Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Skladatelové
| Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb | ||
| Doba čtvrtá. Úvod | Skladatelové | Virtuosové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny hudby v Čechách a na Moravě |
| Podtitulek: | sestavil J. Srb (Debrnov) |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
Nejpřednějším a nejslavnějším skladatelem českým jest Bedřich Smetana, jenž zahájil novou dobu v dějinách hudby české a všestrannou činností svou zasloužil si názvu „Tvůrce hudby české“.
Narozen 2. března 1824 v Litomyšli, učil se počátkům hudby u Chmelíka a účinkoval již jako šestiletý hoch ve veřejném koncertě v říjnu l. 1830. Po té studoval gymnasium v Praze a v Plzni a l. 1843 odešel do Prahy, kde hudbě se oddal, studoval theorii hudební u J. Prokše a na přímluvu skladatele B. Kittla stal se učitelem hudby u hraběte Leopolda Thuna, kde zůstal až do l. 1848. Po té zařídil si ústav klavírní, l. 1849 trávil delší dobu ve Výmaru u Fr. Liszta, jehož přízeň si získal a s nímž zůstal i později v přátelském styku. Na radu virtuosa Al. Dreyschocka odešel l. 1856 do Goeteborku ve švédsku, kde se stal kapelníkem spolku filharmonického a setrval tam až do l. 1861.
Již za svého pobytu v Praze složil více skladeb klavírních a písní, mimo to ouverturu orchestrální (1849), slavnostní symfonii (1853) a později symfonické básně „Richard“ a „Valdštýnuv tábor“ (1858). Když l. 1861 počal se zmáhati v Čechách ruch národní a konány přípravy k zařízení českého divadla, vzdal se Smetana místa svého ve Švédsku, vrátil se do Prahy, chtěje sloužiti národu a vlasti, již milovati naučil se teprve ve Švédsku, a zřídil si opět hudební ústav klavírní.
Mimo to počal s mladistvým zápalem skládati vážnou operu „Braniboři v Čechách“ na slova K. Sabiny, již dokončil l. 1863 a l. 1866 dokončil komickou operu „Prodaná nevěsta“ na slova K. Sabiny. V kruzích uměleckých požíval Smetana pověsti nejlepší, l. 1863 zvolen sbormistrem Hlaholu a starostou hudebního odboru Umělecké Besedy. Ale při divadle rozhodovali různí činitelové a skladby Smetanovy připuštěny k provozování teprv l. 1866. „Braniboři v Čechách“ přijaty byly od obecenstva při prvním provozování dne 5. ledna s nesmírným jásotem, mnohokráte byli opakováni a již 30. května provedena „Prodaná nevěsta“. V říjnu 1866 jmenován Smetana kapelníkem při divadle českém a zůstal jím do l. 1874. Jeho příchodem k divadlu zavládly poměry úplně nové. Dřívější řemeslné provozování skladeb operních odstraněno, repertoir rozmnožen operami slovanskými a při provozováni rozhodujícím byla stránka umělecká. L. 1872 jmenován Smetana vrchním ředitelem opery a uloženo mu, aby obmezil se na řízení oper nejdůležitějších a věnoval se větší měrou skladbě. V době té dal podnět k zařízení spolku filharmonického a zařídil při divadle dramatickou školu dle vzoru Stokholmskěho a Kodaňského. Vedlé toho pracoval neúnavně ve skladbě, složil operu „Dalibor“ (1867), „Libuši“ (1868–1872) a „Dvě vdovy“ (1874). Přes tuto činnosť vytýkáno mu, že jeho nedbalostí divadlo hyne, že zavádí do divadla směr hudby německé a vůbec vedeny hádky více rázu osobního nežli věcného, jež byly výsledkem rozháraných poměrův politických. Také někteří přátelé Smetanovi přičinili se o to, že hádky ty různými zájmy živené, stále se přiostřovaly, ztrpčujíce mu činnosť uměleckou, což melo velmi neblahý účinek na jeho citlivou povahu. Aby se vyhnul těmto nesrovnalostem, pomýšlel na to, jakým způsobem by vzdáti se mohl svého místa a chtěl se vydati na cesty umělecké. Avšak jinak bylo usouzeno. Neustálým rozčilováním počal v létě r. 1874 nedoslychati na jedno ucho a v noci ze dne 20.–21. října ohluchl úplně. Lékařská pomoc, jíž se dovolával, byla úplně malomocná a Smetana nucen vzdáti se další činnosti divadelní. Tfin zanikla škola dramatická, po krátké době ustala v Činnosti své Jednota filharmonická, z prostor divadelních zmizel duch umělecky a zavládla dřívější činnosť vrcholící v pěstování operety.
Smetana hledal úlevy ve skladbě a v této nejkrutější době svého života a ve své zoufalé sklíčenosti složil čtyři symfonické básně „Vyšehrad, Vltavu, Šárku a Z českých luhův a hájů“, nejskvělejší to skvosty hudební literatury české, v nichž tvůrčí jeho duch dospěl k největší dokonalosti. Později připojeny ke jmenovaným čtyřem ještě dvě symfonické básně „Tábor a Blaník“ a celek pak nazván „Vlasť“.
V letě 1875 odebral se S. do Jabkenic ke svému zeti a tam v zátiší venkovském stále a neúnavně pracoval. Složil zde opery „Hubičku“ (1876), „Tajemství“ (1878), „Čertovou stěnu“ (1882) a počal pracovati na opere „Viola“, ustal však při prvních počátcích. Mimo to složil za této doby kvartetto „Z mého života“ (1876), „České tance“ pro klavír (1879), „Píseň na moři“ a „Věno“, sbory pro mužské hlasy, orchestrální čásť ke kantátě „Česká píseň“ (1878) a několik menších skladeb. Do Prahy přicházíval vždy pouze návštěvou na několik duí, aby poněkud okřál, a veřejně vystoupil naposledy jako pianista při svém jubilejním koncertě l. 1880; zvláštní potěšení měl při slavnostním provozování opery „Libuše“ v Národním divadle l. 1881 a 1883, a při stém provozováni „Prodané nevěsty“ 5. května 1882 v divadle u Žitné brány, kde holdovali mu zástupcové celého národa českého.
Koncem l. 1883 počal nápadné chřadnouti, halucinace tísnily jeho ducha ve spánku, v němž nalézal dříve největší útěchu, a na radu lékařskou odvezen 20. dubna 1884 do ústavu choromyslných, kde vypustil svého velikého ducha 12. května o páté hodině odpolední. Tělo jeho balsamováno professorem Drem. Hlavou a pohřbeno dne 15. května za nesmírného účastenství veškerých kruhův na útraty obce Pražské a péčí Umělecké Besedy na hřbitově Vyšehradském, kde postaven mu jednoduchý pomník.
Operami svými zahájil Smetana novou dobu v dějinách hudby české a ustálil sloh s rázem samostatným, v kterémžto směru nedostihl ho nikdo z jeho vrstevníkův, a jako jest vzorem opery komické „Prodaná nevěsta“, „Hubička“ a nejvyspělejší plod jeho „Tajemství“, jest v oboru vážném na předním místě opera „Dalibor“ vynikající neodolatelnou silou ve výrazu dramatickém i hudební charakteristikou; nejskvělejším plodem jeho jest „Libuše“, v níž dosáhl svrchované dokonalosti formou i obsahem.
O jeho duchaplnosti a skvělém nadání skladatelském svědčí jeho slavnostní předehry a pravými perlami v oboru hudby instrumentální jsou jeho symfonické básně „Vlasť“ nazvané. Ve svých salonních polkách a českých tancích vytvořil utěšené obrázky klavírní plné vzletu a svěžesti s rázem úplně českým, a jeho sbor „Rolnická“ pro mužské hlasy jest v oboru tom skladbou dosud nepřekonanou. Klavírní trio a kvartetto „Z mého života“ jsou utěšené plody dokonalého umělce, jimiž vyspělosť svou i zvláštní názory osvědčil co nejpřípadněji v oboru hudby komorní. Ve skladbách Smetanových pojí se skvělá vynalézavosť, významný, závažný obsah a duchaplné provedení s dokonalou formou v umělecký celek, jenž obestřen svěžím a původním živlem národním.
O životě a působení Smetanově psáno v různých časopisech, zejména pak přinesly články delší a stručnější:
Dalibor 1863–1889. Květy 1867 11. č. 3, Lumír 1877. 171; 1878, 424.
Světozor 1869, 287 (s podobiznou); 1882, 7. Česká včela 1876, 189.
Osvěta 1880, I. 16. Zlatá Praha 1884, 32; 1886, 356 (s podobiznou).
Slovník N. VIII. 690. Kalendář hud. českých, 1881 (s podobiznou).
Deutsche Allgem. musikal. Zeitung, Berlin 1879, 124.
Podrobný a zevrubný seznam skladeb Smetanových jest uveden v Kalendáři hudebníkův českých na rok 1888.
V Rozpravách hudebních č. 7. „Bedřich Smetana“ od E. Krásnohorské 1885, a č. 10. „Čtvrť století hudby české“ od E. Chvály 1888, oceněny jsou skladby jeho dle zásluhy.
Když po zbudováni prozatímného divadla českého v Praze nastala důtklivá potřeba oper původních, byl mezi českými skladateli prvním Karel Šebor, jenž uvedl původní operu na české jeviště. Narozen 13. srpna 1843 v Brandýse n. L., naučil se počátkům hudby u svého děda Ivana Douchy v Zeměchách, kde byl vychován, stal se l. 1855 žákem Pražské konservatoře, kde se vzdělal u professora Mildnera na housle a záhy jevil vlohy ke skladbě. Již l. 1860 provozována v koncertě ústavu jeho koncertní ouvertura pro orchestr z D a získala mu značnou pochvalu. Vystoupiv l. 1861 z ústavu, stal se učitelem hudby v Polsce, l. 1863 kapelníkem v Erfurtě a vrátiv se toho roku do Prahy, počal pracovati na své první opeře „Templáři na Moravě“, jež 20. října 1865 poprvé provozována na českém divadle a on jmenován druhým kapelníkem. Druhá opera „Drahomíra“ provozována 28. října 1867, „Husitská nevěsta“ 28. září 1868 a „Blanka“ 8. března 1870 na českém divadle. Jelikož ale s plodností nepokračovala též důkladnosť a zejména poslední skladba slabého dosáhla úspěchu, odešel Š. l. 1871 z Prahy, stal se kapelníkem ve Lvové, l. 1873 kapelníkem vojenským v Uhrách, po té ve Vídni. Po delší přestávce provozována nová jeho opera „Zmařená svatba“ 25. října 1878 na českém divadle, ale dlouho se neudržela a v další činnosti dramatické Šebor úplně ustal. Mimo to složil kantátu k slavnosti základního kamene Národního divadla 1868, za niž cenou byl poctěn, tři kvartetta smýkací, kvintetto pro smýkací nástroje, více skladeb klavírních a pro hudbu vojenskou.
Jedním z předních skladatelův českých a nejplodnější skladatel v oboru vokálním jest Karel Bendl, jehož dlouholetá a vydatná činnosť umělecká získala mu všeobecnou vážnosť nejen v domově, než i za hranicemi. Narozen 16. března 1838 v Praze, vzdělal se v umění hudebním při škole varhanické v letech 1855–1858, kde učitelové jeho byli Blažek, Zvonař a K. Pitsch; po té byl učitelem hudby a když koncem let padesátých počal čilejší ruch v oboru hudebním, pokusil se ve skladbě s dobrým úspěchem a vyznamenán cenou za dvojzpěv „Umlklo stromů šumění“. Při zaražení zpěváckého spolku Hlaholu byl mezi předními členy, 1. 1864 odešel do Brusselu, stal se druhým kapelníkem při divadle v Amsterodamě a po roce vrátil se do Prahy. V říjnu 1. 1865 zvolen sbormistrem Hlaholu, jemuž věnoval veškerou činnosť až do l. 1877 a přivedl výkony spolkové na vysoký stupeň dokonalosti. V době té složil největší počet různých skladeb vokálních, zejména sborův pro mužské hlasy, jež v koncertech spolkových byly provedeny, a pokusil se též v oboru dramatickém. První jeho opera „Lejla“, jež provozována s velkým úspěchem 4. ledna 1868 na českém divadle, pojistila mu jméno vynikajícího skladatele českého a po ní následovalo více skladeb dramatických, v nichž Bendl samostatný svůj sloh pěstoval. L. 1879 odešel do Nizzy, stal se sbormistrem u mecenáše Dervise, po té žil rok v Miláně a l. 1881 vrátil se opět do Prahy, zanášeje se skladbou. V letech 1868 až 1879 redigoval sbírku mužských sborův „Hlahol“, jež vydával Em. Starý, a l. 1883–1886 hudební přílohu k Humoristickým listům, již vydával J. R. Vilímek; mimo to jest po delší dobu též kapelníkem při pravoslavném chrámě ruském v Praze.
Mimo „Lejlu“ (1867) složil opery „Břetislav a Jitka“ (1869), „Starý ženich“ (1871), „Černohorci“ (1877), jež poctěna druhou cenou od výboru Národního divadla a „Karel Skreta“ (1883), jež poctěna první cenou od tohoto výboru. Velké orchestrální skladby „Švanda dudák“ (1881) a „Štědrý den“ (1886) jsou mezi ostatními nejzávažnější a zvláštním rázem vyniká instrumentální skladba „Tarantella“ (1880). Největšího úspěchu dosáhl Bendl velkými sborovými skladbami a četnými sbory i písněmi pro různé hlasy, jichž počet jest veliký a jimiž proslul mezi svými vrstevníky měrou největší. Za své zásluhy v oboru uměleckém jmenován čestným členem mnohých spolkův zpěváckých a členem akademie české.
Světozor 1868, 285; 1870, 311. Květy 1870 č. 39. Lumír 1879, 191.
Slovník N. X. d. I. 63, Kalendář hud. českých, 1884 (s podobiznou).
Dalibor 1874-1889. Hudební L. 1870 a 1871.
Zlatá Praha 1885, 737; 1886, 336 (s podobiznou).
Neobyčejnou plodností a důkladností skladeb svých ve všech úborech hudebního tvoření proslul geniální Antonín Dvořák, jemuž zvláštního uznání dostalo se též v daleké cizině, čímž zaujal místo mezi předními skladateli vůbec. Narozen 8. září 1841 v Nelahozevsi v okresu Velvarském, učil se počátkům hudby na škole vesnické u J. Špice a na varhany u A. Liehmanna ve Zlonicích. Maje ode dávna zálibu v hudbě, přemohl po dlouhém namáhání veškeren odpor proti snahám jeho čelící a odešel l. 1857 do Prahy, kde se stal žákem varhanické školy. Zde byli učitelové jeho Frant. Blažek, J. L. Zvonař, K. Pitsch a po jeho smrti J. Krejčí. Vystoupiv z ústavu, zanášel se vyučováním a nemaje podpory zápasil dosti často s nedostatkem. Když pak zřízeno prozatímní divadlo české, stal se členem orchestru divadelního, jenž zřízen z kapely Komzákovy, a zůstal zde až do l. 1873. V době té studoval partitury starých mistrův i skladatelův novějších a složil veliké množství různých skladeb, aniž pomýšlel na jejich provozování. V letech 1873–1876 byl varhaníkem při chrámě sv. Vojtěcha, obdržel na základě svých skladeb státní stipendium a když ucházel se o ně opět l. 1878, přiloživ „Moravské dvojzpěvy“ k žádosti, seznal je skladatel Brahms a doporučil Dvořáka nakladatelské firmě N. Simrock v Berlíně, jež učinila jej známým ve světě hudebním i za hranicemi.
První skladbou v Berlíně vydanou byly Moravské dvojzpěvy v překlade německém „Klange aus Mähren“ 1878, po té „Slovanské tance“ v klavírní úpravě, později pro orchestr, po té následovaly jiné četné skladby a v době nejnovější vydala velké Dvořákovy skladby firma Novello v Londýně, zejména „Svatební košili“, „Hymnus“ a oratorium „Svatá Ludmila“. Ačkoliv skladatelská činnosť Dvořákova sahá až do l. 1862 a on mimo množství písní roku toho složil kvartetto z A dur, brzo po té kvintetto pro nástroje smýkací a dvě symfonie, přece zůstal širšímu obecenstvu neznámým až do l. 1873. Teprve když v koncertě Hlaholu dne 9. března 1873 proveden jeho „Hymnus“ řízením K. Bendla, vřaděn mezi první skladatele české, jimž nyní vévodí, hlásaje slávu českého umění v daleké Anglii, kde za příčinou provozování velkolepých skladeb svých přítomen byl při hudebních slavnoatech. V dřívějších skladbách přidržoval se nového směru Wagnerova, později ustáliv názory své v oboru tom vytvořil samostatný svůj sloh český, živlem národním prodchnutý, přidržuje se směru klassického, a ve svých skladbách oratorních přilnul ke skladbám Händlovým.
Složil opery „Král a uhlíř“ (1871), „Tvrdé palice“ (1874 o jednom dějství), „Vanda“ (1875), „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (1882, nejskvělejší dílo dramatické) a „Jakobín“ (1888). Velké skladby pro sbor a orchestr jsou „Hymnus“ (1872), „Stabat mater“ (1876), „Žalm 149“ (1879, pro mužské hlasy), „Svatební košile“ (1884), „Svatá Ludmila“ (1886) a „Velké rekviem“ (1890).
K největší dokonalosti dospěl Dvořák ve skladbách komorních a instrumentálních a pravým obohacením literatury hudební jsou jeho čtyři symfonie, hudba k činohře Kajetán Tyl (1881), tři slovanské rhapsodie (1878), suita (1879), ouvertura Husitská (1883), scherzzo capriccioso (1884), orchestrální fantasie a slavnostní pochod.
Původní vynalézavostí, zvláštním vzletem a závažným obsahem, jakož i původností vynikají serenady pro smýkací i dechové nástroje (1875 a 1878), kvartetta a sextetto pro smýkací nástroje (1878), skladby klavírní „Slovanské tance“ (1878), „Legendy“ (1880), „Ze Šumavy“ (1883) a jiné menší i větší skladby.
Skvělými pracemi v oboru vokálním jsou jeho sbory pro mužské i smíšené hlasy s průvodem klavírním, 13 Moravských dvojzpěvův a cigánské melodie pro jeden hlas s průvodem klavírním.
Za své zásluhy v oboru uměleckém získal mnoho vyznamenání, zejména vyznamenán řádem železné koruny, jmenován členem české akademie, doktorem hudby universitou Oxfordskou a čestným doktorem filosofické fakulty při universitě české v Praze.
O činnosti Dvořákově psáno bylo v různých listech domácích i zahraničních, zvláště pak v těchto:
Světozor 1878, 584. Ohlas od Nežarky 1879 č. 17.
Dalibor 1873–1890. Kalendář hud. česk. 1884 (s podobiznou).
Humorist. listy 1878, č. 7. (s podobiznou).
Musikalisches Wochenblatt. Leipzig 1879–1880, 3–91.
Zlatá Praha 1884, č. 14. (s podobiznou).
Podrobný seznam jeho skladeb uveřejněn v Daliboru 1891.
Nejen množstvím skladeb, než i jejich cenou postavil se záhy v první řadu skladatelův českých Zdeněk Fibich. Narozen 21. prosince 1850 v Šebořicích u Čáslavě, stal se l. 1864 žákem konservatoře Lipské, kde učitelové jeho byli Jadassohn, Moscheles a Richter, a v době té měl příležitost seznati množství vynikajících skladeb tam provozovaných. L. 1868 odešel do Mannheimu a konal studia kontrapunktická u kapelníka V. Lachnera; l. 1870 vrátil se do Prahy, dokončil první svou operu „Bukovín“ a l. 1874 odešel jako učitel hudby do Varšavy, kde však pouze rok setrval. Vrátiv se opět do Prahy, stal se druhým kapelníkem při českém divadle, l. 1878 ředitelem hudby při ruském pravoslavném chrámě a od l. 1881 zanáší se vyučováním a skladbou.
Počet jeho skladeb jest velmi četný a pokusil se ve všech oborech se značným zdarem. L. 1889 jmenován členem komise pro státní zkoušky ze zpěvu a léta 1890 členem české akademie.
Složil opery „Bukovín“ (1870), „Blaník“ (1877), „Messinská nevěsta“ (1883), skladby pro sbor a orchestr, „Svatební scénu“, „Melusinu“ (1873), „Jarní romanci“ (1881), skladby instrumentální, totiž symfonie, ouvertury k dramatům „Othelo“, „Pražský žid“, „Bouře“ a „Noc na Karlštejně“ (1886, nejskvělejší to skladba z oboru toho, plna neobyčejné krásy a svěžesti), ouverturu veseloherní, symfonický obraz „Toman a lesní panna“, „Vesnu“, symfonickou báseň „Záboj a Slavoj“ (1875), kvartetto klavírní (1874), kvartetto pro nástroje smýkací (1878), dvě klavírní tria, dvě klavírní sonaty, sonatu pro housle, množství skladeb klavírních a osm dvojzpěvův pro ženské hlasy. Se zvláštní zálibou a horlivostí pěstuje Fibich melodram a složil z oboru toho „Vodník“, „Pomsta květin“, „Věčnost“ a „Hippodamie“ o třech dílech.
Dobrou pověsť získal si jako učitel theorie hudební, v kterémžto oboru nad jiné předčí a ve své knihovně má nejdůležitější díla hudební z doby staré i novější, jichž jest znalcem výborným. Svou úslužností uměleckou ochotou znám jest chvalně nejen v kruzích odborných, než i ve vrstvách širších.
Dalibor 1873–1890. Lumír 1879, 533. Humorist. L. 1881, č. 46. (s podob.).
Kalendář hud. česk. 1883 (s podob.). Divadelní L. 1880, 18 (s podob.).
Světozor 1882, 70 (s podob.). Zlatá Praha 1884, č. 31 (s podob.).
Řadu skladatelův dramatických rozmnožil v polovici let šedesátých výborný pianista Vilém Blodek, jenž v kruzích hudebních menšími skladbami co nejchvalněji byl znám a komickou operou „V studni“ zaujal čestné místo mezi umělci českými. Narozen 3. října 1834 v Praze, vzdělal se v l. 1846–1852 na flétnu u professora Eisera a vedlé toho pěstoval s nejlepším prospěchem klavír. Vynikaje nadáním již jako žák konservatoře, složil sextetto pro dvoje housle, flétnu, hoboj, roh a pozoun, po té dvě ouvertury, symfonii, jež v koncerte ústavu byla provedena, a koncert na flétnu. Zdokonaliv se na piano u Dreyschocka, stal se l. 1853 učitelem hudby v Polsce a po třech letech vrátil se do Prahy, a když l. 1860 dán professor Eiser na odpočinek, stal se jeho nástupcem při konservatoři. Jeho pokus dramatický „V studni“, provozovaný 17. listopadu 1876 na českém divadle, potkal se s úplným zdarem a Blodek počal skládati komickou operu „Zídek“, již ale nedokončil, neboť po delší churavosti stížen byl chorobou duševní a zemřel 1. května 1874 v ústavě choromyslných v Praze. Mimo skladby uvedené složil hudbu k živému obrazu při slavnosti Shakespearové l. 1864, velkou figurální mši 1865, více českých sborův pro mužské hlasy, skladeb klavírních a sepsal školu pro flétnu.
Dalibor 1873, 243. Hudební listy 1870, 382; 1874, 80 a 86.
Humorist. L. 1881, č. 43 (s podob.). Světozor 1887, č. 18 (s podob.).
Na počátku let sedmdesátých vstoupil do řad dramatických skladatelův českých virtuos na housle Vojtech Hřímalý, ale činnosť jeho netrvala dlouho, neboť když odešel do ciziny, umlkla jeho tvořivosť. Narozen 30. července 1842 v Plzni, kde otec jeho byl varhaníkem, vzdělal se v letech 1855–1861 na housle u professora Mildnera při Pražské konservatoři, kde byl zároveň bratr jeho Jan, stal se l. 1861 koncertním mistrem v Rotterodamě a po té v Goeteborku. Léta 1868 vrátil se do Prahy, stal se ředitelem orchestru při českém divadle a složil více menších skladeb příležitostných; po té vystoupil s komickou operou „Zakletý princ“, jež 13. května 1872 provozovala se na českém jevišti s rozhodným úspěchem, ale brzo odešel od divadla českého a stal se druhým kapelníkem při divadle německém. L. 1875 odešel do Černovic v Bukovině, kde jmenován ředitelem hudebního spolku, a l. 1887 stal se ředitelem hudebního spolku ve Lvově.
Složil hudbu k fraškám (6), kusy balletní, ouverturu pro velký orchestr k dramatu „Jan Hus“, serenadu z F pro smýkací orchestr, kvartetta smýkací, čtyry kantáty pro mužský sbor, „Pannu jezerní“ pro žensky sbor, scénu pro baryton a průvodem orchestru, více sborův pro různé hlasy, několik skladeb církevních a vydal v nové úpravě „Bartákovu školu na housle“ u Wetzlera v Praze.
Zápisky vlastní. Hudební L. 1872 a 1874. Dalibor 1883–1889.
Ruch v oboru hudebním činností Smetanovou zahájený a udržovaný šířil se též do kruhův širších a nalezl mezi milovníky umění nadané následovníky, k nimž náleží dovedný pianista a plodný skladatel Josef Richard Rozkošný. Narozen 21. září 1833 v Praze, vzdělal se v hudbě při ústavě Jiránkově a zdokonalil se na piano u V. Tomáška. Léta 1855 odešel na cesty umělecké do Brna, do Terstu, zavítal do Peště a do knížectví Srbského, vrátil se do Prahy a studoval theorii hudební u B. Kittla. Když byl složil množství písní a skladeb komorních, vystouplí s komickou operetou „Mikuláš“ l. 1870 na českém divadle; druhá vážná opera jeho „Svatojanské proudy“ provozována 3. října 1871 s výborným úspěchem, ale malého úspěchu dosáhla velká opera „Záviš z Falkenštejna“ (l. 1877). Po té pracoval na operách „Pytláci“, „Alchymista“, a skvělého výsledku dosáhl operou „Popelka“ na slova O. Hostinského, jež poprvé provozována 31. května 1885 a častokrát byla opakována; po té následovala opera „Krakonoš“ (1889). Mimo to složil 4 skladby církevní, 2 orchestrální, 130 písní, 60 skladeb klavírních a několik mužských sborův.
Lumír 1877, 464. Světozor 1879, 58. Hudební L. 1870 a 1871.
Slovník N. VII. 746. Humorist. L. 1880, č. 17 (s podob.).
Kalendář hud. česk. 1873 (s podob.).
Z ostatních skladatelův pokusili se v oboru dramatickém a instrumentálním ještě mnozí jiní. Dovedný varhaník Čeněk Vinař narozen 7. února 1835 v Divišově, vzdělal se při ústavě pro hudbu církevní v Praze a po té stal se varhaníkem v Horvatsku; vrátiv se do Prahy, jmenován l. 1864 professorem zpěvu při konservatoři Pražské, po roce odešel z ústavu a zemřel 16. prosince 1872 v Praze. Složil operu „Vodník“, velkou mši, koncert na varhany, více skladeb klavírních a sepsal „Nauku o instrumentaci“, již tiskem vydal I. L. Kober 1864 v Praze.
Plodný skladatel Josef Nešvera narodil se 24. října 1843 v Praskolesích u Hořovic, vzdělal se v hudbě u Krejčího v Praze a stal se ředitelem kůru v Berouně, l. 1878 v Hradci Králové a l. 188 v Olomouci při chrámě arcibiskupském. Složil operetu „Bratránek“, více mší, rekviem, pašije, De profundis pro sbor a orchestr, jež vydal Buršík a Kohout v Praze (1889), několik skladeb klavírních, koncert pro housle a více písní.
Moric Anger narodil se 12. března 1844 v Sušici, vzdělal se na housle v Praze a stal se divadelním kapelníkem v Plzni, v Štýrském Hradci, ve Vídni a l. 1881 při Národním divadle v Praze; l. 1889 jmenován ředitelem kůru při klášteře Křižovnickém. Složil komickou operu „Záletníci“ 1880, více vložek ke hrám divadelním a menších skladeb příležitostných.
Výtečný pianista Jindřich Kaán z Albestu narodil se 29. května 1852 v Tarnopoli v Haliči, vzdělal se v umění hudebním v Praze při ústavě pro hudbu církevní a na klavír u V. Blodka. Složil velký ballet „Bajaja“, klavírní koncert, více sonat, klavírní tria, tři symfonické básně pro orchestr a transskriboval Smetanovy symfonické básně pro klavír.
Virtuos na varhany a skladatel Josef Klička narodil se 15. prosince 1855 v Klatovech a vzdělal se v hudbě při ústavě pro hudbu církevní. Složil značný počet různých skladeb a vložek k dramatům, hudbu k obrazu „Jaroslav“, komickou opera „Spanilá mlynářka“, velkou dumu z husitských dob „Pohřeb na Kaňku“ pro sóla, sbor a orchestr, jež provedena 12. prosince 1886 v koncertě Pražského „Hlaholu“ s velikým úspěchem, „Hymnus“ pro smíšený sbor s průvodem varhan 1890, fantasie na varhany a sbory pro ženské hlasy.
Skladatel Jindřich Hartl narozen 30. dubna 1856 v Staré Pace, vzdělal se při ústavě pro hudbu církevní v Praze a stal se divadelním kapelníkem. Složil komickou operu „Natálie“, jež provozována 27. června 1887 na Národním divadle, více skladeb klavírních a instrumentálních.
Velkou plodností skladatelskou ve věku poměrné mladém vynikl Karel Kovařovic. Narozen 9. prosince 1862 v Praze, vzdělal se na klarinet a na harfu při konservatoři Pražské a v theorii hudební zdokonalil se u Zd. Fibicha. Složil komické opery „Ženichové“ 1883, „Cesta oknem“ 1885, ballety „Hašiš“ 1883, „Pohádka o nalezeném štěstí“ 1889, symfonickou báseň „Persefona“, velkou kantátu „Jarní“ pro sbor a orchestr l. 1884, klavírní koncert s průvodem orchestru 1888 a více skladeb klavírních a vokálních.
Mezi nejmladším dorostem skladatelským vynikl Josef B. Förster; nar. 30. prosince 1859 v Praze, vycvičil se při ústavě pro hudbu církevní a l. 1889 stal se ředitelem kůru v Praze. Složil symfonii, nocturno, serenadu a dvě menší skladby orchestrální, trio z f-moll, kvartetto pro smykací nástroje, více skladeb klavírních, „Hymnus andělů“ pro sbor a orchestr, a několik zdařilých sborův vokálních; mimo to jest hudebním referentem v „Národních Listech“ a sepsal více článkův odborných do hudebních časopisův.
Odbor hudby církevní pěstovali František Gregora v Písku, jenž narozen 9. ledna 1819 v Netolicích, vzdělal se při konservatoři Vídeňské, stal se ředitelem kůru v Písku a zemřel 27. ledna 1887. Složil velký počet skladeb církevních a sepsal „Nauku o skladbě hudební“ na základě basu fundamentálního (1866).
Skladatel Alois Hnilička narodil se 21. března 1826 v Ústí n. O., vzdělal se při ústavě pro hudbu církevní v Praze a stal se l. 1872 ředitelem kůru v Chrudimi. Složil asi 140 skladeb světských i církevních a získal si velkou zásluhu jakožto učitel hudby.
Skladatel František Záhorský narodil se 21. ledna 1845 v Nové Pace, vzdělal se při ústavě pro hudbu církevní v Praze a stal se ředitelem kůru ve svém rodišti. Složil 20 mší s průvodem orchestru, 6 vokálních mší, více skladeb klavírních a sepsal školu zpěvu, klavírní a pro housle. Mimo to osvědčili se pilnými pracovníky v oboru církevní hudby Josef Cainer, ředitel kůru v Praze, Fr. Hruška (1847–1889) ředitel kůru v Mladé Boleslavi, Josef C. Sychra (nar. 1859 v Ústí n. O.) v Staré Boleslavi, Roman Nejedlý v Litomyšli, Jan Paťha v Jičíně, Bohuslav Jeremiáš v Písku, K. Strnad, varhaník v Olomouci.
V oboru skladeb sborových vynikli největší činností vedlé J. L. Zvonaře v letech padesátých Emanuel Vašák (nar. 1818 v Čivicích, zemř. 1891 v Praze), František Vogl (nar. 20. července 1821 ve Vroutku), jichž sbory vedle Jelenových, Horákových a Veitových náležely k nejoblíbenějším; Jan Knahl (nar. 1825 v Hronově) vynikl svěžím sborem „Já jsem Slovan s duší s tělem“ (1849, jenž mylně připisován J. Vašákovi). Mimo to skládali sbory české Josef Drahorád (nar. 1816 v Bohuslavicích), Adolf Winter (nar. 1820 ve Chvalkovicích, Martin Nováček (nar. 1835 v Horažďovicích), Karel Slavík (nar. 1837 v Chebu), Hynek Palla (nar. 1837 v Praze), jenž později chvalnou činnosť vyvíjel v Plzni, František Pivoda (nar. 19. října 1824 v Žeravicích na Moravě), usadil se l. 1858 v Praze, stal se po té učitelem operního zpěvu, vydal „Novou nauku u vyučování zpěvu“ a více různých skladeb; Václav HořejSek, Jindřich Pech, Quido Havlasa, Emanuel Karel Heis, Josef Paukner (nar. 1849 v Sedlci), jenž složil více sborův žertovných, a k těm přidružilo se více jiných, jichž skladbami stále se doplňovala nejnovější sborová literatura česká.
Zvláštní podnikavosť a horlivou činnosť ve směru hudebním osvědčil Ludevít Procházka, výtečný pianista a skladatel četných sborův. Narozen 14. srpna 1837 v Klatovech, studoval práva při universitě Pražské, dosáhl hodnosti doktora práv a stal se magistrátním úřadníkem. Vzdělav se na výborného pianistu již v domové, zdokonalil se u B. Smetany a když po roce 1860 nastal čilejší ruch v kruzích uměleckých, založil sbírky původních sborův „Záboj“, „Vesna“, „Bojan“, později „Kytice“ a vydával sbírku písní národních „Slavie“. Zároveň byl mezi prvními zakladateli Hlaholu a Besedy Umělecké, kde se stal jednatelem, dal podnět k založení „Matice hudební“ 1871 a k založení spolku pro hudbu komorní.
Složil množství zdařilých sborův a jakožto dlouholetý hudební referent Národních listův získal si velkou zásluhu o rozvoj umění hudebního v Praze. L. 1879 odešel do Hamburku, zanášeje se vyučováním hudby a při poslední návštěvě zemřel 19. července 1888 v Praze.
První mezi skladateli českými, jenž na základě živlu narodního nastoupil samostatnou cestu a ve svých sborových skladbách nejlépe postihl ducha národního, byl Pavel Křížkovský. Narozen 9. ledna 1820 v Holasovicích ve Slezsku, vstoupil l. 1845 do kláštera Augustiniánského na Starém Brně a zdokonaliv se v theorii hudební u B. Riegra, počal skládati sbory. Když l. 1860 počal se zmáhati ruch u životě společenském, dal podnět k založení zpěváckého spolku „Beseda“ v Brně, jehož stal se ředitelem. L. 1872 jmenován kapelníkem při chrámě arcibiskupském v Olomouci, vzdal se místa toho l. 1883 za příčinou oční nemoci, žil v zátiší v klášteře Brněnském a zemřel 8. května 1885.
V letech šedesátých rozvíjel činnost nejutěšenější a přepracoval krátké sbory národní, utvořiv z nich pravé skvosty zpěvu sborového; k nim náležejí „Utonulá“, „Zatoč se“, „Odvedeného prosba“, „Žaloba“, „Výprask“, „Odpadlý od srdce“ a „Dar za lásku“, nejlepší to perla v oboru zpěvu sborového. Kantatu „Kyril a Method“ s průvodem dechových nástrojův složil k slavnosti Velehradské 1863. Později složil „Pastýř a poutníci“ a „Zahrádka boží“, jež arci oněm vyrovnati se nemohou. Sbory národními získal si nejlepší jméno jako jeden z předních skladatelův českých.
Kritická příl. k Nár. L. 1863, 55. Květy 1870 č. 12. Hudební listy 1872, 187.
Světozor 1875, 44 a 1878, 265. Dalibor 1884, 2 a n.
Slovník N. X. dod. 329. Zlatá Praha 1885 č. 25 (s podob.).
J. Geisler, Životopis K. 1886. (V Rozpravách hud.)
Vedle Křížkovského postihl ve svých četných sborových skladbách směr národní nejúplněji Arnošt Förchtgott Tovačovský, jenž zároveň nejhojnější měrou čerpal z čistého zřídla slovanských písní národních. Narozen 28. prosince 1825 v Tovačově na Moravě a studoval v Olomouci, kde seznámil se s professorem Šemberou, jenž mu vštípil směr vlastenecký. Léta 1857 odebral se do Vídně, studoval práva, ale brzo oddal se hudbě; l. 1860 jmenován professorem hudby a 1864 ředitelem zpěvu při ruském pravoslavném chrámě, kde obnovil zanedbaný zpěv staroslovanský. Přičiněním jeho založen l. 1862 Slovanský zpěvácký spolek, jehož ředitelem byl až do své smrti, získal si o rozšíření zpěvu slovanského ve Vídni velkou zásluhu jako výborný pěvec i skladatel a zemřel 18. prosince 1874 ve Vídni.
Mimo sbory původní, mezi nimiž vyniká „Vlasti“, „Svorný duch“ upravil a harmonisoval mnoho jihoslovanských národních písní pro sbor mužský, v kteréžto příčině byl nad jiné povolaným. Jeho skladby mají původní, individuální ráz slovanský, jenž posluchače jímá, a náležejí k nejoblíbenějším pro jejich vroucí náladu a zpěvnosť. Většinu jeho skladeb vydal tiskem Em. Starý v Praze.
Dalibor 1873, 355; 1875, 353; 11; 1884. Světozor 1875, 63.
Květy 1868 č. 18. Hudební listy 1874, 211; 1875, 168.
Humoristické L. 1884, č. 33. (s podobiznou).
Po smrti Tovačovskébo stal se sbormistrem Slovanského spolku ve Vídni horlivý Alois Alex. Buchta (nar. 1841 v Prostějově) člen dvorní opery, jenž úřad ten dosud zastává.
Na Moravě byl jedním z prvních umělcův, kteří skládali sbory české, Hynek Vojáček. Narozen 4. prosince 1825 v Zlíně, studoval v letech 1837–1843 gymnasium v Brně a již v době té skládal české písně a sbory. L. 1853 odešel na Rus a stal se professorem při konservatoři Petrohradské. Mimo sbory složil několik ouvertur, 5 mší s průvodem orchestru, více skladeb klavírních a komickou operetu „Zajatá“.
Plodným skladatelem jmenovitě skladeb žertovných byl Antonín Javůrek; narozen 13. června 1834 ve Vojnovu Městci, stal se doktorem práv, byl delší dobu sbormistrem zpěváckého spolku Besedy Brněnské a zemřel 15. října 1887 v Brně.
Bratr jeho Norbert Javůrek, narozen 18. ledna 1839 ve Vojnovu Městci, stal se doktorem lékařství a zemřel 29. ledna 1880 ve Splitu v Dalmácii. Složil několik sborův českých a vynikl jako dovedný harmonisator moravských písní národních, jichž 75 vydala tiskem Matice hudební v Praze l. 1875.
Vedlé těch osvědčili se jako skladatelé a učitelé hudby Josef Čapka Drahlovský (nar. 1847 v Drahlově), složil více skladeb církevních a klavírních a jest ředitelem kůru v Přerově.
Leoš Janáček,[1] ředitel kůru v Brně, jest professorem hudby při ústavě učitelském a byl delší dobu sbormistrem Besedy Brněnské.
Mezi Slovinci dosáhl dobré povésti jako skladatel rodák český Antonín Förster. Narozen 20. prosince 1837 v Osojnicích u Mladé Boleslavě, studoval práva při universitě Pražské, vzdělal se v umění hudebním při ústavě varhanickém a po té oddal se hudbě. Léta 1865 stal se ředitelem kůru v Senji a l. 1868 při biskupském chrámě v Lubljani, kde dosud mešká.
Již za svého pobytu v Praze složil více písní a sborův českých, po té více sborův slovinských, operu „Gorenjski slavček“ a množství menších skladeb církevních. Mimo to redigoval zpěvník „Cecilija cerkvena pismarica“, jenž vydán v Celovci, sepsal Školu zpěvní, Nauku o hudební theorii jazykem slovinským a německým a sestavil sbírku slovenských národních i znárodnělých písní „Triglav“ s průvodem klavírním.
Slavného jména dosáhl činností uměleckou na daleké Rusi výtečný pianista a skladatel Edvard Nápravník. Narozen 24. srpna 1839 v Bejšti u Pardubic, odešel l. 1852 na českou reálku do Prahy a vzdělal se v hudbě při ústavě varhanickém. V tu dobu složil více skladeb, zejména fugy a praeludie, figurální mši, sonatu pro housle a klavír, „České perle“ (1859), fantasii na české národní písně „Loučení“ a ouverturu z českých národních písní pro orchestr „Vlasta“ 1860. L. 1861 odešel na Rus, stal se kapelníkem u knížete Yusuppova, po roce přišel do Petrohradu, stal se varhaníkem při carském divadle, po té druhým, 1. 1868 prvním dvorním kapelníkem a získal si jako dirigent slavné jméno. Složil čtverylku z ruských národních písní, opery ruské „Nižegorodci“, jež provozována na carském divadle v Petrohradě 1869, „Harold“ 1886, národní tance pro orchestr, smutečný pochod pro orchestr, klavírní trio a více skladeb komorních a instrumentálních, jež pojistily mu jméno předního skladatele na Rusi.
Dalibor 1869, 147. Květy 1872, 14. Slovník N. X. d. I. 437.
Ze skladatelův, kteří odešli za svým povoláním do ciziny, účastnili se hudebního ruchu českého Václav Theodor Brádský (narozen l. 1833 v Rakovníce, kde l. 1881 zemřel), učitel hudby v Berlíně, jenž složil mimo německé opery sbory české „Otče náš“ a „Na Tatry“.
Nadaný umělec a virtuos klavírní Josef Jiránek (narozen l. 1355 v Ledcích) odešel l. 1877 jakožto učitel hudby do Charkova a složil několik skladeb klavírních. Tam působí též jeho bratr Alois Jiránek (nar. l. 1858) a Josef Holý (nar. 1853 v Lochovicích). Učitelem hudby v Moskvě stal se Váša Laub (narozen l. 1857 v Berlíně), jenž složil více sborů, skladeb klavírních a písní velmi zajímavých. Váša Suk, vynikající houslista, stal se divadelním kapelníkem v Kievě a složil několik skladeb instrumentálních. Josef Přibík (nar. 1855 na sv. Hoře u Příbrami), stal se kapelníkem na Rusi a složil více skladeb vokálních a instrumentálních.
Slavné jméno získal si v cizině skladatel dramatický Jan Josef Abert, vychovanec Pražské konservatoře. Narozen 21. září 1832 v Kochovicích u Litoměřic, vzdělal se na kontrabas, stal se l. 1852 členem dvorního divadla v Stuttgartě a l. 1857 jmenován dvorním kapelníkem. Složil několik ouvertur, symfonií a čtyry německé opery, z nichž „Astorga“ dosáhla největšího úspěchu.
- ↑ Jediný ze skladatelův žijících, jenž nevyhověl prosbě a žádosti naší o poskytnutí dát životopisných.