Dějiny Těšínska/Změna vyznání náboženského. Zboření kláštera v Orlové. Kníže Fridrich Kazimír

Dějiny Těšínska František Sláma
Kníže Václav (1545—1579)	Změna vyznání náboženského. Zboření kláštera v Orlové. Kníže Fridrich Kazimír	Zákonník knížete Václava. Smrt Václava

Údaje o textu
Titulek:	Změna vyznání náboženského. Zboření kláštera v Orlové. Kníže Fridrich Kazimír
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 74 – 82.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Václav III. Adam, Orlová, Fridrich Kazimír Frýštatský

Z městské knihy těšínské dovídáme se, některé cechy v Těšíně r. 1513 měly své kalichy ku přijímání. Z toho lze souditi, že i na Těšínsku bylo učení Husovo rozšířeno.

„Mocný otcovský poručník knížete Václava, pan Jan z Pernšteina“ náležel ku straně podobojí a za jeho poručnické vlády na Těšínsku bezpochyby počet přívrženců učení Husova ještě vzrostl. Husité na Těšínsku přistoupili později k učení Lutherovu, a když kníže Václav, který vychován byl katolicky, ujal se vlády nad svou zemí, měli již Lutheráné převahu v městech. V městě Těšíně ku příkladu nebylo již mnichů, neboť lid protestantský násilně byl vyhnal dominikány i bosáky, ještě než kníže Václav zasedl na prestol svých předkův.

„Černým mnichům“, totiž dominikánům náležel nynější farní chrám těšínský; v něm byla za knížete Václava zavedena bohoslužba podle učení Lutherova. Proti františkánům pak dopustila se luza v Těšíně křiklavého násilí. Jejich klášter stával na místě staré střelnice a když za několik desítiletí dominikáné do svého kláštera nazpět uvedeni byli, žalovali ve spise do Vídně zaslaném na násilí, které kdysi františkánům luza učinila, takto: „Patres františkánův vyhnali, konvent neb klášter jejich do gruntu zkazili a ex ruinis to jest z těch rozbořených kamení a cihel šibenici těšínskú vystavili. Na ratúze namalovati jsou dali vlka, jak v habitu františkánském husám kázání činí a husy k němu přicházející za hrdla lapá. Obraz sv. Františka u noh krucifixu postavený z ručnic prostříleli, něco také blátem pokáleli a depurtinovali.“

V Orlové u Fryštátu stával klášter benediktinský, který taktéž za knížete Václava násilně uzavřen byl. Zůstal tam jen kostelíček, o jehož vzniku vypravuje se tato pověst: Kníže slezský Mečislav, který panoval od roku 1164 až do 1221, bavil se jednou lovem zvěře v hustých lesích. Na místě, kde nyní katolický kostelík orlovský stojí, uzřeli prý najednou lovci velkého orla, který seděl na stromě a v zobáku hostii držel. Tento neobyčejný úkaz poděsil prý všechny lovce i kněžnu velice a kněžna následkem uleknutí porodila předčasně blíže onoho stromu syna, pozdějšího to knížete Kazimíra. Na památku této události dal tam kníže Mečislav vystavěti kostelík, a poblíže kostela vznikla osada, která nazvána po onom orlu Orlová.

Kníže těšínský Vladislav II., syn to narozeného v Orlové knížete Kazimíra chtěje uctíti místo, kde se jeho otec narodil, dal u orlovského kostelíčka klášter pro benediktiny vystavěti a osvobodil každého svého poddaného, který by z dobrého úmyslu do Orlové přišel, na 30 dní od roboty, neboť kostelík orlovský slul zázračným. Za knížete Václava propadl však klášter v Orlové žalostnému osudu.

Opatové Orlovští bývali totiž voleni z klášterníků Týněckých (v Polsku) a potvrzoval je biskup Vratislavský. Roku 1560 stal se opatem klášterník Jan Barčínský, který v kázání tepal spůsobem nešetrným jednání knížete Václava proti církvi katolické.

Kníže Václav chtěl potrestati protivného mu opata, který do Těšínska přišel z cizí země, a který osmělil se proti němu z kazatelny lid pobuřovati. Proto Václav rozhodl se, že cizokrajného opata ve své zemi trpěti nebude, a kázal, aby se vystěhoval z knížectví. Opat opustil klášter a též mniši byli později (1561) z kláštera vypuzeni.

Ačkoliv přesně to zjištěno není, že ohavným spůsobem byli vyhnáni, podáváme o násilném vypuzení mnichů z Orlové toto svědectví zemského hejtmana barona Sobka z roku 1697.

Knížecí maršálek Lesel zavítal do kláštera s několika sudy tokajského vína a popíjel s klášterníky statečně, až je opil, aby je z kláštera mohl vykliditi. Klášterník Jakub utekl se tehdy na věž kostelní, kdež byl však zastřelen orlovským poddaným Gluskem, který na něho z blízkého hostince do věže střelil. Ostatní benediktini prchali k Polské Ostravě. Na místě pak, kde nyní kaple Hrobky se nalezá, přepadl je selský lid a povraždil dva mnichy. Ostatní utekli se do Týněckého kláštera v Polsku.

Statky klášterní zabral pak kníže Václav a připojil je k fryštáckému zboží, jež daroval svému synu knížeti Fridrichu Kazimírovi. Tehdy náležely ostatně ku klášteru již jen statky: Orlová, Lazy, Poruba, Polská Lutyně, Rychvald a čásť Dětmarovic. Klášter byl zbořen a z jeho staviva vybudován byl (po roce 1571) zámek a evangelický kostel v Rychvaldě.

Opat týněcký obrátil se ihned po vypuzení mnichů z Orlové s žalobou k polskému králi Zikmundu Augustovi, který hleděl napřed v dobrotě knížete Václava pohnouti, aby statky orlovské klášterníkům vrátil. Kníže Václav však nedal se obměkčiti. Ba když sám císař ho vyzval, aby statky klášterníkům vydal, Václav odpověděl asi takto: „Král Zikmund August není králem mého knížectví a opatu týněckému vrátím statky, až mně dokáže, že jemu Polákovi přísluší právo, aby mohl do Slezska posýlati opaty.“

Jak mohl kníže tak dobrý jako Václav způsobem tak násilným počínati si proti mnichům?

Pravili jsme již, že opat orlovský ostře kázal proti Václavovi v kostele, vzbudil tedy proti sobě hněv knížecí. Václav sám pak již dříve přestoupil k učení Lutherovu a v tehdejším věku panovníci domnívali se, že mají právo, žádati, aby jejich poddaní náboženské své vyznání zařídili podle vůle panské. O dluhách Václavových jsme již vyprávěli. Víme též, že Václav podlehal vlivu svých šlechticův, kteří zajisté Václava proti mnichům popuzovali, aby mohl Václav nabýti statků klášterních.

Všechny tyto okolnosti bezpochyby společně spůsobily, že mniši z Orlové byli vyhnáni.

V kostele orlovském zavedena bohoslužba evangelická a statků klášterních užíval syn Václavův, který nazýval se Fridrich Kazimír a sídlel na Fryštátě.

Choť Václavova, Marie z Pernšteina zemřela roku 1566, zůstavivši Václavovi jediného potomka, který měl zasednouti jednou na knížecí stolec těšínský. Byl to Fridrich Kazimír, který otci spůsobil mnoho žalu a zármutku svým bohopustým životem.

Václav dal ho vychovati pečlivě. Odevzdal ho 14letého vratislavskému biskupu Baltazarovi r. 1554 a miloval jediného svého dědice tak velice, že již r. 1560 přijal ho na Těšínsku za spoluvládce, ač Fridrichu Kazimíru bylo teprv dvacet let. Však brzo objevila se mezi synem a otcem nedorozumění všeliká a syn odebral se do Břehu ku svému ujci knížeti Jiřímu II. Lehnickému. Žaloval tam bezpochyby na otce, že nehospodářsky vládne, načež kníže Jiří II., který vynikal moudrostí a učeností, vyslal své učené rady do Těšína, aby slovy výmluvnými hleděli Václava k rozumu přivésti, totiž aby dluhy nedělal a synových rad více dbal. Kníže Václav nevyslechnul však ani učené rádce Jiřího Lehnického, nýbrž poslal k nim svého kancléře Kašpara Ruckého a ten pánům Němcům z Lehnice českým jazykem vykládal, jak znamenitý, moudrý a opatrný je jeho pan kníže Václav a jak dobrotivého má kníže Fridrich Kazimír otce.

Poslové Lehničtí tedy u Václava v Těšíně nepořídili a Fridrich Kazimír setrval v Břehu u svého ujce. Když však brzo na to Jiří Lehnický opět vypravil na Těšín poselství, Václav dal se obměkčiti a vyhověl přáním svého syna. Postoupil mu panství fryštácké a slíbil mu i frýdecké, načež samostatný kníže Fridrich Kazimír vypůjčil si ihned od svého ujce 2000 zlatých, které slíbil mu zaplatiti do velkonoc. Míjela ovšem později léta a kníže Jiří Lehnický místo půjčených peněz dostával jen omluvné listy.

Fridrich Kazimír pojal za ženu Kateřinu, dceru po knížeti Fridrichu Lehnickém, jejíž poručníkem byl Jiří Lehnický. Svatební veselí bylo prý velkolepé a sám král Maximilián oslavil je svou přítomností, neboť učinil tehdy cestu do Vratislavi. Král sám počal řadu tanců s knížecí nevěstou. Tehdy sjel se do Lehnice na svatební hody výkvět šlechty z celého Slezska na 2000 koních.

Zajímavé jsou některé dopisy, které zasýlal potom Fridrich Kazimír z Fryštátu do Břehu Jiřímu Lehnickému. Z jednoho listu jeho souditi lze, že kazatelů nebyl tehdy velký přebytek. Za kazatele evangelického na faru orlovskou, odkudž benediktini vypuzeni byli, povolal Fridrich Kazimír jakéhosi Abrahama Zelinského, který neuměl ani latinsky ani dobře česky. Fridrich Kazimír píše tedy Jiřímu Lehnickému, že se sice Abraham Zelinský na úřad kazatelský nehodí, ale poněvadž otec Zelinského byl mnohá léta v Bičíně kazatelem, tedy by prý mohl mladého Zelinského břežský superintendent vysvětiti na kněze, jen kdyby jakž takž mladý kandidát v české řeči odpovídati uměl.

Jiří Lehnický chtěl zavítati r. 1568 do Těšína, ale odložil cestu pro mor, který tehdy na Těšínsku vypukl. Fridrich Kazimír domlouvá mu, aby jen přijel a cestu neodkládal, neboť je prý na Těšínsku bohudík všude a vždycky zdravý vzduch.

Na Těšínsku není a nebývalo o pstruhy nouze. Jiří Lehnický chtěl pstruhy též v řekách svého knížectví chovati a požádal tedy Fridricha Kazimíra, aby mu poslal násadu. Fryštácký pán odpovídá Jiřímu, že mu sice tři kopy pstruhů pošle, ale ihned ho upozorňuje, že pstruh není jako jiná ryba, neboť v cizí vodě nepotrvá.

Fridrich Kazimír hospodařil na Fryštátě ještě hůře než otec Václav na Těšíně. Za krátký čas svého panování prostopášným životem nakupil dluhů, že velký byl shon věřitelů po jeho smrti.

Jeda na královský dvůr r. 1571 do Prahy, Fridrich Kazimír zemřel v Přelouči a pochován byl v hrobce Pernšteinské v Pardubicích. Věřitelů bylo mnoho a na jich nalehání vyslal král do Fryštátu komisi, sestávající z pánů Hynka z Vrbna, Hanuše z Oppersdorfu, Matiáše z Lohova a Baltazara ze Svídnice. Komise sešla se na Fryštátě dne 21. října 1571 a zjistila, že Fridrich Kazimír zůstavil ohromný dluh na své poměry: 244.000 tolarů. V tento obnos komise nevpočítala ani dlužné úroky. Kněžny těšínské přinášely věna pouze deset tisíc zlatých, Fridrich Kazimír obdržel se svou chotí Kateřinou také jen deset tisíc zlatých. Z tohoto poměru vidno, jak nepřiměřeně ku svým příjmům Fridrich Kazimír prodlužil své statky.

Nezbylo tedy nic jiného, než všechny statky Fridrichovy prodati. Kníže Václav s těšínskými pány i rytíři, jakož i český král dal k tomu svolení. Ze statků, jež ku klásteru orlovskému náležely, koupil Cigán ze Slupska Orlovou a Lázy, Kašpar Vlček Porubu a Doubravu, Bernhart Barský Rychvald. Polská Lutyně a čásť Dětmarovic připadla r. 1573 pánu z Vrbna, Frýdek zakoupen Jiřím z Lohova. Tak na vždy odcizena velká čásť území těšínského statkům koruny české.

Dnes frýdecké panství náleží ovšem opět komoře těšínské, avšak nikoliv k lénu koruny české. Kdežto statky těšínské dosud jsou lénem českým, frýdecké panství jen nahodile spravováno jest z Těšína. Roku 1797 byl totiž Frýdek prodán tehdejším držitelem Janem hrabětem Pražmou knížeti sasko-těšínskému Albrechtovi a jeho choti Marii Kristině, dceři to císařovny Marie Terezie do jejich vlastnictví.

Než vraťme se ještě k orlovskému kostelu. V době protireformační a sice r. 1631 navrátila jej císařská komise opět katolíkům. Statky, které kdysi náležely ku klášteru orlovskému, nacházely se již v držení cizím, neboť prodávány byly se statky Fridricha Kazimíra, aby mohly zaplaceny býti dluhy tohoto knížete. Klášter tedy již nebyl znovu zbudován. Benediktini z Týnce spravovali až do roku 1739 orlovský farní úřad. Od tohoto roku přešla správa fary orlovské opatství benediktinskému v Broumově v Čechách.