Dějiny, jak je možná neznáte/Žil skutečně Ježíš Kristus?

Údaje o textu
Titulek: Žil skutečně Ježíš Kristus?
Autor: Pavel Zahradníček
Zdroj: fatym.com (PDF)
Vydáno: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
2016
ISBN: 978-80-7266-422-1
Licence: CC BY 3.0

Je život Ježíše Krista jen mýtus a ve skutečnosti nikdo takový vůbec nežil? Jsou lidé, kteří si to dodnes myslí. Mnozí jen opakují, co slyšeli nebo co se před několika desetiletími učili ve škole…

A nebo je naopak pouhým nepodloženým mýtem přesvědčení, že Ježíš Kristus nikdy nežil? Zajímavé je, že poprvé se tvrzení, že Ježíš vůbec nežil, vyskytuje teprve před necelými dvěma sty lety! Přišel s ním Bruno Bauer ve své třísvazkové knize „Kritika evangelijních dějin synoptiků“, kterou vydal v letech 1841 až 1842 v Lipsku.

Už od prvního století po Kristu vytýkali nepřátelé křesťanům mnoho věcí: údajné neřesti, nenávist k lidskému pokolení, dokonce i to, že zapálili město Řím (v roce 64 to na ně svedl císař Nero), že jedí na svých shromážděních lidské maso (to tvrdili ti, kteří slyšeli o Eucharistii – „o jedení Kristova těla a pití jeho krve“), že křesťané jsou ateisté (protože nevěří v římské bohy), že se Ježíš nenarodil z panny a že byl čarodějník (to tvrdili v Talmudu židé)… – ale nikdy jim nikdo nevytkl, že jejich zakladatel Ježíš Kristus je vymyšlená postava! O tom nikdy nepochybovali ani jejich nepřátelé.

Stovky historických pramenů

editovat

Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista se datuje kolem roku 30. Z prvního a druhého křesťanského století existuje mnoho historických pramenů, které svědčí o jeho životě. Nejde jen o prameny pocházející z křesťanského prostředí – těch je samozřejmě nejvíce –, ale dokonce i o několik pramenů sepsaných pohany! A také o svědectví zaznamenaná židovským historikem Josephem Flaviem.

Svědectví nejvýznamnějšího židovského historika

editovat

Máme štěstí, že nejvýznamnější starověký židovský historik Josephus Flavius se narodil v roce 37 – tedy jen několik let po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve svém rozsáhlém historickém díle Židovské starožitnosti sice popisuje celé dějiny Židů, ale doba, ve které žil Ježíš a apoštolové, mu byla velmi blízká. Díky Josephu Flaviovi víme velmi přesně, jak vypadal v Ježíšově době Jeruzalém a jak se tehdy žilo v Judsku a v Galileji. Mimořádně podrobně píše o králi Herodovi, za jehož panování se Ježíš podle Matoušova evangelia narodil, píše i o Janu Křtiteli, o židovských velekněžích – také o těch, o kterých píší i evangelia, o Pilátovi… A co je pro nás nejdůležitější: na dvou místech píše o Ježíši Kristu.

„Jakub, bratr Ježíše nazývaného Kristus“

editovat

Jednou Ježíše pouze letmo zmíní, když hovoří o zabití Jakuba, „bratra Ježíše, který byl nazýván Kristus“ (kompletní znění textu viz str. 23). Je to jen stručná zmínka. Ale sama o sobě by stačila, abychom nemuseli pochybovat o historické existenci Ježíše Krista. Na vysvětlenou je třeba ještě dodat, že slovo „bratr“ Židé používali i pro bratrance, a dokonce i pro ještě vzdálenější příbuzné, a podobně tomu bylo i s označením „sestra“. Jde tu o Jakuba – Ježíšova příbuzného, který byl představeným první křesťanské církevní obce v Jeruzalémě. Je to postava dobře známá nejen ze spisů Josepha Flavia, ale i z Bible. S tímto „Jakubem, bratrem Páně“ se setkáváme v textech Nového zákona – například v Listu apoštola Pavla Galaťanům (Gal 1,19).[red 1]

Testimonium Flavianum

editovat

Ve spisu Josepha Flavia je však ještě jedno místo, kde píše o Ježíšovi. Historikové mu dali latinské jméno Testimonium Flavianum, tj. Flaviovo svědectví:

V té době žil Ježíš, moudrý člověk, můžeme-li ho vůbec nazývat člověkem; konal totiž neuvěřitelné věci a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu. Získal si mnohé z Židů a také mnohé z pohanů. On byl ten Kristus („kristus“ v řečtině znamená totéž co v hebrejštině „mesiáš“ – pozn. redakce). A když ho Pilát na radu našich předních mužů odsoudil na kříž, ti, kteří ho prvně milovali, ho neopustili. Znovu se jim totiž zjevil třetího dne živý, tak jak o něm tuto a tisíc dalších úžasných věcí předpověděli Boží proroci. Kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dodnes nevyhynul.“ (Židovské starožitnosti XVIII 3,3)

Ten text je velmi zvláštní. Vypadá to totiž, jako by Josephus Flavius byl křesťanem – jako by snad sám věřil v Božství Ježíše Krista i v jeho zmrtvýchvstání. Jenže on křesťanem nebyl… To dosvědčuje i Origenes (185–256 po Kr.), jeden z významných starokřesťanských autorů.

A nebo je to místo později nějak upravené? Někteří historikové se domnívali, že stačilo při opisování nepatrně změnit několik slov a text „pokřesťanštit“. Nemusel by v tom být špatný úmysl. Prostě opisovač upravil text tak, jak mu z jeho křesťanského pohledu dával lépe smysl. Jenže nikdo nezmění všechny opisy, které kolují. Zůstane nějaká stopa. A dřív nebo později se většinou najde…

A pak přišla senzace. Na zkoumání spisů Josepha Flavia mají totiž velký zájem i izraelští badatelé – jeho texty jsou jedním ze základních pramenů k historii jejich národa. A tak v roce 1971 publikoval Shlomo Pines, profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, arabský text, který do té doby unikl pozornosti vědců. Je to s největší pravděpodobností původní verze tohoto „Flaviova svědectví“. Nachází se v arabsky psané knize Kitab al-`unvan (Universální dějiny). Sepsal je Agapios z Hierapole (arabským jménem Mahbub ibn Qustantin), křesťansko-arabský učenec, který žil v 10. století. V knize se píše:

„V té době byl moudrý člověk, který byl nazýván Ježíš. Žil dobrým životem a byl známý svými ctnostmi a měl mnohé z Židů a také mnohé z jiných národů za své učedníky. Pilát ho odsoudil na kříž a k smrti. Ale ti, kteří se stali jeho učedníky, se svého učednictví nevzdali a vyprávěli, že se jim zjevil třetího dne po své smrti a že žije. A podle toho že snad je mesiášem, o kterém proroci vyprávěli úžasné věci.“ (viz Shlomo Pines: An Arabic version of the Testimonium Flavianum and its implications. Israel Academy of Sciences and Humanities, Jerusalem, 1971)

Můžeme si být téměř jisti, že nyní známe původní text tzv. Flaviova svědectví. Fakta jsou v něm stejná, ale jsou vyjádřena s určitým odstupem – přesně takovým, jaký můžeme u židovského historika, který nikdy v Ježíše Krista neuvěřil, předpokládat.

Tacitus: „Původce toho jména je Kristus, který byl popraven…“

editovat

Svědectví o Ježíši Kristu nám zanechalo i několik římských historiků. Jedním z nich je Cornelius Tacitus. Narodil se někdy kolem roku 55 po Kristu. Ve svém latinsky psaném díle Anales (Letopisy) velmi barvitě píše o požáru Říma v roce 64 po Kristu a o tom, jak císař Nero, aby odvrátil pozornost od sebe, nastrčil jako žháře křesťany:

„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišil řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinům lidem nenáviděni a byli nazýváni křesťané. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost.“ (Tacitus: Letopisy XV,44)

Tacitus potom popisuje způsoby mučení, jakému byli křesťané podrobeni – mimo jiné i noční zahradní slavnost, při které křesťané sloužili jako živé pochodně! Císař Nero pro tuto slavnost dal k dispozici své zahrady. Jiný římský historik Suetonius říká, že utrpení křesťanů začalo nakonec budit u lidu soucit. Tyto události se staly i námětem pro světoznámý, několikrát zfilmovaný historický román Quo vadis, který napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Henryk Sienkiewicz. Pro nás je však v tuto chvíli Tacitova zpráva důležitá jako jedno z nejstarších mimokřesťanských svědectví o Kristu, popraveném v Judsku prokurátorem Pontiem Pilátem za vlády římského císaře Tiberia (vládl 14–37 po Kristu).

Suetonius, vyhnání Židů z Říma a „Chrestos“

editovat

O pronásledování křesťanů v době Nerona píše i římský historik Gaius Suetonius Tranquillus. Narodil se kolem roku 70 po Kristu a zemřel někdy po roce 122. Jeho dílo De vita Caesarum (do češtiny překládané jako Životopisy dvanácti císařů) bylo velmi populární u císařského dvora. Když píše o pronásledování křesťanů v Neronově době, Ježíše Krista výslovně nezmiňuje:

„Potrestáni byli křesťané (latinsky christiani), rod lidí oddaných nové a škodlivé pověře.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů; Nero 16)

Důležité je však jeho svědectví o události, která se v Římě odehrála o patnáct let dříve, v roce 49 po Kr. za vlády císaře Claudia. Při té příležitosti Krista zmiňuje:

„Židy, kteří na popud jakéhosi Chresta neustále působili nepokoje, vyhnal z Říma.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů; Claudius 25,4)

O vyhnání Židů z Říma se zmiňuje i Bible – konkrétně kniha Skutky apoštolů: „Potom Pavel odešel z Athén do Korinta. Tam se sešel s jedním Židem, jmenoval se Akvila a pocházel z Pontu. Se svou manželkou Priscillou přišel před krátkým časem z Itálie, protože Claudius dal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím.“ (Sk 18,1n)[red 2] Údaje z textů římských historiků a údaje z Nového zákona do sebe zapadají jako dílky jednoho velkého puzzle.

Možná vás také překvapilo, že Suetonius píše Chrestos, a ne Christos. Je to v důsledku takzvaného itacismu: řecká písmena e (epsilon) a i (ióta) se v té době vyslovovala stejně. Je vidět, že Suetonius o Kristu mnoho nevěděl. Dokonce se zřejmě domníval, že ten Chrestos, kvůli kterému se Židé hádají, je v Římě…

Plinius Mladší: „Zpívají Kristu jako bohu“

editovat

„Císaři, máme problém!“ – Tak by se dal shrnout obsah dopisu, který roku 111 po Kristu napsal římský místodržitel v Bythínii (v části dnešního Turecka) nazývaný Plinius Mladší do Říma císaři Trajánovi. Píše, jak se v jeho provincii velké množství lidí obrátilo na křesťanství, a žádá o rady, jak postupovat. Některé křesťany vyslýchal a nyní je charakterizuje slovy:

„Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení bylo pouze v tom, že se scházeli v určitý den před úsvitem (jde o neděli – pozn. redakce), zpívali střídavě píseň k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného.“ (Plinius Mladší: Dopisy X,96)

Ve svém dopise nejenže zmiňuje Krista, ale potvrzuje, že ho křesťané nectili jen jako nějakého významného člověka, ale jako Boha.

Další prameny hovoří…

editovat

Stručné zmínky, které mohou potvrzovat historičnost osoby Ježíše Krista, nacházíme i v dalších textech, které sepsali nekřesťanští autoři prvního a druhého století: Thallus (kolem 55 po Kr.), Mara Bar Serapion (snad 1. nebo 2. stol.), Lukian ze Samosaty (kolem 170 po Kr.).

Ale pak je zde velké množství křesťanských pramenů: 27 knih Nového zákona (nejstarší sepsána v roce 50 po Kristu, nejmladší nejpozději na počátku 2. století), dochovaný dopis v pořadí čtvrtého papeže sv. Klementa, napsaný křesťanům do Korintu (90. léta 1. stol.), sedm dochovaných dopisů sv. Ignáce z Antiochie (rok 107 po Kristu), některá tzv. apokryfní evangelia, pocházející již z přelomu 1. a 2. století, starokřesťanský spis Didaché z konce 1. století a pak velké množství starokřesťanských spisů z druhého století… (některé z nich v českém překladu viz patrologie.fatym.com). I mezi spisy z konce 2. století je řada velmi zajímavých textů: například pět knih Adversus haereses (Proti bludům) od sv. Ireneje, biskupa v Lyonu, který v mládí naslouchal vyprávění sv. Polykarpa a ten znal osobně sv. Jana, nejmladšího z Ježíšových apoštolů…

Jen k málo událostem starověku máme tolik pramenů jako ke křesťanství a k osobě jeho zakladatele Ježíše Krista. Pro někoho to může znít velmi překvapivě, ale je to tak.

Prameny k dalšímu studiu:
České překlady některých starokřesťanských děl 1. a 2. stol. na http://patrologie.fatym.com
Řecké, latinské a anglické texty děl antické literatury na www.perseus.tufts.edu
de.wikipedia.org/wiki/Außerchristliche_antike_Quellen_zu_Jesus_von_Nazaret
en.wikipedia.org/wiki/Sources_for_the_historicity_of_Jesus

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Viz např. Bibli kralickou (Gal 1)
  2. Viz např. Bibli kralickou (Sk 18)