Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Obraz společenského života českého na počátku 14. století
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Čechy v bezkráloví a za králů Rudolfa I. i Jindřicha | Obraz společenského života českého na počátku 14. století | Čechy za panování krále Jana samého |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obraz společenského života českého na počátku 14. století |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 195–216. |
| Licence: |  PD old 70 |
Přechod z doby přemyslovské do lucemburské v Čechách. Rozdíly stavů. Rodina královská. Duchovenstvo. Stav panský: popis předních pokolení a rodin i osob v Čechách a v Moravě. Stav rytířský. Dědičné právo v Čechách. Stav městský, jeho moc a výsady. Dědiníci a třídy lidu obecného. Zanikání starověké župní ústavy. Rozdvojení národnosti a Němci v Čechách; počátky průmyslu. Mravní povaha lidu; těžení rolnické, duch válečný a rytířský; tichá domácnost a čistota. Nábožnost. Literní a umělecká činnost. Prameny vzdělanosti; převaha živlu českého.
Dějiny české od smrti krále Přemysla Otakara II. až po dosednutí rodu lucemburského na trůn po Přemyslovcích osiřelý mají tu společnou známku do sebe, že té doby národ, stálé moci oustřední zbaven a vlivem cizím všelijak zmítán jsa, postrádal i pravidelného vývoje uvnitř, i pevného postavení naproti cizině. Ačkoli stát český za krále Václava II. nabýval některý čas až i mohutnosti velmocenské, upadal zase brzy nedostatkem stálé a rázné politiky neméně nežli zvláštní osudu nepřízní do bezvlády tak hluboké, že i další jeho trvání stávalo se tytýž pochybným. Proto tragická smrt Václava III. dělá sice strastnou v dějinách našich epochu: ale krátké a vratké panování dvou jeho prvních nástupců považuje se ne tak za počátek nové doby, jako raději za neutěšený přívěšek staroslavné doby přemyslovské.
Na rozhraní pak obou těch dob, přemyslovské i lucemburské, zdá se býti opět potřebí ponořiti a porozhlednouti se jakoby v utrobách národu českého i oznámiti se s prvky, zárodky a ústrojím oněch sil, ze kterých rodily a prýštily se rozmanité zjevy jejich zevnější, co předmět dějinného našeho vypravování. Pokusíme se postaviti do stručného přehledu jak stavy, tak i rodiny a osoby, na jejichžto přičinění visely hlavně osudy vlasti a národu; objasníme vzájemné jejich poměry a snahy a podáme o povaze i duchu obyvatelstva vůbec tolik potřebného světla, kolik nám ho souvěké prameny a věrohodné paměti poskytují.
Po vyhynutí Přemyslovců mužského pohlaví roku 1310 náležely k rodu královskému v Čechách ještě následující osoby: 1. dvě mladé vdovy, Eliška (Rejčka) Polská po Václavovi II. a Rudolfovi I. i Viola Těšínská po Václavovi III.; 2. patero kněžen, totiž čtyři dcery krále Václava II., Anna, nyní dvacetiletá, vdaná za Jindřicha Korutanského, Eliška, osmnáctiletá, manželka Jana Lucemburského a skrze něho pramáti všech potomních panovníků českých, pak Markéta, čtrnácti- a Anežka, šestiletá; pátá kněžna, nejstarší ze všech, byla Kunhuta, prvorozená někdy dcera krále Přemysla Otakara II., od roku 1302 abatyše panenského kláštera svatojirského v Praze. Nejbližší příbuzný rodu královského byl Jan Rakouský, vnuk obou velikých králů, Rudolfa Habsburského i Otakara II., po Rudolfovi Švábském a České Anežce, jenž ale zavraždiv roku 1308 strýce svého, krále Albrechta, jakož jsme již vypravovali, v dějinách obyčejně Jan Parricida sluje a umřel v cizině roku 1313. Další příbuzní byli markrabě braniborští, potomci Oty roku 1267 zemřelého a Boženy (Beatrix), sestry krále Otakara II. Levobočkové, jako Mikuláš, vévoda opavský, již často připomínaný, a Jan Volek (po Václavovi II.), nyní probošt vyšehradský, později biskup olomucký, nepočítáni k rodině královské.
Národ slovanský v Čechách a v Moravě počal byl již v minulém století za příkladem jiných národů západoevropských děliti se mezi sebou v určité dědičné stavy neboli třídy obyvatelstva. Na počátku 14. století roztřídění takové, čili dědičné rozdíly stavů, již dovršily se byly skutkem, ačkoli zákonem nebyly ještě ani uznány, ani stvrzeny.[1]
Duchovenstvo čili kněží a klášterníci za povoláním svým již oddávna lišili a dělili se od laiků čili světských lidí a za příčinou vyššího vzdělání svého bývali také namnoze výtečně oučastni vlády zemské: ale nepovažováni ještě za zvláštní a sebou samým určitě obmezený stav politický. Na sněmy chodívali ne co preláti a kněží, ale co majitelé statků pozemských; aby zasedali v nejvyšším soudě zemském, tomu bránila ta zásada, že oni co kněží neměli oučastenství míti v nálezích hrdelních (v odsuzování na smrt).
Nynější biskup pražský Jan z Dražic (roku 1301 do 1343) byl muž ducha neobyčejného, mnohostranně vzdělaný, ctižádostivý, podnikavý, krásoumy a nádhery milovný, avšak nikoli marnotratný; působením svým často vkládal se do veřejných záležitostí zemských, kdežto naopak olomucký biskup Jan V. (1302—1311) vzdaloval se jich více nežli jeho předchůdcové. Probošt pražský M. Petr byl spolu také proboštem vyšehradským a nejvyšším kancléřem (1305—1310), po němž následoval na Vyšehradě Jan Volek (1310), oba pak po sobě stali se později biskupy olomuckými. Mezi hojnými opaty té doby vynikali nad jiné Jindřich (Heidenrich) Sedlecký, Kunrat Zbraslavský, Bavor Břevnovský a Jan Plaský.
Starodávný rozdíl zemanstva českého i moravského mezi stavem vyšším, to jest panským neboli šlechtickým, a stavem nižším, totiž rytířským a vládyckým, jevil a vzmáhal se byl zvláště během 13. století čím dále tím více. Ke stavu panskému, tudíž ke šlechtě vyšší, počítáni zejména všichni takřečení korouhevní páni, to jest takoví, kteří sídla svá majíce na hradech, se znamenitou družinou neb čeledí pod vlastními prápory čili korouhvemi chodívali do pole, to jest do boje. Stav tento počal již tak se v sobě obmezovati, že v obor svůj nepojímal více ani velikého majetku; k odvěkým požadavkům, hojným totiž statkům a vyšším ouřadům státním, ježto dříve opravňovaly byly ke šlechtictví, počítána nověji, za příkladem německým, také urozenost čili rod šlechtický po předcích. Poněvadž ale hlavní a původní základ rozdílů stavovských mezi Němci, takřečená vira (Wergeld), nepřestával příčiti se duchu českému, původně demokratickému, v té míře, že nelze bylo nikdy v Čechách zjednati mu platnosti právní a zákonné, proto dává se tím snáze pochopiti, proč v oboru tomto naskytalo se tolikero zjevů nesouhlasných, a vidomé usilování šlechty české ohraditi se v sobě proti všem stavům ostatním, postrádalo žádoucího zdaru, pokud za uvedením německé říšské a dvorské kanceláře do Čech pod císařem Karlem IV. nevešlo v obyčej také propůjčování šlechtických a stavovských listin. Proto pozorovati jest, že páni a šlechtici jako dříve, tak i za této doby ještě takové své příbuzné a rodáky, kterým nedostávalo se velikého jmění, opět do stavu vládyčího upadati nechali; což až do kralování Karla IV. dálo se dosti hojně, nikoli pak později.[2]
Rodiny šlechtické a vládyčí na prvopočátku rozeznávaly se od sebe ne tak jmeny, jako raději znaky, štíty neboli erby dědičnými (Wappen), jichžto užívaní v Čechách bylo mnohem starší nežli rodinných jmen;[3] takéť na jejich slávě a bezouhonnosti zakládáno sobě mnohem více nežli na jmenech, ježto s přebývaním na rozličných sídlech všelijak se měnívala, pokud proslulost nečinila jich žádoucími a dědičnými. Byloť sice dovoleno některým potomkům, oblíbíc a osobíc sobě znak nový a zvláštní, vyděditi se a zakládati takořka rody nové: ale nikdo nesměl voliti sobě znaku, v jehožto dědičném užívaní nacházel se již rod jiný.[4] Pohanění znaku zmazáním jeho aneb čarou přeseň taženou považováno za největší potupu a pokutu, která zvláště za příčinou nectného se chování na šlechtice i na zemana uvalena býti mohla, i za pohanění celého rodu; události takové zdá se že bývaly příčinou, proč některé linie rodů velikých a slavných znaky své měnily, ba snad i změniti přinuceny byly. O polském obyčeji, převodem znaku přijímati do svého rodu také cizí potomky, nenalezli jsme v Čechách po vše století ani jediného příkladu.
Na základě toho, co již jinde o počátcích rodopisu českého i moravského vyložili jsme,[5] pokusíme se popsati poněkud podrobněji ony rodiny a osoby, které v dějinách této doby působením svým nad jiné vynikaly, — ovšem jen pokud stačí známosti naše.
V čele veškeré šlechty české i moravské stálo, jak na počátku 14. století, tak i po vše doby pozdější až do konečného svého vymření, četné i velikomocné pokolení pánů Vítkovců, se znakem růže pětilisté, osedlé v jižných Čechách; po pádu pana Záviše roku 1290 měli v něm přednost páni z Rosenberka. Rod tento s povolením králů českých záhy dal sobě zřízení dvora knížecího, zachovávaje ve „vladařích“ svých spolu obyčej staroslovanského starostství. Nyní vládnul v něm pan Jindřich, syn někdy slavného pana Voka,[6] zastávav ouřad nejvyššího komorníka zemského od roku 1297 do smrti své roku 1310. Jediný jeho syn, pan Petr, dav se za mládí na učení do kláštera, potom roku 1316 pojal za manželku královnu vdovu Violu Těšínskou, po její pak smrti roku 1318 Kateřinu z Vartenberka, s níž zplodil patero synů a tolikéž dcer, i umřel roku 1347. Byl to pán netoliko udatný, ale i umění literního znalý; ouřad nejvyššího komorníka zastával po třikrát od roku 1312 do 1346; zdá se, že od něho pocházela smyšlenka o původu jeho rodu z římských knížat Ursinů ajv. O jiné větvi Vítkovců, totiž rodu pánů ze Hradce, není za této doby mnoho co říci, ledaže u nich křestná jmena Oldřich a Jindřich co nejvíce střídala se. Důležitostí nad ně vynikali tenkráte Ojíř z Lomnice, nejvyšší komorník v létech 1284—1289, a hrdinní synové jeho Smil z Nových Hradů (1281—1303) i Vítek z Lanďštejna (1300—1312), po tomto pak syn jeho Vilém z Landštejna (1316—1356). Z linie pánů z Oustí připomíná se této doby jen Sezima roku 1317, po němž ono Oustí pak co „Sezimovo Oustí“ proslulo.
Druhé bohaté a nad jiné hojné pokolení byli páni Hronovci, jichžto rodinný znak byla ostrev, sídla pak nejvíce v severních Čechách, Litoměřicku a Boleslavsku. Mezi nimi vynikal působností svou té doby nade všecky šlechtice české pan Jindřich z Lipé, jenž prosluv nejprve roku 1304 udatným hájením Kutné Hory proti králi německému Albrechtovi, potom až do roku 1329, v němž umřel dne 27. srpna, stál takořka v popředí dějin českých, jakož dosvědčuje celé naše vypravování. Nevíme, byl-li synem Hynka, neboli Čeňka, bratří z Lipé; sám pak pozůstavil po sobě čtyry syny, kteří časy svými všichni k nejvyšším ouřadům zemským se dostali. První z nich Jindřich, příjmím Železný, byl roku 1330 nejvyšším maršálkem (kterýžto ouřad záhy stal se dědičným v rodu pánů z Lipé), a oženiv se roku 1321 s Anežkou z Blankenheimu, příbuznou krále svého, pozůstavil po sobě syna také Jindřicha (1346 do 1362). Druhý syn Jindřichův Jan byl roku 1330 sl. zemským hejtmanem moravským a umřel roku 1338, také syna Jindřicha po sobě zanechav. Třetí syn Pertolt stal se proboštem vyšehradským a nejvyšším kancléřem 1334, i umřel 1347. Čtvrtý syn Čeněk připomíná se již 1317 a později často, syn pak jeho také Jindřichem (1363) zván byl. Však o nich bude nám časy svými řeč další. Neumíme říci, kdy a kterak páni Ptačkové z Pirkenštejna odštěpili se od pánů z Lipé.[7]
Jiná linie Hronovců byli páni z Dubé. Zdali nejvyšší truksas královský Hynek z Dubé roku 1276—1279 byl tentýž, co proslavil se v dějinách roku 1280 a jehož bratří byli roku 1279 Albrecht i Čeněk, nelze tvrditi najisto, ano jméno Hynek (Heinman, Hynce atd.) opakovalo se tu často. Víme jen, že Hynek z Dubé, příjmím na Fridlandě (zámku někdy na panství novozámeckém v Litoměřicku), připomínaný v letech 1289—1297 a roku 1316 již nebožtík, měl tři syny, Hynka Berku, roku 1306 purkrabí pražského a 1316 pána na Kladsku, od něhož pošli všichni potomní páni Berkové z Dubé; pak Pótu, jenž roku 1295 psal se z Jestřebí, později z Fridlandu; a konečně Hynka čili Hynáčka z Housky (1316). První Hynek Berka měl dva syny, oba jmenem Hynky, z nichž jeden byl 1321—1348 nejvyšším purkrabím pražským, druhý stal se biskupem olomuckým 1327—1333. Syn prvního, Hynek Berka mladší (1348), po svém otci pražský purkrabě, stal se praotcem linie pánů Berků z Dubé a na Hohenštejně a umřel 1361. Dotčený pak Póta na Fridlandu měl tři syny, Hynka (Haimana) na Náchodě (1316—1347), Hynka Hlaváče na Skalici (1316—1341) a Hynka Cerhu na Wisenburku (1337—1347). Po Hynkovi na Náchodě následovali jeho synové Hynek na Náchodě (1360—1372) a Jan na Levíně (1360—1372); po Hynkovi Hlaváči na Skalici také synové Hynek Hlaváč na Třebechovicích (1359—1376) a Václav (1359—1362); Hynek Cerha měl také syny Hynka i Jindřicha (1358 sl.). Starého Hynka z Dubé a z Fridlandu bratr Albrecht, příjmím z Liběšic (roku 1297—1319), byl praotcem linie pánů Škopků z Dubé; patero synů jeho jmenovali se: Jindřich (1319), Albrecht I., probošt litoměřický (1317—1319), Zbyněk (1319—1337), Albrecht II. (1319, roku 1356 již nebožtík) a Vilém (1319—1356), rytíř německého řádu. Albrechta II, synové byli slavní později páni Beneš (1356—1404) a Jindřich Škopek z Dubé (1356, † 1395), o nichž časem svým mluviti budeme.
Páni z Lichtenburka, jiná linie v pokolení Hronovou, jejížto rozrod již dříve vyložili jsme, požívali ve 14. století méně moci a slávy nežli jiní strýcové jejich. Nejstarší někdy Smila z Lichtenburka syn Hynek (1256—1288) stal se také pánem na Žlebích a byl praotcem linie pánů Krušinů z Lichtenburka skrze syna svého Hynka Krušinu (1310) a téhož syny Ješka i Hynka (1323—1343). Žleby dědil po Hynkovi druhý jeho syn Václav (1302—1314) a po tomto téhož syn Hynek (1327); Václavův bratr Čeněk (1310) byl pánem na Žumburce. Často jmenovaní bratří Oldřich (Ulman) a Raimund (Remunt) z Lichtenburka (1278—1316) měli každý syna jménem Jindřicha, takže další rozrod jejich nejistý jest. Nevíme zejmena, od koho pocházela linie pánů z Lichtenburka na Bítově v Moravě, kdežto roku 1331 panovali bratří Smil a Čeněk; od Smila pocházeli potomní páni z Lichtenburka na Cornštejně atd. Potřebnější jest věděti, že od pánů z Lichtenburka, jmenovitě od Hynka na Přibyslavi (1314), skrze syna jeho Smila (1322—1353) pocházela linie pozdějších pánů z Ronova, ačkoli již roku 1316 souvěký opat zbraslavský slovy: „omnis Heinrici de Lipa generatio, quae de Ronove dicitur“ naznačil byl všecky Hronovce vůbec, kterýchžto znak společný byla ostrev. Hradů pak Ronovů (původně Hronovů) napočítali jsme ve starých Čechách šestero, kteří vesměs od pánů z pokolení Hronovců založeni aneb aspoň držáni byli.
Třetí veliké pokolení šlechtické, se znakem sviní hlavou, ježto jmenovali jsme Buzice a jehožto rozrod v linie pánů z Valdeka, Třebouně, Rožmitála, Žebráka, Hasenburka, Šelenberka ajv. již jinde vyložili jsme, za krále Jana nevynikalo tak počtem a bohatstvím, jako působením jediného muže, pana Viléma Zajíce z Valdeka († 1319), Jindřichova z Lipé soupeře, prvního pěstouna někdy otce vlasti Karla IV., proslulého netoliko věhlasem a udatenstvím, ale i čestným vlasteneckým smýšlením. Z pěti jeho synů sluli dva Oldřichové, dva Vilémové, nejpamátnější však byl pan Zbyněk, jenž od krále Jana směnou za Žebrák dostav Budyni a roku 1336 počav na místě Klep stavěti hrad Hasenburk, stal se praotcem rodu pánů Zajíců z Hasenburka. Linie pánů z Rožmitála i z Šelenberka prosluly teprv později.
Mnohem větší byl počet potomků velikého pokolení Markvarticů, se znakem lev, o jejichžto rozrození se v linie pánů z Michalovic, z Lemberka, ze Zvířetic, z Vartenberka, z Valdštejna i jiných více již také mluvili jsme. Od Beneše Heřmanova (1197—1220, syna Heřmanova z Ralska, 1175—1197), oslaveného v Rukopisu kralodvorském, pošli páni z Michalovic, jichžto rod vymřel roku 1468; od bratra Benešova Markvarta (1197—1228, kastelána děčinského 1220) pocházeli ostatní páni Markvartici skrze tři jeho syny: Havla z Lemberka (1230—1253), Jaroslava z Turnova (1230—1272) a Markvarta z Šarfenštejna (1262—1268). Po Havlovi tomto z Lemberka osobní jmeno „Havel“ zobecnělo u potomků jeho právě tak jako „Jindřich“ u pánů z Lipé, „Hynek“ u pánů z Dubé: mimochodem pak připomeneme, že i jmeno „Hašek“ má se k „Havlu“ právě tak, jak Ješek k Janu, Pešek ku Petru, Vašek k Václavu, Stašek ke Stanislavu atd. Dotčený Havel z Lemberka dal sice syny své jmenovati Jaroslavem, Havlem a Zdislavem: Jaroslavovi však (1272—1289) čtyři synové všichni sluli Havlové a jen tím jmenem připomínají se v listinách, kdežto v domácnosti dle svědectví starých zpráv (ve Paprockém Stavu panském, str. 252) pro rozdíl jmenováni první Havel Beran, druhý Havel Ryba, třetí Havel Húba, čtvrtý Havel kanovník; takže naprosto nelze uhodnouti, čí z nich potomci byli další páni z Lemberka. Páni ze Zvířetic pocházeli ode Zdislava, třetího syna Havlova z Lemberka: Zdislav ten, připomínaný od 1272 do 1289, měl syny Heřmana (1309 do 1321) i Markvarta ze Zvířetic (1310 do 1321), jichžto další rozrod u Paprockého (str. 253) čísti se může. Od staršího Jaroslava z Turnova (1234—1272) pošli dva jiní slavní rodové čeští, páni z Vartenberka i z Valdštejna: onino skrze Beneše z Vartenberka i z Děčína (1283—1305), tito skrze Zdeňka z Valdštejna. Beneš z Vartenberka v listině dané 28. srpna 1283 užíval byl ještě znaku lva jako jiní Markvartici: později ale vedli páni z Vartenberka štít kolmo na dvé rozdělený. Syn toho Beneše starší Jan (Ješek), od roku 1304 Jindřicha z Lipé přední druh a pomocník, sluje u Dalemila vždy ještě českým jmenem „ze Stráže“ a umřel 5. ledna 1316; od jeho synů Beneše (1317—1372) a Ješka (Jana 1317—1366) pocházeli páni Děčinští z Vartenberka. Druhý syn prvního Beneše, také Beneš (1317—1322) zvaný, byl roku 1318 nejvyšším číšníkem Království českého, kterýžto ouřad u potomků jeho stal se později dědičným; synové jeho byli Vaněk (1337 do 1365) na Zákupech, Beneš (1344—1358) na Kosti a Ješek (1340—1361) na Veselé. Jmeno „z Valdštejna“ jeví se v listinách teprv ve 14. století. Jiných potomků rodu Markvarticů, ježto neprosluli v dějinách, nemůžeme zde uvoditi zejmena.
O Janovicích (aneb dle Dalemila Vlastislavicích), jiném pokolení českém, jehožto znak byla orlice a k němuž počítáni byli páni z Janovic, z Winterberka, z Adlar, ze Žirotína, ze Kryr, z Kolovrat, ze Žďáru a jiných více, vyložili jsme, čeho bylo potřebí, již na jiném místě (v knize V) i nebudeme toho zde opakovati, zvláště že v první polovici 14. století o něm poměrně málo bylo slyšeti. Nejznamenitější toho pokolení té doby muž byl pan Plichta z Žirotína, syn někdy Habartův (1287—1297), válečník proslulý, jenž později v bitvě u Mühldorfa (28. září 1322) zahynul a o jehožto hrdinských skutcích ve všelikých světa končinách Čechové ještě dlouho sobě vypravovali.
Také o Benešovicích, se znakem „odřivous“, pokolení záhy netoliko v Čechách, ale i v Moravě a zvláště v někdejším Opavsku hojně osedlém, mluvivše na dotčeném místě (v knize V) dosti prostranně, nebudeme zde se šířiti. Přední jeho linie byly v Čechách páni z Bechyně, z Benešova, z Dubé a z Leštna, v Moravě pak a v Opavsku páni z Kravař, z Dědic, z Branic, z Benešova, z Choltic a jiných více. Vyjímaje pány z Kravař, ježto časem svým stali se nejmocnějším rodem v Moravě, pokolení toto slynulo bylo více ve 13. nežli ve 14. století. Zvláště na slovo vzati byli tři bratří, Beneš, Milota i Dobeš, synové někdy Voka z Benešova (1222— 1239): Beneš (1250—1265), přední někdy komorník a milostník krále Otakara, však pro velezrádu roku 1265 popravený, psával se byl někdy také z Falkenštejna i ze Cvilína; bratr jeho, známý z bitvy na Moravském poli (1278) Milota z Dědic a již roku 1252 jmenovaný, umřel teprv roku 1307; třetí bratr Dobeš z Bechyně stal se 1279 pražským biskupem a umřel 1295. Rod pánů z Bechyně vynikal na počátku, ale vyhynul zase před koncem 14. století. Rodu pánů z Dubé (hradu nad Sázavou, tudíž rozdílnému od Hronoviců) Čechy ve 14. století děkovati měly za nejvýtečnější své zemské sudí, Ondřeje z Dubé otce i syna, ježto ouřadovali po sobě od roku 1343 do 1394. Později linie ta slula pánů Mrackých z Dubé.
Neméně rozvětvené bylo pokolení Drslaviců, se znakem „poloutrojříčím“, ježto také Černíny nazvati bychom mohli. Přední jeho linie byli páni z Riesenberka, ze Skály, z Litic, z Potenštejna, z Žinkova, z Chudenic, z Dolan atd. Jeden z jeho potomků, pan Jindřich Švihovský z Riesenberka, nejvyšší kancléř český roku 1522, ujišťoval, že asi na počátku 14. století neméně nežli 24 dědiců pokolení tohoto, zrušivše dědičný svůj „spolek“, rozdělili se mezi sebou o statky své.[8] Nejznamenitější toho času muž pokolení tohoto byl pan Břetislav (1287—1318), jeden ze synů někdy páně Děpoltových z Riesenberka, ačkoli páni Póta i Mikuláš z Potenštejna (1304—1317) také dosti na slovo bráni byli. Dvě linie, z Chudenic a z Dolan, upadly v běhu 14. století do stavu rytířského.
Také veliké pokolení Kouniců (Kúniců), jehožto společný znak bylo lekno, méně slynulo ve století 14. a 15. nežli dříve i později. Počítali se k němu páni z Choustníka, z Rychnova, z Talmberka, z Kácova, z Martinic, z Oujezdce, z Kounic ajv. Již na konci 12. století znamenati bylo několikero jeho větví, z nichž jedna držela Poděbrady, pokud od krále Otakara vyplaceny nebyly. Také za tohoto krále provozovali znamenitou moc dva bratří, synové Viléma z Drnholce (1249), Heřman z Rychnova (1258—1267), věrný podkomoří a milec králův, a Oldřich z Drnholce, jenž co hejtman korutanský zahynul v boji s Uhry roku 1273. Později prosluli synové Hroznaty z Choustníka (Husic, 1284—1286), pražského purkrabě, Arnošt z Talmberka i Záviše z Oujezdce (1327—1341), od kteréhož pošel rod nynějších hrabat Kouniců. Nejvyšší sudí Boleslav ze Smečna (1284—1287), bratr Bořity z Peruce (1297), byl praotcem potomních pánů a hrabat z Martinic atd. Pozdější páni z Choustníka odřekli se znaku svého původního, ale vymřeli již na počátku 15. století.
Zbývá nám ještě porozhlédnouti se po rodinách, které nerozrodivše se u větve různé, každá jen jedním kmenem a jmenem proslavily se. Takoví byli páni ze Strakonic, se znakem střelou, ježto však brzy zase vymřeli a v dějinách jen málo se připomínají. — Páni ze Šternberka, se znakem hvězdou, v Čechách i v Moravě rozrodili se v několikero větví, avšak vždy s podržením téhož jmena. Přední jejich dvě linie české, konopištská i holická, rozštěpily se již na počátku 14. století a první z nich kvete i podnes ještě ve stavu hraběcím. — Páni ze Švamberka, se znakem labutí, osobili sobě to jmeno teprv ve 14. století, dříve nazývavše se ze Skviřína i z Boru, a roku 1611 co dědicové pánů z Rosenberka zmocněli sice nakrátko velice, ale vymřeli v chudobě již na konci 17. století. — Také jméno pánů z Guttenštejnu, s parohy ve znaku, naskytuje se teprv ve 14. století, ač rod sám dříve pod jménem z Krašova již byl proslul. Moc rodu toho vrcholila zvláště pod králem Vladislavem II. Později odštěpili se od něho páni z Vrtby, vymřelí teprv za naší paměti. — Páni z Říčan, se znakem trojlist, jichžto rod také za naší paměti vyhynul a ježto ponejprv Ondřejem z Říčan, nejvyšším komorníkem zemským roku 1261—1276, byli prosluli, požívali ve 14. století méně moci a vlivu, ačkoli Oldřich z Říčan byl 1309—1324 nejvyšším sudím zemským. — Páni z Riesenburka čili z Oseka (znak hrabě), někdy první rod český co do moci a slávy, ještě ve století 14. zachovali se sice ve stavu panském a jmena osobní Slavek i Boreš, v rodu tom takořka dědičná, ozývají se podnes ve jmenech měst „Schlackenwerth“ (Slawkenwerd, Ostrov) i „Schlackenwald“ (Slawkenwald, Slavkov) v Čechách a vsi „Porschendorf“ (Boršov) v Sasích: ale v 15. století již vešli ve přísloví co příklad staropanské chudoby, později pak ztratili se ve stavu rytířském nepozorovaní.
Mezi rodinami původem svým více moravskými nežli českými připomenouti sluší především pány z Kunštátu, s trojčářím ve znaku, u nichž osobní jmeno Boček po zakladateli kláštera žďárského († 1255) nad jiné zobecnělo, ačkoli rodinné jmeno povodili od bratra Bočkova Kuny (1243—1295). Jedna linie jejich, panovavší od polovice 14. století na Poděbradech, dala později, jak známo, zemi české krále Jiřího. — Páni z Boskovic, se znakem hřeben, ač již od počátku 13. století známí, prosluli sice na počátku 14. století zvláště Oldřichem z Boskovic, královským hejtmanem v Polště 1303—1306, ale udati nám nelze, jakým strýcem mu byl Jan, otec nepokojných bratří Artleba z Boskovic (1308—1317) a Jimrama z Ungersperka (1306—1317). Rod tento později slavný vymřel na konci 16. století. — Ještě výše povznesli se páni z Pernštejna, se zubří hlavou ve znaku, ježto dříve psali se byli z Medlova, vymřeli pak roku 1631. Hlavní původce moci a slávy rodu toho Vilém z Pernštejna (1459—1521), sídlem na Pardubicích, stal se vzorem velikého pána i vlastence českého pro celá století. — Také páni z Cimburka, se znakem cimbuřím, prosluli byli dříve pod jmenem z Lipnice (1233—1308) a Ctibor z Cimburka, hejtman moravský i proslulý „otec vlasti“ († 1494), stal se jeho největší oslavou. Nyní Bernart z Cimburka, syn Ctiborův z Lipnice, od roku 1308 násl. často jmenován býval. Rod pak celý vymřel roku 1502. — O pánech z Lomnice i z Tasova, se znakem křídlo, z Žerotína, se lvem ve znaku, ze Švabenic, z Drahotouš a ze Sovince nebudeme se zde šířiti. Ba musíme spokojiti se pouhým jmenováním mezi staročeskými rody také pánů z Poděhus, z Kovaně, z Dobrušky a z Častolovic, z Vilhartic a z Herštejna, z Choltic, ze Lnář, z Hořepníka ajv. — mezi moravskými pak z Buzova, z Deblína i jiných, ana širší zpráva o nich k objasnění dějin našich méně potřebnou býti se vidí.
Avšak vedle těchto původně domácích potřebí oznámiti se také s rodinami panskými, ježto z ciziny a zvláště z Němec přistěhovavše se, osadily se v Čechách již ve 13. století, za králů Václava I. i Otakara II. Mezi nimi vynikali záhy páni z Žeberka (Seeberg), z Šumburka (Schönburg), z Donína (Dohna) i z Biberštejna; později následovali jich páni Rúsové z Plavna, páni z Koldic, z Bergova neboli Lobdeburka, z Ilburka, z Turgova i jiní. Páni z Kamence v Lužici byli snad rod původně český. Z jiné strany přibyli do Čech také hrabata z Hardeka, netoliko starší toho jmena rod, známější pod názvem purkrabí magdeburských, ježto vymřel okolo roku 1491, ale i mladší a podnes kvetoucí, jehož oudové toho času ještě Prosinkové (Prueschenken) sluli; již hlavní krále Otakara II. pokladník pocházel z toho rodu. Z Porejní pak přistěhovala se záhy do Čech jedna linie pánů z Klingenberka, jížto nesluší másti s českými (purkrabími) na Zvíkově (Klingenberg), z pokolení nejprv Janoviců, potom Benešoviců. V Moravě poznamenati nám jest pány z Lichtenštejna, ježto král Otakar II., a pány z Fulštejna, jež biskup Bruno byl do země uvedl, pak slezský rod pánů z Linavy, jichžto původ, jakož i hrabat z Friburka, nám neznámý jest.
Ke stavu rytířskému neboli vládyckému počítáni původně všichni svobodní zemane (statkáři), ježto neměvše toho bohatství, aby s vlastní „čeledí“ neboli „družinou“ pod vlastní korouhví do boje táhnouti mohli, přece vládli statky hojnějšími, nežli sami vzdělávati stačili, pročež je „kmetům“ svým čili sedlákům vůbec pronajímali. Přebývali obyčejně na „tvrzích“, opevněných sice, ale ne tou měrou jako „hrady“.[9] Stav tento pro rozdíly v zámožnosti a rozličné osobní poměry zemanů po celá století zdálo se že rozpadne se sám také v několik rozdílných kategorií, pokud takovému různění a rozpadání nebylo bráněno zákonem zvláštním, roku 1485 vynešeným. Vládyka, který pro udatnost a jiné ctnosti, zároveň jiným osobám stavů vyšších, povýšen byl k důstojenství rytířskému, osoboval sobě pode jmenem rytířství přednost před jinými vládykami a jmenoval se napotom vždy jen rytířem (miles). Jiní zemane, kteří vstoupíce sami do družiny některého pána, „přikázali se“ mu, to jest slíbili mu kázeň a poslušenství a byli za to také „nápravami“, to jest statky manskými, podělováni, sluli obyčejně „panoši“, clientes, ehrbare Knechte, ježto zastupujíce místa někdejších služebníků a nápravníků, byli považováni co nejnižší stupeň šlechty a zemanstva českého vůbec.
Ouplný a spolehlivý popis památnějších rodin stavu rytířského v Čechách i v Moravě stane se možným teprve ve 15. století; pro dobu nynější (okolo roku 1310) nedostává se ještě dosti pramenů k tomu. Není pochyby, že kupříkladu rody vládyčí ze Chlumu, ze Soutic, z Roupova, ze Smiřic, z Mitrovic, z Nemyšle, ze Sulevic, z Janovic, z Riesenburka[10] ajv. kvetly již i ve 14. století dosti záhy, ačkoli to listinami dokázati se nedá. Spokojíme se tedy jmenováním jen několika rodin, ježto vynikavše v dějinách věku nastávajícího, nám ze souvěkých pramenů známy jsou. Takoví byli Pflugové (Pluhové) z Rabštejna, proslulí svého času peněžníci, kteří také záhy do stavu panského povýšeni byli; dále rytíři z Pordubic (Pardubic), z jichžto rodu pošel první arcibiskup pražský a jimž Karel IV. propůjčil 16. dubna 1360 diplom stavu panského s novým znakem,[11] kdežto strýcové jejich z Malovic ponecháni ještě ve stavu rytířském; v témže stavu zůstali rytíři z Paběnic, ačkoli Oldřich z Paběnic byl se stal tajným radou již krále Václava II.; také Smojenští, později pod jmenem Pancéřů ze Smojna proslulí, ačkoli již za krále Jana pravilo se o Fridúšovi ze Smojna jednookém, že byl předním rušitelem pokoje v celé zemi; Vlašimští, z jichžto rodu pošel druhý arcibiskup pražský, jenž pomohl je povýšiti do stavu panského; Harrachové, osedlí v jižních Čechách, ježto záhy přesídlivše se do Rakous, nyní ještě kvetou ve stavu hraběcím; rytíři z Nostic (Nosatic), rod původně česko-lužický; Vchynští (Kynští), také posavad známí ve stavu knížecím i hraběcím,[12] rytíři ze Sedčic, domnělí potomkové starých Vršovců, kteří v cizině i podnes titulu toho užívají, ajv.
Dědičné právo zemanů českých této doby bylo dle rozličné povahy statků rozdílné. Takřečené „výsluhy“, to jest statky propůjčené za státní služby, mohli děditi, tak jako pozdější léna, jen synové: kde jich nebylo, tam výsluhy vracely se králi opět, jenž je buďto dále propůjčoval, aneb i prodával. „Dědiny“ však (patrimonia) čili později takřečené statky „zpupné“ (alodia) spadaly nejen na dědice obojího pohlaví rovnými díly, anobrž kde nebylo ani synů ani dcer, i na nejbližší strýce, jakož již jinde šíře vyložili jsme.[13] Ovšemže již ve 13. století obyčej ten často se měnil, když ouředníci státní, bezpochyby jen nadužívaním královského práva „odúmrtí“, jali se sahati také na dědiny zemřelých bezdětků. Pročež aby statků rodinných čili dědin neubývalo, starý obyčej „nedílnosti“ čili „hromady“ a „spolku“ nejen zachováván, ale i množen byl té doby hojně. Každé zajisté dělení statků mělo dle práva zaznamenáno býti ve dskách zemských, ježto v Praze chovány byly. Pokud o něm nestal se vklad veřejný do nich — a toho zanedbáváno často i skrze několikero generací —, považováni všickni „hromadníci“ pospolu jako jediná osoba mravní, která teprv smrtí posledního „hromadníka“ neboli „jednotníka“ zanikla. Mohly však za královským svolením také všeliké různé a nepříbuzné rodiny náležitým vkladem do desk zemských spojiti se statky svými a vstoupiti do „hromady“ neboli „spolku“ a „jednoty“, dědičné totiž: po čemž uveden mezi nimi ve platnost tentýž právní poměr jako mezi dědici ještě nedílnými.
Stav městský domohl se v Českém království na počátku 14. století postavy a moci pamětihodné. Požehnání stříbrných dolů kutnohorských, znamenité již oddávna, vrcholilo právě v těchto létech. Tamější rudy, těžené zvláště od některých rodin pražských i kutnohorských, obohativše tyto nadmíru, zjednaly jim moc a působení v zemi, ježto nemohlo nedotýkati se poměrů i politických. Stavu městskému již jeho zakladatel král Otakar II. propůjčil byl politická práva, počav povolávati poslance jeho na veřejné sněmy zemské: ale práva ta potkávala se s odporem tím živějším ze strany šlechty, čím více brala na se povahu práva, nikoli pouhého propůjčení z milosti. I poněvadž právo a zřízení zemské tehdáž ještě nezakládalo se na listině jakékoli, ale dělalo se událostmi a obyčeji té doby zachovávanými, ano co do stavu městského vždy ještě nové, nezdálo se býti dosti zabezpečeným: proto vyložili jsme již, kterak někteří pražští a kutnohorští měšťané pokoušeli se pány české až i násilím přinucovati k uznání práv svých stavovských. I provozovaly skutečně některé městské rodiny této doby větší moc a nádheru nežli ve kterékoli jiné době dějin českých: nezřídka stavěly pro sebe hrady zvláštní, zakládaly a nadávaly bohaté kláštery ajv.[14] Co královská města s ouřady zvláštními a župám nepodléhajícími byla té doby města následující: Praha, Kutná Hora, Oustí nad Labem, Beroun, Budějovice, Čáslav, Domažlice, Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Kadaň, Kouřím, Kolín, Louny, Litoměřice, Litomyšl, Mělník, Most, Mýto Vysoké, Nymburk, Plzeň, Polička, Rakovník, Slané, Stříbro, Vodňany a Žatec. Ouřadové těchto měst, záležející obyčejně z rychtáře, dvanácti přísežných čili konšelů a písaře (purkmistrové teprv později jmenováni bývali), prostředkem tehdejšího královského podkomoří jen králi samému byli podřízeni a co do přisluhování práva i obecných záležitostí nepodléhali ani podkomořímu, ačkoli zdá se, že k němu tytýž se odvoláváno. Za to bylo jim odváděti tomuto finančnímu ministru své doby obyčejné komorní platy neboli „ouroky“ ze svého majetku, z polí, řemesel, krámů a mlýnů, jakož i za užívaní regálií, soudu, tržného a lížného (Schrotamt).
Veliká obecného lidu spousta, ježto nepožívajíc práv politických ani na sněmy zemské volána nebývajíc, nenáležela ke stavům posavad popsaným, dá se roztříditi v šestery rozdíly: 1. dědiníky, 2. many a nápravníky, 3. měšťáky v městech poddaných a městečkách, 4. sedláky osedlé na právě zákupním čili purkrechtu, 5. sedláky dle práva staročeského a 6. řemeslníky, lidi služebné i chasu.
Čeští dědiníci (Freisassen), co majitelé dědin čili svobodných pozemků, byli zbytky oné třídy obyvatelů, ježto počtem svým někdy daleko převládala byla v zemi, ale tratila se čím dále tím více, z jedné strany povyšujíc se mezi zemany a šlechtice, z druhé upadajíc v poddanost šlechtě a církvi. Ze století 14. známa jest nám již jen jediná vesnice (Čistá v Boleslavsku), jejížto všichni obyvatelé, požívajíce ouplné svobody co do svých osob i majetků, spravovali obec svou zvolenými soudci a přísežnými,[15] ačkoli nepochybujeme, že bylo takových vesnic ještě dosti hojně, o nichž nedošly nás nižádné paměti.[16] Dědiníků porůznu roztroušených po celé zemi bylo za starodávna mnohem více nežli ještě za naší paměti donedávna (1848). Co do práva podřízeni byli, jako někdy celý národ, ouřadům župním a coudám.
Třída manů, služebníků a nápravníků byla za té doby velmi hojná, aniž pak stejné bylo všech postavení co do veřejného práva. Každému znamenitému hradu královskému, jako kupříkladu Praze, Vyšehradu, Bezdězi, Křivoklátu, Dobříši, Mostu, Lokti, Mělníku, Zvíkovu, Písku a jiným, též později Karlštejnu, bylo v okolí jejich několik osad „přikázáno“, to jest ke službě manské zavázáno; jejich obyvatelům, rytířům, panošům i sedlákům, dávány potřebné pozemky od krále ku právu manskému a oni měli jedině rozkazů svých královských purkrabí poslušni býti jak v obraně hradu, tak i v jiných věcech náležitých k ouřadu a povolání purkrabskému. Soud nad nimi vykonávala původně obyčejná couda; později však, když po pádu župní ústavy zmohlo se všude zřízení manské, býval to zvláštní soud manský, sestavený z manů samých (judicium parium), jenž soudíval dle zásad práva manského svéprávně.[17] Zdá se však, že v loveckém právě královských lovčí a hájných udržely se starodávné řády a obyčeje slovanské déle nežli v jiných oborech, ana řeč bývala u nich také o porotě v některých pádech.[18] Jaké bylo postavení „holomků“, slouživších na hradech pánů českých, nemůžeme pro nedostatek všech souvěkých zpráv o nich vyložiti určitě.
Města i městečka, českým pánům neb rytířům poddaná, rozdílná byla od vesnic jen tím, že jim, ku prosbě pánů jejich, od králů povoleno bývalo hraditi se zdmi a příkopy jako jiná města královská, ačkoli zdá se, že ne všecka vždy ohražena bývala; pak že volívala sobě sama své sudí a přísežné (obecní starší), jimžto však příslušelo provozovati jen nižší práva policejní a nikoli hrdelní, náleževší výhradně krajským popravám; dále že jim povoleno bylo právo tržní, takže v určité dni u nich všeliké potřeby obecné na trzích veřejně a svobodně prodávány i kupovány býti mohly, dle míry a váhy u nich užívané.[19] Obyvatelé jejich byli kramáři, řemeslníci a rolníci. Vrchnostem svým (pánům, prelátům aneb královským vladařům) povinni byli platiti daně z pozemků, domů a živností svých a odváděti také peníze tržní a z výčepu; ze soudních peněz ale dostávala podíl jen ta města, kterým propůjčeno bylo královskými výsadami právo nižší, jež pak provozovali jejich fojtové společně se sudími.
Ve stavu selském panoval na počátku 14. století ten rozdíl, že sedláci ještě většinou osedlí byli dle staročeského práva kmetcího menšinou, ale již požívali práva zákupního čili německého. Vyložili jsme již, v čem záležel rozdíl ten a kterak zvláště za krále Přemysla Otakara II. právo to německé v Čechách tak valně šířiti se počalo, že během 14. století a na konci jeho stalo se již výhradně panujícím.[20] Sedláci dle staročeského práva byli dědiční nájemníci těch polí, která vzdělávali, a podléhali ještě ve všem ouřadům župním,[21] kdežto právem zákupním, německým neboli purkrechtem, stávali se pravými majiteli rolí svých, jež i prodávati mohli dle uznání svého, a zproštěni jsouce všech povinností k ouřadům župním, tudíž i břemena zemských robot, všeobecné poruky atd., mívali své vlastní fojty, co do práva hrdelního pak odkázáni byli ku popravám vůbec, a zvláště k městům královským, kterým právo popravy od králů propůjčeno bylo. Proto nikdy jednotliví sedláci, ale vždy celé obce osazovány byly na právě německém; a poněvadž jen král sám osvobozovati mohl od ouřadů župních, proto takové osazování (locatio iure teutonico) vždy jen mocí zvláštních privilegií královských díti se mohlo. Zákupní pak to právo nazýváno v Čechách „německým“, ne proto, že by do země z Němec (kdež ani takového práva nebývalo) přivedeno bylo, ale že původně propůjčováno bylo Němcům, kteří do Čech stěhovali se, — až nezadlouho roztoužili se po něm také čeští netoliko sedláci, ale i páni.
Nižší třídy lidu vůbec požívaly v Čechách ve 14. a větší částce 15. století volnějšího bytu a více svobody nežli ve kterékoli jiné zemi západní Evropy. Nám sice jen málo vědomo jest o postavení kupříkladu prostých řemeslníků na venkově, a ještě méně o poměrech čeledínů a proletářů vůbec: ale i to málo postačuje k důkazu, že tělesná poroba u lidu obecného v Čechách za starodávna neměla nikoli místa.[22] Takéť o poměrné zámožnosti jeho a takřečené chudiny vůbec za této doby nezřídka řeč bývá.
Starověká župní ústava zanikala v běhu 14. století čím dále tím více, takže na konci jeho málokde ještě stopy po ní spatřiti bylo. Počtu imunit od krále propůjčovaných přibývalo každým rokem více a více; kromě královských měst a hradů i vesnic německým právem vysazených byli pomalu všickni klášterové, kolegiátní kostely a znamenitější pánové zemští, mnozí spolu s poddanými svými, vyňati z právomocí ouřadů župních, takže pod nimi nezůstávali nežli méně zámožní šlechtici, rytíři, zemané a dědiníci, některá města 1 městečka panská i částka lidu selského.[23] Listiny od králů té doby na imunitu vydávané mluví všecky více neb méně nemilostivě o ouřadech těch, ačkoli ještě byly nepřestaly býti a slouti královskými ouřady. Zdá se však, že mravní ono porušení, o kterémž již častěji mluviti nám bylo, vzmáhalo se postupem času v takové míře, že již netoliko král Otakar II., ale i nástupcové jeho všichni donuceni se býti viděli k obmezování práva i moci jejich. Zvláště pak za krále Jana, když v nekonečných jeho nedostatcích a potřebách počato valně zastavovati a pronajímati přední místa župní spolu s jejich ouřady pánům a rytířům, ba i zámožným měšťanům za hotové peníze, nemohla pohříchu nehynouti také mravní autorita jejich.[24]
Ze starodávných řádů a obyčejů právních s ústavou hradovou čili župní spojených zachovávaly se této doby téměř jen některé roboty zemské, zvláště které za úkol měly opravy a stavby hradů královských. Také udržely se hojné staré obřady při vedení práva u zemského soudu pražského, jakož ovšem tento šetřiti hleděl starých forem právních vůbec. Jen politická stránka posluhování práva i spravedlnosti měnila se tím, že porotní soudy větší i menší zašly dokonce, a také všeobecné poruky, někdy tak důležité, tratily se všecky stopy již záhy.[25] Naproti tomu, když zanikaly coudy, počaly jeviti se soudy patrimoniální, až za vzmáhaním se feudalismu pod králi Janem a Karlem IV. zakořenily se konečně.
Dosavadní výklad náš postačí bohdá ku poznání veškerého roztřídění a vzájemných veřejných poměrů lidu českého na počátku 14. století. Větší naskytují se nesnáze v líčení vnitřní jeho povahy, jeho ducha i mysli, a co jimi nejvíce hýbalo, též stupně vzdělanosti, kteréž nabyl. Nicméně počet hojný zachovaných nám z té a následující doby památek uměleckých a literních, kreseb a obrazů, kronik, zákonů, básní, listin a písemností všelikého rodu podává nám možnost postaviti o tom aspoň některá návěští co základ, na kterémž budoucí důkladné zkoumaní dále stavěti bude moci.
Národnost obyvatelstva země české počala v minulém 13. století dvojiti se, a sice jazykem českým i německým. Český jazyk panoval v ústech domácí šlechty, duchovenstva i obecného lidu vůbec, německý předčil v městech královských a ve vesnicích Němci nově osazených. Obojí ten živel národní stýkal i potýkal se v zemi české dlouho, nežli mu bylo pronikati se vespolek a splývati poněkud dohromady.
Němci od králů českých přijímáni byli do země hlavně za příčinou promyslnosti své. I ospravedlnili důvěru v ně skládanou, přinášejíce zemi nemalé prospěchy zejmena pilností a uměním v hornictví a v mýtění hojných lesů i v zúrodnění jejich půdy, zvláště ve krajích pohraničných. Jim především děkovati bylo za neslýchané dotud vzkvetení stříbrných dolů kutnohorských a německobrodských, ježto znamenitě napomáhalo jak zámožnosti v zemi, tak i zveličení moci státní. Pro ně a většinou i skrze ně utvořil se stav městský v Čechách a zvelebila se tudíž činnost řemeslnická v zemi; jejich osazování se na venkově, davši příčinu k zavedení zákupního práva, přispělo prostředečně také k uvolnění selského stavu vůbec. Totě skvělé líce věci této a mluví samo dosti hlasitě pro sebe.
Když ale přitom spatřujeme, kterak té doby nizozemští kupci vozili sami do Čech zboží svá (zvláště drahá sukna z Gentu), kterak Italiáni sami vedli u nás obchody své s kořením, jižním ovocem a hedvábím, i kterak Čechové kmentům francouzským, ba i bavorským přednost dávali před svými plátny domácími, pozorování zjevů takových učí nás bezpochyby nesmýšleti ještě o tehdejší průmyslnosti české příliš vysoce. Jen do Polska i do Uher zdá se že kupcové čeští té doby vedli činný obchod; nikoli také do Rus, odkudž odebírali drahé kožešiny, zboží tehdáž velmi hledané a vzácné.
Stinný rub kolonisace německé v politickém ohledu jevil se tím, že za potomních válek Čechů s Němci města česká stavila se příliš často na stranu nepřátel, svých rodáků; jen kutnohorští měšťané činili v tom ohledu někdy čestnou výminku. Takéť staly se manské řády německé a v jich družině zvláště patrimoniální soudy onou tak říkaje branou, skrze kterou v dobách pozdějších vloudila se do Čech tělesná poroba lidu obecného.
Hlavní péče a zaměstnání národu slovanskočeského bez rozdílu stavů bylo jak od nepaměti, tak i nyní těžení rolnické a hospodářské. Jím zanášeli se netoliko sedláci a měšťáci, ale i páni a zemané, preláti a kněží; pokojné ty práce byly jim předním pravidlem domácného živobytí, na zdaru jejich zakládaly se popředně všecky jejich slasti a strasti. Obyčejně česká země co do hospodářství polního rodívala více, nežli sama spotřebovali mohla: pročež i prodávala nadbytek obilí a dobytka svého zemím okolním, na výměnu za to zvláště sůl od nich odbírajíc.
S oddaností touto pokojnému živobytí rolnickému spojena byla jak jinde všude, tak i v Čechách tichá domácnost a rodinná láska, se všemi ctnostmi je sprovázejícími. Jimi podporován co nejmocněji směr a smysl pro činnost, pořádek a právo v národu.
Avšak jakož příroda všude libuje sobě ve plození protiv, tak ani zde jich nechybělo. Naproti nepopíratelné lásce k míru a ku pokoji pozorovati bylo v lidu českém tytýž neméně zjevnou oblibu ve zbrani a v bojovnosti. Byloť nemálo i takových Čechů, kteréž horká krev, jarobujná síla i ctižádost a lakota pudila od domácího krbu, aby prokázali se statečností svou v nehynoucích nikdy sporech a půtkách národních i osobních. Čím více ubývalo moci ouřadům župním, tím více vzmáhaly se neřesti takřečeného práva pěstního, násilné svépomoci a branných jednot. Soukromá záští mezi pány českými vypukala čím dále tím častěji a zhoubněji, jakkoli hojnými zákony tomu bráněno. Lid obecný, zalíbení maje ve válečných pánech,[26] příliš hojně hrnul se pod prapory jejich, aby tím snáze hověti mohl touhám po bojích a kořistech. Ovšem byla to jen menšina národu a v jistém ohledu jako vyvrhel jeho: ale bylo toho vždy přece dosti, aby kromě pojištění bezpečí zahraničného také uvnitř země české napůsobilo drahně rozbrojů a neřestí.
Duch rytířský, jenžto v minulém století byl tak utěšeně vzkvétal a šířil se, počal za této doby již poněkud zanikati. Ovšemže zalíbení v turnajích a ve pohrávaní se zbraní na odiv trvalo ještě dlouho a jemná jakási galantérie rytířská nepřestala jeviti se ve mravích i ve smýšlení lidu českého po celé 14. a 15. století: ale ušlechtilé ono nadšení, které původně zplodilo bylo spanilý ten květ středověkosti a které ozývá se ještě také v jednom zpěvu Králodvorského rukopisu (o sedání) v duchu cele národním, ustoupalo a měnilo se jak vůbec v Evropě celé, tak i u nás zvláště v bezduché pohrávaní si s formami, v pouhé strojení marné nádhery, bez oučele opravdového. Čtení, v němž by duch rytířský kochal a podněcoval se, měli staří Čechové sdostatek: po básni o Alexandru Velikém, již prve do češtiny přeložené, následovaly brzy Guida z Colonny romantické vypravování o válce trojanské, povídky o králi Artušovi a jeho rytířstvu atd. Ale jakmile řády a obyčeje rytířské, původně z Francie do Čech uvedené, zobecněvše v národu, ztratily půvab novosti, zmenšilo se také blahodárné působení jejich v životě národním, v němž brzy jiné, méně ušlechtilé potřeby a libůstky nabývaly převahy. Tehdejší mravokárci stěžovali sobě především na přílišnou skvostnost i nádheru v oděvu a příliš časté měnění módy někdy až nesmyslné. K tomu připojila se, zvláště na počátku 14. století, až náruživě oblíbená hra v kostky a vrhcáby u lidí netoliko vyššího, ale i nižšího stavu; zdalipak již nyní také chlast a hýření, neboli teprv později, nelze na ten čas rozhodnouti.[27]
Utěšený zjev ve mravní povaze lidu českého té doby byla nepopíratelná převaha čistoty a kázně, manželské věrnosti a panické zachovalosti obojího pohlaví, zakládající se na přirozené a hluboce zakořeněné zbožnosti. Ovšemže mluva tehdejší bývala méně uhlazená nežli za naší doby; žerty a šprýmy vedeny často hrubé a nekázané, jakovéž nacházíme ve zlomku komedie (Mastičkáře) zachované z první polovice 14. století, a na bujnost i rozpustilost hojných osob naříkáno jako jindy, tak i té doby dosti hojně: ale o mravní čistotu a neposkvrněnost byla vesměs píle veliká, v domácnosti pak panovala vůbec kázeň a pobožnost, ježto všem věkům za vzor sloužiti by mohla.[28]
Náboženství vůbec bylo a jest to, čím duch český odjakživa nejvíce se vyznamenával a co úmysly českými nejmocněji a nejtrvaleji hýbalo; ono bylo ten pramen, ze kterého hlavně prýštívala se duchovní činnost česká. Kamkoli kdy obrátilo se nábožné Čechovo přesvědčení, tam on bývaje celou duší svou, osvědčoval smýšlení své i činy ráznými a důkladnými. Ve 14. století jevila se nábožnost jeho ještě věrou tak mocnou a vroucí, že jí věk náš rozumový sotva myslí stihnouti může. A jistě jen tou neumálenou důvěrou v boha, v jeho všudepřítomnost a všemohoucnost dá se pochopiti a vyložiti užívaní právních prostředků nerozumných a hříšných, oněch ordálií čili takřečených „soudů božích“, ježto zasahujíce v Čechách do řádu soudního hlouběji nežli jinde, teprv v polovici 14. století došly zákonného zrušení svého. Zakládalyť se byly na nepravém pojímaní onoho slova, že spravedlivého člověka bůh nikdy neopouští.
O literní a umělecké činnosti té doby ve vlasti naší mluvili jsme již a promluvíme ještě na jiných místech. Ačkoli zamýšlené zřízení university roku 1294 bylo se nepodařilo, stálo přece školství české na stupni dosti vysokém a osvětou i vzdělaností rovnal se národ český vesměs i nejpokročilejším sousedům svým. Listiny sice jak veřejné, tak i soukromé psávány ještě vesměs latinou: nicméně jazyk český v písemných památkách té doby jeví hojnost, ráznost i jemnost až překvapující. A pergamenové malby roku 1312 od Beneše, kanovníka u sv. Jiří, pro kněžnu Kunhutu zhotovené stojí netoliko časem, ale i uměleckou cenou uprostřed mezi předešlými Velislavovými a pozdějšími dílami Zbyška z Trotiny.
I jakož jisté jest, že Čechové, jako jiní národové všichni, vzdělanosti své nenabývali jen ze sebe a u sebe sami, ale z příkladu a poučení pokročilejších sousedů blízkých i dalekých: tak nedá se také popírati, že všecky zárodky vzdělanosti z ciziny jich došlé v jemném duchu jejich samostatně se pučily a k rozkvětu vedeny byly. Zejména vyvrátiti sluší lichý předsudek mezi Němci z pouhé národní domýšlivosti a marnosti odedávna chovaný i až podnes valně hlásaný, jako by veškera vzdělanost česká pocházela byla od nich a od té doby, co počali oni v Čechách osazovati se. Ještě za oné doby v Němcích samých nebylo té osvěty, aby oni přebytkem jejím byli mohli podělovati cizí kraje; ba hledali jí tytýž u Čechů sami; a při prvním pohledu na nejstarší a nejlepší plody literatury české musí každý seznati, že v nich vane duch netoliko původně slovanský, ale poněkud i protiněmecký. Ba i v běhu 14. století, kdežto živel německý měl v městech českých nepopíratelnou převahu, předčili duchovní činností Čechové nad Němce. Zjevný na to důkaz bere se z hojnosti literních památek, jež onino pozůstavili po sobě v jazyku latinském i českém, kdežto Němci v Čechách ničím dále se nevykázali nežli kronikou, ovšem drahocennou, opata zbraslavského Petra z Žitavy a pak dvojím překladem české Dalemilovy kroniky a mnohomluvného Tkadlečka (pod názvem „Der Ackermann aus Behem“).[29] Skutek tento sám není-li dosti zjevným znamením oné převahy? —
Nechceme však přitom zapírati naprosto i blahodárných účinků ze stýkaní a pronikání se obou národních živlů, ana česká jemnost a čilost přísadou německé chladné rozmyslnosti a setrvalosti nemohla než získati a zjednati národu našemu poněkud i přednost jak nad jinými Slovany, tak i nad Němci samými.