Dějiny Těšínska/Vznik a jméno Slezska

Údaje o textu
Titulek: Vznik a jméno Slezska
Autor: František Sláma
Zdroj: SLÁMA, František, Dějiny Těšínska
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 8 – 11.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Slezsko, Břetislav I., Boleslav III. Křivoústý, Ślęża, Vladislav II. Vyhnanec

Zaleťme k nejsevernějšímu konci hor Sovích, do středu Slezska někdejšího, jak bývalo, než ještě pruský král Bedřich III. urval větší jeho čásť císařovně Marii Terezii.

Tam ve středu Slezska pne se hora do výše jako pyramida a daleko hledíc, z daleka je viděna. Od hory této odvozují Slezané své jméno.

V dobách pohanských, když ještě celé pruské Slezsko zalidněno bylo obyvatelstvem slovanským, hora tato byla posvátnou. Na ní obyvatelé slovanští po starém zvyku zapalovali ohně posvátné. Kolem těchto ohňů tančili a pěli, konajíce pohanské své obřady.

Hora ta nazývala se Slenza (Sleza) a po ohních posvátných též Sobotka. Bělorusané, haličtí Poláci a Slováci uherští nazývají dosud ohně svatojanské „sobotky.“

Na východním úpatí této hory plyne řeka, která u Vratislavi do Odry ústí; řeka tato nazývá se taktéž Sleza, polsky Slenza, německy Lohe. Kraj pak, jemuž hora vévodila a kterým řeka tato protékala, nazýván byl Slezskem a obyvatelé slovanští, v kraji tom usedlí jmenováni Slezané. Hora Sleza čili Sobotka později v listinách nazývána též horou slezskou. Němci zovou ji Zobtenberg, město pak povstalé na úpatí této hory, jmenují Zobten; pojmenování toto povstalo bezpochyby ze slovanského jména hory „Sobotka“.

Slezany nazýváni byli však v dobách nejstarších pouze obyvatelé kraje rozkládajícího se poblíže hory Slenza čili Sobotky. Jiní Slované, kteří žili taktéž na území slezském, nazývali se tenkráte Holasovici po obou březích řeky Opavy, Vislané u horní Visly, Opolané severně od Holasoviců a severozápadně od Vislanů a Boberané u řeky Bobry, Nisy a Kvizy. Slovanští tito kmenové netvořili žádný politický celek a podléhali čas po čase říším povstalým v sousedství. Tak náleželi k české říši Samově, později opět k říši velkomoravské a konečně opět slušeli k říši české.

Polská říše povstala později než česká a víra křesťanská šířila se do Slezska i do Polska z Čech. Slezané náležívali zajisté k pražskému biskupství a v základní listině tohoto biskupství z roku 973 poprvé vyskytuje se hromadné pojmenování Slezané pro obyvatelstvo Čechám poddané.

Polský kníže Boleslav Chrabrý odňal Čechům Krakovsko i Horní Slezsko s Těšínskem a připojil tyto země ku své říši polské, kterou značně rozšířil. Asi okolo roku 1000 založil tento kníže ve Vratislavi biskupství pro země, které nazývají se nyní Slezsko, a od té doby náleží Těšínsko k biskupství vratislavskému.

Netrvalo to však dlouho a Čechové pokoušeli se dobyti na Polácích zemí slezských nazpět. Naskytla se k tomu příhodná doba. Když zemřel totiž r. 1034 polský kníže Mečislav II., Poláci vypudili jeho ženu Němku i jediného syna Kazimíra ze země a velmožové počali panovati ve svých krajích jako králové. Obecný lid však zdvihl se proti nim, neboť ho utlačovali, a poněvadž též zemané polští počali hubiti křesťanské své spolurodáky, nastal v Polsku zmatek nad zmatek. Český kníže Břetislav neotálel a chtěl užíti těchto zmatků, aby obnovil velikost říše české. Vypravil se do Polska s četným vojskem a s rychlostí neslýchanou opanoval v celém Slezsku i Krakovsku. Vzal Krakov útokem, spálil jej a zmocnil se tam pokladů ohromných, které nahromadil svého času slavný kníže Boleslav Chrobrý. Potom Břetislav vpadl do Velkého Polska a dobyl hlavního sídla Hnězdna. Tam odpočívaly tělesné ostatky svatého Vojtěcha, kterého byli pohané pruští r. 997 ukrutně zabili. Tyto ostatky převezli Čechové s jinými poklady slavně do Prahy. Břetislav však musil ustáti od dalšího boje, neboť císař ujal se polského knížete Kazimíra z Polska vypuzeného a Břetislav musil učiniti mír, v němž postoupil Kazimírovi r. 1054 Slezsko. Kazimír však zavázal se, že bude Čechům platiti ročně 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra.

Pozdější kníže polský Boleslav III. Křivoustý rozdělil země své čtyřem svým synům. Nejstaršímu synu Vladislavovi dal Vratislavsko, totiž země slezské a Krakovsko. Tento nejstarší syn Boleslavův měl vykonávati vrchní moc nad ostatními bratry. Maje však za ženu Anežku Rakouskou, sestru to císaře Konráda III., nakloněn byl dvoru německému. Odcizoval se lidu svému polskému i bratřím svým, chtěje jim daně ukládati. Bratří Boleslav a Jindřich opřeli se mu; podlehnuvše však, utekli se k bratru Mečislavovi do Poznaně. Vladislav odňal jim jejich země a návodem své ženy Němky kul plány, aby též Mečislavovi urval Poznaňsko.

Na dvoře knížecím u Vladislava měl tehdy rozhodné slovo mocný pán Petr Vlast, jehož bohatství bylo báječné a který založil nesčíslné pyšné budovy chrámové. Petr Vlast vykonal zemřelému knížeti Boleslavovi Křivoustému platné služby jako vojevůdce a měl zajisté úmysly nejpoctivější, aby prospěl pánu svému knížeti Vladislavovi. Vlast nesouhlasil s tím, že Vladislav nebratrsky počíná si proti bratrům svým knížecím a netajil se tím knížeti Vladislavovi. Upadl však v nemilost knížecí, neboť Vladislav více dbal rad ženy své Němky, která neměla citu pro země polské a vášeň Vladislavovu proti bratřím jeho podněcovala. Za vlasteneckou radu dal kníže Vladislav Vlasta jíti a chtěl ho ze země vypovědíti. Toho trestu však bylo kněžně Němce málo. Radila, aby zbavil se Vlasta navždy a aby dal ho usmrtiti. Kníže Vladislav daroval však Vlastovi život, jiný mu usoudiv trest, trest strašný. Dal tomuto nejstatečnějšímu šlechtici svému, vojevůdci znamenitému, zakladateli mnohých krásných budov kostelních, jež dosud zdobí Slezsko — vypáliti oči a vyříznouti jazyk. Slepý Vlast odebral se potom k bratřím Vladislavovým do Poznaně.

Bratří Vladislavovi vnikli pak z Poznaňska do jeho zemí a zahnali jej až do Krakova. Před vítěznými bratry utekl se Vladislav dále do Uher, potom do Němec ke dvoru svého švakra císaře Konráda III., ale země své neuzřel již nikdy, ačkoliv ujímal se ho nejen Konrád III., nýbrž i papež Evgen III. Vladislav skonal v cizině r. 1162.

Teprvé po jeho smrti byl povolen jeho synům r. 1163 návrat do Polska a dána jim země, která náležela k biskupství vratislavskému. Od této doby počíná býti Slezsko zvláštní zemí, oddělenou od Polska i Čech a mající svá vlastní knížata.