Děje království českého/§. 81.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 80. | §. 81. Převraty v Čechách po bitvě Bělohorské až do vypovědění protestantů | §. 82. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 81. |
| Podtitulek: | Převraty v Čechách po bitvě Bělohorské až do vypovědění protestantů |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 338–347. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Porážka na Bílé hoře nemusila vésti naprosto k ouplnému přemožení Čechů. Vojsko jejich, jakkoli tu chvíli rozplašené, bylo ještě dosti četné k dalšímu odporu, a bylo by se dalo znamenitě sesíliti sebráním lidu boje chtivého ze samé Prahy aspoň k hájení Starého a Nového města; 8000 Uhrů, nově poslaných na pomoc od Gabriele Betlena, přibylo právě do Brandýsa; Morava a Slezsko nacházely se ještě v ozbrojení; toliko Lužici byl mezitím opanoval kurfirst saský. Mimo to však stál Mansfeld vítěznému vojsku Maximiliana bavorského za zády, maje v moci své Plzeň, Tábor, Loket a Falknov. To vše předkládalo se Fridrichovi falckému. On však porážkou utrpenou pozbyl hned vší mysli. Žádal na Maximilianovi příměří na 24 hodin; Maximilian dával mu jen osm, a to, když by se hned napřed odřekl království českého. Tu se Fridrich odstěhoval z hradu Pražského na Staré město, a nazejtří po bitvě odjel ve zmatku z Prahy do Vratislavě ve Slezsku; s ním Anhalt, Hohenlohe, Thurn a jiní přední jeho stoupenci. Stavové čeští od něho opuštění rozpustili nyní vojsko, a poddali se i s Prahou vítězi na milost i nemilost.
Vévoda bavorský zůstal toliko osm dní v Praze až do příjezdu Karla z Lichtenšteina, knížete Opavského, jemuž císař Ferdinand poručil správu Čech co mimořádnému plnomocnému kommissaři. Tomuto k ochraně zanechal Maximilian v zemi toliko části svého vojska s hrabětem Tillym v čele, kteréž v Praze i v jiných místech provozovalo mnoho obyčejných nátisků lidem. Zatím Buquoi táhl do Moravy, kdež stavové povzbuzováni jsouce pomocmi od Gabriele Betlena, setrvali v delším odporu. Teprv ku konci roku 1620 dokonal přemožení jich, a táhl potom dále proti Betlenovi samému do Uher. Mezitím kurfirst saský přiměl stavy slezské k vyjednávání pod příměřím, podávaje jim stvrzení svobod politických i náboženských, když by se poddali císaři. Následkem toho musil Fridrich falcký opustiti také Slezsko (1621, 13. Ledna), a stavové poddali se konečně tak zvaným akkordem saským (28. Unora). Toliko Mansfeld zůstával posud v západních Čechách a císařský dvůr jednal s ním o vzdání Plzně a druhých míst od něho osazených za peněžitou výplatu, pročež zavřeno s ním příměří.
Po celý tento čas nedal dvůr císařský žádným spůsobem na jevo, kterak mínil naložiti s přemoženými původy vzbouření českého, ani kterak užiti celkem svého vítězství. Někteří z předních účastníků povstání byli ze strachu pomsty hned po bitvě Bělohorské dali se na útěk ze země; větší počet však odevzdal se bezpečnosti, spoléhaje se na dobré řeči vévody bavorského před odjezdem jeho z Prahy. V tom po uplynutí tří měsíců od bitvy na Bílé hoře přišly tajné rozkazy od dvoru císařského z Vídně k zatčení všech někdejších defensorů, direktorů i jiných znamenitějších osob, které se účastnily v povstání. Jedním dnem a jednou hodinou, na večer dne 20. Unora 1621, zjímáni jsou všichni, kteří se zdržovali v Praze, v bytech svých, jiní v málo dnech potom sváženi jsou z celé země, a vsazeni do rozličných vězení. Po uteklých vydány jsou veřejné obsílky, aby se postavili k soudu mimořádně zřízenému v Praze, jehož předsedou učiněn kníže z Lichtenšteina. Všech zajatých bylo 48, obeslaných 30. Za prvního poděšení z toho v celé zemi vyšel také mandat císařský (13. Března), kterým všichni kazatelé kalvinští a bratrští vypověděni jsou z království.
Zatýkání ono stalo se právě, když Mansfeld, zamítnuv konečně podání peněz od císaře, vyjednával s knížaty evangelické jednoty na sjezdě jejich v Heilbronně o peníze k dalšímu vedení války ku prospěchu Fridricha falckého, jemuž zatím Španělové byli vpadli z Nízozemska do hlavní země jeho, dolního Falce, a celou ji opanovali. Knížata neshodli se s Mansfeldem; ale žádané peníze dostaly se mu od Hollanďanů, kteříž majíce příměří se Španěly jen do konce roku 1621, snažili se jakýmkoli spůsobem prodloužiti válku mezi mocí Habsburskou a nepřátely jejími, aby sobě tím zjednali úlevu. U nich byl proto také Fridrich falcký sám s rodinou svou našel poslední útočiště. Mansfeld, jmenován od něho nejvyšším jeho vojevůdcem, rozmnožil vojsko své novým sbíráním lidu, osadil hořejší Falc, a v měsíci Březnu počal válku v Čechách útokem na Tillyho, při čemž strojilo se podtají také nové jakés povstání v Praze. Toto zamezil Karel z Lichtenšteina bedlivými prostředky, a císaři dostaly se brzy opět vojenské pomoci od vévody bavorského i také kurfirsta saského. Když Mansfeld meškal v hořejším Falci, podařilo se císařským obdržeti Plzeň uplacením důstojníků, kterým Mansfeld poručil toto město. Tím byl zbaven svého hlavního stanoviště v Čechách; druhá místa od lidu jeho osazená vzdala se brzy potom, a ku konci měsíce Května táhl Tilly za ním do Falce, čímž Čechy na ten čas přestaly býti jevištěm války.
Naproti tomu začaly se nyní krvavé soudy a veliké pohromy, které co pokuty za povstání v následcích svých zastihly nejen původy jeho, nýbrž celý národ český ve mnoha pokoleních. Po krátkém soudě nad zajatými hlavami odboje císař Ferdinand stvrdil rozsudky proti nim, jejichž vykonání naplnilo všecky okolní země hrůzou a úžasem. Sedm a dvacet osob stavu panského, rytířského a městského odsouzeno bylo na smrt, a ostatní k jiným těžkým a potupným trestům. Dne 21. Června 1621 ráno v 5 hodin dáno znamení několika ranami z děl na hradě Pražském k započetí krvavé exekucí. Všichni odsouzení byli na noc před tím svezeni na radnici Staroměstskou, před kterou bylo lešení černým suknem pokryté. Brány městské byly zavřeny, ulice na náměstí silně osazeny vojskem, nejvíce saským. Na altáně před radnicí seděli soudcové a kommissaři císařští, před jejichž očima vodíni jsou věznové jeden po druhém z radnice na lešení ke stínadlu. První sťat jest Joachim Ondřej Šlik, jemuž potom také pravá ruka uťata, potom Vácslav z Budova, Harant z Polžic, Kašpar Kapléř ze Sulevic a tak druzí dle pořádku stavu a důstojenství. Doktoru Janovi Jesenskému, slavnému lékaři a rektorovi university za tří let před bitvou Bělohorskou, vyřezán nejprvé jazyk z úst, potom hlava sťata, tělo čtvrceno pod šibenicí a na kolích po ulicích rozstrkáno. Jan Kutnauer purkmistr Staroměstský a Šimon Sušický oběšeni jsou na břevně vystrčeném z okna radnice, Nathanael Vodňanský na šibenici postavené na náměstí. Sixtovi s Ottersdorfa, když byl již na lešení, oznámena milost, a zaveden jest nazpět do vězení. Pokud poprava trvala, tlučeno ustavičně v bubny a troubeno, aby nebylo slyšeti řeči odsouzených, kteří všichni šli na smrt s myslí mužnou. Hlavy dvanácti předních vystaveny jsou v železných krabicích na věži mostské Staroměstské na postrach okolo chodícím; toliko těla zanechána vdovám a sirotkům ku pochování.
Druhých dní potom vykonány jsou pokuty nad ostatními, kteříž nebyli odsouzeni k smrti. Z nichžto jedni jsou mrskáni metlami po městě a vypověděni z království, jiní buď na léta buď na vždy uvrženi do žalářů. Jména uteklých, kteří se nedostavili, kázal císař již dříve na černých tabulích napsaná pověsiti na šibenici rukou katovou. Statkové všech odsouzených jsou zabaveni a odevzdáni komoře královské. Císař obdaroval jimi dílem své vojenské heitmany a dvořeníny, jak domácí tak cizozemce, Vlachy, Španěly, Němce, kterých se více než předtím začalo tlačiti do země. Díl obrácen k hojnějšímu nadání arcibiskupství Pražského a jiných ústavů církve katolické, zvláště řádu Jesuitského, ku kterému měl císař Ferdinand náklonnost neobmezenou. Mimořádný soud čili kommissí soudní zřízená od císaře pokračovala po vykonání těchto pokut nad hlavními původy dále u vyšetřování viny oučastníků. Pod záminkou spoluviny při povstání stavovském vypověděni jsou jmenovitě také administrator a ostatní členové konsistoře strany pod obojí, totiž skoro všichni evangeličtí faráři Pražští, ze země (1621), později také evangeličtí faráři a kazatelé z některých jiných měst královských. Ze stavů světských mimo katolíky nebyl skoro nikdo, jenž by se nebyl účastnil povstání; protož nikdo necítil se jistým před soudem, který tak daleko zasahoval rukou svou. Císař uložil konečně jistý cíl této nejistotě vydáním mandatu obecného dne 3. Unora 1622, kterýž nazýván jest generalným pardonem, jímž oznamovalo se, že sice všichni, kdož ohavné rebelií proti králi účastny se učinili, statky, čest i hrdla svá jsou propadli; nicméně že chce Jeho Milost císařská všechněm, co se cti i hrdel dotýče, učiniti milost, kdyžby v jistém čase k tomu určeném sami k vině své se přiznali; toliko kdož by tak neučinil, nad tím že dle přísnosti práva souzeno býti má. Tedy se přiznalo 728 osob stavu panského a rytířského, i obdrželi ujištění, že jim císař život a čest daruje a toliko na statcích že je trestati míní. Dle toho pobráni jsou některým všichni statkové, jiným polovice, třetina neb jiná část jmění, tak že cena všech statků pobraných počítala se na 24 millionů kop míšenských. Větší počet starých šlechtických rodů českých přiveden jest tímto pokutováním v ochuzení neb i docela na mizinu, tak že musili opustiti statky své, ve kteréž uvázali se cizinci neb domácí nástrojové nového spůsobu vlády, kterých při mravné sešlosti národu vyrojilo se množství veliké.
Mezi těmito strastmi v Čechách skončila se válka s Gabrielem Betlenem mírem zavřeným v Mikulově (1621, 31. Prosince), kterým císař Ferdinand musil knížeti sedmihradskému a Uhrům s ním spojeným zanechati všeho tak jako prvé příměřím Prešpurským. Déle protáhla se válka v Němcích, až konečně Tilly, statečný vůdce Maximiliana bavorského a ligy katolické, dobyl úplného vítězství nad Mansfeldem a opanoval všecky země Fridricha falckého (1622). Císař Ferdinand na sněmě v Řezně roku 1623 dne 25. Unora udělil části jich s důstojenstvím kurfirstským vévodovi Maximilianovi, aby tudy od něho zase obdržel zpátkem horní Rakousy. Z Řezna přijel potom ponejprv za svého panování do Prahy, a obnovil některé úřady zemské, od času povstání neosazené; však toliko krátký čas pobyl v sídle království, a hned zase odjel do Vídně, jmenovav opět kníže Karla z Lichtenšteina svým místodržícím. Otevřeným listem ke všem obyvatelům království slíbil ještě téhož roku přijeti podruhé a položiti sněm zemský; ale splnění této přípovědi potěšitelné odkládáno potom více let, a tak zůstala země i napotom zbavena všech zákonných řádů. Z příčiny válek vždy nově vznikajících a čím dál tím více se zaplétajících ukládal císař berně časté a vysoké bez svolení sněmovního, toliko po vyslyšení nejvyšších úředníků zemských, kteří k tomu svolávali na radu také heitmany krajů.
Bylo přirozené, že císař Ferdinand II. hned po bitvě Bělohorské na to myslil, jakým spůsobem by užil vítězství svého ku prospěchu panovnické moci i církve katolické. Ale v obojím směru musil rozhodnouti ještě další běh událostí, jak daleko by směl zajíti.
Stav náboženství v Čechách, jak ukázáno, byl takový, že se musila státi v něm nějaká proměna k lepšímu, měl-li národ český vytržen býti z mravného úpadku vždy více pokračujícího. Dalo se mysliti, aby se mohutný panovník pokusil o uložení pevné kázně a řádného ústrojí církevního straně evangelické, asi tím spůsobem, kterým se tak stalo od protestantských knížat německých v jejich zemích. Ale prostředku toho nemohl se snadno uchopiti panovník katolický, a císaři Ferdinandovi, vychovanému od Jesuitů v zanícení pro věc církve katolické, bylo by se to protivilo naskrze; on nemohl jinak než mysliti na obrácení Čechů ku katolické víře, ač dalo-li se provésti. Z počátku zdá se, že nedržel to za možné; neboť stavům dolnorakouským, přemoženým krátce před bitvou Bělohorskou, potvrdil bez rozpaků svobody jejich náboženské. Také byl vázán poměrem svým ke kurfirstovi saskému, který jemu pomáhal jen pod ubezpečením, že se nejedná o náboženství než toliko o přemožení bouře politické. Proto se první nastupování proti nekatolíkům vztahovalo jen na náboženství Kalvinské a bratrské, kterému se protivil i kurfirst saský; a při prvním částečném stihání kněží evangelických hledělo se záminky, že se dálo jen pro spoluvinu vzbouření. Dále zasáhl císař již roku 1622 odejmutím university Pražské mistrům strany pod obojí a odevzdáním jí Jesuitům, kteří tím samým dostali také všech městských škol v Čechách pod své řízení neb dohled.
Když se čím dál tím více štěstí válečné i za hranicemi Čech rozhodovalo ku prospěchu císaře, dospěl již jeho úmysl, provésti v Čechách týž převrat v náboženství jako před časy ve starších zemích jeho štyrských. Ohledy na kurfirsta saského přestaly dokonce, když se císař Ferdinand roku 1623 zbavil povinnosti k němu skutečným zapsáním jemu Lužice v 6 millionech tolarů co útratách jeho válečných. Již roku 1624 vyšel tedy mandat, kterým se všecko kněžstvo nekatolické vůbec vypovídalo ze země a nařizovala se tak zvaná reformací katolická po městech a po vesnicích. Všecky kostely v zemi odevzdány jsou pod správu kněží katolických, ač musili na mnoze povoláni býti z ciziny, zvláště z Polska, a počet jejich za dlouhý čas nepostačoval; na obyvatelstvo pak doléháno prostředky vždy ostřejšími, aby se podrobilo církevním zákonům a skutečně se účastnilo ve službách božích katolických. Žádnému, kdož by se neznal ku katolickému náboženství, nesmělo povoleno býti právo měšťanské, provozování řemesla neb jiné městské živnosti. Kněží katoličtí neoddávali osob nekatolických, aniž dopouštěli pohřbu na hřbitovích leč zemřelým ve katolickém náboženství. Svěcení svátků, zachovávání postů, chodění na mši nařízeno pod pokutami peněžitými. O obrácení lidu sedlského staraly se přitom starší i novější vrchnosti katolické na svých panstvích dle své libosti, bitím, zavíráním, mocným honěním do kostelů. Toliko osoby stavu panského a rytířského byly prosty všeho přímého naléhání na změnění víry.
Když se účinek rozkazů neukazoval hned dle očekávání, přistoupilo se i ve městech ku prostředkům ještě násilnějším. Z Prahy, když se větší díl obyvatelstva nedal pohnouti po dobrém, vypověděni jsou nejprvé čtyři z nejváženějších měšťanů, potom jiných více po 50, 70, aby druhým byli za příklad k odstrašení. Do jiných měst královských vloženi jsou vojáci k týrání obyvatelů přerozličným spůsobem, až se buď rozutíkali z města, buď se přiznali ku katolickému náboženství. Týrání toto naplnilo zemi strastmi a svízelemi. V Lysé, když přišla zpráva, že se vojsko vyslané blíží k městu, měšťané sami zapálili domy své, a odebrali se do vyhnanství, každý s tím, co mohl odnésti. V kraji Kouřimském a opět ve Hradeckém vzbouřili se sedláci proti vrchnostem i kněžím katolickým; několik zámků vypálili a vyloupili, avšak přemoženi jsou vojskem, a pokoj zaveden věšením, stínáním a kolem lámáním, řezáním nosů a uší i jinými pokutami ohavnými.
Mezitím za hranicemi rostla válka z války. Mansfeld, přemožen poprvé, opatřen jest ku konci roku 1622 novými prostředky od Hollanďanů, tak že vystoupil s novým vojskem v Německu a pobouřil některá knížata protestantská ke zdvižení války proti císaři a stavům katolickým. S ním srozuměl se roku 1623 Gabriel Betlen, obdržev též peněžitou pomoc od Hollanďanů, a vtrhnul znovu do Uher i konečně do Moravy. Vystěhovalci čeští, přebývající v Němcích neb sloužící ve vojště Betlenově, měli se přitom pokusiti o povzbuzení krajanů svých k novému vzbouření v Čechách. Opět přemohl Tilly nepřátely císařovy v Němcích, a kníže sedmihradský zavřel opětnou smlouvu o mír (1624). Ale sotva minul rok, i strhla se bouře větší všech předešlých od krále danského Kristiana, kterýž smluviv se o pomoci peněžité i vojenské netoliko od Hollanďanů, ale i od krále anglického Jakuba I., tchána Fridricha falckého, ano i od Francouzska, které pod správou kardinala Richelieu počalo nově brojiti proti moci domu Habsburského, v čelo se postavil knížatům protestantským v severozápadním Německu a počal válku se silami velikými (1625).
Císař Ferdinand užíval proti němu jako proti předešlým svým protivníkům pomoci přirozených spojenců svých, knížat katolické ligy, jejichž velitelem byl Tilly. Mimo to však dal postaviti ze zemí svých vlastních vojsko četné a výborně zřízené vedením pána českého Albrechta z Waldšteina, na slovo vzatého ponejprv již ve válce s Benátčany, potom nejvíce hájením Moravy proti Gabrieli Betlenovi. Vojenský důmysl český obživnul znova v tomto muži, který však neměl ani nejmenší lásky k svému národu, než jediné ctižádostí puzen byl k velkým zámyslům. Milostmi císaře, kterých sobě získal výtečnými službami, a dychtivým skupováním statků zemských, kterých ten čas zabavování a pokutování šlechty české a moravské velké množství bylo lacino na prodej, spůsobil si jmění velikánské, tak že mu nikdo v zemi nebyl tím roveň. On založil císaře svými penězi k prvnímu opatření vojska všemi potřebami, a jen tím spůsobem bylo možné podstoupiti zbrojení větší než předtím, aby císař nemusil tak jako dotud záviseti od svých spojenců. Již roku 1624 byl císař Ferdinand poctil Waldšteina také povýšením neobyčejným, nazvav jej vévodou Fridlandským dle statku jeho Fridlanda u Reichenberka.
Waldštein, vytáhnuv z Čech, kdež vojsko své nejprv sebral, do severního Německa v měsíci Září roku 1625, pomohl Tillymu předně zastaviti nepřítele, tak že toho roku nepřišlo k žádným rozhodným skutkům v poli. Roku 1626, ve kterém se král danský sesílil opětným spolkem s knížetem sedmihradským, Waldštein odrazil u Dessavy útok Mansfeldův na pevné ležení své. Když pak Mansfeld, sebrav síly své zase, vtrhnul do Slezska a odtud do Uher, kdež se spojil s Gabrielem Betlenem; Waldštein táhl za ním, ale v pravém okamžení a proti nadání nepřítele došikoval přitom prvé posilu Tillymu, který tudy dorostl na krále danského a porazil jej v rozhodné bitvě u Luttera (27. Srpna). Waldštein připravil nyní Gabriele Betlena ku pokoji, a odtrhnuv Mansfelda od Slezska, přinutil jej rozpustiti vojsko své a opustiti Uhry; potom pak přezimovav v Čechách a v Moravě, z jara r. 1627 vtrhnul do Slezska, porazil danského vojevůdce Mitzlava, jejž tam Mansfeld byl zůstavil, ve mnohých krutých půtkách, a připravil tudy stavy slezské, kteří se ve spolku s nepřátely císařovými byli vzbouřili, ku poslušenství bez výminek, které jim prvé byly povoleny akkordem saským.
Při tomto vždy vítězném pokroku zbraní císařských dospěly konečně záměry císaře Ferdinanda a dvoru jeho ve věcech politických i náboženských. V radě císařově zápasily o to mezi sebou dvě strany. Cizí a domácí velebitelé neobmezené moci panovnické směřovali k ouplnému zrušení všech práv stavů. Tomu odporovali však čelnější vůdci katolických stavů českých, kteří byli zachovali věrnost císaři a za to nyní byli by měli s vinnými býti trestáni ztrátou starodávných svobod. Císař Ferdinand rozhodl se konečně o jistou cestu prostřední vydáním tak zvaného obnoveného zřízení zemského dne 15. Května roku 1627. Prvním ustanovením jeho byla dědičnost trůnu českého v rodu Habsburském, jak v mužském tak i v ženském pokolení, v duchu dávnějších řádů zemských, kterým se stavové za předešlých dvou století byli protivili v ustavičném bažení po rozšíření moci své. Císař ustanovoval dále ku posavadním třem stavům zemským, zastoupeným na sněmích, nový stav duchovní co přední v důstojenství nad panským, rytířským i městským, ku kterému přičteni jsou vedlé arcibiskupa, jakožto primasa zemského, všichni důstojníci duchovní nadaní svobodnými statky zemskými. Ale sněmům zemským odjímala se v zásadě všeliká moc zákonodárná, kterouž císař co král český, vyhražoval napotom sobě samému. Sněmové neměli také vůbec jednati o ničem jiném, než co by na ně vznešeno bylo proposicí královskou ku poradě. Naproti tomu stvrzoval císař stavům právo jejich staré, že bez povolení jejich nesměly vypisovány býti žádné berně, beze všeho umenšení, s podotčením toliko, aby se stavové nesměli pokoušeti o vynucování nových svobod odpíráním berní nevyhnutedlně potřebných. Z práva toho plynulo, že stavové nicméně i za nového tohoto řádu hned zase platně účastnili se moci zákonodárné vedlé panovníka ve všelikých věcech, které dle tehdejšího spůsobu správy veřejné s bernictvím jakkoli souvisely. Obnoveným zřízením zemským zrušil král Ferdinand dále posavadní řád při soudech zemských tím spůsobem, že jak sněm tak také nejvyšší soud zbaven jest vší zákonodárné moci při svých nálezích, maje se říditi jen zákony již stávajícími, a přestal také býti vrchem práva v zemi, ježto sobě císař vyhradil, aby k němu samému od soudu tohoto šlo odvolání prostředkem kanceláře dvorské. Také na místo starodávného spůsobu jednání veřejného a oustního zavedeno jest jednání tajné a písemné. Poněvadž pak následkem převratů v majetnictví statků zemských za posledních let vstoupilo do stavu panského a rytířského mnoho cizozemců, jazyka českého neznajících, císař zároveň také ustanovil, aby při soudech a deskách zemských jazyk německý měl rovný průchod vedlé českého.
Hned po vydání tohoto nového zřízení zemského stvrdil císař Ferdinand II. stavům českým všecka jejich privilegia, svobody a zvyklosti starodávné, tak aby ve všem zachována byla v platnosti, pokud se s obnoveným zřízením zemským nepotýkala; čímž odřekl se dalšího libovolného měnění jich a obnovil tudy závaznost obapolného práva mezi zemí a panovníkem.
V málo nedělích po vydání obnoveného zřízení zemského (31. Července) vyšel však rozkaz konečný a rozhodný ku provedení jednoty náboženství v zemi dle žádosti císaře Ferdinanda. Vysloveno jím zřejmě a bez výjimky, že císař žádných obyvatelů v království českém trpěti nemíní, kteří by se s ním nechtěli srovnati ve víře; dána lhůta šesti měsíců k obrácení se; kdož by ze stavů buď panského, rytířského nebo městského tomu se nepodrobil, měl prodati statky své a vystěhovati se ze země. Zvláštní kommissí reformační, složená z osob duchovních i světských, zřízena ke skutečnému provedení tohoto rozkazu. V zemích štyrských a posledně i v dolních Rakousích, když císař odvolal předešlé stvrzení svobod náboženských, nebyl nikdy nastupoval proti šlechtě, aby osobně donucena byla k odstoupení od protestantství, a učinila to časem předce, když byla osamotněna mezi katolickým lidem; proti šlechtě české byl Ferdinand popuzen jednak pro stálé spolčení vystěhovalců s nepřátely jeho a časté dorozumění mezi nimi a krajany jich protestantskými v zemi, jednak přimlouváním cizinců v radách a službách dvorských i vojenských, kteří bažili po laciném zakoupení ještě většího počtu statku v Čechách po starých držitelích.
Prvé než vyšla lhůta daná stavům protestantským, přijel Ferdinand opět do Prahy, a držel ponejprv sněm dle nového řádu, na kterém oznámil stavům, že uzavřel prvorozeného syna svého Ferdinanda III., jakožto dědice, dáti korunovati na království. Korunování vykonalo se ponejprv bez obyčejného dotud přijetí budoucího krále od stavů. Císař, pobyv tentokráte osm měsíců v Praze, potom odstěhoval se zase s celým dvorem svým do Vídně (1628), odevzdav správu země dle prvějšího obyčeje nejvyšším úředníkům a soudcům zemským jakožto místodržícím královským. Předešlý mimořádný vládař zemský Karel z Lichtenšteina byl zemřel krátce předtím (1627).
Ještě za svého přebývání v Praze byl císař prodloužil půlletní lhůtu protestantům na dalšího půl léta. Mnozí mezi tím časem obrátili se aspoň na oko ku katolickému náboženství; velká část však jak obyvatelstva městského, tak ze stavů vyšších, vyprodali se v hoři ze statků svých, a opustili zemi, hledajíce útočiště v protestantských zemích okolních. Počítalo se 158 rodů šlechtických, z nichž nejméně po čtyrech, však také po 12, 20 až i 50 osobách se vystěhovalo; celkem pak bylo 36.000 rodin, které se odebraly do vyhnanství. Města zvláště zpustla a zchudla tímto vystěhováním, tak že všude domy ve velkém počtu zůstávaly za dlouhý čas prázdny obyvatelů.