Wikizdroje

Dějiny Těšínska/Rozhled od dob nejstarších až do r. 1848

< Dějiny Těšínska
Dějiny Těšínska
František Sláma
Od r. 1790 až do r. 1848 Rozhled od dob nejstarších až do r. 1848 Od r. 1848 až do r. 1887
Údaje o textu
Titulek: Rozhled od dob nejstarších až do r. 1848
Autor: František Sláma
Zdroj: SLÁMA, František, Dějiny Těšínska
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 219 – 250.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Těšínsko

Z dob nejstarších, když nynější Těšínsko bylo ještě částí knížectví opolského, málo zachovalo se zpráv o tom, jakým spusobem byla země naše těšínská spravována a jak žili tehdejší její obyvatelé. Pouhé domněnky nechceme po jiných spisovatelích opakovati. Zjištěno jest však starými listinami, že na hradě Těšíně sídlili župani, kteří zváni byli v listinách kastelány. Tito župané vládli jménem knížat opolských v celém kraji jim podřízeném.

Kdy a jak hrad těšínský vznikl, nevíme. Nejstarší písemná památka, v které děje se zmínka o Těšíně, jest list papežský z roku 1154, kterým potvrzují se statky biskupství vratislavského. Pozdější listina z r. 1223, daná biskupem Vavřincem z Vratislavi knížeti Kazimíru Opolskému vzpomíná župy těšínské. i z jiných listin té doby je vidno, že v Těšíně tehdy již stával hrad, na němž župani jmenem knížat opolských vládli.

Zdali osada Těšín povstala již před založením hradu neb teprv až pod hradem, nevíme. O založení Těšína vypravuje se však tato pověst: Místo, kde Těšín nynější stojí, pokryto bylo velkým hustým lesem. V lese tomto odbočili od sebe tři lovci, synové to polského knížete Leška. Po dlouhém bloudění sešli se u studánky, která poskytla jim želaného občerstvení. Zde otevřel se jim čarokrásný výhled do údolí, v němž klikaté až do dálky nedozírné vine se řeka Olza. Těšíce se, že se sešli, založili zde u studánky lovecký zámek, kol něhož znenáhla vznikla osada, pozdější město Těšín. Dle této pověsti byl dán základ městu Těšínu roku 810, neboť synové Leškovi byli Bolko, Leško a Těšimír. Studánku dala městská rada těšínská r. 1860 na památku 1050letou ohraditi a upraviti nad zřídlem nápis v řeči latinské, polské a německé, který hlásá, že tři bratři, knížata Bolko, Leško a Těško po dlouhé potulce sešli se u zřídla a těšíce se, zbudovali na památku město, které jméno Těšín dostalo. Studánka zove se bratrskou a nachází se poblíže městského pivováru.

Knížata opolští i později jejich potomci na Těšíně byli neobmezení páni své země. V důležitějších výkonech vlády hleděli, jak z mnohých listin jest patrno, nabýti souhlasu šlechty a kdykoli kníže vytáhl za hranice do války, šlechta i všechno mužské obyvatelstvo bylo povinno postaviti se pod jeho prapory. Povinnosti této byly na Těšínsku zbaveny dědiny, které náležely ku klášteru orlovskému, jako Orlová, Dombrová, Kocobendz (Chotěbúz), Těrličko, Ostrava, Žukov atd. Později, jak ze zákonníka knížete Václava je zřejmo, byla šlechta se svým lidem pouze povinna brániti hranice zemské, nikoliv však hnouti do cizích zemí.

Knížectví těšínské samovolně dalo se v ochranu české koruny a králové čeští zůstavili knížat těšínským neobmezenou moc nad knížectvím. V dobách válečných měli králové právo žádati, aby knížata přispěli jim silou brannou; do správy zemské však se jim nemíchali. Teprv král uherský Matiáš Korvin, zmocniv se Slezska, hleděl moc královskou na úkor moci knížecí povznésti. První knížata těšínští jako samostatní vládcové své země udíleli městům a obcím práva a výsady všeliké. Král Matiáš částečně tuto moc knížecí zrušil, dávaje důležitější taková práva sám, ovšem na radu knížete těšínského. Pozdější pak králové vždy dále obmezovali moc knížecí co do vnitřní správy, a knížata upadali vždy do větší odvislosti od králů českých, a od knížecích sněmů vratislavských. Ač z počátku knížata slezští králům pouze brannou sílou pomáhali, od krále Matiáše počínaje, odváděli též králům berné. Ovšem dávky tyto byly dobrovolné a králové knížatům i stavům výslovně potvrzovali, že berně jim byly dány z dobré vůle a nikoliv z povinnosti: ale každý král žádal takových berní, k čemuž války turecké a jiné podávaly dosti příležitosti a země těšínská nezpěčovala se nikdy připojiti ku daním na krvi též daň na statcích.

Berně takové umlouvaly se na sjezdech knížecích ve Vratislavi, kde král český přijímal hold stavů a přísahy knížat. Základ k trvalé a stálé dani dán byl r. 1527, když král žádal pomoci proti Turkům. Tehdy každý kníže slezský dobrovolně vypočítal příjem svůj i svých poddaných a podle příjmů všech knížectví slezských takto sestavených uložena pak daň knížectvím jednotlivým, dani této přispíval též kníže ze svých vlastních statků a z práv, kterých si byl dosud v zemi zachoval. Příjmy knížecí plynuly: ze statků jeho vlastních, z poplatků za potvrzování privilegií a výsad městům a cechům, z důchodů mincovny a jiných regalií.[1] Kasperlík vypočítal, že příjem knížete Václava obnášel sotva 20 tisíc zl. tehdejší měny; k tomu dokládáme, že dcerám svým knížata dávali věna jen asi 10 tisíc zl., sami pak ženíce se, dostávali se svými manželkami též jen po 10 tisících.

Berně odváděny byly vratislavské komoře pro krále. Knížeti těšínskému neslušely ze země daně žádné. Šlechta a jich poddaní i města přispívali k dani královské, obecné to berni slezské, ale snášeli též dávky knížeti za zvláštních příležitostí, jako ku příkladu když kníže některou dceru vdával aneb když nějaký rodinný pohřeb strojil.

Jako berně obecné tak i tyto knížecí dávány byly dobrovolně. Příjmy knížecí stále se menšily, neboť nehospodářští a marniví Piastové upadali do dluhů, odprodávali jednotlivé statky i zbavovali se výnosných práv. Takž kněžna Ofka roku 1438 prodala právo raziti dosavadní minci těšínskou dědičně a na všechny časy městu Těšínu[2] za 650 zl.; toto právo sice za nedlouho přešlo opět na knížata, ale knížata Kazimír II., Václav a Adam udíleli vždy nových svobod městům i šlechticům a zkracovali tím stále své příjmy za okamžitý poplatek neb dar.

Tím, že příjmy knížecí se menšily a že knížata do dluhů upadali, rostla moc šlechty a měst. Šlechta pozvolnu dobyla si takého postavení, že v záležitostech zemských kníže bez souhlasu svých stavů ničeho důležitého podniknouti nemohl. Knížata vykonávali práva soudcovská nad svými poddanými jen jako šlechtici na svých statcích; chtěl-li kníže potrestati někoho ze šlechty, musil vystoupiti před právem zemským, v němž zasedali šlechtici, jako žalobník a zůstaviti rozsudek právu zemskému jako každý jiný šlechtíc. Kníže sám mohl býti souzen jen knížaty slezskými. Smírčím soudcem mezi knížaty těmito býval český král, jako nejvyšší jejich pán.

Jak velký odpor činila šlechta zákonníku knížete Václava, vyprávěli jsme již; ačkoliv Václav do zákonníka toho dal sepsati právo obyčejné, do toho času platné, šlechta nedůvěřovala novému zákonníku a obávajíc se, že by práva její mohla býti zkrácena, nepřijala zákonník až po Václavově smrti. Vyprávěli jsme též, jak šlechta stěžovala si často do kněžny Kateřiny Seděny u krále pro její přechmaty, že kněžna nešetřila dosavadních zvyklostí zemských, a jak král zřejmé vystupoval proti kněžně na ochranu práv šlechtických. Tak klesala moc knížecí vždy hlouběji, až konečně za Eližběty Lukrécie moci knížecí vlastně již ani nebylo. Kněžna Eližběta a její vláda byly vlastně jen vykonavatelem nařízení docházejících od dvora císařského.

Vedle šlechty i města v době piastovské nabyla moci velké a vzkvétala. O prvotním zřízení zemském a o spůsobu života jednotlivých stavů, jejich právech a povinnostech nelze si utvořiti jasného a bezpečného pojmu, neboť listiny zachované z těch dob málo nám podávají určitých zpráv. Jisto jest však, že dosavadní zřízení slovanské na Těšínsku, spůsoby, mravy a všechny poměry velkým změnám byly vydány, když Němci pocali se usazovati v zemi. Jako králové v Čechách a na Moravě, tak knížata též do země těšínské povolávali německé osadníky, chtěj íce zemi zalidniti a řemesla povznésti. Osadám takovým, které Němci založili aneb v nichž Němci se usídlili, knížata udělovali mnohé svobody a povolovali jim, aby řídili právem německým.

Némci počali se usazovati na Těšínsku v století třináctém. Založili několik vesnic u města Bílska, v nichž dosud se zachovali, usídlili se též v dědině Puncové u Těšína,[3] pak v městě Bílsku a Těšíně. V století 14. všechna města na Těšínsku řídila se právem německým a brala poučení zprvu od práva městského v Magdeburku, později až do roku 1548 od práva městského ve Vratislavi, v kterémž roce král Ferdinand I. zřídil v Praze appellační soud pro země české a zakázal městům bráti poučení z ciziny.[4] Tím že města řídila se německým právem, není ovšem řečeno, že byla původně německá. Naopak lze s jistotou tvrditi, že města Skočov, Jablonkov a Struměň byla vždy jen slovanská, v městě Těšíně ovládli Němci až v století tomto.

Tak vyvinuly se městské soudy podle práva německého; městským soudům podlehali nejen měšťané, ale též poddaní stavovští, když dopadeni byli v městě. Ovšem žádal-li toho pán, musilo město takého poddaného cizího vydati a pán ho potom sám dal souditi svými právníky. Vykonal-li ale poddaný v městě vraždu neb nějaký čin, který podlehal hrdelnímu právu, nebylo město povinno vinníka vydati, nýbrž mohlo na něm rozsudek vykonati. Všechna města na Těšínsku měla svá hrdelní práva, kata měla však společného v Těšíně. Na kata těšínského připlácela v dohě piastovské města Bílsko, Fryštat, Pětina, Struméň, Jablonkov a Skočov.

V třináctém a čtrnáctém století v městech vykonávali moc soudcovskou podle německého práva fojti, kteří byli též správci a vládci městskými. Moc fojtovská v jednotlivých městech nebyla stejná. Jednotlivá práva fojtovská byla prodávána a kupována, některá práva přešla v některých městech na knížete, v jiných na město. V patnáctém a šestnáctém století původní rozsáhlý úřad fojtovský se tratí a ustupuje moci purkmistrovské a rádnovské. Za knížete Václava byl v Těšíně hlavou města primator, který vedí vrchní správu města; purkmistr a rada (která sestávala ze čtyř osob) spravovali obecní příjmy a jmění sirotčí, potvrzovali cechům jich řády, vybírali daně zemské i knížecí a vykonávali jen dohled policejní, kdežto městské právo s fojtem v čele soudilo jménem celé a úplné obce. Když král Ferdinand I. zakázal r. 1548 hledati práva v cizině proti rozsudkům městských práv, posýlány z Těšínska odvolání a stížnosti proti rozsudkům appellační komoře do Prahy a u městských práv zavedeno bylo městské právo české. Když pak císař Josef zřídil v Brně appellační soud pro Moravu a Slezsko, hledáno v druhé stolici právo v Brně.

Aby města zachována byla při právech a výsadách nabytých, dávala si je vždy od nových knížat potvrzovati. Za potvrzení starých i za nová práva města platila knížatům poplatky a pomáhala jim z peněžní tísně, zaručujíce se za knížecí dluhy, čímž utrpěla mnohou škodu. Přes to kvetl v městech blahobyt. Městu Těšínu náležely ku příkladu na počátku 16. století dědiny Lhota, Krásná Ves, Pastvisko; město mělo též mnohé dvory a rybníky u Krásné Vsi, u Zamarsk, velké rybníky u Struměni a několik domů v Těšíně. Majetku toho pozbyl Těšín v dobách války třicitileté a práv svých starých pozbýval pozvolnu dále po úmrtí kněžny Eližběty Lukrécie. Po vymření rodu piastovského nebyli již knížata těšínští pány celé země těšínské, nýbrž jen svých statků, ku kterým ovšem částečně patřila též města Skočov, Struměn a Jablonkov. Duch, který pak zavládl v století osmnáctém, hleděl zvrátiti všechna stará privilegia a svobody a stejné podrobiti všechny stavy a vrstvy obyvatelstva ústřední vládě vídeňské.

I šlechta pozbývala po vymření domácího panovnického rodu piastovského znenáhla své moci a vlivu, až jak jsme již byli vylíčili, pozbyla jí konečně skoro zúplna. Pozvolnu staré rody šlechtické počínají na Těšínsku mizeti a z velkého počtu rodin těch zachovaly se na Těšínsku v tomto století již jen rody pánu Vlčků, Beesů, Láryšů a Harasovských. Potomci rodu po několik století na Těšínsku mocného, páni to Sedlničtí, kteří sídlívali na Polské Ostravě, zachovali se sice, ale nikoliv na Těšínsku, nýbrž jen na Opavsku a na Moravě; na několik jiných rodův upomínají nás ještě potomci žijící dnes v Slezsku pruském. Po mnohých válkách, jež zemi těšínskou stihly, nemohli zemané na malých svých statcích se zachovati. Chudli a potomků jim přibývalo. Statky jejich pozvolnu přecházely na komoru arcivévodskou. Největší počet starých šlechtických rodů vymizel z Těšínska v dobách válek francouzských.

Lid poddaný neměl v stoletích předešlých práv skoro žádných, ovšem ale povinností dost a dost. Uvedli jsme již mnohá ta břemena, jimiž lid poddaný byl sklíčen, a zdálo by se skoro, že člověk poddaný byl jen na světě, aby sloužil a pracoval pánům, na jichž statcích stála jeho chatrč rodná. Musil pánům svým všeliké služby konati, svou úrodu s nimi děliti, byl vysýlán nejen na obranu vlasti, ale i ku stavbě pevných městských zdí. Bez povolení svého pána nesměl ani do cizích služeb se dáti ani se stěhovati, neboť pán měl práva na jeho práci i na službu jeho dětí. Podaliť jsme ukázky ze zákonníka Václavova, v němž jen slabě zrcadlí se těžké povinnosti a nevolnost lidu poddaného. — Přišla doba nová; za císaře Josefa zrušeno nevolnictví a v tomto století robota: lid stal se svobodným, ale zdá se, že zvláště goralům není dnes lépe než jim bývalo druhdy… Lid pohorský totiž ještě v století předešlém volně užíval pastvisk na horách i lesů. Svobodám, jež náhle r. 1848 mu přinesl, lid horský nerozuměl. Za ceny nízké odstupoval svá práva na užívání salašů, pastvisk a lesů; peníze, jež obdržel, se rozkoulely a zůstalo mu jen trochu neúrodné půdy, na níž při nejnamahavější práci bídně se živí a znova v poddanství upadá, neboť aby se uživil, musí přijímati za práci mzdu, která nestačí k řádné výživě těla.

Jinak bývalo goralům, když náležely jim ještě rozsáhlé salaše, z nichž plynul jim velký užitek. Ovšem i tehdy měli povinnosti všelijaké, ale ty byly nepatrny ku dávkám nynějším, uvážíme-li, že tehdy goralé vykonávali v lesích knížecích skoro všechna práva, jakoby byly vlastníky hor, kdežto dnes obmezeni jsou jen na výnos svých malých neúrodných usedlostí. V době piastovské goralové musili dávati na zámek za^ musili káceti dříví v lesích knížecích a platit sedlák čtyři sáhy, zahradník tři a chalupník sáh. V jiných obcích musili jeden den v témdni do lesa na robotu jíti aneb za to činži platiti. Některé obce pohorské měly též právo (jako v Mostách) lovení zvěře, začež jim musily poplatek odváděti. V jiných obcích byli obyvatelé povinni dodávati na zámek vejce, bryndzu, pstruhy a jiné ryby, husy, slepice a jinou drůbež. Dávky tyto byly nepatrny v poměru k užitku, jaký plynul goralům ze salašnictví.

Tehdy goralé měli své vojvody, jichž bylo několik. Jeden z nich sídlel v Mostách u Jablonkova, pročež v listinách nazývají ho „mostarským vojvodou.“ Jiní sídleli v Lomné a v Bystřici u Jablonkova, v Javorníku v údolí Visly, v Brenné a t. d.

Vojvodové měli stříbra dosti. Nosili na svých vestách, jež nazývaly bruncleky, stříbrné knoflíky a bylo jich tak hustě nasázeno, že nebylo snadno počet knoflíčků stříbrných spočítati. I na svých župicách totiž kabátech mívali dlouhé řady knoflíků stříbrných a chodili podpírajíce se o obušek, totiž o hůl s sekýrkou. Sedávali sice též na koních, ale bez psa nevyšli ze své sídelní budovy, kterou byla vojvodům jako u jiného gorala chalupa dřevěná bez komínu. Jejich psové byli obyčejní ovčí psi, kteří umějí ovce v stádech zachovávati.

Salašnictví bylo v dobách starších na horách těšínských pěstováno výdatněji než nyní. Na jednu horu posýláno 5000 až 7000 ovcí. Úřad vojvodův byl tedy dosti obtížný, neboť vojvodovi bylo dohlížeti na valachy, aby dobře ovce pásli, aby báčové dobrou brynzu dělali, aby ovce se neztratily, krátce, aby na salaších panoval pořádek.

Vojvoda soudil též své poddané podle práva valašského. Vyšetřoval, zdali báčové ze salašů odvádějí do dědin pořádně sýr, trestal valachy, totiž pastýře, kteří nepozorností svou zavinili, že ztratily se jim ovce, rozpočítával, kolik sýra ještě tomu kterému valachovi na počet jeho ovcí dodati třeba a mocným svým slovem rozhodoval ve všech sporech, které vznikly ze salašnického hospodářství.

Vojvoda dodával též posádku na jablonkovské šance, když tam vojska najatého nebylo[5] a byl jaksi ústředním správcem všech blízkých pohorských obcí; vláda těšínská obracela se k němu jako k úřadní osobě. Tehdy brali si goralé z lesů knížecích dříví[6] kolik potřebovali, neměloť ve vzdálených horských lesích dříví ceny. Dnešní goral, zdědiv od svých předkův starý názor, že všechno dříví náleží goralům, přes všechny změny, jakéž se staly v zákonodárství a v poměrech hospodářských, ba přes všechny tresty, jimiž pro krádež lesní goralé od roku 1848 bývají stíháni, domnívá se ještě, že nespáchal nic trestuhodného, když odnesl z lesa trochu dříví. Staré tradice svedly klidný lid goralský roku 1880 k povstání v Konakově a v Javořince proti lesním úřadům arcivévodským, až musilo býti povoláno vojsko, aby povstání utlačilo.

Pohorské obce na hranicích uherských zalidnily se nejvíce v století šestnáctém.[7] V tom čase poddaní pohraničných velmožů uherských vpadali často do území těšínského, vyháněli z hor slezské goraly a pobírali dobytek náležející Slezanům. Trvalť spor o dosti značnou prostoru na pomezí uhersko-slezském několik set let. Vláda knížecí tedy dbala toho pilně, aby lid pohorský byl spokojen, a aby obyvatelstvo tam množilo se, neboť bylo přirozeným strážcem území těšínského vůči Uhrám, odkudž často jí vpády hrozily. Proto břemena lidu pohorského bývala snesitelnější než lidu poddaného v nižinách, kde zemánkové nezámožní tyli z práce mozolné poddaných svých, kdežto lid pohorský náležel skoro vesměs ku statkům knížecím. Když potom nová doba hleděla uložiti všem poddaným stejná práva a povinnosti, bolestně dotkla se goralů. Lid v nížinách, vyproštěn z nevolnictví svých pánů snášel potom trpělivěji dávky státní, maje půdu úrodnější. Lid pohorský však, který v dobách poroby panstvu svému konal jen práce v lesích a dávky odváděl v rybách a v dobytku, novou dobou utrpěl mnoho. Nyní musil v penězích odváděti daně, a když odebráno mu bylo právo salašnictva a užívání lesů, začež dostal jen nepatrnou náhradu, schudl. Přebídný je život goralů na Těšínsku. Příroda sama přispěla, aby bída tato byla aspoň částečně zmírněna. V letech 1771 a 1772, když neúroda stihla slezské kraje, pěstování zemáků rozšířilo se i do odlehlých krajů pohorských, nepřístupných novotám a zemáky „s kapustou“ (zelím) jsou dodnes skoro jedinou potravou goralovou na Těšínsku.[8]

Pěstováním zemáků získalo nejen chudobné obyvatelstvo novou lacinou potravu, nýbrž celá země, neboť poznenáhla počala se vyvíjeti výroba lihu, kteráž průmysl povznesla a na vývin rolnictví blaze působila. Ovšem průmysl tento též zhoubné měl následky; obyvatelstvo vesnické přivykalo požitku líhových nápojů, a v nynějším století kořalka ničí všechny kraje chudobné, kde zemáky hlavní jsou potravou ubohého lidu.

Kořalky požíváno již v stoletích předešlých, byla však vyráběna z žita. Již v dobách knížete Václava jevila své zhoubné účinky, pročež Václav prodej páleného nápoje tohoto r. 1573 zakázal, a pouze v lékárnách kořalku prodávati dovolil jako lék. Kněžna Eližběta Lukrécie však nezakazovala kořalku jako Václav, nýbrž naopak naléhala na městskou radu, aby týdně aspoň 140 čtvrtek knížecí kořalky v předměstích prodáno bylo. Kněžna tato totiž na komorních statcích zřídila pálenky, chtějíc nabýti nových příjmů a dovolovala potom prodej tohoto nápoje, kdekoliv o to požádali. Tato kněžna pečovala též o to, aby jen její kořalka prodávána byla a zapovídala prodej a dovoz kořalky cizí, vyhrožujíc přísnými tresty. Rada městská opovážila se však kněžně přednésti roku 1660 nářek, že kořalka knížecí je drahá a že ceny její neklesají, ač kořalka se horší a ač obilí je lacinější. Těšíňané ulehčili žalu svému tehdy též výrokem, že již nyní i měšían ponížen bude na sedláka, neboť svou domácnost ani dobrým cizím nápojem opatřiti si nesmí. Žalovali též, že dni sváteční a nedělní bývají znesvěcovány veřejnými kořalnami, v kterých se obyvatelstvo mezi mší svatou opíjí a Pána Boha a svaté jeho jméno láním a klením šeredným zneucťuje. Takové nářky však nepomáhaly, neboť vláda knížecí nechtěla ztenčiti svých příjmů, naopak hleděla spotřebu kořalky ještě zvýšiti. Též šlechtici zřizujíce na svých statcích pálenky a kořalny, nutili své poddané, aby pili panskou kořalku a stíhali tresty každého, kdo se odvážil takový nápoj z ciziny do poddané jim obce přivézti. I pozdější vládcové knížectví těšínského hleděli těžiti z výroby tohoto nápoje, neohlížejíce se na to, že obyvatelstvo přivyká záhubnému pití.

Kníže Václav, jak jsme již vyprávěli, měl poctivou vůli, aby nemírnému požívání nápojů učiněna byla přítrž. Vyčítávalť radě těšínské, že hoduje často a nemírně na útraty obecní a udílel napomenutí mravná též cechům, které se často scházely k pitkám. Ale zlořád, že lidé více pijou než třeba, byl již v předešlých stoletích zakořeněn. Když r. 1609 kníže Adam v Bestvíni dlel, dva šlechtici, kteří tam s ním byli a sice Hanuš Borský, bývalý zemský maršálek a Mikuláš Černhaus tak se kořalky napili, až na místě mrtví ležeti zůstali.

V době války třicitileté a v nepokojích pozdějších nemravy a zpustlost cizího žoldáctva, které na Těšínsku posádkou leželo, neblaze působily, na domorodé obyvatelstvo. Námahy lopotné práce byly marné: nenasytné pluky vojenské sebraly rolníkovi kde co bylo. Mladý rolník vida, že práce neposkytuje výživy, hledal zaopatření u svých hubitelů a družil se k nim; u nich byla výživa nejjistější. U zpustlých vojáků nevzdělal ducha, nezušlechtil srdce a tak počala poznenáhlu v obyvatelstvu klidném, pracovitém a do kosti dobrém ovládati nejen lenost a nech k práci, ale i záliba k dobrodružným podnikům; odvaha k násilím a k lupičství cizího majetku. Goralé na šancích jablonkovských nedostávajíce žoldu jim slibovaného, vypravovali se do krajů slezských, aby vzali si, co jim vláda opomenula dodati. A když propuštěni byli ze šancí a vojsko císařské tam se usadilo, goralé vojensky vycvičení přepadali oddělení vojska císařského, v němž co do náboženství nevidělo své přátele.

Roku 1711 vpadl značný počet loupežníků z Uher do Slezska a do Moravy. Plenili, loupili a páchali ukrutnosti všeliké. Vůdcem loupežníků těchto byl pověstný slovenský zbojník Janošík. K nim přidal se též Ondra Šebesta z Janovic u Frýdku. Ondra zůstal potom v Slezsku a zřídil si celou bandu, která byla postrachem celého okolí. Hlavní sídlo těchto slezských zbojníků bylo na Lysé Hoře. Mnohé pověsti kolují o jeho odvážných kouscích, ba i písně pěje dosud lid o Ondrášovi a jeho chlapcích, kteří prý s chudým lidem vyváděli jen žerty, ale bohatým brali. Frýdecký pán, hrabě František Pražma obdržel rozkaz od nejvyššího hejtmana slezského, aby Ondru lapil. Mnohdy už byli vojáci Ondrovi na stopě, ale vždy jim šlastně uklouzl. Jeho odvážní druhové byli Jura z Morávky a Targalík z Lomné. Hrabě Pražma kázal konečně, nemoha zbojníků dostati, aby každá obec zvoněním na poplach oznámila sousedním obcím, jakmile Ondra neb jeho čeládka se přiblíží. Sousední obce pak jak uslyšely zvonění, musily též ihned udeřiti na zvony, aby po zvucích zvonů mohlo proti zbojníkům vytáhnouti vojsko. Ani to nepomohlo. Zdá se, že obyvatelstvo nechtělo se súčastniti honby po loupežnících, kteří brali jen pánům a lásku lidu zuboženého dovedli si získati. Konečně vypsána na hlavu Ondry cena 100 zl. a pluk dragounský z Opolska a Ratibořska vypravil se do Frýdecka proti zbojníkům. Zbojník Jura pro slíbenou odměnu zradiv svého druha Ondru, přivedl vojsko až k jeho skrýši (r. 1715). Stal se potom proti vpádu Bočkajových povstalců a v dobách války třicitileté, jak jsme již vyprávěli, střídala se na šancích vojska všech národů. K pevnosti této zajížděly z Uher turecké hlídky, půlměsíc však na hradbách pohraniční této tvrze nikdy neopanoval. Teprv v tomto století důležité tyto ohrady byly vojskem na vždy opuštěny. Ve věnci vysokých hor smutně vzhlížejí s pahorku zdi hradební do úzkého údolí. Kromě spustlých hlavních zdí naznačují nám též příkopy široké a vyzdéné náspy někdejší rozměr pevnosti, která rozkládá se na výměře asi pěti jiter.[9] Na zdích i na nádvoří roste tráva, a z někdejších budov padá kámen po kameni. Klenuté podzemní chodby jsou již zasypány.

Mnohem starší pevnost než jablonkovské šance jest hrad polsko-ostravský, který jak se mnozí domnívají, založen byl již v dobách, když Těšínsko náleželo knížatům polským, jako pohraniční hrad proti říši české. V pozdějších dobách však, když Těšínsko náleželo ku koruně české, hrad tento měl menší vojenskou důležitost. Náležel ještě v století XIV. knížatům těšínským, r. 1476 prodán byl i se statkem Václavu Hřivnáčovi z Heraltic, přešel za nedlouho na to na pány Sedlnické z Choltic s od počátku století 18, je v držení hrabat Vlčků.

O školství, o vědě a umění nevíme povědět z dob nejstarších skoro ničeho. Tvrdí se sice, že již v století XIII. byly v Těšíně školy; ale starých listin, které by o tom svědčily, není. V století XV. zachována jest zpráva o „mistru školním“ Petrovi (1488 a 1489) a od této doby množí se již v listinách zprávy o školství. Kníže Václav dal r. 1565 povolati na školu těšínskou ještě jednoho učeného „tovaryše“, aby učil děti v kostele dříve dominikánském zpěvu, a též ve škole, co se náleží. Za to onen „tovaryš“ měl dostávati ročně 12 zlatých.

Ku konci XVI. století byly v Těšíně také latinské školy, navštěvovalť je Jiří Třanovský (viz str. 141). Nezdá se nám, že Piastové věnovali školství velkou pozornost, neboť brzo po úmrtí kněžny Eližběty stěžoval si aspoň děkan těšínský Jan Frič (1655), že školní budova je na spadnutí a že může děti pobiti. Teprv když jezuité v Těšíně se usadili, počalo školství vzkvétati. O jezuitských latinských školách již zmínili jsme se. Zde dodáváme ještě, že počet žactva tohoto ústavu obnášel r. 1675 32, r. 1678 39, r. 1774 108. Když řád jezuitský r. 1773 byl zrušen, ujal se latinských škol jezuitských stát, zůstaviv řiditelství jezuitovi Leopoldu Šeršníkovi.[10] Též Albín Heinrich, spisovatel dějin těšínských účinkoval r. 1813—1830 na tomto ústavě, který zván byl katolickým gymnasiem.

Založením evangelického chrámu v Těšíně roku 1709*)[11] dán tam též základ ku skolám evangelickým, v nichž vyučováno mimo jazykům zemským latině, řečtině, hebrejštině, frančině, filosofii, mathematice, děje- a zeměpisu, rhetorice, poetice a hudbě. Ze všech sousedních zemí hrnuli se žáci evangeličtí na tento ústav, jehož řiditelem r. 1859 stal se slovenský spisovatel Jan Kalinčák a na němž byl též dějepisec Gottlieb Biermann professorem a později prozatímním správcem. Ustav tento byl roku 1873 zrušen a spojen s gymnasiem katolickým v gymnasium státní. —

S gymnasiem úzce souvisel konvikt barona Celesty, který založen byl roku 1796 pro 10 chovanců šlechtických s kapitálem 80 tisíc vid. m. Podle poslední vůle barona Celesty mají nárok na bezplatná místa potomci bar. Beesů, Saint Genois a Rud. Celesty, též chudobní nešlechtičtí chlapci z Těšínska mohou býti přijati. R. 1820 vystaven byl pro ústav tento zvláštní dům v bobrecké ulici. Arcikníže Karel věnovav r. 1824 ústavu značný dar, vymínil si, aby při přijímání chovanců všímalo se též synů úředníků arciknížecích. R. 1887 nacházelo se v ústavě 20 chovanců, z nichž 8 bylo přijato za darmo, 12 však za plat roční 300 zl. Velkých zásluh o povznešení tohoto ústavu dobyl si roku 1884 — 1886 tehdejší správce jeho Moravan P. J. Genserek.

Školství národní povznesla na Těšínsku císařovna Marie Terezie. V Těšíně zřízena byla hlavní škola, a sice německá, z které vyvinul se později učitelský ústav pro celé knížectví. Roku 1780 spočítáno bylo v celé Moravě a Slezsku sotva 10.000 dětí, r. 1791 již 108.714, r. 1807 146.894, 1850 291.346 školu navštěvujících. Těšínský kraj měl r. 1831 119 škol, jež navštěvovalo 15198 dětí, r. 1843 128 škol, a sice 17 německých, 84 českých a 27 smíšených, jež navštěvovalo úhrnem 18942 chlapců a 17898 děvčat. Roku 1887 — 1888 bylo na Těšínsku 111 škol českých, 131 polských, smíšených 25 a německých 201, úhrnem tedy 468 škol s 37839 žáky.

Ač v dobách starých bylo málo škol, zachovaly se nám zprávy o některých mužích učených.

Jakýsi Salomon z Frýdku vynikal řečnictvím, pročež poslán byl v druhé polovici XIII. století do Říma, aby Hedvika, ctnostná a nábožná manželka Jindřicha I., která skonala r. 1243, prohlášena byla za svatou. Poselství Salomonovo bylo korunováno výsledkem: Papež Klement prohlásil slezskou patronku Hedviku za svatou r. 1267. Též dovídáme se ze starých pramenů o Janu z Těšína, který prý byl alchimistou a zůstavil rýmovaný jakýs spis. — V bohosloví vynikli: kníže Fridrich, syn Kazimíra II., který prý byl r. 1505 rektorem vídeňských vysokých škol, Anton Anapašani z Frýdku, professor na universitě krakovské a Jan Grodecký, biskup olomoucký, protestanti Fabricius Falkenberg, který byl dvorním kazatelem knížete Adama, Tomáš Holius, Lukáš Vencelius a Jiří Třanovský*)[12], o němž jsme se byli již zmínili. Ve vědě právnické vynikl Jan Lange a v latinském veršovnictví pokoušeli se Adam Bělský z Bílska, Eliáš Kunčius, Jiří Fabricius, Valentin Turza a Baltazar Exner. V českých rýmech vylíčil r. 1613 David Johannes, pastor českých bratří na panství lipnickém, požár města Lipníku a vydal též několik českých spisů obsahu náboženského.

Mapu knížectví těšínského vydal Jonáš Nigrini, rodem z Uher, učitel na evangelické latinské škole v Těšíně. Mapa tato byla konfiskována, sotva vyšla.[13] Co týká se dějin těšínských, zůstavil nám Zachariáš Stark z doby kněžny Sedeny Kateřiny regesta, jež sestavil tehdy v archivu zámeckém, a jež doplňoval pak knížecí sekretář Tilisch.[14] Důležitým spisem pro rodopis šlechty těšínské jest Stambuch slezský, „v kterém hospodář s hostem o mnohých věcech spasitelných rozprávějí pod erby a rody starodávných pánů a rytířstva knížectví horních v Slezi.“ Spis tento vydal Bartoloměj Paprocký z Glogoi a z Paprocké Vůle, který narodil se r. 1539 v Polsku, sepsal mnohá děje- a rodopisná díla v jazyku polském a českém. Z českých jeho spisů uvádíme: Zrcadlo slavného markrabství moravského a Diadochus, id est successio, jinak posloupnost knížat a králův českých, biskupů a arcibiskupův pražských a všech tří stavů království českého. Topografické dílo o Těšínsku sepsal generální vikář Šip. Purkmistr těšínský Polzer zůstavil v rukopisech, jež nacházejí se v Šeršníkově knihovně, mnohé opisy starých listin a záznamy historické, Richard sepsal historicko - geografický popis Těšínska a Eeginald Kneifel vydal r. 1804 v Brně topografii rakouského Slezska, která obsahuje mnoho nesprávných dat. Nejzáslužnější prací historickou pro Těšínsko až do r. 1848 je rukopis purkmistra Aloisa Kaufmanna, ve velkých čtyřech svazcích. Rukopis tento o dějinách města Těšína obsahuje opisy všech důležitějších listin, které se tehdy ještě v městském archivu nacházely. Kaufmann věnoval r. 1840 práci svou arcivévodovi Albrechtovi, v jehož zámecké knihovně se nyní nachází.

Obchod a přítmy si v dobách nejstarších nemohl se vyvinouti v rozměrech značnějších pro mnohá cla a mýta, která byla ukládána cestujícím kupcům, a pro mnohé zlořády v mincích. Dlouholeté pak války a nejistota před lupiči taktéž nepříznivě účinkovaly na vývin obchodu. Za krále Matiáše Korvina byly dvě obchodní cesty ze Slezska do Uher. Jedna šla na Nisu, Hlubšice a Opavu, druhá na Opolí, Ratiboř a Těšín; v Těšíně vybíráno bylo od kupců clo i ze zboží takového, které do Uher vezli. Mimo to městečka a zemané ukládali na cestách, které šly po jejich území, mýta na zachování cest. Kupci, aby unikli vysokým clům, objížděli celnice, čímž trpěly důchody nejen knížecí, nýbrž i královské, neboť Ferdinand I. nešetře práv knížete těšínského, vypsal pro sebe též na Těšínsku clo na vývoz i přívoz zboží přepychového, kdežto knížecímu clu podléhalo zboží ostatní jako dobytek, obilí, pivo, víno, prach střelný, vosk, olej, vlna, ryby, plátno, mýdlo a t. d. Poněvadž cla byla na Těšínsku velká, zajížděli si kupci vratislavští se zbožím do Uher na Živec, vyhýbajíce se obchodní cestě slezské, která šla Těšínem a Jablonkovem.

Mnohá cla spůsobila, že vzmohlo se pašerství, zvláště z Uher; strážníkům celním nebylo snadno na neschůdných horách těšínských k Uhrám stopovati kroky goralů, kteří měli každou stezku a když nebezpečí jim hrozilo, znali tajné úkryty. Ozbrojení goralští pašeři často sváděli krvavé šrůtky se strážníky a též ještě v první polovici tohoto století v hustých lesích u Bílého Kříže na pomezí uhersko-moravsko-slezském udály se mnohé srážky. Též na hranicích polských na počátku století 18. byly mnohé krvavé potyčky se strážníky a pašery, kteří z Věličky do Slez a Moravy dopravovali lacinější sůl.

Řemesla vyvinula se v městech na Těšínsku nejzdárněji v době Kazimíra a Václava, jak o tom svědčí mnohé výsady udělené toho času cechům. Nejčetnější byl v Těšíně a Bílsku cech soukenický, ve Frýdku, Skočově a Jablonkově cech plátonický. Po válce třicitileté klesly však všechny cechy a dlouho trvalo, než řemesla opět se povznesla. Početný kdysi cech soukenický měl v Těšíně r. 1734 již jen 3 mistry, v Skočově 4, v Struměni 3, v Jablonkově nebylo mistra žádného. Jediné Bílsko neustalo v soukenictví, mělť tam cech soukenický roku 1733 271 členů a roku 1804 bylo v Bílsku 520 mistrů soukenických. Sukno v Bílsku vyráběné nebylo nejlepší. Kníže Václav chtěje chrániti výrobu bílských soukeníků, dal městu Bílsku roku 1548 privilej: zakázal přísně přívoz sukna hrubého z ostatních zemí do Bílska, kdež ho bylo dosti. Valaši nesměli své guně ve valše ani koupati ani v městě prodávati. Bílská sukna byla tehdy opatřována znamením B. S., ač bílští měšťané byli Němci. V době Marie Terezie a Josefa II. řemesla počala zase vzkvétati, jak jsme již byli na jiném místě vyprávěli.

Ku konci chceme se ještě obšírněji zmíniti o vládě jazyka českého na Těšínsku.

Nejstarší listiny týkající se Těšínska jsou až do polovice 14. století latinské, pozdější listiny až do první polovice 15. století jsou německé. První česká listina na Těsínsku pochází z roku 1442 a od této doby v písemných památkách na Těšínsku zaniká řeč německá. V století 16. pak němčina zanikla úplně ustoupivši češtině, která potom po tři staletí vládla, výlučně nejen jako jazyk úřadů vyšších, nýbrž i městských a obecních, a jako jazyk písemní všeho obyvatelstva. Jazykem českým vyučovalo se na celém Těšínsku ve školách až do roku 1861 a tímto jazykem vzdělávala se též šlechta až do doby císaře Josefa II.*)[15]

Zákonník knížete Václava z roku 1573 prohlásil češtinu zu jedinou a výhradní řeč úřadní na Těšínsku (viz str. 82, 87), kteráž byla jazykem výluční: panujícím již dávno před tím, neboť zákonník tento sestaven byl dle zvyků a obyčejů do tohoho času platných. Ovšem nelze tvrditi, že všechno obyvatelstvo na Těšínsku bylo české. Mluvilo bezpochyby podobně jako dnes v rozličných dědinách různým nářečím, polštějším v dědinách u hranic říše polské, češtějším u hranic moravských. Jisto jest však, že obyvatelstvu slovanskému na Těšínsku byla středověká čeština bližší než písemná polština nynější.

Kde byla hranice jazyková v jednotlivých stoletích, nedá se zjistiti. Vždyť ani dnes nelze přesně určiti tuto hranici, neboť obce tak zvané přechodní užívají ve svých nářečích zvláštností jazyka českého jako h a u, ale též zvláštností řeči polské jako g a nosovek. Připouštíme-li tedy, že již v dávných dobách jedna čásť obyvatelstva na Těšínsku byla Polákům co do národnosti bližší než Čechům, jak stalo se, že celé Těšínsko i všechny vrstvy těšínského obyvatelstva užívaly češtiny jako písemného jazyka?

V písemných památkách není ani nejmenší stopy, že Čechové zavedli do Těšínska svou řeč buď násilně neb vlivem královským. Naopak lze tvrditi, že jazyk český sám klestil si cestu do zemí spřízněných, vždyť pronikl až daleko do Polska, ba usídlil se i u samého dvora králů polských,[16] neboť považován byl za úpravnější, čistější a ozdobnější. České církevní knihy byly v Polsku hromadně kupovány, české duchovní písně překládány do polštiny, při čemž zhusta do překladů vmísila se ryze česká slova. I někteří spisovatelé polští psali česky.

Není tedy divu, že na Těšínsku, hraničícím s Moravou jazyk český nalezl velkou oblibu též. Knihy rozsudkové u zemského práva až do století XIX. jsou výlučně české, v knihách zápisových (gruntovních) počínají se objevovati jednotlivé zápisy německé teprv v době Marie Terezie a Josefa. Všechny privilegia a dopisy knížecí městům a poddaným jsou od druhé polovice 15. století skoro výlučně české, testamenty šlechty až do druhé polovice 18. století taktéž, školy národní byly na Těšínsku jen české. I Marie Terezie, která v Těšíně zřídila německou hlavní školu, nedotkla se českých škol. Teprv po roce 1860 českým školám na Těšínsku nastala léta zhouby.

Ač knížata těšínští brali si za ženy Němky, vychovávali své děti česky [17] a šlechta po vymření domorodých knížat ujímala se jazyka českého pro Těšínsko jako úřadního, dávajíc si platnost jeho potvrzovati od císařů z rodu Habsburského. Chtějí-li někteří historikové namluviti světu, že města na Těšínsku byla vždy německá, neboť prý řídila se německým právem, tedy zapomínají neb nevědí, že všechny městské knihy na Těšínsku vyjímaje bílských jsou české, nejen knihy zápisové i rozsudkové, že jejich dopisy na úřady jiné i na soukromé osoby, i knihy cechů výlučně jsou české[18] a že jen pranepatrný je počet listin sepsaných v stoletích předešlých od měšťanů, jazykem německým proti listinám českým. Staří lidé ještě roku 1870 zpívali v těšínském farním chrámu česky, a nynější starší obyvatelé frýdečtí neumějí ani německy. Ve všech městech na Těšínsku vyjímaje Bílsko zámožnější třída mluvíc německy svým přízvukem a mnohými chybami jazykovými prozrazuje slovanský svůj původ, kdežto třída řemeslnická je výlučně slovanská, [19] neumějíc buď nic neb jen málo německy.

Šlechta počínala se odcizovati jazyka českému teprv na konci předešlého století, v městech nátlakem úřadníků a škol německých jazyk německý počal vytiskovati češtinu teprv na počátku tohoto století. Obyvatelstvo městské odcizováno písemné řeči české, neponěmčilo se však, neboť ač zvyklo si psáti německy, v rodinách mluvilo svým nářečím.

Rok 1848 spůsobil náhle rozruch v mládeži studující, která na ústavech německých vychována nenaučila se tam ani dobře německy ani česky. Jednotliví polští Slezané odcizeni ve školách češtině, počali všímati si polštiny. Ruch národní, který r. 1848 se vyvinul, pozvolnu bořil ze základu nepřirozené poměry národní. Z Čech nebylo si poměrů slezských všímáno, tam bylo jiné práce národní, odtamtud polští Slezané mohli čerpati sice slovanské vědomí, jako Stalmach, Ginciala a jiní, nikoliv však podnět, aby zaváděli znovu na Těšínsku zapomínanou již češtinu, kterou již před tím Slováci byli opustili.

Národovci polští počali pěstovati nyní polštinu co do forem jazykových jim bližší a dali se do vydávání polského časopisu pro Těšínsko, o čemž ještě dále promluvíme. Pozvolnu připravoval se v obyvatelstvu polském na Těšínsku od češtiny, která tam po několik set let panovala, přechod k polštině.

  1. ↑ V dobách nejstarších měli knížata příjmy z poplatků soudních, z dolů (solná zřídla byla známa již roku 1268 v Orlové a v Solce) z prodeje soli, z cla, z mincovnictví a podobných regalií. Knížata povolovali svým poddaným zakládání mlýnů a jezů, rybaření a lovení zvěře a ptactva, zřizování masných, pekařských a jiných krámů, udíleli obcím nově zakládaným svobody a za vše to dali si platiti poplatky. Mimo to byly ještě mnohé jiné dávky, jako poradlné, které odváděno bylo z každého lánu, podvorové, daň z dvorů, mír, pomocné, targowe (trhové), osep, opolí, náraz. Lid poddaný musil pánům svým konati převod, totiž postarati se o průvod, dodávati povoz, podvodu a stan, totiž převážeti knížete, pány neb jich lid, a stravovati je i jich dobytek. Pánu svému musili poddaní jako psán psy ošetřovati, jako bobrovníci bobry a sokoly hlídati a chytati, lesné odváděti, konati přeseku v lesích, pobito na střechách, sladem (sledem) stíhati zloděje a vyhledávati dobytek, který se zaběhl. — Statky knížecí spravovány byly purkrabími, úřadníky to, kteří jménem knížecím též soudili poddané na statcích knížecích. Jan Tilgner, jejž kníže Adam Václav učinil roku 1597 svým purkrabím skočovským a struměňským, dostával ročně 80 zl. platu a k tomu dávku ovsa. Později byl purkrabím na Skočově a Struměni Jiří Ferdinand Kusecký, jehož plat obnášel 150 zl. mimo deputát. Úkolem jeho bylo, aby dohlížel na rybníky, budovy, pole a lesy, aby netrpěl cizích lovců a rybářů, a aby dbal chovu pstruhů a dobytka.
  2. ↑ Doslovný opis této listiny ze zámeckého archivu podali jsme do knihy o mincovnictví slezském, již vydal roku 1887 historický spolek vratislavský. Toto právo raziti minci přešlo však brzo opět na knížata, kteří razili mince zhusta daremné, do nichž často bylo si stěžováno. Poslední mince byla ražena v Těšíně r. 1663; po smrti Eližběty Lukrécie, poslední kněžny těšínské, když knížectví spadlo jako léno na korunu českou, mělo pak Těšínsko společnou minci s ostatními zeměmi panujícího královského rodu. — Penězokazi podléhali přísným trestům. Roku 1611 přišlo se na stopu dvěma takovým podvodníkům, jakémus Jáchimovi a Hanušovi. Jáchima vyvlekli za vyšní bránu, tam uťali mu pravici a potom ho sťali. Hanuše pak u šibenice za živa upálili.
  3. ↑ Dědina Puncov jest nyní již docela polská. Na německé někdejší osadníky upomínají jen běžná tam jmena rodinná jako Kajzar, Glajcar a jiné. Dědina tato byla r. 1228 osvobozena od polských dávek a v století 16. a 17. střídavě kázali tam knězi německy a česky.
  4. ↑ Mnohé ukázky z těšínských knih městského práva podali jsme v Slovanském Sborníku roku 1884. Od těšínského městského práva bralo poučení město Žilina na Slovensku, a jak z jednoho poučení v městských knihách těšínských soudím, též město Patina v nynějším pruském Slezsku. Městské knihy těšínské rozsudkové i zápisné jsou výlučné české.
  5. ↑ Tak ku př. roku 1626 v květnu konaly na šancích vojenskou povinnost goralé. Listina, v které všichni tito valaši svými jmény jsou uvedeni, jest zajímavá proto, že všechna skoro jmena zachovala se až do dnes v oněch obcích. Z dědiny Gutty byli tam: Adam malého Janka, Martin Michálek, Michna Kotas atd.; z Oldříchovic: Matuš Huta, Adam Karkoška, Kuba Ištvan, Janek Zagon, Tomek Libverda, Jurek Gomola, Jurek Vojvodík a t. d.; z Bystřice: Michna Zajíc, Kuba Mlynok, Bartek Němec, Ondřej Blahut, Václav Stonavský, Michal Zajonc, Pavel Mlynoř; z Grudku: Kuba Sloviaček, Jurek Stiskala, Macura, Blažek Samec; z Milikova: Kantor, Kajzar, Adamec; z Návsí: Skupěn, Jež, Václav starého vojvody, Petr zeť vojevodův, Chměl, Adam Bartek, Adam Bartkův; z Mostův 48 valachů: Kohut, Hečko, Kufa Klus, Krupa, Sedlák, Turek, Mydlo, Motyka, Chmelař, Tomek Martinů a. t. d., z Pisku 16, z Bukovce 21: Chovaněc, Bialon, Bzdil, Bojko, z Javořinky 14. Roku 1680 panovala na šancích jablonkovských zlá nemoc, o čemž nám podává zprávu tento, list v zámeckém těšínském archivu: „Na zámek panu písaři náleží. — Pán Bůh s námi. Pane Matys prosím, že (abyste) jeho Milosti panu oberregentu oznámí (oznámil), že na šancích ti přišlí vojáci roznemohlo se 5 osob. Jeden lajtnant od mušketýrů zapovětřil se od nich, na tu nemoc šíleji, ani se žádnému nedají hamuvat. Hlavy sobě potlukli, až jim krev ušima teče. Jedni slovem píšíc, velmi nebezpečnú nemoc mají. Slušné by bylo, aby z Mostův lidé tam nechodili. Martin Serato vojivoda valaský.“
  6. ↑ Dříví z lesů jablonkovských již ode dávna dopravováno bylo po Olze a pak u Těšína mlýnským příkopem až do města k pile knížecí. Poručník knížete Václava Jan z Pernštýna r. 1640 výslovně potvrdil měšťanům těšínským, že nejsou povinni vytahovati toto dříví z příkopu, kdežto měšťané jablonkovští musili ku pile knížecí u Jablonkova dovážeti stromy. Ačkoliv země byla v století 16. a 17. nepoměrně zalesněna, dbali toho knížata, aby jen tolik lesa bylo rubáno, kolik je opravdu třeba. Takovéto poučení dala městu Bílsku r. 1547.
  7. ↑ K nejstarším obcím na Těšínsku náleží: Těšín, Holešov, Visla, Iskričín, Zámarsky, Návsí, Radvanice, Puncov, Ohražená. Obce tyto byly již r. 1223, jak z listu knížete Kazimíra vidno, který vydal biskupu Vavřincovi stran mnišek Rybnických. Též klášter orlovský vznikl v této době, jak jsme se již byli zmínili. V listině z roku 1229 uvádějí se obce Orlová, Dombrová, Kocobendz (Chotěbúz), Těrličko, Ostrava, Vrbice, Zablať, Žukov, r. 1290 Bogušovice.
  8. ↑ První, kdo pěstoval na Téšínsku zemáky, byl těšínský purkrabí Kaiser, který zasadil je r. 1735 v knížecí zahradě. Již následujícího roku neúrodného vláda odporučovala obyvatelstvu pěstování zemáků, které ujalo se Těšínsku v nižinách v slezských válkách a v letech 3 a 1772 i v pohorských krajích.
  9. ↑ Mimo tyto šance byly na horách jablonkovských ještě mnohé jiné menší, po nichž málo stop zachováno jako hajducké, volské šance a t. d. Též u Starých Hamrů jsou ještě zbytky starých šancí.
  10. ↑ S úctou vzpomíná celé Těšínsko nezapomenutelných skutkův šlechetného tohoto jezuity. Šeršník vstoupiv do řádu Ježíšova, odbyl si r. 1775 a 1766 noviciát v Brně a obíral se potom v Praze studiemi jazykozpytnými, právnickými a mathematickými. R. 1762 byl učitelem v pražské káznici a zabývaje se studiemi historickými, spřátelil se záhy s Pubičkou, Voigtem, Pelclem a iinými. Vysvěcen r. 1774 na kněžství, stal se adjunktem při universitní knihovně pražské a pomáhal Pubičkovi prohlížeti archivy pražské. Odebral se brzo na to do rodného svého města Těšína a získal si tam nehynoucí památky. Všechny téměř stavby veřejné, jež tehdy v Těšíně a v okolí se podnikaly, vedl Šeršník. Zakoupiv staré gymnasiální stavení, zřídil v něm roku 1802 museum, obětovav k tomu konci své hojné sbírky nerostů, zvířat, minci a obrazů. Do knihovny musejní snesl četné dary svých příznivců a na její rozmnožování a odměňování knihovníka věnoval jistinu výše 10 tisíc zlatých. Šeršníkovi byla nabízena vyšší kněžská důstojenství a jiná místa výnosná. Avšak on žil toliko rodnému městu svému a museu, jež založil. Obdiv a úctu budí v nás tento muž šlechetný a dobročinný, prohledneme-li bohaté sbírky musejní, jimž věnoval celé své jmění a práci. V knihovně Šeršníkově nalezá se na 14 tisíc svazků knih, mnoho starých rukopisů a listin, neboť Šeršník snesl sem vše, čehokoliv mohl získati buď darem neb za peníze. Zemřel roku 1814 a ostatky jeho odpočívají pod starou košatou lípou před kostelíčkem sv. Trojice. Albín Heinrich narodil se r. 1785 ve Frydlantě. Do Těšína povolán byl na gymnasium jako učitel roku 1813. Stav se správcem musea Šeršníkova, obohatil jeho sbírky mineralií. Koku 1821 odkryl těšenit a pikrit. Též rostlinstvím těšínským se zabýval a konal studia historická. V německé řeči vydal „Pokus dějepisu knížectví těšínského“. Roku 1830 přeložen byl do Brna, kdež spravoval Františkovo museum. Zemřel r. 1864.
  11. ↑ Evangelíci těšínští byli podřízeni až do ztráty pruského Slezska konsistoři v Břehu, kdež měli též svého superintendenta. Roku 1749 byla zařízena pro ně zvláštní konsistoř v Těšíně, která zkoušela kandidáty pro úřad kazatelský a učitelský, jsouc zároveň soudem ve sporech manželských. Roku 1785 přeložena byla do Vídně. Nyní má Slezsko s Moravou superintendenta společného, toho času dr. Haase, faráře těšínského.
  12. ↑ L. Scherschnik: Nachrichten von Schriftstellern und Kunstlern aus dem Teschner Fürstenthum (1810) a Biermanovy Dějiny Těšínska.
  13. ↑ Mapa je 21 palců dlouhá a 19 p. široká. Jeden výtisk nachází se v Šeršníkově knihovně. Nápis mapy jest Ducatus in Silesia superiore Teschiensis cum adjacent tibreguorum vicinorum Hungariae atd. Vyšla r. 1742.
  14. ↑ V Schickfusově Chronik vydané r. 1625 ve spisu Mikuláše Pola a Lucaeových Denkwurdigkeiten (1689) užito regest Starkových a Tilischových. Prameny k dějinám země hornoslezské sestaveny jsou v Notizenblattu brněnském z r. 1872 č. 2. a 3. — Biermann uvádí též rukopisy Jana Tilgnera a neznámého Skofioyana, z kterých čerpal a které nacházely se v Šeršníkově knihovně, kde jich však již není.
  15. ↑ Že šlechta byla vychovávána a že domlouvala se jazykem českým, toho podali jsme již a mohli bychom ještě podati mnohé doklady. Jen jeden ještě uvádíme: Páni bratří Skrbenští, svobodní páni z Hrbiště a Senova, vedli r. 1675 nářek na Hedvigu Kateřinu Matuškovú, rozenú Skrbenskú, „že jim pánům strýcům napsala, jako by oni múdří pánové baronovie byli.“ Žalovali ji též, že jim na vrchu poslaného listu náležitého titulu nedala, nýbrž toliko Pa:Pa: napsala. Zemské právo však prohlásilo, „že žádného zlehčení se v tom spatřovati nemůže, když vůbec téměř povědomo jest, že mnohým stavu panského baronský titul se dává. Co týká se nápisu na listě „Pa Pa:“, uznalo právo takto: Poněvadž dvě krátké „Pa Pa:“ dvěma punkty napsané podle chvalitebné zvyklosti země tejto jinačeji natahované bejti nemohú než Pánu Panu, spatřiti se nemůže, že paní Kateřina Matušková rozená Skrbenská pánům žalobníkům na dobrej cti a slávě nic neublížila.
  16. ↑ Píšeť polský spisovatel Górnicki v knize „Dworzanin polski“ r. 1565: Náš Polák, ačkoliv v Čechách nikdy nebyl, a jen hranice Slezska přejel, již nechce mluviti jinak než česky. U dvora polského chválili jen takého řečníka, který do své řeči míchal nejvíce češtiny. Dává pak Dworzanin naučení, že možno přibírati do polštiny slova z vypulerovanějšího českého jazyka, nebot „Čechové mluví úpravněji, čistěji a ozdobněji. Odtud vznikla jim sláva od nás samých, že jich jazyk je pěknější než náš.“ I Jeroným Malecki píše roku 1574, že Poláci mnoho slov od Čechů si musí vypůjčovati u oněch vzdělanců, kteří byli původu spíše polského než českého a že polští Slezáci přilnuli tak upřímně k písemnosti české, jsouce politicky od národa polského odloučeni a žijíce ve svazku státním s národem českým.
  17. ↑ Kníže Mikuláš Opolský (viz str. 60) nerozuměl německy, biskup vratislavský Jošt z Rožmberka kázal ve Vratislavi latinsky, neboť neuměl německy, král Matiáš Korvin učinil nejvyšším hejtmanem slezským šlechtice Zápolského, který neuměl německy, ovšem ale česky, knížata těšínští dopisovali si nejen s králi českými v řeči české, nýbrž i s palatiny uherskými.
  18. ↑ Nejen ve Frýdku a v Těšíně, i ve Struměni, v Skočově a v Jablonkově knihy cechů byly české. Ukázky z těšínské knihy kožešnické podány byly r. 1884 ve feuilletonu Opavského Týdenníku. Zámečníci těšínští poslali r. 1590 dva mistry do Opavy, aby si prohlédli tamější zřízení cechovní. Poněvadž Těšíňané německy neuměli, dali si přeložiti cechovní řád na moravsky. Kdo před Marií Terezií v Těšíně chtěl, aby se jeho děti německy naučily, posýlal je do Opavy.
  19. ↑ V Kobrově Slovníku Naučném v článku Slezsko str. 549 tvrdí se, že cech pekařský v Těšíně zapověděl Polákům, Čechům a Slovákům vstupovati do řemesla pekařského, což dovolováno toliko lidem, kteří i po otci i po matce vykázati se mohli ryzí německou spůsobilostí a posloupností. Toto tvrzení zajisté přeloženo jest z nějaké povrchní německé knihy a jest nesprávné. Článek šestý listu pekařského praví, že žáden Polák, Čech a Slovák do cechu a do tohoto poctivého řemesla přijat býti nemá, nýbrž jen kdo po otci a matce německého rodu jsou. Tuto poslední větu vzali pekaři z jiných cechů, jak bylo zvykem. První však větu o Poláku, Čechovi a Slovákovi vysvětliti dlužno ze stanoviska lokálního a chlebařského. Pekaři těšínští byli — Těšíňané, jako jsou dnes, vědomí národního v nich nebylo, jako dnes. Slezana nepovažují ani za Poláka ani za Čecha, nýbrž za svého. Poláky a Čechy připustiti nechtějí, že jsou cizí a že by jim škodili v řemesle. Pročež hned článek 6. má tuto doložku: Tak se tomu má rozumíti, že když naše knížectví je v Slezích a Slezáci za Němce slují, děti městské i z dědin mohou přijímány býti, ač německy nerozumějí.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Dějiny_Těšínska/Rozhled_od_dob_nejstarších_až_do_r._1848&oldid=284632“