Děje království českého/§. 28.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 27. | §. 28. Král Přemysl I. | §. 29. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 28. |
| Podtitulek: | Král Přemysl I. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 81–87. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Po smrti biskupa knížete Břetislava Jindřicha záleželo mnoho na osazení stolice biskupské mužem, který by nevyhledával práv nebezpečných jednotě země české, na jakáž byl on sobě zjednal jalové privilegium od císaře německého. Kníže Vladislav III., který po něm předně nastoupil ve knížetství, představil panstvu a duchovenstvu českému, sněmovně shromážděnému, kaplana svého Milíka, i dosáhl obecného svolení, aby jej jmenoval biskupem. Přitom objevil pevný úmysl, nedbati na novoty císařem Fridrichem ondy zamýšlené, když i bez ohledu na právo investitury pozůstavené císařům německým udělil novému biskupu sám investitury, kterouž Milík čili biskup Daniel II., jakž se začal nazývati, přijal od něho ochotně (1197).
Stalo se to v okolnostech, pro vybavení země české z neoprávněného míchání se cizí moci do jejích záležitostí velmi příhodných. Nebo v krátce předtím téhož roku byl zemřel mohutný císař Jindřich VI. ve Vlaších, zanechav syna Fridricha ještě ve mladém věku, kterému připadlo sice lenní království apulské a sicilské pod ochranou papeže co lenního pána, ale v Němcích zpěčovali se knížata přijmouti jeho za krále, dvojíce se, když jedni chtěli zvoliti strýce jeho Filippa, vévodu švábského, druzí dokonce zamýšleli zbaviti rod Hohenstaufský císařského důstojenství zvolením Otty IV., vévody Brunšvického. V té při kníže Přemysl, hned jak smluvou s Vladislavem nastoupil v panství, přidal se k straně Filippa švábského, však tak, že Filipp musil prvé opatřiti práva země české na základě smluv někdejších s králem Lotharem a mezi Vladislavem II. a císařem Fridrichem I. (1198). Filipp uznal totiž za právo, že nenáleží králi německému, míchati se do voleb knížat českých, než kdo by od země zvolen byl, toho potvrditi beze všech jakýchkoli platů; navrátil knížatům českým název královský na všecky budoucí časy; nad to pak odřekl se práva udělování investitury biskupům Pražským, tak aby napotom vykonáváno bylo od krále českého. Za to Přemysl, účastniv se ve volení jeho za krále v Mohuči, a byv tudíž sám slavně korunován, poskytl jemu výdatných vojenských pomocí proti Ottovi Brunšvickému.
Přátelství toto však netrvalo dlouho. Nebo Filipp setrvávaje ve všem, oč se již prvé byl začal spor mezi císařem Jindřichem VI. a stolicí papežskou, spůsobil sobě nepřátelství s papežem Innocentiem III., kterýž tudy jal se pobádati knížat německých, aby se znali k Ottovi IV. (1201). I král Přemysl uposlechl přání jeho, a již roku 1203 vytáhl do pole proti Filippovi co Ottův spojenec, předně na pomoc landhrabí durynskému Hermanovi. Filipp, zavřev se v Erfurtě, byl obehnán, a sotva zachránil se odtamtud útěkem. Zatím vtrhli Sasi míšenští do Čech přes hory lužické až ke Hrubé Skále, strašně pleníce; ale potřeni jsou od statečného Markvartice Beneše Hermanova, opěvaného básníkem Králodvorským. Nyní obnovil předně Otto IV. svobody upsané Filippem Hohenstaufským, a sám papež Innocentius III. bullou svou stvrdil královský titul českých panovníků (1204).
Ale štěstí válečné nezůstalo věrno straně Ottově. Již roku 1204 Filipp zase sebral síly své, a udeřil znovu na Hermana durynského, oblehnuv nejprvé město jeho Weissensee. Král Přemysl táhl landhrabímu hned na pomoc, a však musil na kvap couvati, když Filipp zanechav obléhání města, vší mocí obrátil se proti němu, a Otto obou přátel svých nechal v nesnázi. Z navléknutí Filippa stalo se téhož času i v Čechách povstání proti Přemyslovi. Děpolt a Soběslav, synové Děpolta II., kteří vládli oudělem v župách Čáslavské, Chrudimské a Vratislavské, pokusili se proti němu o nabytí panství. Předsevzetí toto bylo, jak se zdá, snadně překaženo. Nicméně však Přemysl, když netoliko landhrabí durynský, nýbrž i několik jiných knížat německých donuceni byli poddati se Filippovi, dal se ve smlouvání s ním, i zavřeno konečně nové přátelství mezi nimi, tak že Filipp zasnoubil dceru svou Kunigundu se synem Přemyslovým Vácslavem, ač oba snoubenci byli teprv děti v kolébce (1206). Teprv když Filipp Hohenstaufský roku 1208 úkladně byl zavražděn v Bamberce, uznal Přemysl opět Ottu IV. za krále, ale v upřímné přátelství s ním již nevešel. Otto však, když neměl protivníka v říši, zrušil brzy sliby své učiněné papeži Innocentiovi, a spůsobil si tudy jeho nepřátelství. Tu když papež vyzýval knížata proti němu a žádal, aby zvolili za císaře Fridricha syna Jindřicha VI., kterýž zatím byl dorostl (1210), Přemysl Otakar, a vedlé něho Herman, landhrabí durynský, byli prvními, kteří vypověděli Ottovi poslušenství.
Otto, jakž o tom zvěděl, sbíral všecky nepřátely krále českého v říši i také v samých Čechách na svou stranu, a strojil se proti němu k válečnému tažení. Přemysl Otakar byl ve mladém věku (asi r. 1180) vstoupil v manželství s Adelou, markrabinou míšenskou, kteráž porodila jemu syna Vratislava a tři dcery. Ale stav se knížetem a brzy také králem českým, zapudil manželku i dítky od sebe pod záminkou příbuznosti s ní ve čtvrtém koleně, i pojal choť jinou, Constantii, sestru krále uherského Emericha (1198). Adela přebývala u bratra svého, markrabí míšenského Dětřicha, odkudž dcera její Markéta, jinak Dagmar, provdána jest za Waldemara krále danského (1205); Dětřich pak pro křivdu sestře učiněnou byl hlavním nepřítelem Přemyslovým. Tedy z popudu jeho Otto IV. na sněmě říšském v Normberce osadiv soud nad Otakarem knížaty německými své strany, dal jej prohlásiti za zpronevěřilého, a udělil léna země české Vratislavovi, synu jeho z Adely. Někteří šlechtici a županové z Čech byli při tomto skutku přítomni, chtíce pomoci ke svržení Přemysla s království. Mezi nimi byl nejspíš i Černín, nejvyšší komorník, někdy první z pomocníků Přemyslových; neb jeho nyní vypověděl král ze země a pobral statky jeho (1212).
Ottovi nedostávalo se sil ku provedení svého nálezu. Přemysl potlačil netoliko domácí brojení proti sobě, nýbrž vytáhl i vojensky přes hranici bavorskou, aby byl pohotově ku pomoci mladému králi Fridrichovi, kterýž brzy přitáhl z Italie do Němec a především hleděl sobě pojistiti přátelství krále českého stvrzením i rozmnožením smluv o svobodu země české. Krom obnovení zápisů Filippa i Otty Fridrich II. propustil Přemyslovi a budoucím králům českým, aby povinnost svou stavění 300 ozbrojených k tažením do Říma směli vždy dle libosti buď vykonati, buď vyplatiti 300 hřivnami stříbra, i aby nebyli potahováni k žádným jiným sněmům v říši, než kteréby byly držány na blízce země české, v Bamberce, Normberce neb Meziboru. Mimo to daroval králi českému Floss, Schwarzenberk, Donín a jiné hrady a statky v Míšni a v hořejším Falci v náhradu za útraty vojenské.
Na začátku roku 1213 král Přemysl přibyl k Fridrichovi ve Frankfurtě, doprovodil jej ku korunování v Mohuči, a stihal potom Ottu s ním společně v severním Německu až ke hlavnímu sídlu jeho Brunšviku. Takž po krátkém čase byl Fridrich II. vůbec uznán za krále; Otto pak zemřel již roku 1218.
Hned po skončení těchto válek v říši král Přemysl dal prvorozeného syna svého Vácslava, teprv jedenáctiletého, na sněmě zemském zvoliti čili vyhlásiti za budoucího nástupce v království (1216), kterážto volba také hned potvrzena císařem Fridrichem mocí privilegií nedávno vydaných. Stalo se to bez odporu v zemi samé, ač s nevolí Děpolticů, kteříž oba proto vystěhovali se z Čech do Slezska. Bratr Přemyslův Vladislav Jindřich, markrabí moravský, neměl dětí, a protož méně jemu záleželo na nástupnictví. Tudyž starý zákon Břetislavův o nastupování byl dokonce zamítnut, a nastupování dle prvorozenstva vešlo v obyčej, ač zvolení od sněmu bylo jediným zákonně uznaným řádem, na který se vztahovaly i nedávno nabyté zápisy císařů Římských.
Sotva se však utišilo ve spletcích zahraničných, ku kterým byla dotud obrácena hlavní péče krále Přemysla, strhly se v Čechách rozepře mezi světskou a církevní mocí z týchže příčin jako prvé za biskupa Jindřicha Břetislava. Biskup Daniel, povýšený knížetem Vladislavem III., neměl, jak se zdá, jiných zásluh, pro které se dostal k tomuto důstojenství, nežli že zcela byl oddán ke službám knížete. Hned po nastoupení jeho v biskupství byly proti němu vznešeny žaloby u papežského dvora, kterými dokazováno naň nejprv, že předešlým životem byl povýšení svého nehoden, potom že zanedbával hájení práv církve z nechvalné úslužnosti k moci světské. Daniel po mnohých vytáčkách musil se postaviti osobně při dvoře papežském v Římě; ale shovívavost papeže Innocentia III. ku králi Přemyslovi pro jeho chování ve sporu o trůn císařský byla příčinou, že mu bylo očištění ulehčeno, tak že konečně stvrzen jest v biskupství (1202). Jeho biskupování další nebylo proto jiné nežli zprva. Biskupské jmění bylo od něho silně zadluženo, část zástavami postoupena velmožům při dvoře královském; úřednictvo zemské dovolovalo si bez překážky útisky proti poddaným duchovenstva, nešetříc ani upsaných svobod; sáhalo také na osoby duchovní v rozepřích právních, které od starodávna byly vyhraženy soudu biskupovu; ano král sám i velmožové nešetřili práva biskupova při udělování beneficií, dosazujíce k nim duchovní a zase i ssazujíce bez ohledu na stvrzení biskupské.
Po smrti však Daniele (1214), když byl 16 let spravoval svůj úřad církevní, stal se biskupem Ondřej probošt Pražský, muž přísných mravů a života zachovalého, který beze všech ohledů jal se zastávati práva církve, dílem i přes obyčej dotud v zemi platný. Netáhl se sice k lichému privilegii císaře Fridricha I., kterým vyřčena byla úplná nezávislost biskupství Pražského od knížat českých, nýbrž nepochybně přijal také investituru od krále, jakž byla již právně naň přenesena od císařů německých, ale obrátil se brzy ku králi se stížností pro posavadní zlé zvyky, a když žádosti jeho nebyly splněny, odebral se do Říma (1216), a vydal odtud se svolením papeže Honoria III., Innocentiova nástupce, interdikt na Čechy čili zastavení všelikých služeb božích (1217), jakož i církevní klatbu na některé přední úředníky, kterým přičítal největší vinu ve věcech zběhlých. Král z počátku odporem biskupovým popudil se jen k většímu hněvu, i zabavil všecky statky a důchody biskupské, při čemž naloženo s nimi všelijak zle, ano i listiny na osvobození kostela Pražského, vydané od předešlých panovníků, zničeny jsou. Aby se králi zachovali, protivili se i kanovníci Pražští a dle příkladu jejich větší část kněžstva nařízením biskupovým, a konali služby boží přes jeho zákazy. Ale když papež Honorius s celou váhou moci apoštolské vystoupil k hájení věci biskupovy, ježto byla věcí církve, a jmenovitě neposlušné kněžstvo stihal tresty církevními; Přemysl podstoupil mírné vyjednávání, kteréž po čtyrletém kolísání vedlo konečně k mírnému sjezdu na hranici zemské proti Rakousům na hoře řečené Stožec, kdež dali se nalézti legat papežský kardinal Řehoř de Crescentio, král Přemysl, Leopold VI. vévoda rakouský, biskup Ondřej a mnoho jiných hodnostníků duchovních i světských (1221). Smluvou tuto zavřenou jest uznána moc biskupa k dosazování kněží, ač bez ujmy práva podacího čili patronatu osob soukromých; král slíbil biskupu desátky vzdávati z celé země; poddaní biskupovi osvobozeni jsou od všelikých robot zemských, a biskupovi přiřčena moc soudní nad nimi, jakož i nad kněžstvem v celé zemi. Podobné svobody v menší míře uděleny později také ostatnímu duchovenstvu v zemi, co se týkalo jeho lidí poplatných, velikým privilegiem vydaným od krále Přemysla r. 1222.
Všelikým rozmíškám nebyl ani touto smluvou ještě učiněn konec. Pro nová nedorozumění biskup Ondřej opustil Čechy podruhé, nemaje se za bezpečného svou osobou, i zemřel v Římě roku 1224. Papež Honorius pečoval nyní o to svým bezpostředným zakročením, aby nebyl zvolen biskup v Čechách, který by méně dbal o zachování toho, co bylo církvi zemské rozepří touto vymoženo, i spůsobil, že napotom biskupové Pražští nebývali již voleni na sněmích zemských, nýbrž od kapituly svého kostela, jak bylo vůbec v obyčeji v Němcích od skončení první velké rozepře mezi papeži a císaři, začaté za papeže Řehoře VII. a Jindřicha IV.; zároveň pak také, že sešlo docela s investitury udělované biskupům prvé od císařů německých, nyní pak znedávna od králů českých.
V čas skončení této rozepře církevní zemřel bratr Přemyslův, Vladislav markrabí moravský (1222). Bez ohledu na starý obyčej, dle kterého byli by Děpoltici, jakožto jediná ještě mladší linie rodu Přemyslova, měli obdržeti správu Moravy, podržel ji král Přemysl nejprv ve své ruce, potom pak udělil ji druhému synu svému Vladislavovi (1224) a po brzké jeho smrti (1227) třetímu Přemyslovi. Prvorozence pak svého Vácslava I., kterému byl již poručil Plzeň co údělné knížetství (1224), dal ještě za živobytí svého i s mladou manželkou jeho Kunigundou korunovati na království v Praze v kostele sv. Víta skrze Sigmunda, arcibiskupa Mohučského (1228). Přitom opomenut jest ponejprv starodávný obyčej posazení nového knížete na kamennou stolici na hradě Pražském a ukazování jemu střevíců a mošny Přemyslovy; i věděl a cítil to lid, že se to stalo z hrdosti a z nešetření národního práva a obyčeje; nebo lhostejnost k němu v domě panovnickém jevila se za krále Přemysla i všelikým jiným spůsobem.
Za jeho panování množilo se obyvatelstvo německé v Praze, tak že již větší část podhradí na pravé straně Vltavy nacházela se v jeho držení, a následkem toho i obyvatelstvo české podřízeno jest německému rychtáři a německému právu. Šíření se toto německé národnosti ve hlavním městě českém pocházelo z rozmnoženého pudu ve měšťanském stavě v Němcích ke stěhování se na východ od času velkých výbojů vévody saského Jindřicha Lva proti Slovanům polabským, kteříž tím hlavně spůsobem ujařmeni jsou a národnost jejich vyhubena, že německá šlechta vsazena do země i podělena lény a německému měšťanstvu odevzdána jsou města vyhoštěním z nich starého domácího obyvatelstva. Co onde vykonali cizí podmanitelé, z toho vzali sobě příklad téměř všichni slovanští panovníci, ježto sousedili s Německem, vyhošťujíce domácí obyvatelstvo, schudlé dávnými útisky župního úřednictva, z podhradí a jiných míst vhodných ku provozování řemesel a obchodu, a prodávajíce je cizím osadníkům. Tak dálo se skoro stejným časem od knížat meklenburských a pomořských, kteří se zcela poněmčili se svými národy, od údělných knížat slezských z panovnického rodu polského, podobně také, ač ve skrovnější míře, od krále Přemysla v Čechách a bratra jeho Vladislava Jindřicha na Moravě. Krom Prahy byli i do více jiných měst při hradech župních uvedeni měšťané němečtí a nadáni městskými svobodami pod svými rychtáři a konšely, a také již něco vesnic nových založeno osadníky německými, jakož připomínají se zejména v župách Litoměřické, Žatecké a Loketské.
Mezitím, když se již schyloval věk krále Přemysla, strhlo se nepřátelství mezi rody dávno spřízněnými králů českých a vévod rakouských, a nastala tím samým také nepřízeň s císařem Fridrichem II. Bylť císař již před více léty zaslíbil prvorozeného syna svého Jindřicha s Aneškou dcerou Přemyslovou, kteráž proto co budoucí císařovna vychována byla od dětství ke mravům německým při dvoře vévody rakouského Leopolda VI. Ale když Anešce bylo 17 let, smluvil se Leopold s císařem Fridrichem, aby synu svému místo ní dceru jeho Markétu dal za manželku. Což když se stalo (1225) a Aneška byla navrácena otci do Čech, strhla se z toho ihned válka, a král český vypravil vojsko své přes hranice rakouské. Druhého roku (1226) smluvilo se příměří, ale předešlé přátelství již se nenavrátilo. Ve čtyrech létech potom zemřel král Přemysl po 33letém panování (1230).