Děje království českého/§. 59.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 58. | §. 59. Různice a války mezi stranami českými až do míru Vožického | §. 60. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 59. |
| Podtitulek: | Různice a války mezi stranami českými až do míru Vožického |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 213–219. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Od tohoto vítězství Čechů nad králem Sigmundem minul delší čas, aniž se podařilo jemu spůsobiti nové výpravy proti nim v síle tak veliké. Naproti tomu různice mezi obránci země, vznikající jednak z rozdílů o náboženství, jednak ze ctižádostivých nebo zištných snah jednotlivých osob a stran, tak daleko došly, že se z nich strhly nové záhubné bouře a války domácí.
Po navrácení vojska Pražského z vítězného tažení ke Brodu německému vznikly v Praze nové nepokoje, když strana usedlejšího sousedstva nechtěla déle snášeti násilné panství kněze Jana Želivského i obrátila se o pomoc ku předním osobám z panstva strany pod obojí a z bratrstva Táborského. Přišlo ke zvolení mocných rozsudí, mezi nimiž nacházel se také Žižka. Tito nařídili nové svobodné volení konšelů na Novém i na Starém městě v ten spůsob, aby polovice jedněch i druhých zasedala na Staroměstské, druhá polovice na Novoměstské radnici; přitom pak stvrdili za správce duchovenstva Jana Želivského i ony tři mistry, které on sám posledně byl přijal k sobě. Na místo Jana Hvězdy z Vícemilic byl zároveň moravský pán Hašek Ostrovský z Waldšteina, nyní v Čechách přebývající, zvolen za heitmana vojska Pražského.
Noví konšelé náleželi ke straně Janovi Želivskému protivné; ale jemu nebyl tím odňat mocný vplyv jeho na obecný lid; protož i oni musili se vždy po něm ohlížeti, aby se vyhnuli nesnázím, a v duchovenstvu byly vždy různice pro novoty od mistrů Pražských zavrhované, kterým on nadržoval. Tu konečně přišli konšelé na myšlénku nešťastnou, zbaviti se ho týmž spůsobem zákeřnickým, kterým přívrženci jeho byli zavraždili onehdy Jana Sádlo z Kostelce. Povolavše jej na radnici Staroměstskou pod záminkou, aby se s ním uradili o obecné věci, dali jej tudíž stíti a s ním dvanáct jiných osob z měšťanstva, předních jeho následovníků (1422, 9. Března). Ale z toho strhla se hned veliká bouře ve městě. Obecný lid, jak vyšel hlas o zavraždění jeho miláčka, popaden vztekem, přihnal se se všech stran ve hrozném množství, proti němuž heitman Hašek z Waldšteina s oděnci svými nestačil k obraně; vedral se do radnice, zbil neb zjímal konšely, uhodil potom na příbytky kněží a mistra sobě nemilých, vydrancoval kolleje a knihovny, i spůsobil škody a záhuby veliké. Hned druhého dne zvoleni jsou hlučně noví konšelé z přívrženců kněze Jana, mezi nimiž přední byli Jeronym Šrol na Starém, Jan Charvát na Novém městě. Pět konšelů zajatých sťato jest, a učiněn soud také nad kněžími strany protivné a nad předními mistry učení Pražského, kteříž konečně odvezeni jsou z Prahy a držáni potom v Třebechovicích u Hradce. Praha dostala se v moc strany libující sobě v nekázni.
Mezitím vítězství Čechů nad králem Sigmundem mělo krom jiného také účinek ten, že se konečně Vitold, kníže litevské, odhodlal prohlásiti svou ochotnost ku přijetí koruny české a již napřed ustanovil synovce svého Sigmunda syna Korybutova za prozatímného vládaře na svém místě. S dopuštěním druhého strýce svého, krále polského Vladislava, u jehož dvora byl vychován, sebral kníže Sigmund Korybutovič ve Krakově vojsko polské, asi 5000 dobrovolníků, a táhl s ním Čechům na pomoc, nejprv do Moravy, kdež dobyl města Uničova. Král Sigmund, který po nezdařilé poslední výpravě své zůstával na Moravě, odtáhl před ním brzy zase zpět do Uher. Potom odebral se Sigmund Korybutovič do Čech, kdež napřed již položil stavům sněm do Čáslavě. Zde jej panstvo strany pod obojí přijalo za vládaře ve jménu Vitolda, i ani noví konšelé Pražští, zvolení po smrti Jana Želivského, neprotivili se jemu. Dne 16. Května přijel s lidem svým do Prahy, a uvázal se ve správu země, pokud toho dopouštěly tehdejší okolnosti.
Z příchodu jeho vzala v Praze posilu strana vždy četnější, která toužila po stálejším pořádku. Dle přání jejího dosadil kníže Sigmund nové konšely, a panství Šrolovo a Charvátovo tím se skončilo. Obec řádně svolaná usnesla se o přísná nařízení, čelící k zachování pokoje mezi stranami; zároveň pak povoláni jsou kněží a mistři vypovědění zase do města, a bdělo se opět pilněji o zamezení učení a novot náboženských, které se protivily nálezům synody Pražské z roku minulého. Strana usedlejší nabyla ještě většího utvrzení, když po některých nedorozuměních také Žižka s částí bratrstva Táborského přistoupil ku knížeti Sigmundovi co vládaři zemskému, a vážně i s pohrožením napomínal Pražany k svornosti a řádu. I v bratrstvu Táborském však byly toho času vypukly různice pro náboženství mezi stranou mírnější, která pro zachování svornosti v zemi ve všem podstatném srovnávala se s mistry Pražskými, ku kteréžto straně znal se Žižka, a stranou příkřejší, která novou soustavu náboženskou kněží Táborských kladla nade vše. Této straně postavil se v čelo Jan Hvězda z Vícemilic, prvé heitman Pražský, a vedlé něho pan Bohuslav ze Šwamberka, který ve dlouhé vazbě u Táborů z největšího jich pronásledovníka stal se největším horlitelem Táborské víry. Strany tyto se oddělily od sebe, každá pod svými představenými čili staršími, a Žižka tedy jen se svými přistoupil ku Korybutovi, druhá strana neznala se k němu.
Sigmund Korybutovič po prvním urovnání věcí Pražských vytáhl s Pražany i Poláky k obležení hradu Karlšteina, kterýž byl osazen many k němu patřícími a žoldnéři krále Sigmunda i sloužil jako za první hradbu mocnému landfridu Plzenskému proti Praze. Mezi obležením tímto držel král Sigmund sněm říšský s knížaty německými v Normberce, kdež uzavřelo se vedení stálé války s Husity a tažení do Čech během téhož roku, jehož nejvyšším vůdcem jmenován Fridrich markrabí brandenburský. Ale v ustanovený čas skoro nikdo z knížat nedal se nalézti v ustanoveném místě na hranicích českých, pro rozličné různice, které byly mezi nimi, a král Sigmund odebral se za svými věcmi zase do Uher. Tu však za prodloužilého obležení Karlšteinského nová potržka stala se v Praze. Někdejší přívrženci kněze Jana Želivského dorozuměli se s Tábory strany Hvězdovy a Bohuslavovy ze Šwamberka, kteřížto přitáhše do Prahy otevřenou branou, pokusili se o opanování Starého města a zrušení řádu tehdejšího; nenalezli však tolika stoupenců, jak se nadáli, a musili město opustiti, při čemž mnoho osob zjímáno. Když se potom strhlo opět vzbouření chátry, která vězně vybavila ze šatlavy, Sigmund Korybutovič, přispíšiv již prvé od Karlšteina do Prahy, pokáral účastníky toho zjímáním jich a odpravením několika. Teprv nyní přešel Fridrich brandenburský přes hranice české k Tachovu, ale s mocí tak malou, že ničeho nemohl počíti. Toliko vyjednávalo se mezi ním a markrabím míšenským Fridrichem i pány katolickými s jedné strany a knížetem litevským Sigmundem i pány pod obojí se strany druhé, až pak zavřeno příměří s obránci Karlšteina na rok, a obležení skončilo se s nepořízením. Jednalo se potom i dále o úplné smíření mezi stranami pod jednou a pod obojí v Čechách, ale bez prospěchu. Když páni pod obojí, z kterých mnozí pokaždé zase směřovali k srovnání se s králem Sigmundem, tak sobě počínali přitom, že se podobalo, jako by ani dost upřímně nestáli o čtyry kusy Pražské, začaly z toho ponenáhlu vznikati také různice mezi nimi a Žižkou.
Právě když se k tomu schylovalo, podařilo se králi Sigmundovi, srovnati se o všeliké spory své s Vitoldem knížetem litevským a králem Vladislavem polským; z čehož přišlo, že Vitold najednou se odřekl svého svazku s Čechy a povolal synovce svého, knížete Sigmunda, zase nazpět. Sigmund Korybutovič opustil tedy Prahu dne 24. Prosince 1422, ale nerád, a doufaje Vitolda přivésti na jiné mínění, slíbil se navrátiti zase, při čemž podrželi někteří páni strany pod obojí moc úřední v rukou, kterou byl na ně vzložil, zejména Hašek Waldšteinský co mincmistr na Hoře Kutné a Vilém Kostka z Postupic co podkomoří královský. Přátelení se jejich se stranou krále Sigmunda v zemi vedlo nyní konečně k vypuknutí války zjevné mezi Pražany a pány s jedné, a bratrstvem Táborským celým s druhé strany. Žižka srovnal se v tom opět se stranou příkřejších Táborů, a uvázal se u velitelství nad společnou mocí vojenskou. V jednotě bratrstva Táborského stála tehdáž krom hlavního sídla Tábora v jižních stranách země města Písek, Vodňany, Prachatice, Horažďovice, Sušice, Domažlice a Klatovy; v půlnočních Žatec a Louny. Druhá města strany pod obojí všecka stála pod mocí Pražanů a pánů, kteří drželi úřady od nich a od Sigmunda Korybutoviče.
První sražení stalo se u Hořic na hoře sv. Gotharda, kdež Jan Žižka porazil Čeňka z Wartenberka a jiné pány jeho strany v bitvě krvavé (1423, 27. Dubna). Pražané toho času oblehli Táborům hrad Kříženec blíž Vožice, jejž vybavil však proti nim Bohuslav ze Šwamberka. Tu přišlo ke smlouvání na hradě Konopišti, a po dlouhých hádkách o víru stalo se jakéž takéž smíření.
Proti Čechům stahovala se tehdáž nová nebezpečenství z okolních zemí. Král polský Vladislav i Vitold litevský tak se odchýlili od nich, že již z jara roku 1423 dle slibů daných papeži Martinovi konali přípravy k nepřátelskému tažení ve spolku jiných národů. Král dánský přešel s vojskem již sebraným přes moře, chtěje se přidružiti k novému křížovému tažení z Němec. Také v jiných vzdálenějších zemích daly se válečné přípravy. Ke skutku však konečně nepřišlo pro nechuti mezi stavy říšskými v Němcích posud trvající a pro neochotnost Poláků k válce s Čechy jakožto národem jednoho jazyka slovanského. Toho roku začalo se také nové obecné koncilium v Pavii, a později v Sieně, které zaslíbeno bylo v Kostnici. Tam obnoveny jsou opět přísné nálezy proti kacířství českému; ale k opravě církve nestalo se nic, než všecko konečně odloženo opět k budoucímu koncilii, které mělo býti po sedmi létech v Basilei.
Čechové, když obávání velkého útoku cizích nepřátel přešlo, hned po smíření Konopištském vydali se sami na tažení do Moravy straně pod obojí ku pomoci, dobyli Přerova, a porazili lid biskupa Jana Železného a pánů strany pod jednou v bitvě u Kroměžíře. Velitelem vojska českého byl přitom Diviš Bořek z Miletínka, co zatím Žižka s částí vojska Táborského a s bratřimi Orebskými z kraje Hradeckého zůstával v Litoměřicku a Boleslavsku zaneprázdněn válkou s některými pány strany pod jednou. Mezi tažením Bořkovým do Moravy vybavila se obec města Hradce Králové z moci tohoto pána co purkrabí na hradě tamějším, jakož dosazen tam byl od Sigmunda Korybuta, i dožádala se pomoci od Žižky. Ke zprávě o tom vrátil se Diviš Bořek s ostatním vojskem pánů a Pražanů z Moravy, a táhl proti Hradci. Žižka porazil jej však na hlavu před samým městem u dvoru Strachova (4. Srpna), i osadil také Čáslav, kdež Pražané nadarmo jej obléhali. Konečně zavřeno nejspíš příměří nějaké, pod kterýmž sám Žižka vtrhnul přes Jihlavu do Moravy, učinil velké škody straně protivné, potom pak vydal se v tažení do Uher a projel krajinami nad řekou Váhem až daleko za Trnavu. Velkým vojskem uherským, zvláště jízdným, obklopen, dal se na zpáteční tažení, kteréž vykonal za šest dní mistrnými obraty pod záštitou válečných vozů svých s nemalou škodou nepřátel.
Pražané a páni pod obojí jejich strany brzy potom opět jednali se stranou krále Sigmunda o úplné smíření na sněmě valném v Praze (1. Listop.), kdež usnesli se o společné slyšení mistrů a kněží obou náboženských stran, pod obojí i pod jednou, ve věcech víry v Brně, tak aby obě strany přestaly na tom, očby se kněžstvo přitom usneslo; ano zvolili ze sebe nové vládaře čili heitmany zemské k zavedení řádu a pokoje, 6 ze strany Pražské, 6 ze Sigmundovy. Smlouvání toto bylo novou překážkou konečného srovnání různice mezi stranou Pražskou a bratrstvem Táborským; i ač nevedlo na ten čas k cíli, ano k slyšení Brněnskému ani nepřišlo, vypukla z toho válka v zemi znovu, a vedena odtud s většími záhubami. Žižka, nesrovnávaje se s kněžími Táborskými v novotách jejich, toho času oddělil se sám od bratrstva Táborského, a postavil se v čelo bratrstva Orebského, jehož sídlem se stal Hradec Králové, ale vrchní velitelství vojenské nad oběma bratrstvy podržel v rukou svých, a spůsobil straně protivné nové porážky.
Již dne 6. Ledna 1424 Žižka porazil pány některé strany pod jednou u Skalice za Jaroměří v kraji Hradeckém, a hubil statky jiných až k Hostinnému a Turnovu. V jaře obklíčili jej Pražané v Kostelci nad Labem, kdež vybavil jej však pan Hynek Boček z Poděbrad. Žižka dal se odtud na zpátečně tažení až mimo Horu Kutnou, vždy Pražany s vojskem silnějším za sebou maje. Konečně zaujal dobré stanoviště u Malešova, kdež jej dohonili. Žižka, postaviv se na návrší, rozrazil šik Pražanů, prvé než se všichni dostavili, spustiv na první, kteří naň udeřili, těžké vozy naplněné kamením, dal potom do nich páliti z děl, a obořiv se na ně konečně s celou mocí, spůsobil porážku velikou. Pražanům padlo 1400 mužů, mezi nimi 326 usedlých měšťanů (1424, 7. Června). Po této bitvě opanoval Žižka Horu, potom Kouřim, Brod česky, Nimburk, i pokusil se nyní o útok na hlavní moc pánů katolických v Plzensku. Zde však nestačil příliš skrovný počet jeho vojska, i musil jako přede dvěma léty obrátiti se odtud do Žatce.
Opět toho roku vyhlásili válku Čechům Vladislav král polský a Vitold kníže litevské po slavném sjezdě osobním s králem Sigmundem ve Krakově. Král polský mínil přede vším táhnouti na pomoc vévodovi rakouskému Albrechtovi k utlačení Husitů na Moravě. Bylť Albrecht již roku 1422 konečně oddán s dcerou Sigmundovou Alžbětou, a Sigmund v měsíci Říjnu roku 1423, vyhlásiv jej zřejmě za budoucího dědice koruny české, postoupil mu zároveň Moravy zcela, ve kterouž zemi Albrecht nyní začal se mocně uvazovati. Ale i tentokrát nedařilo se králi Vladislavovi sbírání vojska proti Čechům; ano proti jeho nadání vstoupili mnozí do služby Sigmunda Korybutoviče, který i když nemohl obrátiti mysl velikého knížete Vitolda, konečně nicméně zase do Čech se navrátil. Pražané a páni strany jejich přijali jej opět za vládaře zemského (29. Června). Po té nové proměně v Čechách vytáhl Žižka ze Žatce přímo proti Praze, a položil se u Libně. Tu však poselství k němu vypravené od knížete Sigmunda i od Pražanů, v jehož čele byl výmluvný kazatel kostela Panny Marie před Týnem, mistr Jan z Rokycan, zjednalo konečný mír (13. Září), kterým Pražané a páni pod obojí od dalšího vyjednávaní s králem Sigmundem a od spolku s pány pod jednou upustili, a následkem toho páni pod jednou byli přinuceni k zavření smlouvy ve Zdicích, dle které mělo býti nové slyšení o věcech víry, a jak by rozhodl výbor 100 osob z obou stran většinou hlasů, tomu aby se obě strany podrobily.
Po tomto míru Žižka i páni a Pražané jakož i Sigmund Korybutovič nastoupili společné tažení do Moravy. Na té cestě však roznemohl se Žižka při obležení hradu Přibislavě blíž hranic moravských, a zemřel v poli tudíž dne 11. Října 1424. Bratří, oplakavše ztrátu velikého vůdce svého, pochovali jej nejprv ve Hradci Králové, potom v Čáslavi.
Tažení do Moravy šlo potom předse vedením Sigmunda Korybutoviče, jenž dobyl a osadil zejména Třebíč a Evančice; ale hned potom strhly se znova různice mezi stranami.
Po smrti Žižky rozdělila se od sebe bratrstva, jimž byl za posledního času společným velitelem, Orebské totiž a Táborské, tak že se spravovalo každé svými zvláštními heitmany; Orebští pak začali se nazývati Sirotky jakožto po ztrátě otce. Prvním jejich heitmanem byl Kuneš z Bělovic; Táborům velel po Žižkovi nejprvé Jan Hvězda z Vícemilic. Hned po navrácení se z Moravy byly pře mezi nimi, když se dělili o města dobytá za společného velení Žižkova, osazujíce je chvatem proti sobě; tím se znovu osmělili proti nim páni pod obojí a Pražané, i mínili se znovu vedením Sigmunda Korybutoviče pokusiti o přemožení bratří. Opět spojili se k tomu také s pány strany pod jednou, ačkoli k slyšení o víru dle smlouvy Zdické ani nepřišlo. Byloť zabráněno králem Sigmundem a legatem papežským kardinalem Brandem, kteříž pánům pod jednou přísně zakazovali, aby se nedávali v rozsuzování o víře o své ujmě.
Již z počátku roku 1425 vypukla tedy válka domácí nově, s nemenšími jak prvé zádavami. Bratří dobyli nejprvé měst Litomyšle a Mýta ve Chrudimsku, pokusili se opět o dobytí Prahy pomocí přátel svých ve městě, ač s nezdarem; dobyli a vypálili potom Slaný. Také hradové Opočno a Richenberk ve Hradecku, tvrz Obořiště v Podbrdí, Švihov ve Klatovsku, Richenburk ve Chrudimsku, Michalovice v Boleslavsku podlehly jejich moci. Konečně jali se obléhati Vožici, hrad Materny z Ronova, tuhého přívržence krále Sigmunda. Zde smrtelně raněn jest Jan Hvězda, po němž Bohuslav ze Šwamberka zvolen za nejvyššího heitmana Táborů. Ale ještě před smrtí jeho vzdala se i Vožice, a tudíž v ležení zavřen opět mír mezi stranami s posly vypravenými od Pražanů a knížete Sigmunda (1425, 18. Října). O málo dříve zemřel také pan Čeněk z Wartenberka.