Děje království českého/§. 7.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 6. | §. 7. První Přemyslovci. Války s Karlem Velikým | §. 8. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 7. |
| Podtitulek: | První Přemyslovci. Války s Karlem Velikým |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 15–17. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Od Přemysla a Libuše pocházel nový knížecí a později královský rod v Čechách, který panoval zemi více než 500 let. První nástupci Přemyslovi byli Nezamysl, Mnata, Wojen, Unislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít otec Bořivojův. Jména a posloupnost jejich zachovalo nám staré podání, ale bez počtu let, kolik který panoval; tím méně známo nám o skutcích jejich.
Pokud můžeme souditi ze stavu věcí v okolních zemích toho času, byli Čechům i tehdáž nebezpečným poněkud nepřítelem Avarové. Nebo po rozpadnutí říše Samovy zmocnili se brzy nynějších dolních Rakous po obou stranách Dunaje, kromě malé krajiny Vitorazské, která tehdáž náležela k Čechám; rozplašili odtud slovanské obyvatelstvo, a přetrhli tudy sousedství mezi Čechy a Moravany s jedné a Slovany korutanskými s druhé strany. Jak tehdáž častými loupežnými vpády zastrašovali Bavory, jejichž země vztahovala se i na celé horní Rakousy až k Enži, tak nepochybně bylo i Čechům vždy pilně strážiti proti nim na polední i také na východní své hranici.
K tomuto nebezpečenství od východu přišlo nové a větší se strany západní, když po delším chabnutí říše franské od času krále Dagoberta, protivníka Samova, zdvihla se moc Franků zase znovu pod panstvím mohutných majordomů z rodu Heristalského, kteří se konečně zmocnili královského důstojenství. Vrchole moci a slávy toho rodu dosáhl Karel Veliký, jenž po otci svém Pipinovi nastoupil v panství roku 768. Hranice říše franské rozšířeny jsou od něho daleko na východ velikými výboji. Podmanilť sobě větší část Italie přemožením Langobardů, a dlouhými krvavými boji uvedl Sasy, přebývající v krajinách severního Německa od Rýna až k Labi ve své poddanství, tak že odtud vztahovala se říše franská již na všechny německé národy. Nejbližší soused Čechů, vévoda bavorský Thassilo, jehož předkové po delší čas byli se z panství franského vytrhovali, přinucen jest opět k uznání jeho, konečně pak zbaven své moci, uvržen v zajetí, a země jeho postavena pod franské úředníky. Tím vztáhl Karel svou moc i na Slovany korutanské, které byl před nedávnem Thassilo uvedl v závislost od Bavor. Po přemožení Sasů přivedl Karel Veliký také slovanské Lutice za Labem v nynějším Brandenburce ke vzdávání ročního platu, a bližší sousedé Čechů, Srbové v potomní Míšni, na levém břehu Labe v nynějším království saském, byli, jak se zdá, již od předků jeho podobně pokořeni. Mezi nimi s jedné a Bavory s druhé strany byli se Frankové již dávněji předtím rozšířili se sídly svými v celém poříčí Mohanu, tak že zde dotýkali se hranic českých bezpostředně, ač velká část této krajiny, jmenovitě od Cheba až k Bamberku, byla pod jejich panstvím zalidněna větším dílem slovanskými osadníky. Karel Veliký potíral však národy netoliko mocí zbraně, nýbrž znal rovněž i moc duchovního vzdělání a uměl jí užívati co vhodného prostředku k utvrzení svého panství. Národ jeho byl ode tří století obrácen na víru křesťanskou, a v moci jeho byly země vlaské, ve kterých církev křesťanská zarazila nejhloub své kořeny; církev pak chovala duchovenstvem svým všeliké pozůstatky staré vzdělanosti Římské, které ostály po vyvrácení říše Římské barbarskými národy. Protož vážil Karel Veliký duchovenstvo, a všudež, kam vnikl ostřím svého meče, byl bedliv šíření křesťanské víry, ovšem ne z pobožného zápalu, než aby církevním svazkem, prostředkem duchovenstva franského, tím pevněji zakotvil své panství. Tím byla blahoplodná víra Kristova při prvním potkání s pohanstvím zhořčena zvláště mnohým národům slovanským.
I Čechové potkali se s náboženstvím křesťanským poprvé tímto spůsobem, při kterém nebylo jim poznati blahoplodné síly jeho. Nejprv setkali se s Karlem Velikým co spojenci proti starodávným nepřátelům svým Avarům. Roku 791 totiž Karel ponejprv vytáhl proti říši avarské s třemi vojsky se tří stran. Jedno táhlo skrz Čechy, s nimiž české a snad i moravské voje spojily se. Vojsko toto dobylo a rozbořilo velkou ohradu čili hrink avarský v Rakousku na levém břehu Dunaje, a spojilo se potom s vojskem hlavním, jemuž velel Karel. Říše avarská byla potom od Karla delšími boji ztroskotána, a hranice říše franské pošinuta až k Dunaji v Uhřích. Karel Veliký dal se konečně roku 800 po Kr. od papeže Lva III. korunovati v Římě za císaře, jako obnovitel svrchované moci starých císařů Římských a tudy ochránce církve křesťanské; z čehož on a potomci jeho odvozovali sobě právo ku panství nad celým křesťanským světem. Tu, jak se zdá, brzy také pokusil se o podmanění Čechů a obrácení jich ku křesťanství. Jen z nadšené písně pohanského zpěvce v rukopise Králodvorském máme temnou zprávu o tom. Čechy byly opanovány vtrhnutím cizího vojska do země, a pod jeho záštitou začalo zavodění řádů křesťanských a hubení pohanských. Sluhou královým, jenž vojsku tomu velel, nazývá se Luděk. Jako nedlouho předtím u německých Sasů a Frisů, tak nyní v Čechách byly káceny svaté háje, rušeny modly a bráněno nositi jim oběti. Dle toho, jak hořekuje nad tím starý pěvec, nerozumělo se počínání tomuto více, než že jací prý bozi jsou v cizí vlasti, takovým by se bylo klaněti napotom, a rovněž neseno těžce, žeby jedinou družku bylo míti po celý život až do smrti. Máme za to, že král ve příběhu tom připomínaný nebyl jiný než Karel Veliký. Jméno Karel samo podobá se, že Čechové staří vyslovovali Král, a odtud pošel název královského důstojenství, dávaný jen mocným panovníkům franským, nikoli knížatům domácím.
Panství cizích v zemi české netrvalo však tehdáž dlouho. Čechové zdvihli se proti němu, snad že tehdáž nebylo knížete zletilého v zemi, vedením udatného Záboje. Vojsko cizí bylo poraženo v boji; Luděk padl rukou Zábojovou, a zbytky nepřátelské moci přinuceny jsou k útěku ze země. O tom vypravuje píseň. Co právě z toho nejspíš následovalo, to zapsali franští letopisci. Roku 805 totiž vypravil Karel Veliký dvojí velké vojsko do Čech vedením prvorozeného syna svého Karla. Frankové protáhli zemí Lučanů, kdež darmo obléhali Kadaň, a přešedše přes Ohři, vtrhli do knížecích Čech někde v okolí Řipu, ano i přes Labe, tedy do země Pšovanů. Čechové však, nemohouce tak veliké moci odolati v šiku, zaujali postavení v lesích a na vrších, i pokoušeli nepřítele odtud menšími šarvátkami, ve kterých přišel toliko jeden z tehdejších vojvod čili lechů českých o život. Frankové, trpíce nedostatek potravy a píce, musili konečně odtáhnouti s nepořízením. Hned roku potomního vtrhlo vojsko franské opět do země (806), ale utrpělo škodu, jak franští letopiscové praví, jen malou. O dalším válčení nic se nepíše. Zdá se, že se věc skončila smluvou nějakou, kterou Čechové jakožto národ malý podvolili se k ročnímu poplatku, aby sobě zjednali pokoj s nepřítelem příliš mocným. Souvěký životopisec Karla V. počítá Čechy výslovně mezi národy, které Karel učinil sobě poplatnými, a dle starého podání, které zachoval Kosmas, obnášel poplatek tento ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů. Když nástupce Karla V., Ludvík Pobožný r. 817 podělil syny své částmi svého panství, zapsány jsou jednomu z nich, Ludvíkovi, také Čechy, to jest tento poplatek český, a podobně Morava.