Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Panování Boleslava II.
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Panování Boleslava I. v Čechách | Panování Boleslava II. | Čechy pod syny Boleslava II. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Panování Boleslava II. |
| Podtitulek: | (Rok 967—999) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 187–199. |
| Licence: |  PD old 70 |
Veliká rozlehlost říše české pod Boleslavem II. Založeni biskupství pražského. Biskup Dětmar. Poměry k Němcům, ku Polsku a Rusku. Sv. Vojtěch a bratří jeho libičtí. Vršovci. První klášterové v Čechách.
Po Boleslavovi I. čili Ukrutném panoval v Čechách syn jeho Boleslav II., příjmím Pobožný, jehožto chvalou letopisec náš nejstarší Kosmas neméně plýtval nežli hanou otcovou: byltě prý „kníže nejkřesťanštější, panovník nejmohutnější, slavný vítězitel v boji, a přece pokoje milovník, otec sirotků, ochránce vdov, štědrý kostelů mnohých zakladatel, outočiště kněží a žáků, utěšitel všech hořekujících, svým laskavý, nepřátelům strašný, všem spravedlivý, an nikomu podplatiti se nedav, nakládal s každým dle zásluhy jeho a vážil sobě železo nad zlato; slovem, byla to prý růže z trní vykvetlá, beránek z vlčího lůna zrozený, z tyrana pošlý lidumil“.[1] Pozdější kronikáři ničeho nenašli, co by k této chvále přidati aneb z ní ujmouti mohli. Takž tedy sláva Boleslava II. skví se v dějinstvu až podnes důvěřováním se v první podavek, ačkoli nevypravuje se nám dosti příběhů a skutků, kterýmiž bychom mohli o ní živějšího nabyti přesvědčení.
Nejpodivnější úkaz v dějinách věku tohoto jest neslýchaná rozlehlost a velikost říše české za Boleslava II., a sice hned z počátku panování jeho. Hranice říše této byly tehdáž rozsáhlejší nežli kdykoli potom, nevynímajíce ani nejskvělejší doby Otakara II. i Karla IV. Zahrnovaly zajisté v sobě kromě Čech vlastně takřečených na jihovýchodu nejen celou dnešní Moravu, ale i celé Slovensko v Uhřích, mezi Dunajem a Tatrami se rozprostírající, až po horu Matru; odtud pak táhly se k severu přes Tatry řekou Stryjem až pode Lvov, pak Buhem až do Podlaší. Na severu odtud k západu šly přes Pilici a hořejší Vartu k Odře mezi Vratislaví[2] a Hlohovem a pak přes Bobr asi ke hřebenu jizerskému, takže objímaly kromě Hořejních a Středních Slez také jižnou částku dnešního Království polského. Panovaltě tedy Boleslav II. všem nejbližším pokrevencům českým z obou stran Tater i Krkonošů bydlícím; říše Svatoplukova i Bílé Charvaty staly se byly českými provinciemi a divocí Jatvězi v Podlaší jakož i mohutní panovníci ruští v Kyjevě nepostřednými Čechů sousedy. Avšak jakkoli nepochybný jest skutek ten, stvrzen jsa svědectvím historickým i listinným,[3] přece nikdo nám již více udati neumí, kdy a kterak se zběhl. Počátek jeho, jakož jsme již řekli, nepochybně za Boleslava I. hledati se musí: celá však ta velikost a sláva říše české zjevila se dějinně teprv za Boleslava II., po jehožto smrti zmizela opět na dlouhé věky.
Roku 968 zřízeno jest od císaře Oty I. pro slovanské krajiny na severovýchodu německé říše arcibiskupství magdeburské čili děvínské, jemužto pak podřízena jsou biskupství nejvíce nová, jmenovitě havelberské, braniborské, meziborské, žičské, míšeňské a poznaňské. To stalo se bezpochyby důležitou pohnútkou pro Boleslava našeho, aby také o založení zvláštního biskupství pro Čechy, již oddávna zamýšlené, důrazněji se postaral. Sobecká neústupnost kapituly řezenské byla jemu potud na závadě, ačkoli nejen papež Jan XIII., ale i císař Ota I. chtěli podporovati skutek takový; neboť proto, že Čechy počítány k biskupství řezenskému, nemohla bez jeho dovolení nová stolice biskupská tam právem zřízena býti. Teprv po smrti biskupa Michala (972), když sv. Wolfgang dosedl na jeho místo, apoštolský muž tento svolil proti vůli kapituly své tak ochotně k biskupství českému, že i sám složil listinu jeho základní. Za tuto pak povolnost obdrželo jeho biskupství znamenité statky v Čechách,[4] leževší jmenovitě, jak se pravdě podobá, v chebském okolí.[5]
Tímto způsobem povstalo biskupství pražské roku 973, tuším že okolo velikonoci (23. Mart.), když totižto i Boleslav II. i Wolfgang byli u císaře Oty I. ve Quedlinburku pospolu. Ota I. potvrdiv založení to, umřel brzy potom (7. máje 973). Nové toto biskupství, jenž mělo vlastně náležeti s řezenským spolu k arcidiecési salcburské, podřízeno jest arcibiskupovi mohuckému, k náhradě za ztrátu, kterou utrpěl byl zřízením nové stolice magdeburské. Obsahovaloť pak při založení svém všecky ty rozlehlé krajiny, nad kterýmiž tehdáž Boleslav II. panoval; tedy kromě celých Čech také Moravu, Slezko, jižné Polsko a Halič až pode Lvov a v Uhřích celé dnešní Slovensko. Že pro tolikero prostranných zemí nezaloženo hned zvláštní samostatné arcibiskupství s několika sufragány, to sice dá se pochopiti nenesnadně z tehdejších politických poměrů: ale za příčinou národu českého a jeho dalšího prospěchu bylo toho velice litovati.
Za prvního biskupa od Boleslava II. navržen, od duchovenstva i lidu českého zvolen jest jednohlasně mnich saský jménem Dětmar, muž výmluvný a vzdělaný, jenž bydliv od mnoha let v Čechách, byl se naučil jazyku českému a získal sobě přízeň panovníkovu.[6] Investitura dána jemu dle tehdejšího řádu a obyčeje od císaře Oty I. snad již ve Quedlinburku; posvěcen pak jest na biskupství od arcibiskupa mohuckého, a to, jak se zdá, v Praze. Prokázal se býti biskupem pobožným, činným a moudrým, an napomáhal velice k utvrzení křesťanství v Čechách i posvětil mnoho nově vystavených církví.
Domnění to, že manželka Boleslava II. Ema byla dcera Kunrata Burgundského i Arelatského, a tudíž sestra Gisely, vdané za vévodu bavorského Jindřicha II., příjmím Škorpivého, jest pravdě velmi podobné; aspoň dá se z něho vysvětliti věrná přízeň dvoru českého i bavorského mezi sebou, která trvala ještě dlouho nejen u Boleslava i Jindřicha, ale i u jejich dítek. Když po smrti císaře Oty I. vévoda Jindřich co nejstarší někdy krále Jindřicha Ptáčníka vnuk osoboval sobě právo ke trůnu německému proti Otovi II., nacházel horlivou podporu nejen u našeho Boleslava, ale také u druhého svaka jeho, Měčislava Polského: ano Boleslav neváhal se i zbraně se uchopiti, když týž Jindřich od Oty II. poražen a stíhán byv, vzal roku 976 do Čech outočiště své. Ota za ním s vojskem silným až ku Plzni byl pronikl; tu ale stanové jeho nenadále od Čechů překvapeni a vojsko německé po neprospěšném odporu tak náramně potřeno, že i císař sám, nevěda již kudy utéci, přestrojen s nesnází do Kouby v Bavorsku se uchránil. Mezi padlými v tom boji, jichžto počet byl veliký, připomíná se i udatný Gottfrida, vévody franského, syn Gottfrid, jehož to tělo mrtvé od věrných jeho s nemalým nebezpečím sotva ochráněno bylo.[7] Avšak ani toto vítězství, ani pomoc v následujícím také roce od Boleslava jemu činěná nepomohly Jindřichovi na trůn, an konečně i vzdáti se musil, jakmile Boleslav outokem z jiné strany od Oty chytře naléčeným přinucen byl opustiti jeho v Pasově a hájiti země své vlastní (roku 977). Jindřich poslán do vazby do města Utrechtu a Boleslav smířil se s Otou pokojem čestným i nezrušeným více až do smrti jeho.
I s polským Měčislavem zachovával Boleslav přátelství od otce zděděné, poslav mu hned na počátku panování svého, v měsíci Sept. 967, dva pluky jezdců ku pomoci proti nepokojnému Wichmanovi; ním spolu pomáhal Jindřichovi Bavorskěmu, jakož jsme již řekli; a konečně, když po Dúbravčině smrti († 977) Měčislav dlouho bez prospěchu namlouval sobě Odu, dceru severosaského markrabí Dětřicha, jelikož kněží jí ze kláštera v městě Kalvě nad Zálou propustiti nechtěli, svěřil Boleslav (asi roku 983) hraběti Dědovi,[8] svaku nevěstinu, vojsko české, s kterýmž Děd do jižného Durynska vpadnuv, dobyl a poplenil město Žiči, a pak ve Kalvě Ody se zmocniv, přivedl ji Měčislavovi k manželství. Teprv roku 989 povstaly různice mezi oběma slovanskými knížaty, poněvadž Měčislav násilím uvázal se v krajinu k říši české náleževší, jmenovitě v město Němčí[9] a v okolí jeho v Slezsku; strhla se proto válka mezi Čechy a Poláky dlouhá i velmi krvavá. Štěstí válečné zdá se že roku 989 Čechům hovělo, protože léta následujícího (990) Měčislav žádal i obdržel pomoci u Němců; proti čemuž Boleslav zase Lutice, jeho předkům i jemu vždy věrné, proti společnému nepříteli ne nadarmo volal. Dne 13. Juli 990 stála v Dolejší Lužici vojska obojí strany tak blízko sebe, že již čáka byla bitvy rozhodné: avšak nestrhla se, jelikož Boleslav, uzavřev zvláštní mír s Němci Polákům pomáhajícími a již odevšad obklíčenými, propustil je v pokoji, aniž pak dal jím uškoditi od Luticů; a Poláci postavili se nato za Odrou, kdežto Boleslav na ně outok přes řeku činiti nechtěl, alebrž vrátiv se odtud, zmocnil se města nejmenovaného, jehožto pána jav, vydal ho ke stětí Luticům, proti němu zuřivým. Co však dále ve válce té až do smrti Měčislavovy († 992) se zběhlo, není podrobně známo.
Ještě hustější tma zakrývá poměry dvoru českého k dalekým, tehdáž ale sousedným Rusům. Vladimír Veliký, mezi jehožto čtyrmi manželkami před přijetím křestu také jedna Češka se připomíná, dobyl léta 981 měst Přemyšle i Červeně ve východním Charvatsku, jenž náležely tehdáž k říši Boleslavově, a připojil je k zemím svým.[10] Později ale, k roku 996, vypravuje nejstarší letopisec ruský Nestor o něm, že živ byl v pokoji a přízni s knížaty netoliko polským a uherským, ale i českým.[11]
Po smrti císaře Oty II. († 983, 7. Dec.) podařilo se Jindřichovi Bavorskému zprostiti se vazby své utrechtské; i ucházel se opět tu o poručnictví nad Otou III., tehdáž teprv sotva čtyrletým, tu o korunu říše německé samu. Pomáháno pak jemu opět věrně jak od Boleslava, tak i od Měčislava. Byv o velikonoci 984 ve Quedlinburku od několika knížat německých za krále uznán, přijel potom sám také do Čech, kdežto s velikou ctí ho přijavše, slavně jej častovali a pak výborným vojskem, vedeným od Voka, na cestě magdeburské až do Mohelna (Mügeln) doprovoditi dali. Vraceje se odtud vůdce český Vok, zmocnil se překvapením a zrádným dorozuměním hradu Míšně, i uvázal se v okolní krajinu ve jménu Boleslava II. Avšak již následujícího léta 985, když Jindřich po odřeknutí se všeho práva k trůnu, byl uveden ve své vévodství opět, vrácen hrad i kraj mišenský od Boleslava zase.
Biskup pražský Dětmar umřel 2. Januar. 982. Sněm zemský, svolaný o volení nového biskupa do Levého Hradce (tam, kde někdy Bořivoj I. byl založil první křesťanský v Čechách kostel), volil na jeho místo Vojtěcha, syna Slavníkova, prvního to Čecha, který povýšen byl na takové důstojenství. Důležitý muž tento nabyl ve mládí prvního naučení v sídle otcově, hradu Libici nad Cidlinou a Labem, od pěstouna svého Radly a z částky též od ušlechtilé matky své Střezislavy. Potom (asi roku 972) poslán byv do slavné onoho věku školy magdeburské, svěřen jest péči tamějšího prvního arcibiskupa Adalberta, kterýž otcovsky se ho ujav, jinocha krásného, vědochtivého i skromného, brzy také naklonil se srdečnou k němu láskou. Za učitele měl tam Othericha, muže učeností proslulého a v celých Němcích váženého. Když pak svěcen byl na kněžství, udělil mu arcibiskup své vlastní jméno Adalbert, kterýmž napotom i až posavad u Němců a západních Evropanů nazýván jest, ačkoli Čechové nepřestali jmenovati jeho Vojtěchem jako dříve.[12] Po arcibiskupově smrti († 20. Juni 981) vrátil se do Čech, kdežto zase ta bolest ho potkala, že mu otec Slavník umřel téhož ještě léta (981). Vstoupiv tudíž do služby při církvi pražské pod biskupem Dětmarem, přítomen byl i jeho smrti a slyšel poslední hořekování jeho proto, že se mu ještě bylo nepodařilo odvrátiti Čechy ode všech pohanských pověr a nezpůsobů i navésti je k životu čistě křesťanskému. Litost i hoře umírajícího biskupa pronikly hluboce jemnou duši jeho a staly se volenému náměstku památkou, kterou řídil se namnoze v potomním svém chování.
Pro investituru a biskupské svěcení bylo mu jeti ke dvoru císařovu do Němec. Že však Ota II. zabaven byl v dolejší Itálii nešťastnou válkou saracénskou celý rok 982, protáhlo se s tím až k měsíci červnu následujícího léta 983, ku kteréžto době císař uložil byl všem knížatům říšským sněm do Verony. Tam tedy šlo také poselství české s Vojtěchem, jehožto císař velmi vlídně přijav, často k důvěrnému obcování zval, dne 3. června prstenem a holí biskupskou obdařil a dal konečně den sv. Petra i Pavla (29. června 983) ve Veroně od mohuckého arcibiskupa Willigisa na biskupství posvětiti.[13] Když pak nový biskup vrátil se do Čech, přijat jest od veškerého lidu se srdečnou radostí a s plesáním; on pak ku Praze se zblíživ, ssedl s koně a modle se bos kráčel do města i do hlavního chrámu svého.
Brzy po dosednutí na stolici biskupskou zdá se že vydal se na cesty ku prohledání celé rozsáhlé diecése své. Do Slovenska zajisté již hned roku 984 přijev ve průvodu někdejšího pěstouna svého Radly, navštívil také v městě Ostřihomě uherského vévodu Gejzu, již prve pokřestěného, jenž vyšel božímu slouhovi vstříc, přijal ho s velikou ctí u sebe, i podporoval všecko důkladně a horlivě, cokoli Vojtěch před se bral k rozšíření a upevnění křesťanství mezi poddanými jeho ještě neokrocenými. Pomocí Radlovou podařilo se mu zde obrátiti k víře a pokřestiti veliké množství lidu; a jmenovitě přijal křest od něho také syn Gejzův, nedávno předtím narozený, Štěpán onen, jenž co první král uherský a horlivý křesťan později také mezi svaté počten jest.[14] Potom též o pobytí jeho v Krakově řeč jest ve starých písemnostech; a tu na tom místě, kde až podnes kaple sv. Vojtěcha stojí, mnohá k lidu kázaní mívav, usiloval prý také zvláště o zrušení liturgie slovanské a uvedení latinské na místo její.[15]
U Vojtěcha jevily se ušlechtilé povahy ducha i srdce, které velmi zřídka vídati jest v jedné osobě pospolu. Cit jemný a něžný pojil se u něho s vůlí důraznou a pevnou; rozmyslná vážnost držela na uzdě přirozenou čilost jeho, takže celou horoucností tou jen potřebná pružnost mysli jemu zachována. Bylť osobil sobě všecku vzdělanost a učenost, které věk jeho poskytnouti mohl, a i přirozené výmluvnosti nenedostávalo se jemu. Ačkoli urodil se byl bohat a krásen, ačkoli všickni velicí i malí, s kterýmiž obcoval, jej milovali a ctili, přece nebažil po lahodách a rozkošech jiných, nežli které plynou ze ctnosti, dobročinnosti a nábožnosti. Čím výše postaven byl, čím více jiní se mu kořili, tím pokorněji počínal sobě sám, i podnikal dobrovolně všeliké nelahody a svízele, aby se uchránil bujnosti a hrdosti mysli. Z biskupských důchodů svých nepodržel nežli čtvrtou částku pro sebe; ostatní vše obracel buďto k dobrému církve a duchovenstva, buď ku pomáhaní chudým, jichžto také veliký počet krmil a šatil. Rozděliv čas svůj na vykonávání všech povinností ouřadu svého, obětovával k vyučování mladšího žákovstva chvíle ty, které mu zbývaly k zábavě. Věda o každém v městě, kdokoli těžce nemocen byl, nosíval jemu sám i útěchu i pomoc. Přísný jsa na sebe, jídal, pil a spával jen máličko; k jiným pak jsa přívětiv a srdečen, činil se oučastným i menších důležitostí každého, kdo se mu svěřil, aby jej pak pozorna činiti mohl na to, čeho především potřebí bylo. Takto zdařilo se mu spojovati všude jemnou vlídnost s opravdovou kázní.[16] Ctiv veškeru vážnost vysokého povolání svého, počínal si v něm s opravdovostí, horlivostí a přičinlivostí zřídka vídanou, nikdy nepřevýšenou. Nepravme o něm, že by jen byl chtěl býti pravým následovníkem Krista i apoštolů jeho: bylť jím opravdu. Proto ale také již za jeho živobytí roznášela se o něm pověst široko daleko, že byl muž svatý.
Avšak jakkoli podstatný byl prospěch, který vyplýval z působení jeho na víru křesťanskou i na mravní život Čechů, přece horlivost Vojtěchova byla s ním, jakožto příliš zdlouhavým, čím dále tím méně spokojena. Starodávné způsoby a zvyklosti, neshodné s duchem čistého křesťanství, ale zakládající se poněkud i v samé právní oustavě zemské, nedaly se tak rychle a tak docela změniti, jak on žádal a žádati musel; a i zapeklitých nacházelo se vždy dosti hříšníků v národu, zvláště mezi bohatci a vysokými, jimž opravdová jeho mravní kázeň stala se brzy obtížnou, takže za péči, kterou o spasení duší jejich vedl, odplacovali se mu nevděkem, nenávistí a pohaněním. Nejvíce kormoutily ho divoká bujnost i zjevné mnohoženství některých pánů českých, pak manželské sňatky nižšího duchovenstva, proti kterýmžto nadarmo horlil, a konečně prodávaní židům do poroby lidí ve válkách zajatých, kterýchžto všech na svobodu zase vykoupiti jmění jeho nepostačilo. Bál se jako předchůdce jeho, aby někdy bohu odpovídati nemusel za všecko zlé, kterého národ dopouštěl se veřejně za duchovní jeho správy; a přece naděje překaziti tomu mizela po několikaletém zkušení více a více. Po dlouhých o to rozpacích a nepokojech odhodlal se konečně roku 989, že půjde do Říma ku papeži, a bude-li mu dovoleno, že opustí docela biskupskou stolici svou. Když pak té doby vévodův bratr Strachkvas, v době zavraždění sv. Václava zrozený (an co mnich ve klášteře sv. Emerama v Řezně dostal byl jméno Christián), do Prahy se nahodil, svěřil se mu Vojtěch oumyslem svým a podával jemu biskupství svého 1 přímluvy u papeže, aby k němu svěcen býti mohl; představoval mu, že jakožto bratr panujícího knížete bude u lidu ve větší vzácnosti a získá také ochotnější ode všech poslušenství; takéť prý život a učenost jeho činily jej hodným důstojenství tak vysokého. Christián ale odpíral se, buď jen ze samé skromnosti, buď že i chtěl svatého muže zachovati vlasti.
Zatím Vojtěch, jakž jednou byl umínil, vydal se přece na cestu; a papež Jan XVI. dovolil jemu bez rozpaku opustiti biskupství své i zabrati se, kam chtěl. Pročež poslav do Čech nazpět všecku družinu svou, nepodržel při sobě než tři nejdůvěrnější přátely, nejmladšího bratra svého Radima, Velicha, probošta pražského, i Radlu, někdejšího pěstouna svého, s kterýmiž obmýšlel předsevzíti pouť do Jeruzaléma. Když o tom zvěděla císařovna Theofanie, Oty III. matka, tehdáž v Římě meškající, povolavši ho k sobě, darovala mu na cestu tolik peněz, kolik mladý Radim jen unésti mohl: on však nechtěje ničeho podržeti pro sebe, rozdělil je hned mezi chudé a nastoupil s průvodčími svými pěšky pouť dalekou. Než opat montecassinský, u kteréhožto se pozdržel, radil mu nejíti dále, představujíc, že se lépe srovnává se ctností a s pobožností vésti na jednom místě život tichý a bohulibý nežli toulati se po šírém světě. Ustanovil tedy zůstati na Monte Cassině a vstoupiti v řád mnichů benediktinských; avšak rozmrzev se nad tím, že ho tam vždy ještě jako biskupa ctíti chtěli, opustil i toto místo a šel nejprv ku basiliánům ve Valliluce, potom do Říma do kláštera sv. Alexia na hoře Aventinské. Tam s dovolením papežovým přijat jsa, podnikal i konal všecky nízké služby a povinnosti klášterního noviciátu, až mu dovoleno bylo po řádném zkoušení dne 17. Apr. 990 složití slib obyčejný. Z přátel jeho nezůstával tehdáž než jediný bratr Radim u něho; ostatní byli ho již opustili.
Ačkoli míšenský biskup Volkold za nebytí Vojtěchova v Čechách zastával místo jeho, přece kníže Boleslav II. i celý národ český nesli velmi těžce dlouhou jeho nepřítomnost, až konečně obrátili se s žalobou o to k arcibiskupovi mohuckému Willigisovi a pak s tímto spolu ke stolici papežské. Roku 992 přišlo proto do Říma zvláštní poselství české, nesouc psaní od knížete i od arcibiskupa; mezi posly byl také Radla, v čele pak jejich stál Boleslava II. bratr Strachkvas. Synoda o to držaná, ve kteréžto předsedal papež sám, dala Vojtěchovi rozkaz vrátiti se do biskupství svého, ježto Čechové prý slibovali zachovávati jemu poslušenství. Vzal tedy s sebou dvanácte řeholních bratří z římských klášterů; kteréžto, do Čech vstoupiv, na chvíli sice za sebou u hranic zemských (snad na Zelené Hoře) pozůstavil, později ale dále do Břevnova povolal. Blíživšímu se ku Praze vyšel Boleslav II. s mnohým lidem vstříc; s radostí a plesáním přijali jeho a slibovali plniti všecky jeho žádosti; všecky nesnáze zdály se již urovnány, všecky nevole a mrzutosti v moři zapomenutí potopeny býti.
Boleslav II. byl vystavený od jeho děda Vratislava I. kolegiátní chrám u sv. Jiří na hradě pražském proměnil hned při zakládaní biskupství pražského ve klášter panenský, kterémužto představil také, s povolením papežovým, sestru svou Mladu za první abatyši. Nyní, po Vojtěchově návratu, založil dle žádosti jeho také první mužský klášter český v Břevnově, k jehožto výživě vykázal roční důchod 1500 peněz ze knížecí komory. Vojtěch ustanovil tam za prvního opata svého někdy pěstouna Radlu, jenž co klášterník vyvolil sobě jméno Anastasius, a uvedl tam bratří z Říma přivedené.
Avšak Vojtěchova spokojenost trvala zase nedlouho. Lid nedal se hned všude k čistě křesťanskému životu vésti, staré mravy a obyčeje nedaly se všecky náhle proměniti. A ještě horší nastala doba, když Boleslav Pobožný, mrtvicí raněn a sotva při životu zachován byv, musel svěřiti vládu zemskou svému synovi Boleslavu Ryšavému a několika pánům českým. Tím rod Vršovců, rodu Slavníkovu oddávna odporný, nabyl ještě větší moci ve vlasti, an Boleslav Ryšavý jemu cele oddán byl. Manželka jednoho Vršovce, v cizoložství postižená, měla dle staročeského řádu pokutu smrti utrpěti rukou uraženého manžela. I utekla se k Vojtěchovi, jenž, když mu slibovala činiti pokání, chtěje zachovati život její, povolil jí tajné outočistě u jeptišek svatojiřských. Mezitím ale přihnavše se Vršovci se zbrojným houfem, učinili outok na dům biskupský, chtějíce násilím zmocniti se hříšnice: avšak nenašedše jí, láli biskupovi, an prý proti právu a spravedlivostí ujímal se cizoložnice. Tu Vojtěch rozhněván postavil se sám mezi ně a káral důtklivě krvožíznivost jejich, nic nedbaje, zdaliž by jemu také ublížiti nechtěli; než vůdce zástupu, hlava rodu Vršovců, odpověděl mu uštěpačně, že neučiní sice jeho oučastna cti mučednické, ale nad bratry jeho že bude uměti náležitě se pomstíti, nevydá-li ženy. Zatím podařilo se ouplatkem dověděti se o místě, kde hříšnice ukryta byla; hrozbami a sliby dovedli toho, že jim vydána jest; a když manžel její sám jí usmrtili nechtěl, dali Vršovci jí od obecného slouhy hlavu stíti.
Rozhořčen jsa, s pláčem a Vršovce proklínaje opustil Vojtěch bez meškání Prahu a Čechy a bral se opět do kláštera svého římského (995). Nadarmo usiloval opat Anastasius prosbou i domluvami udržeti ho ve vlasti; oumysl jeho byl pevný, vůle neoblomná: biskupství stalo se mu bylo již břemenem nesnesitelným. Jeho někdejší bratří v klášteře přijali ho s velikou srdečností a volili ho ze převora svého; i cítilť se opět spokojeným a šťastným.
Kromě nejmladšího Radima, kterýž i tenkráte ho neopustil, měl Vojtěch ještě patero starších bratří, Soběbora, Spytimíra, Pobraslava, Pořeje a Čáslava; ti pak přebývali společně v otcovském hradě libickém, nerozdělivše ještě, jak se zdá, velikého dědictví svého. Brzy mezi Vršovci a Slavníkovci povstalo veřejné záští čili otevřená válka, ve kteréžto Vršovci přízní a pomocí mladého Boleslava převládali, až starý Boleslav, uměním korbejského mnicha Thiddaga ozdravěv, donutil obě strany k míru a nepokojného syna svého poslal s vojskem českým mladému císaři Otovi III. na pomoc proti severným Slovanům. K tažení tomu připojiv se i Soběbor, stěžoval si jak u císaře, tak i u polského knížete Boleslava Chrabrého, též tam přišlého, na křivdu, kterou rod jeho snášeti musel nejen od lidu, ale i od panujícího domu v Čechách: aniž pak se více vrátil domů, přijav od knížete pozvání do Polska, kdežto potom ctí a bohatstvím hojně nadán byl. To však zhoršilo ještě více stav jeho bratří doma zůstalých, protože tehdáž mezi dvorem českým a polským nepanovala dobrá vůle. Vinili je ze srozumění s nepřáteli vlasti, počet jejich přátel menšil se, a když Vršovci počali opět záští proti nim, Slavníkovci po ztrátě všech statků svých obmezeni jsou brzy na jediný hrad libický; a i ten konečně 25. Sept. 996 obležen a po několika dnech outokem dobyt.[17] Když tehdáž již vše jejich udatenství neprospěšným býti se ukazovalo, Slavníkovci všickni, muži, ženy a děti, dle rady přítomného tam opata břevnovského Anastasia, někdy jejich domácího přítele, utekli se do kostela k oltáři; avšak ani to neposloužilo jim k ochraně. Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všecky zrádně i ukrutně: a komukoli ve prostranném hradě podařilo se zniknouti prvního krveprolití, uveden potom v porobu; nešetřeno než jediných kněží, kterýmž pokojně odejíti dopřáno. Anastasius, jehožto klášter také do toho záští zapleten byl, opustil proto Čechy navždy a utekl se s několika svými bratřími do Uher, kdežto činnému duchu jeho brzy otevřela se nová dráha blahočinění a slávy.
Zatím byl arcibiskup mohucký již horlivě o to se zasazoval, aby zjednal opět Vojtěcha opuštěné jeho diecési; také mladý císař Ota III., jenž do Říma ku korunování svému (21. Mai) přišed, k Vojtěchovi zvláštní přízní se naklonil, namlouval ho k témuž; a nový papež Řehoř V. konečně uložil mu za povinnost, aby se ke svým vrátil, dovoluje však spolu, kdyby ho Čechové naskrze poslouchati nechtěli, aby mohl je zase opustiti a do zemí pohanských pro rozšíření víry křesťanské vydati se, ku kterémužto cíli již napřed propůjčil jemu mocnost arcibiskupa krajinného (archiepiscopus regionarius) u národů těch, kteréž by jemu na křesťanství obrátiti se událo. Zajev tedy Vojtěch s komonstvem císařovým nejprv do Mohuče, meškal tam některý čas a vybíhal odtud tytýž až i do Francie. Mladý císař, jenž cele se mu byl důvěřil a i za zpovědníka ho volil, propustil ho konečně nerád a s velikým litováním (v Okt.). Když ale Vojtěch zvěděl, co se bratřím jeho v Libici přihodilo, nebral se přímo do Čech, ale zašel do Polska k Boleslavovi Chrabrému, kdežto i s bratrem svým Soběborem se shledal, a vypravil teprv odtud posly knížecí k Čechům s otázkou, zdali ho ještě míti chtějí. Odpověď, že nikdo nebaží po kárateli, sloužila mu k útěše a k radosti; tu zajisté teprv pocítil se býti zproštěna všech povinností k diecési své, a mohl tedy bez další překážky oddati se na to, po čemž již dávno toužil, na zvěstování evangelium mezi pohany. Dlouho byv na váhách, má-li se nejprv zabrati k Luticům neboli ku Prusům, odhodlal se konečně do Prus; přes zimu však zůstal ve Hnězdně u Boleslava.
Když konečně v březnu roku 997 nastoupil cestu v průvodu bratra Radima, jemu vždy věrného, a kněze Benedikta, dal ho Boleslav Chrabrý po Visle v lodi s třiceti brannými pro ochranu zavézti až do Gdaňska, kdežto několik dní pobyv, mnohé zástupy pokřestil. Potom zabrav se korábem po moři až k Sambii, vystoupil tam na břeh a poslal branné průvodčí své nazpět. Ale již první potkání se s Prusy neslibovalo útěchy; osopujíce se naň, vyháněli ho ze země, hrozili mu smrtí, až i bili ho; takže často utíkati musev, již na tom se byl ustanovil, že obrátí se raději k Luticům, mezi nimiž i za příčinou příbuzného jazyka nadíti se bylo větší přívětivosti. Když pak konečně, bezpochyby mimo vůli svou, zabloudiv do posvátného pohanům pole Romove,[18] tam si odpočívati počal (dne 23. Apr.), obořil se naň a na průvodčí jeho rozvzteklený zástup, svázal je všechny tři a jeho, an ještě stoje se modlil, probodli oštípem nejprv kněz jejich, potom jiní, až usmrtivše ho rozličnými ranami, uťali mu hlavu a rozsekali oudy jeho. Radima však i Benedikta nechali naživě; kteřížto potom šťastně ku knížeti polskému vyvázše, vypravovali, co s mučedníkem se stalo. Boleslav nemeškal vykoupiti od pohanů tělo mrtvé co vzácný poklad za cenu vysokou a pohřbil je s velikou ctí ve Hnězdně, hlavním sídle svém.
Získav sobě již zaživa čest a lásku v tolikerých zemích, nabyl Vojtěch mučednickou smrtí svou ještě větší u všech národů vážnosti; ano všeobecným úsudkem a přesvědčením vyhlášen jest tím spíše za svatého, čím rychleji pověst o zázracích u hrobu jeho se stalých až do nejdalších zemí se roznesla. Sotva tři léta minuly po smrti jeho a již císař Ota III. sám vykonal pouť ke hrobu jeho do Hnězdna (1000); k žádosti pak téhož císaře Jan Kanaparius, opat téhož kláštera sv. Alexia v Římě, ve kterémž i Vojtěch přijat byl, podal již roku 999 obšírné popsání života jeho, jenž roku 1004 od sv. Bruna, Vojtěchova někdy spolužáka, předěláno i rozmnoženo jest.[19] Z úcty k Vojtěchovi také ti, kteří jemu zaživa nejmilejší byli, Radim a Radla, veliké všude požívali vážnosti, a stavše se, první pode jménem Gaudencius arcibiskupem v Polště, druhý pode jménem Anastasius nebo Astricus opatem i později arcibiskupem v Uhřích, mnohé získali sobě zásluhy o pokřesťanění a vzdělání obou těchto sousedních národů. Naproti tomu ale také zapírati nelze, že nevole, kterou vzbudili Čechové svým proti Vojtěchovi se chováním u tolikerých národů, přispíšila nemálo potomní pád říše a moci české.
Po Vojtěchově odřeknutí se biskupství pražského volen jest na jeho místo bratr panujícího knížete Christián neboli Strachkvas, jenž ale do Němec pro investituru a svěcení přišed, umřel náhle raněn mrtvicí v Mohuči, právě když svěcen býti měl.[20] Pročež volili zase Thiddaga, mnicha někdy korbejského, jenž od několika let v Čechách přebývav, nabyl uzdravením Boleslava II., jakož jsme již řekli, známosti a lásky. Obdržev investituru i svěcení (998, 8. Jul.), povýšen jest na stolici biskupskou, kterouž potom držel po dvacet let, s neřestmi a příkořími bez počtu zápasiti maje.
Zakládaje právě třetí v Čechách klášter, na ostrově řeky Vltavy u Davel, umřel Boleslav II. čili Pobožný dne 9. Febr. 999; jehožto smrti Čechové právem velice želeli. Mělť s manželkou svou Emou vlastně čtyři syny, kteří došli mužského věku, Václava, Boleslava, Jaromíra i Oldřicha; první však sešel před otcem ze světa bezdětek; druhý následoval na trůnu otcovském; poslední dva obdrželi, dle staroslovanského řádu, knížecí své ouděly v Čechách pod vrchní mocí staršího bratra Boleslava.[21] Jména i rozsah oudělu těch neudávají se nikde ve starých pamětech; Oldřich zdá se že panoval v Žatečtě.