Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za panování krále Jana samého

 

Údaje o textu
Titulek: Čechy za panování krále Jana samého
Podtitulek: (Rok 1310—1333)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 219–277.
Licence: PD old 70

Stará rodina hrabat lucemburských a císař Jindřich VII. Pojištění práv a svobod českých od krále Jana i korunování jeho v Praze. Morava opět připojena k Čechám. Roztržky domácí. Smrt císaře Jindřicha VII. i dvojice nově volených králů římských. Odpory v Čechách a válka proti hraběti trenčanskému. Spor mezi královnami a pan Jindřich z Lipé. Domácí války a smíření na sněmu domažlickém. Církevní nepořádky a rozbroje. Biskup pražský pohnán do Avinionu. Nevole mezi králem a královnou. Nabytí opět země budišínské. Nezdařilé turnaje v Praze. Bitva u Mühldorfa. Půtky Ludvíka Bavorského s papežem Janem XXII. Spojení s Francií a smíření s Rakouskem. Těžké berně. Počátky panování ve Slezsku. Nová válka s Rakousy a výprava do Litvy. Královna Eliška †. Příznění a spojení s Tyrolskem. Panování v Itálii a války pro to se všemi sousedy. Vítězství králevice Karla u S. Felice v Itálii. Spojení s papežem a ztráta Itálie.

Nejstarší známí předkové rodu lucemburského,[1] jenž nyní povolán byl ku kralování v Čechách, byli staří hrabata z Limburka v Nizozemsku. První z nich, který proslul v dějinách, byl hrabě Jindřich I. z Limburka roku 1072. Potomci jeho, obdrževše roku 1101 na krátký čas také knížectví dolnolotarinské k manství, osobovali sobě od té doby také v Limburku titul knížecí. Byliť sice již od roku 961 známi také hrabata z Lucemburka vlastně takřečení: ale rod jejich vyhynul byl již roku 1136 Kunratem II., po němž následoval byl co pán lucemburský Jindřich I., příjmím Slepý, hrabě namurský, bojovností a hrabivostí svou nad jiné proslulý, jenž ale sešel roku 1196, jedinou dceru Ermesindu po sobě pozůstaviv. Tuto Ermesindu pojav roku 1214 v druhém manželství Walram II., syn Jindřicha IV. z Limburka, stal se s ní předkem novějšího i slavnějšího rodu hrabat lucemburských. Po jeho smrti roku 1226 dědil Limbursko syn jeho z prvního lože, v Lucemburku pak následoval Jindřich II. s Ermesindou zplozený, jenž nejprv pod poručenstvím matky své, později pak sám panovav až do roku 1281, získal si velikou chválu moudrosti a spravedlivosti, takže v dějinách lucemburských dává se mu příjmí Jindřicha Velikého. Po vymření starší linie knížat limburských udály se veliké spory a rozbroje o dědictví jejich, do kterýchž i Jindřicha II. syn Jindřich III. zapleten byv, zahynul i s oběma bratřími svými, Walramem a Balduinem, v krvavé bitvě u Wöringen dne 5. června 1288. Vítěz v té bitvě Jan I., kníže brabantský, jenž potom Limbursko spojil navždy s Brabantem, ve smlouvě o pokoj zasnoubil a 9. června 1292 oddal dceru svou Markétu synovi padlého v bitvě panovníka, Jindřichu IV., jenž, jakož jsme vyložili, povýšen na trůn království římského co Jindřich VII.

Týž král, později císař Jindřich VII., měl dva bratry a tři sestry. První bratr byl hrabě Walram, kteréhož byl zpočátku chtěl dáti Čechům za krále, kterýž ale brzy potom (v září 1311) v dobývaní města Brixie zahynul. Tím déle udržel se naživě druhý bratr Balduin, od roku 1307 arcibiskup treverský, tudíž říšský kurfirst, jenž později (1328—37) měl ve správě své i arcibiskupství mohucké a umřel teprv 21. ledna 1354. Tři jejich sestry všecky obrátily se ke stavu duchovnímu. Kromě krále Jana, narozeného dne 10. srpna 1296, pozůstavil Jindřich VII. po sobě ještě čtyři dcery, o nichž časy svými učiníme další zmínku.

Po vyhynutí slavného někdy rodu štaufovského byl Jindřich VII. první panovník německý, jenž odvážil se k nesnadné výpravě do Itálie a tam dne 29. června 1312 i skutečně v Římě na císařství korunován byl. Ve výpravě té, v níž uznávali ho za pána svého dle jmdna sice všichni, skutkem ale a poslušenstvím téměř nikdo, dával důkazy podivuhodné opatrnosti, mírnosti a pevné vůle pospolu. Kdyby panování německé v Itálii po tragickém Konradinově skonání bylo ještě možné bylo, byl jistě on s to, aby je obnovil. Ale uvažujíc nesnáze a nebezpečí, ježto vzmáhaly se každým dnem proti němu, nelze ubrániti se myšlence, že předčasná jeho smrt (24. srpna 1313) vytrhla ho z boje právě vhod, aby v dějinách podržel chválu, ač nikoli vítěze, alespoň nepřemoženého bojovníka. Hrob jeho chová se podnes v Pise, jejíž obyvatelé spolu s Janovany ještě nejvíce věrnosti byli mu zachovali. Manželka pak jeho Markéta byla ho již dříve (11. prosince 1311) předešla do hrobu.

V Čechách, pokud Jindřich VII. byl naživě, vedlo se vše v pořádku a zdárně, ana císaři udávala se byla možnost, také z Itálie ještě radou i pomocí vkládati se do záležitostí českých. Za zvláštní pak štěstí považovali se musí, že nový správce zemský Petr z Aspelt, arcibiskup mohucký, co bývalý někdy za krále Václava II. nejvyšší kancléř Českého království, měl dostatečnou známost netoliko zřízení zemského, ale i vnitřních tam poměrů jak osobních, tak i věcných, a že tudíž považován býti mohl co vladař z doby krále Václava II. požehnané paměti. Král Jan panoval sice svým vlastním jmenem, ale pod návodem jeho a hraběte Pertolta z Henneberka. Tak bylo lidu snáze představovati sobě, že nová vláda byla jen navrácením se ke staré a pokračováním v ní.

Po dobytí Prahy v několika dnech král Jan s arcibiskupem a s hrabětem z Henneberka, vedle nich pak páni Jindřich z Lipé, Albrecht z Hohenlohe, Dětlin a Walter z Kastellu, Jan z Vartenberka, též nový rychtář pražský Wolflin, Wolbram a jiní měšťané pražští, zasedli k veřejnému soudu na náměstí, před domem Šimona Štuka, kdežto všecky vládní akty a nařízení krále Jindřicha Korutanského zrušeny jsou a prohlášeny za pravme neplatné.

Ke svátkům vánočním povoláni jsou všichni stavové čeští do Prahy, aby králi Janovi slibovali věrnost a poslušenství. Nikdo neodpíral se skutku takového; všichni dostavili se ochotně, a zdálo se, jako by v Čechách již nebylo více stran různých. Tu tedy také král Jan dal shromážděným stavům od sebe písemné pojištění o jejich právích a svobodách v poměru k moci královské — první to důležitou listinu toho způsobu, o kteréž máme známost.[2] Pravil v ní, že chce panovati více láskou nežli přísností a nechce z cesty spravedlivosti dáti se svésti ani přízní ani nepřízní. Protož že hájiti bude biskupa i duchovenstvo, šlechtu i celé zemanstvo v jejich majetcích, právích a výsadách a nevydá nikdy nařízení jim odporných. Zejmena pak seznává, že šlechta i lid český a moravský nejsou povinni konati služby vojenské mimo hranice zemské, leda by dobrovolně a za žold s králem svým i do ciziny táhnouti chtěli. Všeobecná berně že má jen ve dvojí případnosti vybírána býti: při královu korunování a při vdávaní každé jeho dcery.[3] Také starodávné, za posledních králů z obyčeje vyšlé právo že chce obnoveno míti, že v nebytí dědiců mužského pohlaví netoliko dcery, ale i příbuzní obojího pohlaví až do pokolení čtvrtého děditi mají, a jen tam, kde ani takových není a poslední vůlí nic o nich řízeno nebylo, má královská komora uvazovati se ve statky odumřelé; a nápodobně že i statky zločinců na smrt odsouzených nemají nižádným způsobem zabavovány býti. Cizozemců že nechce aniž smí saditi na ouřady zemské ani dvorské v Čechách ani v Moravě, aniž jim tam propůjčovati jaké výsluhy; i aby přes to přese vše nevloudili se přece do země, že povinni budou v běhu jednoho roku prodati někomu z domácích obyvatelů každý statek pozemský, kterýž by jim připadl dědictvím, darováním aneb oženěním se. Na všecka tato pojištění zavázal se, že ve dvou nedělích po svém korunování vydá biskupovi pražskému a celé zemi trojí zápisy pod pečetí majestátní, kteréž co král užívati bude.

Stavové čeští snažně o to stáli, aby korunování to bez odkladu předsevzato bylo, zvláště an arcibiskup mohucký, jenž dle starodávného práva i obyčeje konati je měl, byl přítomen. Korunováním měl dle obecného přání mezi králem a národem uvinouti se navždy svazek lásky a oddanosti vzájemné; posvátným obřadem tím mělo nové panování nabýti před bohem i před lidmi zasvěcení a oné trvalosti, kterých nedostalo se bylo posledním třem panovníkům na trůně českém. Arcibiskup opíral se tomu dlouho, hlavně z té příčiny, že císař Jindřich projevil byl přání přítomen býti slavnosti korunovační syna svého: konečně ale povoliv žádosti obecné, korunoval dne 7. února 1311 krále i královnu pospolu v kostele pražském u sv. Víta, s obyčejnými při tom slavnostmi. Tenkráte při tom korunování nebylo žádných knížat zahraničných, ale tím hojnější počet panstva a obyvatelstva domácího, jakkoli tuhá byla zima té doby.[4] Po korunování ubírali se král i královna ve slavném průvodu koňmo pod drahými baldakiny z hradu dolů do Starého Města k minoritům u sv. Jakuba, kde připravena byla korunovační hostina. Poprvé oddávna zase oddal se přitom lid bezpečným radovánkám obecným, zpěvu, hudbě a tanci.

Opětné připojení Moravy k Čechám byla jedna z prvních starostí nové vlády. Jindřich VII. zapsal byl markrabství to knížatům rakouským do zástavy za 50 tisíc hřiven stříbra, když ani v držení jeho nebyl (roku 1309), pod výminkou, aby pomáhali jemu k dobytí Čech a zapůjčili v hotovosti 20 tisíc hřiven; svolení koruny české k umluvě takové nebylo ani obdrženo ani hledáno. Odtržení Moravy odjakživa s Čechami spojené od Království českého bylo by se stalo věčným porokem pro novou dynastii: pročež ona tím více starati se musila o zrušení oné smlouvy, ježto knížata rakouští nedostáli byli všem výminkám, a nejen kupříkladu nepomáhali králi Janovi k dobytí země české, ale ani půjčky umluvené, jak se zdá, nesplnili byli ouplně. K novému o tom vyjednávaní poslal Fridrich Krásný dva plnomocníky, Oldřicha z Klingenberka i Dětřicha z Pilichdorfu, do Chebu, kamž dostavili se i král Jan a Petr, arcibiskup mohucký. Nová smlouva zde dne 23. března uzavřená není nám co do celého znění svého známa: víme však, že kníže Fridrich již 30. března 1311 v Pasově odřekl se zástavního svého k Moravě práva, vrátiv zápis na ně daný, začež král Jan zavázal se tuším k zaplacení jemu 30 tisíců hřiven stříbra.[5]

Brzy potom král Jan s královnou, též mohucký arcibiskup, Filip, eichstadtský biskup, hrabata z Henneberka i z Hohenlohe a jiní vzácní páni zajeli si do Moravy, aby uvázali se v zemi tuto. Ku konci máje přijev král do hlavního města Olomouce, pobavil se tam celých dvanácte dní. Přišel tam k němu svak jeho, kníže Boleslav Vratislavský a Lehnický, a za sumu 8000 hřiven stříbra uvolil se dne 11. června odříci se netoliko knížectví opavského, jež byl držel,[6] ale i každé další výbavy pro svou manželku Markétu, kněžnu českou. Potom odebral se král s dvorem svým do Brna, kdežto přijat s tímže plesáním jako dříve v Olomouci. Tu přišel k němu, jakož umluveno bylo v Chebu, rakouský kníže Fridrich Krásný v měsíci červnu do blízkého kláštera Rajhradu, aby jak s králem, tak i s arcibiskupem mohuckým osobně lépe spřáteliti se mohl.

Poněvadž pak v posledních létech i v Moravě mnohé nastaly byly nepořádky, zvláště ana záští v lidu množila se měrou znepokojující, proto povolal král stavy země této do Brna na sněm všeobecný. Tu když přisahána mu věrnost ode všech, urovnav nejdůležitější spory a roztržky, prohlásil všeobecný v zemi mír a vydal stavům moravským dne 18. června zápis majestátu na potvrzení těchže práv a svobod, které dříve i stavům českým pojištěny byly.[7]

K trvalému však uvedení pořádku a pokoje do Moravy nepostačilo jediné pobytí královo v té zemi: ku potrestání svévolných rušitelů míru přinucen byl král Jan s mocí brannou táhnouti tam následujícího léta 1312 opět. Urození páni, jako Fridrich (Fridúš) z Linavy, mladý kníže Mikuláš Opavský, bratří Artleb a Jimram z Boskovic,[8] též Oldřich z Boskovic, bratří z Brandýsa i jiných více, nepřestávali páchati zlé v zemi, z hradů svých loupežnictví podporujíce i všelikých pychů se dopouštějíce. Hrad Ungersberk nedaleko kláštera Třebíče, náleževší panu Jimramovi z Boskovic, stal se byl pravým hnízdem loupežnickým: král tedy především jeho dobyv outokem, dal popravit! všech 18 na něm postižených loupežníků. Zmocnil se také Boskovic, rodinného jejich hradu. Potom přitáhlo vojsko královo ke hradům Fridúšovým z Linavy. Pevné Račice odolávaly všem strojům dobývacím, až král povolav kovkopy, dal podkopati zdi jejich, takže část jejich obořila se. Poděšený tím Fridúš jal se prošiti o milost, a prostředkováním některých pánů i dosáhl jí, avšak pod výminkou, aby hradové jeho zbořeni byli. Vedle něho přijati jsou od krále na milost v Brně dne 20. července také mladý kníže opavský Mikuláš, Oldřich z Boskovic, Gozwin, Fridúš a Vintýř z Brandýsa, i jakýsi Macek, příjmím Mnich, a přísahali mu věrnost. Později také Artleb z Boskovic doprosil se milosti, když desatero předních pánů českých i moravských zaručilo se za čestné jeho se chování.[9] A vskutku dává se zpráva, že pánové ti potom nezrušili více věrnosti králi svému povinné.

Z Moravy zajev si král do Vídně ku knížatům rakouským, činil tam splátky na dluh otcův smluvou chebskou uznaný a uzavřel s nimi spolek na čtyři léta, jímžto co vikář svaté římské říše zavázal se pomáhati jim proti těm, kdo ve Švábech i v Elsasech proti nim povstávali.[10] Oni zase dne 25. července podvolili se co do práva jejich ke 30 tisícům hřiven na Moravě, rozsudku císaře římského Jindřicha VII., aneb když by ho nebylo, nálezu pěti opravců, ježto k tomu zvoleni býti měli.

O pověstném té doby zrušení řádu templářského také v Čechách i v Moravě jest nám tím méně vypravovati, čím nepatrnější byly jeho statky v těchto zemích, kdež ostatně dle nařízení koncilu viennského a buly papežské ze dne 16. máje 1312 stalo se jich všech postoupení řádu rytířů maltézských.[11] Zato ale nemůžeme nezmíniti se o dvojím záští soukromém, ježto svým časem velice vzata byla na slovo a také způsoby zvláštními ukojena jsou.

Mezi rodinami pánů Drslaviců a měšťanů pražských Pušoviců z příčin nám neznámých udály se byly rozbroje a půtky, v nichžto zabit byl pan Procek z Potenštejna. Syn zabitého, Mikuláš z Potenštejna, zdvihna se proto ku pomstě, zavraždil také bohatého a vzácného (nahoře již několikrát připomenutého) Peregrina Puše, jehožto snad omylem pokládal byl za původce vraždy. Proto sáhli ke zbrani celé příbuzenstvo Pušoviců a s ním Klaricové, bohatý Pertolt Pirkner. starý Wolbram se syny svými a jiní Pražané více: z druhé strany dali se do krvavého boje s nimi všichni strýcové Potenštejnští, páni z Riesenberka, z Žampachu, Oldřich z Brandýsa i jiní, až se podařilo králi a některým pánům zajmouti Mikuláše z Potenštejna i Oldřicha z Brandýsa; i donutili obě strany, aby odložíce zbraň, podvolily se k umluvám. Zvolení umluvci byli z komonstva králova páni Pertolt z Henneberka, Jindřich z Wilnau, Albrecht z Hohenlohe a Filip z Falkenštejna; za Potenštejny ručili páni Albrecht i Póta, bratří z Dubé na Fridlandě, Jindřich Krušina z Lichtenburka, Jan z Dobrušky, Dobeš z Bechyně, Arnošt z Talmberka, Boleslav z Martinic na Smečně, Vilém z Herštejna i tří bratří, Sulislav, Hroznata i Milota ze Pnětluk. I poněvadž mladý Potenštejn usvědčen byl i přiznal se ze vraždy, nikoli ale protivník jeho, umluvci uložili mu následující povinnosti na dostiučinění a smíření: 1. aby za duši zavražděného Peregrina založil a nadal na věčné časy zvláštního altaristu v kostele pražském u Tejna, nadto pak aby ve třiceti klášteřích dal k témuž cíli čísti až do třiceti tisíc svatých mší; 2. aby na pokání, tedy s obnaženou hlavou a v rouše kajicím, sám se stem jiných osob vykonal procesí z kláštera sv. Klementa ve Starém Městě pražském až k obydlí Anežky, vdovy zavražděného nebožtíka; 3. aby kajicně vydali se na poutě, on sám do Říma, jeho pomocníci pak, Oldřich z Brandýsa i služebník Erhart, až do St. Jago di Compostella, služebník pak Blahut do Cách; 4. aby úřadu města pražského a vdově nebožtíkově zaplatil znamenité pokuty (vdově samé až 1500 hřiven stříbra); 5. konečně aby bez výplaty propustil na svobodu všecky pražské měšťany, jež on a spojenci jeho drželi u vězení[12] atd.

Jiné záští, vypuklé o něco později mezi dvěma rytířskými rodinami, vzbudilo ještě větší pozor neobyčejným způsobem, kterýmž urovnáno bylo. Rudolf z Košic a Věněk z Třesic každý zabil byl syna druhého v půtce. Soudcové nemohše rozeznati, kdo by byl hlavním viníkem, podali při tu na soud boží prostředkem kyje a meče, to jest boje osobního. V okol na hradě pražském neprostranně vyměřený postavili Rudolf i Věněk každý po šesti stejně dobře ozbrojených panošů na koních; Rudolfovici měli na odění sukně zelené, Věnkovici červené. V okole tom potýkaly se spolu obě strany; dal-li se který ze dvanácti vytlačiti ven z okolu, stal se k dalšímu boji neschopným. Po dlouhém potýkání a několikrát dovoleném odpočinutí zvítězili Věnkovici tak, že Rudolfovici poddali se jim. Zdálo se zázraku podobné, že jakkoli úsilně bojováno bylo, přece nikdo ze dvanácti nepřišel byl o život.[13]

Mezitím co ty a takové věci dály se v Čechách a v Moravě, bylo královu otci císaři Jindřichovi VII. zápasiti v Itálii (jakož jsme již napověděli) se zdarem nejistým, ana moc guelfů. jeho nepřátel, vzmáhala se více a více. Proti oběma náčelníkům strany té, bohatému městu Florencii, jehož po několik měsíců nadarmo byl dobýval, a Robertu, králi neapolskému, kteréhož dal byl do klatby říšské proti vůli papežově a krále franského, bylo mu nevyhnutelně potřebí větší pomoci od německých knížat říšských; i žádal jí důrazně. Proto král Jan co jmenovaný náměstek v říši před Alpami, svolav říšský sněm do Normberka ke dni 6. ledna 1313, navedl knížata k tomu, že umínili v nejprve příští letní době poslati císaři znamenitou posilu válečnou, a sice pod velením krále českého. Avšak teprve po dni 15. srpna vypravil se král Jan z Prahy s hojnými pány českými i moravskými, a u Normberka spojiv se s biskupy řezenským i eichstadtským, se hrabaty z Henneberka i Ottinku a s purkrabím normberským, jmenoval tam hraběte Pertolta z Henneberka správcem země české za své nepřítomnosti; pak táhl dále přes Ulm k Curychu, kdež celé vojsko sejíti se mělo, ana nedaleko města Biberachu došla ho zpráva ohromující, že otec jeho, císař Jindřich VII., zemřel byl nenadále dne 24. srpna 1313 ve Buonconvento v Toskáně.

Náhlý tento věcí obrat měl i pro Čechy neblahé následky. Král Jan, jehož lehká mysl nedlouho prý nad pádem otcovým se rmoutila,[14] po poradě odbyté vrátil se hned nazpět; vojsko říšské rozešlo se zase a Čechové, kteří táhli byli do boje pro říši, potkávali se tam brzy s nepřátelstvím téměř zjevným, an lid německý nešetřil v nich více císařových spojenců a pomocníků. Záležitosti země české tu ponejprv králem téměř cele zanedbávány. Od té doby neměv nic tak na mysli, nežli kudy by v důstojenství císařském po svém otci následovati mohl, a nestarav se leda o způsoby a cesty k tomu vedoucí, zdržoval se za hranicemi svého království více než celý rok. Především prosil arcibiskupa mohuckého, jenž Čechy již před delším časem byl opustil, aby sešel se s ním ve Würzburce, kamž i královna Eliška z Čech přijela. Tu po dlouhých poradách arcibiskup dal se uprositi od krále i od královny, aby podruhé uvázal se ve vrchní správu Království českého ve spolku s hrabětem z Henneberka, i zajel tam s královnou v polovici měsíce října zase, an král naopak obrátil se a pospíchal do Porejní.

Byli to dva panovníci, nedávno ještě přátelé, co nyní jako o závod stáli o říšskou korunu, a zakládajíce sobě k tomu cíli každý své spolky, rozdvojili celé Němce ve dvě strany: Fridrich Krásný, vévoda rakouský, a Jan, král český. Přední přívrženci krále Jana byli dva duchovní kurfirstové, mohucký arcibiskup Petr z Aspelt, od počátku hlavní podporovatel moci domu lucemburského, a krále Janův strýc, treverský arcibiskup Balduin. Oba scházeli se často s třetím duchovním kurfirstem, kolínským arcibiskupem Jindřichem, hrabětem z Virneburka, aby sklonili ho také k lucemburské straně: tento však, jenž pomýšlel byl prve, jak se zdá, na povýšení francouzského prince, prodal potom hlas svůj za veliké peníze Fridrichovi Krásnému a přičiňoval se pak i horlil proň ještě pilněji nežli oni dva pro krále Jana. Volba tedy ta spletky obapolně hojně strojenými protáhla se bez patrného úspěchu až hluboko do roku následujícího.[15]

Teprv na sjezdu knížecím v Rense nad Rýnem, na počátku měsíce června 1314, dva porejnští kurfirstové nabyli toho přesvědčení, že u většiny kurfirstů nelze bylo provésti volbu krále Jana, hlavně za příčinou jeho nezletilosti: uzavřeli tedy prohlásiti třetího kandidáta, v osobě vévody Ludvíka Hornobavorského, jen aby dům rakouský nedostal se na trůn říše římské. Ludvík ten byl do té doby na povýšení své ani sám nepomyslil, anobrž sliboval napomáhati Fridrichovi Krásnému, svému příbuznému a příteli za mládí, ačkoliv teprv nedávno byl s ním válku vedl a (dne 9. listopadu 1313) u Gamelsdorfu dobyl slavného vítězství. Ale náhle nabytá naděje dosíci první koruny ve křesťanstvě upozadila u bujarého toho knížete všecky jiné ohledy a on hned celou odvahou chápal se podání jemu činěného. Co mu ještě tehdáž nedostávalo se moci domácí, aby uhájil svého důstojenství proti soupeři, za to byla mu náhradou ochota strany lucemburské pomáhati jemu vší svou možností.

Pro krále Jana bylo vyloučení Fridricha Krásného z důstojenství císařského tuším politickou nutností. Ačkoli korunován byl a všeobecně uznán za krále českého, netajil se přece hrozícím panování svému nebezpečím. Vévodové rakouští proti slibům svým několikrát opakovaným ještě nevzdali se byli oněch listin, ježto pojišťovaly jim dědičné právo v Čechách po smrti nejstaršího jejich bratra krále Rudolfa; strýc jejich, vévoda Jindřich Korutanský, jenž nepřestával psáti se králem českým, tudíž viniti krále Jana z usurpace, byl v poslední době spříznil a spojil se s nimi co nejoužeji. Nároky z této strany činěné musely se státi nebezpečnějšími, octla-li se nejvyšší moc říšská v rukou knížete, který již rodem a postavením svým volán byl ku podporování jejich. Proto také přičinil se král Jan snažně, aby Ludvík zvolen byl.

Když tedy blížil se den volební (18.—20. října), pohybovali se netoliko kurfirstové, ale i celé spousty válečníků ke Frankfurtu nad Mohanem: z jedné strany arcibiskupové mohucký a treverský, Jan, král český, braniborský markrabě Waldemar i strýc jeho Jindřich a vévoda Jan Saso-Lauenburský s kandidátem svým, vévodou Ludvíkem Bavorským; z druhé strany s rakouským vévodou Fridrichem Krásným falckrabě Rudolf, Ludvíka Bavorského vlastní bratr, ale spolu největší nepřítel, jenž vedl hlas volební sám za sebe a spolu plnomocenstvím také za kolínského arcibiskupa (kterýž nazývaje krále Jana jen hrabětem lucemburským, netroufal si projeti sám skrze vojsko treverské i české); pak vévoda Jindřich Korutanský, osobovavší sobě posavad titul krále českého, tudíž i hlas volební v říši; konečně vévoda Rudolf Saso-Wittenberský, jenž proti Janovi Saso-Lauenburskému přičítal sobě podobné právo. V okolnostech takových nemohla nerozdvojiti se volba, i jestliže oba volení stáli na právě svém neroznítiti válku mezi nimi dlouhou a krvavou. Převaha však záhy klonila se na stranu bavorského Ludvíka, dne 25. listopadu 1314 v Cáchách řádně korunovaného.

Jako jiní kurfirstové všichni, tak i král Jan od nově zvoleného římského krále dal pojistiti sobě i své říši jisté výhody. Král Ludvík zejména zavázal se, že mu pomáhati bude proti všem nepřátelům, zvláště také k nabytí zase zemí polských a míšenských; dále pojistil mu právo nápadu vévodství lotarinského, brabantského a limburského, potvrdil starodávné osvobození králů českých co do sjezdů, válek a soudů říšských; slíbil dáti jim opět do zástavy za 10 tisíc hřiven stříbra Chebsko, jež od století již častěji byli drželi, též zámky Floss a Parkstein, a donutiti knížata rakouská k vydání jim dotčených již nahoře listin; konečně pak vzal na sebe všecky outraty a přípovědi, jež činil byl král Jan při jeho kandidování.[16] Přátelský tento spolek domu lucemburského a bavorského udržel se v moci své tak dlouho, pokud trvalo proti nim postavení nepřátelské domu rakouského.

Osobní arcibiskupa mohuckého přítomnost ve krajích porejnských, když minulého léta jednalo se o volení římského krále, dává věděti, že vzdal se byl již opět vrchní správy Království českého, v říjnu 1313 nastoupené: naproti tomu ostatní němečtí knížata a páni, ježto s králem Janem přišli do země, zůstávali tam vždy ještě v požívaní mimořádné, jim od krále udělené moci. Byl-li král přítomen, bývali oni samojediní v jeho tajné radě; nebyl-li přítomen, panovali oni na jeho místě. Drahně času, a zvláště pokud arcibiskup mohucký stál v čele vlády, snášeli páni čeští a moravští stav ten nepořádný, jímžto práva jejich, od krále před korunováním svým slavně uznaná i stvrzená, křiklavě rušena byla: nyní ale stali se tak nespokojenými, že král Jan v měsíci dubnu 1315 německé rady své, Pertolta z Henneberka, Oldřicha, lantkrabě z Leuchtenberka, Diethera z Kastellu a jiné, ze služby konečně propustiv, poručil vrchní správu všech věcí dvěma pánům domácím, nejvyššímu maršálku Jindřichovi z Lipé v Čechách a jeho příteli Ješkovi z Vartenberka v Moravě.

První věc, kterou noví vladaři předsevzali, byla válka proti opovážlivému Matěji, hraběti trenčanskému. Tento bývalý palatin uherský za bouřlivých let po vymření rodu královského v Uhřích byl neobyčejnou odvahou a obezřelostí tak velice rozšířil a upevnil moc svou, že již ze zámku svého v Trenčíně panoval nad celými Hořejšími Uhrami až do Podunají co mocnář nikomu nepodlehlý, stávaje se netoliko Karlovi, uherskému králi, ale i Rakušanům a Moravanům všelijak nebezpečným. Některé pomezní zámky moravské již byly v moci jeho a ještě nedávno lid jeho, vpadnuv zase do Moravy hluboce, spáchal tam byl zvláště ve východní její částce přemnoho škody a bídy. Král Jan tedy vedením pana Jindřicha z Lipé dal se s vojskem svým z Prahy dne 21. máje proti němu v pochod;[17] Karel, král uherský, měl dle umluvy z druhé strany vtrhnouti do země odbojného mana svého a učiniti konec panování jeho.

Válka však ta Čechům a králi jejich méně přinesla slávy a užitku, nežli nadíti se bylo. Zámkové sice v Moravě od Uhrů osazení všichni jim zase odjati jsou a mezi nimi zejmena Veselí, na ostrově řeky Moravy silně opevněné: ale když vojsko vtrhši do Uher jalo se dobývati Holiče, hradu i města tehdáž nad jiné znamenitého,[18] štěstí válečné opustilo zbraň českou. Po několikerém nezdařilém outoku jali se byli Čechové podkopávati zdi městské: což zpozorovavše obležení, také průkopy shůry proti nim strojenými uvodili vodu, kterouž mnozí dělníci potopeni jsou. Mezitím přivedl hrabě Matěj k obraně města nenadále vojsko silné a v boji vycvičené. Náhle ze všelikých stran s křikem ohlušujícím přepadeni a deštěm střel i oštípů osypáni byvše Čechové, mnozí v prvním poděšení již dávali se na outěk a porážka jejich byla neodvratná, kdyby Jindřich z Lipé v pravý čas byl neosvědčil hrdinství svého, an zabrániv outěku slovem i skutkem, s rychle svolanými zástupy svými tak rázně obořil se na nejhustší tlupy nepřátel, že lehká jízda uherská dle slov souvěkého spisovatele[19] jako pavučina rozrážela se o těžké oděnce české a vojsko hraběcí, ztrativši drahně zabitých i zajatých, konečně vesměs na outěk se dalo. Ale jakkoli rozhodné bylo vítězství české, král přece neodvážil se stíhati dáti nepřátelů do Uher, protože v nedostatku potřebných tam potrav, kteréž již až z Brna přivážeti se musely, neradno bylo s nedbáním ozbrojených za sebou pevností pouštěti se hlouběji do země; aniž král Karel Uherský z druhé strany jemu ku pomoci přispěti se chystal. Tudíž rád to viděl, že hrabě Matěj skrze poslance prosil o pokoj. Osmi z obou stran voleným opravcům dána jest moc ustanoviti výminky míru; a tak vrátil se král dne 25. července do Brna zase.

Již za teto války zdá se že vhostila se jakási nedůvěra i nevole mezi krále a pana Jindřicha z Lipé,[20] an král vůdci tomu křivě přičítal nevalné štěstí její. Ale ještě více mrzelo to mladého panovníka, že nový jeho vladař, naléhaje na konečné upokojení domácích věřitelů královských, obracel hlavně k té potřebě důchody kutnohorské; nepřátelé Lipovi popuzovali krále poznamenáním, že v řadě těch věřitelů stojíce on i přátelé jeho na prvním místě,[21] obohacovali jen sami sebe, kdežto dvůr královský, jenž prve každý týden do 5 až 6 set hřiven stříbra z Kutné Hory byl vybíral, nyní často jen 16 až 20 hřivnami spokojiti se musel; takéť na dvoře Lipově sotva méně lesku i nádhery bylo vídati nežli na královském. Největší ale příčina neblahé roztržky byla nenávist, kterou obě té doby v zemi žijící královny Elišky zahořely byly proti sobě. Jindřich z Lipé stranil hradecké královně vdově přízní, která ode mnohých nechvalně vykládána byla; proto tím hlouběji octnul se v nemilosti u panující královny mladší. Když pak tohoto léta královna hradecká mimo vědomí a proti vůli panující královny, ale se svolením pána z Lipé, a jak se zdá, prostředkováním svata králova Boleslava, knížete lehnického, zasnoubila jedinou dceru svou Anežku mladému Jindřichovi, knížeti javorskému, počítáno to vladaři zemskému za velezradu a uzavřeno svrhnouti jeho. Král i královna nařídili panu Vilémovi Zajíci z Valdeka, požívajícímu v lidu všeobecné úcty, že dne 26. října 1315 na královském hradě pražském zmocniv se osoby jeho a dav ho co vězně odvésti na hrad Tejřov,[22] tam u vysoké věži dvanácti mužům pilně ostříhati ho kázal. Za to svěřeny témuž panu Zajícovi netoliko ouřad nejvyššího maršálka zemského, jejž potud zastával byl pán z Lipé, ale také ouřad podkomořího královského.

Následkem násilného skutku toho vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Hronovců, čili jak tehdáž se říkalo, celá „Ostrev“, totiž páni z Lichtenburka, z Dubé, z Housky, z Liběšic, ze Přibyslavi, ze Žlebů, z Klinštejna i jiní, a s nimi všichni přátelé vzácného vězně, mezi nimiž nejslavnější byli Ješek z Vartenberka i Vilém z Landštejna, nadto pak zástupy vojenské ze Slezska, kterýmž královna hradecká poručila věnná města svá, sama do Brna se uchýlivši, — ti všichni pozdvihše se zbraní v rukou proti králi a u Českého Brodu strhše se dohromady co pravidelné vojsko, utkali královy věrné, mezi nimiž jmenují se co přední páni zvláště Vilém Zajíc z Valdeka, Petr z Rosenberka, Dobeš z Bechyně, Beneš z Michalovic (té doby nejvyšší purkrabě), Bavor ze Strakonic a Protiva z Rožmitála, několika bitvami, v nichžto Hronovci vítězili z většího dílu. Naproti tomu města Vysoké Mýto, Polička i Jaroměř, jež královna hradecká odevzdala byla vojsku slezskému, přistoupila dobrovolně ke straně králově, a ještě krutější rána stihla stranu Lipovu, když jeden z nejstatečnějších náčelníků jejích a páně Jindřichův nejvěrnější přítel, pan Ješek z Vartenberka,[23] při dobývaní Kostelce nad Orlicí dne 5. ledna 1316 samostřelem do hlavy trefen byv, náhle zahynul.

Podrážděn jsa tak silným odporem, žádal král Jan několikrát, ale vždy nadarmo, aby pan Zajíc buďto vydal jemu Jindřicha z Lipé, aneb aby sám jej popravil; však pan Vilém odpíral tomu pravě, že jímaje pana Jindřicha zaručil se, že nebude ublíženo životu jeho.[24] A nepovolnost ta vzbudila nedůvěru královu ještě u větší míře, když i lehnický kníže Boleslav, do Prahy přišed na prostředkování, přimlouval se za pána z Lipé, ačkoli nabízel se králi spolu přispívati brannou mocí svou proti povstalcům.[25] Proto tím větším úsilím ucházel se král o pomoc válečnou z Němec. Nejprve chtěl sám pospíšiti sobě do Porejní, aby odtud přivedl nové vojsko; potom poslal manželku svou v nejkrutější zimě do Bavor ku králi Ludvíkovi a psal také co nejdůtklivěji arcibiskupům mohuckému i treverskému, prose, aby nemeškali přispěti k ochraně jeho proti přemocným nepřátelům.

Úpěnlivá žádost ta hnula rejnskými kurfirsty Petrem Mohuckým a Balduinem Treverským, že oba osobně v čele vojska více než tisíci přílbic přitáhli do Čech; dne 26. března 1316 vjeli do Prahy. Avšak příjezd jejich nevedl k nové válce, nýbrž jen k vyjednávaní, jehož následkem Jindřich z Lipé dne 17. dubna propuštěn z vazby a brzy potom netoliko s králem Janem, ale i s pány sobě protivnými opět smířen byl.

Radosti Čechů z události této přibylo znamenitě, když králová Eliška dne 16. máje 1316 porodila králi prvního syna;[26] nebo pojištěním dědičnosti trůnu zdál se i pokoj zemský navždy pojištěn býti. Křest nového králevice v kostele sv. Víta o letnicích dne 30. máje stal se velmi slavným: vykonal jej arcibiskup mohucký u přítomnosti Balduina, treverského arcibiskupa, Jana, biskupa pražského, a Heřmana Přizrenského, celého královského dvora i lidu nesčíslného. Novorozenci dáno bylo při křtu jmeno Václav; on však později, za biřmováním svým, vyměnil je na jmeno Karel, ježto pak co Karel IV. proslavil navždy. Došed stáří jen čtyr měsíců, již odevzdán byl panu Vilémovi Zajíci z Valdeka k vychování.

Po takovémto země upokojení král Jan se strýcem svým arcibiskupem Balduinem dne 17. srpna podruhé opustil Čechy, zůstaviv však na svém místě mohuckého arcibiskupa, jenž nyní opět přijal na sebe vznešený ouřad zemského správce českého s tím závazkem, že králi do Met posílati měl každý týden 200 hřiven stříbra z důchodů urbury kutnohorské.[27] Dne 19. září bojovav již král Jan za Ludvíka Bavorského v podivné bitvě na Nekaře u Esslinku proti Fridrichovi Rakouskému, za chrabrost při tom dokázanou obdržel od ujce svého důstojenství rytířské. Odtud táhl dále do Lucemburska, i zdržel se tam celý rok, o Čechy se nestaraje.

Brzy však ukázalo se, že veřejné neshody v záležitostech Království českého posledními nařízeními jen na krátký čas poněkud ututlány, nikoli však z kořene vyvráceny byly. Ať arcibiskup spravoval zemi třebas sebe spravedlivěji a moudřeji, nemohl přece zameziti, aby nebylo žalováno na protizákonné provozování moci v Čechách od cizozemců, jakož i na vození tolikerých pokladů do ciziny, zvláště ano sotva pochybovati lze, že vedle peněz králi do Met pravidelně dodávaných posílány tytýž některé také do Mohuče.[28] Žaloby takové a mrzutosti rodivší se z nekonečného sváru obou královen znechutily arcibiskupovi postavení jeho v Čechách tak velice, že k žádosti krále Ludvíka, jenž vyjel byl jemu vstříc až do Normberka, dne 8. dubna 1317 opustil zemi navždy, složiv nejvyšší správu její do rukou královny Elišky.

Ale změna taková nejvyšší vlády zemské nemohla vésti k upokojení národa, když právě jedna ze sporných stran povolána byla ku panování nade druhou. Přední rádcové královnini byli té doby: nový olomucký biskup Kunrat, královský kancléř Jindřich z Šumburka, pan Vilém Zajíc z Valdeka i Winand z Buchses.[29] Jedna z prvních jejich úrad bylo najímání vojska v cizině, aby pomocí jeho a pánů královně oddaných obořiti se mohli na stranu jim protivnou;[30] mimoto podporováni byli od pánů Petra z Rosenberka, Bavora ze Strakonic, Zbyňka i Dobeše z Bechyně, Markvarta i Heřmana z Lemberka na Jablonném, Jana Dobrušky a některých jiných. Proti nim stáli: Jindřich z Lipé a synové jeho Jindřich i Čeněk, strýcové téhož Hynek Berka i Hynáček z Dubé a Jindřich, syn Oldřichův z Lichtenburka; pak mladý Beneš z Vartenberka, udatný Beneš z Michalovic, starý Albrecht z Žeberka, Vilém, syn Vítkův z Landštejna, Zdislav ze Šternberka i jiní mnozí; nejčinnější však mezi nimi byl jednooký rytíř Fridús ze Smojna, kterýž proto také vesměs za hlavu celé strany považován byl.[31] Takto vzbuzena i podněcována jest válka domácí hlavně náruživostí královny Elišky, ana ve své hrdosti a pánovitosti nemohla nikterak odpustiti Jindřichovi z Lipé, že královny hradecké více si všímal nežli jí. Jakkoli pán ten snažil se nabýti u ní zase milosti, ona neobmýšlela přece nežli pomstu, kterouž ovšem pokládala za trest zasloužený, neohlédajíc se na to, že takovouto více než spravedlivou přísností uvodila netoliko zemi a národ do zmatků a neřestí, ale i samo panování své a manžela svého do nebezpečí. Poněvadž obě strany co do rozšíření a síly byly sobě téměř rovny, zuřila válka domácí na místech nesčíslných a páchány nepravosti hojné bez rozhodného úspěchu. Aby na to vše patřiti nemusila, odebrala se královna s dítkami svými Markétou, Jitkou a Václavem dne 20. června na svůj hrad loketský, na němž pak přebývala několik měsíců.

Mezitím podařilo se bylo několika dobromyslným vlastencům zameziti další krveprolití a plenění země tím, že zprostředkovavše příměří mezi stranami, naklonili je ke společnému všech stavů sněmování v Praze. Sněm již dne 24. června shromáždil se u sv. Klementa na Starém Městě v počtu velmi hojném. Po mnohém jednání umluvily se strany, že zvolí ze sebe každá po dvou mocných rozsudích a dvou náhradnících, ježto slyšeti, uvažovati a rozsuzovati měli všecky z obou stran stížnosti a jichžto nálezu všichni a jeden každý bez výminky a naprosto podrobiti se povinni byli. S touto umluvou ode všech přijatou a schválenou vypraveni jsou bratr Lev, komendor německého řádu v Čechách, a pražský měšťan Bedřich Kokotovec co poslové nestranní od sněmu ku královně i ku králi, aby přinesli jejich k tomu svolení. Mezitím měl pak i Jindřich z Lipé ve vší opravdovosti přičiňovati se, aby pokorou a lítostí získal sobě odpuštění u královny rozhněvané.

Ale i tyto blahodárné úmysly zmařeny jsou královninou náruživostí a lehkomyslností královou. Královna o nějakém narovnání s opovážlivým manem svým ani slyšeti nechtěla: raději ať octlo se království celé na kraji záhuby, nežli aby zůstaly bez pomsty potupa i úkory, jež jí prý od něho snášeti bylo;[32] král pak, jenž jinými starostmi v Porejní zaměstnán jsa, nikdy o Čechy rád nepečoval, nechal jí v tom její vůli. Věrní její sami, s žalostí patříce, kterak urputností její množily se záhuby vlasti, mírnili se v oddanosti k ní; také hlavní její podpora pan Vilém Zajíc z Valdeka odvrátil se od ní konečně. Tím ustrašena i ohrožena se cítíc, posílala královna hojné posly k manželi svému, aby bez meškání vrátil se do Čech; také dějepisec náš Petr, opat zbraslavský, mluviv ve jmenu jejím s králem o to v Treverech dne 22. září, přinesl od něho slib do Čech, že o sv. Martině nejprve příštím zase bude v Čechách.

Když tedy král Jan dne 12. listopadu se zástupem několika set branných lidí přitáhl skutečně ku královně do Lokte, těšil se celý národ nadějí lepší budoucnosti. Mnozí páni čeští a mezi nimi zejmena biskup Jan i pan Vilém Zajíc pospíšili si k němu, aby nápomocni byli k upokojení země. Ale hned při první poradě objevila se zhoubná úmyslů neshoda, když jedni, a zejmena Čechové, prosili krále, aby přivedeného branného lidu neuvodil dále do země, ale raději rozpustil, a důvěru maje ke stavům českým, aby slyšel stížnosti jejich a pomocí jejich aby přičinil se o všeobecné uspokojení, bezpochyby na základě umluv posledního sněmu; proti čemuž radili jiní, zejména olomucký biskup Kunrat, královský kancléř Jindřich a podkomoří Fridrich ze Šumburka, aby bez odkladu s největší co možná mocí na Prahu táhna, každý odpor hned přísně potlačil: neb přijde-li tam bez pomoci, zahyne prý bez pomoci. Poslední rada osobnímu smyslu králova líbila se lépe, i následoval jí.

Dne 18. listopadu přitáhli král i královna s vojskem svým do Prahy. Pražané nepřivítali jich s plesáním jako jindy obyčejně: očekávaliť s o úzkostí všichni, co se stane. Někteří páni, jako bratří Heřman i Markvart z Lemberka na Jablonném, ano i Hynek, syn páně Pótův z Dubé, se statnými družinami dostavivše se, nabízeli králi služby své: ale i ti, co s králem byli přišli, nevěřili nikomu z Čechů a král sám, domnívaje se, že v německém vojsku svém měl moci dosti proti všem nepřátelům, odbyl je od sebe s nemoudrým opovržením.[33] Již dne 24. listopadu, ana zima se vzmáhala, vytáhl do pole: nejprv ke Brandejsu nad Labem, pro zboření tam mostu, ježto se mu ale nepodařilo; potom proti Tatcům, tvrzi náležité ku proboštství vyšehradskému, kteréž i dobyl; dále proti panu Zdislavovi ze Šternberka, jenž ale prosebně králi se představiv, přijat jest na milost; konečně ku konci roku obrátil se válečně k jihu proti panu Vilémovi z Landštejna, drževšímu tehdáž i královský hrad Hlubokou v Budějovsku.

Když král po nepřátelsku tak rázně si počínal, nemohli také ti zůstati nečinní, proti kterýmž moc jeho namířena byla. Přední páni této strany byli tentokrát: a) z pokolení Hronovců: Jindřich z Lipé se syny svými, Raimund a Jindřich z Lichtenburka, Hynek Berka z Dubé na Kladsku, Hynek mladší z Dubé, Albrecht z Dubé a Smil z Přibyslavi; b) z pokolení Vítkovců: Vilém z Landštejna, Oldřich ze Hradce a Sezima z Oustí se bratrem svým; c) z Markvarticů: Beneš z Michalovic, Beneš z Vartenberka se svým bratrem a synové nebožtíka Ješka z Vartenberka; d) z Drslaviců: Póta z Potenštejna se syny svými, Břetislav z Riesenberka, Protiva z Litic a Mikuláš z Potenštejna; e) z rodů ostatních: Albrecht z Žeberka, Ota z Bergova, Albrecht, purkrabě z Leisniku, Bavor ze Strakonic, Prkoš a Vilém z Herštejna, Zdeněk ze Šternberka, Hrabiše z Paběnic, Mutina z Dobrušky, Vilém z Egerberka, bratří Artleb a Jimram z Boskovic, Buz z Buzova, Póta z Wildenberka, rytíř Fridúš ze Smojna a bývalý měšťan kutnohorský Pertolt Pirkner, nyní pán na hradě Tempelštejně v Moravě. A ti všickni, nemajíce dosti na vlastní své síle, hledali ještě i u nepřátel krále Janových pomoci. Jindřich z Lipé s Šesti zde jmenovanými pány zajev do Vídně ke Fridrichova Krásnému, dne 27. prosince 1317 uzavřel s ním smlouvu jmenem celé strany své, kterouž jednota pánů českých nabízela se mu ke službě na neurčitý čas, on pak zavázal se jí ku pomoci s 500 oděnci, a bylo-li by potřebí, s celou svou mocí proti králi Janovi; také neměli páni vcházeti zase v mír s králem svým, leda pod výminkou, aby knížatům rakouským splněna byla suma zástavní, kterouž zápisem špýrským ze dne 17. září 1309 na Moravě sobě pojištěnou měli; kdyby jim ale smíření naprosto nemožným se stalo, měli uznati za krále českého buďto Jindřicha, vévodu korutanského, zase, aneb některého z bratří Fridrichových.[34]

Štěstí válečné králi Janovi proti Vilémovi z Landštejna nikoli nepřálo. Nemoha žádného jeho hradu dobýti, kázal, ne po královsku, jen pleniti zboží jeho, tudíž hubiti své vlastní poddané. Poněvadž ale pleněním takovým utrpěly také sousední statky pana Petra z Rosenberka mnohonásobně, pán tento přišed do králova ležení, prosil o ušetření svých lidí, nabízeje se také ku prostředkování pokoje. Ale král ukládal jemu výminky tak těžké, že uražený takovým jednáním mocný pan Rosenberk přistoupil raději na stranu strýce svého, čímž i jednota páně z Lipé nabyla nové znamenité posily.

Po dvoutéhodním vzteklém, ale marném zuření proti oběma Vítkovcům viděl se král nucena opustiti Budějovsko a stihnul do Brna v Moravě dne 6. ledna 1318. Volána jsouc od něho, přijela tam i královna Eliška z Prahy dne 21. ledna. V Moravě nacházela se tehdáž i hlavní síla jednoty páně Lipovy; tam také boje krvavé opakovaly se na všelikých místech téměř každodenně; sem i tam lítaje, aby účastnil se jich, král Jan ukazoval se býti více rytířem bažícím po dobrodružství nežli panovníkem. A i tyto půtky neměly jiného účinku, nežli že chudina, pro neourodu lonskou již krom toho hladem ztrápená, loupením, pálením a vražděním z obou stran konečně dohubena byla.

I je-li pravda, co sám opat zbraslavský, pánům českým nehrubě příznivý, seznává, že ve všech těchto půtkách Jindřich z Lipé a jednotníci jeho nepřestávali utíkati se ku králi s prosbami o milost a pokoj,[35] není nesnadno pochopiti, kterak mohla té doby rozšířiti se a věřena býti pověst podivná, že prý král ohlásil byl oumysl vypuditi všecky Čechy ze země a osaditi místa jejich samými Němci.[36] Jen takové příčiny bylo ještě potřebí, aby v celém národu hněv vzbuzen byl proti němu. Vůči domnělému tomuto nebezpečí společnému všickni pánové čeští, zapomenouce na všeliká svá záští soukromá, sešli se na pevném hradě Zvíkově, jejž tehdáž držel pan Rosenberk, ku poradě společné dne 2. února; i sám pan Vilém Zajíc z Valdeka přijel tam také a zapomenuv na dávné své záští proti Albrechtovi z Žeberka,[37] připojil se k jednotě soupeře svého Jindřicha z Lipé. Takž již nejedna toliko strana, nýbrž celý národ český a moravský stal se odpůrcem krále rytířského sice, ale lehkomyslného a zlou radou se spravujícího.

Vrátiv se ze Zvíkova do Moravy pan Jindřich Lipský, postavil do boje moc mnohem silnější, nežli byla králova; i donutiv tohoto zavříti se v opevněném Brně, jal se dobývati města toho veškerým svým vojskem, rozmnoženým hojnými zástupy Rakušanů i Uhrů. Teprv takové nebezpečí vida, vzpamatoval se král Jan: neb nyní teprv vyslyšel prosby Lipovy, a uzavřev s ním příměří, pustil ho k sobě do města na rokování o pokoji. Ale když pan Jindřich řekl, že zavázán byl pojmouti do umluv svých i krále římského Fridricha, král Jan rozhněval se tak prudce, že přetrhl náhle všecka vyjednávaní, a chtěje z nebezpečí vždy rostoucího vyváznouti, opustil Brno ještě za příměří co nejrychleji. Přes Vysoké Mýto stihl i s manželkou svou již dne 27. února do Prahy.

Takto z malicherného domácího sváru dvou královských paní vyvinula se nezadlouho půtka, ježto nabývala důležitosti evropejské. Neb již nejednalo se jen o vítězství té neb oné strany v Čechách, nýbrž o rozhodnutí, měla-li moc rodu lucemburského a s ním krále Ludvíkova převaha v římské říši odolati outokům pocházejícím ze strany rakouské. Podařilo-li se Fridrichovi Krásnému v boji nastávajícím vypuditi krále Jana z Čech a dostati Království české na svou stranu, tedy bylo tím i jeho vítězství v Němcích pojištěno a pád domu bavorského stal se tudíž neodvratným. Ale právě ve kritické této době objevila se převaha ducha krále Ludvíka Bavorského: neb když Fridrich Krásný, chovaje se k událostem těmto netečně, jako by se ho nic netýkaly, zajel si od nich pryč až do Štyrska, pospíšil král Ludvík naopak osobně ku pomoci spojence svého těžce ohroženého. Již ku konci měsíce března přijel do Chebu, kamž král Jan i s manželkou vyjeli byli jemu vstříc, a na počátku dubna sprovodil je osobně do Lokte, aby ve prospěch jejich sám vyjednávati mohl s pány českými.

Pan Vilém Zajíc z Valdeka zasadil byl německému vojsku královu ještě v poslední době ránu nejcitelnější. Když zajisté ono, táhnouc k Chebu, mezi Křivoklátem a Žatcem dalo se do picování, on přikvačiv, je náhle pobil a poranil množství, a ostatní rozplašiv, schytal 144 vězňů, mezi nimi hraběte Oldřicha z Hanova, Otu z Donína, Kunrata z Buches, králova maršálka, i jiných osob znamenitých drahně. Nicméně byl to zase on, ku kterému králové obrátivše se, zvali ho k sobě do Lokte. Tam pak uzavřevše s ním a skrze něho s celou zemí příměří na tři neděle, prohlásili a volali všeobecný sněm zemský k velikonoci nejprve příští do Domažlic, města královského, tehdáž panu Zajícovi do zástavy zapsaného. Nato pan Vilém sám docházel ke všem náčelníkům šlechty české, k umluvám o příměří a sněmuje přemlouvaje.

Osobním přičiněním krále Ludvíkovým událo se na sněmu domažlickém dokonalé smíření stran brojivších potud proti sobě. Král Jan sám podával pánům českým milost, tolikrát prve odpíranou, i obdržel zase ode všech novou přísahu věrnosti. Dle žádosti sněmovní pan Jindřich z Lipé postaven jest opět co králův podkomoří v čelo finančního ministerstva té doby, a král svěřil mu tudíž vrchní správu všech věcí.[38] Také přísahal král Jan, že napotom nepovolá žádných Němců branných do země, ani neposadí více nižádných cizozemců na ouřady, ale vyřizovati bude všecky obecné záležitosti jediné dle rady pánů českých. Tímto způsobem obnoven pokoj v zemi, odstraněny umluvy panské s domem rakouským[39] a odvrácena záhuba, hrozivší oběma králům neméně nežli zemi české. Král Jan zajel si z Domažlic hned s panem Rosenberkem na statky téhož pána v jižných Čechách, bavě se honbami a jinými kratochvílemi po celé tři neděle na místech, kde nedávno vojsko jeho ještě zuřilo bylo mečem i ohněm.

Že na sněme domažlickém tak smířlivě si počínáno, to událo se z většího dílu následkem kromobyčejných svízelů a neřestí, ve kterýchž octnuli se byli jak v Čechách, tak i v Moravě země i národ. Za příčinou zajisté lonské neourody a dlouhotrvalé domácí války byl ve všech krajích rozmohl se hlad a mor tak krutý, že v běhu jednoho roku pohřbeno kupříkladu při jediném klášterním kostele sedleckém do 30 000 lidí zemřelých a že vůbec mrtvoly v zemi nekladeny více jako jindy do hrobů, ale metány vesměs jen do šachet na to připravených. V některých krajích zdivočel byl lid tak velice, že jali se prý lapati jedni druhých a požírati se navzájem. Od počátku světa, tak pravilo se, neoctla se česká země nikdy v tak strašné bídě a nouzi jako tehdáž; — rok 1281 byl tedy již upadl do nepaměti. Avšak umluvami domažlickými nastala i v tom ohledu hned znamenitá obleva.[40]

A byly-li veřejné záležitosti světské v Čechách před sněmem domažlickým všelijak rozbouřeny, nechybělo ani v duchovním a náboženském živobytí národu hojných ústrků i nepořádků. Nelze sice pochybovati, že pražský biskup Jan z Dražic v hájení řádů církevních dle pravidel věku svého nic svou pilností sjíti nedal. Jisté jest, že bedliv byl jak práv, tak i povinností duchovenstva svého, a bývaje přísným proti rušitelům oněch, přihlédal neméně pilně ku konání těchto; svědčí o tom jak hojné klatby a interdikty od něho za příčinou škod na statcích církevních ukládané, tak i časté stesky duchovních osob samých, a zvláště mnichů, že upřílišoval tytýž krutostí proti nim.[41] A již té doby počalo vycházeti najevo, co později v Čechách zobecnělo, že ti, kdo pro mravní poklésky od něho káráni byli, odpláceli se stíhaním ho z domnělé nepravověrnosti. Vzmáhající se mravní porušenost a světáctví kněžstva dávaly již na počátku 14. století příčinu k plození a šíření se všelikých sekt, hledících více ku pobožnosti křesťanské nežli k věrouce. Mezi nimi nejvíce prosluli byli takřečení pikharti (Beghardi) a bekyně (Beguinae), jak v jiných zemích okolních, tak i zvláště v Čechách; vedle nich pak znamenati bylo jak sektáře valdenské, tak i zbytky katharů (kacířů), jichžto napravení aneb vyplenění bylo ouřadům inkvisitorským ještě se nepodařilo. Zprávy, které došly potomstva o církevních těch neshodách a rozbrojích, jsou netoliko chudé, ale namnoze i nesprávné a z oumysla lživé, takže pravdy v nich dozkoumati se těžko jest. Jen v jedné aspoň věci jeví se souhlas pravděpodobný, že jak pikharti a bekyně, tak i dotčení sektáři, smýšlejíce nepříznivě jak o snahách, tak poněkud i o učení hierarchie říšské, upadali tytýž v domnění neshodná s věroukou církevní.

Zvláštní příhoda, potkavší roku 1318 biskupa Jana z Dražic, nabývá i propůjčuje potřebného světla o neutěšených těchto poměrech. Jeden z předních nespokojenců té doby, kanovník vyšehradský Jindřich z Šumburka, však nemanželsky zplozený,[42] jenž býti chtěl proboštem litoměřickým, utekl se byl před časem ku papeži Janovi XXII. s těžkými žalobami na dotčeného biskupa, vině ho mezi jinými hříchy především ze zjevné přízně ku kacířům a z neposlušenství naproti papežské stolici.[43] Vypravoval totiž, že v Praze i v Čechách vůbec nacházelo se množství kacířů, ježto měli prý nad sebou jednoho arcibiskupa i sedm biskupů, pod nimiž pod každým stálo do tří set lidí, vyznávajících rozličné bludy kacířské a scházejících se prý nočně v jamách na kázaní a ku páchaní skrytých ohavností. Mezi nimi byl prý také lékař jeden, jmenem Richard, jenž sepsal byl i zvláštní knihu na obranu dotčených bludů. Teprv k opětovanému napomínaní krále Jana nařídil prý biskup Jan, aby ti bludaři od inkvisitorů souzeni byli; a když tito čtrnácte z nich obojího pohlaví odsoudivše co zjevné kacíře, aby světským ouřadům ku popravě vydáni byli, ouředníci biskupovi k velikému pohoršení jak krále Jana, tak i obyvatelstva pražského (ježto prý aspoň toho lékaře upálena míti chtěli) násilím propustili je všecky na svobodu, an prý biskup veřejně o nich vyznával, že to byli samí hodní lidé.[44] Nicméně Kronika zbraslavská učí nás, že oněch čtrnácte kacířů a kacířek již roku 1315 v běhu jednoho měsíce v Praze skutečně upáleno bylo[45] — bezpochyby proti biskupově vůli, jenž prý některým z dotčených inkvisitorů i ouřady jejich odjal. Druhá příčina žaloby Šumburkovy bylo proboštství litoměřické, ve kterémž biskup Jan hájil Albrechta z Dubé, ačkoli Petr, arcibiskup mohucký, a jak se zdá, i král a královna byli by ho rádi Šumburkovi dopřáli. Následkem těch a takových žalob, podporovaných i z jiných stran, suspendoval papež Jan XXII. biskupa pražského v jeho důstojenství i pohnal ho k soudu svému do Avinionu. Biskup Jan z Dražic, nadarmo snaživ se ospravedlniti sebe, donucen jest dne 9. máje 1318 opustiti Prahu a zabrati se osobně ke dvoru papežskému, na němž pak tráviti musel jedenácte let, nežli vrátiti se mohl zase do biskupství svého. Hlavního původce té i jiných neřestí, bývalého kancléře Jindřicha z Šumburka, oba přední páni čeští, Jindřich z Lipé i Vilém Zajíc, vrátivše se ze sněmu domažlického, společně dali zatknouti a několik dní na Křivoklátě věziti; odkudž odevzdán byv Oldřichovi, lantkrabi z Leuchtenburka, po třech měsících vyplatil se na svobodu, aby za biskupem do Avinionu si pospíšiti a tam při svou proti němu vésti mohl. Že pak církev česká nemohla neutrpěti tak dlouhou nepřítomností duchovní hlavy své, rozumělo by se samo sebou, i kdyby o tom nedostávalo se určitých zpráv, jakož pak časem svým nastane nám o nich řeč další.

Naděje Čechů, že král Jan, dostav se v dosti outlém věku na trůn český, přivykne záhy a bez obtíže obyčejům a mravům i tužbám národu, který s ochotností a láskou přijal ho do lůna svého, a že časem znárodní i počeští se cele, — naděje ta nedocházela potud a nedošla také později svého splnění; nepřestávalť zajisté nikdy cítiti se cizincem v Čechách a toužiti netoliko po domovině své německé, ale téměř ještě více po Francii, k níž poutaly ho hned od mládí osobní libůstky; aniž pak ukrýval se svým smýšlením před světem. A byly-li mu Čechy již dříve nemilé, staly se mu zkušeností před sněmem domažlickým nabytou ještě nemilejšími, když musel přísahou zavázati se, že propustí od sebe všecky Rýňany. V nevoli nad tím počal již za svého pobytu s králem Ludvíkem v měsíci dubnu 1318 nabízeli jemu země koruny české směnou za jeho palatinát porejnský.[46] Vyjednávaní o tom dálo se v takové tajnosti, že dlouhý čas ani králová Eliška o něm se nedověděla. Jakmile ale nabyla známosti o návrhu tom, postavila se mu na odpor tak rozhodně a prudce, že konečně i král odříci se ho musel.

Zmaření však té tak milé naděje dalo králi Janovi příčinu k nevoli proti manželce jeho, které napotom nikdy cele přemoci nemohl. Počalť již i sám kloniti se na stranu její nepřítelkyně, hradecké královny vdovy, a všímati sobě řečí panující královně nepříznivých tím více, čím méně přirozená jeho lehkomyslnost varovala se výstupků, ježto s věrností manželskou nedobře srovnati se daly. Možné jest, že když o směně oné se jednalo, Eliška prohlásila se, že v nejhorším pádu chtěla by ve spojení se synem svým, přirozeným země české dědicem, s jeho vlasteneckým pěstounem Vilémem Zajícem z Valdeka i se všemi věrnými Čechy postaviti se ve zjevný odpor proti skutku takovému. To ale donášelo se králi jako nějaké spiknutí královny s pány českými k tomu cíli, aby on z Čech vyhnán a maloletý syn jeho na trůn mateřských předků svých povýšen byl. Prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branným do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila. Do hradu vstoupiv, kázal hned, aby posádka tamější, opustíc místa svá na věžích a zdích, postoupila jich lidem nově od něho přivedeným: a když oni, zaraženi rozkazem tak nenadálým, octli se na rozpacích, kázal hned stříleli do nich jako do nepřátel. Královna ulekla se náramně, domnívajíc se zpočátku, že manžel její snad smyslem se pominul; ale z klamu svého brzy vyvedena jest, když on nejen od nejvěrnějších jejích služebníků a služebnic, ale i ode všech dítek ji odloučiv, do Mělníka jí poslal, kdežto se skrovnou družinou život svůj v osamělosti tráviti měla. Čtvero dítek královských (nejmladšímu Přemyslu Otakarovi bylo jen několik měsíců) podrženo v Lokti a nejstarší syn Václav (Karel) chován co nějaký vězeň s dvěma služkami v jakési temné komůrce, kdežto po dva měsíce nebylo mu světla spatřiti, leda malou dírou ve zdi.

Nové toto královo unáhlení dalo příčinu novým krvavým rozbrojům v Čechách. Národ nemohl toho, co dálo se v panovničí rodině, nadlouho nepovšimnouti sobě; ku paní a matce dvojnásob strádající neslo se oučastenství hojnější a živější, nežli kdy hrdá královna byla si získati mohla. Pražští měšťané, jimž nepořádný králův život stal se byl nejvíce obtížným, pomníce zase na dobrodiní někdy rodičů a předků královniných, zvali ji, aby přišla zase přebývat mezi nimi; zvolivše z vlastní moci šestero předních měšťanů ke správě věcí obecních i k udržení pořádku a uklidivše všecky domácí rozbroje, zavázali se slibem společným, že královnu chrániti budou všeho dalšího příkoří a přičiňovati se co nejsnažněji o její s králem zase smíření. Však i někteří z předních pánů českých, jako Vilém Zajíc z Valdeka, Petr z Rosenberka i Vilém z Landštejna, přihlásili se v témže smyslu ke straně královnině. Král Jan, jemuž ruch tento v Praze líčen byl co nové povstání měšťanů, přichvátal hned pln hněvu z Brna, kdežto byl se nacházel, a sebrav rychle vojsko, dne 8. července 1319, když brány Starého Města před ním zavřeny byly, rozložil je ve hradě a po Malé Straně. Královna Eliška teprv o jeden den dříve přijela byla také do Prahy, dávajíc se měšťanům do ochrany. Věže z obou stran mostu postavené Staroměstští svým lidem silně hlídali.

Následovala tudíž válka, jakovéž Čechové ještě byli nepoznali: válka mezi králem a manželkou jeho. Na štěstí netrvala dlouho. Dne 10. července vytáhl král z hradu se sedmi prapory a 300 přílbicemi, a přepraviv se přes Vltavu proti klášteru zderazskému i zapáliv tamější stavení, obrátil se proti branám Starého Města outokem. Mnozí měšťané octli se tu najednou v pochybnosti, bylo-li slušné postaviti se na odpor králi; proto bránilo se město jen slabě, a bylo by se vzdalo ještě téhož dne, kdyby pan Vilém Zajíc z Valdeka — „zajíc to se lvím srdcem“, jakož mu říkáno — s malým hloučkem svých bojovníků byl nezachoval se tak hrdinsky, že odrazil všecky outoky. Nazejtří pak přispěl i pan Petr z Rosenberka jemu ku pomoci. Proto král pustiv od dobývaní města, vrátil se do hradu zase. Dne 18. července ale stala se umluva mezi stranami, o jejíchž výminkách nic nám více známo není, nežli že král i královna smířili se zase a Pražané ze všelikých příčin králi znamenité sumy peněz zaplatiti museli.[47]

Při posledních těchto událostech stáli byli po straně králově netoliko Jindřich z Lipé a jiní páni čeští, ale již také Mikuláš, mladší vévoda opavský, krále Otakarův nemanželský vnuk, jemužto král Jan již minulého léta (3. července 1318) propůjčil byl Opavu v léno. Kníže ten měl dceru vévody ratibořského za manželku a líčí se vůbec co velmi statný mladý pán: ale v radě králově vliv jeho trval jen nakrátce.

Když v měsíci srpnu 1319 velikomocný braniborský markrabě Waldemar (Vladimír?), předposlední panovník z rodu anhaltského, umřel byl bezdětek a všichni okolní příbuzní knížata jali z bohaté jeho pozůstalosti dobývati pro sebe každý, co nejvíce možné bylo, přihlásil se také král Jan k nápadu oněch zemí hornolužických, kterých někdy král Otakar II. postoupil byl markrabi Otovi Braniborskému co věno sestry své Boženy. Nepodařilo však se nabýti nežli jediného Budišínska, s městy Budišínem, Kamencem i Lubavou, jichžto pánem psal se již 31. srpna.[48] Ve Zhořelci předešel ho svak jeho Jindřich, vévoda javorský a fürstenberský, jenž po matce své, rozené markrabině braniborské, volal se k témuž nápadu. Aby zjednal průchod právu svému, vypravil se král Jan již na počátku měsíce září z Prahy se 300 přílbicemi do pole. S ním táhli do války té osobně Mikuláš, vévoda opavský, Petr z Rosenberka, Vilém z Landštejna, Hynek Berka z Dubé, Tiema z Koldic, bratří Fridrich, Heřman a Fricek z Šumburka, Beneš z Michalovic, Oldřich z Žebráka a Fridúš ze Smojna. Nejprve obrátil se král proti nejbližšímu soupeři, vévodovi javorskému: ale již dne 22. září ukončen boj smluvou v ležení u Olešnice uzavřenou, kterouž vévoda Jindřich odřekl se všeho práva k Budišínsku, Lužici a zemi lubuské s městem Frankfurtem nad Odrou ve prospěch krále Jana, zato ale obdržel Zhořelec a Lubno k dědictví, Žitavu pak do zástavy za 19.000 hřiven stříbra věna své manželky (namístě věnných měst českých).[49] Obyvatelé země budišínské slíbili králi věrnost a poslušenství a i král Ludvík potvrdil později (13. září 1320), s propůjčením na to léna obyčejného, koruně české dědictví té země opět. Ale daremné bylo všecko úsilí nabýti ještě něčeho více z pozůstalosti oné. Města Kubína nemohl byl král dobýti a Sonnenwalde po dvouměsíčném držení odjato mu zase.

Ještě před návratem krále Jana z Lužice vytáhli na rozkaz jeho branní zástupové čeští do Bavor, vedením pana Viléma Zajíce z Valdeka, králi Ludvíkovi na pomoc proti vévodům rakouským. Při výpravě této, když mezi lidmi jeho a purkrabovými z Normberka v Dachově strhla se půtka, pan Vilém Zajíc poraněn jest tak těžce, že o týden později smrt odjala ho Čechům, kteříž všichni ho velice litovali, zvláště pak královna Eliška, jejížto byl podporou nejmocnější a nejvěrnější.[50]

Žalostnou smrtí tou zbaven byl pan Jindřich z Lipé jediného soupeře, požívajícího tolik moci a vážnosti v zemi, že působením a vlivem svým jemu odolávati mohl. Od té doby rozhodoval on vše tím neobmezeněji, čím větší byla králova k němu důvěra; takéť vyznamenával ho král tak velice nade všecky pány říše své, že i jednu ze svých příbuzných, Anežku z Blankenheima, dal k manželství nejstaršímu jeho synovi Jindřichovi Železnému. Takéť odevzdával obyčejně jemu aneb synům i přátelům jeho nejvyšší správu země, kdykoli ubíral se do milovaného svého Porejní. A poněvadž pobytu jeho tam bylo brzy více nežli v Čechách samých, můžeme pana Jindřicha z Lipé považovati v době té za skutečného vladaře českého. Ještě před koncem roku, dne 28. prosince 1319 večer, opustil král Jan znenadání potichu Prahu i Čechy s nevalným komonstvem, do Lucemburska pospíchaje, kdežto pak zůstal přes celý rok následující 1320. Na štěstí nebylo tenkráte zemi trpěti nepřítomností královou. Neboť tu dobu, kde on trávil čas svůj v malicherných půtkách a bojích s porejnskými sousedy svými, země česká i moravská zotavovaly se patrně jak neobyčejnou v létě 1320 ourodou, tak i moudrou, spravedlivou a silnou vládou páně Lipovou.[51] Ouplné ukojení domácích rozbrojů a bouří událo se následkem blahodárných nálezů na sněmě domažlickém usnešených a od té doby věrně i stále zachovávaných.

A to, co král po svém rovně nenadálém dne 9. února 1321 do Prahy návratu předsebral, nemohlo ještě vnukati národu té žádosti, aby on otěží vlády nikdy nepouštěl z rukou. Celé jeho tehdejší působení obmezovalo se[52] slavením neblahého turnaje a nezdárným diplomatickým vyjednávaním. Již přede dvěma léty (1319) povolil byl přání některých mladých pánů a své vlastní libůstce co do her rytířských na ten způsob, že ve všech okolních krajinách ryčně ohlásiti dal úmysl svůj, obnoviti v Praze slavnou někdy Artušovu tabuli okrouhlou, k nížto sezval všecky hrdinné turnajníky svého věku: ale když došel byl den sv. Jana k tomu naznačený, nedostavil se nikdo a celá věc posloužila byla jen nepřátelům k posměchu. Nyní podobný úmysl zdařil se v ten způsob lépe, že dne 24. února 1321 skutečně odbýval se slavný turnaj na hlavním náměstí Starého Města pražského. Ale pro krále skončil se velmi bolestně a smutně, an spadnuv s koně, od jezdců ve blátě tolik pošlapán jest, že strašně utýraný sotva při živobytí zachován byl.

O nic zdárnější nebyla diplomatická vyjednávaní tohoto roku. Sestra jeho Beatrix, kterou roku 1318 dal byl uherskému králi Karlovi k manželství, umřela byla již v měsíci listopadu roku 1319 opět, a přátelství obou královských svaků skrze ni způsobené trvalo tak krátce, že král Karel již roku 1321 obnovil zase předešlé své s rakouskými panovníky spojení. Proto králi Janovi ovšem potřebí bylo starati se jinde o spříznění a hledati u knížat sousedních nové ouvazky příbuzenství. Sešed se v měsíci dubnu 1321 s králem Ludvíkem v Chebu, dal mu plnou moc, aby uzavříti mohl o snoubení Janovy dcery Markéty s vévodou Jindřichem, synem Oty Dolnobavorského, též sestry jeho Marie s vévodou Jindřichem Korutanským a dále syna jeho Václava (Karla) se dcerou téhož Jindřicha Markétou, příjmím Maultasche. Ale žádná z těchto umluv nedovedena ku konci svému. Krásná kněžna Marie, vychovávaná v Čechách pod dohledem královny Elišky, zdráhala se naprosto přijmouti starého vdovce korutanského za manžela, k nemalé mrzutosti bratra svého, jenž proto musel ohlédati se ve pokrevenství svém po jiné nevěstě pro někdejšího protivníka svého.[53] Zatím dne 23. června 1321 opustil Čechy podtají zase, svěřiv správu jejich svému svaku, knížeti Boleslavovi Lehnickému, příteli pana Jindřicha z Lipé.[54]

Zdárnější byla vyjednávaní podobná léta následujícího 1322, kdežto král Jan v měsíci červenci opět do Čech vrátil se. Velenadějná sestra jeho Marie zasnoubena jest a dne 24. srpna i skutečně oddána Karlovi Krásnému, králi franskému; prvorozenou dceru svou Markétu, teprv devítiletou, zasnoubil sám dne 12. srpna Jindřichovi, nejstaršímu synu dolnobavorského vévody Štěpána; také druhorozená Jitka ustanovena jest za budoucí manželku mladého Fridricha, míšenského markrabě, i odvezena hned na hrad Wartburg, aby tam pod dohledem staré markrabiny vvchovávána byla. Královna Eliška, kteréž manžel její tenkráte nejen zanedbával, ale zastaviv i stolní její statky, zoumysla i nouzi trpěti nechal, odebrala se s nejstarší svou dcerou do Bavor, tam v Koubě vedouc dvůr nehojný sice, ale dosti slušný.

Zápas o římské království již od roku 1314 mezi králi Ludvíkem a Fridrichem vedený došel roku 1322 přičiněním hlavně krále českého konečného rozhodnutí. Oba soupeřové vytáhli do pole vší svou a přátel svých mocí; králi Fridrichovi pomáhalo znamenité vojsko z Uher, kdežto ku králi Ludvíkovi dostavil se květ českého rytířstva. Již dne 24. září vojska obě blížila se k sobě v Bavořích na řece Jině v okolí Mühldorfu i Ampfinku: ale čekala ještě na další posilu a král Fridrich zvláště na chrabrého bratra svého Leopolda, jenž ze Švábska přispěti měl s houfy silnými. Když ale dne 27. září podvečer králi Ludvíkovi přibylo drahně lidu branného, nastupoval především král Jan na svedení bitvy rozhodné nazejtří, pokud ještě obě vojska rakouská vjedno strhnouti se nemohla.[55] Jemu tedy poručil král Ludvík jak potřebné přípravy, tak i vrchní vedení celého vojska v bitvě nastávající. Sám umíniv neoučastniti se jí osobně.[56]

Dne sv. Václava, dědice českého (28. září), časně zrána král Jan po slyšení mše a přijímaní svátosti vedl lid svůj do bitvy, k udatnosti v boji ho napomínaje. U něho byli jeho zeť, dolnobavorský kníže Jindřich, slezský kníže Bernart, Ludvík, normberský purkrabě, a mnozí hrabata i šlechtici z rozličných zemí; hrabě ze Schlüsselberka ve Francích nesl říšskou korouhev ze strany krále Ludvíka. Z druhé strany říčky Isen stáli proti nim král Fridrich s bratrem svým Jindřichem, arcibiskup salcburský a mnozí udatní bojovníci. Král Jan postavil svůj lid tak, že Fridrich nemohl déle vyhnouti se bitvě. První obořili se, outokem až příliš prudkým, čeští houfové a král jejich uprostřed nich na hlavní oddělení vojska nepřátelského, na výšinách rozložené: potkali se však s odporem velmi srdnatým, zvláště od krále Fridricha samého, jenž toho dne dával příklad hrdinství celému vojsku svému. Proto bitva stala se nadmíru krvavou; přední hrdina český, pan Plichta z Žirotína, jenž od mládí co bojovník válekmilovný hnal se byl do všech bitev, které za jeho času kdekoli v Evropě i až do Anglie svedeny jsou, proslavil se i zde udatenstvím téměř zázračným. V umělém brnění svém šiky nepřátelské po dvakráte prý rozraziv, probil se pokaždé bez úrazu ku králi svému nazpět; při třetím odvážlivém pokusu takovém kůň jeho umdlen jsa padl a hrdina tu na místě umlácen jest od přemnožství rozkacených nepřátel.[57] Vedle něho vyznamenal se v boji zvláště Heřman z Miličína. Přece však nepodařilo se Čechům vytisknouti nepřátely ze zištného jejich postavení; teprv když jich již do pěti set bylo padlo a král sám, s koně svržen, v největším nebezpečí byl se octnul, obrátili se stranou, a posileni jsouce čerstvými houfy vévody Jindřicha, obnovili boj odtud s prospěchem. Rozhodnutí však toho dne způsobil purkrabě normberský, an za tuhé bitvy obešed nepřátely stranou, s čerstvými houfy odzadu na ně dorazil. Rakušáci, spatřivše pochod jeho, domnívali se byli zpočátku, že kníže Leopold, od nich tužebně očekávaný, blížil se k jejich pomoci: ale vyvedeno byvši z omylu, celé vojsko jejich octlo se v panickém zděšení. Pomocné houfy uherské daly se první na outěk a po nich i salcburský arcibiskup s biskupy pasovským a lavantským. Král Fridrich i s bratrem svým Jindřichem i s 1400 šlechtici a rytíři upadše v zajetí, vedeni jsou ku králi Ludvíkovi, jenž udatné protivníky a strýce své po takovém obratu ovšem „rád uhlédal“. Vítězství bylo sice draze koupeno, ale bylo ouplné a rozhodné; kníže Leopold přišed pozdě, nemohl více pokusiti se o jeho zvráceni. Dle domnění Čechů svatý Václav, český dědic, jehožto památka toho dne se slavila, pomáhal byl krajanům svým v boji; proto k jeho cti postavena později kaple na bojišti.

Když pak král Jan a Čechové tak podstatně přičinili se o upevnění královské moci Ludvíkovy v německé říši, byloť ovšem slušné, aby také on jim za to vděčným se býti prokázal a koruně české propůjčil se nějakou náhradou za utrpené škody. V radě hned nazejtří po bitvě držané v poli u Ottinku přiřekl jednoho z obou vysokorodých vězňů, vévodu Jindřicha, králi českému, sám sobě krále Fridricha pozůstaviv, jehož i tudíž na svůj hrad Trausnici nad Nábou nedaleko hranic českých odvézti dal. Brzy potom oba vítězové jeli do Řezna, kdežto král Ludvík zástavu města i země chebské již před osmi léty slíbenou dne 4. října konečně (nyní ve 20 000 hřiven stříbra) splnil, a nadto města říšská Altenburg, Cvikov a Kamenici v 10 000 hřivnách, též částku cla říšského v Bacharachu Čechám zastavil, obé netoliko náhradou za náklad a škody, ježto král Jan v té válce byl podstoupil, ale také splátkou za starší dluh 120 tisíců liber drobných peněz, za kterýž jemu již dříve (1320) do zástavy dal byl částku dotčeného cla v Bacharachu a hrady Stalberk, Stalek, Braunshorn i jiných více. Dále slíbil král Ludvík, že budoucímu zeti krále Janovu Fridrichovi, mladšímu markrabi míšenskému, propůjčí léna říšská v Durynsku, Míšni a Osterlandu, jakmile pro ně si přijde, a tvrdil již napřed vše, čehokoli král Jan dosáhne na vězni svém za výkup atd., začež král Jan ještě dne 11. října v Řezně přiznal se k závazku vrátiti jemu Bacharach a hrady dotčené, jakmile mu suma zástavní splacena bude.[58] Od té doby Chebsko zůstalo téměř bez přetržení při koruně české až po dnešní den.

Když po tak vítězném boji král vrátil se do Prahy zase, lid přivítal ho dne 18. října s plesáním. On ale vzpomínaje na svou milou otčinu, vyřídil některé potřeby co nejrychleji, poslal jatého knížete Jindřicha na hrad Křivoklát k ostříhání, a ustanoviv Jindřicha Železného, nejstaršího syna páně z Lipé, za náměstka svého v Čechách, pospíchal již dne 11. listopadu zase do svého Porejní.

Když kníže Jindřich co vězeň poprvé octnul se na Křivoklátě, udála se tam příhoda dle soudu lidí souvěkých velice památná. Ve hlavní síni hradu toho dal byl někdy král Přemysl Otakar II. postaviti znaky z kamene uměle vytesané všech zemí, nad kterýmiž byl panoval. Nyní tedy v okamžení tom, co kníže vkročil do síně, znak země rakouské spadnuv před nohama jeho na zem, roztřískal se na kusy; jen kousek jeho zůstal na stěně viseti.[59] Mezi svědky, ježto patřili na skutek ten, nacházel se i šestiletý králevic český Václav (Karel). Výklad zjevu takového byl nasnadě. Veliká moc i síla rakouská byla se rozpadla, aspoň na dlouhý čas.

Ale obávaní se moci této sloužilo bylo právě za ouvazek, jenž Bavory a Čechy dosavad pojil byl ku přátelství. Minulo-li ono, uvolnilo se i toto pomalu, ba dlouhou řadou událostí politováníhodných, o kterýchž vypravovati budeme, proměnilo se až i ve kruté nepřátelství.

Beze vší pochybnosti byl to král Ludvík, jenž první zavinil proměnu takovou. Možná sice jest, že to nestalo se jeho návodem, když mladý markrabě Fridrich Míšenský, pohrdnuv snoubenou sobě Jitkou Českou, poslal ji otci jejímu nazpět: královská však rodina česká nemohla nepocítiti v tom urážky, že Ludvík, dav mu bez prodlení jedinou dceru svou Mechtildu za manželku, nerozpakoval se takořka pochváliti markrabův nevděk a úkor strojený kněžně české.[60] A nemenší závadou přátelství stalo se i to, že král Ludvík na sněmě říšském zjara 1323 v Normberce odbývaném propůjčil, po příkladu svých předchůdců Rudolfa I. i Jindřicha VII., vlastnímu synu svému Ludvíkovi osiřelou zemi braniborskou, ač ji dříve byl králi Janovi připovídal.[61] Události ty nevedly sice ještě přímo k roztržce: ale uvolnivše pevné předtím svazky mezi králi, způsobily to, že každý z nich dbal napotom již nikoli o jejich společné, ale jen o své vlastní prospěchy.

Zatím bezohledné krále Ludvíkovo po vítězství u Mühldorfu sobě počínaní vzbudilo mu brzy nepřítele m nebem povážlivějšího a nebezpečnějšího, nežli kdy Fridrich Rakouský byl se státi mohl. Papež Jan XXII., jenž za příkladem předchůdce svého Klemensa V. sídlo své již neměl v Římě, ale v Avinionu, téměř uprostřed Francie, byl dosavad žádného ze dvou soupeřů neuznával za krále římského, ale považoval trůn císařský za uprázdněný smrtí Jindřicha VII., i osoboval sobě právo náměstenství říšského, zvláště nad Itálií, jež na místě svém vésti poručil uznanému manovi svému, neapolskému králi Robertovi. Papežské vojsko s pomocí Francie potýkalo se s ghibelliny v horní Itálii, zvláště s Visconti v Miláně, dlouho bez patrného prospěchu. Když ale roku 1323 štěstí válečné bylo jim příznivější a kardinálu legátovi Bertrandu z Poget bezmála bylo by se podařilo zmocniti se Milána nadmíru důležitého, tu odhodlal se král Ludvík přispěti souženému městu a ghibellinům italským vůbec pomocí, která donutivši kardinála legáta k ustoupení, zmařila na dlouhý čas veškery naděje o rozšíření moci a panství guelfů. Papeže proměna ta dojala tak velice, že manifestem dne 8. července 1323 na kostelní dvéře v Avinionu přibitým odpíral králi Ludvíkovi důstojenství a právo královské v římské říší, zapovídal mu předběžné všeliké skutky panovničí, a vyhlásiv za neplatné vše, cokoli potud byl nařídil, zapovídal všem poddaným říšským poslouchati jeho ve věcech říšských, pokud zvolení jeho na trůn říšský od stolice papežské nebylo náležitě prozkoumáno ani stvrzeno. Když pak král Ludvík proti těmto tak mimořádným pretensem ohražoval se protestacemi a odvolávaním se ke všeobecnému koncilium, ghibellinů přitom hájiti nepřestávaje, papež v roce následujícím několikrát dal jeho i každého, kdo by jeho poslouchati aneb jemu pomáhati chtěl, do klatby církevní. Tím způsobem vypukly mezi císařem a papežem opět půtky tak kruté, jakových od doby štaufovské více vídati nebylo.

V boji nově nastalém papež Jan XXII. spoléhal se nejvíce na pomoc od franského krále Karla IV., příjmím Krásného, jemuž osobně velice oddán byl. Král franský byl té doby bez odporu nejmocnější panovník evropský: netoliko za velikostí a ujednoceností vlastní své říše, ale také za příčinou odvislosti od něho, do kteréž upadli byli králové angličtí, uherští a neapolští, ba i sám dvůr papežský od té doby, co ve Francii se byl usadil. Jan XXII. dával mu naději k dobytí nadto i císařské koruny samé, bude-li jen chtíti pomáhati k sesazení a vypuzení Ludvíka Bavorského. Králi franskému návrh takový přicházel sice dosti vděk, ale nechápal se ho s takovým důrazem, jakového bylo potřebí, aby došel cíle.

Mezi králem franským Karlem IV. a Janem, králem naším, panovaly přátelské poměry hned od počátku: ale roku 1322 vdáním krásné Marie Lucemburské, Janovy sestry, za Karla IV. staly se ještě laskavější a nabyly tím větší pevnosti. Král Jan, maje především zalíbení ve Francii a v jazyku francouzském, tudíž raději a déle bavíval se v Paříži nežli ve hlavním městě říše své.[62] Tam v měsíci dubnu 1323 kázav přivésti také nejstaršího syna svého, nyní sedmiletého Václava, odevzdal ho sestře své, královně franské, k vychování. Za příčinou toho udáváno jeho bohdá zdárnější učení se na dvoře franském; ale již tehdáž pravili mnozí ne bez důvodu, že král Jan jen vzdáliti chtěl syna svého z Čech, aby stavům českým, již velice nespokojeným, nezalíbilo se posaditi ho na otcově místě na trůn český, tak často i dlouho cele opouštěný. Mladý králevic nabyl brzy u vysoké míře lásky všech královských svých příbuzných ve Francii; poněvadž ale jmeno jeho „Václav“ nedocházelo v kruhu jejich obliby, udělil mu král franský při biřmování vlastního svého jmena (Karel IV.), kteréž pak on i podržel po celý život svůj.

Vliv politiky francouzské na českou zjevil se již při jednání o propuštění na svobodu Jindřicha, vévody rakouského. Vězeň tento, byv již před Novým rokem zproštěn okovů svých na hradě Křivoklátě,[63] vrátil se do Rakous, aby sklonil bratry své ku přijetí oněch výminek (nám neznámých), ku kterým zavázal se byl za příčinou osvobození svého; když ale bratří jeho zavrhli ony výminky, on dobrovolně, z pouhé věrnosti rytířské, vrátil se opět do zajetí svého (dne 24. února 1323). Nyní pak byl to především franský král Karel IV., jenž domlouval králi Janovi, aby neodkládal srovnati se přátelsky s rakouskými vévodami;[64] a k témuž přimlouval se i Karel Robert, král uherský, bezpochyby ve srozumění se strýcem svým, králem franským. Když tedy dne 25. července král Jan vrátil se zase do království svého, umluven jest jeho sjezd se králem uherským a vévodami rakouskými na hranicích jejich zemí ke dni 24. srpna, jenž pak o dvě neděle později skutečně držán jest: Jan přijel do Hodonína, hraničného města svého na řece Moravě, král pak uherský a vévodové do Holiče, místa z druhé strany řeky sotva o hodinu cesty odtud vzdáleného. Tu pak dne 18. září 1323 prostředkováním krále uherského následovalo ouplné panovníků smíření. Vévodové rakouští vrátili králi Janovi zastavená jim od roku 1311 města moravská Znojmo a Podivín i se všemi listinami, které již od roku 1306 podávaly jim jakékoli právo neb čáky ku panování v Čechách; dále pak přiznali se Čechům ke dluhu 9 000 hřiven stříbra jakožto záškodného a výkupu netoliko za vévodu Jindřicha, nýbrž i za všecky ostatní Rakušáky, ježto s ním spolu jati a propuštěni byli. Až do splacení dluhu takového zastavili sami králi českému města svá pohraničná Vítoraz a Lávu. Proti tomu zavázal se král Jan, že napotom k nim ouplně přátelsky chovati se bude, aniž jim ze svých zemí škoditi dopustí; pozůstavil sobě jen to právo, že když král římský povede válku proti nim, jemu volno bude pomáhati mu lidmi ze svého Porejní, nikoli však z Čech ani z Moravy, aniž by proto viněn býti mohl rušením pokoje.[65] Smlouvu takovou stvrdili pečetmi svými ze strany královy také Kunrat, biskup olomucký, Mikuláš, opavský vévoda, Jindřich, hrabě z Wilnova, Jindřichové z Lipé, otec i syn, Petr z Rosenberka, Vilém z Landštejna, Oldřich ze Hradce, Vok z Kravař a Tiema z Koldic; vévoda Leopold Rakouský, byv nepřítomen, potvrdil ji později také zvláštním zápisem.[66]

Vyřídiv potřebu tu a obdržev od sněmu českého svolení k mimořádné berni na zaplacení dluhů svých, opustil král Jan dne 16. října 1323 opět království své i ubíral se, stíhán jsa nářkem chudiny, zase do Porejní. Na cestě sešel se s králem Ludvíkem v městě švábském Werdu. I ačkoli pravilo se, že Ludvíka mrzely smlouvy s Rakouskem bez jeho vědomí uzavřené[67] a oba králové tudíž již nespokojeni byli jeden s druhým, rozešli se však vždy ještě jako přátelé a král Jan zdá se že i přičiňoval se o ukojení hněvu papežova proti králi římskému. Nelze neseznávati, že královna česká Eliška, jenž té doby s dítkami svými živa byla v Bavořích, přispívala znamenitě k udržení přátelských poměrů mezi oběma dvory, přes všeliké jejich ústrky; ačkoli král Jan choval se k manželce své s nešetrností, která jemu ještě méně nežli jí ke cti sloužila.

Avšak Jan XXII. nebyl té vášně, která by slovy uchlácholiti se dala: ba zasazoval se horlivě a důrazně o to, aby převedl císařskou korunu z Ludvíkovy na hlavu krále Karla Franského, i napomínal tohoto, aby on také sám přičiňoval se k tomu cíli snažněji. Zdali a pokud i náš král Jan účastnil se směru takového, nedá se již najisto postaviti. Sprovázelť sice krále Karla i manželku jeho, svou sestru, na cestě jejich do jižné Francie v měsíci březnu 1324 a mluveno již tehdáž, že králové oba dali se byli na tu cestu jen proto, aby s papežem, který z Avinionu nikdy nikam se nehýbal, o záměru tom vyjednávati mohli:[68] oni však nejeli do Avinionu, a král Jan zdá se že cestou tou nic jiného neobmýšlel nežli navštíviti strýce svého, hraběte Amadea Savojského, a namluvili dceru jeho Beatrix, aby přijala za manžela jeho nyní „milého svaka“ Jindřicha, korutanského vévodu.[69] Když vraceli se odtud, královna Marie nenadále skončila život svůj porodem nešťastným, k velikému bratra svého zármutku, a král Karel IV. nezadlouho potom vstoupil do třetího manželství, čímž vroucí obou králů přátelství poněkud ochladilo se. Ale nejpatrnější důkaz, že král Jan nepodporoval plánů francouzských, spatřuje se v obávaní se papežově, an uznal zapotřebí osvědčiti se zvláštním psaním dne 26. máje, že nikdy neměl oumyslu zbaviti krále Jana i jiné kurfirsty starého jejich práva k volení krále římského; a neméně významný jest i skutek ten, že k volebnímu sjezdu, knížatům říšským od Karla IV. ke dni 27. července do města Bar sur Aube rozepsanému, král český se nedostavil. Maje výstrahu od svého strýce Balduina, kurfirsta treverského, zdá se, že záhy zpozoroval nebezpečí, jímž ohrožena byla svoboda jak Němec, tak i Evropy vůbec, kdyby Francie, sama v sobě již mohutná dosti, byla si osobila ještě i moc a právo císařů římských.[70]

O roku 1324 jest i to pozoruhodno, že minul celý za nebytím v Čechách všech ke vládě povolaných osob: nebylo tu spatřiti ani jediného ouda rodiny královské. Královna s dítkami svými přebývala pořád ještě v Koubě v Bavořích; král vedl v cizině válku s arcibiskupem kolínským, s biskupem ministerským a hlavně se staroslavným městem metským. Při počatém dne 20. září dobývaní města toho byli mu nápomocni Balduin, arcibiskup treverský, Feny (Ferdinand), vévoda lotarinský, a Eduard, hrabě barský; spojené jejich vojsko počítalo zpočátku až k 7000 těžkých jezdců a k 62.000 mužů pěších. Ale hradby metské odolaly všem jejich outokům, a teprv po půldruhaletém sklíčení vojskem méně četným donuceni jsou hrdí měšťané prositi o pokoj. Kdo mezitím spravoval Čechy na místě králově, není nám známo.[71] Kterak i duchovní hlava národu, pražský biskup Jan z Dražic, pořád ještě v Avinionu zdržován byl, vyložili jsme již nahoře.

Dne 2. ledna 1325 vrátila se sice královna do země zase, an král zapověděl byl jí peníze do ciziny posílati, ona pak v Bavořích pro dluhy déle obstáti nemohla; Pražané přivítavše jí s velikou radostí, za hlasitého plesání uvedli ji i s dětmi jejími do králova dvora. O deset nedělí později, dne 12. března, přijel i král Jan sám také do Prahy zase, povolav tam již napřed stavy české ke sněmování na ten den; ale příchod jeho neposloužil opět k ničemu dobrému a útěcha z toho shledání nechtěla nikterak jeviti se v lidu. Ba stavové skutečně těžce to nesli, že král ke splácení dluhů hojně v cizině nadělaných požadoval na nich opět berni všeobecnou. I reptali a zdráhali se, až i odbojem hrozíce: ale konečně dali se přece oblomiti ještě jednou, když dne 15. března dal jim písemné pojištění, že obdržev již napřed všecky ku korunování a k výbavě všech dotud narozených dcer jemu dle práva povinné berně, neměl v tom ohledu nic více na zemi žádati, aniž pak vůbec jaké berně vyhledávati, leč by mu ještě nové dcery narodily se, pro kterýžto pád vymínil sobě, že v plném roce teprv po jejich skutečném provdání opět berni vybírati moci bude. V této příležitosti pak zavázal se také poznovu, že nepovolá nižádného cizozemce k jakémukoli v Čechách ouřadu i zachová napotom všecka práva Království českého neporušená.[72]

Touto cestou a ještě jinými finančními prostředky podařilo se králi za dvouměsíčného pobytu svého v Čechách sehnati do 95 000 hřiven stříbra, čili dle mince našeho věku přes dva miliony zlatých nynějšího rak. čísla — sumu to pro tehdejší časy neobyčejně velikou! Jednu její částku vydal tudíž na upokojení dosavadních věřitelů svých, druhou pak pojal s sebou, když v polovici měsíce máje opět do ciziny se ubíral.[73]

Byloť ovšem nadíti se, že národ český nyní na delší čas zbaven bude všech mimořádných poplatků, zvláště an král opět do ciziny ujev, tam co nějaký rytíř dobrodruh po turnajích a hostinách se talácel i nové války strojil proti městům Lutychu a Metám, o domácí království své nic se nestaraje.[74] On ale uměl přece nalézti způsoby a cesty, kudy peníze proň i v jeho nepřítomnosti sbírány byly: neb nyní obdržel od církve povolení k tomu, čehož co do státu byl musel odříci se. Poselstvím do Avinionu již v měsíci březnu 1325 vypraveným nabídnul se stolici papežské k službám, a zejména také ku podniknutí křižácké výpravy do Palestiny;[75] byl-li to úmysl opravdový, aneb jen zástěra jinorodých zámyslů, nedá se nyní více rozhodnouti. Papež Jan XXII. povolil mu za to, bulou v Avinionu dne 1. června vydanou, že po tři léta nejprve příští mohl v Čechách, v Moravě i v Lucembursku vybírati dáti pro sebe desátek všech důchodů duchovenstva jak světského, tak i řeholního.

Královna Eliška mezitím s dítkami svými Markétou, Jitkou, Janem Jindřichem i Annou trávila dni své jako nějaká vdova, tu na hradě pražském, tu na Mělníce, bez obyčejné královské nádhery, obmezena jen na potřeby nejnutnější. V zemi ale vůbec panovala jen svévole lidí mocných; když nedostávalo se silné moci vykonávací ve státu, nemohla nevzmáhati se anarchie děsná všude, an každý jen tam a potud zákonů poslušen byl, kde a pokud okamžitý jeho prospěch toho vymáhal; nesčíslná záští a s nimi spojená hrabivost neušetřily ani sebepokojnějších obyvatelů a brzy netoliko kupec na silnicích, ale ani chudina ve svých chatrčích nebyli před loupežníky bezpečni, aniž proti utiskovatelům jaké ochrany nadití se bylo. V takových půtkách a neřestech zpustlo prý zase mnoho měst a vesnic, ježto v nich obyvatelé uchrániti se nemohli, a nejedna někdy kvetoucí krajina v Čechách za těchto let docela v poušť prý se proměnila.[76]

Když tedy na počátku roku 1327 (dne 3. ledna) král Jan nenadále zase v Praze se objevil, zmocnila se ne radost, ale hrůza myslí veškerého lidu, zvláště pak kněžstva; věděli zajisté všichni ze zkušenosti, že jakkoli rychle, rázně a bezohledně uměl zjednati právu průchod, do Čech vedla ho nikoli péče o dobré obecné, ale jen vlastní nouze o peníze. I provedl to skutečně, že netoliko duchovenstvo složilo mu napřed a najednou celou tříletou od papeže povolenou daň, ale i stavové bez velikých nesnází uvolili se opět ke všeobecné berni. Příčinu takové povolnosti[77] hledati sluší jak v neočekávaném rozšíření moci koruny české do Slezska, tak i v oumyslu králově vpojiti do ní opět Polsko, již ode dvaceti let odloučené.

Panování České v Polště, ohrožené již smrtí krále Václava II., zároveň se mladým Václavem III. nenadále vzalo bylo za své. Z jedné strany bujarý Vladislav Lokétek zmocnil se byl vrchní vlády v Krakově; z druhé strany Jindřich, vévoda hlohovský, osoboval sobě královské jmeno i právo v Polště; nehojný lid branný z Čech, jehož velitelé byli Mikuláš, vévoda opavský, a Jindřich z Lipé, po katastrofě dne 4. srpna 1306 opustil Polsko bez boje a Čechové byli napotom příliš zaměstnáni doma mezi sebou, nežli aby o výpravu do Polska byli starati se mohli. Mezitím moc Vladislava Lokétka šířila i pevnila se více a více, zvláště po smrti Jindřicha Hlohovského († 9. pros. 1309); opanovalť pomalu celé království a brzy nescházela mu ku kralovaní leda koruna. Pro nabytí také té obrátil se roku 1319 ku papeži Janovi XXII. s nabídnutím, že napotom z říše své platiti bude stolici papežské pravidelně peníz sv. Petra. Když ale náš král Jan ozval se proti tomu, co král český právo své královské také k Polsku předstíraje, Jan XXII. bulou dne 20. srpna 1319 vydanou odročil sice rozhodnutí o sporu tom, ale netajil se poslům polským, že žádostem jejich byl nakloněn. Za tou příčinou Vladislav Lokétek dal se 20. ledna 1320 od arcibiskupa hnězdenského v Krakově slavně korunovati, nazývaje se boží a papežovou milostí králem polským, a nedlouho potom (roku 1324) i skutečně co takový od stolice papežské uznán jest.

O krajiny slezské, ležící uprostřed mezi Čechami a Polskem, vedeny také od nepaměti lidské spory mezi mocnostmi těmito;[78] ve 14. století Slezsko rozděleno bylo ve knížectví hojná potomků Plastových, z nichž někteří již před korunováním krále Václava II. na Království polské poddali se byli české koruně pod ochranu. Zdá se však, že i tito po vyhynutí královského rodu Přemyslovců považovali se za zproštěné přísah svých a povinností manských k Čechám. Zdali král Jan kdy před rokem 1327 pokoušel se obnoviti dávné poměry právní mezi Čechami a sousedy jejich na východě, není nám dosti známo.[79] Nyní však najednou přemítány na dvoře českém plány, kterými neobmýšleno nic menšího nežli nabytí panování v celém Polsku zase, za nímž by ovšem i Slezsko k Čechám opět připadnouti musilo. Ale jest nám domýšleti se, že ani král ani stavové nestáli opravdově o oučel takový. Stavové tuším hověli plánu tomu jen co prostředku zaměstnávati v zemi a pro zemi krále bažícího po dobrodružství válečném; on pak vyhledával v něm hlavně příležitost, kudy by nové berně valné opět domoci se mohl, — jakož pak i skutečně jí dosáhl.

Válečná výprava česká směřovala tenkráte upřímo proti Krakovu, co sídlu nového krále polského; pročež menším knížatům hornoslezským, skrze jichžto země ona táhnouti měla, nutno bylo buďto napřed vzdáti se Čechám, anebo odolávati prudkosti prvního outoku. I volili to první bez velikých rozpaků. Aby jim ulehčil dílo takové, zabral se král Jan ještě v zimě nejprv do Brna, potom i do Opavy. Tu pak uznávali ho za pána svého nejprv knížata Bolek Opolský na Falkenberku a Kazimír Těšínský dne 18. února 1327, nazejtří pak Vladislav Kozelský a potom dne 24. února v Bytomi kníže Jan Osvětimský. Vyznávajíce se i s dědici svými na věčné časy býti many koruny české a odřekše se panování nad zeměmi svými, obdrželi je z rukou králových opět co léna tétéž koruny.[80]

Když ale vojsko české pokročilo dále a někteří zástupcové již i k samému Krakovu byli přiblížili se, došla krále Jana poselství a psaní od Karla Roberta, krále uherského, jimižto žádán byl důtklivě, aby přestal té války, an by sice král uherský tchána svého Vladislava Lokétka nikterak opustiti nemohl a příkoří jemu činěná považovati musel za svá vlastní; naproti tomu nabízena mu přátelská umluva jak ke spolku brannému mezi Čechami a Uhry, tak i k zasnoubení králevice Ladislava, budoucího dědice koruny uherské, s nejmladší krále českého dcerou Annou.[81] Král Jan nerozmýšlel se, měl-li přistoupiti k návrhům takovým; uzavřev prospěšnou smlouvu, vrátil se v pokoji opět do Prahy.

Příkladu daného v Horním Slezsku následováno brzy také ve Slezích Dolních. Tři synové vratislavského knížete Jindřicha V. († 1296), často jmenovaný svak krále Janův Boleslav III. Lehnický a Březský, Jindřich VI. Vratislavský a Vladislav, živi byli potud v ustavičném rozbroji a záští. Zvláště Boleslav, nádherymilovný a marnotratný, obtěžoval bratry své a dopouštěl se proti nejmladšímu Vladislavovi tolikerých násilí, že tento v šílenost upadna, často toulal se po zemi co psanec a pobuda nějaký. Aby ušel podobnému osudu, Jindřich VI., když již Boleslav požadoval od něho Vratislavsko směnou za Břeh, uznal za nejlepší prostředek utéci se i s zemí svou pod ochranu koruny české. Přišed osobně do Čech, kde právě i bratr jeho Vladislav z vězení utekší se nacházel, a nemaje synů, ale jen dcery za dědice, zapsal knížectví své vratislavské koruně české k dědictví na věčné časy: začež král Jan postoupil jemu hrabství kladského k užívaní doživotnému, přidav k tomu i roční důchod tisíci hřiven z komory královské.

Ku provedení a splnění této pro Čechy důležité smlouvy zajel si král Jan sám do Vratislavi, kamž přes Kladsko s knížetem Jindřichem stihnul dne 4. dubna, V jeho průvodu nacházeli se kromě dvou hrabat německých také páni čeští Hynek Berka z Dubé, nejvyšší purkrabě, Jindřich z Lipé syn, Hynek z Dubé na Náchodě, Jindřich z Lichtenburka, Ota z Bergova, Beneš z Vartenberka a jiní. Též několik slezských knížat přišlo tam navštívit jeho. A již nazejtří dne 5. dubna skládali mu přísahu věrnosti netoliko stavové knížectví vratislavského co budoucí jeho poddaní, ale i opolský kníže Boleslav, jenž dobrovolně postoupil jemu vrchního práva ve knížectví svém, jen co léno koruny české pro sebe i pro dědice své nazpět je přijímaje. Potom i král Jan vydal od sebe zápisy na pojištění, že kníže Jindřich Vratislavský, ačkoli odevzdal mu již své knížectví, měl nicméně panovati v něm až do smrti své, že stavové a obyvatelé vratislavští všichni měli ve právích a výsadách svých zachováni a hájeni býti, že knížectví to nikdy více od koruny české odtrženo nebude, že král ustanoví tam jen tuzemce za hejtmany zemské a že všecka města i kraje, jichžto král ve Slezích ještě nabude, napotom ke Vratislavsku připojeny býti měly ajv. Předpokládáno tedy již tehdáž a umluveno i veřejně, že koruna česká nabude podobným způsobem i jiných více panství a krajů ve Slezsku: avšak tenkráte bylo tomu, co získáno, již konec.

Další památná událost roku toho bylo dvojité snoubení rodů lucemburského a korutanského, již od roku 1321 zamýšlené, ale nyní teprv ve skutek uvedené. Králi Janovi podařilo se konečně nakloniti savojskou tetičku svou Beatrix, že vdala se skutečně za jeho někdy soupeře i svaka Jindřicha Korutanského, a také syn jeho teprv pětiletý Jan Jindřich odveden do Tyrol, aby tam co snoubenec Markéty Maultasche, dcery vévody korutanského, vychován byl, jakožto budoucí dědic země tyrolské. Tímto způsobem přálo štěstí znamenitě všem podnikům královým tohoto léta; jen knížata rakouští jevili nespokojenost svou s umluvami, kteréž ohledem na Korutansko byly se staly, domnívajíce se pro sebe jakéhosi práva k zemi té.

Staloť se tudíž, jestli ne po starém právu a obyčeji, aspoň po přirozené slušnosti, že vůči takovým prospěchům stavové čeští svolili opět ke všeobecné berni pro krále, ačkoli před dvěma léty byl se jí navždy odřekl. Pohříchu ale nestačil mu ani tento zákonný prostředek, aby vyhověl všem svým potřebám; dával se i na jiné cesty, a zejmena také na tu nejhorší, kterou ve středověkosti pomáháno si z finanční nouze, na polehčení mince. Mincéřům, které před dvěma léty z Florencie povolal byl k ražení nových zlatých do Čech, kázal nyní raziti drobné peníze stříbrné s takovou přísadou mědi, že nezadlouho již nikdo jich přijímati nechtěl a za klesnutím ouvěrku v každodenním obchodu výkřiky nevole rozléhaly se po celé zemi. V takových okolnostech opustil král dne 11. června říši svou opět, do milované otčiny své pospíchaje a kletbou chudého lidu stíhán jsa;[82] na místě svém pak ustanovil pana Hynka Berku z Dubé za nejvyššího správce zemského. A nyní zase celý rok toulal se po cizině tak neustále, že často ani o pobytu jeho nevědělo se, a poslové k němu vypravení jen s velikou nesnází ho nalezali. Avšak celá Francie i západní Německo nemohly dosti vynachváliti jeho rytířské úmysly a skutky, spanilou v obcování vlídnost a nádheru i štědrost královskou,[83] jakož i virtuositu v turnajích, oblíbených to hrách svého věku. Proslavením své osoby a rozzastavením téměř všech statků i důchodů královských získal si přízeň také předních pánů českých, zvláště pak mladší jejich generace: jen obecný lid nemohl těšiti se z jeho panování, ana blahodárná ochota i odvaha jeho v konání spravedlnosti velmi pořídku obracela se v prospěch ubohé chudiny, stíhané všude zádavami a nátisky bez míry a bez konce.

Za událostí těchto půtka mezi králem Ludvíkem a papežem Janem XXII. dávno vypuklá vždy ještě šířila i ostřila se, plodíc již i nové a ve středověkosti potud neslýchané zjevy. Mezi oběma řeholami tehdejších mnichů žebravých a na sebe navzájem žehravých, totiž mezi dominikány neboli kazateli, zaměstnávajícími se nejvíce inkvisicí a přisluhováním náboženství mezi vyššími stavy, a mezi minority, františkány čili bosáky, ježto více pilni byli vzdělání obecného lidu, nastaly byly hádky o podstatě chudoby evangelické, ve kteréž Jan XXII. přisvědčil byl dominikánům, učení minoritů co bludné káraje. Proto minorité všelijak pronásledováni byvše, vzali útočiště své ku králi Ludvíkovi a pomáhali jemu v půtkách proti papeži tak horlivě, že i v církvi samé způsobili roztržku, ač nedlouho trvalou. A neméně nenadálý, ba neslýchaný byl i skutek ten, že král Ludvík, aby straně rakouské, v Němcích vždy ještě oučinné, zmařil všecky naděje ze spojení s papežem jí snad kynoucí, přituliv se ke vzácnému vězni svému na hradě Trousnici potud chovanému, uzavřel s ním nejprv dne 13. března 1325 na základě jeho resignace smlouvu dokonalého přátelství, potom pak dne 5. září rozdělil se s ním o panování v říši římské, takže napotom bývalí protivníci celému světu ku podivu stali se nejvroucnějšími přáteli, ba jako jednou duší ve dvojím těle, na jednom stole jídajíce, v jedné komoře spolu spávajíce atd. Ovšemže s mimořádnou tou proměnou nevšichni ti, kterých ona se dotýkala, zejmena pak někteří kurfirstové, nebyli spokojeni, že papež horlil proti ní, hledaje spřízněním se se stranou rakouskou rozvésti opět svazek míru a jednoty, uvitý politikou více nežli vnuknutím srdcí; proto také společné toto kralování podléhalo skrze rozličné události změnám rozličnými. Dne 7. ledna 1326 uzavřeno bylo v Ulmě, že král Ludvík táhnouti měl do Itálie k nabytí koruny císařské, a panování v Němcích mělo mezitím králi Fridrichovi svěřeno býti; Leopold, rakouský vévoda, měl doprovázeti krále Ludvíka i stati se potom náměstkem říšským v Itálii. Ale bojovný a udatný tento kníže, od jehož osobní povahy a působnosti hlavně záviselo to společné kralování, umřel již dne 28. února 1326, po čemž jednomyslnosti té slavné již zase ubývati počalo. Když Ludvík na počátku roku 1327 v Innsbrucku loučil se s Fridrichem, do Itálie se ubíraje, obapolná nedůvěra obou hlav říšských vycházela již najevo; a když Ludvík pomocí ghibellinů italských, přede všemi odvážného Castruccio, domohl se i Říma, kdežto dne 17. ledna 1328 ode dvou biskupů císařskou korunou korunovati se dav, minoritu Petra z Corvary 13. máje za vzdoropapeže voleného prohlásil, Fridrichovi Krásnému v Němcích mezitím sotva podařilo se udržeti se jen dle jmena v důstojenství římského krále.

Nevíme, zdali králi Janovi za nepřítomnosti Ludvíkovy v Němcích provozovati bylo právo náměstka říšského: zato ale tím jistější věc jest, že o králi Fridrichovi Krásném vždy ještě nepřátelsky smýšlel. Nebo když na pomezí moravském a rakouském v běhu léta 1328 z příčin nepatrných povstaly byly krvavé půtky, z nichžto zoučastněním a vkráčením z jedné strany krále Fridricha, z druhé moravského hejtmana Jindřicha z Lipé udělala se opravdová válka, král Jan hned z Lucemburska přichvátal radostně, aby uleviti mohl nenávisti své proti dávnému protivníku. Přijev do Prahy dne 17. července, již dne 23. táhl do Moravy dále, a vpadnuv do Rakous se 2300 jezdci těžce oděnými a s několika tisíci pěšími lidmi, zdobýval zanedlouho v severním Podunají až do čtyřiceti pevných míst, jako Drozdovice, Valtice, Egenburk a jiných. Velice mu posloužilo, že stejnou dobou také kníže Ota Rakouský, krále Albrechtův někdy nejmladší syn, vzornou potud svornost bratrskou domu svého zrušiv, za příčinou prý nedostatečných důchodů jemu od starších bratří Fridricha i Albrechta poskytovaných, netoliko sám byl proti nim povstal, ale ku pomoci své i krále Karla Uherského do Rakous byl uvedl. Tak hojným a mocným nepřátelům pospolu odolati země ta ovšem nestačila. Král Fridrich viděl se nucena povoliti bratrovi, čeho žádal, a nejprve dne 21. září s králem uherským uzavříti v Mostě nad Litavou pokoj, jakovéhož mu dosíci lze bylo. Potom dav se do vyjednávaní také s králem Janem, pokazil vše nevhodnými požadavky co do etikety. Nebo když panovníci oba sjeli se, král Jan pozdravoval svého soupeře obnažením hlavy, kdežto Fridrich pozdě a sotva pozdvižením klobouku mu děkoval. Takovýto výjev nevážnosti podráždil krále Jana krom toho nelaskavě nakloněného v té míře, že slovy „já jsem císařův syn a skutečný král, otázka jest, komu z nás náleží přednost“ — všecko další jednání zrušiv, odjel z místa.[84]

Příběhem tím ještě více rozhořčen jsa král Jan, zdá se, že tudíž oumysl měl zasaditi se vší mocí a silou říše své o ouplnou záhubu nepřítele. Prohlásiltě v Čechách novou hotovost brannou, kteráž i tak dobře vydařila se, že kupříkladu Praha samojediná vystrojivši deset tisíc branného lidu, vypravila je s 740 vozy picními i brannými ke Znojmu.[85] Ale dříve nežli posila tato přibyla k vojsku, pokoj byl uzavřen. Knížata rakouští byli se dali do nových vyjednávaní,zavazujíce se k zaplacení sumy peněz velmi znamenité, jestliže král Jan upustiv od války, vrátí jim vše zase, čeho v Rakousích byl dobyl. Tak tedy smířil se s nimi opět, a vrátiv se do Prahy dne 17. listopadu, odměnil se Pražanům za horlivost jejich mimo jiné i tou milostí, že jim dovolil na číchkoli pozemcích v míli od města vybírati bezplatně kamení, vápno, hlínu, písek a podobné potřeby ke stavení domů svých.[86]

Neminuloť než několik dní po návratu králově z Rakous, an opět do výpravy válečné dával se, a sice proti Prusům a Litvanům, té doby ještě pohanům. Byloť za jeho věku již vešlo v obyčej jak v Němcích vůbec, tak i v Čechách zvláště, buď pro nabytí odpustků, aneb ku prospěchu duší přátel na věčnost odešlých, zavazovati se sliby nábožnými a buď osobně táhnouti do boje proti pohanům, aneb přispívati aspoň penězmi ku křižáckým výpravám. Málokterý rok minul, v němžto by ten který Čech byl nedostál takovému slibu svému; i samé souvěké památky pruské mluví pochvalně o pomoci, kterou kupříkladu na počátku roku 1322 páni z Lichtenburka i slavný Plichta z Žirotína spolu s bratrem svým, roku 1323 páni z Cimburka i z Egerberka, roku 1324 Petr z Rosenberka i jiných více přispěli řádu německému v Prusích.[87] Přátelské poměry mezi králi českými a hochmistry řádu německého, počavše již za krále Přemysla Otakara II., nezmenšily se ani krátkou dobou českého panování v Polště; ba osobními styky hochmistra Karla Treverského (1311—1324), rodilého z Lucemburska, i společným nepřátelstvím proti Vladislavovi Lokétku stará přízeň utužila se ještě více. Osobním zakročováním u papeže Jana XXII. od roku 1319 král Jan již nejedno nebezpečí odvrátil byl od oněch bratří německých, ačkoli zapříti nelze, že oni té doby více starali se o rozmnožení světského svého panství nežli o šíření evangelium; vždyť sám arcibiskup rižský zjevně vinil je, že z oumysla překáželi, aby podmanitel kyjevský, mocný král litevský Gedimin, nepokřesťanil se! Král Jan náležel ku počtu těch, kteří nevěříce žalobám takovým, řádu německému zůstávali přátelé. Nyní pak odhodlal se dokonce i sám k výpravě válečné proti Litvanům: tuším, že slib jeho daný roku 1325, že potáhne do Palestiny ke hrobu Kristovu, cestou tehdáž obyčejnou (commutatio voti), obdržel byl takovou proměnu. Sprovázeli ho tenkráte, kromě knížat slezských a německých hrabat i šlechticů, také mnozí páni a rytíři čeští, jako Petr z Rosenberka, Jindřich z Lipé syn, Vilém z Landštejna, Tiema z Koldic, Ota z Bergova, Bernart z Cimburka i jiných více. Všeobecná berně, svolená jak v Čechách, tak i v Moravě, umožnila náklad na znamenitější výpravu válečnou.

Prahu opustiv dne 6. prosince 1328, dospěl král Jan na hranice pruské již počátkem následujícího roku 1329. Tam především zjednal příměří mezi králem polským a řádem německým, aby země tohoto před válkou zabezpečena byla. Hochmistr Werner z Orselu byv již k boji připraven, spojil se s vojskem českým; zima nadobyčej tuhá podporovala podniky válečné. Řeka Němen překročena u hradu Ragnitu a důležitý hrad Medewageln ve Žmudi obležen byv dne 1. února, některý čas dnem i nocí tak úsilně dobýván jest, že posádka unavená i na mysli kleslá, zvláště když hejtman její, muž postavy obrovské, zahynul, konečně vzdáti se musila. Rozlícený hochmistr chtěl všecky obyvatele mečem vyhubiti: ale král Jan pojistil jim život pod výminkou, že se pokřesťaní; po čemž ke třem tisícům jich přijalo křest. Dále do Litvy vniknouti nedala došlá novina, že Poláci zrušivše příměří, vtrhli náhle do země chelminské, rytířům náležité. Vojsko muselo rychle zastaviti a obrátiti se proti Polákům.[88]

K osvobození Chelminska táhlo vojsko spojené do pořičí Drvence a Visly. Tam přibyv král Jan, jmenem svým i manželky své Elišky vydal v Toruni dne 12. března zápis na to, že zemi pomořskou se vším jejím příslušenstvím a se všemi právy, které náležely jemu i jí a dědicům jejich co králům a královnám českým i polským, postoupili řádu německému; poněvadž pak řád ten již tu zemi držel v moci své, nebyl ten zápis ničím více nežli odřeknutím se jí jmenem koruny české. Dále pronásledováni jsou Poláci do země dobřinské, dobyto jest Kujav s biskupským městem Vladislaví a vtrhnuto do Mazovie. Na město Plocko hnáno outokem několik dní, až po povalení zdí dobyto; pán jeho, kníže Václav Mazovecký, viděl se nucena dne 29. března vzdáti se svých krajin a hradů (Plocka, Vyšegradu i Gostynína) do rukou krále Jana, přísahati mu věrnost a vzíti je nazpět co léna koruny české; také zavázal se co věrný man pomáhati jemu vší svou mocí jak vůbec proti každému, tak i zvláště proti „krakovskému králi“ Vladislavovi Lokétku. Potom dne 3. dubna prokázal král Jan křižákům německým zase tu milost, že darovav jim polovici dobřinské země již dobyté a polovici mazovecké, která teprv dobyti se měla, sliboval jim nahraditi veškeren náklad, jejž podniknou ve spravování druhé polovice, která králi zůstati měla.[89]

Z Toruně zabral se král Jan do Vratislavi, aby tam také užil výhod vítězstvím nabytých; i obořil se na okolní knížata, kteříkoli učinili byli jakou škodu aneb křivdu městu a kraji tomu, postavenému ode dvou let pod ochranu koruny české. Tím nucena se viděl nejprv Jan, kníže stinavský, přiznati se ve Vratislavi dne 29. dubna co man koruny české.[90] Potom i často jmenovaný králův svak Boleslav III. Lehnický a Březský užil dne 9. máje jen pod tou výminkou pokoje, že všecky své kraje a města, zejména Lehnici, Břeh, Zlatou Horu, Hajnov, Němčí, Olavu, Grodkov, Namyslov ajv., poddal pod jistými výminkami koruně české v manství na věčné časy. Dobrovolně pak poddali se bratří knížete Jana Stinavského, Jindřich IV. Zahanský, Kunrat I. Olešnický a Přemek Hlohovský, skládavše osobně přísahu ve Vratislavi, první dne 9. máje co do Zahaně, Šprotavy, Grünberka, Naunberka atd., druhý 10. máje co do Olešnice, Syce (Vartenberka), Miliče, Třebenice atd.,[91] vyhražujíce bratřím svým a jejich mužským potomkům právo, kdyby umřeli bez dědiců sami, aby země ty děditi mohli co manství koruny české.

Také druhý krále Janův svak, Jindřich, kníže javorský a fürstenberský, přišel tyto dni do Vratislavi, aby tu o Zhořelec umluvil se. Utiskovaní od něho měšťané zhořelští již byli obrátili se s prosbou ku královici Karlovi, ještě v Paříži meškajícímu, aby co dědic český vezma je v ochranu svou, způsobil jejich spojení s korunou českou; i bylo knížeti tomu obávati se věcí nejhorších, dokázalo-li se býti pravdou, co rytíř jakýsi zjevně ujišťoval, že najímaním vrahů ukládal byl o bezživotí královského svaka svého. Aby předešel bouři hrozící, prodal byl, jak se pravilo, již dne 3. máje Zhořelec králi za doživotní požívaní měst Trutnova i Králové Dvoru v Čechách,[92] podržel ale ještě i Žitavu a Lubno pro sebe pod výminkou, že ta města teprv po jeho smrti bez dědiců koruně české opět dostati se měla. V polovici měsíce máje král Jan sám do Zhořelce přijev, uvázal se v držení města i kraje toho a zápisem daným dne 19. máje ujistil je, že spojeni jsouce s korunou českou na věčné časy, nikdy od ní více odtrženi nebudou; i udělil jim některých milostí. Odtud vrátil se skrze Budišín konečně dne 25. máje opět do Prahy.

Tyto znamenité a vkrátce nabyté zisky byly příčinou, že národ český s králem svým, co šířitelem moci a slávy jmena českého, konečně přece víceméně se smířiv, aspoň trpělivěji snášeti počal, čeho pro přirozenou těkavost jeho mysli uvarovati se lze nebylo. Již ani nereptáno, když sotva dvě neděle po svém návratu z války král opět Čechy opustil, tenkráte hlavně proto, aby přispěl ku pomoci svému strýci, treverskému kurfirstu a mohuckému administrátoru, proti jeho nepřátelům; mezitím Jindřich z Lipé syn spravoval zemi českou na jeho místě. Ale nyní minula dvě léta i dva měsíce, nežli opět do svého království se vrátil, a důležité proměny udály se v něm za doby té.

Pražský biskup Jan z Dražic po jedenáctiletém pobytu v Avinionu vrátil se konečně dne 3. července 1329 do svého biskupství zase, kdežto s velikou radostí a ctí uvítán byl jak od lidu všech stavů, tak i zvláště od duchovenstva. I přičinil se hned s velikým důrazem o povýšení zase církve své z oupadku, ve kterém za jeho dlouhé nepřítomnosti byla se octla. Statky mezitím od biskupstva zastavené, Herštejn a Supí Horu (Kyšperk), přivedl k němu zase, podnikl mnohé vzácné stavby a mezi nimi zvláště most na Labi u Roudnice z tesaného kamene, i obrátil péči svou také na zvelebení krásoumy a literatury, předsebrav i podporovav nejedno důležité v tom oboru dílo.[93]

Dne 26. srpna 1329 zemřel v Brně pan Jindřich z Lipé, v dějinách našich často jmenovaný. Co královský zemský hejtman strávil byl poslední léta v Moravě, nejvíce proto, aby blízek byl královny vdovy Elišky, od něho vždy vysoce ctěné, ježto přebývala od roku 1319 nejvíce v Brně, ve klášteře od ní založeném a nad jiné milovaném jeptišek cistercienských, pod jmenem „Síně Mariiny“, též jen „kláštera králové“ známém.[94] Pán ten hrdinstvím a státním věhlasem získal byl sobě jmeno veliké a povýšil rod svůj tak, že staven byl naroveň knížatům zahraničným. O vzácné výtečnosti ducha jeho šel jediný v lidu hlas: nikoli také o ušlechtilosti mysli i mravní zachovalosti, ačkoli ani v tom ohledu neznáme poroku, jenž by podstatně kalil památku jeho.[95] Královna vdova nad ztrátou nejvěrnějšího tohoto přítele a ochránce svého dlouho nijak utěšiti se nedala;[96] přečkala ho však ještě o šest let, aniž pak více dala příčinu, aby pozor lidu obecného aneb dějin k ní se zase obrátil.

Naproti tomu její pastorkyni a protivnici, panující královně Elišce, živobytí mnohem kratčejší usouzeno bylo: zemřelať zajisté, po mnohém tělesném strádaní, již dne 28. září 1330 na Vyšehradě, v domě nevlastního bratra svého Jana Volka, tamějšího probošta, v 39. roce věku svého. Mrtvé tělo její páni čeští nosili po několika kostelích v Praze, kdežto při modlitbách opatrováno jest dva dni a potom pohřbeno ve klášteře zbraslavském. Při smrti její ze sedmi dítek jen nejmladší, teprv sedmiletá Anna, byla přítomna; dvé z nich, Otakar a Eliška, byly ji do hrobu předešly; čtvero starších, Markéta, Jitka, Karel a Jan Jindřich, živy byly vesměs v cizině. Tím způsobem velikomyslné paní té, poslednímu to potomku staroslavného rodu králů českých, nedostalo se v posledním okamžení ani té nejsladší útěchy: opuštěná, již jako poloucizá loučila se s vlastí svou, dědictvím to po předcích veleslavných.

Král Jan, když umírala manželka jeho, meškal v Innsbrucku u svého nyní „milého svaka“ vévody Jindřicha Korutanského a hraběte tyrolského, velikými a dalekosáhlými plány se zanášeje: jednalo se zajisté o to, aby novými umluvami získal rodu svému všecky někdy protivníka svého državy a rozmnožil je i dalším nabývaním panství v Itálii. A věru, kdyby se mu to bylo zdařilo, byl by pro druhorozeného syna svého založil říši v Podalpí a v Apenninsku, která mocí a slávou byla by daleko převyšovala dědictví jeho prvorozence: ale plány ty, bez pevného podkladu, staveny byly příliš do větru, než aby se byly zdařiti mohly.

Vévodovi Jindřichu Korutanskému, někdy tak krutě haněnému, prokazována ode všech sousedů veliká šetrnost, jakmile za příčinou neplodnosti třetí jeho manželky nabývala čáka podstaty, že sejde ze světa bez dědiců mužského pohlaví. Synovci jeho, knížata rakouští Albrecht i Ota (starší bratr jejich Fridrich Krásný umřel byl 13. máje 1330), hledali všelijak zavděčiti se jemu; král Jan však ještě převyšoval je, an proto, že Jindřich odřekl se práva k Čechám a zasnoubil dceru svou Markétu synovi jeho Janovi Jindřichovi, přiznal se mu ke dluhu 40 000 hřiven stříbra, za jehožto placení ručili k jeho prosbě mnozí knížata příbuzní. Ale také císař Ludvík, vraceje se z Itálie, snažil se získati ho sobě proti knížatům rakouským: neboť zápisem v Meranu dne 6. února 1330 vydaným pojistil mu to právo, umře-li bez mužských dědiců, aby dcerám svým aneb bratří svých a jejich manželům zapsati mohl k dědictví všecka říšská léna svá; což však učiniti měl ne bez císařova vědomí a schválení.[97] Takž tedy panovničí domové rakouský, český a bavorský již za živobytí majetníkova potýkali se o krásné po něm dědictví. Králi Janovi zdálo se, že tím nejlépe dojde svého cíle, když každého ze soupeřů svých, ježto žili spolu v nepřízni a válce, přátelskými službami sobě získá i postará se o smíření jejich. Knížata rakouští dali se byli popuditi od papeže, aby válku zdvihli proti císaři do Němec se vrátivšímu: naproti tomu Jan přičiňoval se opravdově o smíření papeže s císařem a o upevnění císařovy moci v Itálii, takže pro takovou horlivost sám od papeže dosti prudce kárán byl.[98] Vedle toho ale uzavřel s knížaty rakouskými dne 9. máje 1330 v Landavě smlouvu věčného míru a přátelství, kteráž později, když kníže Ota ovdověl, ještě téhož léta zasnoubením jemu dcery Jitky upevněna byla.[99] Pročež i podařilo se snažnému jeho úsilí, že Ota ustoupiv od dobývaní Kolmaru, dne 6. srpna uzavřel s císařem Ludvíkem mír stranám oběma prospěšný. V takovém usilování nedal se mýliti ani papežovou trpce vyslovenou nevolí.[100]

Potom zajel si král český, sprovázen jsa od několika hrabat německých, do Innsbrucka k vévodovi Jindřichovi, aby věci již dávno umluvené uvedeny byly ve skutek. Tam vydány dne 16. září řádné o tom zápisy, že kterýkoli z obou panovníků přečká druhého, má uvázati se v poručnictví jeho dítek a v panování nad jeho zeměmi až do těch dítek plnoletosti; že v případu takovém zachová v požívaní práv a svobod jejich všecky stavy korutanské, tyrolské a hořické; že narodí-li se Jindřichovi ještě synové, mají děditi sami všecky jeho země, dcery pak obě spokojiti se tím, co dcerám vůbec v takovém pádu spadá k dědictví. Mimoto pojistil král vévodovi splacení již dotčeného dluhu 40 000 hřiven stříbra i zapsal budoucí snaše své Markétě namístě věna roční důchod 500 kop pražských z moravského města svého Bzence.[101] Naproti tomu vévoda Jindřich kázal poddaným svým, aby skládali králi ve smyslu těch umluv slavné sliby a přísahy, a hojné radovánky oslavily ty dni tak krásných nadějí, jichžto celé marnosti ještě netušeno.

Ale císař Ludvík a knížata rakouští sotvaže dověděli se o tom, co v Innsbrucku se bylo stalo, zhrozivše se takového rozmnožení moci domu lucemburského, hned postavili se tomu na odpor a již dne 30. listopadu vstoupili spolu v tajnou smlouvu, dle kteréž po smrti Jindřicha Korutanského země jeho měly rozděleny býti mezi Bavory a Rakousy a panovníci těchto zemí měli pomáhati sobě vespolek proti králi Janovi.[102] Tak rychle zapomenuty byly všecky podstatné služby, které král zejména císaři tolikráte byl prokázal, a domnělé věčné přátelství z pouhé závisti proměnilo se v neukojitelnou napotom nenávist!

Král Jan mezitím, nemaje ani tušení o zradě té, v lichotivém sebeklamu zavodil se i do mnohem větších předsevzetí. V Tridentu, kdež u syna svého Jana Jindřicha delší čas se bavil, došli ho poslanci obyvatelstva i města Brixie v Lombardii, prosíce ho, aby v ochranu svou přijal ono město tehdáž velice sklíčené, a podávajíce mu pod jistými výminkami také skutečné panování nad sebou. Trpěla zajisté Brixie, jako větší počet měst italských, mnohonásobně brojením proti sobě stran ghibellinů a guelfů, to jest přívrženců císaře a papeže. Za té doby požívali tam guelfové vrchu moci, vypudivše ghibellinské své sousedy a donutivše je hledati pomoci u ghibellinských náčelníků v Lombardii, jenž byli Azzo Visconti v Miláně a Mastin della Scala, pán veronský. Oba tito ujali se vyhnanců a Mastin přitáhl i s vojskem před Brixii, kteráž opuštěna jsouc ode vzdáleného svého opravce krále Roberta Neapolského a nepřátelům odolati nemohouc, umínila utéci se pod záštitu rytířského krále českého. Nelze sice určiti dne (v měsíci listopadu 1330), kdy slavné poselství brixienské a v jeho čele páni Gonfalonieri a Palazzolo představili se králi v Tridentu: ale jisté jest, že on lichotivému nabídnutí takovému neodolal ani na okamžení. Dav bez meškání v Čechách, Korutansku a Ty-rolích sbírati pro sebe vojsko, poslal Mastinovi della Scala rozkaz, aby bez odkladu odstoupil od města Brixie, ježto již prv bylo městem královým. Pan Mastin netroufal si postaviti se na odpor: ale dav se do vyjednávaní o svém odstoupení, neopominul co nejrychleji zpraviti císaře Ludvíka o všem, co se dálo.

Když již najímaní a zbrojení vojska v Tyrolsku budilo císařovu pozornost, nemohly žaloby pána veronského neutvrditi ho v podezření ještě více. I poslaltě nejprv purkrabi norimberského, potom hraběte Pertolta z Neiffen, aby vyptali se na králi, co zamýšlel výpravou svou do Itálie.[103] Král Jan odpověděl, že ničeho neměl na mysli, co by směřovalo proti vrchpráví svaté římské říše, jíž prý on ani jediného zámku neodcizí: jestliže ale uvede do Itálie mír, novými svazky ji k Německu připoutav,[104] tím že rozmnoží jen moc a slávu říše. Ostatně, že v Itálii nalézají se hroby obou jeho rodičů; že chce je viděti, a bude-li možná, i do vlasti své přenésti.

Na konci roku, 31. prosince 1330, udal se slavný krále Janův vjezd do Brixie. Toto město, někdy rodu lucemburskému velice záhubné,[105] přijalo nyní potomka jeho u sebe s nejvyšší úctou a s poslušenstvím dobrovolným. Téměř celé v něm mužské pohlaví vyšlo mu před město vstříc, pod korouhvemi, v řadách a ve skvostném oděvu, s ratolestmi zelenými v rukou; šlechtická mládež jezdecky v nádherném stejnokroji; přední mužové vedli uzdu jeho koně aneb nesli nebesa nad jeho hlavou. Vstoupaje do města, přivítán jest od paní a panen hudbou, zpěvem a tancem. Všichni stavové přemáhali se o závod v důkazech úcty a oddanosti, a radostné obyvatelstva pohnutí nemělo konce.

Takéť dařilo se zpočátku všecko výborně. Radě městské slíbil byl král, že proti její vůli neuvede zase do města žádného z vyhnaných ghibellinů: naproti tomu páni veronští vzdali mu všecky Brixienským odjaté zámky pod výminkou, že se přičiní, aby ghibellinům vráceny byly všecky jejich někdejší statky v městě. I poštěstilo se mu, že ukojiv smluvou strany tak dlouho proti sobě brojivší, zjednal městu zase mír a jednotu, spravedlnost a bezpečí.[106] Pod ním, tak pravil, nemělo více býti ani guelfů ani ghibellinů; tato jmena starých rozbrojů a zastaralé nenávisti měla navždy zapomenuta býti. Podobným úsilím podařilo se mu také zavésti zrušení církevního interdiktu, vydaného za příčinou téhož schisma na všeliké krajiny. „Vlídnější způsob živobytí, jenž jeho přičiněním uveden zase do Brixie,“ tak mluví novější jeden spisovatel,[107] „a to v míře, v jakovéž ho Ludvík Bavorský svou autoritou a násilnými prostředky žádnému italskému městu byl zjednati nemohl, jevil se sousedům všem tím býti žádoucnějším, čím méně Jan oprávněn byl požadovati poslušenství, takže toto, kdekoli zachováváno, zakládalo se jen na svobodné vůli obcí a na působení milováníhodné osobnosti Janovy. Tudíž brzy téměř všecka města hornoitalská přála si míti krále českého za pána.“

I skutečně všeliké strany hrnuly se zblízka i zdaleka do Brixie ku králi Janovi, podávajíce mu panování nad kraji svými; kdo byli slabí, aby mocným ubránili se jeho pomocí, a kdo silní, aby nabyli ještě větší síly skrze něho. Již dne 12. ledna město Bergamo samochtíc poddalo se jemu, dne 26. ledna Crema; také ještě v měsíci lednu poslal Gerard Spinola, pán luccánský, od Florentinců zdávna těžce soužený, posly své do Brixie ku králi českému, prosící o pomoc a nabízející mu panství; mocný pán milánský Azzo Visconti, králi skrze manželku svou Kateřinu Savojskou příbuzný,[108] přišel i sám k němu a podrobil své krajiny na jisté výminky vrchnímu jeho právu. Pročež dne 8. února král Jan v paláci obce milánské prohlášen jest slavně za pána města i krajiny té, an Azzo spokojil se jen pouhým titulem a právem královského tam náměstka.[109] Také ještě v měsíci únoru města Cremona, Pavia, Vercelli a Novara uznala ho za svého pána, ačkoli ničím jich byl nenavodil ku kroku takovému. Později následovaly příkladu toho Parma, Reggio, Modena i Bobbio; Lucca obdržela již dne 1. března královskou posádku, při jejímžto blížení se Florentinci přestali toho města dobývati.

Toto rychlé rozšíření se mocnosti nové, kteréž ještě před chvílí nikdo byl ani nenadál se, pobouřilo a zmátlo v Itálii všecky politické poměry. S podivením ptali se všichni, přichází-li král ve jmenu císařově nebo papežově, — a císař i papež osvědčovali nahlas, že o příchodu jeho naprosto nic nevěděli. Kdo moudřejšími slouti chtěli, pravili tedy, že král český jednal ve srozumění s králem franským a v jeho prospěch. Tím více divili se lidé, vidouce ho přízniti se s kardinálem legátem v Bononii Bertrandem z Pojetu, hověti a pomáhali mužům všech stran bez rozdílu a zakládati téměř u všech měst nové královské posádky. Ovšemže mu pak více péče a práce bylo potřebí k zachování a uhájení tak rozsáhlého panství nežli k jeho nabytí. Proto zavolal si ku pomoci do Itálie také syna svého Karla, nyní již patnáctiletého, an před rokem již z Paříže přestěhoval se byl do Lucemburska.[110] Sídlo pak zvolil sobě nejvíce v městě Parmě, kdežto nad jiné mocní bratří Rossi stali se byli jeho nejvěrnějšími přívrženci. Tam usadil také syna Karla za svého generálního náměstka, k řízení přidav mu hraběte Ludvíka Savojského, Azzova tchána, když na počátku měsíce června 1331 důležité a pilné potřeby jeho říše donutily ho pospíšiti sobě přes Alpy zase.

Byloť zajisté královo v Itálii neslýchané štěstí zastrašilo všecky panovníky, jenž byli sousedé Království českého. I scházeli se ku poradám, a brzy české kraje a državy obklíčeny byly ze všech stran mocnými nepřáteli. Králové Robert Neapolský a synovec jeho Karel Robert Uherský, pominouce sporů svých o Salerno, spojili se proti králi Janovi snoubením i dítek a vnuků svých navzájem; a ihned připojil se k nim i polský Vladislav Lokétek, uherského krále tchán. Z druhé strany vedl císař Ludvík na sněmu v Normberce (v měsíci dubnu) stížnost na obsazení Itálie od krále českého a uzavřel dne 3. máje branný spolek s knížaty rakouskými, s falckrabími Rudolfem i Ruprechtem i s markrabími Fridrichem Míšeňským a Ludvíkem Braniborským (svým synem), jenž upřímo čelil proti králi Janovi. Všecky dosavadní smlouvy panovníků těchto s Královstvím českým dány v zapomenutí; sešlo také ze zasnoubení knížete Oty s Jitkou Českou. Vyjma oba Jindřichy, jednoho Dolnobavorského a druhého Korutanského, stali se tudíž všichni sousedé spolu také nepřáteli českými a dne 2. září spolek východní a západní podaly sobě ruce.[111] Byl tedy svrchovaný čas, aby král Jan pospíšil si k ukojení bouře zevšad se vzmáhající.

Pobyv některý čas v Tyrolích, zajel si dne 21. července do Řezna k císaři Ludvíkovi; neb toho udobřiti a spolku onomu odciziti považoval za věc nejpilnější. Takéť neméně měl zapotřebí prostředkovati ve sporu zetě svého Jindřicha Dolnobavorského s jeho bratrem a se strýci. Po celé tři neděle rokovávali tu oba panovníci spolu, nejvíce na malém ostrůvku v Dunaji, ve přítomnosti jen malého počtu rad tajných. Mimo naději všech lidí došlo tu konečně k narovnání na ten způsob, že král Jan zápisem dne 10. srpna vydaným přiznal se, že města Milán, Bergamo, Pavii, Novaru, Cremonu, Parmu, Modenu, Reggio a Bobbio s kraji v Lombardii k nim příslušnými držel od římské říše v zástavě za 120 000 dukátů.[112] O dva dni později ale slíbil císaři, že ta města držeti a spravovali bude ve jmenu jeho, smlouvy zástavní ho zprostiv, a nazejtří zase, dne 13. srpna, oba mocnáři vtom se shodli, že společně měli panovati v městech i krajinách Lombardie a je hájiti.[113] Tudíž ustanoven král Jan skutkem za říšského náměstka v Itálii a postavení jeho změněno tím znamenitě, že zavázal se k solidaritě s císařem proti papeži, nechtěvšímu nic o císaři slyšeti a osobujícímu samému sobě náměstenství říšské.

Již z Řezna povolal byl král Jan stavy české na sněm do pohraničného města Domažlic, chtěje tam rychle odbyti nejdůležitější záležitosti zemské a pak pospíšiti zase do Francie. I poněvadž ode dvou let tolikero věcí čekalo na jeho rozhodnutí, sněm stal se dne 16. srpna velmi hlučným a kromě prelátů, pánů, rytířů i poslů z měst českých i moravských přijelo do Domažlic i osmero vévodů a mnoho jiných knížat. Tu teprv dověděl se Jan, že i král Karel Robert spojil se byl s jeho nepřáteli; ba pravilo se, že s lidem branným stál již na hranicích a že uherské zástupy ve spojení s rakouskými činily již zhoubné vpády do Moravy. Proto změniv oumysl svůj, pospíšil si dne 27. srpna do Prahy, aby zřízením valné hotovosti v zemi postavil k ochraně její vojsko do pole. V takové potřebě povoleno jest mu v Domažlicích od sněmu vybíraní opět berně valné „ne z povinnosti, ale z dobré vůle“.[114]

Když ale v Praze došla krále zpráva jistější, že uherské vojsko ještě nepřekročilo hranic moravských, on oddávaje se naději, že válka s Uhry dala se ještě odvrátiti, požádal krále Karla Roberta, aby oba sešli se osobně na hranicích obou říší. Mezitím ale uznal zapotřebí pospíšiti si do Slez, aby ku pomoci přispěl řádu německému v těžkém jeho boji s králem polským. Pobyv ve Vratislavi, kamž dostal se okolo 25. září, několik dní, shrabal tam přece všelikými způsoby mezi křesťany a židy přes 12 000 hřiven stříbra, hlavně ku potřebě vojska svého. Odtud se čtyřmi válečnými stroji obrátil se ke Hlohovu. Poněvadž pak hlohovský kníže Přemek, jenž přede dvěma léty stal se byl jeho manem,[115] umřel bezdětek, uvázal se nyní v jeho zemi sám, ukojiv dvěma tisíci hřiven polských nároky práva nápadního, jež činil bratr nebožtíkův kníže Jan Stínavský.[116] Dne 1. října skládali Hlohovští slavnou přísahu králi a koruně české u přítomnosti několika slezských knížat, Vítka, biskupa míšenského, a mnohých pánů ze všelikých zemí. Potom táhl odtud dále k severu, aby diversí učinil králi polskému, jenž dne 27. září mocné obdržel byl vítězství nad rytíři německými. Přiblíživ se k Poznani, dobýval toho města po šest dní, až posly polskými uzavřeno příměří na jeden měsíc mezi oběma králi, počemž král Jan rozpustil vojsko své, pospíchaje na hranice uherské ke sjezdu s králem Karlem Robertem. Dne 19. října meškal byl ještě ve Vratislavi; dne 31. října nařizoval již v Podivíně nablízku hranic rakouských všeobecnou hotovost jak v Čechách, tak i v Moravě, aby strhla se dohromady u města Lávy. Rokování s králem uherským (dne 11. listopadu) nemělo žádoucího účinku.

Nezadlouho sebralo se okolo krále 1500 těžkých přílbic a do 20 000 mužů dobře ozbrojených v lehkém odění, ježto rozložili se polem u Lávy dne 12. listopadu. Ale počet nepřátel spojených byl mnohem větší: neb vojsko uherské samo počítalo 3500 přílbic a 50 000 bojovníků, rakouské pak do 1800 přílbic a 20 000 lidí branných. Jen tím mírnila se poněkud veliká nerovnost, že vojsko české bylo svorné a králi věrně oddané, nepřátelé pak nesnadili se mezi sebou; ba Rakušané mnozí sami přidávali se k Čechům. To jediné dalo příčinu, že při vší své přemoci netoliko neodvážili se k bitvě rozhodné, ale že poleževše spolu delší čas, rozešli se okolo dne 24. listopadu v rozbroji krvavém a Uhři ustoupili do země své zase, s nepřáteli ani se nepotýkavše, ani neupokojivše. I byl by sice kníže Ota sám měl ještě síly dosti ku podstoupení boje s králem Janem: tento ale vážil si ho již tak málo, že celé další bojování pánům českým poručiv, přes Brno do Prahy si pospíšil. Krutá hned potom nastalá zima donutila jak Čechy, tak Rakušany ustoupiti z pole na některý čas.[117]

Pořídiv král Jan v Praze ještě, co bylo nejpotřebnějšího k ochraně země před nepřáteli, a přijav dne 13. prosince od svaka svého, knížete Boleslava Lehnického, a synů jeho Václava a Ludvíka listinu, od několika biskupů a knížat slezských pečetmi stvrzenou,[118] že poddali jemu v manství všecky krajiny své, jmenoval pana Oldřicha Pluha z Rabštejna náměstkem svým v Čechách a pospíchal ještě téhož dne (13. prosince) podvečer do Francie, s komonstvem jen desíti osob. Na cestě ve Frankfurtě nad Mohanem vyjednával dne 19. prosince opět s císařem Ludvíkem a se strýcem svým Balduinem, kurfirstem treverským, slibovav zase, že mimo vůli císařovu neuváže se více v žádnou pevnost i v žádné město říšské, a o věcech ještě sporných mezi ním a císařem podal se na několik mocných rozsudí. Tudíž přes Lucemburk, kamž dceru svou Jitku pojal byl s sebou, stihnul do Paříže již dne 2. ledna 1332.[119] Lidé povídali, že na cestě té zdálo se, jako by více letěl, nežli jel na koni.[120]

Nemůžeme zde vykládati, kterak král Jan oučastnil se půtek Filipa VI., krále franského, s jeho svakem hrabětem Robertem z Artois, ani mluviti o spojené s nimi válce králově s Janem, vévodou brabantským: museli bychom zajisté šířiti se o všem, cokoli v Evropě se dálo, kdybychom objasniti chtěli všecky roztržky a potržky, do kterých král Jan jak po rytířsku srdnatě, tak i lehkomyslně se vkládal. Čechům bylo cítiti až příliš vysokou cenu lichotivého přísloví onoho věku, že prý „bez pomoci boží a krále českého nikomu nic poříditi nelze“.[121] Tím více připomenouti sluší, kterak dne 18. března 1332 v Paříži franský králevic Jan, vévoda normandský, oddán byl s českou kněžnou Jitkou, které od té doby ve Francii dali jmeno Bona (Bonne), ana stala se pramateří netoliko všech potomních králů franských rodu Valois, ale i vévod burgundských. Skrze ni zajisté vzalo svůj počátek trvalé napotom spřátelení se panovničích rodů lucemburského a valeského, ačkoli sama ona zemřela († 1348) dříve, nežli manžel její dostoupil na trůn franský (1350).

Mezitím nepřestávali páni čeští na hranicích země moravské do Rakous válku vésti se zdarem nestálým. Poněvadž ale nestála více vojska valná proti sobě v poli, válka ta brzy proměnila se ve vpády obapolné ku plenění a žhářství; vojíni vnikajíce co nejdále do země cizí, s nabytými tam kořistmi rychle vraceli se zase. Po několika takovýchto jízdách zdařilých utrpěli však páni čeští okolo dne 11. března 1332 velmi citelnou porážku. Dali se zajisté u Mailberka od Rakušanů, vedených hrabětem z Ortenburka i panem z Halsu, přikvačiti náhle takovou přemocí, že pan Beneš z Vartenberka s několika rytíři mrtev zůstal na místě, bratří pak Jindřich Železný a Jan z Lipé i jiných pánů drahně v zajetí se octli, ano nemnohým uprchnouti se událo. Jindřich z Lipé, hlava české šlechty, byv nejvyšším v té válce velitelem, odevzdán hned od pana z Halsu vévodám rakouským co vězeň;[122] jeho zajetím skončila se válka, král pak Jan musel odhodlati se k velikým obětem, aby ho mohl osvoboditi. Plnomocenství, kteréž v Paříži dne 12. března byl dal císaři Ludvíkovi a kurfirstu Balduinovi, aby rozhodli ve při jeho s knížaty rakouskými, která strana první dopustila se křivdy proti druhé, i aby se pokusili smířiti je zase, pohromou u Mailberka stalo se bylo nedostatečným: páni čeští museli upřímo sami starati se o narovnání s Rakušany, a umluvili konečně, na základě nového králova plnomocenství, dne 13. července ve Vídni pokoj, kterým rakouské hrady a města Vítoraz, Eggenberk a Láva, ježto Čechám od devíti let byly zastaveny, Rakousům, uherské pak Holič a Berenč Uhrům zase vráceny byly, král Jan pak sám, za papežskou dispensací, s Eliškou, dcerou krále Fridricha Krásného, se zasnoubiti a jí všeliká práva královen českých pojistiti měl.[123]

Jednání toto, tak ouzce se dotýkající osoby jeho, a nebezpečí, ve kterém zeť jeho, vévoda bavorský, se byl octnul, pohnuly králem, že okolo 10. srpna 1332 ze Zárejní se opět přiblížil, strýcem svým, kurfirstem Balduinem, sprovázen jsa. Město Jindřichovo Štrubina dobýváno již ode dne 6. července vojskem císařovým;[124] že však císař sám meškal byl v Normberce, král Jan a kurfirst dotčený odebravše se tam k němu, nejprv mezi stranami válčícími umluvili pokoj; potom pak přičiněním kurfirstovým shodli se dne 24. srpna také císař a král spolu, přísahavše sobě vespolek napotom věrné přátelství, tak aby nikterý z nich nestál o život, ani o čest a statek druhého, a davše i přední své rady za to ručiti. Z české strany byli to: králův zeť Jindřich, vévoda bavorský, Oldřich z Hanavy, Tiema z Koldic, Vilém z Landštejna, Jindřich z Lipé, Ota z Bergova, Oldřich Pluh z Rabštejna a ještě dva páni z Lucemburska. Dále slíbil král Jan, že přičiní se co nejhorlivěji o smíření císaře s papežem a dá nejmladší dceru svou Annu některému císařovu synovi za manželku. Potom navštíviv dceru svou Markétu v Landshutě, sešel se v Pasově opět s císařem a oběma knížaty rakouskými, Albrechtem i Otou; tu však nejednalo se více nežli o stvrzení a upevnění osobní smluv již uzavřených.

Dostav se takto již na hranice říše své, nemeškal král Jan přijeti dne 7. září také do Prahy na týden, aby shrabal opět peněz, kolik jen možná bylo, pro své potřeby zahraničné. Berně nové domáhati se bylo již pro krátkost času nemožné; nápodobně nemožné bylo další zastavování statků královských —, protože všichni již byli zastaveni. Kromě vybíraní napřed pode jmenem půjčky, komorních ouroků městských na několik let a jiných podobných prostředků odvážil se již až k nejhoršímu, k rozzastavování statků klášterských, s nimiž libovolně nakládati počal jako s vlastní komorou svou.[125] Vypravil také do Itálie plnomocníky, ježto měli vybrati a jemu dodati znamenité důchody ze všeho, co mu tam náleželo. Pak opustil dne 15. září Prahu a Čechy opět na celá tři léta (až do roku 1335). Franský král Filip VI. strojil veliké slavnosti ku povýšení na rytířství Jana, syna svého, ke dni 29. září a zval k nim všeliké krále i knížata: jakžpak byl by měl při tom nebýti rytířský tchán jeho! Letělť opět do Paříže — a přibyl ještě včas.

Mezitím co tyto věci dály se na severním Podalpí, změnily se velice poměry v zemích pořičí pádského. Lombardové zpozorovali to brzy, že i české panování bylo panováním skutečným, a sice cizozemským: měšťané větších měst, zvyklí vládě poněkud republikánské, patřili na to s nevolí, že král, zakládaje nablízku hrady, rozdával šlechticům dědiny v manství, ježto vyňata byla z područí práva městského. To vše a k tomu opravdovost, kterou daně vybírány byly, nepřátelská nabádaní ze strany Florenčanů a krále neapolského, též jistota, že král Jan neměl spolehlivé podpory ani od císaře ani od papeže, konečně ctižádost a panstvíchtivost zejmena mocných Viscontů milánských a veronských Scaligerů, ježto nabyvše čáky na ouplnou nepodlehlost, nikomu více poddáni býti nechtěli; všecky ty příčiny vedly nejmocnější pány v Itálii k uzavření dne 8. srpna zvláštního spolku (ligy), jehožto oučel bylo zničení všeliké cizí vlády v Itálii a rozdělení tamějších krajin mezi společníky. Byli pak společníci ti: páni Visconti v Miláně, Scaligerové (della Scala) ve Veroně, Gonzaga v Mantui, Este ve Ferraře, Florenčané a král Robert Neapolský. Mastin della Scala již v červnu 1332 zradou několika měšťanů zmocnil se města Brixie i dopustil se tam šeredných skutků; později Bergamo, Pavia i Pizzighettone podobným způsobem octly se v moci Azzově. Hrabě Ludvík Savojský, jenž co poručník králevice Karla tomu všemu brániti měl, sám s nepřáteli ve srozumění vešed, vzdálil se a opustil vzácného schovance svého v nebezpečí. Jen rodiny pánů Rossi v Parmě a Pistorio v Lucce, pak zvláště města Cremona, Reggio i Modena zůstaly věrny osamělému králevici Karlovi.

Způsob, kterak mladý, teprv šestnáctiletý Karel se tu zachoval, dával již výtečnou čáku o jeho budoucnosti. Ligisté byli po několikatýhodním dobývaní Modeny obrátili se ku kastelu San Felice a hnali k němu outokem. Posádka ouzce sklíčená slibovala vzdáti se o sv. Kateřině (25. listopadu), nebude-li do té doby retována. Karel tehdy vytáhnuv s 1200 jezdci a 6000 pěšími z Parmy do pole, obořil se srdnatě na mnohem silnější zástupy nepřátelů. Následovala bitva velmi krvavá i urputná; padli v ní všichni jezdci těžcí a veliký počet lehkých z obou stran; samému králevici, jenž nedal se zdržeti od boje, zasazena rána v rameně, kůň pak pod ním zabit. Vítězství dlouho nejisté sklonilo se k němu konečně. Nejprv dali se Mantuánští, potom ostatní na outěk, nechavše do 800 jezdců upadnouti do zajetí a do 5000 mrtvol zůstalo na bojišti. Po tak vítězném činu čest rytířská na bojišti samém udělena králevici a 200 jeho spolubojovníků.[126]

Avšak vítězství toto přineslo Karlovi více slávy nežli užitku; ku pronásledování nepřátelů přes Pád a k dobytí zase měst ztracených nebyl dosti silen a ligisté brzy zase zotavili se pomocí Florenčanů. Zabrav se do Luccy, založil tam nedaleko na návrší proti Valdinievole hrad a město, jemuž dáno jmeno Monte Carlo, a vedl nerozhodné boje s Florenčany. Mezitím Azzo Visconti s novými houfy brannými opět do pole vstoupiv, jal se dobývati, avšak bez prospěchu, hrad u Pavie, kdežto držela se ještě česká posádka, i pokoušel se až i o Parmu, pokud krutá zima nedonutila ho strhnouti z pole zase.

Král Jan zamýšlel byl již v červenci 1332 z Paříže do Avinionu se zabrati, ale papež odmítnul byl jeho návštěvu zdvořilým způsobem.[127] Na podzim, po slavnostech pařížských, opakoval přání své, a tu pak dne 10. listopadu přijat jest na papežském dvoře co nejslavněji. Mnozí kardinálové vyjevše na pět leuk jemu v oustřety, oslavili vjezd jeho do Avinionu. Král Jan žaloval nejvíce na pana Azzo Visconti, jenž byv prý nejprv ghibellinem, potom guelfem a konečně i manem královým, věrnost přísahami slibovanou pokaždé rušil a do zrady své i jiné lidi pojímal. Osvědčiv pak ochotu svou poddati stížnosti své proti Azzovi pod rozsudek papežův, uzavřel s tímto smlouvu o záležitostech italských, jejížto podrobné články nevešly ve známost obecnou.[128] Žádoucího ale smíření papežova s císařem nemohl dosáhnouti, protože papež, nemaje dosti na podání a na odvolání dekretů nepřátelských, ku kterýmž císař se nabízel, požadoval odřeknutí se koruny císařské co předběžnou výminku všelikých ze své strany ústupků. Naproti tomu slíbeny králi potřebné dispensace, aby sám sebe s Eliškou Rakouskou, dceru pak svou s bavorským princem oddati mohl. Tak vydav v Avinionu za čtrnáctidenního tam pobytu neméně nežli 10 000 dukátů, dne 24. listopadu loučil se odtud v nemenší cti a slávě, nežli tam přivítán byl.

Mělť oumysl pospíšiti odtud přímo do Lombardie synovi svému ku pomoci: tohoto však slavné vítězství u San Felice zjednalo mu možnost vrátiti se ještě jednou do Paříže. Teprv dne 24. prosince vytáhl odtud zase, chtěje s vojskem ve Francii a v Němcích najatým, v němž kromě biskupa bellovackého, konetábla franského hraběte z Eu a hraběte Sancerre i jiných proslulých lidí hojně se nacházelo, proniknouti do Lombardie skrze Savojsko a Montferrat. Moc válečná, kterou vedl s sebou do Itálie, udává se na 1600 přílbic, o počtu pěších však mlčí se.

Ale když se rozhlásilo, že král Jan byl spojencem papežovým i krále franského, minulo ho štěstí ve všech předsevzetích. Přední posavad guelfové italští, Florenčané i král Robert Neapolský, obrátili se až i sami proti papeži, javše se podporovali moc ligy, kdežto král Jan získal v kardinálu legátovi bononském spojence jen slabého a nespolehlivého; o císařské pak moci při všech těch událostech nebývalo již ani zmínky. Náčelník ligy Azzo Visconti vyhýbal se každé rozhodné bitvě s králem opatrně a chytře, nebrániv mu šíré krajiny, ale nechav ho mařiti své síly v nezdárných pokusích o dobytí pevných měst Pavie, Milána i Bergama; vědělť dobře, že finance jeho nestačily k delšímu držení v poli vojska znamenitého. Naproti tomu králova jízda francouzská ve spojení s lidmi legátovými, pokusivše se proti Ferraře, dne 14. dubna ouplně poraženi jsou a hrad u Pavie, dlouho hrdinsky nepřátelům odolávav, následkem zchytralého a mrzce zrádného podvodu Azzova konečně vzdáti se přinucen byl.[129]

Oběma těmi příhodami postavení krále Janovo stalo se čím dále tím povážlivějším, any také finance jeho pořád více se horšily a on v jejich nedostatku již ku prostředkům sahati musel, ježto s pověstí o královské jeho spanilomyslnosti a hojné štědrosti ve křiklavém stály odporu. I přišelť konečně ku poznání, že pro vzdálenost dědičné jeho říše nebylo mu možné udržeti se v panování nad Itálií; syn pak jeho, kterémuž je postoupiti chtěl, odříkal se i napřed vlády, které se ctí vésti a uhájiti nebylo lze. Tudíž opustil králevic Karel s dovolením otcovým již dne 18. srpna 1333 město Parmu a Itálii vůbec, do Čech se ubíraje; král pak Jan užil příměří mezitím uzavřeného především k ukládaní nových daní a k rozzastavení svých měst mezi ty, kteří věrni mu byli zůstali, aby co nejvíc možná peněz sebral k zapravení dluhů svých. Tak obdrželi páni Rossi Luccu i Parmu, páni Fogliani Reggio, Pii Modenu, Ponzoni Cremonu v zástavu co královi náměstkové, kteříž ale nedlouho uhájili se v držení jejich. Po nabytí tak trudné zkušenosti loučil se konečně dne 21. října král Jan ve Veroně s Itálií, ovšem ne tak čestně a slavně, jako před třemi léty v ní uvítán byl.[130]


  1. 446
  2. 447
  3. 448
  4. 449
  5. 450
  6. 451
  7. 452
  8. 453
  9. 454
  10. 455
  11. 456
  12. 457
  13. 458
  14. 459
  15. 460
  16. 461
  17. 462
  18. 463
  19. 464
  20. 465
  21. 466
  22. 467
  23. 468
  24. 469
  25. 470
  26. 471
  27. 472
  28. 473
  29. 474
  30. 475
  31. 476
  32. 477
  33. 478
  34. 479
  35. 480
  36. 481
  37. 482
  38. 483
  39. 484
  40. 485
  41. 486
  42. 487
  43. 488
  44. 489
  45. 490
  46. 491
  47. 492
  48. 493
  49. 494
  50. 495
  51. 496
  52. 497
  53. 498
  54. 499
  55. 500
  56. 501
  57. 502
  58. 503
  59. 504
  60. 505
  61. 506
  62. 507
  63. 508
  64. 509
  65. 510
  66. 511
  67. 512
  68. 513
  69. 514
  70. 515
  71. 516
  72. 517
  73. 518
  74. 519
  75. 520
  76. 521
  77. 522
  78. 523
  79. 524
  80. 525
  81. 526
  82. 527
  83. 528
  84. 529
  85. 530
  86. 531
  87. 532
  88. 533
  89. 534
  90. 535
  91. 536
  92. 537
  93. 538
  94. 539
  95. 540
  96. 541
  97. 542
  98. 543
  99. 544
  100. 545
  101. 546
  102. 547
  103. 548
  104. 549
  105. 550
  106. 551
  107. 552
  108. 553
  109. 554
  110. 555
  111. 556
  112. 557
  113. 558
  114. 559
  115. 560
  116. 561
  117. 562
  118. 563
  119. 564
  120. 565
  121. 566
  122. 567
  123. 568
  124. 569
  125. 570
  126. 571
  127. 572
  128. 573
  129. 574
  130. 575