičiněním jeho a královny Kunhuty podařilo se dne 25. máje dokonalé jejich obou smíření.^[5] Páni strany obojí slíbili toho dne, přivěšením pečetí svých k zápisům na to vydaným, že ku králi svému napotom vždy věrně a poslušně, k sobě pak vespolek pokojně a beze sváru chovati se budou, a to pod ztracením cti a statků svých a pod upadnutím ve klatbu církevní. Zdá se, že král Rudolf ve smírčím tom díle jakož i v jiných potřebách užíval pomoci purkrabě normberského Fridricha z Hohenzollern, sobě velmi oddaného: nebo brzy potom nacházíme tohoto německého státníka v požívaní českého ouřadu zemského, purkrabství totiž loketského, kteréhož tuším nenabyl jinak nežli zásluhami zvláštními o Čechy.^[6]

Moci a vlivu, jichžto Záviše z Rosenberka požíval na dvoře královském a kterýchž mu mnozí velice záviděli, nejen neubývalo, ale i znamenitě přibylo, když mu dovoleno na počátku měsíce června 1284 oslaviti veřejně s velikou okázalostí manželské své spojení s královnou Kunhutou a tudíž chovati se zjevně před světem co králův otčím. Od té doby provozoval on královskou moc a její právo skutkem sám, mladému králi jen tvárnost pouhou ponechávaje; král pak prokazoval jemu všecku onu čest, ku které naproti manželi matky své zavázána se býti cítil, jakož i uznalosti plnou důvěru, kteréž jeho vyšší rozhled ve věcech státních a péče o dobré celé říše nejen žádaly, ale i zasluhovaly. Nelze zajisté zapírati, pokud stačí naše vědomí, že snažil se neméně důrazně nežli opatrně opraviti a upevniti zase moc panovničí a pořádek všech věcí v zemi, ježto dlouhým bezkrálovím velice byly utrpěly. Ti páni čeští a moravští, kteří dobrovolně nepodrobovali se zákonům, donuceni jsou mocí brannou ku poslušenství. Roku 1285 táhl Záviše s králem před pevný hrad Zvíkov, naleževší oddávna mezi hrady královské, a dobyl jeho; také zkrocen jest pan Sezima z Krašova, jenž nepřestával potýkati se s dvěma královskými purkrabími na Domažlicích. Roku následujícího (1286) bral se Záviše opět s králem v čele mohutného vojska do Moravy. Tam v Brně sjednána smlouva mezi králem a vévodou Mikulášem taková, že oba ve sporu svém o právo ku knížectví opavskému přišli mocně na rozsudek krále Rudolfa, Václav pak ubezpečil nevlastního bratra svého, že ve třech létech nejprve příštích nebude mocí sahati ani na osobu, ani na statky jeho a všecky neshody neboli půtky, ježto by v tom čase mezi poddanými jich obou nastati mohly, podány budou na rozhodnutí vévody Jindřicha Bavorského i Jindřicha, markrabě míšenského.^[7] Když na Erhartovi z Obřan, mocném, ale nepokojném předku rodu kunštátského, dobyto bylo hradů a měst několik, přišel i on 28. února 1236 ku králi do Brna pokořit se a prosit o milost, se zavazováním se k věrnosti a ku poslušenství, před knížetem Mikulášem, panem Závišem a hojnými pány českými i moravskými.^[8] Na klášteře rajhradském osadivši se tlupa zběhů a loupežníků asi 400—500, činila odtud veliké škody v zemi moravské: přes zoufalý její odpor dobyl Záviše kláštera nočním outokem a schytal za rána i ty, kteří outěkem zachovati se byli chtěli; ti pak všichni, počtem až ke 400, odsouzeni byvše k smrti k odstrašení jiných, buďto zvěšeni, aneb postínáni jsou.^[9] Odtud obrátili se král a Záviše proti Moravské Třebové ku potrestání vzpoury pana Fridricha z Šumburka mladšího, poručníka vnuků někdy Boršových z Riesenburka. Tento Fridrich ve dlouhém sporu svém s biskupem olomuckým Dětřichem ze Hradce byl sice přišel mocně na králův rozsudek, ale zdráhaje se splniti hlavní jeho článek (aby obořil nově postavenou tvrz mezi Svitavou a Bořitovem), zřejmým odbojem zemi mnohé nadělal byl škody: proto ztečeny také jeho hrady a města, on pak sám upadl v zajetí. Za přímluvou mnohých pánů král Václav daroval mu život, ale kázal mu na pravé ruce utnouti prst jeden, aby do smrti pamětliv zůstal trestu pychem svým zaslouženého. Konečně zmocniv se Záviše i loupežnického zámku Hohenštejna na pomezí česko-moravském k ruce králově, opatřil ho věrnou posádkou k ochraně pokoje v okolí onom.^[10]

Znamenité tyto úspěchy vojenské svědčí dosti vysoce o Závišově způsobilosti co válečníka: zdá se však, že i ve správě politické počínal sobě s nevšedním věhlasem. Důkazem na to jest, že nařízením obšírným (ze dne tuším 4. září 1287^[11]) on první uvedl do měst pražských onen řád policejní, zpočátku prý jen na jeden rok, který ale potom pod jménem „ouřadu šestipanského“ udržel se po celá století v platnosti. Oučel jeho byl zameziti rozbroje, záští a nepokoje všeliké v Praze a napomáhati pořádku i správnosti v obchodech městských.

Působením tak obezřelým a důrazným podařilo se sice panu Závišovi udržeti se u vysokém, ale i kluzkém postavení svém: aby však uchránil se konečného pádu, bylo mu potřebí netoliko ouplnější bezouhonnosti, nýbrž také stálejšího štěstí. Třebas i král Václav nepřipomínal sobě, jak těžce muž ten byl provinil se proti šlechetnému Otakarovi a jakovou cestou později dobyl sobě vysoké přízně, však nezapomínali toho hojní jeho nepřátelé, a pánovité jeho se chování bylo příčinou, že i přátelé mnozí odvrátili se od něho. A kdokoli mu nepřáli, ti všichni nacházeli u krále Rudolfa záštitu, proň velmi nebezpečnou. Vzájemná nedůvěra i nepřízeň mezi Rudolfem a Závišem již na počátku roku 1285 došla byla stupně vysokého. Když zajisté dne 24. ledna toho roku král Václav s matkou svou Kunhutou jeli ku králi Rudolfovi do Chebu, kdežto sňatek mladého krále s Jitkou již dříve jemu oddanou slaviti se měl, doprovodil je Záviše jen až k onomu městu, pozastaviv se s komonstvem svým v nejbližším před ním královském dvoře; netroufalť zajisté sobě více pod mocí krále římského, ježto přece byla někdy jeho outočištěm. K dovršení jeho nehod umřela mu také manželka jeho, královna Kunhuta, již dne 9. září 1285. V bolesti nad jejím oumrtím jevil se asi poslední ještě upřímný soucit jeho a královského jeho pastorka. Neb ačkoli zápis královský ze dne 23. října 1285, kterýmžto jemu a synu jeho Ješkovi slavně pojištěny byly města Police a Lanškroun i hrad Lanšperk k věčnému dědictví a kterýž i svědectvím všech předních pánů českých stvrzen byl,^[12] lahodil mu poněkud na chvíli, neodvrátil však nebezpečí navždy; aniž pomáhal jemu skvělý zdar válečný roku 1286, o kterémž již vypravovali jsme. Nezměněno jím nepřátelské římského krále o něm smýšlení, a i král Václav nakloňoval ucha svého jeho nepřátelům čím dále tím více. Představováno jemu (nevíme, právem-li, či bezprávím), že Závišovi přátelé, jimž on dopomáhal k nejvyšším ouřadům, bohatli se škodou celé země; popouzeno ho tím, že královna Kunhuta, na ujmu koruny a království, odkázala byla nejen veškeren statek, ale i každé věnné právo své jedinému nekrálovskému zrozenci svému; ba tušeno zle netoliko moci, ale i živobytí královu, pokud vrchní vláda byla v rukou Závišových. Řeči takové neutajily se tak, aby Záviše o nich byl nedověděl se: ale nevážil prý si jich, spoléhaje se příliš na královo k němu, jak se zdálo, vždy nezměněné smýšlení.^[13] Teprv když po uvedení do Prahy královny Jitky dne 4. července 1287 dvůr královský v Praze nabyl jiné tvárnosti, vzdav se vysokého ouřadu svého, ustoupil z veřejného dějiště. Byloť mu sotva neznámo, že odstranění jeho bylo tajnou výminkou, pod kterouž Rudolf uvolil se byl vydati dceru svou manželi jejímu, králi Václavovi.^[14] Kunhutinou smrtí ubylo také přízně, kteréž Záviše potud požíval byl na královském dvoře uherském. Aby ji znova upevnil a nabyl nové ochrany proti oukladům, jichž mu od českých i německých nepřátel obávati se bylo, požádal krále Ladislava Kumána o ruku nejmladší jeho sestry Jitky, kteráž tehdáž ve klášteře život trávila, i obdržel ji; také papež dal k tomu potřebnou dispensaci. Když ale s nádhernou družinou a hojnými poklady ubíral se do Uher pro královskou nevěstu, přepaden jest loupežně za Čáslaví od jednoho ze svých nepřátel, Hynka z Lichtenburka; družina jeho rozplašena, hojné poklady na vozích dostaly se nepřátelům v kořist; on sám našel útulek na pevném klášteře opatovském. Brzy však sebrav se s lidmi svými zase, vypravil se ještě silněji a nádherněji nežli prve a dostal se šťastně k uherskému dvoru do Stolního Bělehradu, kdežto s slavností královskou oddán byl s Jitkou. Odtud vrátiv se do Čech, trávil dni své s novou manželkou pokojně a tiše na hradě Svojanově, kterémuž té doby po německu přezdíváno Fürstenberg, na hranicích moravsko-českých.

Mezitím podařilo se jeho nepřátelům popuditi mysl krále Václavovu cele proti němu. Tohoto dojímalo nejvíce, že hrdý ten man držel při sobě, aniž vydati chtěl ony královské statky a poklady, mezi nimiž i některé prý korunní skvosty, jež mu odevzdala byla první jeho manželka. Dle chudých a zatmělých zpráv, kteréž o té věci nás došly, dalo by se souditi, že dle vůle někdy Kunhutiny Záviše žádal pro svého a jejího syna Ješka dědičné odstoupení nějakého knížectví v Moravě, za příkladem knížectví opavského, a že jen pod tou výminkou ochoten byl vydati královské ty statky a poklady. Zdá se, že král Václav nebyl odporen splniti žádost takovou, pokud jeho máti byla naživě: později ale že ji pokládal za neslušnou, zvláště když i král Rudolf rozhodně ji zamítal. Tímto způsobem zrodila se i rostla v duši Václavově nechuť i nenávist k otčímu, který změny takové nikoli se nedomýšlel, protože i královo k němu se chování zdálo se býti nezměněným, i přátelé jeho z většího dílu také po jeho ustoupení udrželi se v ouřadech svých: ale jen tím ouplněji zdařilo se oklamati jeho a vésti konečné záhubě vstříc, kterou připravovali mu tolikeří nepřátelé.

Když potom nová jeho manželka porodila mu synáčka, Záviše oslaviti chtěje radostnou tu událost hody skvostnými, zval krále českého i uherského a vratislavského knížete Jindřicha IV. na pomezí království jejich,^[15] aby mu stáli při křestu novorozence za kmotry. V tom ale spatřovali nepřátelé jeho spiknutí těch knížat proti králi Václavovi a ouklad strojený o jeho bezživotí; Václav sám dav se o tom dosti lehce přemluviti, rozpálil se jen tím krutěji ku pomstě. V radě důvěrníků jeho uzavřeno především chytrou lstí zmocniti se osoby nebezpečného muže toho. Král přijav naoko pozvání k hodům, prosil jen ve vší přívětivosti otčíma svého, aby přijda k němu, sám ho tam sprovodil. Takto přišed Záviše s nemnohými na hrad pražský, přijat jest tam s velikými poklonami jako jindy. Přinesl té doby a podal na poctu královny Jitky závoj drahocenný, díla nadmíru jemného: mladá však paní ta, vědomost majíc o kouzelném jeho umění, kázala závoj ten co nějaké pokušení do ohně uvrci, ani se ho nedotekši.^[16] Když odejíti chtěl, voláno jemu: „Zůstaňte, jste vězněm královým!“ — „Ba ovšem, chci-li však!“ — vece on a tasí meč. Devět rytířů přivolaných, aby odzbrojili ho, nemohli přemoci pána jak udatného, tak i silného; dlouho ubránil se jich, než se jim podařilo povaliti ho na zem a spoutati; zabíti ho bylo jim zakázáno. Jatý a spoutaný Záviše dán k ostříhaní královu podkomořímu Zbyslavovi Zajíci z Třebouně, kterémuž odjal byl prvé ouřad nejvyššího purkrabství pražského; i zaveden bez odkladu soud proti němu. Nevíme, kdo jej soudil a jaké vedeny žaloby proti němu: jen tolik jest známo, že mu poroučeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichžto držení byl. On ale odpíral tomu stále, pravě, že držel je v zástavě za oněch 50 000 hřiven stříbra, které někdy král Otakar zapsal byl manželce své Kunhutě, tato pak odkázala prý Ješkovi, synovi svému: jen když mu ta suma složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nade branou hradu pražského, kdež ho drželi asi půldruha léta, do roku 1290. Však ani tím nedav se oblomiti, prokazoval trýznitelům svým jen vzdory a opovržení. Praví se, že u dlouhém tom vězení krátil sobě chvíle skládaním všelikých písní, kteréž i po jeho smrti udržely se dlouho v paměti lidské.^[17]

O statcích panu Závišovi odjatých řídil král Václav ve prospěch své koruny ještě dříve, nežli v držení jejich byl se uvázal. Vešelť zajisté již 6. února 1289 v Praze ve smlouvu s markrabím míšenským Bedřichem Malým o směnu jejich za jeho dědictví. Bedřich tento byl nejmladší syn od nás často jmenovaného míšenského markrabě Jindřicha Jasného († v Drážďanech 15. února 1288) z třetího jeho manželství s Alžbětou z Maltic, rodu neknížecího.^[18] Ačkoli král římský Rudolf byl jej roku 1278 vyhlásil za stejnorodého a k dědictví tomu za oprávněného, on přece netuše sobě v něm proti bratrům a strýcům svým, hledal ubezpečiti se směnou s králem Václavem. I zavázal se dne 6. února postoupiti tomuto navždy zemi svou míšenskou, zejména hrad Scharfenberk, zámek a město Drážďany, zámek a město Perno, hrad svůj manský Donín s příslušenstvím, hrad Tarant s lesy, Boršov, Zavidov, Dippoldiswalde, Radeberk a jiných měst i hradů drahně, začež měly hrady a města v Čechách a v Moravě tato: Svojanov (Fürstenberg}, Police, Lanškroun a Lanšperk, Ort, Vysoké Mýto, Šebín, Skuteč, Zábřeh, Hohenštejn a Svitava, spolu s opravou kláštera litomyšlského, všeho dohromady až do 4500 hřiven ročních důchodů (tedy asi 4500 lánů země), povýšeny býti na zvláštní knížectví a odevzdati se jemu co knížeti české říše v manství dědičné. Plnomocní umluvci této věci byli: z české strany Zdislav ze Šternberka, nejvyšší purkrabě, a Hynek z Dubé; ze strany míšenské Ota, purkrabě z Donína, i Ota z Ilburka; vrchním nad nimi byl Heřman z Hohenlohe, veliký mistr řádu maltézského v Čechách. Odevzdání statků obojích mělo dokonati se do velikonoci nejprve příští (10. dubna 1289). Nemohl-li by však král Václav některých statků do té doby odevzdati, protože nacházely se ještě v moci cizí,^[19] měla města Králové Hradec a Chrudim s příslušenstvím zastavena býti markrabi, až by směna ona v ouplném svém znění dokonati se mohla.

Když potom, na konci měsíce února, králové Rudolf a Václav sjeli se ve Chbě, kdežto Václav s nádhernou slavností dne 4. března přijímal všecky své země od římského krále v manství, tu stvrzena císařskou mocí také směna krajin nedávno předtím s markrabí míšenským umluvená a dotčené hrady, města i statky míšenské propůjčeny také koruně české co říšské léno.^[20] I jiných nabyl tu král Václav ode tchána svého důkazů přízně: tak dána mu krajina chebská i s městem do zástavy jakožto věno manželky jeho Jitky a postoupen mu hrad Koldice na řece Muldě i jiných více.^[21] Přidal mu také Rudolf, když do Čech vracel se, biskupa bamberského Arnolda, hraběte ze Solms, aby v těžkých potřebách jeho vlády přispíval mu radou a pomocí.

Přes to přese všecko ale pamětihodná ona smlouva s Míšenském nedošla nikdy celého uskutečnění svého, protože strany obě nevládly zeměmi, které byly směniti chtěly. Závišovy hrady Svojanov, Lanškroun, Lanšperk a jiné zdá se že odolaly dlouho násilí královskému, a není ani znaménka o tom, že by markrabě byl kdy v ně se uvázal: on pak sám také některá ze zboží dotčených nemohl postoupiti, ano nacházíme, že kupříkladu Perno později králem Václavem teprv od míšenského biskupa Vítka koupeno, Boršov pak a Zavidov vyplaceny býti musely. Umluvy ty tedy požadovaly změny nevyhnutelné: a tudíž dovídáme se, že Bedřich Malý později Drážďany, Radeberk, Tarant, Dippoldiswalde a jiná zboží v nynějších Sasích přijal co léno od krále Václava i od koruny české.

Nevíme, jak dlouho a s jakým prospěchem sloužil králi Václavovi biskup Arnold v Čechách: zdá se však, že rady a pomoci jeho neužíváno dlouho, ana i nedostatečnou býti se ukázala; ve válce zajisté, kterou počali Vítkovci k osvobození Závišovu a která podporou krále uherského nabývala co den větší vážnosti, král Václav obrátil se opět k Rudolfovi samému o radu i o pomoc. Byloť to posledníkráte, co Václav i Jitka scházeli se s otcem svým dohromady v Erfurtě (v měsících lednu, dubnu i srpnu 1290). Obstárlý král Rudolf, jenž nicméně u veselí s milovanými dcerami svými nerozmýšlel se ještě tytýž i pozatančiti sobě, propůjčil mu tenkráte ku pomoci svého nejmladšího, ale spolu nejhodnějšího syna Rudolfa, kterýž měl státi se nástupcem jeho v říši a měl od Václava krále již napřed k tomu svolení.^[22] Tím větší byla žalost všeobecná, když nadějný tento králevic, manžel neméně výtečné kněžny české Anežky, přišed do Prahy, při slavnostech a radovánkách k jeho cti odbývaných onemocněv, dne 10. máje nenadálou smrtí sešel ze světa. Po něm přišlý s ním do Čech templář Pertolt z Gepzensteina ve Švábích a probošt míšenský Bernart z Kamenice obdrželi v radě krále Václavově a ve spravování jeho říše přední místo a moc nejvyšší, ačkoli nepřijali ouřadu nižádného v Království českém.^[23]

Hrdý a vzdorný páně Závišův duch ani téměř dvouletým těžkým žalařováním okrotiti se nedal; neupouštělť od požadavků svých a hradové jeho i zboží hojná za přičiněním jeho bratří a věrných služebníků udržela se pořád v jeho moci. Z nesnází tím povstalých pomohla prý konečně rada krále Rudolfova, aby ho spoutaného vodili před hrady ještě nedobyté a hrozili jeho popravou každé posádce, která by se zdráhala vzdáti se. Několikero hradů dostalo se touto cestou králi v moc, ačkoli Záviše ani tu k žádným prosbám nepoddával se. Teprv u hradu Hluboké pod Budějovicemi stihlo ho kruté dopuštění boží. Tam panovav bratr jeho Vítek, vojsku královu, jemuž velel ouhlavní jeho nepřítel Mikuláš, opavský vévoda, tytéž činil vzdory jako Záviše sám. Král Václav přijel i sám do táboru, aby napomínal ku pokoře a dodal hrozbám děsným důrazu: Vítek nicméně nevěřiv, že by odvážili se skutku takového, nevzdal hradu. Pročež král odjížděje, dal knížeti Mikulášovi plnou moc naložiti se Závišem, jakkoli se mu líbiti bude. Takž propůjčena mu jen krátká chvíle zpovědí a užíváním svátosti připraviti se ke smrti. Na palouce pod hradem postaveno bylo lešení; ostrým prknem, na způsob dřevěné gilotiny, sražena mu hlava dne 24. srpna 1290 přede tváří jeho bratří. Mrtvola pak pochována čestně v klášteře vyšebrodském, rosenberského nadání.

Ve starých písemnostech dočtli jsme se, že Záviše oplakáván byl ode mnohých paní českých: ale nikde nemohli jsme dověděti se, co stalo se napotom s jeho vlastní paní a s jejím zrozeňátkem. Starší jeho syn Jan neboli Ješek odevzdán jest od krále rytířům německým a odveden do Prus, kdežto později dosáhl prý také důstojenství mistrovského v řádu. Bratří Závišovi Vítek a Vok utekli se nejprve do Uher, potom pak do Polska; pan Jindřich z Rosenberka i ostatní Vítkovci, po dlouhém vyjednávaní smířivše se s králem, udrželi se v držení svých statků. Král Václav pak postavil za příčinou té události nový bohatě nadaný klášter pro mnichy cisterciáky na Zbraslavi, jejž od té doby Síní královskou (Aula regia, Königsaal) jmenovati poručil.^[24]

Všecky pokusy Přemyslovců rozšířiti panství své mimo Čechy a Moravu na jih a na západ nezdařily se byly posavad leda na chvíli: zřízení říše římské a skrze ně soustředěné takořka celé křesťanstvo byly jim překážkou nepřemožitelnou. Jinak měly se věci na východu Evropy. Veliká někdy Boleslavů říše v Polsku ve stoletích 12., 13. a 14. rozdrobila se právem dědičnosti ve knížectví čím dále tím hojnější a drobnější; počet potomků rodu Piastova množil se téměř nekonečně, i ani politická některá zásada, ani osobní některého knížete statečnost i odvaha nenabývala té moci a síly, aby postačila zameziti další rozpadek říše a s obnovením dávné centralisace i jednoty národní vzkřísiti opět moc a slávu její jak doma, tak i za hranicemi. Věčné hádky strýců knížat mezi sebou, malicherné, ale krvavé půtky o větší neb menší kousky zemí, ježto komu dědičně připadati měly, rozbroje, ouklady a pychy všelikého způsobu jsou neveselé a jednotvárné outky v osnově veškerých dějin polských té doby, osvěcovaných jen poskrovnu zjevy ušlechtilejšího rázu. Proto říši české již ode smrti Boleslava Křivoustého († 1138) nehrozilo bylo z té strany nižádné nebezpečí: ba naopak knížata i národ polský již od roku 1246 nejednou obraceli zření své ku příbuzným Čechám o nabytí odtud ochrany a pokoje. Již král Otakar II. požíval byl u nich vlivu mnohostranného a znamenitého: synovi jeho ale, králi Václavovi II., nabízeno tam i skutečné panování. Kazimír, syn někdy Vladislava, knížete opolského, a pán bytomský, přišed do Prahy z návodu předních pánů a ouředníků svých, aby proti bratřím a strýcům nabyl ochrany, poddal sebe i zemi svou koruně české dobrovolně, stávaje se manem jejím na všecky časy budoucí.^[25] Potom pak, když sešli smrtí páni krakovští Lešek Černý († 30. září 1289, syn někdy Kazimíra Kujavského, † 1268) a jeho tam nástupce Jindřich IV. Vratislavský († 23. června 1290, syn někdy Jindřicha III., † 1266), oba bezdětci, a nastal o jejich obou dědictví spor větší nežli kdy, zapleten jest do něho i král český, tu právy, jež mu náležely ve Vratislavi dle úmluv předešlých,^[26] tu volbou stavovskou, která v Krakově oň se byla stala. Ve Vratislavi ovšem předstihl ho kníže lehnický Jindřich Tlustý, zmocniv se města i země hned za několik dní po smrti strýce svého a našed u obyvatelů samých potřebnou k tomu podporu: pročež všecky potom od krále Rudolfa ku prospěchu zetě svého vydané deklarace a dekrety^[27] zůstaly ovšem jalové, ano vrchní právo krále římského nedocházelo uznání v Polště a česká moc branná ještě doma příliš zaměstnána byla, než aby byla i za hranicemi působiti mohla. V Krakově přede všemi kněžna Grifina, vdova po Leškovi Černém a sestra někdy české královny Kunhuty, napomáhala synovci svému králi Václavovi, a strana ona obyvatelstva krakovského, ježto přála byla Jindřichovi IV. Vratislavskému, hned po jeho smrti uznávala také krále českého za svého pána dle práva.^[28] Příznivých okolností takových užívaje král Václav, zabral se hned na počátku roku 1291 do Moravy pro podporování věci té zblízka. V Olomouci přísahali mu bratří Kazimíra Opolského Měšek a Boleslav věrnost manskou již dne 17. ledna, podávajíce země své jemu v léno. Dne 23. března meškal v Opavě a nezadlouho potom, za okolnostmi nám neznámými, počal se již také psáti vévodou krakovským a sudomirským.^[29] Ale neuznávaje za dobré vzdáliti se osobně ze svého království, vypravil do Krakova s vojskem napřed jen Dobeše z Bechyně, věhlasného to v míru i ve válce biskupa pražského, aby k jeho ruce uvázal se v tu zemi.

Příčinu, aby v té době neopustil Čech, zavdaly králi veliké změny, ježto v říši německé připravovaly se úmrtím krále Rudolfa Habsburského († 15. července 1291), ana volba jeho nástupce, davši vznik novým rozbrojům, protáhla se až do roku následujícího. Pravili jsme již, že původně měl byl nástupcem se státi nejmladší krále Rudolfův syn Rudolf, jenž za manželku měl Anežku Českou, ale umřel byl v Praze nenadále (1290). Po jeho smrti starý otec jeho snažil se byl nakloniti kurfirsty k volbě nejstaršího a již jediného syna svého Albrechta, jemuž propůjčil byl dědičně země rakouské, někdy králi Otakarovi odjaté: ale knížata neukázali se povolnými vůli otcově. Zvláště pak mezi Václavem, králem českým, a Albrechtem, rakouským vévodou, nastaly byly, z příčin nám nedosti známých,^[30] nevole a hněvy tak prudké, že nedaly se ukojiti prostředkováním ani starého krále, ani Jitky, manželky Václavovy. Zvášnivělý Václav neměl té doby nic pilnějšího na péči nežli zameziti svakovi svému cestu ke trůnu římského království. Proto záhy dal se do vyjednávaní se všemi kurfirsty světskými, aby sklonil je také ke svým úmyslům. Především s bývalým svým poručníkem Otou, markrabí braniborským, vešel ve smlouvu přátelskou, kterouž oba zavázali se sobě navzájem ku pomoci proti všem svým nepřátelům, a markrabě zejména sliboval pod přísahou, že při volení nového krále římského říditi se bude příkladem a vůlí krále českého.^[31] Potom sešed se Václav s falckrabím Ludvíkem a jinými knížaty německými v Chebu, dne 8. října umluvil se také s ním ke vzájemné pomoci proti každému, nikoli však k budoucímu volení krále římského, an Ludvík nedal se tehdáž ještě proti Albrechtovi získati.^[32] Čtvrtý světský kurfirst, Albrecht, vévoda saský, přijev sám do Žitavy, zapsal se dne 29. listopadu 1291, že při volení římského krále nebude se děliti od krále Václava, nýbrž voliti toho, koho mu on poručí, — ohradiv ovšem napřed osobní své přitom prospěchy.^[33] O umluvách, které té doby dály se také s kurfirsty duchovními, není nám více známo, nežli že probošt míšenský Bernart z Kamence s plnou mocí od krále Václava měl tajná vyjednávaní s mohuckým arcibiskupem Gerhartem z Eppensteina o vyloučení Albrechta Rakouského při budoucí volbě. Tato rozepsána byla od arcibiskupa mohuckého do Frankfurta ke dni 2. máje, od falckrabě o dva dni dříve, a král český od obou volán k ní dle práva.^[34] Neduživostí svou však omlouvaje se, vypravil Václav místo sebe dotčeného již probošta míšenského a české pány tři, Hynka z Lipé, nejvyššího komorníka, purkrabě Albrechta z Žeberka na Kadani a Dobeše z Bechyně na Hluboké, plnomocenstvím je opatřiv. Přípravy k nové volbě konaly se byly tak tajně a rakouský Albrecht tak málo pochyboval o svém vítězství, že když den volební se blížil, přitáhl také on se statným vojskem nablízko, aby po zvolení svém hned uvázal se ve vládu. Avšak způsoby volby někdy 29. září 1273 konané opakovaly se nyní s výsledkem opačným. Dne 5. máje všichni kurfirstové přenesli hlasy své ne na falckrabě Ludvíka, nýbrž na mohuckého arcibiskupa, kterýžto v kostele dominikánů frankfurtských prohlásil tudíž slavně hraběte Adolfa Nassovského za jednohlasně zvoleného krále římského.^[35] Hněv Albrechtův ze zklamání a ponížení takového byl tak prudký, že mnozí knížata uznali za potřebné domlouvati jemu, aby neukvapil se ke skutkům odvážným, ale raději podrobě se novému panovníku, vydal mu dobrovolně klenoty říšské, ježto choval byl po svém otci, a také aby přijal od něho země své v manství.

Nový král Adolf byl dle všeobecného seznání muž co do své osobnosti výtečný, mysli chrabré, chování se laskavého a vzdělaný nad obyčej věku svého. Dědičná jeho domácí moc byla skrovná, aniž naskytla se mu příležitost rozmnožiti ji jako předku jeho v říši, kterémuž ovšem nerovnal se bystrozrakostí a odvahou. Poněvadž pak za povýšení své děkovati měl hlavně králi českému, hledal také co nejdříve spřízniti se s ním a užíti pomoci jeho. Pánové čeští k volení jeho do Frankfurta vyslaní již ve dnech 11.—13. máje umluvili se s ním tamže o zasnoubení syna jeho Ruprechta s jednou ze dcer krále Václavových a slíbili, že věno české kněžny, 10 000 hřiven stříbra, vyplaceno bude králi Adolfovi bez prodlení, aby snáze postačiti mohl nákladům spojeným s nastoupením nového důstojenství. Zato Adolf nejen propůjčil Václavovi hned skrze zvláštní poselství léna jeho česká, nýbrž zastavil mu také za oněch 10 000 hřiven zemi plisenskou v Němcích, k říši odumřelou, totiž města Altenburg, Kamenici a Cvikov s jich příslušenstvím, a pak i chebský hrad a kraj; zástava tato měla ovšem trvati jen až do skutečného vdání se kněžny české, avšak práv těch, která již měl král český k Chebu, mělo mu tím neubývati.^[36]

V zemi polské, jmenovitě ve Krakovsku, kamž již minulého léta biskup pražský Dobeš z Bechyně poslán byl co králův náměstek, bylo mu zápasiti netoliko s bratrem nebožtíka Leška Černého Vladislavem Lokétkem (potomním obnovitelem jednoty a moci polské), ale i s poznaňským vévodou Přemyslem, nejmocnějším té doby knížetem mezi Piastovci; i odolal oběma statečně, až Přemysl konečně odřekl se všeho práva ku Krakovu.^[37] V zimě však následující vrátil se biskup na krátký čas do Prahy, aby poučil krále o potřebě mocnějších prostředků ku pojištění nově nabytého panování v rozlehlých oněch krajinách; a s ním přijela prý spolu také kněžna Grifina, chtějíc napotom tráviti dni své v Praze. Král Václav mezitím, zaměstnán byv spletky německými, neuskutečnil valné výpravy do Polska nežli v měsíci srpnu léta 1292. Na cestě tam připojiv se k němu v Opolí bývalý jeho poručník a nyní spojenec markrabě Ota Braniborský, pasoval ho tu slavně na rytířství. Všichni pak čtyři bratří opolští, páni na Opolí, Ratiboři, Bytomi a Těšíně, holdovali se mu té doby osobně, krajiny své od něho v léno přijímajíce. Potom vjev do staroslavného Krakova ve skvělém průvodu, vítán jest s úctou velikou od šlechty i od měšťanstva, ježto kořili se jemu co pánovi svému. Tu pak pobyv několik nedělí, rozdělil vojsko své, a některé pluky vypraviv k východu proti Sudomíru, táhl sám se hlavní mocí k severu na Siraz, přední město ouhlavního nepřítele svého Vladislava Lokétka. Kníže tento, malé postavy, ale mysli bujaré, netroufav si čeliti vojsku českému v šírém poli, dorážel na ně jen postranními outoky, zvláště v noci, a posléze zavřel se s jedním bratrem svým ve svém městě, tam vší mocí brániti se umíniv. Ale ne nadlouho bylo mu odolati statečnosti a válečnosti české: již den sv. Václava, jenž byl den jména králova, dobyta jest Siraz outokem a oba polští knížata bratří octli se v zajetí českém. Veliké to vítězství oslavil Václav tím, že přední bojovníky, kteří mu byli k němu pomohli, pasoval vesměs na rytířství; tím pak celá válka měla konec. Neb jen tím nabyli Vladislav Lokétek a bratr jeho svobody a panství svých zase, že vzdali se všeho, co potud drželi byli ve Krakovsku a Sudomírsku, a odřekše se napotom každého k tomu práva, uznali krále Václava za pravého vévodu krakovského, i pokořili se jemu. V nastalé potom zimě vrátil se Václav vítězoslavně do zemí svých zase co panovník velikomocný všech rozlehlých krajin od Šumavy české až po Vislu a Sán v Polště.^[38]

S králem německým Adolfem shledal se Václav osobně teprv léta následujícího 1293, když tento za příčinou války vzešlé mezi Albrechtem Nerudou, synem někdy Jindřicha Jasného, a syny téhož Albrechta, Fridrichem Pokousaným a Diezmanem, přitáhl s vojskem do zemí míšenských a požádal Václava o své s ním se shledání na hranicích. Přijel tedy král český ve slavném komonstvu do kláštera někdy grünheinského v nynějších Sasích; manželka i dítky jeho dodávaly sjezdu tomu lesku a nádhery, jakové někdy jen u krále Otakara II. bývaly v obyčeji. Přátelství obou panovníků, zjednané umluvami a zápisy, mělo tu svedením dohromady dítek již zasnoubených, Ruprechta i Anežky, navěky utvrzeno býti; a když králové po mnohém spolu hodování již opět byli se rozešli, Václav podržev budoucího zetě svého při sobě, dne 9. srpna oddal mu skutečně dceru svou. Nicméně celé to spřátelení, uměle zosnované, nenabyvši kořene hlubšího, nenadálou smrtí nadějné Anežky České se zase rozpadlo.

Zdá se, že hněvy Václavovy dlouho neukrotitelné proti Albrechtovi Rakouskému neměly původu svého ve příčinách politických, alebrž jen v osobních jakýchsi protivách. Albrecht byl muž postavy hmotné a silný, mysli hrdé a pánovité: Václav naproti tomu byl těla outlého, tudíž i bojácný, dobromyslný, ale i citlivý a snadno popudlivý. Onen, vždy prostořeký, urážel často i mimovolně, nešetrnou zpupností: tento, poučen neblahými zkušenostmi za mládí, stal se byl nedůvěřivým, i tajíval se drahně času city a vášněmi svými. Když roku 1292 a 1293 Rakušáci a Štyráci, pozdvihše se k odboji proti vévodovi svému, vypravili k Václavovi posly své s prosbou o podporu a ochranu, ba i s nabízením jemu panování v zemích svých, král český, zvláště po návratu svém ze zemí polských, sliboval jim pomoc a obranu. Královna Jitka však soužila se velice nad nebezpečím, do kteréhož upadal byl bratr její: neb kromě poddaných jeho povstali byli té doby také salcburský arcibiskup a bavorský vévoda Ota válečně proti němu, a na pomoc i ochranu od říše neměl nižádné čáky. Doléhala tedy naň, aby přišel pokořit se manželu jejímu a poprosit ho za odpuštění toho, v čem mu byl někdy ublížil; jen tím způsobem že udobří ho zase, z nepřítele že udělá sobě přítele a odvrátí nebezpečí hrozící domu jeho. V takovém nezbytí octnuv se Albrecht, posléze přijel do Moravy, a v zoufalé lítosti vrhna se k nohoum královým i slibuje pod přísahou sloužiti jemu napotom co man věrný, — konečně přemohl jeho hněvy, takže Václav brzy obnovil zase přátelské s ním poměry a přičinil se také sám o jeho pokojné narovnání se s poddanými.^[39]

Aby pak celému světu zjevno bylo smíření těchto knížat, umínili oba oslaviti je nádhernými schůzemi a návštěvami vzájemnými. Nejprve přijel Albrecht vévoda se svými do Prahy k navštívení sestry své; a král Václav neopominul ničeho, co hostům jeho posloužiti mohlo k úctě a k libosti; odvezliť domů drahně darů a šperků drahocenných. Potom přijev také král český s manželkou, dítkami a hojnou družinou svých šlechticů do Vídně, strávil tam ve kratochvílích a hodováních dvanácte dní a uctěn neméně skvostnými dary, nežli sám byl prve rozdával. Veškeren lid dobrořečil prý pánubohu za obapolnou tuto lásku knížat svých a za úplné upokojení zemí, ježto bylo jejím následkem.^[40]

Následovalo nyní několik let ouplného pokoje uvnitř země české a spolu nerušených politických poměrů k cizině — úkaz to neobyčejný v dějinách středověkých. Po velikých pohromách smrtí krále Otakara II. na Čechy přišlých zotavovaly a křísily se k novému životu země i národ tím utěšeněji, čím pečlivěji a rozumněji staral se o ně dobromyslný král Václav, jehožto finance také novým vzděláváním Hor Kutných, tehdáž nadobyčej bohatých, dosáhly téhož kvetoucího stavu jako někdy za živobytí otce jeho. Vzmáhavší se v Čechách blahobyt obracel opět k sobě pozor národů sousedních, i dává tím snáze pochopiti zjevnou brzy nato u Poláků i Uhrů ochotu podnikati pod mírné žezlo krále českého.

Nelzeť ovšem pochybovati o dobrých krále Václava oumyslech co do všestranného zvelebování stavu zemí a poddaných svých; bylť ochoten nejen dáti se poučiti o cestách k tomu cíli vedoucích, ale i přinášeti potřebné oběti. Nenašed dostatečného za mládí vzdělání, byl sice nenaučil se ani čistí ani psáti: nicméně o schopnosti ducha svědčí jeho známost latinského jazyka v té míře, že i koncepty notářů svých sám opravovati dovedl. Povinnosti náboženské plníval vždy horlivě a jevil zvláštní oddanost k lidem stavu duchovního, takže světští páni čeští nemohli ubrániti se zjevné žárlivosti. Zdá se však, že při vší své nedůvěřivosti neuměl přece odolati, aby lidé ošemetní a chytří nenadužívali jeho dobromyslnosti tytýž více ke svému nežli k obecnému dobrému. Tak nabyl v těchto létech jistý kněz Alexius, od probošta Bernarta ke dvoru jeho povolaný, takové důvěry a moci, že král nejen svoloval ke všem jeho návrhům, ale i nic prý nepočínal bez jeho rady a svolení.^[41] Dobrodruh ten vyloudil od něho také drahně peněz na poselství do Říma, kdežto novorozenou, avšak brzy nato zemřelou dceru královu Jitku zasnuboval synovi jednoho senátora z rodu Orsini: ale dopustiv se tam pro svůj zisk i velezrady, zavražděn jest od vlastního služebníka. Tou cestou vešed král ve bližší styky s kardinálem Matoušem z téhož rodu Orsini, požádal ho, snad návodem téhož kněze Alexia, o radu a pomoc k zavedení do Čech zakoníka psaného, aby prý soudcové v Čechách vynášeli napotom nálezy své vždy dle určitých a stálých předpisů, a nikoli pokaždé jen dle těkavého pocitu práva i spravedlnosti. Kardinál Orsini poslal tedy znamenitého té doby učence Gozziho z Orvieta, dobře zběhlého v obojím právě, kanonickém i civilním, aby dle žádosti královy sestavil zákony, kterými by napotom nejvyšší úředníci a soudcové zemští říditi se měli. Byla to tatáž myšlenka, kterouž i před ním otec jeho král Otakar, i po něm vnuk císař Karel IV. se zanášeli, a potkala se s nezdarem stejným. Stavové zajisté čeští po vše časy stavili se na odpor užívaní a vlivu římského i kanonického práva v nejvyšším soudu zemském, jímžto by starodávní řád soudní vzal byl tu proměnu, že již nikoli živé přesvědčení domácích soudců, ale učení řečníci dle zákonů a názoru cizích ustanovovali a vyměřovali by, co v daných poměrech pokaždé bylo spravedlivého; přičemž možné chytrosti a úskoky řečnické hrozily ještě větším nebezpečím nežli přirozený cit a rozum lidský za veřejného vyšetřování a soudu. Mistr Gozzi vrátil se tedy s nepořízením, ledaže potom tuším pomocen byl králi sestaviti Zákoník horní (Constitutiones iuris metallici),^[42] jakž ho kvetoucí tehdáž v Jihlavě a na Horách Kutných dolování vyžadovalo; do toho stavové čeští ovšem vkládati se nemohli.

Téhož také času a se stejným nezdarem zajímala mysl královu i jiná myšlenka, neméně ušlechtilá, ba ještě blahodárnější: chtělť prý založiti v Praze universitu^[43] čili všeobecné vyšší učení všech fakult. Jest to jistě ku podivu, že panovník neučený, jenž neuměl ani čisti ani psáti, činil se původem a šířitelem učenosti školské mezi poddanými svými. Však i to bylo prý pánům českým proti mysli, a zvláště jednomu z nich, veřejnému prý kněžstva nepříteli,^[44] takže i tento králův úmysl zvrácen byl. To svědčí o veliké toho času žárlivosti mezi stavy světským a duchovním, jejížto však příčiny a další zjevy kryjí se v nepaměti. V duchovenstvu českém vynikal té doby mistr Řehoř z Valdeka, kanovník pražský a profesor v učení tehdejším, jenž po smrti biskupa Dobeše z Bechyně roku 1296 také povýšen jest na pražskou stolici biskupskou.

Bohatství a velikolepá nádhera krále Václavova objevily se na vrcholi svém za jeho korunování v Praze; činiv po celá léta k němu přípravy, ustrojil byl slavnost, ježto co do skvostnosti a nádhery převyšovala vše, co souvěkým lidem známo bylo, nevynímaje ani hostin velikých roku 1264 na řece Fiše odbývaných.^[45] Hostů ze všech zemí k tomu pozvaných sešel se počet ve pravém slova smyslu nesčíslný: však dá se o něm poněkud tušiti, když podle ujištění notárů ze králových zásob samých vydáváno denní píce pro 191 000 koní. Knížecích osob, duchovních i světských, bylo přítomných 28: mezi nimi arcibiskupové Gerhart mohucký a Herman magdeburský, biskupové pražský, olomucký, krakovský, lubucký, míšenský, frisinský, basilejský a konstantský; vévodové Albrecht Rakouský (tento sám s 7000 jezdci), Albrecht Saský, Bolek Svídnický, Jindřich Hlohovský a bratří Opolští; markrabě Herman i Ota Šíp ze Branibor, Fridrich Pokousaný z Míšně a jiných panovníků více. Dle toho lze představiti sobě, mnoho-li také šlechticů, zvláště ze vlastních zemí králových, oučastnilo se té slavnosti. Praha ovšem nepostačila takovému hostů množství; veliká část jich uhostěná i častována ve stanech rozestavených okolo města; na Oujezdě před branou Malostranskou srouben byl veliký palác s prostrannými síněmi, jejichžto stěny všecky pokryty byly pestrým drahým suknem a zlatohlavem, uvnitř pak připraveny tabule pro hosty nejvzácnější. Korunování krále a královny vykonalo se v neděli svatodušní, 2. června 1297, v kostele sv. Víta, od mohuckého arcibiskupa, při asistencí všech přítomných prelátů.^[46] Koruna, která zdobila královu hlavu, ceněna jest as ve 2000 hřivnách stříbra, meč a štít, ježto před ním nešeni byli, ve 3000; lev na štítě skládal se z perel na dně zlatém se čtyrmi velikými rubíny co pazoury nohou jeho. Korunovací oděv záležel ze zlatých lupin, ozdobených každá pěti drahokamy v ceně přes 4000 hřiven. Zlaté a stříbrné nářadí v síni knížecí na Oujezdě ceněno výše 6000 hřiven: ale vzácnější nad jiné nade všecko byly prsteny a šperky, pás a klobouk králův, vše prý tak drahé, že nikdo netroufal si udávati cenu jejich.^[47] A velikosti těchto outrat rovnala se také králova hostinnost i štědrost, netoliko k zvaným hostům, ale i k veškerému národu. Na králův náklad častováno po čtyři dni nesčíslné množství lidu v hojnosti; na pražském náměstí připraveno bylo uměle studnic několik, z nichžto prýštilo se trubicemi podzemními víno, jehožto sobě natočiti dovoleno bylo každému. Kolik té doby vůbec spotřebováno bylo, kronikář souvěký uhodnouti dává tím, že oučet podaný za vejce sám jediný obnášel přes 800 hřiven těžké váhy (totož přes 16 000 zlatých ve stříbře) a oučet za led k ochlazení vína činil 24 hřiven. Radostný jásot lidstva tlačícího se po ulicích, hlučné hudby i tance na všech místech veřejných, lomoz jezdců a koní v turnajích za městem odbývaných, hojné domy městské pokryté vyvěšenými na ulici koberci zlatohlavovými, všeobecné osvětlení města velikými pochodněmi po celé noci — to vše staví nám před oči divadlo nádhery a blahobytu, jakové po celá století málokde viděti se dává.

Nazejtří po korunování, dne 3. června, vedl král nejvzácnější hosty své do kláštera zbraslavského, svého díla nad jiné milého, kdežto po slavné mši u přítomnosti arcibiskupů a biskupů položiv základ k vystavení nového kostela, pasoval 240 šlechticů jak domácích, tak i cizozemských na rytířství.

Ale králova radost nad zjevy takovými obrátila se mu až příliš náhle v hořký zármutek. Královna Jitka za svého korunování ještě se byla nezotavila dosti po posledním svém porodu; tělesným při té slavnosti namáhaním vysílivši se, upadla opět v nemoc, která již dne 18. června učinila konec jejímu živobytí. Král Václav, milovav ji vroucně, po celá léta nedal se utěšiti nad její ztrátou.

Korunování pražské, při kterémž osobně přítomno bylo čtvero kurfirstů, stalo se samo sebou velikým sjezdem říšských knížat, ve kterémž vedle krále českého Albrecht, vévoda rakouský, jenž ještě nepřestal byl bažiti po nejvyšší koruně v křesťanstvu, vynikal nad jiné nade všecky okázalou nádherou. A poněvadž přítomní knížata všichni měli, aneb aspoň domnívali se míti příčiny k nespokojenosti s králem Adolfem a mohucký arcibiskup, jenž vedle krále Václava nejvíce byl se přičinil o jeho povýšení, stal se mu byl již rozhodným nepřítelem, král Václav pak aspoň přestal byl mu býti přítelem,^[48] proto důvěrné knížat rozmluvy proměnily se samy sebou v porady, kudy by koruna římská mohla králi Adolfovi opět odjata i na hlavu Albrechta Rakouského postavena býti. Zdánlivé důvody na důkaz nehodnosti Adolfovy nalezly se snadno; mezi nimi byl i ten, že přijímav od anglického krále subsidie proti franskému, ponížil byl tím vysokého svého postavení. Ostatním knížatům říšským uložen o to sjezd do Chebu, kdežto rozhodnutí mělo se stati. Když ale král Alfons násilím zmařil sjezd ten, zadržev hlavu nespokojenců arcibiskupa Gerharda, obklíčeného na jednom z jeho hradů, a jen málo knížat sešlo se, ne do Chebu, ale do Kadaně, rozešli se konečně i ti bez pořízení.

Důležitější k tomu cíli ukázal se býti jiný sjezd knížat ve Vídni, v měsíci únoru léta následujícího.^[49] Sjeli se tam: Ondřej, král uherský, se mladou chotí svou Anežkou, dcerou Albrechta, vévody rakouského, a se množstvím uherských prelátů, magnátů i pánů; král český Václav se mladým synem svým Václavem, s nevlastním bratrem Mikulášem, vévodou opavským, a s biskupy zemí svých; Albrecht, vévoda saský, Herman, markrabě braniborský, knížata opolští a jiní. Pravilo se, že nikdy ještě tolikero mocných panovníků pohostinnu nebývalo u vévody kteréhokoli. Příčina sjezdu najevo dávaná bylo zasnoubení králevice českého Václava s Eliškou, jedinou krále Ondřejovou dcerou z jeho prvního lože; ono slaveno dne 12. února s velikou okázalostí. Především ale jednalo se o povýšení vévody Albrechta na trůn římského království. Král Václav uvolil se ke znamenitým subsidiem^[50] i ku pomoci branné: začež Albrecht zavázal se, že jakmile stane se budoucím císařem, zastaví jemu od říše v 50 000 hřivnách zemi plisenskou i s Chebem, Floss, Parkstein a Widen, a netoliko potvrdí, ale i rozmnoží privilegie země české, zbavě krále všelikých závazků co do manství říšských a obesílání sjezdů císařských.^[51] Také král Ondřej propůjčil tchánovi svému několik střeleckých zástupů uherských i kumánských. Se znamenitým tedy vojskem nastoupil Albrecht zjara roku 1298 pochod svůj do Šváb, kdež mu ještě i z dědičných zemí habsburských přibylo posily, a utkal krále Adolfa, mezitím dne 23. června výrokem několika kurfirstů ssazeného, krutou bitvou u Gellenheim dne 2. července, ve kteréžto týž král chrabře se bráně zabit byl. Pravilo se, že k rozhodnému vítězství Albrechtovu toho dne přispěl nad jiné pán český z rodu Vítkovců Smil Novohradský, syn Ojíře z Lomnice, někdy nejvyššího komorníka českého.^[52]

Byv tedy Albrecht Rakouský dne 27. července ve Frankfurtě zvolen a 24. srpna v Cáchách korunován na království římské, jmenoval krále Václava Českého po delším o tom vyjednávaní náměstkem říšským v zemích míšenské, lužické a plisenské.^[53] A když na sněmu normberském dne 16. listopadu téhož léta při korunování Elišky, manželky Albrechtovy, král Václav konal ouřad svůj co nejvyšší češník říšský osobně pod korunou Království českého, přiznal se Albrecht zápisem nazejtří dne 17. listopadu vydaným, že to stalo se jen z pouhé lásky, bez pohoršení českého práva, ježto králové čeští měli to právo, užívati koruny své také ve přítomnosti císařů, nikoli ale povinnost s korunou na hlavě konati službu číšnickou.^[54] O několik dní později (22. listopadu) potvrdil týž král Albrecht vpojení města i hradu Perna, jež král Václav koupil byl od kapituly míšenské, do zemí koruny české a dne 29. června 1300 vydal podobný zápis o Zavidovu a Boršovu, kterýchž někdy král Václav I. a Otakar II., syn jeho, byli markrabím míšenským postoupili, nověji ale Václav II. opět byl vyplatil.^[55]

Takovýmto způsobem, bez hluku zbraní, rozšiřovav hranice říše své za Rudohořím již od roku 1289 znamenitě, stal se byl král Václav pomalu pánem všech téměř zemí dnešního Království saského, tu bezprostředně, tam prostředkem manství. Již dne 2. září 1298 přísahala mu v Míšni věrnost tamější šlechta, jížto zase on potvrdil všecky její od králů římských a od tamějších markrabí obdržené privilegie a svobody. Aby přitom nevešel v nepřátelství s biskupem míšenským,jenž osoboval sobě vrchní lenní právo nade Drážďany, Radeberkem, Fridwaldem a Donínem, dal je sobě a synovi svému později sám propůjčiti od něho;^[56] — skutek to, který za onoho věku nikomu nebyl s podivením.

Po takovémto vzrůstu mocnářství českého na západě následovalo brzy ještě mnohem větší jeho rozšíření na východ, a i to událo se cestou pokojnou. Poláci obnovili byli důstojenství královské v rozlehlých zemích svých korunováním Přemysla, vévody poznaňského, roku 1295, Král Václav byl sice zpočátku kladl tomu odpor z té příčiny, že nejvyšší moc královská v Polsku náležela byla prý pokaždé jen tomu, kdo panoval na Krakově: později ale upustil od nároků svých tím spíše, když Přemysl Polský zahynul již 6. února 1296, po kralování sotva sedmiměsíčném, a Vladislav Lokétek ve svém úsilí státi se jeho nástupcem nedocházel ani podpory a zdaru, ani uznání všeobecného. Ba kníže tento nad jiné bujarý a podnikavý zavázal se sám za okolnostmi nám nedosti známými zápisem dne 23. srpna 1299 u Klanky v Polště vydaným a přísahou osobní, že před vánocemi téhož léta přijda do Prahy, aneb kamkoli král Václav mu poručí, odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznání, Pomoří, Lančice, Kujavy a Siraz, se vším jejich příslušenstvím) tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům, králům českým; začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.^[57] Když ale to se nestalo a Lokétek nepřestal namáhati se o království v Polště, Václav konečně roku následujícího — k nabízení polských knížat a pánů, aby ujal se koruny polské proti němu a ku polepšení práva svého aby pojal za manželku jedinou po králi Přemyslovi pozůstalou dceru a dědičku Elišku neboli Rejčku — sebrav valné vojsko, táhl osobně v létě do Polska, nejprv do Kališe, potom do Hnězdna, kdežto pak (v měsíci červenci nebo srpnu) od arcibiskupa hnězdenského u přítomnosti všech biskupů polských korunován byl slavně.^[58] Všickni knížata té říše uznavše ho za krále svého, holdovali jemu; jediný odpůrce Vladislav Lokétek, utkán byv bojem a ztrativ všecka svá panství, toulal se napotom po cizině co soukromá osoba. Pomořany byly té doby připojeny ku Polsku a kořily se také novému králi; kníže ránský Vislav, jenž osoboval sobě a osadil byl co dědictví své manželky částku jejich až po Gdansko, vypuzen jest odtud vojskem českopolským.^[59] Když pak bylo králi vrátiti se do dědičných zemí svých, ustanovil za svého náměstka nad celým Královstvím polským chrabrého pana Hynka z Dubé, již často jmenovaného. Později objevují se tolikéž co královští hejtmané v Polště, avšak jen nad částmi té říše, Mikuláš, vévoda opavský, a páni Tas z Wisenburka, Čech, Oldřich z Boskovic, Moravan, a jakýsi Fricek ze Slezska, konečně i Pavel z Pavelštejna, nám naprosto neznámý. Celé panování Václavovo, i dle seznání těch, kteří proti němu co cizímu nejvíce byli horlili, vyznamenávalo se tím, že pokoj a pořádek za něho nikde v Polště porušen nebyl: což jest důkazem dostatečným, že veda tam vládu dle spravedlivosti, počínal sobě jak rozumně, tak i důrazně. Nově zasnoubenou nevěstu svou Elišku, ježto vychovávána byla na dvoře braniborském, dal sedleckým opatem Jindřichem a panem Benešem z Vartenberka přivésti do Prahy, kdežto teprv čtrnáctiletá kněžna ta odevzdána na péči Grifině, ovdovělé vévodkyni krakovské, na tři léta, pokud král nevstoupil s ní ve skutečné manželství.

V Uhřích ukončila se řada panovníků staroslavného rodu Arpádova úmrtím krále Ondřeje dne 14. ledna 1301 bez dědice mužského pohlaví, takže to království osiřelo naprosto; poněvadž ale poslední král ten narodil se byl z pobočné linie Arpádovců v cizině, zejména v Benátkách, proto již hned po smrti Ladislava Kumána roku 1290 našlo se několik pretendentů, osobovavších sobě právo k bohatému dědictví. První mezi nimi byl král Rudolf Habsburský sám, jenž pod pretextem, že Království uherské odúmrtím připadlo k říši římské, již roku 1290 propůjčil je byl synu svému Albrechtovi; kterýž ale, po válce s králem Ondřejem III. o to svedené, musel odříci se své pretense. O nic podstatnější nebylo právo to, ku kterému volali se Ladislava Kumánova sestra Marie, vdaná za neapolského krále Karla II., a potomci její: ale pretense tato podporována byvši na papežském dvoře, nabyla tím nemalé podstaty. Nejstarší sice syn Mariin Karel Martell umřel byl již roku 1295: ale pozůstavil po sobě syna Karla Roberta (zplozeného s Klemencií Habsburskou, sestrou české královny Jitky), kterémuž bába jeho Marie, potud naživě byvší, postoupila domnělého práva svého k uherskému trůnu. Proto saháno i Ondřejovi III. do jeho práva v Uhřích, ačkoli Karel Robert nenacházel přívrženců jiných nežli několik Chorvatů a Dalmatinců. Po smrti Ondřejově, jenž nepozůstavil po sobě než jedinou dceru Elišku, zasnoubenou již roku 1298, jakož nahoře vypravováno, dědici koruny české Václavovi III., — stavové uherští pod heslem celé své říše obrátili se ku králi českému. V měsíci červenci 1301 znamenitá deputace od nich, vedená palatinem uherským Matějem, hrabětem trenčanským, co do světských, co do kněží pak arcibiskupem kolockým Janem, říšským kancléřem, přišedši k Václavovi II., podávala mu koruny uherské. K volbě této cele dobrovolné dali se byli hnouti stavové uherští především ohledem na příbuzenství, kteréž poutalo bylo Přemyslovce i Arpádovce k sobě navzájem jak za starodávna, tak i v novější době; potom i uvažováním osobních předností krále Václava II., jenž ač nebyl válečným hrdinou, panoval ve všech svých zemích moudře i spravedlivě; ba zdá se, že vedla je k tomu nemálo i jakási nevole proti papeži Bonifaciovi VIII., jenž osoboval byl sobě právo podati koruny uherské, komu jemu se líbilo. Potkali se však s menší ochotou u krále českého, nežli se byli nadáli, ačkoli od něho přivítáni byli s velikou ctí a podělováni dary drahocennými. Nebaže po cti a moci, dvěma korunami cítil se již obtížena dosti, aniž chtěl přimnožiti sobě práce a starostí přijmutím ještě třetí koruny pro sebe. Pročež nabídnul stavům místo sebe svého již dvanáctiletého syna i dědice Václava, bezpochyby ne bez ohledu na to, že on již zasnouben byl s Eliškou, pravou dědičkou říše uherské. Pravilo se, že ne tak důvody a řečmi, jako dary, kterýmiž je podporoval, navedl poslance uherské na to, aby přijmouce jeho nabídnutí, přivedli zemi své na otcově místě syna jeho za krále. Ustrojiv se tedy Václav válečně, vypravil syna svého hned s poslanci, se skvělou družinou a s vojskem mohutným do Uher. Straníci Karla Roberta, ježto u Ostřihomě a Stolního Bělehradu postavili se byli na odpor, byvše poraženi několikráte po sobě, dali se na outěk, a Václav, mladý král, uvázal se vítězoslavně ve královský onen Bělehrad. Již dne 26. srpna postavil mu tam arcibiskup kolocký korunu sv. Štěpána na hlavu, ve přítomnosti většího počtu biskupů, hrabat a magnátů uherských. Potom vedli ho s velikým jásotem a se slávou do Budína, kdežto po opětném holdování se stavů uvázal se v panování nad celou říší.

Papež Bonifacius VIII. brzy po smrti krále Ondřeje vypravil byl Mikuláše, kardinála biskupa ostienského (potomního papeže Benedikta XI.), do Uher, aby k zamezení všelikých tam nepořádků církevními censurami dopomohl Karlovi Robertovi k uznání jeho za krále.^[60] Když ale kardinál tam přijel, byl mladý Václav již na království korunován; i zpozorovav legát ten u národu vůbec velikou nepřízeň k neapolitánskému králevici, uznal na počátku za dobré nepřihlásiti se k žádné z obou stran. Proto také přijat byl v Rábu, Ostřihomě a Budíně i chován v náležité úctě. Když ale, svolav veškero vyšší i střední duchovenstvo ke dni 25. října k sobě, poroučel mu ve jménu papežově s vyhrožováním tresty církevními, aby odstoupíc od Václava, přivinulo se ku Karlu Robertovi, tu povstalo v lidu takové jitření proti němu, že budínští měšťané až i usmrtiti ho chtěli, a on ztíživ město interdiktem, co nejrychleji ze země utéci musel. Někteří kněží uherští tak daleko prý se odvážili, že byvše papežem skrze legáta exkomunikovaní, reexkomunikovali jeho samého i přívržence jeho.^[61]

Známo jest vůbec, že papež Bonifacius VIII. duchem více starořímskym nežli apoštolským osoboval sobě ohlasněji nežli kterýkoli jeho předek aneb potomek na stolci papežském vrchní opravu i panství nad celým světem a jakoby nějaké náměstenství boží na zemi, takže neostýchal se psáti se i králem nad králi a pánem i opravcem veškerého křesťanstva.^[62] Zejmena pak o Království uherském rozhodovati z té příčiny vlastnil sobě právo, že ono někdy za svatého Štěpána od stolice apoštolské na království povýšeno bylo; pročež prý také jen této stolici příslušelo jmenování a ustanovování králů uherských. I psal proto králi Václavovi II. několikráte, napomínaje ho, aby do uherských záležitostí nikterak se nevkládal, ale odvolaje vše, cokoli tam ku povýšení jeho syna bezprávně a svévolně předsevzato bylo, aby povolal jeho nazpět a kázal jemu odříci se koruny uherské: domnívá-li se však míti k ní nějaké povolání, aby cestou práva předložil to apoštolské stolici a očekával spravedlivého jejího rozsudku.

Král Václav II. pokusil se ještě prve, nebylo-li by možné získati sobě u papeže nějaké povolnosti a přízně. Vypraviltě Oldřicha z Paběnic, důvěrného radu svého a doktora práv i kanovníka pražského, v čele znamenitého poselství do Anagnie, aby Otce svatého uvědomiv o tom, co v Uhřích bylo právem skutečným, straně tam české dobýti hleděl u něho dobré vůle. Bonifacius ale dal poslu českému v konsistoři dne 10. června 1302 za odpověd: že jsa králi českému a jeho synu zvláštní láskou nakloněn, byl také vždy ochoten hájiti práva jeho všude s dobrovolenstvím; poněvadž ale také Marie, královna sicilská, přivlastňuje sobě a vnukovi svému právo ku koruně uherské, že nemůže naprosto vyhověti žádostem jeho tak, aby tím neublížil právu cizímu. Protož že ukládá stranám oběma lhůtu peremptorní, aby po vyhlášení půhonu v šesti nedělích buď osobně, anebo skrze zplnomocněné poručníky se všemi právními průvody svými představily se u stolice apoštolské, očekávajíc jejího rozsudku. Půhon takový prohlásiti poručeno kardinálu legátovi Mikuláši, jenž po outěku svém z Uher meškal ve Vídni. V též pak odpovědi dne 10. června dané doložil papež, kterak bylo mu ze psaní Václavova seznati s podivením, ba s pohoršením, že on o své ujmě, ano všetečně, beze všeho k tomu povolání, s opovržením stolice apoštolské, které krajiny polské prý náležejí, směl jmenovati se králem polským.^[63] Proto napomínal ho ne bez pohrůžek, ať prý uvážíc, jak těžké a trestuhodné bylo provinění takové, odřekne se hned titulu Království polského, aniž opováží se více před se bráti cokoli pod jmenem takovým. Domnívá-li se však, že má jaké k tomu právo, aby cestou soudní hleděl provésti je u stolice apoštolské. Nelze neseznávati, že Vladislav Lokétek to byl, meškavší té doby v Itálii co pouhý cestovatel, jehož přičiněním uvržen nový tento živel do veřejných neshod tehdejších.

Při vší nábožnosti, kterou vyznamenával se Václav II., nepomyslil přece ani zdaleka podrobiti se rozkazům takovým. Nemoha získati přízně papežovy, umínil tím snažněji síliti se spolčováním se s jeho nepřáteli. Mezi těmito pak byl, jak známo, nejznamenitější Filip Krásný, král franský, vynikavší nevšední důmyslností, mocí a odvahou. Ten již od mnoha let hájiv práv svých proti pretensem papežovým, vedl kruté spory s kurií římskou, ježto hlavní podaly byly příčinu ku prohlášení pověstných bulí „Clericis laicos“ (1296) a „Unam Sanctam“ (1302), i skončily se vyobcováním sice Filipa z církve (13. Apr. 1303), ale také násilným zajetím a smrtí téhož papeže (11. Oct. 1303). Také Albrecht, král římský, stál byl několik let po straně krále franského proti Bonifaciovi VIII., an ho káral byl za jeho chování se k jeho předchůdci, králi Adolfovi. Ale zmohutnění říše české na východu Evropy spojením s ní moci polské i uherské proti vůli papežově změnilo náhle a nenadále všecky politické poměry evropské. Bonifacius VIII. uznal za dobré odpustiti Albrechtovi všecka jeho provinění a nabídnouti jemu samoděk uznání i potvrzení na trůnu království římského, kteréhož potud byl mu stále popíral. Albrecht s radostí chopil se příležitosti této, pojistiti sobě královské důstojenství v Němcích, ohrožené již netajnou nenávistí všech kurfirstů a hájené jen zbraní potud vítěznou. Podrobiv se všem výminkám od papeže sobě uloženým, více než kterýkoli jeho předchůdce nebo nástupce uvedl říši římskou v poddanost pod moc církevní.^[64] Rozumí se, že bez dalších příčin a ohledů stal se králi Václavovi zase nepřítelem.

Král Václav vypravil byl do Francie nejvyššího kancléře své říše Petra z Aspeltu,^[65] probošta vyšehradského a spolu biskupa basilejského (kterýž později 1306—1320 stal se i arcibiskupem mohuckým), aby ujednal s ním spolek branný hlavně proti Albrechtovi Německému a přitom společný odpor proti přechvatům moci papežovy. V zápise na to vydaném, jenž zachoval se jen co formule, zavázali se jak Filip Krásný, tak i Václav, že každý z nich najme za jedenkrát sto tisíc hřiven stříbra žoldnéřů a postaví do pole nejdéle do dne sv. Jakuba proti Albrechtovi v Němcích, aby uhájil se všech škod z jeho strany jim hrozivších. Přitom ale doloženo ze strany Václavovy, že nebude-li papež chtíti živ býti s králem franským, přítelem jeho milým, ve svornosti a přátelství a bude-li usilovati o jeho zlé, on Václav, bez ujmy povinné úcty ke stolici apoštolské a vyznání svého křesťanského, spolu se synem svým Václavem, králem uherským, postaví se dle možnosti na stranu téhož krále franského a přičiní se vší mocí, aby takové zlé úmysly potkaly se s překážkami.^[66]

Teprv když ujistil se Bonifacius VIII. Albrechtovou příchylností a pomocí, odhodlal se k chystanému oddávna nálezu v záležitostech uherských. Král Václav dal byl minouti předepsané peremptorní lhůtě, nedostaviv se ku půhonu, a i později poslal do Anagnie ne zplnomocněné poručníky, alebrž jen posly obyčejné, ježto měli sice omluviti krále, ale nedávati se do jakéhokoli vedení pře o právě uherském.^[67] Proto uznal papež za dobré prohlásiti se s tím větší přísností proti králi neposlušnému. Ve veřejné konsistoři dne 31. máje odbývané v městě Anagnii vyhlásil Marii, královnu sicilskou, a jejího vnuka Karla Roberta za jediné oprávněné a pravé dědice Království uherského i přivtělených k němu zemí, přikazoval všemu obyvatelstvu, aby přisahali jim věrnost a poslušenství, zatratil zvolení a korunování českého Václava co neslušné i neplatné, kázal rušiti slíbenou jemu povinnost poddanskou a pohrozil všem exkomunikací, kdokoli by odporni byli nálezu tomu v jakémkoli ohledu. Napomínal také psaním téhož dne vydaným krále Albrechta, též syna jeho Rudolfa, vévodu rakouského, a jiných knížat okolních, aby králi uherskému Karlovi Robertovi ve všem radni a pomocni byli.^[68]

Ty a takové spletky a změny politické vedly záležitosti východní Evropy vždy blíže k násilnému převratu, a nebezpečí hrozivší moci české, ještě nové, vzmáhalo se čím dále tím patrněji. V Uhřích k Václavově neštěstí umřel byl již roku 1301 Jan, kolocký arcibiskup, a nástupce jeho, jakož i ostřihomský arcibiskup titulární Řehoř, byvše od Bonifacia VIII. jmenováni samovolně, stali se ouhlavními nepřáteli strany české; také velikomocný Matěj, hrabě trenčanský, zrušiv přísahu, přestoupil ke straně Karlově Robertově a příkladu jeho následovalo mnoho pánů uherských, kteří zklamali se byli v očekávaní svého zisku: jen hrabata kysečtí, někteří šlechtici a větší počet měst setrvali při Václavovi věrně. Proto Karlovi Robertovi, když přijel osobně do Uher, přibývalo tím více přívrženců, čím snažněji podporoval ho Albrecht Německý, a duchovenstvo, z rozkazu svých představených, duchovními zbraněmi všude cesty mu připravovalo.

Chování, kterým král Albrecht odměnil se českému svaku svému za tolikerá dobrodiní, dává důkaz o jeho netoliko bezuzdné vládychtivosti, ale také o naprosté mravní zpustlosti a ničemnosti. Posílaje králi Václavovi papežovu bulu ze dne 31. máje, připojil k ní vyzvání, aby postoupil mu Království uherského i polského a zemí krakovské, míšenské i chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly kutnohorské k užívaní na šest let, aneb aby položil pokuty 80 000 hřiven stříbra za desátek říši prý římské povinný a potud neodvedený; — požadavky tak drzé a nestoudné, že musely rozjařiti a ke hněvu popuditi protivníka i sebe klidnějšího a poddajnějšího.^[69] Přece však Václav pokusil se ještě o mírné vyjednávaní; a když poslové jeho nadarmo snažili se uvésti Albrechta na cestu slušnosti, podvolil se ještě braniborský markrabě Hermann, Albrechtův zeť, ku pokusu, nemohl-li by zmírni ti zarputilost římského krále. I zabrav se k němu v měsíci prosinci 1303 až do Štyrského Hradce, potkal se u něho s takovou vzpurností a tvrdošíjností, že plný hněvu náhle vzchopiv se, odjel zase ze Hradce, se tchánem ani se nerozloučiv.

Tímto způsobem válka stala se byla nezbytnou a obě strany strojily se k ní vší svou možností. Král Václav, nemaje dosti na vlastní moci branné, hleděl i spolčováním se nabýti větší síly. Aby přivinul k sobě pevněji braniborské markrabě Hermanna, syna Oty Dlouhého, a Otu Šípa, propůjčil jim do zástavy města Míšeň, Frauenberg, Doblín, Hajno, Ožici a Grimmu; začež oni vděčni jsouce, vytáhli potom k němu do pole osobně. Vedle nich přijel také hrabě Ruprecht Nassovský, syn někdy krále Adolfův, nebožce kněžně Anežce zasnoubený, aby oučastnil se boje proti společnému nepříteli. Jiná knížata německá, jako Jindřich, korutanský vévoda, odepřeli aspoň pomáhati Albrechtovi proti Čechům. Vypuknutí války prodlilo se tím, že z jedné strany římskému králi těžko bylo sebrati a postaviti do pole tak mohutné vojsko, jakovéhož, dle vlastního jeho uznání, potřebí bylo ku přemožení moci české, a z druhé strany král Václav, znaje osobní neschopnost svou k válce, umínil byl obmeziti se na pouhou obranu.

Mezitím přicházely žalostné zprávy z Uher, že mladý tam král Václav, od nepřátel vždy mocněji soužený, od nevěrníků opuštěný a zradou obklíčený, na hradě budínském sotva již svým životem byl bezpečen. Proto Václav otec, chtěje raději koruny své nežli syna jediného ztratiti, vzmužil se ke skutku statečnému. Poručiv vládu v Čechách za své nepřítomnosti markrabi Hermannovi, vytáhl v měsíci červnu se silným vojskem osobně do Uher, a prorážeje se skrze houfy nepřátelské, přes Ostřihom, jejž jakožto hlavní hnízdo všech piklů proti své straně popleniti a obořiti dal, přitáhl do Budína. I jakkoli vroucí byla touha jeho po synovi, ohlásil přece, že jinak nechtěl shledati se s ním nežli co král s králem. Proto muselo místo, kde oba sejíti se měli, nádherně ozdobeno, podlaha sama skvostnými koberci obložena a všickni páni říše uherské, ježto setrvali byli u věrnosti, k tomu povoláni býti. Když potom mladý Václav ve královské ozdobě letěl do náručí otce svého, a oba objímajíce se, splývali v slzách, celé shromáždění, dojato jsouc vážností okamžiku, octlo se ve hlubokém pohnutí. Otec i syn vítali se spolu po latinsku. Po několikadenním pobytu nastoupilo vojsko české zpáteční pochod svůj a králové vzali korunní klenoty s sebou, aby neupadly do rukou nepřátelských. Vracejíce se Čechové, trpěli mnoho ne tak outoky Karla Roberta, Rudolfa, vévody rakouského, a trenčanského hraběte Matěje, ježto vždy udatně odráženi bývali, ale náramným parnem, kterémuž namnoze ani koně odolati nemohli. V měsíci srpnu vjeli králové opět do Prahy, vezouce s sebou klenoty říše uherské.

Času letního udály se byly na hranicích moravsko-rakouských jen malé srážky a potržky se štěstím střídavým; ale na počátku měsíce září vytáhlo již dvoje mocné vojsko proti Čechám do pole. Rudolf Rakouský a Karel Robert Uherský, spojivše se dne 24. srpna v Prešpurce v užší jednotu, blížili se z dolejšího Podunají v počtu asi 50 000 bojovníků, mezi nimiž i několikero tisíc Kumánů, jichžto hovadské ukrutnosti samým spřáteleným Rakušákům těžce bylo zakoušeti. Z hořejšího Podunají přitáhl přes Řezno král Albrecht, sprovázen jsa salcburským arcibiskupem, biskupy frisinským, řezenským, pasovským, augšpurským, špýrským a würzburským, bavorskými knížaty Otou i Rudolfem, hrabaty z Hirschberka, Ottingu, Württemberka, Heigerlochu a Hohenlohe i mnohým rytířstvem, zvláště ze Šváb; počet a síla tohoto vojska neudává se. Aby také z Polska činila se diversí, podporován byl Vladislav Lokétek, že vtrhna tam zmocnil se několika hradů (Pelčiska, Vislice a Lelova). Pobyv Albrecht okolo 8. září několik dní v Linci, vtrhl odtud přes Cáhlov do Čech a položil se polem u Budějovic; tam Rudolf, syn jeho, a Karel Robert přitáhše přes Cmund a Vitoraz, spojili se s ním. Král Václav sebral prý byl proti nim až přes jedenkrát sto tisíc bojovníků, ale rozložil je z většího dílu do hradů a měst pevných, všemi potřebami k obraně dostatečně je zásobiv: hlavní pak jádro branné moci jeho, pod markrabími braniborskými, leželo polem okolo Nymburka. Poněvadž nastal byl již podzimek, nechtěl Albrecht mařiti času dobývaním pevných měst, ale táhna šírým polem před se, v mrzutosti, že Čechové nenabízeli se mu nikde k bitvě, dal vše pleniti ukrutně, až konečně bez všeliké překážky dorazil dne 18. října před Kutnou Horu, kdežto ležel onen poklad, po kterém tak velice byl se roztoužil.

Donucen jsa dobývati aspoň tohoto města, neměl-li konečně naprázdno vrátiti se zase, obklíčil Albrecht Horu ze všech stran. Tam ale vrchními veliteli byli dva udatní pánové čeští, Jindřich z Lipé a Jan z Vartenberka čili ze Stráže; a celé měšťanstvo, ačkoli většinou německé, odhodláno bylo brániti se co nejstatečněji proti nepřátelům. Proto všecky outoky na město, ač jen chatrně opevněné, odraženy jsou od posádky a měšťanů srdnatě i krvavě. Náhle však počali v táboře německém ouplavicí mříti jak lidé, tak i koně, čehož příčina hledána v otrávení vody skrze trusky a škváry hutnické, od Horníků do potoka tam tekoucího napuštěné; také picování ve krajině namnoze popleněné stávalo se nemožným, a někteří páni čeští, zvláště pak Dětoch z Hořepníka, častým přepadáním vojska německého ze všelikých stran množili každým dnem nesnáze Albrechtovy i beznadějnost jeho válečníků. Jakož dříve hledal byl bitvy, tak nyní vyhýbal se jí. Když pak konečně valné houfy české blížily se, aby podstoupily boj rozhodný, Albrecht nedočkav jich, v pochodu nazpátek outěku podobném hledal spásy. Také důrazným jeho pronásledováním vyznamenav se Jindřich z Lipé, nabyl tu ponejprv onoho slavného jména i vysoké vážnosti, kterýchž požíval u národu až do své smrti.^[70]

Nešťastným koncem války tak velikým úsilím a nákladem předsevzaté trpce poučen jsa, král Albrecht uznal za dobré zmírniti požadavky své a podávati se k novému o nich vyjednávaní: ale Václav nechtěl nyní o něm ani slyšeti. Albrecht vydav se již cele z peněz, nemohl vojsku ani slíbeného žoldu zaplatiti. Nespokojenost jak tím, tak i zpupným jeho se chováním mezi Němci se vzmáhavší nedala mu na příští rok postaviti do pole tutéž moc a sílu jako dříve. Ba Ota, kníže bavorský, jenž dotud byl mu pomáhal a nyní mezi králi prostředkovati měl, rozmrzev se nad jeho počínaním, opustil ho cele a dal se zjevně na stranu krále českého. Tím utvrdil se Václav v odporu svém ještě více a všecky neřesti války nešlechetně i svévolně počaté obracely se nyní proti původci jejímu.

Když minula zima, počal Václav opět zbrojiti se k válce, kterouž tenkráte s větším důrazem vésti chtěl nežli vloni. Vrchní vedení vojska ze zemí českých, polských i saských sebraného svěřil za sebe novému spojenci Otovi Bavorskému, kterémuž i všichni jeho poddaní páni poslušenství v této válce přísahati museli. Ale přípravami a starostmi takovými se zanášeje, upadl král do těžké nemoci, ježto učinila životu jeho bohužel konec příliš časný. Již od poslední výpravy do Uher zdraví jeho, samo v sobě chatrné, zdálo se povážlivě porušeno býti, a zjara 1305 dostavila se u něho suchá zimnice, spojená s velikými bolestmi. Ucítiv blížící se smrt, povolal k sobě syna svého Václava, nejvyššího svého kancléře Petra, nejvyšsího purkrabí Hynka z Dubé, maršálka Dobeše z Bechyně, komorníka Jindřicha z Rosenberka i jiné pány, aby oznámil jim poslední svou vůli, směřovavší hlavně k upokojení rychlému jeho věřitelů, k opatření jeho vdovy Elišky Polské a k hojnému nadání kostelů i klášterů. I skonal ve krutých bolestech tiše a pobožně dne 21. června večer, k veliké žalosti svých věrných, ježto u hlasitém naříkaní sprovázeli mrtvé tělo jeho do kláštera zbraslavského, ve kterémž byl hrob sobě připravil.

Král Václav II. skonal ve stáří teprv 34 let, a přece mnozí považovali ho byli již za starce. A skutečně, nepožívaje od přírody dosti silného zdraví, počal byl příliš záhy bujně žíti a plýtvati tělesnou silou, dříve nežli byla dozrála. Sotva 25 let stár jsa, počítal již 9 manželských a nadto i několik nemanželských dětí, ze kterýchžto však přečkali ho jen syn jeho Václav (rozený 1289) a dcery Anna (rozená 1290), Eliška (rozená 1292), Markéta (rozená 1296) z prvního, Anežka pak (rozená 1304) z druhého lože. Proto také byl po celý čas tak nervosním a bojácným, že kupříkladu schovával se do skříní relikviemi vyložených, kdykoli blížilo se hromobití, i omdléval tytýž při spatření kočky. Nečinil mu tedy křivdy veliký jeho vrstevník Dante Alighieri, ve své Božské komedii tak o něm pěje: „Ottachero — nelle fasce / Fu meglio assai che Vincislao suo figlio / Barbuto, cui lussuria ed ozio pasce.“^[71] Věru, kdyby Václav zdědil byl jen trochu oné síly ducha, podnikavosti, chrabrosti a ctižádosti, kterou vynikal otec jeho, byl by mohl v okolnostech a v náhodách nadmíru příznivých i po celá tisíciletí zřídka se opakujících zříditi na východu Evropy říši nejmohutnější a povýšiti rod svůj mezi nejslavnější v dějinách světa. Jak nerovným byl kupříkladu již vlastní sestře své Anežce, ježto po smrti Rudolfa Habsburského uslyševši, že Václav nechtěl o království římské ucházeti se, zvolala, že bratra svého ani pochopiti nemůže: neb ona, kdyby byla již celého světa pánem a jen kousek země jí se protivil, nedala by si prý pokoje, pokud by buď i toho ještě nedobyla, aneb přišla při tom o všecko.^[72]

Jináče ale uznati se musí, že byl panovníkem dobrým a spravedlivým, ba pro doby míru i vzorným. Vyložili jsme již, kterak všestranně a ochotně i s nemalými obětmi staral se o zvelebení stavu zemí a poddaných svých. I ačkoli přístup k němu poddaným nebyl dosti snadný, an rád dlouho spával i modlíval se, přece snažil se konatí královské povinnosti své svědomitostí neobyčejnou a právě nábožnou. Přirozená dobromyslnost jeho jen tehdáž nakrátce zapírala se, když osobní jeho citové mocně podrážděni byli, jako při panu Závišovi a králi Albrechtovi.

Nejkrásnější a právě nehynoucí památka blahodárného panování Václavova jest provedená od něho radikální oprava českého mincovnictví: onyno proslulé až podnes groše české (grossi Pragenses), jichžto původně jedna kopa čili 60 kusů stálo za těžkou hřivnu (pražskou), 48 kusů za lehkou čili polskou hřivnu; též peníze, jichžto 12 platilo za groš. K jejich uvedení a ražení povolal byl několik zkušených mistrů ze Florencie a první mince toho způsobu počaly se vydávati v měsíci červenci roku 1300. Stavše se rychle měnou nad jiné oblíbenou v polovici Evropy, hledány a nošeny byly u velikém počtu také do ciziny. Všimněmež si dobře, jak veliká to byla oběť pro dobré obecné! Bylť zajisté on první, co výhost dal obyčeji středověkému, přečastým měněním mincí chatrných bohatiti jak panovničí komoru, tak i pokladny mincéřů. Potud lid obecný ani byl nemohl počítati, mnoho-li peněz měl: neb každou chvíli mohl prohlášen býti dekret, jenž odjímal šilinkům jeho všecku cenu a nutil ho vyměniti je za zboží neméně chatrné. Pražské groše neměněny více; vnitřní jejich cena ručila za ně. Této nejistotě jmění peněžního učinil král Václav II. konec; proto chválili národové panování jeho a jmeno jeho zachovalo se dlouho v požehnané památce jak u Čechů, tak i u národů cizích.

---

1. 271
2. 272
3. 273
4. 274
5. 275
6. 276
7. 277
8. 278
9. 279
10. 280
11. 281
12. 282
13. 283
14. 284
15. 285
16. 286
17. 287
18. 288
19. 289
20. 290
21. 291
22. 292
23. 293
24. 294
25. 295
26. 296
27. 297
28. 298
29. 299
30. 300
31. 301
32. 302
33. 303
34. 304
35. 305
36. 306
37. 307
38. 308
39. 309
40. 310
41. 311
42. 312
43. 313
44. 314
45. 315
46. 316
47. 317
48. 318
49. 319
50. 320
51. 321
52. 322
53. 323
54. 324
55. 325
56. 326
57. 327
58. 328
59. 329
60. 330
61. 331
62. 332
63. 333
64. 334
65. 335
66. 336
67. 337
68. 338
69. 339
70. 340
71. 341
72. 342