Děje království českého/§. 51.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 50. | §. 51. Rozepře krále Vácslava s panstvem a s příbuznými | §. 52. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 51. |
| Podtitulek: | Rozepře krále Vácslava s panstvem a s příbuznými |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 172–175. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Větší nesnáze potkaly krále Vácslava brzy potom z nespokojenosti panstva českého s posavadním spůsobem jeho spravování země. Právě v témž roce, ve kterém se při sporu s arcibiskupem tak velice zapomněl nad důstojností královskou (1393), začali se přední pánové zemští raditi mezi sebou, jak by jej sklonili k vůli své; a velmi záhy dorozuměli se o to také s bratrem jeho Sigmundem a s markrabím Joštem moravským, kteříž zase potáhli do spolku i cizí knížata, Albrechta III. vévodu rakouského a Viléma markrabí míšenského. Roku potomního (1394) zapsali se páni a s nimi také Jošt moravský v jednotu, jak pravili, k obnovení řádu a zřízení zemského; vyčítaliť králi některé skutečné neb domnělé nepořádky; hlavní však úmysl jejich byl, aby stavu svému vymohli zákonné právo k výhradnému držení nejvyšších úřadů zemských a míst na soudě zemském, ježto dotud byla toliko dle obyčeje starodávného osazována z jich prostředka, pak aby nejvyššími úředníky zemskými král vázán byl ve správě zemské, aby nic většího nemohl předsevzíti bez vůle jejich. Když král k žádostem takovým nechtěl svoliti, zajali jej pánové z nenadání na Králově dvoře za Berounem, dopravili jej na hrad Pražský, kdež od nich pilně jest hlídán, a ujali se sami vlády vedlé Jošta markrabí moravského, jenž nazván jest na ten čas vládařem čili starostou zemským.
Král Vácslav dorozuměl se však brzy podtají s bratrem svým Janem knížetem Zhořeleckým; kterýž přišed do země sebral vojsko k službě králově a začal válčiti s jednotou panskou. Městský stav a obecný lid vůbec hleděl s nevolí na zajetí krále; též purkrabí hradů královských zůstali jemu věrni skoro vesměs. Tedy když přitáhl Jan ku Praze, vpuštěn ochotně do města, a páni strany protivné opustili hrad, i odvezli také krále Vácslava s sebou; kterýž chován nejprv na hradech pana Jindřicha Rosenberského, předního v jednotě, konečně odvezen na hrad Wildberk v Horních Rakousích. Ale Jan Zhořelecký stihal pány tak dlouho válkou, až konečně krále propustili a podali se na několik rozsudí, kteří měli učiniti narovnání.
Král Vácslav, když byl na svobodě, nedbal o splnění této smlouvy, a jednota panská vzbouřila se opět (1395). Sám Jan Zhořelecký začal se rozpakovati, nepohodl se s bratrem, a brzy potom náhle zemřel (1396). Tu se konečně král musil podati na výrok staršího bratra Sigmunda a markrabí Jošta, kteříž učinili výpověď jemu protivnou. Musilť hlavám jednoty panské svěřiti nejvyšší úřady zemské a přijmouti je do raddy své. Jindřich z Rosenberka stal se nejvyšším purkrabím; Jošt moravský pak usadil se Vácslavovi v Praze, a provozoval velký vplyv na novou vládu, při které král zbaven byl své rozhodné moci. Noví vládaři tak málo na něj dbali, že pod smyšlenými příčinami zavraždili úkladně čtyry z předních důvěrníků jeho na Karlšteině (1397), aniž mohl toho pomstiti.
Násilí, které se takto dálo králi Vácslavovi ve vlastní zemi jeho, vzbudilo mu brzy také nesnáze v Němcích. Dávána mu vina, že se málo ujímal záležitostí říšských, a ctižádostivý kurfirst Ruprecht falcký, jinak Klem řečený, začal brojiti proti němu, chtěje se státi císařem na jeho místě. Tu se konečně zmužil Vácslav, vypověděl Jošta z Čech, a chopil se vlády tím spůsobem jak jindy pomocí druhého knížete moravského Prokopa, kterého vzal k sobě za rádce. Přede vším odebral se nyní do Němec (1398), držel sněm říšský ve Frankfurtě, stavil některé nepořádky a rozepře, i jel potom ku králi francouzskému Karlovi VI., aby se smluvil s ním o spůsob srovnání dvojice papežské, posavad trvající. Na sjezdě v Remeši usnesli se králové, aby působili k tomu, by se oba papežové dobrovolně poděkovali a zvolen byl papež nový jednosvorně. Ale jak Vácslav projevil svůj úmysl papeži Římskému Bonifaciovi, spůsobil si nelibost u něho, tak že papež nejprvé tajně, potom zjevně napomáhal zámyslům Ruprechta falckého. Tu se zdvihla také jednota panská v Čechách znovu (1399) v dorozumění se stranou Ruprechtovou v Němcích i s Joštem a Sigmundem králem uherským, a válčilo se v zemi opět po dvě léta. Mezitím knížata Vácslavovi odporní přikročili k ssazení jeho, a Ruprecht falcký dal se ode tří kurfirstů duchovních zvoliti za krále (1400).
Některou chvíli zdálo se, jakoby skutek ten měl vésti ke smíření mezi bratry a bratranci královského rodu českého; neb se dotýkalo i Jošta a Sigmunda, že mělo císařství německé přeneseno býti na jiný rod. Smlouváno tedy mezi nimi a Vácslavem na osobním sjezdě v Kutnéhoře, aby sobě byli v tom pomocní; ale Sigmund žádal za pomoc svou postoupení Slezska a Lužice i vládařství vedlé Vácslava v Čechách, což bylo, jakoby se měl Vácslav odříci panství; protož ve hněvu odešel z Kutnéhory bez konce. Mezitím začal Ruprecht falcký válku s ním na hranicích bavorských, a jednota panská smluvila se s Ruprechtem, i také zvláště s markrabím míšenským a s biskupy Bamberským a Würzburským. Moku 1401 markrabí Jošt s vojskem jednotníků přitáhl k samé Praze, kdež spojil se s ním markrabí míšenský, vtrhnuv s druhé strany do země. Tu se Vácslav sklonil konečně ke smlouvě, kterou opět vládu zemskou sdělil s raddou sobě přidanou, v jejímž čele byl nový arcibiskup Pražský Olbram ze Škvorce a vedlé něho Jindřich z Rosenberka; markrabímu Joštovi pak postoupil Lužice do jeho života; za to oni odřekli se svých spolků s cizími knížaty.
Sigmund král uherský nemohl se byl účastniti ve válce s Vácslavem, poněvadž se i proti němu bouřili páni uherští a právě toho roku jej nenadále zajali v královském sídle jeho Budíně. Vácslav přičinil se o propuštění jeho, kteréž se stalo konečně po pěti měsících, když se zdvihli pro něj také jeho věrní v Uhřích. V naději pak, že by se mohl důvěřiti vděčnosti Sigmunda pro toto bratrské vynasnažení, mínil se Vácslav jeho pomocí zbaviti zase obtížného jha panské raddy; i pozval jej do Čech, a přijal jej za svého spoluvládaře, tak aby jej Sigmund jmenovitě také doprovodil do Italie, aby sobě tam konečně vymohl korunu císařskou (1402). Zval jej tehdáž k jízdě této jmenovité mocný Jan Galeazzo z rodu Viscontů, panovník skoro nad celou hořejší Italií, jemuž byl Vácslav roku 1395 z moci císařské propůjčil název vévody Mediolanského. Jeho pomocí měl Vácslav donutiti Bonifacia IX. k složení papežství, což král francouzský rovněž zamýšlel s Benediktem XIII., nástupcem Klimenta VII. v Avignoně, aby pak nic nepřekáželo obnovení jednoty církve. Ale Sigmund hanebně zradil bratra příliš lehkověrného; nebo po krátce zajal jej, a sám zmocnil se panství. Markrabí Prokop moravský, který se tomu opici v čele věrných Vácslavových, obležen jest od Sigmunda na Bezdězi, a zajat rovněž spůsobem podvodným. Sigmund poručil potom správu zemskou na svém místě biskupu Litomyšlskému Janovi Železnému, a odjel s Vácslavem ze země, chtěje jej doprovoditi do Italie ku korunování, jak se zdá, aby potom i říši německou mohl spravovati v jeho jméně. Ale sotva odjel do Rakous, strhlo se vzbouření v Čechách proti jeho vládařům. Sigmund zanechal nyní Vácslava ve Vídni pod opatrováním vévod rakouských; Prokopa moravského uvěznil v Prešpurce, sám pak vrátil se do Čech, a přemohl odboj, jmenovitě obležením Kutnéhory. Musiliť se Horníci vzdáti, a na kolenou v blátě prositi jej za milost (1403). Sigmund zdržel se potom několik měsíců v zemi, vydíraje peníze všelikými spůsoby, až jej opět vzbouření v Uhřích přinutilo tam se odebrati. Tu po některém čase král Vácslav nalezl příležitost k útěku z Vídně, a navrátil se do svého království.
Zde byl tentokrát přijat jako žádoucí vysvoboditel. Všecko se zdvihlo proti nenáviděné vládě Sigmundově, a přidalo se k němu; i mnozí z panstva jemu dotud protivní měli se k němu ochotně, a jednota panská se tudy rozpadla. Král propustil Jindřicha Rosenberského z nejvyššího purkrabství, a zřídil si vládu dle své vůle; smířil se dokonale s Joštem moravským, kterému vládaření Sigmundovo v Čechách bylo rovněž odporné, když sám z něho nic neměl; také pak vešel ve spolek proti Sigmundovi s králem polským Vladislavem Jagelem na osobním sjezdě s ním ve Vratislavi (1404). Sigmund začal s ním a s Joštem válku vtrhnutím do Moravy ve spolku s vévodami rakouskými Vilémem a Albrechtem IV.; ale utrpěl ztráty při obležení Znojma, tak že se musil navrátiti s nepořízením; když pak brzy potom vévoda Albrecht IV. zemřel, odstoupil bratranec jeho Vilém od Sigmunda, a smluvil se s Vácslavem přátelsky. Zatím také Ruprecht falcký pozbyl velké části moci své v Němcích odpadnutím některých knížat od něho, kteří spolu zavřeli jednotu v Marbachu (1405). R. 1406 Vácslav vypravil vojsko proti němu do Bavor, které poplenilo znamenitou část této země; i staral se nyní opět, aby knížata německá jakož i dvůr papežský obrátil zase k své straně.