Děje království českého/§. 33.
Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
§. 32. | §. 33. Přemysl Otakar II. stal se vévodou rakouským. Válka s Uhry o Štyrsko | §. 34. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | §. 33. |
Podtitulek: | Přemysl Otakar II. stal se vévodou rakouským. Válka s Uhry o Štyrsko |
Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 99–100. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Poněvadž bouře tato česká překážela, že se král Vácslav nemohl účinně ujímati věci strany papežské ve svém sousedstvu proti straně císaře Fridricha II., trpěl mezitím v Rakousích Herman Badenský veliké nesnáze, až pak zemřel ve mladém věku ještě (1250), zůstaviv syna dítě, jménem Fridricha, s nímž ovdovělá vévodkyně Gertruda odebrala se již prvé do Míšně. A však když ještě téhož roku zemřel také císař Fridrich v Italii a posavadní vládař jeho v Rakousích a ve Štyrsku, Menhart Gorický, složil úřad ten, ve kterém sám o sobě obstáti sobě nedůvěřoval, zůstaly země tyto bez pána a bez pořádku, rozděleny na několiko stran sobě nepřátelských. Zmatku tohoto chtěje užiti Otto, vévoda bavorský, přívrženec prvé císaře Fridricha a nyní syna jeho Konrada IV., vtrhnul do Horních Rakous, a zmocnil se této země pro sebe (1250); ale král Vácslav, nyní již zase požívaje pokoje v zemi své, dle přání papežova sebral pole proti němu, a vpádem do Bavor (1251) přinutil jej opustiti dobytou zemi zase. Tu konečně zmužilo se panstvo rakouské, aby se postaralo samo o dobré své země, a na sněmě, jejž položili sobě v Trübensee, usnesli se, syna Vácslavova, Přemysla, jinak Otakara, povolati sobě za pána. Přemysl Otakar, již od otce svého dosazený v markrabství nad Moravou, přijal radostně jejich poselství, vešel vojensky do jich země, a uvázal se ve Vídni v panování (1251).
S vévodstvím rakouským bylo již od dávna spojeno také vévodství štyrské, avšak panstvo té země mínilo sobě nyní zvoliti vévodu pro sebe, a obrátilo zřetel k Jindřichovi, synu Otty vévody bavorského. Ten nemoha se k tomu spolehnouti na svou moc, hledal pomoci od Bely IV., krále uherského, jehož dceru měl za manželku. Ale Bela počal raději sám vyhledávati spůsobu, jak by se Štyrska ano i Rakous zmocnil pro sebe, i smluvil se o to s ovdovělou vévodkyní Gertrudou, tak že nehledíc ani na prospěch malého syna svého, jemu postoupila všeho svého práva k zemím svých předků. Naproti tomu nyní Přemysl Otakar, aby nabyl lepšího práva k těm zemím, vstoupil v manželství s Markétou, sestrou někdy Fridricha Bojovného, vdovou po nešťastném císařovici Jindřichovi (1252), ač jí bylo 46, jemu teprv asi 23 let.
Z těch snah sobě protivných přišlo k válce mezi Čechy a Uhry, mocnostmi do oné chvíle od dávna spolu spřátelenými. Král Bela vtrhnul první s vojskem do Štyrska, a jal se dobývati země, kdež zatím Otakar vtrhnul s druhé strany (1252). Co Otakar vrazil až k samému štyrskému Hradci, mezitím divoké zástupy Maďarů a Kumanů vpadly mu do Rakous, a poplenily zemi daleko široko; než on přispíšil k obraně, již utekly zase s loupeží ze země. Druhého roku sesílil se Bela velikým spolkem s vévodou bavorským, s Boleslavem Stydlivým knížetem Krakovským, Vladislavem knížetem Opolským, nejbližším sousedem Moravy v hořejším Slezsku, nad to pak s mocným knížetem Danielem Haličským, jenž panoval velké části Malé Rusi. Král uherský zjednal si toho přítele provdáním Gertrudy za syna jeho Romana, jemuž tudy měly se dostati Rakousy, Uhrům Štyrsko. Když Přemysl Otakar, jak se zdá, hlavní útok očekával ve Štyrsku, vtrhnul Daniel Haličský s knížaty polskými s půlnoční strany do Moravy, a oblehl Opavu; s jižní strany vypravil král Bela nejprvé loupežné Kumany čili Plavce do též země, za nimi pak přitáhl sám, a jal se obléhati Olomouc; jiné zástupy Uhrů vtrhly do Dolních Rakous a do Štyrska; do Horních Rakous týmž časem vévoda bavorský. Přemysl Otakar byl ve válce této zanechán od otce bez pomoci, maje s ním zase již nevoli; ale bránil se sám v Rakousích a Štyrsku statečně, a věrní jeho rovněž na Moravě, ač strašně zpustošené, tak že ani Opava ani Olomouc nepadla do rukou nepřátel; až pak konečně papež Innocentius, jemuž na Čechách i na Uhřích mnoho záleželo při rozepři jeho s Hohenstaufy, mocně se vložil za prostředek a přiměl Belu k odtažení ze zemí Otakarových a ku přátelskému jednání o mír.
Zrovna toho času zemřel král Vácslav (1253, 22. Září), a protož spěchal Otakar tím více s uzavřením míru; kterýž stal se tím spůsobem, že Otakar podržel jen některé části Štyrska, které od té doby přivtěleny jsou dílem k Hornímu, dílem k Dolnímu Rakousku, ostatní pak Štyrsko, v nynějších hranicích, dostalo se prvorozenému synu Belovu, Štěpánovi, co novému vévodovi (1254).