Děje království českého/§. 78.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 77. | §. 78. Bouře ku posledku panování Rudolfova | §. 79. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 78. |
| Podtitulek: | Bouře ku posledku panování Rudolfova |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 317–326. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Nečinné chování císaře Rudolfa ve věcech náboženství nezměnilo se v Čechách po nejdelší čas jeho panování. Ale kdežto stavové evangeličtí při nečinnosti té se strany císaře oddali se úplné nedbalosti o zřízení lepšího řádu při své víře, zvelebovala se strana katolická v zemi potichu pilnou přičinlivostí. Řád Jesuitský, jemuž se krom první kolleje u sv. Klimenta v Praze dostala později druhá v Krumlově založením od pana Viléma Rosenberského, započal mimo řízení vyšší školy své Pražské činnost rozmanitou k rozšíření důkladnější známosti učení katolického v Čechách a obrácení jednotlivých z protestantství ke staré víře. Zvláště pak podařilo se Jesuitům vychováváním mládeže šlechtické zjednati katolické církvi čím dál tím horlivější a odhodlanější podporovatele z panstva českého. Rovněž pečovali arcibiskupové Pražští pilně o lepší vzdělání katolického duchovenstva a zvláště o napravení kázně v klášteřích, která byla během času velice zašla. Při tomto vnitřním sesilování sebe nabývala strana katolická nových nadějí v dosažení konečného vítězství svého náboženství v zemi také prostředky zevnějšími z toho, co se mezitím dálo v zemích okolních. Neboť při šetření toho, co ustanovil císař Maximilian ve věcech náboženství v Čechách, nastoupil císař Rudolf hned za prvních let svého panování v arciknížetství rakouském na prostředky k obmezení protestantství přísně jen na míru práv od otce svého dopuštěnou, kterou stavové tamější ve mnohém ohledu překročili. Zvláště ve městech královských přinuceno jest obyvatelstvo všecko ke skutečnému zachovávání řádů církve katolické pod trestem vypovědění, což nazýváno jest reformací katolickou. Dle toho příkladu předsevzaly některé katolické vrchnosti na Moravě a ve Slezsku podobné donucování svých poddaných protestantských ke své víře; a pokud známo, jedna případnost toho spůsobu stala se v Čechách samých, kdež Jiří z Lobkovic, nejvyšší hofmistr království českého, ve městě svém Chomoutově faru dotud protestantskou odevzdal Jesuitům a donutil měšťany k nim choditi do kostela (1590). Ještě většího srdce nabyla strana katolická v Čechách, když mladý arcikníže Ferdinand štyrský brzy po nastoupení v panství svém zrušil všecky svobody dané protestantům otcem jeho, a vypověděním všech duchovních protestantských i dosazením katolických na jejich místa provedl reformací katolickou v zemích svých úplně (1598, 1599).
Jako ve věcech náboženství tak císař Rudolf zachovával také ve věcech politických celkem stanoviště zákonné. Chtíč po zřízení neobmezeného mocnářství dle vzoru španělského měli sice někteří z jeho radd; císař sám vsak nebyl jím zaujat tak, aby z něho bylo vycházelo jeho vědomé jednání. Toliko v Moravě, vzdálenější od sídla vlády, vedly se toho času spravedlivé stížnosti na mnohé rušení právních zvyků; v Čechách zůstávalo vše v pravidelném běhu dle zřízení zemského, zvláště pokud stál v čele nejvyšších úředníků a soudců zemských pan Vilém z Rosenberka, výše zmíněný, co nejvyšší purkrabí Pražský. Přísným však prokázal se Rudolf v hájení práv koruny; čehož naskytla se potřeba jednou z lehkovážného předsevzetí dvořenína ctižádostivého. Když zemřel Vilém Rosenberský (1592), dychtil po nejvyšším purkrabství jím uprázdněném Jiří z Lobkovic, milovník Jesuitů svrchu jmenovaný; a vida, že císař neměl úmyslu, jemu uděliti toho úřadu, chtěl jej pohnouti k tomu nastrojením piklů zvláštních. Jmenován byv co nejvyšší hofmistr kommissarem královským k řízení sněmu svolaného roku 1593, spůsobil podtají s několika pomocníky sepsání spisu stížného proti vládě císařově, obsahujícího větším dílem nařčení křivá, kterýž ve jménu celého stavu panského i rytířského přinešen jest do sněmu a z dopuštění Jiřího čten veřejně hned po přečtení proposicí královské, s žádáním, aby se prvé stížnostem stavů učinilo za dost, než by svolili k žádostem císařovým. K čemuž když císař svoliti nechtěl, stavové naštvaní pomocníky Lobkovicovými ze sněmu odešli a s nimi Lobkovic sám, tak že sněm nedošel skončení řádného. Pikle Lobkovicovy se však projevily, a císař pohnav jej před soud, když se poddal na milost i nemilost, vzpomenul mu i jiné ohavné viny, dal zabaviti statky jeho, a uvrhnul jej do vězení. Spoluvinný bratr Jiřího, Ladislav z Lobkovic, utekl před soudem ze země. Stavové pak, všedše do předsevzetí toho dosti lehkomyslné, dali místo odpovědi císařově, kterou ukázala se nedůvodnost oněch stížností.
Pravidelný chod vlády císaře Rudolfa, udržovaný přese všecku váhavost a jiné chyby jeho, začal se rušiti teprv následkem duševní choroby, ve kterou se obrátila konečně dávná náchylnost jeho k zádumčivosti. Ponejprv objevily se známky pomatenosti při něm roku 1600, tak že v domnění, jakoby se strojily úklady jeho životu, počal se skrývati před lidmi, vésti šílené řeči, zuřiti brzy proti osobám, které bral v podezření, brzy proti sobě samému. Smutný tento stav duše jeho trval tehdáž mnoho měsíců; pročež začalo se již jednati mezi ostatními členy domu císařského i také s papežem a dvorem španělským a jinými spřátelenými knížaty o ustanovení nejstaršího bratra jeho, arciknížete Matiáše, za prozatímného vládaře na jeho místě; čehož potřeba potom pominula částečným jeho uzdravením. Ale výbuchy šílenosti opětovaly se v pozdějších létech ještě několikkrát, ač jen na krátké časy; i ač mimo ty případy mysl císařova byla jasnější, tak že nedal sobě vládaření vzíti z ruky, však v jednání jeho byla odtud nejistota, tak že nevšechno plynulo z jeho jasného předsevzetí, nýbrž dílem vnukáno bylo mu od radd, kteří sobě dovedli získati jeho důvěru.
Z proměny této hleděli kořistiti jmenovitě praví i přetváření horlitelé víry katolické při dvoře císařově k uskutečnění svých rostoucích nadějí. Prvním plodem přičinění jejich bylo vydání nového mandatu císaře Rudolfa proti Pikartům, jakž přezdívalo se bratřím českým, roku 1602, kteréhož znění takové bylo, že se časem mohlo dobře obrátiti také na evangelické tak zvané; nebo se činilo v něm odvolání na kompaktata, a tvrdilo se, že kompaktata, zřízení zemské a přísaha královská toliko na staré dvě víry, pod jednou a pod obojí, se vztahují. Mandat tento spůsobil rozhorlení veliké. Stavové pod obojí na sněmě nejprvé příštím roku 1603 zdvihli hlasy své proti němu návodem hlavně Vácslava Budovce z Budova, výtečného muže ze šlechty bratrské; ukazovali, že se protivil ustanovením císaře Maximiliana ve věcech náboženství, a žádali císaře, aby jej odvolal. Odpory tyto zůstaly však marné. Bratřím mocí mandatu odňat jest hlavní jejich sbor ve Mladé Boleslavi; i ač jinak nebylo možné, provésti zásadu jím vyslovenou ve větší míře, aniž vláda na ten čas skutečně o to usilovala, kojila se strana katolická v zemi tím většími nadějemi v budoucnost. Ponejprv toho času odvážil se arcibiskup Pražský Zbyněk Berka z Dubé držeti synodu kněžskou dle ustanovení sboru Tridentského (1605), a sem tam nastupovalo se násilněji než kdy předtím na katolickou reformací. Tehdáž vešel v pověst Jaroslav Bořita z Martinic, jenž na panství svém Smečenském dal sedláky své psy štváti do kostela na kázání Jesuitů, a hostie svaté protivujícím se dal cpáti do úst. Pronášely se také rady Jesuity Lanoje a biskupa Vídenského Khlesla, vyžádané od arcibiskupa Pražského, jakým by spůsobem mohlo připraveno býti konečné navrácení Čech celých k církvi katolické.
Důvěřivé toto počínání katolíků přetrhlo se však nenadále vypuknutím bouří, které otřásly samými základy mocnářství rakouského a přivedly jednak, jak se zdálo, dokonalé vítězství protestantů splněním všech jejich posavadních žádostí, jednak nové pozdvižení moci stavů proti moci panovnické.
Když po jedenáctiletém trvání války turecké za císaře Rudolfa a po všelijakých proměnách štěstí v ní konečně vytrvalostí zbraní císařských k tomu přišlo, že knížetství sedmihradské s celou částí Uher k němu naleževší připraveno jest pod moc císaře a porta turecká ponejprv od vkročení svého do Uher ponížila se k podávání míru sama od sebe (1603); zmařily se radostné vyhlídky z toho najednou zase velikým vzbouřením v Uhřích i v Sedmihradsku, které vzbudil Štěpán Bočkaj, pobouřiv šlechtu bažící vždy po bezuzdnosti a obecný lid popuzený obmezováním protestantského náboženství, i spojiv se s Turky, kteří jemu ochotné přispěli svou pomocí (1604). Dvojímu nepříteli tomuto neodolalo vojsko císařské, k jehož vydržování po tak mnoholetém napínání všech peněžitých sil nedostávalo se již náležitých prostředků. Po zatištění jeho z celých Uher k samým toliko hranicům dolních Rakous (1605) musil císař Rudolf svoliti k jednání o mír, k němuž dal plnomocenství bratru svému Matiášovi, jakož toho času vládaři v Rakousích a řediteli vojenství proti Turkům. Mezi císařem a tímto jeho bratrem bylo však již tehdáž mnoho nedorozumění, poněvadž Matiáš od času prvního objevení se nemoci Rudolfovy nepřestal usilovati o to, aby jej císař jakožto neženatý a nemající potomstva oprávněného k nástupnictví ještě za živobytí svého dal přijmouti od stavů českých a uherských za budoucího krále i také od kurfirstů zvoliti za krále Římského, Rudolf pak toho se zdráhal, maje nedůvěru proti bratrovi, aby se pod záminkou neschopnosti jeho k vládě nechtěl zmocniti panství ještě za jeho života. Když tedy Matiáš po dlouhých obtížích umluvil mír s povstalými Uhry (1606), císař poněkud váhal se jej stvrditi, protože se mu výminky zdály býti příliš těžké, a nedůvěřoval, zdali se Matiáš přitom dosti upřímně staral o jeho dobré. Opět pak, když po konečném stvrzení míru tohoto od císaře zavřen byl také mír s Turky (1606), císař delší čas odkládal i jeho stvrzení, a mínil ho konečně odepříti, když následkem nenadálé smrti Bočkajovy okolnosti tak se změnily, že směl doufati delším vytrváním dojíti smlouvy lepší.
Arcikníže Matiáš, pobádán jsa rádci ctižádostivými, mezi nimi jmenovitě řečeným biskupem Vídenským Melicharem Khleslem, kteří záviděli vplyvu předním osobám při dvoře císařově a povýšením Matiáše hleděli povýšiti sebe na jich místa, oddal se mezitím záměrům, jak by Rudolfa i proti jeho vůli zbavil panství a sám se ho zmocnil; i vešel o to v pikle především s pány uherskými, kteří sobě lepšího míru s Turky nepřáli, aby se tím nesesílila znovu i proti nim moc císařova v Uhřích, též s předními osobami mezi stavy moravskými, kteří dílem těžce nesli obmezování protestantství a rušení zřízení zemského tehdejšími úředníky moravskými, dílem brojili proti tehdejšímu dvoru císařovu z podnětů ctižádostivých; rovněž hleděl k sobě přichýliti také nespokojené stavy v Čechách, ve Slezsku a v Lužici, ano vešel i v jistá dorozumění s nepřátely císaře mezi knížaty protestantskými v říši a jinde.
Po dospění příprav takových Matiáš přes zákaz císařův svolal sněm uherský a výbory stavů dolních i horních Rakous do Prešpurka, a spůsobil spolek čili konfoederací mezi nimi (1608, 1. Unora), kterou se zavázali s ním hájiti platnost míru tureckého proti komukolivěk, to jest proti císaři, když by jeho nechtěl stvrditi. Hned dal se ve zbrojení pomocí jich, a pokládal o své ujmě sněm stavům moravským do Evančic, chtěje s nimi a potom také s Čechy a druhými zeměmi koruny české jednati o přistoupení k též konfoederací. Císař Rudolf, když záměry jeho proti Turkům zmařeny byly právě tímto počínáním Matiášovým a stavů s ním spolčených, svolil konečně k zachování míru tureckého. Ale Matiáš, nedbaje nic na to, vtrhnul již s vojskem svým do Moravy, kdež stavové návodem Karla z Žerotína, předního pána z jednoty bratrské, a zištného a ctižádostivého Karla z Lichtenšteina sešli se k němu v Evančicích a přistoupili ku konfoederací Prešpurské, která tu již porozšířena jest, tak že arcikníže a stavové slíbili sobě státi za jedno jak pro mír s Turky tak prý pro každou jinou věc slušnou i spravedlivou. Matiáš položil nyní také sněm stavům českým do Čáslavě, a ohlásiv veřejným listem, že přichází napravit zkažený regiment, hnul s vojskem svým do Čech.
Císař Rudolf, maje z vojska, které prvé stálo v Uhřích proti Turkům a Bočkajovi, již jen některé zbytky ve službě své pod novým velitelem, Janem hrabětem Tillym, povolal je hned prvé z Rakous do Moravy a nyní do Čech až ku Praze. Poznav již pravé úmysly svého bratra, dal vojsko toto rozmnožiti, pokud mohl, a položil stavům českým sněm do Prahy k usnešení se s nimi o obranu země; když pak konečně Matiáš beze všeho odporu přitáhl až do Čáslavě, vypravil s poselstvím k němu předního z tehdejších radd svých, kardinala Františka z Dietrichšteina, biskupa Olomouckého, podávaje jemu postoupení vlády v Rakousích i v Uhřích, aby jej připravil tudy ku pokoji. Matiáš však žádal zřejmě, aby mu císař postoupil celého panství svého a odebral se na odpočinutí do Tyrolu; hned pak potom táhl dále ku Praze až ke Brodu českému. Odtud poslal Karla Žerotína v čele jiných poslů do Prahy s opětováním svých žádostí jak ke stavům českým tak k císaři.
Stavové čeští nenásledovali příkladu Moravanů, a nedali se nalézti v Čáslavi dle přání Matiášova, nýbrž sešli se v počtu valném ke sněmu položenému do Prahy císařem Rudolfem. Shledaliť stavové pod obojí za lepší prospěch svůj, v nesnázích, ve kterých se císař v tu chvíli nacházel, vyhledávati od něho nápravy ve svých stížnostech. Opět byl hlavním řečníkem jejich pan Vácslav z Budova. Od něho sepsány jsou žádosti stavů v 25 artikulích, z nichž jeden vztahoval se k náboženství, ostatní ke všelijakým vadám a nepořádkům ve správě, které se rozmohly za poslednějších časů. Dvě stě pánů a 300 osob stavu rytířského, též města královská všecka krom Plzně, Budějovic a Kadaně, podepsali tyto žádosti, a předložili je císaři, prvé než dali odpověd na poselství Žerotínovo. Ve zlém položení věcí svých císař Rudolf svolil ke všem ostatním kusům bez rozpaků; na artikul o náboženství vyžádal sobě odkladu do nejprvnějšího sněmu potom, však tak, aby stavové nebyli povinni jednati prvé o jiných proposicích královských, pokud by artikul o náboženství nebyl postaven na místě. S tím se stavové spokojili, odepřeli žádosti Matiášově, aby jej přijali za krále, a sbírali ochotně veřejnou hotovost k obraně proti němu. Brzy rovnaly se vojenské síly na straně císařově Matiášovi, kterýž po odepření žádostí svých přitáhl s vojskem svým až k Dubči a k Malešicům na míli cesty od Prahy, zde však neodepřel dalšího vyjednávání o mír. Císař Rudolf odhodlal se konečně v dorozumění se stavy českými postoupiti jemu království uherského, obojích Rakous i mimo to také markrabství moravského, a poručiti jej stavům českým, tak že jej přijali za budoucího krále. Pod těmi výminkami zavřen jest mír v Libni (25. Června), a Matiáš rozpustiv vojsko své, odtáhl ze země.
Mírem tímto spůsoben byl takový stav věcí, při kterém ani Rudolf ani Matiáš nemohli odolati stavům zemí mezi ně rozdělených v usilování o svobody dílem náboženské dílem politické. Císař Rudolf povolal teprve v měsíci Lednu 1609 sněm český, na kterém se dle slibu jeho především začalo jednati o žádostech stavů ve věcech náboženství. Stavové evangeličtí i s bratřími žádali, aby jim císař Rudolf schválil konfessí českou jako společné jejich vyznání, aby jim dal právo k osazování konsistoře strany pod obojí, i aby poručil výhradné správě jejich také universitu čili akademii Pražskou. Katoličtí raddové císařovi, mezi nimi nejúporněji Zdeněk Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř, zrazovali i nyní svolení k těmto žádostem; i přišlo z toho ke dlouhým spisům a odpovědem mezi císařem a stavy, až konečně po dvou měsících císař prohlásil artikul o náboženství za odbytý a žádal na stavích, aby nastoupili na jiné kusy proposicí královské, když pak toho učiniti nechtěli, sněm rozpustil. Stavové protestantští položili nyní sobě proti zřízení zemskému sami o sobě sjezd na radnici Novoměstské, ku kterému se dali najíti ozbrojeni a s velkým počtem branného lidu, tak že vzešlo obávání, aby se nedali ve zjevný odboj. Císař Rudolf, darmo mezitím vyhledávav prostředků, jak by stavy mocí připravil k poslušnosti, povolal konečně sněmopět, na kterém přede vším žádal na stavích pod obojí, aby mu oznámili řád, kterým by se napotom mínili spravovati ve věcech církevních; čehož oni však odepřeli, i uvedli předešlé žádosti své ve formu listu královského čili majestátu, žádajíce, aby jej císař jednoduše podepsal. Když toho učiniti nechtěl, uzavřeli stavové nastoupiti na defensí, to jest na branný odpor, k hájení jak pravili svého náboženství. Daliť se v najímání a sbírání vojska, jehož velitelem jmenován Jindřich Matěj hrabě z Thurna, šlechtic německý, teprv od nedávna v zemi usedlý, a zřídili výbor 75 direktorů, kterým poručili řízení věcí svých. K odporu tomuto přidali se také stavové slezští, zavřevše po poslích vypravených do Prahy spolek s Čechy o vzájemnou pomoc.
K žádosti císařově pokusil se protestantský kurfirst saský Kristian o prostřednictví mezi ním a stavy posláním tří radd svých do Prahy. Tito navrhovali, aby stavové zanechali císaři staré konsistoře pod obojí, sami pak aby sobě zřídili novou toliko pro vyznavače konfessí české; ale darmo. Stavové zamítli návrh tento v podstatě spravedlivý, a císař na ten čas docela bezbraný musil konečně svoliti k žádostem jejich bez výminky podepsáním majestátu dne 9. Července. Tedy obdrželi stavové pod obojí schválení konfessí české, osazování konsistoře a správu university jakož i svolení, aby k vykonávání a hájení práv těchto zvolili ze sebe defensory rovným počtem ze stavů panského, rytířského i městského. Smluvou čili srovnáním mezi stavy pod jednou a pod obojí sepsanou a stvrzenou téhož dne ustanovilo se podobně jako někdy smluvou Kutnohorskou roku 1485, aby strana straně nepřekážela v náboženství; aby stavové směli stavěti nové kostely a školy na panstvích svých bez překážky, však nenutíce poddaných k víře své; aby pánům a rytířům volno bylo v kostelích této straně náležejících dosazovati kněží buď starého řádu pod obojí, svěcené od některého času již od arcibiskupa, buď kteří by došli kněžství dle řádu nového, o nějž by se měli stavové usnésti; konečně ve městech královských a na panstvích korunních aby měšťané a obyvatelé obojí víry, pod jednou i pod obojí, směli sobě stavěti kostely a provozovati své náboženství.
Císař Rudolf těžce nesl snížení důstojnosti panovnické, které bylo nevyhnutedlným následkem jak vynucení svobod těchto tak předešlého rozptýlení mocnářství povstáním jeho bratra. I vyhledával všelijakých cest, kterými by vše uvedl zase v předešlý stav, a jmenovitě, jak by Matiášovi odňal zase postoupené jemu země. Posledně získal sobě důvěru jeho arcikníže Leopold, mladší bratr arciknížete Ferdinanda štyrského, mladík smělé a hrdé mysli, který záhy obdržev dvoje biskupství, Passovské a Strassburské, však na kněžství posud nejsa vysvěcen, zabažil po panství a k tomu cíli chtěl kořistiti ze zmatků stávajících. Strojily se jakési umluvy mezi ním a císařem, dle kterých měl Leopold předně stavy české mocí vojenskou pokořiti a potom zbaviti Matiáše jeho zemí, začež měl jemu Rudolf spůsobiti nástupnictví v zemích svých po sobě, což čelelo nejen proti právům Matiáše a druhých bratrů Rudolfových, nýbrž i proti vlastnímu bratru Leopoldovu Ferdinandovi, jakožto staršímu, jimžto všem náležela přednost dle přirozené posloupnosti. Leopold sbíral k tomu cíli vojsko blíž pomezí českého v biskupství svém Passovském pod záminkou války o uprázdněné vévodství Jülišské a Klevské na Rýně, ku které se strojilo toho času mezi několika knížaty německými, majícími nároky na dědictví. Táž válka byla však také od úhlavních nepřátel domu Habsburského obrána za příležitost k otřesení moci jeho v povážlivých tehdejších okolnostech. Již od více let, zvláště od času, co se objevila duševní nemoc císaře Rudolfa, zanášel se král francouzský Jindřich IV. s nepřátelskými zámysly daleko sáhajícími proti Španělsku i Rakousku, a vynasnažoval se k tomu cíli o zřízení spolku s knížaty německými a mocnostmi vlaskými. V Německu byl mu nádhončím k tomu kníže Kristián Anhaltský, místodržící v hořejším Falci ve službách kurfirsta falckého Fridricha IV., veliký mistr v pletichách politických, který hleděl spůsobením obecného zmatku získati něčeho sobě. Spůsobením jeho zřídil se roku 1608, v čas válečné výpravy Matiáše proti Rudolfovi do Čech, spolek knížat protestantských v Němcích, nazvaný později jednotou evangelickou, jehož hlavou stal se kurfirst falcký. Za příčinou sporu o dědictví Jülišské vešel spolek tento ve smlouvu s králem francouzským, a Jindřich IV. poskytnuv knížatům protestantským předně pomoci některé k opanování Jülišska, strojil se k jaru roku 1610 začíti válku s domem Habsburským všemi silami říše své.
V tomto nebezpečenství jali se knížata někteří katoličtí a jiní přátelé domu Habsburského naléhati na císaře Rudolfa i na krále Matiáše, aby je spolu smířili dokonale pro lepší odolání společným nepřátelům. Císař Rudolf svolil k tomu cíli ke společnému sjezdu všech arciknížat a přátel domu rakouského v Praze; ku kterému však Matiáš odepřel osobně přijeti, omlouvaje se nejistotou pro své země od vojska Passovského, kterým arcikníže Leopold nehýbal, ačkoliv válka v Jülišsku již zuřila. Vyjednávalo se jen poselstvováním mezi Prahou a Vídní, které se protáhlo celé čtyry měsíce, a konec byl, že měl Matiáš odprositi Rudolfa pro uražení jeho důstojnosti; kteréžto odprošení měli však vykonati v jeho jméně arcikníže Maximilian, vládař tyrolský, a arcikníže Ferdinand štyrský.
Nebezpečenství veliké války s Francouzskem mezitím minulo nenadálou smrtí krále Jindřicha IV., kterýž padl rukou vražednickou; protož bylo s podivením tím větším, že vojsko Passovské vždy ještě zůstávalo na stanovišti, kdež bylo sebráno. Král Matiáš proto nechtěl prvé podepsati smlouvy smírné, pokud by vojsko toto nebylo rozpuštěno; i svolil císař Rudolf k jeho žádosti a vydal rozkaz, aby se vojsko rozešlo. To však nestalo se, protože vojáci Passovští žádali prvé vyplacení své mzdy, která jim byla zadržána; bylo pak takto schvalně nastrojeno arciknížetem Leopoldem, který, jak se zdá, chtěl nyní o své ujmě provésti ouklady proti stavům českým a králi Matiášovi, od kterých císař po dokonaném smíření upustil. Po mnohém sem a tam dopisování mezi Matiášem a císařským dvorem i arciknížetem Leopoldem, který přebýval při císaři v Praze, vojsko Passovské, 12.000 mužů silné, vedené Vavřincem Raméem, zvláštním důvěrníkem Leopoldovým, v posledních dnech roku 1610 vtrhlo najednou do horních Rakous, a zloupivši zemi od jednoho konce ke druhému, při sklonku měsíce Ledna roku 1611 obrátilo se do Čech; dobylo Budějovic. Krumlova, Tábora, Píska; potom Berouna; konečně položilo se u samé Prahy na Bíléhoře.
Císař Rudolf hned na zprávu, že Passovští vtrhli do země, povolal sněm do Prahy, a nařídil veřejnou hotovost k obraně země; když pak přitáhli ke hlavnímu městu, dal jim arciknížetem Leopoldem samým rozkázati, aby se ihned vzdálili. Passovští však, vedeni jsouce tajnými rozkazy Leopolda zcela opačnými, užitím lsti předsevzali z nenadání útok na město, zlezše nejprvé zeď na Petříně. Po krvavém, ale nerovném odporu, jejž řídil Jindřich z Thurna, zmocnili se Malé strany, a hned hnali se přes most ke Starému městu, kdežto však odraženi jsou střelbou z děl a z ručnic; jen některý hlouček jezdců proskočil v prvním okamžení do Starého a do Nového města, ale zbiti jsou do jednoho od rozdrážděné chudiny městské, která se potom dopustila i loupeží na nenáviděných klášteřích a kostelích. Arcikníže Leopold maje vítězství již za dobyté, postavil se zatím zřejmě v čelo Passovských, rozkazoval Pražanům a stavům, kteří se byli již dostavili v Praze, ve jménu císaře, aby otevřeli Staré a Nové město vojsku jeho i aby učinili přísahu, že chtí spolu s lidem Passovským věrně sloužiti císaři proti každému jeho odpůrci. Stavové však, stahujíce brannou moc svou tím pilněji ku Praze, postavili se na odpor, a vypravili posly do druhých zemí, ku králi Matiášovi i také ku knížatům protestantským do Němec se žádostmi o pomoc. Matiáš, o jehož vlastní věc se jednalo, vypravil hned 8000 jízdných napřed ku Praze, a vydal se brzy sám na cestu za nimi s mocí větší. Tu spatřil arcikníže Leopold nerozmyšlenost svého předsevzetí; i podával se konečně stavům k odvedení svého vojska ze země za svobodný odchod; když pak stavové k tomu svoliti nechtěli, lečby nahradil prvé škody učiněné, odtáhl s Passovskými tajně času nočního z Prahy (11. Března); stavové pak, stihajíce jej vojskem svým, pobili mu lidu mnoho v šarvátkách rozličných.
Následky nezdařilého předsevzetí tohoto obrátily se nyní proti císaři Rudolfovi, jemuž stavové přičítali srozumění s ním. Hned po odjezdu Leopoldovu osadili Malou stranu i hrad Pražský vojskem svým, a střehli císaře v sídle jeho až do příchodu krále Matiáše. Rudolf, nemaje pomoci odnikud, musil se konečně poděkovati z panství a postoupiti všechněch zemí svých Matiášovi, jejž tudy stavové zvolili za krále. Prvé než minul rok potom, zemřel císař v 60. roce svého věku (1612), a Matiáš došel také zvolení na císařství německé.