Děje království českého/§. 12.
Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
§. 11. | §. 12. Boleslav II. | §. 13. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | §. 12. |
Podtitulek: | Boleslav II. |
Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 32–35. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Boleslav I. zemřel po 32letém panování roku 967; i měl za nástupce syna svého Boleslava II. Druhý jeho syn, narozený v čas zlého kvasu, na kterém Boleslav zabil bratra svého Vácslava, nazvaný odtud Strachkvas, jinak Křištan, oddán byl stavu duchovnímu.
Boleslav II. rozšířil hranice říše české ještě dále na východ, zmocniv se krajin ruských v nynější Haliči, to jest později tak zvané Červené Rusi, od Přemyšle až ku pokrají řek Buhu a Styru, kterých však po málo létech dobyl na něm zase mocný kníže ruský Vladimír Veliký (981). Moc česká byla nyní taková, že i vedlé veliké říše německé směla si počínati rázněji než za předešlých časů. Když při samém začátku panování Boleslavova vypukly spory mezi Mečislavem polským a německými markrabími, jeho sousedy, neváhal se Boleslav poskytnouti svaku svému pomoci vojenské. Ztráty, kterých Němci následkem toho utrpěli v oněch stranách, přivedly konečně císaře Ottu, jenž se od delšího času zdržoval ve Vlaších, k návratu do Němec, kdež stalo se přátelské narovnání na osobním sjezdě jeho s Boleslavem i Mečislavem ve Kvedlinburce v Sasích (973). Na tomto sjezdě vymohl sobě Boleslav II., nepochybně též co výtěžek mohutného svého vystoupení, svolení císaře německého k odloučení Čech od Řezenského biskupství a zřízení zvláštního biskupství v Praze. Bez obtíží svolil k tomu zbožný biskup Řezenský, svatý Volfgang, hledě více k spasení duší než k zisku časnému; a tím snadněji dostal Boleslav svolení papežského, vypraviv s poselstvím do Říma sestru svou Mladu, která zvolila život panenský a založila první klášter v Čechách, jeptišek sv. Benedikta při kostele sv. Jiří na hradě Pražském. Nové biskupství nemělo však býti obnovením předešlého arcibiskupství moravského s liturgií slovanskou, nýbrž výslovně ustanoveno jemu od papeže zachovávání řádů latinských, v zemi samé tehdy již obyčejnějších. Také zůstalo biskupství české podřízeno německému arcibiskupu, avšak ne již Salzburskému, než Mohučskému, a císař pozůstavil sobě práva investitury, to jest slavného potvrzení biskupa nově dosazeného, pokud záleželo na moci světské, ač volení biskupů samo příslušelo knížeti a národu českému na sněmě obecném. Sídlem biskupským stal se chrám sv. Víta na hradě Pražském; k dioecezí pak náležely nejen Čechy, nýbrž i Morava, Slovensko, Slezsko, Krakovsko, všecky země, které tehdáž stály pod panstvím českým.
Prvním biskupem Pražským byl saský kněz Dětmar, jenž od mnoha let přebýval v Čechách, zastávaje nejspíš služby při dvoře knížecím, a tudy znal dobře jazyk český. Po smrti jeho po devíti létech zvolen na sněmě v Levém Hradci s velkou radostí shromážděného lidu Vojtěch, syn Slavníka, vojvody Libického (982), kterýžto otec jeho v roce předtím byl zemřel, zůstaviv krom Vojtěcha ještě šest synů. Vojtěch, oddán byv hned z mládí učení k stavu duchovnímu, uvázal se v úřad pastýřský s takovou nadšenou horlivostí, kterou stal se vzorem nedostiženým pro všecky své nástupce. Všechen jeho život byl oddán službě boží a účinné lásce k bližnímu. Úkol jeho byl tím větší, čím nedostatečnější byla zřízení církevní v Čechách, pokud neměla země svého domácího biskupa; neb není pochyby, že biskupové Řezenští, národu českému cizí, o jeho duchovní potřeby náležitě pečovati nemohli. Tedy snažil se Vojtěch nejen o obrácení všeho lidu ku křestu, pokud zůstával dílem ještě v pohanství, nýbrž o skutečné zaštípení v něm řádů a ctností křesťanských, o vymýtění všelikých nešvar pohanstva, o uvedení samého zákonodárství zemského ve srovnalost s požadavky církve křesťanské. Pilnost jeho v tomto snažení získala jemu brzy slávu přesahující hranice země české. Již roku 984 povolán byl od knížete uherského Geysy do země jeho, kdež pokřtil syna jeho Štěpána svatého a ve valném shromáždění v Ostřihomě obrátil několik tisíc lidí na víru. Také se však snažení jeho potkalo s mnohým odporem těch, kterým nechtělo se upustiti ode všech zvyků pohanských a podniknouti všechny povinnosti křesťanské. Zvláště usilování Vojtěcha o zamezení mnohoženství a sňatků mezi příbuznými, o kázeň duchovenstva ještě nedosti vzdělaného, o zachovávání svátků a postů, o přetržení obchodů s lidmi, který se jistou měrou provozoval prostředkem Židů, již tehdáž usazených v zemi, mělo těžkosti, kterých přemoci nebylo možné leč proběhnutím delšího času.
Překážky tyto naplnily srdce outlocitného biskupa žalem takovým, že konečně, maje sebe za nedostatečného, chtěl se zbaviti pastýřského úřadu, i odebral se za tou příčinou do Říma (989), a s povolením papežským vstoupil tamže do kláštera sv. Alexia řádu sv. Benedikta (990). Pilné naléhání knížete Boleslava při dvoře papežském přimělo Vojtěcha teprv po třech létech, že se opět uvázal v biskupství a navrátil se do Čech, kdež k jeho žádosti založen nyní první mužský klášter Benediktinský v Břevnově u Prahy (993) a vydány zákony na sněmě zemském dle přání jeho jak ve věcech manželství, tak také o odvádění desátku k biskupství pro náležité opatření kostelů. Ale po nedlouhém čase strhly se spory znovu a vypukly nesmířitedlně příběhem krvavým, když biskup lidumilný snažil se zachrániti život kajícné cizoložnice, manželky jednoho z mocného tehdáž rodu Vršoviců, příbuzní však manžela jejího vytrhli ji násilně z moci jeho a usmrtili ji dle krutého obyčeje zakořeněného v pohanství. Vojtěch podruhé opustil vlast svou (995), a odebral se do Říma, aby se zbavil biskupství.
Do toho vkročily však touž dobou také spory mezi bratřími svatého Vojtěcha a knížecím dvorem, nepochybně buď o meze buď o spůsob panství synů Slavníkových, které se musilo vždy více příčiti ponětím o svrchované moci knížete zemského. Přišlo až ke zjevné válce v zemi, ve které Slavníkovici hleděli se posíliti pomocí z ciziny.
Boleslav II. byl po smrti císaře Otty I. vystoupil co protivník syna a nástupce jeho Otty II., pomáhaje bratranci téhož, Jindřichovi vévodovi bavorskému, jenž sobě pokládal lepší právo ku panství. Jindřich byl přemožen, ač Otto II., vtrhnuv za ním roku 976 do Čech, utrpěl znamenitou porážku u Plzně. Po smrti však císaře Otty II. roku 983 dopomohl jemu Boleslav II. opětným poskytnutím branné pomoci aspoň navrácení k vévodství jeho bavorskému (985), ježto mu prvé bylo odňato. Ve válkách těchto německých stál i Mečislav, kníže polské, po obakrát vedlé knížete českého co vydatný pomocník. Později však přetrhlo se přátelství mezi Čechy a Polskem nějakými rozepřemi o hranice ve Slezsku, i přišlo k tuhé válce (989), která se teprv po smrti Mečislavově skončila mírem nějakým se synem jeho Boleslavem Chrabrým, s prospěchem sice pro Čechy, ale tak, že následkem toho kníže polský hleděl přátelských poměrů s Němci proti Čechům. Když roku 995 císař Otto III. předsevzal tažení proti Luticům, pomáhal jemu Boleslav Chrabrý osobně na této výpravě.
Tehdáž právě ve válce mezi knížetem Boleslavem II. a Slavníkovici bylo umluveno příměří. Pod příměřím tímto však nejstarší z bratří sv. Vojtěcha, Soběbor, odebral se do ležení císařova, a jednal s ním i s Boleslavem polským tudíž přítomným, vznášeje na ně svou při s knížetem. Zvěděv o tom, dal kníže Boleslav bez ohledu na příměří udeřiti na Libici, kdež přebývali čtyři z druhých bratří sv. Vojtěcha, řečení Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. Vršovici, osobní nepřátelé synů Slavníkových, měli jak se zdá hlavní úkol na této výpravě. V den zasvěcený sv. Vácslava byl hrad dobyt útokem; hradští, kdož mohli, mezi nimi všichni čtyři bratři Slavníkovici s ženami i dětmi, utekli do kostela, hledajíce ochrany na místě posvátném. Tu slíbili Vršovici život jim darovati; ale když vyšli, jsou všichni zrádně zbiti; jmění jejich pobráno, hrady jejich druhé i se vším panstvím potom snadno uvedeny v moc knížete.
Svatý Vojtěch mezitím v Římě obdržel povolení, aby se zbavil biskupství, když by jeho Čechové biskupem míti nechtěli. Po zavraždění bratří jeho nebylo mu ovšem již možné vykonávati pastýřský úřad v zemi. Toho času poznal jej mladý císař Otto III., a vyvolil jej sobě za zpovědníka. Vojtěch odebral se s ním a s dvorem jeho z Říma až do Mohuče; odtud však obrátil se do Polska ku knížeti Boleslavovi Chrabrému, u něhož také bratr jeho Soběbor byl došel útočiště. Úmysl jeho byl zajíti daleko mezi pohany a zvěstovati jim slovo boží. Tedy vypravil jej Boleslav Chrabrý po lodi na řece Visle až k moři, odkudž Vojtěch obrátil se do země Prusů, maje s sebou krom jiných průvodčích také nejmladšího bratra svého Radima, který rovně jako on zvolil stav duchovní. Ale Prušané zůřivě se postavili proti apoštolu víry; a když z nepovědomí vstoupil na pole Romové, ježto pohané měli za svaté, chtěje sobě odpočinouti, shlukli se naň ve množství velikém, a zabili jej ukrutně (997). Radim a jiný kněz jménem Benedikt, který byl při Vojtěchovi, byvše propuštěni od pohanů, přinesli truchlivou zvěst o umučení Vojtěcha knížeti polskému. Kterýž poslav do Prus, vykoupil tělo jeho za velké peníze, a pochoval se slávou velikou ve Hnězdně.