Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy pod syny Boleslava II.
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Panování Boleslava II. | Čechy pod syny Boleslava II. | Nové zvelebení Čech skrze Břetislava I. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechy pod syny Boleslava II. |
| Podtitulek: | (Rok 999—1024) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 200–211. |
| Licence: |  PD old 70 |
Pád říše české pod Boleslavem III. (Ryšavým) a ztráta zemí připojených. Vršovci. Boleslav Chrabrý v Praze. Přemyslovců vypuzení a navrácení do země. Král Jindřich II. v Praze. Knížata Jaromír a Oldřich.
K velikému národu českého neštěstí stalo se, že po Boleslavovi Pobožném stoupil na trůn dědičným právem muž ze všech, kteří kdy na něm seděli, nejnehodnější. V době té, když u sousedních národů, Poláků, Rusů a Uhrů, vládli současně právě jejich největší a nejmohutnější panovníci, byloť také Čechům potřebí, aby měli nad sebou pána rozumem a charakterem výtečného, měl-li mladý stát český neklesnou ti z té výše. do které jej byli povznesli oba první Boleslavové. Bohužel ale Boleslav III., příjmím Ryšavý, nebyl než obecný, pustý ničema; k nemužnosti nedůvěru poje a přece svému lakomství, ukrutenství a mstivosti volnou pouštěje uzdu, jevil v sobě právě opak všech těch ctností, kterýmiž získává panovník sobě čest a lásku, národu svému prospěch obecný a vládě i státu moc a důklad.
An Boleslav starý sotva byl umřel, již polský sestřenec jeho Boleslav, příjmím Chrabrý, muž ducha výtečného a podnikavého, vpadl s vojskem do zemí českých a oblehl nejprve Krakov. Tamější posádka česká bránila se dlouho s velikou udatností; když ale nový kníže, jakkoli snažně o to prošený, neposlal jí ani peněz ani vojska ku pomoci, nemohla konečně odolati násilí nepřátelskému, až prý zahynula mečem celá do posledního muže.[1] Takž dostalo se starodávní toto charvatské sídlo Polákům, v jichžto rukou potom udrželo se po všecka století. Ale po pádu hlavního města Krakova ztraceny Čechům také všecky okolní krajiny, netoliko nynější Halič, ale i Morava i celé Slovensko v Uhřích. Kterak se to vše přihodilo, že tak rozlehlé krajiny a nadto i dnešní celé Slezsko v tak krátkém čase Čechům odjaty jsou, o tom nás žádný starý kronikář nezpravuje; jen to jest jisté, že po smrti Boleslava II., dříve než rok minul, přišlo panování české kromě hranic nynějšího Království všude nazmar, takže Čechy opět obmezeny byly na nejužší své meze.
Arciže tehdáž Boleslav Ryšavý zaměstnán byl v Čechách samých péčemi a starostmi bližšími. Bažilť po statku obou bratří svých, o nichž se obával, že by národ, jenž je miloval, mohl je někdy povolati na trůn namísto jeho, kteréhož nenáviděl. Pročež dal jednoho z nich, Jaromíra, vyklestiti, druhého pak, Oldřicha, kázal v lázni uškrtiti.[2] Oba však utekli, a s nimi také máti jejich Ema, do Bavor k vévodovi Jindřichovi, potomnímu císaři. Také biskup Thiddag musel několikráte prchnouti, ale prostředkováním míšenského markrabí Ekkarda uveden zase do země.[3] Jakých pak ukrutenství dopouštěl se Boleslav proti národu samému, neudává se zejména; jen to se praví, že byla větší, nežli Čechové snášeti uměli aneb chtěli. Aby však měl v lidu aspoň nějakou podporu, zasnoubil dceru svou jednomu z Vršovců, kterýmž již prve byl nakloněn.
Z takovýchto mezi Čechy příběhů, z nechuti, kterou před chvílí v cizině byli vzbudili svým k Vojtěchovi se chováním, z osobního v této věci smýšlení císaře Oty III. a konečně také ze zvláštní způsobilosti a chytrosti, kterou Boleslav Chrabrý uměl užívati doby své a prostředků svých, dá se nenesnadně pochopiti rychlý a nepolitovaný pád české moci a slávy. Ota III. připutovav ke hrobu Vojtěchovu do Hnězdna, kdež od Boleslava Chrabrého vší slávou a dary vzácnými uctěn byl, odměnil se za to tím, že schválil a potvrdil císařskou mocí svou žádané od Boleslava založení zvláštního arcibiskupství ve Hnězdně a trojího biskupství v Kolobřehu, Krakově a Vratislavi, nic se nestaraje o svolení pražského biskupa, v jehožto diecési poslední dvě města ležely.[4] Není pochyby, že nábožný tento císař učinil to oumyslem pouze křesťanským, k rozmnožení cti a slávy boží, an nabízel téhož léta i mladého krále uherského Štěpána I., aby dle příkladu toho hleděl také ve své říši zříditi nová biskupství; ale jaké najevě jest, že se škodou Čechů rozmnožil tím politickou moc polskou, upevniv nové spojení zemí teprv dobytých s jejich říší svazky církevními, nad jiné trvalejšími, jimiž ono nabylo také hned a navždy rázu zákonnosti. Papež zajisté Silvester II. nemohl býti na rozpacích, má-li chváliti a tvrditi toto rozmnožení stolic biskupských čili nic. Tímto způsobem událo se Boleslavovi Chrabrému najednou provoditi panství nejen mocné, ale i řádné po všech rozlehlých krajinách od moře Baltického až po Dunaj.[5]
Jakkoli ohavné věci páchal, přece udržel se Boleslav Ryšavý na trůnu českém až do roku 1002, v němžto po smrti císaře Oty III. přilnul nejprve ke straně Ekkarda, markrabě durynského a míšenského, a teprv když i tento umřel († 30. Apr. 1002), přistoupil k Jindřichovi Bavorskému, jenž potom za krále a císaře také uznán a stvrzen jest. Ale v letním čase roku tohoto vzrostlo vzbouření ono, které již dávno všecka srdce česká podjalo bylo, konečně ve zjevný odboj; v jehožto čelo postavili se sami ti Vršovci, jichžto kníže nejvíce byl vážil a jenž byvše jeho nejbližší, snášeti museli bezpochyby také nejvíce příkoří od něho. Povolán jest podtají z Polska Vladivoj, Boleslava Chrabrého bratr, jenž s brannou mocí do Čech přišed, všeobecným svolením na trůn povýšen jest; Boleslav, všem ohavný, zachoval nejrychlejším prchnutím sotva život. Utekl se do východních Frank k markraběti Jindřichovi čili Hezilovi, ne proto, že by mu nad jiné příznivější, ale že nejbližší byl, který ho uchrániti mohl: on však, pamětliv jsa úkorů, které také od něho byl snášeti musel, dal ho zatknouti a do vězení, tuším do Svinibrodu nad Mohanem, zavěsti.
Že Čechové, nemohše déle snésti Boleslavova ukrutenství, neobrátili přece zřetele svého ku přirozeným knížatům svým Jaromírovi a Oldřichovi, ve vyhnanství u nového krále německého Jindřicha II. meškajícím, ale že hledali v Polště jemu nástupce, dá se vysvětliti odtud, že náčelníci toho vzbouření byli Vršovci, jenž prohřešivše se dříve proti oněm knížatům, a proto jich se ostýchajíce, nemohli státi o jejich do vlasti se navrácení. Však i Vladivoj náležel aspoň po přeslici, co Dúbravčin syn, k českému rodu; a když roku 992 i s jinými bratry od Boleslava Chrabrého, po jedinovládě bažícího, oudělu svého zbaven a z Polska vyhnán byl, zdá se že zdržoval se byl na českém dvoře knížecím dlouhý čas. Mezitím, ačkoli celá země ho poslouchala, přece poznával, že mu těžko bude udržeti se na trůnu proti přirozeným oněm nápadníkům; a protož především o to staral se, aby dosáhl dobré vůle krále Jindřicha II., stůj ona co stůj. Šel tedy z počátku měsíce listopadu sám k němu do Řezna, i hledaje kořením se a slibováním nabýti jeho přízně, neváhal se k žádosti králově přiznati se jemu i k manství a vládu od národu českého jemu svěřenou přijmouti od něho v léno:[6] příklad nezdárný, jehožto potom následovali všickni ti, kteří z jakýchkoli příčin na trůnu oseděti si netroufali.[7] A tímto způsobem podařilo se mu skutečně zmařiti naději, kterou Jaromír a Oldřich byli právě do Jindřicha skládali o navrácení svém do vlasti; do onoho Jindřicha, jehožto někdy otec, ode všech opuštěn a pronásledován jsa, nenacházel byl nikdež lepší a věrnější podpory nežli u jejich otce.
Vladivoj však nepanoval v Čechách než několiko měsíců. Vždy žízní trápen byv, takže ani hodinu bez pití trvati nemohl, umřel již na počátku roku 1003: roku osudného a hojnějšího na státní převraty a bouře nežli kterýkoli jiný v dějinách českých.
I samo krátké panování Vladivojovo dalo Čechům příčinu, že pykali vypuzení přirozených knížat svých ze vlasti. Protož hned po jeho smrti povolali Jaromíra na trůn; kterýžto vrátiv se s bratrem i s máteří, přijat jest od lidu se všeobecným plesáním a poslušenstvím.
Mezitím ale markrabě Jindřich již propustil byl z vazby Boleslava Ryšavého, jenž pak, nevěda o jiné radě a pomoci, vzal své outočiště k nejmocnějšímu nepříteli, Boleslavovi Chrabrému. Nevíme, kterými sliby a závazky podařilo se mu získati sobě tohoto jmenovce a sestřence svého; však Chrabrý, jakmile uslyšel o smrti Vladivojově, sebrav na rychlost silné vojsko, vtrhl s ním do Čech, aby posadil Ryšavce opět na trůn. Jaromír, uvázav se v zemi jen o několik dní dříve, neměl ještě tolik síly, aby odolati mohl zkušenému v bojích knížeti polskému; pročež podruhé přinucena se viděl opustiti vlast, jenž teprva za pána ho byla přijala, i ucházeti se o pohostinství u Jindřicha II.
Boleslav Chrabrý chtěje Ryšavého s národem jeho smířiti, způsobil to, že obě strany přísahami slíbily sobě vespolek zapomenutí toho, co se stalo, a napotom pokoj a věrnost; po čemž vzdálil se opět, pozůstaviv v zemi jen několik polských posádek, ku pomoci prý a k ochraně nového panovníka. Tento však sotvaže vlády se zmocnil, již hořel žádostí pomstíti se nad těmi, kteří byli se přičinili jakýmkoli způsobem k jeho loňskému vyhnání. U večer masopustní, kdežto Pražané všickni hověli si v obyčejných té doby veselkách, pozval čelné muže v národu, a mezi nimi také zvláště Vršovce, k sobě: ale jakmile byli pohromadě, nebranní a tvárnou vlídností ukojení, hned obořil se na ně s katany svými zrádně, a nejprve sám zeti svému meč skrze tělo prohnav, potom zavražditi dal všecky ty, kterých nejvíce se bál. Neslýchaným skutkem tím probudil se národ v Popeleční středu k nové hrůze své; každý již naoko viděl a cítil, že nelze s ohavníkem takovým spolu bydliti a jeho za pána míti. Avšak tak hluboce již byli Čechové klesli, že sami sobě více rady nevěděvše, utekli se s prosbou o pomoc a ochranu k tomu samému, který nedávno ještě chlum moci a slávy jejich podkopav, byl je do této propasti bídy sám uvrhnul. Boleslav Chrabrý, jehožto již souvěký spisovatel vinil,[8] že všecko to předvídav, schválně k tomu vedl, aby konečně Čechům mohl jeviti se i co vysvoboditel jejich, povolal hned okrvavělého sestřence, pod zámyslem pilného a důležitého jednání, k sobě na pomezní kterýsi hrad český; a když tam přišel, dal ho oslepiti a kamsi dovnitř Polska zavézti, kdežto potom skrze mnohá léta vězen byv, nikomu mil a od nikoho neželen i umřel.
Nyní tedy nastala byla doba, kdežto Boleslav k veliké své říši slovanské připojiti mohl i krásné Čechy, a to s ochotenstvím národu samého. Bez meškání přispíšil sobě do staroslavné Prahy, jejížto brány jemu s radostí otevříny jsou. Pravíť se,[9] že v Čechách a v čelním jejich městě liboval sobě více nežli v dědičných zemích svých, a proto že zamýšlel učiniti Prahu napotom hlavním sídlem svým. Kdyby tu jen byl stále oseděti mohl, není pochybno, že by Čechové tím snáze byli oželeli ztráty a proměny panujícího domu, čím větší počet jich byli na dvoře jeho již takořka zdomácněli, ana celá Slavníkovců strana přála jemu oddávna. Neboť i Soběbor, Vojtěchův někdy bratr nejstarší, vrátil se s ním nyní do Čech, kdežto sloužil mu i napotom za nejlepší podporu.
Když Jindřich, král německý, dověděl se o důležité změně, která v panování českém se stala, vypravil k Boleslavovi Chrabrému posly své, vzkazujíc jemu, že mu země české dopřeje, bude-li chtíti ji od něho v léno přijmouti a jemu věren býti, jináče ale že válkou proti němu povstane;[10] byl tedy hotov opustiti právo Přemyslovců k němu se utekších, kdyby jen jeho vlastní pretensí bylo se dosti učinilo.[11] Toho však Boleslav učiniti nechtěl, ale raději k válce chystal se. Dav na západním pomezí českém upevniti všecky prosmyky a hrady, jmenovitě také město Žatec, a zmocniv se spolu celé Hořejší Lužice, vstoupil v závazek jednoty s ostfranským markrabětem Hecilem a s jinými knížaty německými, kteří se králi byli zprotivili. Takž již zdálo se, že štěstí ho nemine; avšak král neobyčejnou chytrostí jednoho knížete po druhém přikvačuje a přemáhaje, donutil samého také Hecila, ze všech nejmocnějšího, utéci se do Čech k Boleslavovi, takže tomuto brzy nezůstala jiná naděje nežli v samém sobě.
I počínalť sobě Boleslav skutečně s nemalou srdnatostí a přičinlivostí, an roku následujícího nejen činil časté do Bavor vpády, ale i zmařil ouplně první od samého Jindřicha II. vedené polní tažení v Lužici (měsíce března). Mezitím vsak Poláci v Čechách pohříchu dopouštěli se byli všelikého násilí a tím vzbudili nenávist lidu velikou proti sobě; pročež když Čechové zase na vyhnaná svá knížata vzpomínati a s nimi podtají pojednávati počali a Boleslav Chrabrý nadto při druhém polním tažení (v létě roku 1004) králem Jindřichem podvésti se dal, rozhodnutí vrhlo se dříve nadání proti němu. Jindřich byl v Sasích, Durynsku a Francích dal provolati hotovost a stržení se u Meziboru v polovici měsíce srpna; a když také kázal lodi Labem nahoru od Magdeburka až k Míšni táhnouti, nepochyboval nikdo ve vojště německém, že přes Labe se přepraviti a do polských zemí vpadnouti obmýšlí: on ale nenadále poručil obrátiti se a pospíchati co nejrychleji do Čech skrze Krušné hory. Jaromír a Oldřich se zvláštním věrným houfem táhli v čele vojska německého; jeden pohraničný hrad český vzdal se jim dobrovolně a tím dán Jindřichovi klíč země do rukou. Když k Žatci se přiblížili, rozkacení měšťané sami na polskou posádku se obořivše, je napořád vražditi a se zdí i skal městských dolů metati se jali, podávajíce města svého Jaromírovi, jehožto Jindřich již napřed vyhlásil byl za pána země české, sám jen co pomocník a ochránce jeho si počínaje; když ale král uslyšel o ukrutném Poláků vraždění, snažil se učiniti jemu konec a zachoval aspoň těm život, kteří ještě zbývali.
Boleslav byl dotud v Lužici čekal na vojsko německé; jakmile dověděl se ale o tom, co v Čechách se dálo, pospíchal odtud k obraně Prahy: avšak nepřízeň některých Pražanů, kteří podtají Přemyslovcům nakládali, a Oldřichova odhodlanost i rychlost zkazily opět oumysly jeho. An zajisté Jindřich čekal u Žatce na větší z Bavor válečnou pomoc, Oldřich zmocniv se pevného hradu Dřevíče (jehožto rozvaliny s kaplí sv. Václava viděti i podnes na panství citolibském u vsi Kozojed),[12] odtud skrze věrné posly umluvil se s přáteli svými v Praze a na Vyšehradě. Jedné noci s osmi vládykami, mezi nimiž byl udatný Vyhoň, příjmím Dub, a s 350 muži brannými přiblížil se potichu ku Praze, šťastně minuv stráž polskou po Bílé hoře rozestavenou, a ukryl se před úsvitem s lidmi svými u přátel na Malé Straně pražské, tehdáž ještě, jak se zdá, zdmi neobehnané. Mělať onoho času Praha ještě obecného pastuchu svého, jenž vyháněl dobytek každodenně na pastvu; jeho zatroubení mělo býti znamením ku povstání všech přátel dávních knížat českých.
„Jide pastucha po šedém jutře,
hlása bránu otvořiti vzhóru.
Slyšie stráže volanie pastušino,
otvořie mu bránu přes Vltavu.
Vznide pastýř na most, hlasno trúbi;
vskoči kněz na most, sedm vládyk za niem,
prokní cvála se všiem se svým ludem.
Uderichu rány bubny hromné,
vyrazichu zvuky trúby hlučné;
chorúhvi tu s sbory na most vrážú,
ves most otřásá sě pod jich davem:
strach uderi u všě u Polány,“ —
tak o tom zpívá souvěká píseň česká.[13] Avšak vítězství Čechů nebylo tak snadné, jak tatáž píseň je slaví. Poláci spatřivše zradu, v okamžení, než ještě Oldřich se svými dokročil polovice mostu, vrhli se jemu vstříc, Soběbor mezi předními. Nastal tudíž na mostě boj ukrutný, ve kterémžto i Soběbor na smrt raněn padl[14] a Oldřich konečně zvítěziv do města se vedřel. Stejnou ale dobou slyšeti bylo také na Vyšehradě zvonění k outoku. Tím překvapen jsa Boleslav Chrabrý a v prvním zmatku pokládaje sílu odboje za větší, nežli byla, dal se sám na outěk; vojsko jeho strachem omráčené následovalo jeho, a v několika dnech nebylo prý více Poláka v celé zemi.
„Vstane jedno slunce po všem nebi,
vstane Jarmír nad všiú zemiú opět.
Roznosi sě radost po všiej Praze,
roznosi sě radost kolkol Prahy,
rozlétnu sě radost po všiej zemi,
po všiej zemi ot radostnej Prahy.“
Nazejtří po dobytí Prahy přišel také Jaromír do města, dal prohlásiti všeobecný pokoj, zapomenutí toho, co se stalo, a obnovení starých řádů zemských. Přijat jsa s velikým lidu plesáním, usazen jest znovu na stolici knížecí a podáno žezlo vlády do rukou jeho; každý přinášel jemu v poctu, čeho Polákům byl odjal; pak i na Vyšehrad odveden jest a tam vyhlášen opět za panovníka země.[15] Potom navštívil i Jindřich II. s knížaty svými Prahu a pobyl tu přes svátek Narození Marie Panny. Potvrdilť prý u přítomnosti množství lidu Jaromíra v důstojenství knížecím; Oldřich pak, jenž k vítězství nejvíce byl dopomohl, uveden jest bezpochyby zase v předešlý ouděl svůj.
Když takovýmto způsobem Poláci, beze vší příčiny vojska německého, vypuzeni byli z Čech, ustanovil Jindřich II. užiti vítězství svého i dále a odejmouti jim také zemi milčanskou čili Hořejší Lužici. Táhlť tam z Prahy s celým vojskem svým, v průvodu též Jaromíra i vojska českého; ale octnul se brzy v nesnázích nesčislných. Dobývaje zajisté pevného města Budišína, potkal se s odporem nad míru a nad naději srdnatým, jak od posádky polské, tak i od měšťan samých; muži vojska německého nejudatnější zahynuli tu při ztékání hradeb městských, tu při častých výpadech posádky polské, až i sám prý král upadl v nebezpečí života. Po dlouhém však bránění kázal Boleslav posádce vzdáti město pod výminkou, aby mohla odtáhnouti svobodně. Král tedy osadiv Budišín lidem svým, vrátil se s ostatkem vojska svého, hladem a nehodami všelikými zmořeného, do Merseburka, kdežto je opět rozpustil. Proč ale Boleslav Polský, jenž jistě Chrabrým i byl i slul, spokojil se tehdáž pouhým sebe bráněním, aniž obnovil více outoků svých proti říši německé, my již vysvětliti neumíme, neznajíce všech ostatních poměrů rozlehlé jeho říše. Pravdě však není nepodobno, že odbojné povstání také jiných vládě jeho nedávno podrobených krajin, jenž snažily se příkladem Čechů dobývati samostatnosti své zase, mařilo a rozdrobovalo síly jeho.
Nasvědčují tomuto domnění také příběhy následujícího léta 1005, ve kterémž Boleslav dočkal opět outoku od Jindřicha II. na sebe, pustiv jemu nadto dobrovolně celou krajinu před Odrou a Bobrem až po Krosno, kdežto teprv ohradil se na příhodném místě. V německém vojště byli také tenkráte Čechové s vévodou svým Jaromírem, i Luticové ještě nekřestění. Po sedmidenním namáhání podařilo se konečně nalézti v Odře brod neochráněný a obejiti jím vojsko polské. Jindřich II. přepraviv se, táhl přes Meziříčí až blízko ku Poznani, avšak ne beze škody, an Boleslav, nedávaje se s ním do řádné bitvy, sužoval vojsko německé jen postrannými porážkami a zajímáním potravy. Ve vzmáhajícím se co den nebezpečí, aby neztratil všeho užitku z dosavadních obětí svých, uzavřel Jindřich II. s Boleslavem konečně pokoj málo prospěšný, zjednaný magdeburským arcibiskupem Taginem v Poznani.[16] Pokojem tím podržel Boleslav všecky krajiny, kterých byl před několika léty dobyl, s výminkou jediných zemí české a lužické; a Jaromír přinucen byl odříci se na čas všech někdy od otce a děda jeho k Čechám připojených vlastí, až i Moravy samé.
Takž tedy byly Čechy opět osamoceny, obmezeny na nejužší své hranice a vší moci vně zbaveny. Obklíčeny však jsouce dvěma mocnými státy, německým na západu, polským na východu, nemohly uhájiti plné samostatnosti své, ale musily s odřeknutím se politiky vlastní přilnouti k jednomu nebo druhému. I nezmeškalť ovšem Boleslav ničeho, čím by byl přivábiti mohl knížata česká ke své straně; častými poselstvími připomínal jim tu svazky příbuzenství, kteří vázali prý jak oba dvory knížecí, tak i oba národy spolu, tu ohavnost německého jha vůbec, tu zisk mnohonásobný, který by vyplýval ze spojení obou slovanských kmenů a států; podporoval řeči své sliby a dary čestnými; ano roku 1014 poslal i syna svého Měčislava do Čech k napomáhání plánu takovému, o zdaření jeho nepochybujíc. Ale nenávist knížat českých proti němu byla neuhasitelná i nepřemožitelná; čím více Boleslav k nim se blížil, tím více oni tulili se k Jindřichovi II., zjevujíce jemu i cokoli onen počínal k získání jich sobě; ba Oldřich zapomenul tak velice na čest a hodnost svou, že 1 Měčislava jemu se svěřivšího do žaláře vrhnouti, družinu pak jeho zavražditi dal. Nelzeť arci tajiti, že spojení s Němci slibovalo tehdáž zemi české větší pokoj a prospěch; nebo se slovanskými říšemi spojeny jsouce Čechy, byly by musely sloužiti jim všem za štít proti Němcům, tudíž chovati v sobě válku neustálou. Samo sebou se rozumí, že pak Čechové činili se i válek Jindřichových proti Boleslavovi oučastny, ačkoli také vyznati se musí, že jim proto neuměli dodati válečného štěstí; tak již roku 1007 Boleslav opět zvítěziv, připojil obojí zemi lužickou na celý čas života svého k říši své; roku 1011 Němci sice pleníce až pod Hlohov se byli protiskli, ale se škodou vrátili se zase; roku 1015 Boleslav ze čtyr stran najednou jsa utkán, utrpěl arci znamenitou škodu, zvláště od vojska českého, jenž vedením Oldřichovým velikého města jménem Busink (?) se zmocnivši, v popel jej obrátilo, ale hlavní německé vojsko, Jindřichem, již nyní císařem, vedené, na hlavu poraženo a až přes Labe zahnáno jest; konečně roku 1017 Čechy samy zase nejvíce utrpěly, nejprve vpádem Měčislavovým do země, potom couváním vojska císařského skrze ně po nešťastném obležení města Němčího ve Slezsku, konečně i zhoubným Moravanů nájezdem.
Kníže Jaromír zdá se že byl muž poctivý a dobromyslný, ale přitom slabý a ne velmi schopný; pročež neuměl ani věku svému odolati a na místě svém udržeti se. Opak toho říci se musí o jeho bratru Oldřichovi, lovci silném a náruživém, o němžto souvěká píseň pěje, že prý
„bóh mu bujarost da u vše údy,
bóh mu da věhlasy v bujnú hlavu“:[17]
avšak o zákony ctnosti a lásky k lidem nedělal si veliké péče. Nemohloť trvati, aby bratří oba dřívěji později nepotrkli se vespolek; slabšímu ale běželo v tom spolu o trůn. O Bílé sobotě roku 1012 zmocnil se Oldřich vrchní vlády nad národem a vypudil Jaromíra ze země. Proč a kterak se to stalo, není nám známo. Neboť násilí, kterého se dopustil rok předtím Jaromír proti poslům od odbojných tehdáž Bavorů k Boleslavovi vypravených a kteréž arci pokládáno za nejbližší příčinu jeho pádu, nemohlo jistě Oldřicha, s ním v této věci stejně smýšlejícího, popuditi proti němu tak vysoce. Naproti tomu pravdě podobné se činí, že Vršovci byli v tomto převratu Oldřichovi nápomocni. Oba bratří obrátili se potom k Jindřichovi II., jenž soudem dosti divným potvrdil vítěze v Čechách, vyhnance pak nejprv do Utrechta do vazby poslal, potom ale (roku 1013) bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalařován byl. Ti páni čeští, kteří ho litovali a snad i o zproštění jeho se pokoušeli, jati jsou a usmrceni (roku 1014); mezi nimi jmenuje se Božej co nejvzácnější a nejpřednější.[18]
Žádný ze synů Boleslava II. nepozůstavil po sobě mužského dědice; též Oldřichovo manželství zůstávalo neplodné, a tudíž rod přemyslovský v Čechách chýlil se již ku pádu. Avšak Oldřichova náruživost uměla i v této věci si vyhověti. Spatřiv náhodou na honbě přední krásu národu svého Boženu, Kresinovu dceru, zahořel k ní tak prudce, že dav ji ke dvoru svému přivésti, hned si ji zasnoubil. Co potom s první jeho manželkou stalo se, nevíme;[19] letopisci nám ani jména jejího nezachovali. Božena pak porodila krásného a hrdinného Břetislava, jenž po Oldřichovi panovav, stal se potom obnovitelem moci a slávy české.
Po smrti starého biskupa pražského Thiddaga († 11. Jun. 1017) volen jest na jeho místo Ekkard, opat naumburský, příbuzný císaře Jindřicha II., a posvěcen dne 6. Okt. toho roku v Meziboru od arcibiskupa mohuckého. Řídiv církev českou jen šest let, umřel i on 8. Aug. 1023, zůstavil však o sobě chválu, že byl výmluvný a štědrý, na mocné a bohaté přísný, na chudé laskavý. Po něm následoval v Čechách Izzo, pošlý z ušlechtilého, avšak nejmenovaného rodu a svěcený v Bamberku dne 29. Dec. 1023. Dostav se i on, jak předchůdce jeho, v dospělém teprv stáří na stolici biskupskou — an se nám líčí co kmet krásný a přívětivý[20] —, umřel také již po šesti létech biskupování svého.
Klášterů přibylo v Čechách za doby této dvé: nejprv ostrovský, již jmenovaný, založený takořka poslední vůlí Boleslava II. roku 999 a nadaný později hojnými statky; potom sázavský, jejž počal stavěti roku 1032 Oldřich pro zpovědníka svého Prokopa poustevníka, však syn jeho Břetislav teprv roku 1039 dokonal a znamenitě rozmnožil.[21] Klášter tento, dle prvního opata také klášter sv. Prokopa řečený, konav služby boží až do konce 11. století v jazyku staroslovanském, stal se nejprv semeništěm cyrilské literatury v Čechách a pričiňoval se i později v učených věcech nad jiné kláštery české.
Vypravovavše již, kterak říše česká přišla po smrti Boleslava II. mocí válečnou o celé země, nesmíme zamlčeti také, jakové ujmy utrpěla tichým cizinců se osazováním na západních hranicech svých. Hory Šumavské byly onoho věku arci lesem pravěkým pokryty, s nehojnými tu i tam klučeninami a osadami a zachovány v tom stavu snad zoumysla pro snadnější obranu zemskou: ale proto nebyly věc ničí a pána nemající, any hranice české zasahovaly tam všude daleko za rozhraní vod. Avšak za nedbalostí a nepřičinlivostí českou rozprostírali se tam čím déle tím více osadníci němečtí, pilní rolníci, smělí lovci a dobrodruzi, až i poustevníci a mnichové; jenž lesy mýtíce a paseky množíce, osobovali sobě tam dědiny, stavěli domy, vesnice, tvrze i hrady a dávali se s nimi pod ochranu císařů německých, vévod bavorských a ostfranských markrabí, kteří nikdy nerozpakovali se chrániti jím písmem i mečem jmění takto nabytého.[22] Také okolí chebské zdá se že ztraceno tímto způsobem pro Čechy, ač není-li pravděpodobnější, co jsme pronesli již nahoře při zakládaní pražského biskupství, že dáno bylo v náhradu biskupům řezenským roku 973. Památka takovéhoto Němců v Čechách se osazování zachovala se také v pověsti Dalemilem vypravované o hradu Přimdě a vystaviteli jeho.[23] Ubývalo země české tímto způsobem všelijak až ku konci 12. století; a teprv později zdařilo se králům našim navrátiti a spojiti opět s Čechami nejeden takto utržený jejich kousek.