Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Doba čtvrtá. Úvod
| Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb | ||
| O písních a tancích národních | Doba čtvrtá. Druhá polovice věku 19. Hudba s rázem národním | Skladatelové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny hudby v Čechách a na Moravě |
| Podtitulek: | sestavil J. Srb (Debrnov) |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
Co vykonáno v oboru hudebním v zemích českých za dob dřívějších, mělo svou oprávněnosť časovou a podmíněno bylo okolnostmi zevnějšími i vnitřními. Skladatelé čeští v době první, vyšinuvše se na stupeň značné dokonalosti, vypěstovali samostatnou píseň duchovní; avšak činnosť ta neměla dlouhého trvání, zaniknuvši v bouřích válečných. Po mnoholeté strnulosti počal čilejší ruch v oboru hudby instrumentální, jež ve věku 18. dosáhla svého vrcholu. Skladatelé čeští vytvořili v době té sice množství skladeb, avšak nevynikly rázem samostatným a skladby jejich brzy jinými byly překonány.
Za doby třetí pěstována hudba na týchž základech, jako v době druhé, avšak při změněných poměrech v životě veřejném nastal částečný obrat. Vědomí národní počalo se probouzeti, literatura česká nalezla několik pilných pěstitelův, založením ústavův k pěstování hudby nastala činnosť vytrvalejší a ke skladbám menších rozměrův užili někteří ze skladatelův slov českých. Za doby té pěstována pak nejen hudba instrumentální, nýbrž přihlíženo i k hudbě vokální, čímž dosavadní jednostrannosť byla odklizena a nastával nenáhlý přechod k době nejnovější. Z kruhův literárních vnikala, osvěta do vrstev širších, vědomí národní se vzmáhalo a brzo počal se ozývati zpěv český též u veřejnosti.
Rozhodná změna ve zřízení státním a v životě veřejném nastala rokem šedesátým, když (20. října 1860) vydán diplom říjnový, jímž odstraněno dřívější hospodářství absolutistické ve všech zemích rakouských. Nová ústava nevyhověla sice všem oprávněným požadavkům po stránce politické a národní, přece však usnadněna jí činnosť veřejná, zejména v oboru vědeckém a uměleckém. V literatuře české přibývalo pracovníkův, uvědomělosť národní utužovala se zřizováním různých jednot a spolkův zpěváckých a Sokolských po všech zemích koruny České, a školské poměry upravovány dle potřeby obyvatelstva, čímž dorůstající mládeži dostalo se přiměřeného vzděláni také směrem národním.
V době té pracovalo v oboru hudebním více umělcův starších, k nimž připojilo se množství nadaných mladších skladatelův. Nejčinnějším mezi těmi byl Josef Leopold Zvonař, jenž vyvíjel neobyčejnou činnosť jako učitel, skladatel a spisovatel. Avšak obor dramatický neměl dosud úspěchu, poněvadž divadlo české, zůstávajíc v podruží, nemohlo pobádati k větší činnosti. Teprv když zřízeno v Praze koncem 1. 1862 divadlo samostatné, vznikla také touha po původních skladbách českých. Dříve nebylo k činnosti té potřebné podmínky a také obecenstvo české nebylo dosud proniknuto tou snahou, které nezbytně po stránce té bylo třeba. Jakmile však zřízením českého divadla zavládly ve směru tom poměry nové, objevili se záhy mezi skladateli českými umělci, kteří skladbami dramatickými rázem dosáhli úspěchu.
Zpěvohry české skládány arci také v době dřívější, jak bylo již uvedeno, zejména složil František Škroup zpěvohru „Dráteník“ (1826), jež považována za přední operu národní. Dílo to však, skládající se z jednotlivých písní prosou spojených, bylo tou měrou prostičké, že při něm dlužno míti na zřeteli pouze cenu jeho poměrnou a historickou; neboť vzniklo sice z intencí nejlepších, ale nevyhovělo ani požadavkem doby tehdejší. Po stránce umělecké nevyrovnalo se ani skladbám prostředním toho druhu a pouze z nedostatku cennější práce domácí považováno v nadšení vlasteneckém za skladbu a operu národní. Ostatní zpěvohry Škroupovy měly ještě méně rázu samostatného a umělecké ceny hudební. Skladatel Macourek složil původní operu „Žižkův dub“ (1847), ale také skladba ta zanikla po jediném provedení.
Za nového ruchu uvedeny na jeviště české Skuherského opera „Vladimír“ (1863) a „Templáři na Moravě“ od Šebora (1863). Ale také skladby ty nepostihly ducha českého a nemajíce rázu původního, pozbyly brzo působivosti.
Teprve skladbami Smetanovými učiněn rozhodný pokrok v oboru dramatické hudby české a jimi zahájena v domácích dějinách hudebních doba nová.
O hudbě české, jevící ráz samostatný a ducha národního v rouše uměleckém, hudebně cenném, mluviti lze teprve od l. 1866, v němž na jeviště uvedena „Prodaná nevěsta“. Za dob dřívějších lze mluviti pouze o hudbě v Čechách.
První opera Smetanova „Braniboři v Čechách“, dokončena již l. 1863, ale provozována teprve v měsíci lednu 1866 na jevišti českém a přijata od obecenstva s neobyčejným nadšením. Skladba ta věstila zvláštní uměleckou prohloubeností, formální dokonalostí a barvitostí národní rozhodný pokrok v České hudbě dramatické, ale i dílo to, ač chová v sobě veliký poklad původního živlu českého, nebylo proniknuto týmž duchem národním a nejevila se v něm ona samostatnosť a rázovitosť, jako v jeho skladbách pozdějších. Druhá Smetanova skladba dramatická, komická opera „Prodaná nevěsta“, provozována poprvé 30. května 1866 na jevišti českém po úspěchu, jehož dosáhli „Braniboři“, tvoří v dějinách hudby české rozhraní, oddělujíc dobu hudební s rázem národním od doby starší, kráčející v šlépějích zahraničných.
Opera ta, v níž slovo české přišlo k úplné platnosti, oživeno jsouc duchem národním, vyhověla veškerým požadavkům uměleckým a předčila nad práce dosavadní nejen formální dokonalostí, ale též původností, určitým rázem a vyspělostí dramatickou. Avšak mimo nadání přijalo ji obecenstvo České při prvním provozování velmi chladně a pouze některé části rozehřály poněkud více prozíravější vrstvy posluchačův. V některých kruzích odborných pohlíželo se na skladbu tu s útrpností.
Ale za krátkou dobu dostalo se „Prodané nevěstě“ pravého porozumění a považována za nejzdařilejší dílo dramatické, ba ještě více, mnohým z odborníkův stala se vrcholem tvoření dramatického, vzorem a měřítkem ostatních skladeb toho druhu.
Tvůrčí duch Smetanův nezůstal však státi na cestě přípravné, ale pokročiv dále ve skladbách pozdějších, dosáhl v opeře „Dalibor“ (1869) neobyčejné dokonalosti ve výrazu dramatickém a dospěl „Tajemstvím“ (1878) a slavnostní operou „Libuší“ (1868–1872) k svrchovanému stupni umělecké dokonalosti.
V Libuši, kterou zahájena byla slavnostní představení ve velkém Národním divadle dne 11. června 1881 a po požáru dne 18. listopadu 1883, postižen česky živel národní způsobem nejskvělejším a výraz hudební dosáhl míry nejdokonalejší.
Vedle oboru dramatického pěstoval Smetana i ostatní obory s rozhodným úspěchem. Klavírní jeho skladby z let padesátých jeví první stopy samostatného, uvědomělého tvoření, vynikajíce formou, obsahem i národní barvitostí.
Ještě větší dokonalostí vyznamenávají se skladby jeho z doby pozdější, zejména když l. 1861 z ciziny vrátil se do vlasti. V tu dobu složil několik výtečných sborův pro mužské hlasy, z nichž „Rolnická“ jest předním výtvorem ve sborové literatuře české, tvoříc se skladbami Křížkovského její nejlepší část. Ve svých salonních polkách a tancích národních pro klavír vytvořil Smetana rozkošné obrázky, z nichž jarý český živel vane plným proudem a jež charakterností a rázem úplně samostatným po bok se staví geniálním výtvorům polského skladatele Chopina.
Na vrchol dokonalosti vyšinul se Smetana v oboru hudby instrumentální svými básněmi symfonickými „Vlasť“ nazvanými. Skladby ty jsou nejdrahocennějšími skvosty domácí hudební literatury a skvělým pomníkem jeho geniálního ducha.
Činnosti umělecké, směřující k zvelebení literatury hudební a k prospěchu vlasti podřizoval S. úspěchy osobní, zaslouživ si plným právem názvu „Tvůrce hudby české“. Smetana jest prvním a nejslavnějším skladatelem českým a mezi skladateli světovými náleží mu místo v řadách předních umělcův hudebních. Jeho plodná, uvědomělá a vytrvalá činnosť umělecká měla značný a dalekosáhlý vliv také na ostatní skladatele domácí a brzo vyskytla se vedlé něho celá řada skladatelův mladších, kteří s mladistvým zápalem v jeho duchu na poli umění hudebního pracovati počali a k němu co vzoru pohlížejíce vytvořili hojně skladeb ve všech oborech hudebních. Kdežto za dob dřívějších přední místo zaujímaly skladby církevní, obracena nyní pozornosť především ke skladbám dramatickým a instrumentálním. V oborech těch pracovali Vilém Blodek, Karel Bendl, Vojtěch Hřímalý, J. R. Rozkošný, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a vedlé těchto celá řada mladších skladatelův, kteří plody svými přispěli k rozvoji domácí literatury hudební.
Na Rusi získal si nejslavnější jméno jakožto skladatel vážného směru Eduard Nápravník, jenž odešel počátkem let šedesátých z Prahy do Petrohradu, kde se stal kapelníkem při carském divadle Marianském.
Koncem let sedmdesátých počala si také cizina všímati hudby české a největšího úspěchu po stránce té dosáhl Antonín Dvořák, jehož četné a důkladné skladby klavírní, vokální a instrumentální vzbudily v kruzích uměleckých pravý úžas a on zejména v Anglii slaven jako jeden z předních skladatelův živoucích.
Četnými skladbami sborovými dosáhl největšího úspěchu skladatel Karel Bendl, jenž v oboru tom předčil plodností a zpěvností nad své vrstevníky. Nadějný skladatel Karel Šebor, jenž skladbami operními ještě před Smetanou na veřejnosť vystoupil, ustal později v další činnosti, taktéž i Vojtěch Hřímalý, kteří oba, opustivše Prahu, odešli do ciziny.
Ruch v oboru hudebním činností Smetanovou zahájený neutuchl ani jeho úmrtím, neboť četní mladší skladatelé pokračovali směrem tím se zdarem nejlepším.
Čím více pěstována hudba dramatická a instrumentální, tím méně pracováno v oboru hudby církevní, jíž duch času nebyl přízniv. Neboť v době nejnovější odstraněna znenáhla z chrámův hudba figurální a nahrazena hudbou vokální, ku kterémužto účelu zřizovány četné jednoty kyrillské, jichž úkolem jest pěstovati zpěv církevní dle slohu panujícího v Římě ve věku 16. Původcem obnovy té byl Dr. Wilt v Řezně. Jelikož při školách kyrillských vyučuje se zpěvu na základě latinského chorálu, není čáky, že by směr ten přispěti mohl valně ke zvelebení domácí hudby české. Také skladby na základě směru toho vzniklé, jsouce latinské, nemají rázu českého a vymykají se tudíž úsudku podrobnějšímu.
Větší měrou pěstována hudba komorní a v oboru tom proslul na předním místě Antonín Dvořák; i B. Smetana osvědčil se v oboru tom dvěma pozoruhodnými skladbami, ostatní skladatelé přispěli pak k rozhojnění této části různým počtem svých skladeb.
Četní skladatelé čeští pracovali též v oboru české písně, avšak více po různu než soustavně, a česká píseň nedospěla dosud ke zvláštnímu rozvoji, ačkoliv obor ten vykazuje mnohý plod zdařilý. Větší množství i rázovitosť shledáváme při zpěvu sborovém, k němuž první základy položili Al. Jelen, V. J. Veit, V. E. Horák, k jehož rozmnožení největší měrou přispěli K. Bendl a L. Procházka a v němž zvláštní rázovitosti vynikli P. Křížkovský a B. Smetana.
Hra virtuosní na různé nástroje hudební pěstována zvláště na konservatoři Pražské a oddělení houslové mělo ve směru tom vždy místo první.
Přední místo mezi houslisty zaujal v době nejnovější František Ondříček, jenž s F. Laubem a J. Slavíkem tvoří nejskvělejší souhvězdí geniálních umělcův českých, kteří požívajíce jména světového vynikli měrou největší. Jako violoncellisté prosluli Th. Krečman a Hanuš Vihan. Také ostatní nástroje vykazují více jmen dokonalých umělcův. Hře na varhany vyučuje se při ústavě pro hudbu církevní, hře klavírní při četných ústavech.
Zřízením samostatného divadla českého pěstován v době nejnovější také zpěv dramatický větší měrou, nežli dříve a k vyučování zřízeno více škol operních, v nichž vycvičeno více mladších umělcův doma i za hranicemi činných.
Co vykonáno v oboru theoretickém a historickém za dob dřívějších, nemá téměř významu a teprve době novější podařilo se vyplniti aspoň nejnutnější mezery v části této. Více zbývá činiti ještě dobám příštím, zejména co se týká obšírných dějin hudby všeobecné a hudby v Čechách.
V oboru theoretickém pracovali, jak později bude uvedeno, J. L. Zvonař, Fr. Gregora, Fr. Blažek, J. Förster a nejdůkladněji a nejobšírněji František Zdeněk Skuherský.
V oboru historickém proslul nad své vrstevníky nejen v Čechách, ale i za hranicemi geniální Vilém Ambros, jehož obšírný a důkladný spis „Geschichte der Musik“ psán arciť jazykem německým a nenáleží tudíž literatuře české. Avšak hojné výňatky a různé úryvky uveřejňoval Ambros v hudebních časopisech českých, a mimo to jako učitel dějin hudebních pří universitě Pražské přispěl k objasnění mnohých záhadných stránek a oživoval ruch hudební přednáškami svými v Besedě Umělecké.
Jazykem českým pěstuje obor historický v přední řadě učenec a nástupce Ambrosův při universitě Dr. Otakar Hostinský, jehož různé články aesthetické i historické nad ostatní předčí a jenž první počal psáti „Stručný přehled dějin hudebních“ jazykem českým. Vedle něho vynikl v době nejnovější professor Karel Steker jako důmyslný spisovatel v oboru tomto. Záslužný spis „Dějiny posvátného zpěvu staročeského“ vydal K. Konrád a nad jiné zajímavou stať „Čtvrt století hudby české“ sepsal a v „Rozpravách, hudebních“ uveřejnil Emanuel Chvála.
V době nejnovější obracena pozornosť též k doplnění mezer při pomůckách vyučovacích a vydány již různé školy, jichž užívá se s dobrým prospěchem jak v soukromí, tak při četných ústavech.
Skladatelové čeští z doby třetí a čtvrté, vycvičeni jsouce na vzorech cizích a na školách německých, nedovedli při skladbách s podkladem českým šetřiti vždy zvláštností jazykových, dopouštějíce se pokleskův deklamačních. Ještě zjevněji vyskytovaly se poklesky a vady deklamační při různých překladech, jichž užívalo se hojně z nedostatku skladeb domácích. Příčinou toho byla neznalosť prosodie české a směr germanisační, jenž v zemích českých vládl až na dobu nejnovější; ale tytýž i v písních národních, k nimž poukazováno jako ke vzorům hudby české, vyskytují se po stránce deklamační poklesky proti duchu jazyka českého.
Vady ty neodklizeny úplně ani v době nejnovější, ač někteří pečovali o to se snahou upřímnou; mnozí však přihlíželi ke stránce té s nedůvěřivou lhostejností. Pokrok ve směru tom zjevný jest v operách Smetanových, neboť v opeře Hubička jest část deklamační mnohem správněji provedena, než ve skladbách dřívějších, v „Libuši“ a v „Tajemství“ stránka ta úplně jest bezvadná.
Texty operní poskytovali skladatelům Českým mimo jiné K. Sabina a Eliška Krásnohorská; ke sborům a písním brány nejvíce písně Fr. L. Čelakovského a Karla J. Picka. V době nejnovější jest arci výběr po stránce té mnohem snadnější.