Dějiny Těšínska/Od r. 1848 až do r. 1887

Dějiny Těšínska František Sláma
Rozhled od dob nejstarších až do r. 1848	Od r. 1848 až do r. 1887

Údaje o textu
Titulek:	Od r. 1848 až do r. 1887
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 250 – 265.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Dne 24. února 1849 vypuklo ve Francii povstání proti králi Ludvíku Filipu orleanskému. Král tento s trůnu svržen a republika obnovena.

Po příkladu francouzském vznikly brzo na to bouře i ve všech státech italských a německých proti dosavadnímu státnímu pořádku. Lid nespokojen s absolutistickým zřízením státním domáhal se větších práv a vlády po celé západní a střední Evropě musily povolovati vůli národů a zaváděti ústavy svobodomyslné, aby lid mohl v sněmovnách účastniti se správy státní a aby společně s panovníky svými mohl dávati si zákony.

I do zemí rakouských, kdež staré zřízení stavovské již dávno bylo podkopáno, vnikly nové tyto zásady a lid počal ozývati se, žádaje oprav v státním zřízení. Šlechta česká již roku 1845 přednesla králi rozličné prosby a žádosti a chtějíc pro svůj stav i pro zemi českou vymoci větších svobod, odepřela roku 1847 vládě žádané vypsání zemského příspěvku na kriminální soudy. Když pak vláda stavům nepovolila, roku 1848 počal ozývati se lid za obnovení české ústavy. V Praze ve svatováclavských lázních konala se dne 11. března 1848 schůze lidu, památná i pro Slezsko, neboť v této schůzi jednohlasně usneseno, žádati císaře: za obnovení starého svazku království českého s Moravou a Slezskem, za rovnoprávnost češtiny s němčinou ve školách i v úřadech, za obnovení dřívější ústavy, podle které by ve sněmích však i měšťanstvo a stav rolnický nyní řádně zastoupeny byly. Žádáno dále, aby všeliké poddanstvo a roboty se zrušily a aby úřady byly zodpovědny sněmům, aby dána byla svoboda tisku a podobné. Tato schůze lidu zvolila výbor 27 členný, v němž zasedali Čechové i Němci a jehož předsedou byl hrabě Vojtěch Deym. I ve Vídni konány podobné schůze, v nichž měšťanstvo a studentstvo projevovaly svá přání. Poněvadž žádostem takovým vláda ihned nevyhověla, vznikly ve Vídni nepokoje pouliční, kteréž skončily se, až císař propustil knížete Metternicha z úřadu státního kancléře. Na to byla svoboda tisku povolena, národní gardy byly zřízeny a císař slíbil, že v brzku svolá poslance ze všech zemí rakouských vyjímaje Uhry, aby se o společné ústavě doradili. Císař slíbil též dne 8. dubna 1848 Pražanům úplnou rovnoprávnost češtiny s němčinou i svolání sněmu, do něhož vysýlati budou nejen stavové, nýbrž i města své poslance. Spojení však Čech, Moravy a Slezska v jeden nerozlučný správný celek císař odložil až do budoucího sněmu říšského, kdež se o tomto ustrojení českých zemí jednati mělo. —

Dosud Čechové i Němci svorně se snášeli, chtějíce vymoci na vládě císařské ústavní svobody. Shodu tuto náhle porušila myšlénka velkoněmecká, která se Němcům ve Vídni i v Čechách zalíbila. Němci v říši chtěli totiž obnoviti císařství německé, k němuž měli náležeti též dědičné země české a rakouské. Studentstvo ve Vídni přilnulo s nadšením k tomuto velkoněmectví a vztýčilo na universitě trojbarevný prapor německý, který potom vlál i z budov soukromých ve Vídni a v jiných městech německých. Ministerstvo vídeňské nečinilo takovým projevům velkoněmeckým žádných překážek, ba vypsalo i v zemích českých volby do německého sněmu ve Frankfurtě. Čechové odpírali však do Frankfurtu vyslati své poslance a když Němci ve svých choutkách velkoněmeckých chtěli rakouské země uvésti v odvislost od cizího sněmu v německé říši, tu Slované rakouští pomýšleli vůči těmto snahám velkoněmeckým na založení slovanskéht spolku. Osmadvacet vynikajících mužův slovanských vydalo dne 1. května 1848 provolání Slovanům ze všech zemí náležejících císaři rakouskému, aby vyslali své zástupce na den 31. května do Prahy na sjezd slovanský.

Ve Vídni vypukly mezi tím povážlivé nepokoje, nehoť lidu byla nová ústava málo demokratickou. Národní gardy, studenti a davy lidu sběhly se 15. května do císařského hradu, osadily dvory a schody a donutily císaře a ministerstvo k povolnosti, načež císař Ferdinand roztrpčen odjel z Vídně do Inšpruku. Nepokoje tyto vídeňské podnítily i v ostatních zemích k činnosti živly radikální. I v Praze odbývány schůze lidu, v nichž žádáno, aby nový sněm sešel se na základě demokratickém a aby ve složení sněmu nebylo popřáno žádnému stavu zvláštních výsad. Brzo na to došlo k bouřlivým nepokojům i v Praze, čímž zmařeny byly další porady sjezdu slovanského.

Sjezd tento zahájen byl dne 2. června u přítomnosti 340 členů, kteří roztřídili se ve tři odbory a sice jihoslovanský, polskoruský a český. Poláci těšínští dali se vřaditi do odboru polsko-ruského: nová doba s ideou národnostní náhle oddělila je co do národnosti od Čechů.

Sjezd slovanský měl rokovati o významu Slovanů v říši rakouské a o vzájemných jejich poměrech, o poměru slovanských národů k ostatním národům rakouským a o poměrech Slovanů rakouských k ostatním neslovanským národům evropským. Nerokováno však dlouho. V lidu pražském a v studentstvu rostlo jitření, neboť výhody, jakých dosud vláda vídeňská Čechům byla slíbila, neuspokojovaly. Když pak kníže Alfred Windischgrätz převzal vrchní velitelství vojenské v Čechách, obáváno se podle jeho chování, že vláda chce násilně vojskem utlumiti svobodné hnutí národa, aby mohla vrátiti se k starému zřízení. V pondělí svatodušní po slavné mši na náměstí svatováclavském, když lid zpívaje a jásaje bral se od Příkopů Prašnou branou ku budově vojenského velitelství, vojáci vyrazili s bodáky na lid, v celé Praze nastal poplach, stavěny barikády a lid ozbrojiv se počal vzdorovati vojsku. Sjezd slovanský v Praze musil se rozejíti za rachotu děl a pušek. Bouře pražská však brzo byla potlačena.

V bouřlivé této době i v městech na Těšínsku zřízeny gardy národní a obyvatelstvo s živým účastenstvím přijímalo noviny, co děje se ve Vídni a v Praze. V Těšíně odbývány veřejné schůze, v nichž rokováno o politických záležitostech. Říšský sněm, který sešel se v červenci ve Vídni, a do něhož vyslalo i Slezsko své poslance, zabýval se vypracováním ústavy pro země rakouské a české a úplným zrušením roboty. Většinu na tomto prvním sněmě pro všechny země rakouské měli Slované. Proti této většině, která zasedla na pravici, bojovali poslanci němečtí sedící na lavici. Podobně v Uhrách nastaly boje mezi národností maďarskou a slovanskou. Tam Maďaři odpírajíce Slovanům všech práv, vymohli pro Uhry zvláštní ministerstvo, kteréž zamýšlelo odtrhnouti země uherské od rakouských. Slované na ochranu svých práv sáhli ku zbrani proti vládě maďarské, a též ministerstvo vídeňské musilo konečně zjevně postaviti se proti Maďarům, proti nimž učiněn vrchním velitelem vojska císařského chorvátský bán Jelačič. Když pak Jelačičovi z Vídně mělo býti posláno na pomoc vojsko, lid vídeňský vytrhal železniční koleje a pobořil most, aby vojsko nemohlo z Vídně proti Maďarům odjeti. Když pak vojáci jali se opravovati pobořený most, lid zatlačiv je, hnal se k budově ministerstva vojenství a zavraždiv ministra Latoura, vnikl do sněmovny, kdež ohrožoval životy poslanců českých, kteří proto z Vídně ujeli. Též císař Ferdinand odjel 7. října z pobouřené Vídně do Olomouce. Vojsko císařské dobylo ku konci října Vídeň útokem, načež císař Ferdinand svolav říšský sněm do Kroměříže, vzdal se brzo na to v Olomouci vlády, kteréž se ujal František Josef (2. pros. 1848).

Říšský sněm v Kroměříži sešel se a prohlásiv, že všechna moc státu pochází z lidu, chtěl vypracovati ústavu v duchu demokratickém. Zrušiv přednosti stavovské, žádal vládu, aby nikdo už na šlechtictví povyšován nebyl a aby úřady nebyly propůjčovány cizincům. Vysloviv, že každé vyznání náboženské má býti svobodno, zrušil trest smrti a dal lidu právo volně se stěhovati a shromažďovati, činnost říšského sněmu kroměřížského nebyla však vládě vhod a vítězství zbraní císařských v Uhrách svedlo ji k tomu, že kroměřížský sněm rozpustila a že císař bez součinnosti sněmu vydal novou ústavu (4. března 1849). Tato ústava prohlásila Rakousko za samostatné, nerozdílné a dědičné mocnářství, Vídeň učiněna hlavním městem říše a sídlem vlády. Říšský sněm měl sestávati ze dvou komor, jemu mělo býti zodpovědno ministerstvo, císař pak zůstavil si vrchní velení vojenské, rozhodování o válce a míru a potvrzování usnesení sněmovních. Všechna dosavadní poddanost lidu vůči pánům byla zrušena za mírnou náhradu, všechněm národnostem zaručeno rovné právo, místo stavovských sněmů měly zavedeny býti zemské sněmy volené. V soudnictví pak nastaly na základě této ústavy změny rozsáhlé, neboť místo dosavadních zemských práv, městských hrdelních a patrimoniálních soudů zaveden byl jeden soud císařský v každém okresu, pro každý kraj mimo to soudní dvůr. Všechny soudy na Moravě a ve Slezsku pak podřízeny vrchnímu soudu v Brně v druhé stolici a nejvyšsímu soudnímu dvoru ve Vídni v třetí stolici.

Novou ústavou byly všechny země korunní prohlášeny za neodvislé od sebe. Slezsko, které dosud spravováno bylo společně s Moravou, dostalo nyní zvláštní místodržitelství, kteréž od r. 1853 nazývá se zemskou vládou, jejíž hlavou jest zemský president. Od 15. listopadu 1860 bylo Slezsko sice na krátký jen čas opět podřízeno co do politické správy místodržitelství moravskému, ale císařským listem ze dne 29. března 1861 zřízena byla v Opavě samostatná zemská vláda, kteráž je přímo podřízena vídeňskému ministerstvu.

Na základě ústavy z r. 1849 dána byla obcím samospráva, aby samy se spravovaly volenými obecními výbory, v jichž čele stáli představení a purkmistři. Tato samospráva však za nedlouho již zkracována byla dozorem císařských úřadů a když koncem září 1849 vzpoury maďarská a italská úplně byly potlačeny, vláda vídeňská nedbala již ani ústavy z roku 1849, nýbrž odvolala ji jako chybnou (20. srpna 1851) a nesvolávajíc ani říšské rady ani sněmů, hleděla znenáhla odstraniti vše, co mohlo považovati se za vymoženost r. 1848. Každé volnější hnutí bylo bystře četnictvem sledováno. Porotní soudy, které v duchu r. 1848 byly zavedeny, zrušeny opět roku 1853, svoboda tisku potlačena, nebylo dovoleno, aby české časopisy politické vycházely; zato však velká péč věnována zvelebení vojenství. Přes to Rakousko nemělo se svými vojenskými podniky štěstí. Roku 1855, když ve válce mezi Tureckem a Ruskem zabraňovalo Rusům, aby vpadli do Turecka, spůsobilo si tím velkých výdajů a žádných prospěchů. Ve válce pak s králem sardinským roku 1859 pozbylo po porážce u Magenty a u Solferina Lombardska, načež císař vida, že absolutismus není jeho zemím prospěšným, vydal 20. října 1860 diplom, kterým zavedl opět ústavu. Diplomem tímto císař ustanovil, že zákonodárná moc na příště vykonávati se má společně od mocnáře i od národův a že říšská rada pro všechny země císařské, tedy i pro Uhry, usnášeti se má o společných záležitostech těchto zemí, jako o minci, o úvěru, clu, obchodu, poštovnictvu, vojsku, o nových daních a půjčkách, kdežto jiné záležitosti připadnouti měly v obor činnosti zemských sněmů a sice v koruně uherské dle předešlého jejího zřízení. V Uhrách diplom tento spůsobil velký převrat. Maďaři ihned vypudili všechno úřadnictvo cizí, které tam od potlačení maďarského povstání bylo posýláno, a žádali, aby všechny uherské zákony z roku 1848 obnoveny byly. Daně i rekruti byli císaři odepřeni, a za nedlouho císař povolal za ministra státního rytíře Schmerlinga, který chtěl svými patenty ze dne 26. února 1861 celou říši zcentralisovati a Maďary do říšské rady vídeňské přivésti, což však se mu nepodařilo, pročež císař jmenoval 27. července 1865 nové ministerstvo s hrabětem Belcredim v čele, které počalo jednati s Maďary o vyrovnání. Válka, která s Pruskem i s Italií roku 1866 vypukla, pomohla Maďarům, že dána Uhrám a Chorvátsku konečně státní samostatnost, jakéž se dosud těší.

Průběh války prusko-rakouské nelze zde vyličovati. Dne 17. července 1866 opustila zemská vláda slezská Opavu a utekla se do Těšína. Na druhý den na to prchla před Prusy do Frýdku a vrátila se do Těšína opět 20., načež uprchla do Hranic na Moravu. Takovýmto jednáním vzbuzen postrach ve všem lidu na Těšínsku před Prusy, kteří vniknuvše do Těšínska, dne 22. července spojení železniční v Pruchné přerušili. Ve válce této Maďaři v Prusku zřídili povstaleckou legií, která pod vedením Klapky průsmykem jablonkovským do Uher vtrhla.

Nešťastný výsledek této války pro Rakousko měl dalekosáhlé následky pro vnitřní ustrojení říše rakouské. Maďaři použivše skleslosti mysli, jaká opanovala na dvoře vídeňském po nešťastné válce s Prusy, neústupně stáli na svých požadavcích, ministerstvo Belcrediovo bylo dne 7. února 1867 propuštěno, ústavnost uherská obnovena, pro ostatní země rakouské vydána nová ústava, proti které národ český vedl odpor, až vláda vídeňská konečně r. 1870 za ministerstva Hohenwartova chtěla českým zemím dáti ústavu podle státního českého práva. Císař uznal již v zásadě toto právo. Náhle však ministerstvo Hohenwartovo propuštěno a poslanci národa českého z Čech a Moravy, kteří již od dob ministerstva Schmerlingova vzdalovali se vídeňské rady říšské, chtějíce vybojovati pro české země zvláštní samosprávné postavení, vstoupili r. 1879 do rady říšské, kdež s Poláky a německými konservatisty tvoří většinu, ale kdež co týká se Slezska, na žal nebyli s to, aby národnosti české vymohli aspoň tolik rovného práva s národností německou, jakou požívala za císaře Josefa II., ba ještě až do roku 1860. Podle prosincové ústavy z r. 1867 a zákona ze dne 2. dubna 1873 vysýlati má Slezsko do říšské rady celkem 10 poslanců a sice velkostatkáři 3, obchodní komora a města 4 a sice město Opava a obchodní komora 1, skupina mést: Krnov, Albrechtice, Frývaldov, Javorník, Vídnava, Cukmantel, Frýdeberk, Bruntál, Benešov, Andělská hora a Vrbno 1, skupina městská na Těšínsku: Bílsko, Skočov, Struměn a Jablonkov 1, skupina měst: Těšín, Frýdek, Bohumín, Bílovec, Vítkov, Odry a Klimkovice 1, venkovské obce 3 poslance a sice: okres opavský, bílovský, vítkovský, klimkovský, oderský, krnovský a albrechtický 1, bruntálský, benešovský, vrbenský, frývaldovský, javornický, vídnavský, cukmantelský 1, všechny okresy na Těšínsku též jednoho. — Do delegace rakousko-uherské, která rokuje o společných záležitostech obou polovic říše, vysýlají poslanci slezští jednoho poslance.

Zemský řád, změněný zákonem ze dne 22. listopadu 1875, dává do sněmu slezského velkostatkářům 9 poslanců, městům 9, obchodní komoře 2, venkovským obcím 12 poslanců. Na Těšínsku voli město Těšín jednoho, Bílsko jednoho, Frýdek, Bohumín a Fryštat společné jednoho, Skočov, Jablonkov a Struměň společně jednoho poslance. Venkovské obce okresů těšínského, jablonkovského a fryštackého volí společně dva poslance, frýdecký a bohumínský společně jednoho, bílský, skočovský a struměnský společně též jednoho.

V ústavní této době utěšeně vzkvétá školství. Slezsko mělo školního roku 1887—1888 národních škol 468, z nichž bylo 265 o jedné třídě, 119 o dvou třídách, 27 o třech, 27 o čtyřech, 19 o pěti, 9 o šesti a 2 o sedmi třídách. Z toho bylo škol německých 201, českých 111, polských 131, německo-českých 18 a německo-polských 7. Těšínsko mělo českých škol 50, německo-českých 5, polských 131 a německo-polských 7. Dětí škole povinných bylo 92.568, z nichž navštěvovalo školy veřejné 80.422 dětí a soukromé školy 9518 dětí. Z toho odpadá na Těšínsko 46.085 dětí povinných do školy choditi a 37.839, které skutečně školu navštěvovaly. Téhož školního roku studovalo na těšínském gymnasiu (německém) 167 žáků německých, 77 polských, 43 českých, na bílském gymnasiu německém 245 žáků německých, 95 polských a jeden Čech. Na německé reálce v Těšíně bylo téhož roku vedle 126 žáků německých, 57 polských a 14 českých, v Bílsku vedle 171 německých, 60 polských a 4 Češi. Českých neb polských ústavů středních na Těšínsku není. V Opavě vydržuje Ústřední Matice Opavská od roku 1883 soukromé české gymnasium, kteréž má v 6 třídách 247 žáků, z nichž mnozí pocházejí z Těšínska. Pro vzdělání učitelů českých není v Slezsku ani jediného ústavu. Značná čásť českých kandidátů učitelských studuje z Těšínska na německé průpravně v Těšíně. Pro založení gymnasia bezpochyby německého sbírá již od let fond město Frýdek. R. 1875 usadily se v Těšíně milosrdné sestry, jež z pruského Slezska vystěhovati se musily. Věnují se ošetřování nemocných a vzdělání mládeže. Jich školy soukromé (německé) navštěvovalo r. 1887 260 dětí, z nichž 85 přebývá v klášteře, který stále se rozšiřuje. V literatuře odborné vynikli v této době spisy historickými o Těšínsku Matěj Kasperlík,*)^[1] Gottlieb Biermann^[2] a Antonín Petr.^[3] K. Bukovanského český spis Polská Ostrava jest cenným spisem topografickým. Praskoví Rodáci z Opavska a Frýdecka i Findinského německy sepsané dějiny fary Frýdecké obsahují hojnost dat historických. Historické články Karla Raddy v programech něm. realky těšínské vynikají důkladností. Odborníkům v hornictví zavděčil se Ed. Hořovský^[4] svým dílem „O dobývání uhlí“, léta bude chloubou české literatury. O nářečí polském na Těšínsku psali Lucian Malinowski (Zarysy žycia ludowego, Warszawa 1877) a Jan Bystroň (O mowie polskiej w dorzeczu Stonawky i Lucyny, Kraków 1885). Dr. Ondřej Cinciala vydal r. 1885 v Krakově Písně lidu slezského, r. 1885 v Těšíně Přísloví lidu polského na Slezsku a poučné knížky právnické pro lid „Podrecznik“.

První knihtiskárna byla založena na Těšínsku r. 1806 v Těšíně od Fabiana Beinhauera. Nynější rozsáhlá tiskárna Procházkova založena byla r. 1807. V letech šedesátých povstaly tiskárny též v Bílsku a v posledních letech ve Fryštatě a Frýdku. Před rokem 1848 nevycházely na Těšínsku žádné časopisy. R. 1848 založen Tygodnik Cieszyňski, nynější to „Gwiazdka Cíeszyňska“, týdenník prostonárodně psaný. Od r. 1860 vychází „Silesia“ v duchu centralistickém a od r. 1884 „Rolnik“ a „Przyjaciel Ludu,“ list evangelický v duchu národním, proti němuž bojuje „Nowy Czas“, orgán evangelíků spojených se stranou německou.

Průmysl a obchod nabyl v této době rozměrů rozsáhlých zvětšenou výrobou železa v hutích železných arcivévody Albrechta v Třínci, Ústrání a Lipině, a zvětšeným vývozem uhlí, k čemuž přispělo zřízení severní dráhy, kteráž od roku 1855 Těšínskem projíždí, bohumínsko-košické dráhy, která usnadňuje spojení s Německem a s Uhry, dráhy ostravsko-frýdlantské, která po hranici moravské se táhne a dráhy bílsko-kojetínské s odbočkou do Ústrání. Závody uhelné z Těšínska mají mimo to zvláštní svou dráhu pro dopravu uhlí z Dombrové do Ostravy a zaměstnávají na 12 tisíc dělníků. Velké pivovary v Těšíně a Karviné rozesýlají své výrobky též do okolních krajů uherských, velkolepá továrna A. Kohna na ohýbané nářadí v Těšíně má své filialní sklady ve všech větších městech evropských. Továrny na sukna, jichž jest v Bílsku a v okolí 33 a přádelny ve Frýdku a v Těšíně vyrábějí ročně zboží za více než 10 milionů.

Aby rolnictví povznešeno bylo, dva spolky hospodářské pořádají pro své členy poučné schůzky. Rolnická škola v Kocobendzi zemským nákladem vydržována, mohla by zdárněji působiti, kdyby mladíci slovanští, pro něž jest určena, vyučováni byli v mateřské své řeči. Arcivévodská komora provádějíc na svých statcích vzorné hospodářství, působí tím i na menší rolníky, že počíná se racionelnímu vzdělávání půdy větší pozornost věnovati. V ovocnářství vynikají mnozí rolníci v okolí Těšína, hlavně pak Mistřovští. Rybářství věnuje se v posledních letech péče náležitá, k čemuž platně přispívají někteří velkostatkáři a spolek rybářský.

Než zakončíme, chceme zmíniti se ještě o nynějších národních poměrech na TěŠínsku a jak od r. 1848 se vyvinuly.

Až do r. 1848 nebylo v obyvatelstvu vědomí národního. V městech školy německé přispívaly k tomu, že lepší měšťanstvo osvojovalo si němčinu a rádo jí užívalo ve veřejných místnostech; v rodině však zůstávalo slovanským. Na venkově pak sice obyvatelstvo všechno, české i polské odchováváno bylo v nedostatečných školách českých a kněžstvo jak katolické tak evangelické užívalo při kázáních jazyka českého. Národního vědomí nebylo nikde, vyjma u několika jednotlivců.

Rok 1848 i v tom ohledu byl rokem převratu. Nezniěnily se sice poměry dosavadní ihned, ale položen základ k změnám velikým, kteréž až po roce 1860 nastaly. V bouřlivém roce 1848 v jednotlivcích z krajin dle nářečí polských vzplanulo náhle povědomí národnosti polské. Již sice před rokem 1848 učili se někteří mladíci na gymnasiu soukromě polské řeči písemné, ale jejich snahám teprv rok 1848 dodal naději, že duch polský vítězné pronikne ve všech obcích polských na Těšínsku. Především bylo nutno vzbuditi v obyvatelstvu vědomí polskosti, potom přirozeným postupem věcí české školy musily změněny býti na polské a potom teprv v městech mohl nastati boj proti dálšímu poněmčování slovanského měšťanstva.

Úloha nebyla snadná. Slezský Polák od staletí odloučen státní hranicí od ostatního národa polského, považoval, ba po výtce dosud považuje Poláka za cizince. Necítil se též ani Čechem ani Moravanem, ale Slezákem, který nemluví polsky, ale „po našemu“.^[5] Mnohé loupeživé vpády polské šlechty do Těšínska v stoletích minulých snad byly příčinou, že v polském obyvatelstvu těšínském zakořeněn byl jakýsi předsudek a odpor proti Polákům, jehož uměli poněmčující úřadníci a učitelé využitkovati až do nedávných dob.

V samém lidu polském na Těšínsku panoval názor, že řeč jeho není polská, ale jiná zvláštní řeč, kterou Němci pojmenovali „wasserpolštinou“. Hojnost cizích, neslovanských slov v písemné polštině představovala obyvatelstvu na Těšínsku polštinu jako řeč jinou. Při tom uvážiti ještě třeba též okolnost, že písemná řeč polská vyhýbá se mnohým výrazům, jichž užívají Čechové v českých zemích a Poláci nejen ve Slezsku, ale i v Haliči. Nebyla tedy práce snadná v obyvatelstvu nepříliš všímavém spůsobiti ruch pro polštinu. Poláci na Těšínsku byli by sice i úzce přivinuli se k blízké jim češtině, kdyby bylo se pracovalo pro češtinu, kterou zastupovali jen učitelé z tehdejších časů, sami více nářečím než češtinou mluvíce a píšíce. Ale věc horlivcův polských byla spravedlivá a z české strany nečiněn jim odpor žádný, aby na území Těšínska, kde nářečí je polské, lid přivinul ae k polštině, ba mnozí Čechové uvědomělí stáli v řadách polských a podporovali snahy národovců polských, neboť především jim šlo o to, aby všecken lid na Těšínsku probuzen byl k národnímu vědomí slovanskému.

Velké zásluhy o probuzení národnosti polské na Těšínsku má Pavel Stalmach. Narodil se r. 1824 ve vsi Bažanovicích u Těšína, roku 1848 počal vydávati v Těšíně s dr. Kluckým a A. Cincialou první časopis polský pro Těšínsko „Tygodnik Cieszyński“, později „Giviazdku Cieszynskou“, a založil s nimi v Těšíně též „Czytelniu ludovou“, čtenářský to spolek.^[6]

Duchovenstvo evangelické počalo zaváděti do kostelů polské zpěvníky místo dosavadních českých (viz str. 143), při kázáních užívalo polštiny a duchovenstvo katolické, povolujíc národnímu proudu, činilo podobně. Tak polštině zjednána brzo platnost v chrámě a zvolna i ve školách zaváděn polský jazyk za vyučovací místo češtiny, čemuž vláda zvláště za zemského presidenta Summra ochotně hověla.

Lid odchovaný v českých školách a zvyklý na staré zpěvníky a modlitební knížky české nevítal tyto změny všude radostně, ba na mnohých místech potkávaly se novoty s rozhodným odporem obyvatelstva zvláště staršího, pročež v některých chrámích utvořeny býti musily ku zpěvu oddělení zpěváků polských a českých. Ačkoli volebním řádem do rady říšské i do sněmu zemského zajištěna byla národnosti německé rozhodná většina, někteří vyšší úřadníci podporovali změnu jazyka vyučovacího již proto, aby vymlouvati se mohli, že v malé zemi slezské musí se úřadovati potom v jedné řeči, totiž v němčině, poněvadž není úřadníků, kteří by mohli úřadovati ve všech třech řečích v Slezsku užívaných. Uvědomělí národovci čeští však vždy upřímně podporovali spravedlivé snahy polské, přesvědčeni jsouce, že není nemožností, aby všem třem národnostem stalo se po právu.

Aby spolky polské měly své středisko v jedné budově, sestoupilo se přičiněním Pavla Stalmacha, dr. Ondřeje Cincialy a jiných v Těšíně družstvo „Národní dům“, které zakoupilo velký dům k tomu konci. Později založen též spolek pro podporování slovanských studujících pod názvem „Towarzystwo naukowej pomocy“, polská záložna „Towarzystwo oszczednošci i zaliczek“, která má ve Fryštatě a v Jablonkově filiálky a jejíž oběh roční převyšuje již dva miliony zlatých. Vedle Stalmacha, dr. A. Cincialy a dr. Kluckého velkých zásluh dobyli si o probuzení národnosti polské též notář A. Kotula, rolníci Jiří Cinciala z Mistřovic a Glajcar ze Šibic, Čechové Dostal v Suché a Josef Fischer, který usídliv se roku 1841 jako lékař v Těšíně, stal se r. 1850 professorem na tamějším gymnasiu a řídě mnohé polské spolky, kandidován byl od polských národovců též za poslance do sněmu pro města Jablonkov, Skočov a Struměň. Z mladšího pokolení poctivé služby konají svému národu na poli politickém kněz J. Swiéžy, advokát dr. Michejda, A. Sikora, kněží Fr. Michejda, Kučera, Fuzoń a mnozí jiní.

Aby v Těšíně založeny byly školy polské, obecní a střední, vznikl tam roku 1883 po příkladu Školních Matic českých spolek pod názvem „Macierz szkolna“, který však dosud nesebral takový kapitál, aby mohl vydržovati soukromé školy. Rolníci polští mají své „Towarzystwo rolnicze“, kterýžto spolek se sídlem v Těšíně od r. 1884 vydává redakcí pastora Fr. Michejdy z Návsí časopis „Rolník“. Evangelíci polští mají svůj orgán ,Przyjaciel ludu", vydávaný knězem Fr. Michejdou, kdežto katolíci drží se starého týdenníka „Gwiazdky“, která r. 1887 přešla z rukou Pavla Stalmacha na družstvo katolických kněží. Oba listy, „Gwiazdka“ i „Przyjaciel“ píšou v duchu národním, ale nesvornost mezi katolíky a evangelíky na Těšínsku mnohdy neblaze působí v boji, jakýž Slované bojují, aby dosáhli rovného práva s Němci.

Ač volební řád zemský tak jeat sestaven, aby na slezském sněmě rozhodovala vždy většina německá, přece bylo by lze Slovanům slezským proraziti při volbách do sněmu několik kandidátů, kdyby nepanovala v národním táboře nesvornost. Z městských poslanců na Těšínsku mohli by náležeti slovanské straně 2, z venkovských pak 4, takže by Slované těšínští byli zastoupeni ve sněmě slezském 6 zástupci, toho času mají však pouze jednoho poslance P. Ignáce Swiéžyho.

Na říšskou radu podle nynějšího volebního řádu z 10 slezských poslanců Slované slezští mohou vyslati jen jednoho a sice z venkovských obcí na Těšínsku. V letech 70tých vysýlali do Vídně polského rolníka Jiřího Ciencialu z Mistřovic, evangelíka, jejž evangelíci i polští a čeští katolíci svorně volili podle úmluvy, že voliti budou příště zase svorně katolíka, aby se vyhovělo oběma vyznáním náboženským. Evangelíci však až na skromné výminky této úmluvě r. 1879 nedostáli. Nevolili katolického národního kandidáta a rozpoltěním hlasů slovanských zvítězil německý kandidát Obratšay. Následkem toho strana národní od této doby zjevné rozpadla se podle vyznání náboženského a katolíci polští i čeští na Těšínsku jsouce ve většině, zorganizovali se samostatně ve spolek politický, který pořádá po všech okresích schůze politické. Zorganisovaným pak katolíkům slovanským podařilo se, že již roku 1884 velkou většinou prorazili svého kandidáta P. Ignáce Swiéžyho, který na říšské radě věren slibu svému voličům učiněného ujímá se nejen zájmů Slezanů polských ale i českých. Evangelíci národně smýšlející při volbě této přidružili se se svými hlasy k národní straně katolické, nedbajíce svůdných lakadel a domluv svých pastorů až na nepatrné čestné výminky německy smýšlejících.

Dosud polští národovci dodělali se svou činností pouze v obcích venkovských výsledků uspokojivých. Města však a sice především Těšín němčí se působením škol. V městech od r. 1848 germanisace učinila již pokrok veliký.

Venkov český na Těšínsku jest sice žalostně zanedbán. Z jedné strany mizely školy české, ustupujíce polským, a území jazyka českého vždy se úžilo. Z druhé strany (totiž moravské) žádná skoro nepřicházela posila lidu opuštěnému, o nějž nikdo skoro se nestaral. Od Moravy hranicemi zemskými odloučen, málo se stýká lid český z Těšínska s lidem moravským. Spisovná čeština činila mu taktéž obtíží; učitelstva a duchovenstva, které by znalo dobře česky, tu nebývalo, a dosud až na malé výminky není; v úřadech stýkat se tento lid s úřadníky německými neb ponémčujícími; a přece zachoval se co do řeči, mravů i statečnosti národní češtějším než na Opavsku. Neměl dobrých vůdců, poskrovnu jen rádců, ale pud mu pravil, kdo mu je rádcem dobrým. Na Opavsku pracovali po léta jednotlivci pečlivě, aby v lidu vzbudili vědomí národní a přece úsilovná práce mnoholetá nenese tam tak dobrých výsledků, jako když na Těšínsku prosloví se lidu českému několik vřelých českých slov aneb když dá se mu přečísti nějaká vhodná kniha. Skoro bez vůdců, sám sobě oddán český lid na Těšínsku brání si své české školy, kdežto na Opavsku i obce zámožnější, které po dlouhá léta platily za uvědomělé, daly si své školy poněmčiti.

V městě Frýdku, kde v dobách dřívějších stáli na čele hnutí národního lékař dr. A, Peter a advokát dr. J. Kottek a v letech posledních lékárník Karel Krčmář a adv. dr. V. Sekera, působí zdárně „Občanská beseda“. Mnohem čilejší ruch národní a láska k četbě české panuje v největší české obci na Těšínsku v Polské Ostravě v okresu bohumínském. Obec tato, oddělena od Moravské Ostravy řekou Ostravicí, má dobré školy české, jež řídí osvědčený paedagog a spisovatel K. V. Bukovanský; v tamějších závodech uhelných zaměstnáni jsou mnozí výteční odborníci horničtí původu českého. Spolky čtenářské v Polské Ostravě, Ratimově, Dombrové na Fryštacku a v městě Těšíně zábavné-literární spolek „Snaha“ šíří četbu českou mezi lid. Spolek „Snaha“, založený r. 1883 zasloužilým V. Hrubým, a řízený tohoto času dr. Jos. Fischrem a Bedřichem Šimečkem působí zdárně nejen pro Čechy v městě Těšíně bydlící nýbrž i na venkov, který v městě tomto má své středisko.

Hranice jazyka českého na Těšínsku nejsou přesně určeny. V mnohých obcích dosud vede se spor, zdali náleží tam obyvatelstvo k národnosti české či polské. V Dombrové roku 1884 byla škola česká popolštěna, velká většina obyvatelstva ihned však protestovala proti změně vyučovací řeči a spornou touto záležitostí zabývají se dosud úřady. Náboženství vyučuje se však dosud v této škole česky a obyvatelstvo katolické z této obce chodí do Orlové na kázání česká, kdežto evangelíci ve svém chrámě orlovském a ve své orlovské soukromé škole užívají jen polštiny. Z Volovce katolíci chodí do Domaslovic na kázání česká, evangelíci však do Dolních Bludovic na kázání polská. V rychvaldském kostele scházejí se dítky ze školy polské i české a káže se tam v obou jazycích. I v jiných obcích není národnost ještě ustálená.

Spory tyto považujeme za místní a nejsme povoláni, abychom v nich rozhodovali. Obyvatelstvo ustanoví si během času samo, k jaké národnosti se hlásí, zdali k polské či české a znenáhla i v těchto dnes sporných obcích ustálí se jazykové poměry. Bylo by však žalostno, kdyby vlivem cizím podobné spory zanášely se i do jiných ještě obcí, které dosud pokládají se za české. Spory takové mohly by rušiti bratrskou shodu, jaká mezi oběma kmeny slovanskými je nutna, má-li se dostati národnostem slovanským rovného práva s jazykem německým. Kdyby ku sporům náboženským mezi Poláky přidružil se ještě spor Poláků s Čechy o území, Slované slezští sami zřekli by se naděje, že doufají vítězství zjednati zásadě rovného práva s národností německou. Nedejme vzniknouti novým sporům mezi bratry. Dosti z nás již nakořistili se cizí, mezi sebou nehledejme kořisti. Vzájemně se podporujme a ve shodě bratrské spojenými sílami pracujme dále, aby lid náš vzdělával se v mateřských svých řečích a aby národnostem svým zjednal práv, jež jim po zákoně přísluší.

---

1. Matěj Kasperlík (zrozen r. 1801 v Dolních Bludovicích) skončiv studia právnická, vstoupil do služby arciknížete Albrechta a byl jmenován roku 1849 řiditelem všech jeho statků slezských a železáren a dolů haličských a uherských. Povznesl průmysl na statcích arciknížecích rozšířením železáren v Lipině, Bašce, Třinci a Ústraní a založil v Těšíně velkou přádelnu. Že vykoupil od goralů jejich práva pastvy a salašení v lesích knížecích, kterážto práva rozkládala se na 50 tisíc jiter, tím ovšem více prospěl kultuře lesní než goralům. Velkých zásluh získal si však pečlivým urovnáním archivu zámeckého a velkou svou prací historickou, kterou v rukopise zůstavil arcivévodské knihovně a která jedná o době knížat Kazimíra II., Václava a Kateřiny Sedeny. Část cenných spisů Kasperlíkových vyšla v brněnském Notizenblattě.
2. Gottlieb Biermann (nar. r. 1828 v Prešpurku) byl professorem na evang. gymnasiu v Těšíně a vydal záslužné dva spisy německé, r. 1863 o dějinách Těšínska, r. 1874 o dějinách Opavska a Krnovska. Mimo to sepsal z oboru slezských dějin mnoho pojednání, jež vyšly v rozličných časopisech. Roku 1877 povolán byl za řiditele německého gymnasia do Prahy. Jeho díla o dějinách těšínských použili jsme zvláště v tomto Rozhledu. Biermann doplnil prameny již od Kaufmanna a Kasperlíka snešené mnohými podrobnostmi z archivu vratislavského a díla jeho svědčí o namahavé a pilné práci.
3. Antonín Peter, c. k. školní rada a řiditel průpravny učitelské v Těšíně. Svými německými spisy o hradech a zámcích slezských (1879). o zvycích a obyčejích v německém území Opavska (Voíksthumliches aus Oest. Schlesien 1885) Heimathkunde 1880 a jinými spisy a články p Slezsku získal si velkou zásluhu o svou rodnou zemi. Syn jeho Karel, který jako otec věnoval se bádání historickému a pěkné vzbudil naděje spisem o kolonisaci knížectví nisského, zemřel na žal v mladistvém věku roku 1885.
4. Eduard Hořovský (zroz. r. 1831 v Příbrami) přišel r. 1856 do Ostravy jako inženýrský praktikant báňský, r. 1868 stal se inženýrem, r. 1873 řiditelem dolů dombrovských na Těšínsku. R. 1879 vydal po patnáctileté neunavné práci nákladný velký spis „o způsobu dobývání uhlí“, o němž odborníci vyslovují se s chválou největší. Vyšel o třech svazcích v Praze a obsažen v něm též slovník hornického názvosloví, upravený na část slovanskou, německo-českou a francouzsko-českou. Spisem tímto, jejž vydal Hořovský na svůj náklad, podal národu svému dar vzácný. Nyní počal vydávati taktéž nákladem svým a tiskem J. Otty v Praze velký slovník hornický německo-česko-rusko-francouzský. Za zásluhy své jmenován byl Hořovský r. 1888 báňsk radou.
5. Viz Vlastenecké putování po Slezsku str. 167
6. Tento čtenářský spolek měl koncem roku 1888 202 členů. Velká knihovna tohoto spolku, jíž slavný romanopisec Kraszewski daroval všechna svoje díla, obohacena byla hlavně darem dr. Karla Teligy, preláta z Krakova, který jí daroval 1027 děl v 1884 svazcích, takže měla konc roku 1887 na 8000 svazků. Roku 1888 obdařena byla odkazem dr. Ignáce Bagieňského z Oděsy, který jí daroval 7000 svazků.