Děje království českého/§. 70.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 69. | §. 70. Válka mezi Jiřím a Matiášem | §. 71. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 70. |
| Podtitulek: | Válka mezi Jiřím a Matiášem |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 274–277. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Po odepření krále Kazimíra papež Pavel II. dal koruny české podávati kurfirstovi brandenburskému Fridrichovi, který se jí však rovněž odepřel. Také jednalo se některý čas s vévodou Karlem burgundským v témž záměru, ale rovněž bez oučinku. Matiáši králi uherskému nečinil papež téhož podání, jednak protože neměl král uherský příliš potažen býti do záležitosti české, aby nesešlo tím na obraně proti Turkům, jednak že Matiáš, jakožto panovník rázný a svým vlastním královstvím mocný, méně byl žádoucí pánům českým, toužícím po rozmnožení moci své. Ale když nikdo jiný nebyl povolný ke zdvižení války proti Jiřímu s takovým důrazem, jakého bylo potřebí, obrátil dvůr papežský předce konečně hlavní zřetel k němu; a od něho dožadoval se pomoci také císař Fridrich, když proti sobě popudil krále českého nepřátelským svým jednáním. Ani císař nemohl sobě přáti, aby byl Matiáš králem českým; ale sliboval jemu povýšení za krále Římského a jiné věci.
Král Jiří mínil užiti příměří s jednotou Zelenohorskou ku pokárání císaře; i opověděv jemu válku již ku konci Prosince r. 1467, vypravil kníže Viktorina s vojskem do Rakous. Čechové, spojeni s nespokojenou stranou stavů rakouských, spůsobili v zemi této veliké záhuby, aniž císař stačil k obraně. V tom poslal jemu král uherský některou pomoc vojenskou, vyhlásil Jiřímu válku (1468, 31. Března), vydal list veřejný z Prešpurka, kterým oznamoval, že mínil býti ochráncem víry katolické proti kacířství českému, a hned potom s vojskem výborně zřízeným, dílem z žoldnéřů českých pod zkušenými českými vojevůdci složeným, vtrhnul do Rakous. Kníže Viktorin musil se zavříti ve Štokravě a čekati pomoci z Čech. Král Jiří neobmeškal přitáhnouti osobně s vojskem dostatečným až ke Znojmu. Matiáš, vytáhnuv jemu vstříc, ucouvnul zase k Lávě, a neodvážil se bitvy, které král český vyhledával. Po rozličných harcích odvedl konečně Jiří vojsko své do Čech, a zůstavil toliko kníže Viktorina s přiměřenou mocí vojenskou v Třebíči na Moravě, aby bránil Matiášovi v dalším pochodu. Tu vtrhnul král uherský do Moravy, a oblehl Třebíč. Město jest dobyto, a Viktorin zavřel se na pevném klášteře, kamž král Jiří nejprvé poslal jemu na pomoc druhého syna svého Jindřicha, potom pak sám přiblížil se s celým vojskem svým. Viktorin probil se vojskem uherským udatně (5. Června), a vojsko české dalo se opět na zpátečné tažení.
Mezi příběhy těmito na hlavním dějišti války učinili Slezáci a Lužičané Matiášovi příchylní s loupežnou zběří křižáků záhubný vpád do Čech od Žitavy, ale jsou krvavě poraženi u Turnova. Naproti tomu hned po dobytí Třebíče od Uhrů vtrhnul syn Zdeňka Šternberského Jan od Jihlavy do jižních Čech, vypálil Týn na Vltavě, porazil Vodňanské, přinutil Jana Rosenberského ke smlouvě se Zdeňkem a s Matiášem, a přiměl měšťany Budějovické ku přistoupení k jednotě. Matiáš sám opanoval větší část Moravy bez mnohé těžkosti. Nebo Brno, Olomouc a některá jiná města přijaly jej ochotně; biskup Olomoucký držel již prvé s jednotou panskou; někteří páni přidali se k němu buď rádi, buď nerádi; dobyl také mocí Uherského Brodu, a oblehl Hradiště, které však hrdinsky jest bráněno. K velké škodě krále Jiřího vzdal se téhož času Hoyerswerd v Lužici a Frankštein ve Slezsku jeho protivníkům, později také pevný klášter Hradiště u Olomouce. Naproti tomu vzdal se královským po dlouhém obléhání hlavní hrad Zdeňkův, Konopiště, a ku konci roku, po odtažení Matiáše do Uher, započal výtečný vojevůdce český Vácslav Vlček již opět záhubné vpády do Rakous.
Již v Lednu roku 1469 přitáhl král Matiáš opět do Moravy, kdež vzdal se mu pevný hrad Špilberk nad Brnem. Odtud hnul s velkou mocí ke hranicům českým, vtrhnul do země přes Litomyšl a Vysoké Mýto, poplenil celou rovinu kraje Chrudimského, a přešed přes hory Železné do Čáslavska, pokusil se o dobytí hradu Lichtenburka zradou, však darmo. Hlavnějším účelem bylo mu zmocniti se Kutnéhory. Ale tam sebral v pravý čas král Jiří vojsko k obraně, vytáhl odtamtud ke Čáslavi, potom pak Matiáše v tuhé zimě sklíčil u Vilémova tak, že ani v před ani v zad nemohl hnouti vojskem svým, nejvíce jízdným, bez nebezpečenství úplné záhuby. V té nouzi dal se v přátelské vyjednávání. Ve vsi Auhrově sešli se obadva králové osobně (24. Unora), a zavřeli smlouvu oustní, kterou se Matiáš zavázal přičiniti se o smíření krále Jiřího a Čechů s papežem na základě stvrzení kompaktat, a zanechati války s ním. Zavřeno tudíž hned příměří, a položen sjezd k dalšímu vyjednání všeho v Olomouci.
Ale Matiáš nemyslil při smlouvě této na nic leč na podvod. Sjezd umluvený, v němž účastnili se legatové papežští Rudolf biskup prvé Lavantský a již Vratislavský (nástupce Jošta zemřelého r. 1467) a Vavřinec biskup Ferrarský, konal se v poli mezi Olomoucí a hradem Šternberkem, i skončil se při neoblomnosti legatů zase toliko oustní smluvou mezi králi a prodloužením příměří; ale mezi smlouváním tímto jednalo se tudíž v Olomouci tajně o zvolení Matiáše za krále českého od pánů strany Zdeňkovy, kteří chtěj nechtěj musili jemu koruny podati, bojíce se, aby sic opravdu s králem Jiřím se nesmluvil a jich neopustil. Dne 22. Dubna rozjeli se spolu králové, a již 3. Května dal se Matiáš slavně prohlásiti za krále českého, ano jmenoval hned přední pány jednoty Zelenohorské, ač na jalovo, ke všechněm nejvyšším úřadům zemským v Čechách. Za nedlouho potom jel do Vratislavě, dal sobě přísahati od svých stoupenců, a hrozil násilím těm, kteří nechtěli býti v tom jemu po vůli.
Když takto naděje krále Jiřího v pokojné narovnání sporu příliš brzy zase pominuly, sebral konečně všecky síly své ke skrocení svého protivníka, a nešetřil již žádné k tomu potřebné oběti. Předně, aby sobě zjednal aspoň jednoho důležitějšího spojence, odřekl se vřelého přání svého, aby trůn český mohl přenésti na své potomstvo. Se svolením sněmu českého předložil králi polskému Kazimírovi návrh, aby syn jeho prvorozený Vladislav nastoupil po něm v Čechách. Podání toto přijato jest ode dvora polského velmi radostně, ač vyjednávání táhlo se déle pro připojené k tomu výminky. Mezitím po velkém zbrojení v Čechách počal král Jiří válku s Matiášem, jakožto rušitelem smluv, znovu vypravením syna svého Viktorina do Moravy, jiného vojska přes Kladsko do Slezska, jiného v zemi proti hradům pánů Zajíců, jiného do jižních částí země proti Janovi z Rosenberka i také ke vpádům novým do Rakous. Neprozřetelností upadl kníže Viktorin v zajetí náhlým přepadením ve městě Veselí na Moravě (27. Července), ale prospěchům zbraní českých nespůsobena tím žádná přítrž. V Čechách skoro všichni páni pod jednou, kteří nebyli již ze země vypuzeni a všech hradů svých zbaveni, poddali se králi smluvami. Předsevzetí Slezáků a Lužičanů, kteří chtěli od Žitavy přitáhnouti Zajícům na pomoc, překaženo jest vtrhnutím knížete Jindřicha a přidaného k němu velitele Mikuláše Střely do Slezska, kdež porazivše Žitavské, vypálili Fridland a Seidenberk a hubením i braním výplatného spůsobili strach veliký. Matiáš, opustiv již prvé Vratislav, a obrátiv se do Moravy i konečně do Uher k sebrání větších sil válečných, oblehl s celou silou svou Hradiště; ale kníže Jindřich proti němu poslaný vpravil potravy do města, porazil krále v tuhém boji tudíž (2. Listopadu), a stihal jej až přes hranice uherské.
Tuhá zima přetrhla potom skutky válečné; z jara pak roku 1470 vypravil král Jiří opět pomoc Hradištským, kterouž dodány jsou jim nové zásoby potrav; a když Matiáš brzy potom sám přitáhl do Moravy, vytáhl i Jiří proti němu s hlavní mocí svou od Brodu Německého. Matiáš položil se u Brna, Jiří nedaleko odtud u Rajhradu; když pak král uherský neodvážil se bitvy, obrátil se Jiří konečně ke Hradišti, dobyl všech bašt, jimiž město bylo sevřeno od Uhrů, a zmařil tudy všecky práce k dobytí města vykonané. Když potom, dav popleniti pomezní části Uher, obrátil se na půlnoc, chtěje přes Opavu vtrhnouti do Slezska, Matiáš vpadl z nenadání do Čech, a poplenil podruhé krajinu všecku až ku Kolínu a k Hoře Kutné; však hned tištěn jest s jedné strany vojskem na rychlo v zemi sebraným k obraně, tak že musil se dáti na útěk ve spěchu zmateném a se ztrátou velikou. Rozloživ vojsko své v posádky po městech moravských, odebral se zpět do Uher; král pak Jiří vypravil do Slezska Vácslava Vlčka, který pohubiv velkou část země, znovu spůsobil postrach obecný.
Prospěchy zbraní českých měly následky důležité. V Čechách samých byl odpor proti králi skoro všude poražen; nejzuřivější protivníci jeho ve Slezsku, zejména Vratislavští, byli uvedeni ve zmatek, a jednali s legatem papežským samým o prostředky k dojití pokoje. Matiáš sám nedůvěřoval na déle zbraním svým, a začal vyjednávati o mír poselstvím do Prahy. Co byl se dal zvoliti za krále českého, vzbudil obávání u císaře Fridricha, aby se mu přílišnou mocí svou nestal nebezpečnějším než prvé Jiří; pročež krátké přátelství mezi nimi obrátilo se brzy v nedůvěru a ve zjevnou nenávist. Rovněž strachovali se Matiáše knížata němečtí, a nenachýlili se k žádosti jeho, aby byl zvolen za Římského krále. Sám dvůr papežský poznával již, že předsevzetí proti Čechům bylo těžší, než se byl nadíval. Král Jiří, maje návěští o tom, učinil roku 1471 nové návrhy ke smíření prostředkem věrných přátel svých, knížat saských, i vzal je papež Pavel v uvážení; ustanovilť již nového legata do Němec, který měl plnomocenství o nich jednati. Ale prvé než došlo oznámení o tom do Čech, zemřel král Jiří, byv od některého času nemocen na vodnatelnost, dne 22. Března roku 1471.