Děje království českého/§. 37.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 36. | §. 37. Poručníkování Otty Brandenburského | §. 38. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 37. |
| Podtitulek: | Poručníkování Otty Brandenburského |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 116–119. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Král Rudolf po této bitvě bez meškání vtrhnul do Moravy, chtěje nad říší českou vykonati úmysly své zúplna. Vojsko jeho pálilo vsi a městečka bezbraná, a konalo všeliké ukrutnosti. Obránců žádných v zemi nebylo, aniž věděl kdo jiné rady, než poddati se vítězi. Města moravská, jsouce v rukou německých obyvatelů, uvítala krále s radostí; ku kterýmž on se měl laskavě, nazývaje je svými věrnými milými, a uděloval jim rozličné milosti a svobody jako mocný panovník nad zemí. Město Brno prohlásil za svobodné město říšské, tak aby žádnému nebylo poddáno než samému císaři Římskému. Dle příkladu měst učinili i páni zemští i konečně ovdovělá královna Kunigunda, poddávajíc se s jediným synem Otakarovým Vácslavem, teprv sedmiletým, pod ochranu Rudolfa, aby byl plnomocným vládařem na jeho místě.
V zemi české bylo při zprávě o zahynutí krále Otakara všecko ve zmatku největším. Páni, které on při počátku druhé války s Rudolfem pro jich nevěru vyhnal ze země, navrátili se, a hleděli svévole; i oni přáli si krále německého za pána v zemi; jiní však protivili se tomu, a sbírali vojsko k obraně země. Mezitím hlásili se dva poručníci k mladému králi Vácslavovi, jeden Jindřich IV. vévoda Vratislavský, jejž k tomu, jak se zdá, byl ustanovil král Otakar, a druhý Otto markrabí Brandenburský, syn ze sestry Otakarovy, kterýž hned přivedl některou pomoc vojenskou proti Rudolfovi. Brzy vtrhnul i Rudolf z Moravy do Čech, a plenil a pálil v krajině až k Čáslavi a Kutnéhoře. Páni čeští položili se s vojskem proti němu u Kolína; zde však zavřen jest mír v ten spůsob, že císař podržel celou zemi moravskou na pět let pod svým panstvím, správa země české poručena též na pět let Ottovi z Brandenburka, Jindřichovi pak Vratislavskému dána v náhradu župa Kladská k doživotnému užívání; konečně obnovena také umluva o dvojí svatbu mezi dětmi Otakara a Rudolfa, kteráž hned vykonána slavně ve městě Jihlavě. Vácslavovi dána Guta, dcera Rudolfova, a Rudolfovi, synu císařovu, Aneška, dcera Otakarova, za manželku. Všichni čtyři snoubenci byli teprv sedmileté až desítileté děti, a chováni jsou k dospělému věku při svých rodičích, král Vácslav totiž při matce své Kunigundě, kteréž smluvou vykázáno bylo k vychování jeho město Pražské s jinými důchody z jistých statků korunních; Otto Brandenburský ubytoval se ve hradě Pražském (1278).
Po zavření tohoto míru navrátil se král Rudolf zase do Rakous. Správu zemskou v Moravě poručil na svém místě Brunovi, biskupu Olomouckému, z rodu hrabat Holšteinských ze Schaumburka, který, ač cizozemec, zastával nejdůležitější místo v raddě krále Otakara za celý čas jeho panování, nyní pak ovšem rovněž lehce stal se obratným služebníkem krále německého. V Čechách započal Otto Brandenburský vládaření své hrubým rušením smlouvy, kterou byl v ně dosazen. Hned při začátku roku 1279 zmocnil se totiž města Prahy v dorozumění s předními z měšťanstva německého, a zbavil královnu Kunigundu důchodů jejích, potom pak dal ji dokonce odvézti odtud i s pacholetem Vácslavem na hrad Bezděz a chovati pod hlídkou. Brzy potom zmocnil se pokladů kostela sv. Víta na hradě Pražském, a dal je odvézti ze země. Nemírnilť poručnictvím svým nic jiného, než oloupiti zemi a obohatiti se na škodu svého sirotka. Pod takovou vládou strhly se v zemi hned nepořádky všelikého druhu. Počaly různice mezi Čechy a Němci, mezi pány a městy královskými, mezi úředníky na hradech královských a duchovenstvem nadaným statky a svobodami. Páni, jimž odňal Otakar statky korunní, uvazovali se v ně zase mocí, a naplnili tím zemi zmatky a nepokoji. Sněm zemský svolaný od Otty zasadil se o vyproštění mladého krále a matky jeho z nehodného zajetí, ale darmo. Tu královna Kunigunda oklamala své strážce na Bezdězi, a utekla sama toliko, bez syna, do Moravy, kdež část panstva jí příchylná spůsobila, že jest jí na čas odevzdán k výživě kraj Opavský, udělený někdy od krále Otakara nemanželskému synu jeho Mikulášovi, který posud zůstával v zajetí uherském.
Když mezitím mladý král Vácslav ještě vždy chován byl v zajetí na Bezdězi, strojilo se panstvo české k důraznějším krokům proti markrabí Ottovi, i drželo za tou příčinou sjezd v Praze. Biskup Pražský Tobiáš z Bechyně a pan Hynek z Dubé z rodu Hronoviců byli prvními řediteli tohoto shromáždění. I měšťané Pražští přistoupili ke spolku s pány pro osvobození Vácslava, když se nejspíš stala nějaká změna v obci tomu příznivá. Ale nyní Otto Brandenburský, předstíraje důležité zaměstnání ve věcech své vlastní země, odejel z Čech, a odevzdal vládu na svém místě biskupu Brandenburskému Eberhartovi; mladého Vácslava pak vzal s sebou do Brandenburka a choval jej tak zle, že potomek slavného rodu královského trpíval nouzi v pokrmu a v oděvu. Tu se proti vládě Ottově v Čechách strhlo vzbouření většího počtu panstva, které nechtělo se dívati takovému snížení vlasti své. I panstvo moravské chtělo přijíti na pomoc ke svržení panství Brandenburského, zamýšlejíc královně Kunigundě zjednati vládařství; ale dalo se zdržeti biskupem Brunem, jenž vystříhal je z toho jakožto ze zrušení smlouvy s císařem Rudolfem.
Biskup Eberhard, muž honěný více v žoldnéřství než ve věcech duchovních, odpíral pánům vzbouřeným pomocí bojovníků saských přivedených do země, pod jejichž ochranou nahrnulo se do Čech množství dobrodruhů jak z vyšších stavů, tak také všeliké chátry a poběhlíků z rozličných končin, kteříž loupili a hubili zemi jako nějakou krajinu každému svobodnou. Poběhlíci tito nalezli ovšem podpůrce ochotné v německých obyvatelích měst královských, kteří zase pomocí jich dovolovali si násilných skutků proti Čechům, jmenovitě proti zemanům svých okolí. Tehdy mohlo se zdáti Němcům, že přišla již žádoucí doba, aby i v zemi české tak se zakořenili jako někdy v zemích Slovanů Polabských a konečně zahladili jazyk český.
K tomu však bylo ještě daleko. Zrovna běhy toho času a zvláště zpupnost měšťanstva německého proti šlechtě probudily lepší část panstva českého ze lhostejnosti k svému národu a jazyku, ku které se dalo zavésti libůstkami dvoru českého za posledních tří králů. Opírajíce se o národ, svírali protivníky své v boji vedeném skoro ve všech krajinách země vždy tužeji, až konečně sám král německý Rudolf uznal zapotřebí vložiti se do toho sváru, nemoha dopustiti, aby Otto Brandenburský mladého Vácslava, zetě jeho, snad konečně umořil a sám se zmocnil panství v Čechách. V měsíci Říjnu 1280 přitáhl přes Moravu do Čech, a zjednal příměří, pod kterým držán sněm panstva, zemanů i také měst královských v Praze ku konečnému narovnání. Stavové čeští usnesli se míti markrabí Brandenburského i napotom za poručníka Vácslavova; a však na čas nepřítomnosti své musil zanechati správy země mužům v zemi zrozeným, biskupu Tobiášovi a Děpoltovi z Risenberka, nejvyššímu komorníku zemskému, musil žoldnéře své Brandenburské odvésti ze země a rozkázati všem Němcům v zemi neusedlým, aby se ve třech dnech vyklidili odtud pod ztrátou hrdla; což rychle učinili; konečně slíbil mladého krále navrátiti do Prahy, začež jemu páni zapsali 15.000 hřiven stříbra (1281).
Páni a rytíři sebrali se brzy potom opět na sněm, aby učinili potřebná zařízení k uvedení země v pokoj a pořádek, a všichni jednosvorně usnesli se, aby kdo jakých statků se zmocnil, které za živobytí krále Otakara byly v držení koruny, povinen byl bez odkladu je navrátiti, a měl-liby pak co na nich žádati, aby toho pohledával pořádem práva (1281). Mezitím strhla se na Moravě různice pro královnu Kunigundu, kteráž zalíbivši sobě pana Záviše z Falkenšteina z pokolení Vítkoviců, někdejšího odbojníka proti králi Otakarovi, tajně vstoupila s ním v manželství a chtěla v tomto novém poměru svém podržeti na vždy Opavsko. Toho zabránil jí biskup Bruno co vládař na místě krále Rudolfa. Vybavilť kníže Mikuláše ze zajetí, a dosadil jej v dědictví jeho, ač se tomu Záviše zprotivil mocí brannou (1280). Stavové čeští na sněmě svém, kdež se stalo narovnání s Ottou, vykázali konečně královně Kunigundě ročních důchodů 1200 hřiven stříbra.
Po narovnání tomto navrátil se pokoj v zemi, ale truchlivé následky dlouhého nepokoje teprv počaly se ukazovati v plné míře. Nebo poněvadž rolníci před loupežnou chasou německou utíkali do lesů a do hor, zůstala pole ležeti ladem; k čemuž když ještě přidružil se neúrodný rok, přišel hlad veliký. Lidé chudí drali se do domů bohatších, a brali jim hrnce s ohnišť; jiní jedli kůru se stromů, rozličné kořeny a trávy, ano i těla mrtvá, člověčí i zvířecí. Mnoho lidí pomřelo hladem, i vznikly také nemoci nakažlivé, a zahubily lidí na tisíce, tak že nestačili hrobové ku pohřbu jejich, nýbrž házeni jsou do jam velikých. Nouze a bída tato trvala celý rok až do nové hojné úrody (1282).
Otto Brandenburský mezitím, obdržev svých 15.000 hřiven stříbra, nicméně nechtěl sirotka svého propustiti ze zajetí, i musili páni mu slíbiti opět 20.000, v nichž jemu zastavili osm výtečných hradů a měst v království českém. Takž konečně teprv po vypršení pěti let, na který čas bylo jemu poručenství odevzdáno, propustil dvanáctiletého králevice; i uveden jest Vácslav do Prahy se slávou a radostí velikou, jakož ten, od něhož očekávalo se konečné navrácení země v předešlou moc a slávu její (1283).
I král Rudolf odevzdal mu téhož roku Moravu dle smlouvy zavřené před pěti léty; ano ujal se jeho proti Ottovi vydáním nálezu soudního, kterým zastavení zámků a měst ve 20.000 hřivnách prohlášeno jest za neplatné, jakožto vynucené.