Dějiny Těšínska/Kníže Václav (1545—1579)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kníže Václav (1545—1579) |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 61 - 74. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Václav III. Adam |
|
Kníže Kazimír dokončiv roku 1528 život svůj, zůstavil po sobě jediného potomka, svého pětiletého vnuka Václava.
Václav dán byl již v útlém věku na královský dvůr do Prahy, aby vzdělal se tam, jak se na budoucího panovníka náleží. Po čas jeho nezletilosti spravovala knížectví těšínské jeho matka Anna Braniborská a Jan z Pernšteina. Když pak Anna Braniborská zemřela (1539), spravoval knížectví Těšínské sám „Jan z Pernšteina na Helfenštejně, mocný otcovský poručník osvíceného knížete a pána Václava, knížete těšínského a Velkého Hlohova“. Tak se totiž Jan z Pernšteina na Těšínsku podpisoval.
Pan z Pernšteina byl příliš zaměstnán rozsáhlými svými statky na Moravě a v Čechách a účastnil se též horlivě tehdejších bojů politických a náboženských. Pro správu knížectví Těšínského zbylo mu bezpochyby málo času. Tak stalo se, že šlechta na Těšínsku zbujněla, nevidouc pána nad sebou, který by ji krotil. Zvláště zámožnější šlechtici dovolovali si přechmatův všelikých a hleděli šířiti moc svou na na újmu moci knížecí.
Václav oženil se již v šestnáctiletém roce věku svého. Pojal za manželku Marii z Pernšteina, dceru svého poručníka, a žil s ní v šťastném manželství. Snad bude mnohého zajímat česká tato listina o věně této manželky knížecí. Listina zní: „Já Jan z Pernšteina a na Helfensteině, hejtman markrabství moravského po Marii dceři své mám dáti věna čili posahu pět tisíc kop grošů českých knížeti Václavu. Proti tomu odvěniti má kníže Václav dceři mé půltřinácta tisíce kop grošů českých.“ —
Kníže Václav dosáhnuv plnoletosti r. 1545, ujal se správy své země. Měl nyní napraviti, co za 17 let poručnické vlády bylo zanedbáno. Mladičký a nezkušený kníže měl postaviti se na odpor bujné šlechtě, přísně stíhati její přechmaty a krotiti její bezuzdnost.
Václav byl však nejen mladý a nezkušený, nýbrž též dobrák v pravém slova smyslu. A těchto jeho vlastností uměli šlechtici vykořistiti měrou tak hojnou, že v krátce mohlo se říci, že oni opanovali jeho.
Na hradě těšínském zavládl hlučný a nádherný život. Stav panský i rytířstvo sjíždělo se tam četně, aby účastnilo se radovánek a hodů, jakéž se tam opětovaly. Rozhlásiloť se, že nový kníže je velmi dobrotiv a že umí oceniti oddanost svých přátel. A Václav dobře odsloužil se za každou službičku. Pánům i rytířům odměňoval se za jich „dobré a věrné služby“ opětovnými dary, ač prostředky jeho na panujícího knížete byly nepatrné. Neměl sám nazbyt, ale rozdával, neboť v lesku a nádheře knížecí chtěl zářiti jako panovník „z Boží milosti“, tak jak po předcích se podpisoval.
Nebylo-li peněz, podepsal Václav dlužní list aneb prodal nějaký statek a hned zažehnány byly starosti pokladníka knížecího. Takovým spůsobem kníže Václav pozbyl mnoho statků svých a nakupil mnohých dluhů. Svému bývalému poručníkovi a tchánovi Janovi z Pernšteina zastavil r. 1545 panství frýdecké za 12 tisíc uherských zlatých, a pojistil mu posloupnost na Těšínsko, kdyby kníže zemřel bezdětek. Michalovi Radockému daroval za věrné služby, které tento kněžně prokázal, zahradu v Mostách a sprostil ho všech dávek z darované zahrady. Andrýsovi Kacherlovi postoupil Lhotku za Perstec, Petrovi Čelovi z Čechovic daroval Bonkov u Struměně, Zikmundovi Varhaníkovi odměnil se domem v Těšíně, Jakubu Franckovi rybníkem u Struměně.
Daleko by nás vedlo, kdybychom zde všechny jeho dary uváděti chtěli. Jisto jest však, že těmito dary mnohými zmenšoval své statky, beztoho nevalné, zkracoval své příjmy a pro svůj nehospodářský život vždy hlouběji zapadal do dluhů.
Václav již v prvních letech svého panování byl dlužníkem pánů Kašpara Vlčka, Jana Sedlnického, Korvinského, Barského a jiných. Počet zástavních listů, z nichž čerpal své důchody, menšil se rok od roku a pokladna knížecí bývala strašně prázdná, jak vidno z tohoto příkladu. Sluha knížecí, Jan Stehlík chtěl vydati se roku 1567 na cestu do Olomouce, aby navštívil tam svou nemocnou matku, a kníže Václav musil požádati městskou radu těšínskou, aby tomu jeho sluze těch dvanáct tolarů vyplatili, poněvadž na zámku peněz není. Stávalo se též, že Václav vypůjčoval si od své věrné obce těšínské nejen peníze, nýbrž i víno, ba dával se i na útraty obecní hostiti.
Přes všeliké nedostatky Václav měl v Grabině u Těšína zvěřinec. K lovům objednával si z Polska sokoly, z Anglicka a Ruska psy. Na zámku Těšínském choval nizozemské holuby a papoušky. Lékaře sice neměl, neboť sám léčil poddané své, ale nedůvěřoval-li svému umění, vypůjčil si lékaře od přítele svého Jiřího, knížete lehnického. Na dvoře knížecím hrávali hudebníci. Dovídáme se to z psaní, jež poslal do Lehnice knížeti Jiřímu a v kterém doporučuje mu „kumštovné“ muzikanty Mojžíše, Angela a Abrahama. Židovští tito hudebníci přišli z Polska a nemálo pobavili Václava a jeho dvůr.
Žádná korunovace českých, uherských neb polských králů nemohla skončiti se bez knížete Václava. I k svatebním hostinám Václav dojížděl a králům českým Ferdinandovi I., Maximiliánu II. a Rudolfu II. prokázal v Polsku mnohé služby diplomatické. Daleké cesty, které k tomu konci činiti musil s četným průvodem, vyžadovaly ovšem též velkých obětí. Václav neohlížel se však nic na to, jaké důchody má a jakých výloh může si dovoliti. Byl-li od pána svého, krále českého, někam pozván, již spěchal, aby vyhověl přání královskému, kteréž mu bylo rozkazem. Tak účastnil se korunovace Maximiliána na krále českého v Praze r. 1562 a roku 1563 na krále uherského v Prešpurku. Do Prešpurku přijel tehdy se svým synem Bedřichem Kazimírem, který si od knížete Lehnického Jiřího II. z Břehu vypůjčil hnědouše s obrovským pacholkem. Václav dostavil se též na vyzvání krále Maxmiliána II. s četným komonstvem r. 1572 do Vídně, aby provázel královského syna Rudolfa do Prešpurka ke korunovaci na krále uherského. Zastupoval též r. 1577 krále při sňatku knížete Joachima Bedřicha z Břehu s kněžnou Anhaltskou, Annou Marií a byl u dvora tak oblíben, že mohl požádati choť císaře Maxmiliána, aby byla kmotrou při křtu jeho syna Adama Václava, který se mu narodil 12. prosince 1574.
Císařovna však kmotrovství přijmouti nechtěla, jak z tohoto českého listu vidno: „Takovou žádost Tvou věrně bychom vyplniti chtěli, ale rozumějíc tomu, že se u Tebe jinačejší spůsob při křtu nežli mezi námi, kteří římské víry katolické jsme, zachovává, v tom samém a v ničem jiném něco na rozmyslu máme.“ Dvůr těšínský držel se tehdy totiž učení Lutherova.
Kníže Václav nebyl dobrým hospodářem, ale velkou měl starost o to, aby aspoň poddaní jeho šetrně žili a „žádných vejstupků“ se nedopouštěli. Zachováno po něm mnoho listů, jež poslal obci těšínské a které obsahují dobré rady o mravech a vychování křesťanském. Václav ve své péči otcovské o blaho svých poddaných míchal se i do rodinného života svých měšťanů. Svědčí to zajisté o dobrém jeho srdci, že navštěvoval nemocné, poskytoval jim léků, sám je léčil, rány jim obvazoval a že s měšťanstvem žil důvěrně a přátelsky. Za to Těšíňané milovali ho jako otce a kdykoliv žádal, aby mu peněz půjčili, neb za něho ručili, sháněli ochotně peníze pro knížete dobráka aneb podpisovali se na dlužné jeho listiny.
Jak přátelský poměr mezi knížetem a měšťanstvem panoval, uvidíme z těchto příkladů: Dne 23. února 1569 poslal Václav městské radě těšínské list z Pštiny. Požaloval si v něm, že mu dcerka onemocněla a prosil radu městskou, aby mu ihned některé léky na saních s nejlepším pacholkem odeslala do Bílska.
Že na útraty obecní dával se od obce hostiti, tomu nasvědčují účty obecní. Jeden takový účet zní: 9 kaprů 8 grošů, slanečky 12 grošů, 2 půlsudy piva 15 grošů, chléb 12 gr., koláče 12 gr., maso a ptáci 18 gr., víno 6 zl. 9 grošů.
O správnosti obecních účtů není pochyby, neboť je přehlížel kníže sám. Dávalť si všechny spisy o obecním hospodářství předkládati. Hlavně dbal toho, aby sirotci na svých statcích škody nebrali.
Poněvadž nářek byl tehdy obecný, že potraviny se stále draží, a že kupci jen o svůj užitek se starají, Václav sestavil komisi, která měla na prodávané potraviny dohlížeti a kdyby si někdo stěžoval, cenu ustanoviti. Komise sestávala z kancléře Václava Rudzkého z Rudz, hejtmana Václava Pelhřima, Andrýse Kecherly a městské rady těšínské a měla též právo zboží drahé neb nezdravé zabrati a na zámek knížecí odvésti.
Též o to měl Václav péči, aby měšťanstvo poctivě a křesťansky žilo, a rozkázal r. 1573, že nemají býti v městě trpěni, kdož by pohoršení dávali aneb kdož by kacířství se oddávali. Rad městská nechť šest hodin denně zasedá, zlé lidi trestá, po pijácích zvláště ze stavu řemeslnického pátrá a trestáním jich stíhá, žebráky a zahálčivé děti k práci přidržuje, běhouny zaháleče a noční křiklouny do sklípku pozavírá. Rada ukrývati musila dobře městskou pečeť, purkmistr pak opatroval peníze církevní. Pohřbívání v městě Václav zakázal a samovolné schůzky občanstva trpěti nechtěl. Městské brány na noc musily býti zavírány a když konaly se služby boží, nesměl nikdo ani piva ani vína šenkovati. Václav uděloval takovou radu svým měšťanům těšínským: „Měšťanům lépe by slušelo, aby své domy opravovali a cesty v dobrém pořádku udržovali, nikoliv aby což mají propíjeli.“ Pekařům a masařům odporučoval Václav, aby hleděli si získati spokojenost svých odběratelů a radě městské uložil, aby přidržovala ševce k větší pilnosti a láci.
Měšťanům přál Václav hojnou měrou. Zasednuv na prestol svých předků, potvrdil městu Těšínu dosavádní práva takto:
„My Václav z Boží Milosti, kníže v Slezích Těšínské a Velkého Hlohova oznamujeme tímto listem přede všemi, kdož jej uzří aneb čtouce slyšeti budou, že jsou před nás předstoupili: Moudří a opatrní purkmistr a rada a někteří měšťané od obce města našeho Těšína k nám vyslaní, poddaní naši věrní milí, přinesouce před nás, oznamujíce a ukazujíce nám: že mají listy své mnohé na pergamenech s pečeťmi vysutými, celé a dokonalé, při tom některé jisté privilegie, svobody, naddání, potvrzení a výsady od předků našich knížat Těšínských, prosíce nás se vší pokorou: abychom jim i budoucím potomkům jejich nadepsaných privilegií, svobod, naddání, potvrzení, výsad a starodávných toho města zvyklostí z lásky a milosti naší knížecí, jakožto pán jejich dědičný, listem naším také potvrdili a toto obdarování učiniti ráčili. My pak kníže Václav, znamenajíc jejich slušnou a poníženou prosbu, i také pohlídajíc k tomu, že jsou se vždycky předkům našim slavných pamětí povolně zachovávali a nám taktéž toho v potřebách našich činiti nepřestávají, pro lepší utvrzení všech pořádkův dobrých a užitečně obecného dobrého nadepsaného města našeho Těšína, k žádosti a k prosbě jejich jsouce nakloněni, dobrým rozmyslem a raddú našich věrných, mocí naší knížecí, purkmistru a radě i vší obci, nynějším i budoucím města našeho svrchupsaného Těšína a potomkům jejich i všem jiným, jenž v jejich právě městském sedí a k tomu příslušeti budou, všech jejich privilegií, svobod, výsad, naddání, obdarování a listy, buď knížetem Bolkem, knížetem Přemkem, Kazimírem, knížetem Václavem, pánem otcem naším milým, kněžnou Annou markrabinou Brandeburskou a kněžnou Těšínskou, paní mateří naší milou a jinými knížaty těšínskými, předky našimi, jich láskami aneb i také vysoce urozeným a mnohomocným pánem, pánem Janem z Pernšteina a na Helfenšteině, Jeho Milosti jakožto na onen čas mocným otcovským naším poručníkem, pánem otcem naším milým aneb námi jim daných a vysazených, nadto i práva jejich všecka a zřízení, kteréž ze starodávna při tom městě Těšíně byly a držány jsou i všelijaké starodávné dobré zvyklosti a zachování, potvrdili jsme a mocí listu tohoto potvrzujeme ve všech jejích zněních, zachováních, položeních, v artikulích, klausulích, v slovích, punktech, tak jakžby tuto v tomto listu slovo od slova vypsány, vyslovovány, jmenovány a položeny byly bez všeho umenšení. Chtíce k tomu konečně, aby ani toho s dědici a budúcími potomky svými a obyvatelmi našeho města Těšína v právě jejich přísedícím požívali a potomně požívati mohli tak a tím obyčejem, jako předkové jejích a to nyní na věčné časy bez naší, erbův a budoucích potomkův našich, knížat a pánův Těšínských, ouředníkův našich a jiných všech lidí všelijaké překážky. Kdež pro lepší toho vědomost a upevnění věcí všech nahoře psaných My nadepsané kníže Těšínské s naším jistým vědomím rozkázali jsme k tomuto listu pečeť naši knížecí přivěsiti a přitisknouti. Jenž dán a psán na zámku naším Těšíně v středu v den pamatování rozeslání sv. apoštolů Léta Páně tisícího pětistého čtyřicátého pátého počítajíc. Při tom jsou urození vladyky věrní naši milí pan Erasm Rudzký z Rudz, maršálek knížectví našeho Těšínského, Václav Rudzký z Rudz, kancléř, kteréhož rukú tento list psán jest. Melchior Rusetzky etc. etc. Václav kníže Těšínské rukú svú vlastní.“
Nejen tato listina, všechny skoro listiny od knížete Václava vydané, jsou české.
Dobrotu svou Václav osvědčoval poddaným zvláště v dobách neštěstí. Když ku příkladu 1. srpna 1552 lehl těšínský zámek a celé město Těšín až na čásť stříbrné ulice popelem, kníže Václav udělil těšínským pohořelcům „svobodu a lhůtu od všech platů a povinností všelijakých do dvanácti let.“ Tehdy shořela též čásť nasbíraných daní i s listinami. Když pak z Vratislavi upomínali knížecí vládu těšínskou, aby dlužné berně odeslala, odpověděl Václav na upomínku tuto 28. června 1554 Fridrichovi Rederovi do Vratislavi českým listem: „Jakož o tom nepochybnou vědomost máte, že času minulého Pán Bůh skrze oheň na město náš Těšín škodu velkú dopustiti ráčil, z čehož jméno jeho svaté buď pochváleno. I pozůstalo něco berně při urozeným věrným našim milém Michalovi Radockým z Radoce, úředníku naším. Kterážto berně i s registry některými i jiné všecko, co jest měl, pohořelo, tak že sotva on a jiní s hrdly svými ušli. I poněvadž takové peníze zhořely, za to my Vás přátelsky žádáme, že dotčenému Radockému toho k žádné jeho škodě a neopatrnosti přičítati nebudete, než jemu to tak, jakž žádný proti vůli Boží býti nemůže, vážiti budete.“
Pivo těšínské bývalo široko daleko pověstno a měšťané těšínští tehdy mnoho si zakládali na své svobodě a výsadě staré. V městě Těšíně nesměl totiž nikdo jiný piva vařiti a šenkovati než měšťan těšínský, nikdo nesměl tam piva dovážeti, než mniši a osoby duchovní a tito jen co by pro sebe sami spotřebovali. Dvaačtyřicet obcí venkovských nesmělo odjinud než z Těšína pivo kupovati.
Toto právo bylo v časech tehdejších velice důležité, neboť z něho obec těžila hlavně své příjmy. Měšťané požívali tohoto práva již od knížete Bolka I. a všichni pozdější knížata vždy věrným Těšíňanům výsadu tuto znovu potvrzovali.
Pořádek, podle kterého měšťané pivo vařili, nazývá se i v listinách německých „die poržadken“. V pivováře městském podle pořádku střídali se vždy dva měšťané, aby se pro ně vařilo. Více piva však nesměli navařiti než 14 beček. Co nechtěli sami vypíti, prodali. Poněvadž pak páni měšťané svého dobrého „bílého“ rádi si popřáli, ale prodati také chtěli, uvařili si proti pořádku někdy i více beček. Běda však tomu, na koho se „vyneslo“, že takto „nepořádně“ vařil. Páni sousedé rozhněvali se na něho nad míru a už na něho u městského práva nářek vedli. Poněvadž pak nepořádky při vaření často se opakovaly, kníže rozhorlil se na měšťany, že práva svého málo si váží a rozkázal 20. máje 1556 z Frýštátu městské radě těšínské, aby svolala celou a úplnou obec a list knížecí dala přečísti veřejně. V listě tomto vytýká Václav měšťanům, že jsou nevděčni takových milostivých obdarování, kteréž mají od knížat. Vždyť prý kdysi měšťané těšínští, nehrajíce ani nezpívajíce s velkou těžkostí a prací těch práv na vaření piva nabyli. Václav lituje, že „v obci těšínské mnohý by se našel, že by pro kvartu vína neb pro dvě nedbal, aby se obec s vším kořenem vzhůru obrátila, čehož bychom se do Vás nikoli nebyli nadáli.“ — K listu doložil kníže ještě, že ho zpráva došla, že měšťan jeden mluvil, že sobě vína nakoupí a že prý pravil: „uhlídám, kdo mi to zabrání?“ Václav napomíná proto měšťany, že „jest na velkým času, aby oči otevřeli, aby Bycha nehonili,“ neboť by potom i on kníže do domův svých několik beček ztáhnouti a vyšenkovati mohl dáti!
Když v době reformační mnichové Těšín byli opustili, daroval kníže Václav (1546) „měšťanům i vší obci města Těšína pivovár u kláštera, který prvé k tomuž klášteru mnichom náležel, i s tím místem.“ Aby pak nová čásť města za klášterem dominikánským mohla se rozšířiti, udělil kníže Václav zakladatelům nových domů na Novém Městě právo, aby mohli též pivo vařiti a prodávati. Proti tomu však povstalo v Těšíně jitření veliké a měšťané starého Těšína obtěžovali několikráte knížete dobráka svými nářky.
Kníže Václav odpověděl nespokojencům roku 1553 vlastnoručním listem, který se končí takto: „I byl by čas, abyste Nás v tom již nekormoutili.“
I proti šlechtě bránil kníže Václav starých práv městských co do vaření piva. Někteří šlechtici totiž nevšímali si toho, že poddané jim obce povinny jsou bráti pivo z města, nýbrž nastavěli si na vesnicích vlastních pivovarů a hospod. Takž Kašpar Borek vystavil si na Vendryné pivovar a odvolal se na to, že jeho statek byl mu postoupen se všemi knížecími právy. Kníže Václav společně s městskou obcí těšínskou pohnal Borka před právo zemské do Těšína, kteréž potom uznalo, aby Borek šetřil práva městského.
Pravili jsme již, že pivo těšínské bývalo dobré, a nedivme se tedy, že knížata vytýkávali radě městské, že na útraty obecní často a mnoho popíjí. Vždyť to byl výrobek domácí, na němž obzvláště počestní cechové si pochutnávali, ačkoliv jejich řády přísně zakazovaly více píti než člověk snese. Tyto řády obmezovaly ostatně svobodu osobní i při tanci. Tovaryši počestných cechů soukenického a tkalcovského mohli pouze s poctivými pannami tančiti; soukeníci mohli mimo to též zahráti si v karty, ale jen zadarmo a bez peněz.
Město Těšín mělo též právo prodávati víno. Pod ratúzem (pod radnicí) v tu stranu ku stříbrné ulici nalézal se sklípek, v němž se víno prodávalo a kníže Václav dal městu nařízení, jak se má zachovati při koupi a prodeji vína.
Již tehdy jevila kořalka své zkázonosné účinky. R. 1573 zakázal Václav přísně prodej kořalky a dovolil, aby jen v lékárně mohla prodávána býti jako lék.
Ačkoliv kníže Václav byl dobrák, uměl přísně hroziti. Roku 1566 dne 16. července kázal totiž městské radě těšínské, aby odvedla daň a pohrozil jí při tom ztrátou hrdla.
Do opravdy to zajisté nemyslel. Bylť dobrý skrz naskrz. Uděloval šlechticům i městům dary, ale ujímal se též i jiných svých poddaných, jak vidno z tohoto příkladu: kníže Václav dal panství frýdecké i místecké do zástavy svému bývalému poručníku Janovi z Pernšteina. Zaplatil sice později Janu Pernšteinovi dluh, ale nemaje peněz, dal panství frýdecké i s Místkem poznovu v zástavu Jiřímu Čelovi z Čechovic za 11 tisíc zlatých. A nový věřitel tento spůsobil Václavovi velikých klopot.
Václav totiž udělil jakémusi zemanovi Tatíkovi z Jankovic „za dobré služby“ právo, aby mu poddaní dědiny moravské Sviadnov konali robotu povinnou jako knížeti těšínskému. Když pak Václav panu Čelovi z Čechovic panství frýdecko-místecké v zástavu dal, poddaní sedláci nechtěli panu Čelovi robotiti, nýbrž zemanu Tatíkovi, pročež je pan Čelo dal pozavírati.
Takové jednání pana Čela z Čechovic podráždilo knížete Václava nemálo, neboť on sám zval sedláky sviadnovské, aby nerobotíli nikomu jinému než Tatíkovi. Byli tedy trestáni za to, že více vážili si rozkazu knížecího než p. Čela z Čechovic. Kníže Václav psal panu Čelovi, že sedláci povinni jsou robotiti Tatíkovi, a upomínal pana Čela na to, že mu to již svého času řekl, když mu do zástavy dával Sviadnov. Pan Čelo však tehdy buď přeslech, aneb úmyslně držel se jen toho, co bylo psáno a stál na tom, aby sedláci robotili jemu.
Ještě toho roku (1554) Poláci vtrhli do Slezska a sahali na majetek pohraničných Slezákův, ba vraždili též a plenili. Byli to poddaní pana Žybřidovského z Lipníka za Bialou a kníže Václav vypravil proti nim svého věrného Tatíka z Jankovic s četnou družinou. Tatík padl v boji proti Polákům a Václavovi nastala povinnost nyní ještě větší, aby ujal se dědiců Tatíkových proti panu Čelovi. Žaloval svému králi Ferdinandovi I. na vpád polský a doložil: „Ale jsem té úplné naděje k Vaší Král. Milosti, že mne i služebníky a poddané v tom milostivě litovati a to k slušné nápravě při králi polském Jeho Milosti přivésti ráčíte: tak aby takoví lehkomyslní lidé od vpádu a mordu dostatečným trestáním a nápravu pro upokojení na budoucí časy odvedeni bejti mohli.“ Co týká se pak poddaných ve Sviadnově, pohnal kníže Václav pana Čela před soud vratislavského biskupa jako nejvyššího hejtmana slezského, jehož výroku Čelo se byl podrobil, a žaloval též na něho u zemského hejtmana moravského, neboť dědina Sviadnov náležela k Místku a tedy na Moravu.
Se svými žalobami kníže Václav však nepodřídil. Dne 18. září 1554 sešel se v Nise soud, při němž Václav dal se zastupovati svým synem Fridrichem Kazimírem, Janem Vlčkem z Dobronzemic a Hulčína, Kašparem Bludovským a Kašparem Rudzkým z Rudz. Biskup vratislavský vyslyšel obě strany, ale odročil soud a vyzval knížete Václava, aby hleděl se s panem Čelou v dobrotě vyrovnati.
Tu zaříkal Václav svého nejdražšího přítele knížete moudrého a rozvážného Jiřího II z Lehnice a Břehu, aby mu dal nějakou radu dobrou, jak by pomohl Sviadnovským, kteří ve vězení seděli. S podobnou prosbou obrátil se též na knížete Hanuše z Minsterberka potomka slavného Jiřího Poděbrada.
Snad mu přátelé neposkytli rady žádané, neboť Václav psal 10. října 1554 panu Čelovi a žádal ho, aby Sviadnovské z vězení propustil, „neboť nějaké svědomí (svědectví) potřebujeme od těch lidí Sviadnovských, kteréž ve vězení máte.“ Pan Čelo snad tušil, že kníže Václav nepotřebuje Sviadnovských na svědectví, ale že jim jen chce z vězení na svobodu pomoci a nevyhověl jeho žádosti.
Náhle však pomohl šlechtic Burian Barský knížeti z rozpaků: vyplatil Čelovi za Václava dlužných 11 tisíc zlatých a dal si postoupiti zástavu na Frýdek a Místek. Kníže Václav tak se z toho zaradoval, že ihned odepsal Barskému, přijímaje ho za věřitele místo nepříjemného Čela: „…a tím jisti buďte, že bychom tomu velmi rádi, aby se to spíše mezi námi vykonalo: abychom sebe blíže byli.“