Děje království českého/§. 45.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 44. | §. 45. Dvouleté vládařství Karlovo. Rozstrk mezi ním a králem Janem | §. 46. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 45. |
| Podtitulek: | Dvouleté vládařství Karlovo. Rozstrk mezi ním a králem Janem |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 142–144. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Za tohoto pachtění krále Jana ve vzdálených zemích došel úpadek země české pod nemoudrým řáděním jeho nejvyššího stupně. Již byl král Jan rozzastavil všecky hrady a statky a mnohé jiné důchody korunní; již, jak se zdá, prodal i starou korunu králů českých a jiné klenoty, tak že přišly k zmaření. Sídlo králů českých na hradě Pražském, před mnohými léty zpustošené ohněm, zůstávalo v sutinách; král Jan bydlíval, když do Prahy přišel, v domě měšťanském, kdež nyní slove u Stuppartů (číslo 647) na Starém městě. Se župními hrady byly rozzastaveny také statky, z kterých se vydržovalo úřednictvo župní; protož přestávaly úřady, jmenovitě i soudy župní samy a tudy konání spravedlivosti při nich. Mocný utiskoval slabého beze strachu před soudem; mnozí páni zemští provozovali všeliké násilí proti poddaným i sousedům svým, kteříž neměli koho se dovolati k ochraně; sami mezi sebou vedli rozepře své mečem, a hubili tudy statky jeden druhého; z obecného zmatku toho lovily také četné roty loupežnické, rušíce bezpečnost na silnicích i ve venkovských příbytcích; celé vesnice na mnohých místech byly zničeny a obyvatelstvo jejich rozplašeno. Tak velice zhynul všechen řád, jakoby nebylo žádného krále v zemi a žádné vlády vůbec.
V čas takového zajití země české zemřela královna Eliška, manželka krále Jana, od něho docela opuštěná, v 39. roce věku svého (1330) v domě pobočního bratra svého Jana, probošta na Vyšehradě. Ještě byla z rodu Přemyslova na živě jen mladší sestra její Aneška, manželka knížete Javorského, která zemřela o sedm let později (1337).
Konečně v třetím roce po smrti Eliščině vyšla národu českému nová hvězda naděje v lepší časy, když král Jan, po oželení panství svého ve Vlaších syna svého Karla poslal zpátky do Čech, nazvav jej markrabím moravským a poručiv jemu správu Čech i Moravy (1333), sám ubíraje se opět do hrabství svého Lucemburského. Karel přijel do své vlasti co jinoch 17letý, ale již ve světě zkušený a opatřený všestrannými vědomostmi, k jichž nabytí výborně uměl užiti mladých let svých strávených v Paříži. Staří lidé, kteří pamatovali zlaté časy někdy děda jeho Vácslava II., tušili v něm brzy budoucího obnovitele jich; líbezná tvář jeho a ušlechtilé i vážné chování jímaly jemu srdce všeho lidu, a skutkové Karlovi rovnali se tomu, co se od něho očekávalo.
Především jal se napravovati zpuštěné hospodářství korunní. I on jako předešlí heitmanové zemští musil mnoho peněz odváděti za králem Janem do Lucemburka. Nicméně z mimořádné berně, které jemu povolili stavové k jeho opatření, obrátil hned část peněz na vykoupení čtyr hradů korunních ze zástav, a pilným hospodařením vykoupil jich během dvou let celkem 10 v Čechách a 6 na Moravě, osadil je purkrabími a lidem branným, i zjednal tudy sobě potřebné nástroje k pečování o veřejnou bezpečnost a k částečnému aspoň obnovení soudů župních. Přitom pilně cestoval po městech a po zemi, ohledával nedostatky, a jednal prostředky k napravení. Hned také dal se ve stavení paláce královského na hradě Pražském, do něhož přivedl sobě potom mladistvou manželku svou Blanči, dceru z královského rodu francouzského (1334).
Úmrtí Jindřicha korutanského brzy potom (1335) spůsobilo nové bouře zahraničné, když císař Ludvík za tou příhodou smluvil se s vévodami rakouskými, aby se rozdělil s nimi o země po něm zůstavené, a tudy Markétu dceru Jindřichovu a manžela jejího Jana Jindřicha, syna krále českého, zbavil všelikého dědictví. Pro tu příčinu přijel král Jan opět do Čech, přitom pak z návodu Karlova hleděl mírných smluv s králem polským Kazimírem, nástupcem Vladislava Lokietka od nedávna, i s králem uherským, aby je odvrátil od spolků s císařem. Na sjezdě v Trenčíně nejprv a potom při osobním sejití všech tří králů i mladého markrabí Karla na Vyšegradě v Uhřích stalo se smíření dokonalé v ten spůsob, že Kazimír král polský přiznal koruně české právo nad celým Slezskem i knížetstvím Plockým v Mazovsku, naproti tomu pak král Jan odřekl se napotom titulu krále polského ano i starodávného práva ku poplatku, jímž panovníci polští byli povinni Čechám od času knížete Břetislava I. za navrácené tehdáž části Slezska. V čase mezi prvním a druhým tímto sjezdem přinutil král Jan výpravou vedenou Karlem také Bolka II. kníže Minsterberské k uznání vrchní moci české nad jeho zemí; když pak brzy potom zemřel bezdětný Jindřich kníže Vratislavské, vzata jest země jeho v bezpostředné držení krále českého, a spravována odtud vládaři českými jako Lužice. Ještě dříve stalo se tak se zemí Přemka knížete Hlohovského, zemřelého roku 1331.
Ale sotva toto vše zdárně se povedlo, měl markrabí Karel s otcem svým touž nehodu jako někdy matka jeho, královna Eliška. Páni čeští té strany, která se obohacovala na ujmu koruny ze zlého hospodářství za předešlých let, namluvili králi Janovi, aby se měl na pozoru před synem svým, kterýž maje své stoupence v zemi a náchylnost všeho lidu k sobě, snadno by jeho mohl vyhostiti ze země jakožto cizince a sebe povznésti na trůn co pravý dědic starých králů českých. Král lehkovážný dal místo těmto řečem, a odňal najednou Karlovi vládařství, zanechav mu toliko titulu markrabského a jediného zboží Křivoklátského ku požívání. Rozumný syn jeho snesl tuto křivdu v tichosti, a odebral se z rozkazu otcova na začátku roku 1336 do Tyrolu, aby tam pomáhal bratru svému Janovi Jindřichovi brániti jeho zemi, ježto zatím král Jan začal válku s vévodami rakouskými a císařem předně vpádem do Rakous, potom tažením do Bavor na pomoc svému zeti Jindřichovi dolnobavorskému, který s ním stál proti Ludvíkovi. Po mnohých záhubách v obou zemích podařilo se Janovi odtrhnouti vévody rakouské od spolku s císařem. Ale tu příliš kvapně a proti mysli synů svých, Karla i Jindřicha, zavřel s nimi mír, kterým vévodové podrželi Korutany, Jan Jindřich pak s manželkou svou Markétou jen Tyrol (1336).
V zimě po tomto míru král Jan vytáhl podruhé do pole proti Litvě na pomoc rytířům německým, a s ním vyjel i Karel (1337). Na té cestě zavřel smlouvu se svatem svým Jindřichem Javorským častěji jmenovaným, kterou ustanoven jest za dědice jeho knížetství. Deštivé počasí té zimy zkazilo zdar tohoto válečného předsevzetí, ale králi Janovi spůsobilo chorobu očí, kterou brzy o jedno oko přišel docela, později oslepl také na druhé. V Čechách skoro nikdo krále nelitoval; lid přičítal to trestu božímu za nemilosrdné vydírání peněz, ve které se král byl dal znovu po vzdálení syna svého od správy zemské, a zvláště za oloupení pokladů kostelních přitom. Král se byl mezitím podruhé oženil (1335), a přivezl manželku svou, Beatrici Bourbonskou z královského rodu francouzského, do Čech (1336), kdež porodila syna, jemuž dáno oblíbené Čechům jméno Vácslav. Ale nikdo krom krále Jana nejevil radosti z toho, a královna Beatrix neráda byla vidína od lidí; schválně tím více ukazovali lásku svou ku Karlovi a manželce jeho Blanči. Z toho rozhněval se král na svého syna; kterýž nyní odešel od něho do Tyrolu, a zdržoval se některý čas u mladšího bratra svého. Král Jan zabavil mu malé důchody jeho v Čechách docela, dal Beatrici odvézti do Lucemburka, ale také Blanči vzdálil z Prahy, a vykázal jí příbytek v Brně; konečně pak i sám zase odjel do svého hrabství, odevzdav správu zemskou opět heitmanovi nájemci, Bertoldovi totiž proboštu Vyšehradskému, synu někdy pana Jindřicha z Lipé (1337).